Mozaika Frantisek 150Mozaika svatého Františka

Ať už v Brně půjdete od Biskupského dvora, Zelného trhu či Masarykovy ulice a byť jen letmo přehlédnete náš kapucínský kostel, nemůžete si toho výjevu nevšimnout…

Svatý František oděný hnědým hábitem se sklání ke svým opeřeným bratřím, káže jim Boží slovo a nabádá je: „Moji bratři ptáčci, hodně musíte chválit svého Stvořitele a vždycky ho milovat, neboť vám dal za oděv peří, k létání křídla a všechno, co potřebujete.“

Trapné prázdno

Nápad na vytvoření mramorové mozaiky na kostelním průčelí se zrodil před více než šedesáti lety a stáli u toho tři výjimeční umělci: Otto Maria Stritzko, který celou akci koordinoval, Vojmír Vokolek, jenž měl připravit předlohu, a Jiří Šindler, který měl z mramorových kostiček sestavit obraz assiského světce i s pestrým ptačím společenstvím (více o těchto umělcích najdete na konci textu).

A jak to celé probíhalo? V listopadu 1952, díky Stritzkově iniciativě, tento nápad schválí Mons. Karel Černý, duchovní správce tehdy už bývalého kapucínského kostela, a ještě 15. prosince odesílá žádost na brněnskou biskupskou konzistoř. Té se zřejmě návrh, aby „hlavní štít průčelí kostela byl ozdoben liturgicky a umělecky hodnotným obrazem, jenž by vyplnil trapně působící prázdnou plochu po zničeném dřívějším obraze freskovém“, zamlouvá. Na což reaguje Mons. Černý 17. června 1953 zásilkou konkrétních podkladů prodiskutovaných se Státním památkovým ústavem (SPÚ) a „snažně prosí o laskavé schválení“.

V tu dobu je však mozaikový projekt dávno rozjetý, Vokolek s Šindlerem usilovně shánějí nejvhodnější mramor a část zakoupeného materiálu už leží v Brně.

mozaika 01

Nepředvídané poměry

Dílo má být dokončeno začátkem srpna téhož roku a uhrazeno z finančních zdrojů kostela; rozpočet činí 150 tisíc korun. Do této rozvahy však nepříjemně zasahují „nepředvídané poměry“, jak se v jednom z dopisů zmiňuje Mons. Černý. Má na mysli měnovou reformu, která znehodnotí kostelní jmění, ale také obtíže se získáváním mramoru. Své si vybere rovněž „nový způsob mosaikové techniky“. Cílová páska se tak odsouvá o celý rok.

Další, ovšem spíše úsměvnou, komplikací se stává povolávací rozkaz pro Jiřího Šindlera, jehož si armáda žádá na vojenské cvičení. SPÚ proto 4. září 1953 vyjednává odklad: „Pro neobvyklost techniky není možno opatřit náhradníka. Práce je plánována a její instalaci je nutno provésti za vhodného počasí, takže zimní období nepřichází v úvahu.“ Dokonce Šindlerovu práci na mozaice označuje za „veřejně důležitou“, která je v „zájmu akce obnovy města Brna“.

mozaika 03a

Žádost byla zřejmě úspěšná, protože dopis Otty Stritzka z 21. listopadu téhož roku svědčí o tom, že práce běží naplno. Mons. Černého totiž prosí o vyplacení další zálohy: „… zastihl mě pan Šindler na lešení u minoritů, když jsem byl už na cestě na nádraží. Ale ta chvilka stačila, aby mi sdělil, že má celkem 5 Kč jmění! … Přijedu do Brna asi až na konci týdne a do té doby by Šindler už nevydržel s těmi 5 Kč.“ Správce kostela posílá peníze obratem a do svých účetních přehledů si zapisuje další položku, ručně a obyčejnou tužkou, jak to má ve zvyku.

Malý zázrak

Jiřímu Šindlerovi trvalo celé tři měsíce, než mramorové desky koupené v Praze a Zlíchově nasekal na potřebnou velikost; dalších deset měsíců zabrala „práce vysazovací“. A vinou oněch „důvodů nepředvídaných“ přetekl původně stanovený rozpočet 30 tisíc korun (teď už ovšem přepočítaný na novou měnu) o plné čtyři tisíce.

Ale jak se říká: konec dobrý, všechno dobré. V neděli 1. srpna 1954 v 11.30 h byla mozaika za hojné účasti věřících slavnostně odhalena a posvěcena. A to je uprostřed nejtemnější etapy komunistické vlády vlastně takový malý zázrak.

Kostel 05

 

Otto Maria Stritzko (1908–1986), restaurátor, grafik, malíř, představitel meziválečné moderny. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde se také seznámil s Vojmírem Vokolkem. Kvůli absenci je však ze studia vyloučen. Krátce působí jako výtvarný redaktor v nakladatelství Vyšehrad; od roku  1940 se začíná živit jako restaurátor chrámových a zámeckých nástěnných maleb.

Stritzkovo směřování významně ovlivnilo mj. setkání s Josefem Florianem, katolickým vydavatelem a překladatelem působícím ve Staré Říši. Oženil se s jeho dcerou Marií, rovněž výtvarně velmi nadanou. A jen pro zajímavost: jejich dcera Juliana se provdala za básníka, publicistu a výtvarného kritika Ivana Martina Jirouse, lídra českého undergroundu. » více o jeho díle

Vojmír Vokolek (1910–2001), malíř, grafik a sochař, bývá pokládán za jednoho z nejsvébytnějších českých umělců 20. století. Vokolka tvarovaly dva základní proudy: žité křesťanství, jež se promítalo do jeho díla, a rodinná tiskárna a vydavatelství, díky kterým se seznámil s okruhem kolem Josefa Floriana.

Vokolkova tvorba je poměrně rozsáhlá, mezi lety 1958–1983 vyzdobil devět kaplí a kostelů freskovými malbami. Snažil se o živé sakrální umění; biblické příběhy například kvůli lepšímu porozumění přenášel do současnosti. A protože se jeho dílo nesetkalo a nesetkává s velkým pochopením, pomalu zaniká – fresky požírá vlhkost i bílá barva natěračů, dřevěné plastiky zase červotoč. » více o jeho díle

Jiří Šindler (1922–2015), grafik, výtvarník, knižní ilustrátor, kaligraf. Studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a praxi získával na prázdninových pobytech v tiskárně bratří Vokolků. Samozřejmě znal i práci staroříšského nakladatele Floriana, jeho otec, Vladimír Šindler, zde totiž působil jako výtvarník.

Během svého života ilustroval více než 90 knižních titulů. Vyučoval v Brně na Střední umělěckoprůmyslové škole (1969–1983, 1998–2011) a Fakultě výtvarných umění VUT (1992–2012). » více o jeho díle

logo loreta

logo hrobka

logo hradcany

logo olomouc