sv jiriHalloween???

Ano, či ne? Není to místní „česká“ tradice – ale je ta tomto svátku něco špatného?

Číst dál...

Prosebná modlitba

 

Někdy možná máme problém s tím jak, proč a zač se vlastně modlit. Na drtivou většinu našich otázek a pochyb už někdo odpověděl. Byl to církevní otec, sv. Augustin (345- 430), který ve svém Listu Probě (napsaném někdy po roce 411) píše:


Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. Tam se přece všechny dny naplňují bez přicházení a pomíjení, začátek jednoho není koncem druhého; všechny jsou zároveň a bez konce, neboť ani život, jemuž ty dny patří, nemá konec.
Abychom dosáhli tohoto blaženého života, sám pravý Život nás naučil se modlit: ne mnohomluvně, jako kdybychom měli být vyslyšeni tím spíš, čím budeme upovídanější – vždyť se modlíme k tomu, který, jak říká Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho o to požádáme.
Můžeme se ptát, proč nás učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže neznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno. Proto se nám říká: Otevřte dokořán srdce, nespřáhejte se s nevěřícími.
Tímto ohromným darem je něco, co oko nevidělo, neboť to není barva, ani ucho neslyšelo, neboť to není zvuk, ani nevstoupilo do lidského srdce, neboť srdce člověka má naopak vystoupit k němu; a my jsme s to jej obsáhnout tím víc, čím víc a čím věrněji v něj věříme, čím pevněji v něj doufáme a čím horoucněji po něm toužíme.
Právě v této víře, naději a lásce se tedy nepřetržitě modlíme svou ustavičnou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí sami povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili a abychom se sami ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí. Říká-li tedy apoštol: Bez přestání se modlete, neznamená to nic jiného než: bez ustání mějte touhu po blaženém životě; což není žádný jiný život než život věčný, a žádejte si ho od toho, který jediný ho může dát.
Máme ustavičně toužit po blaženém životě od Pána Boha a ustavičně se modlit. Přesto však v určitých hodinách přestáváme myslet na ostatní starosti a činnosti, které pomáhají tu touhu rozněcovat, a plně se věnujeme modlitbě; slovy modlitby si připomínáme, jak máme usilovat o to, po čem toužíme: aby touha, která se v nás rozhořela, zase neochladla nebo úplně neuhasla, kdybychom ji častěji nerozdmýchávali.
Říká-li proto apoštol: Předkládejte Bohu své prosby, nelze to chápat tak, že by se Bůh s nimi teprve seznamoval – zná je přece dobře, dřív než jsou vyřčeny – to nám se stávají u Boha známými, když je totiž trpělivě předkládáme Bohu, místo abychom o nich dlouze vykládali lidem.
Přitom ovšem není špatné ani neužitečné modlit se dlouho, má-li člověk čas, to jest, když mu v tom nebrání jiné oprávněné a nutné povinnosti – třebaže i při nich se máme ustavičně modlit, jak jsem již řekl, onou vřelou touhou. Ale ani delší modlení neznamená ještě modlit se mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho slov, a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Dokonce o samém Pánu je psáno, že strávil celou noc na modlitbách a že se často dlouho modlil. Což nám tak nedával příklad v čase náležitý prosebník a zároveň s Otcem vyslyšitel věčný?
Bratři v Egyptě se prý modlí často, avšak jejich modlitby jsou kratičké, jakoby spěšně vystřelované, aby bdělá a zbystřená pozornost, která je při modlitbě ze všeho nejpotřebnější, protahováním neochabla a neotupěla. Tím nám opět jasně ukazují, že tuto pozornost nemáme ani přepínat, pokud už to nemůžeme vydržet, ani ji narušovat, pokud bychom ještě vydržet mohli.
Modlitba se tedy má varovat mnoha slov, ne však mnoha proseb, pokud trvá soustředěná pozornost. Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem. Děje se to tedy spíše povzdechem než slovy, spíše pláčem než oslovením. Vždyť naše slzy shromažďuje před svou tvář, a naše vzdychání není skrytépřed tím, jenž všechno stvořil skrze své Slovo a lidská slova nepotřebuje.
Potřebujeme slova, abychom si sami připomněli a ujasnili, oč vlastně prosíme; ne že bychom si mysleli, že je třeba Pána poučovat nebo přemlouvat.
Když tedy říkáme: Posvěť se jméno tvé, připomínáme si, že máme toužit, aby jeho jméno, které je vždy svaté, bylo jako svaté chováno také u lidí, to jest, aby jím lidé nepohrdali. Takže to není něco k prospěchu Božímu, ale lidskému.
A tím, že říkáme: Přijď království tvé – to přece rozhodně přijde, ať chceme či nechceme-probouzíme v sobě touhu, aby toto království přišlo k nám a abychom v něm směli kralovat.
Když říkáme: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, vyprošujeme si od Boha poslušnost: aby se v nás děla jeho vůle tak, jak ji činí jeho andělé na nebesích.
Když říkáme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, pak toto dnes znamená v tomto čase. Prosíme tím jednak o základní živobytí, které zahrnujeme pod jméno chleba, jenž tvoří jeho nejdůležitější část, jednak o svátost věřících, která je v tomto čase rovněž nutná, ne ovšem k dosažení pozemského štěstí, ale blaženosti věčné.
Když říkáme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, připomínáme si nejen, oč máme prosit, ale také, co máme dělat, abychom mohli být vyslyšeni.
Když říkáme: Neuveď nás v pokušení, připomínáme si, že musíme prosit, aby nás neopustila Boží pomoc a my se nedali oklamat nějakým pokušením a nepřivolili mu anebo mu ze slabosti nepodlehli.
Když říkáme: Zbav nás od zlého, připomínáme si, že ještě nejsme v onom dobru, kde nebudeme trpět žádným zlem. Tato poslední prosba modlitby Páně je vlastně tak široká, že ať se křesťan octne v jakémkoli soužení, může do ní vložit všechen svůj nářek a vylít všechny své slzy. Touto prosbou může svou modlitbu začínat, v ní může setrvávat a jí opět skončit.
Právě těmito slovy bylo tedy žádoucí svěřit naší paměti veškeré záležitosti. Nebo: ať pronášíme jakákoli jiná slova – probouzející a rozjasňující vnitřní vroucnost anebo podporující její růst – neříkáme nic, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně, pokud se ovšem modlíme správně a náležitě. Když ale někdo říká něco, co nelze s touto modlitbou z evangelia sloučit, pak i když se snad nemodlí nepřípustně, přece se modlí, jak ho vede tělo. Proč však bychom vlastně nemohli říci, že je to nepřípustné? Vždyť přece ti, kdo se znovu zrodili z Ducha, se mají modlit, jak je vede Duch.
Někdo kupříkladu říká: Proslav se ve všech národech, jako ses proslavil mezi námi. Nebo: Tvoji proroci ať se ukáží jako spolehliví. Co jiného tím říká než: Posvěť se jméno tvé?
Někdo říká: Mocný Bože, proměň nás, ukaž svou tvář a budeme spaseni. Co jiného tím říká než: Přijď království tvé?
Někdo říká: Řiď mé cesty podle svého slova a ať mi nevládne žádná nepravost. Co jiného tím říká než: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi?
Někdo říká: Ani bídu, ani bohatství mi nedávej. Co jiného tím říká než: Chléb náš vezdejší dej nám dnes?
Někdo říká: Pamatuj, Hospodine, na Davida a všechnu jeho laskavost. Nebo: Hospodine, jestliže jsem spáchal tyto věci: jestliže lpí na mých rukou nepravost, jestliže jsem vrátil zlo těm, kteří mi oplácejí zlem. Co jiného tím říká než: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům?
Někdo říká: Vyrvi mě z rukou mých nepřátel, Bože, osvoboď mě od těch, kteří se nade mě vypínají. Co jiného tím říká než: Zbav nás od zlého?
I když probereš všechna slova svatých proseb, myslím, že nenajdeš nic, co by nebylo obsaženo a zahrnuto v modlitbě Páně. Je tedy možné se modlit novými a novými slovy, a přesto říkáme stále totéž, nelze si vymyslet něco jiného.
Těmito slovy se máme bez jakýchkoli pochyb modlit za sebe, za své blízké, ale i za cizí, ba i za nepřátele, i když na jednoho myslí naše srdce v modlitbě tak, na druhého jinak, podle toho, jak blízký či vzdálený vztah k němu máme, podle stupně vřelosti našeho citu.
Myslím tedy, že víš, nejen jak se máš modlit, ale také oč máš prosit. Nepoučuji tě však o tom já, nýbrž ten, který to ve své dobrotě naučil nás všechny.
Máme hledat blažený život, o něj máme Boha prosit. Co znamená být blažený? Mnoho lidí už o tom dlouze hovořilo. Ale proč bychom hledali mnoho odpovědí u mnoha lidí? Boží Písmo to říká stručně a pravdivě: Šťastný národ, jehož Bohem je Hospodin. Abychom náleželi k tomuto lidu a mohli dospět k tomu, že budeme patřit na Boha a žít s ním bez konce, máme přikázání, jehož cílem je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z opravdové víry.
V téže trojici stojí místo dobrého svědomí také naděje. Potom jsou to tedy víra, naděje a láska, které vedou k Bohu toho, kdo se modlí, to znamená toho, kdo věří, doufá a touží, a také uvažuje, oč vlastně v modlitbě Páně prosí.
Snad se ještě zeptáš, proč apoštol řekl: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. Těžko si totiž lze myslet, že by on sám anebo ti, k nimž se obracel, neznali modlitbu Páně.
Apoštol ukazuje, že ani on sám není uchráněn této nevědomosti. Nebo snad věděl, oč má prosit, když mu byl dán osten těla, posel satanův, který ho měl srážet, aby se nepovyšoval pro množství zjevení? Třikrát proto prosil Pána, aby mu ho odňal, neboť opravdu nevěděl, jak se má modlit. Potom uslyšel Boží odpověď, proč se nestalo, oč tak veliký muž prosil, a proč by také nebylo dobře, kdyby se tak stalo: Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.
V takových nesnázích, které mohou prospět i uškodit, často nevíme, zač se máme pořádně modlit. A přesto podle obecné lidské touhy prosíme, abychom z toho byli vysvobozeni, neboť jde o něco tvrdého a trudného, a naše slabost to nemůže snést. Musíme však natolik důvěřovat našemu Pánu Bohu, že když nás trápení nezbaví, neměli bychom si myslet, že tedy o nás nedbá, ale spíš bychom měli trpělivě snášet to zlé a doufat, že se obrátí v ještě větší dobro. Tak se totiž síla tím zřejměji projeví ve slabosti. To je psáno proto, aby si snad někdo o sobě příliš nemyslel, až budou vyslyšeny nějaké jeho netrpělivé prosby, ačkoliv by bylo pro něj prospěšnější, kdyby si nic nevymodlil; anebo je to psáno proto, aby se někdo nenechal zdrtit, když vyslyšen nebyl, a aby neztrácel naději v Boží smilování vůči sobě; vždyť možná prosí o něco, co by mu přineslo ještě krutější soužení, nebo by ho snad zdar zkazil a přivedl do záhuby. V takových případech opravdu nevíme, zač se máme modlit.
Dojde-li tedy k něčemu jinému, než oč prosíme, měli bychom to trpělivě snést a za všechno děkovat, a neměli bychom ani v nejmenším pochybovat, že je určitě lépe, když se děje to, co chce Bůh, než co si přejeme my. Takový příklad nám ostatně dal také sám náš Prostředník. Když řekl: Otče, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich, projevil lidskou vůli, kterou přijal, když se stal člověkem; ale vzápětí ji v sobě proměnil a dodal: avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty, Otče. Po zásluze se proto poslušností jednoho stali mnozí spravedlivými.
Kdo prosí Pána jen o jedinou věc a o to jediné žádá, prosí s jistotou a bezpečně a nemusí se bát, že by mu mohlo být ke škodě, kdyby to dostal; naopak bez toho jediného mu nic jiného, třeba náležitě vyprošeného, neprospěje. To jediné pak nemůže být nic jiného než jediný pravý a jediný blažený život: abychom navěky viděli u Pána radost, v nesmrtelnosti a neporušitelnosti těla i ducha. Kvůli této jediné věci hledíme nabýt všeho ostatního a nikoli nepatřičně o ně prosíme. Kdo získá tento blažený život, bude mít všechno, co si přeje, a přitom nebude možné, aby si přál nebo měl něco nenáležitého.
Zde je totiž pramen života, po němž nyní máme v modlitbě žízniti, dokud žijeme v naději a zatím nevidíme to, več doufáme, ve stínu Hospodinových křídel, před jehož tváří jsou všechny naše tužby," abychom se sytili hojností jeho domu a byli napájeni proudem jeho blaha; vždyť u něho je pramen života a v jeho záři vidíme světlo, až se naše touha utiší dobrem a nebude již nic, co bychom s pláčem hledali, ale bude jen to, co s radostí budeme vlastnit.
Protože však jde o pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, ani když o něj v modlitbě prosíme, nevíme, oč se máme vlastně modlit. Neboť nemůžeme-li o něčem ani pomyslet, jaké to je, opravdu to neznáme. Všechno, co nás napadne, můžeme ovšem zamítat, všeho nedbat, všechno odvrhnout, neboť víme, že to není to, co hledáme, ačkoli ještě nevíme, jaké to vlastně je.
Je v nás tedy jakási učená nevědomost, avšak poučená Duchem Božím, který nám pomáhá v naší slabosti. Když totiž apoštol říká: Doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí, hned také připojuje:Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Tomu rozhodně nemůžeme rozumět tak, abychom se domnívali, že svatý Boží Duch, nezměnitelný Bůh v Trojici, jediný Bůh spolu s Otcem a Synem, prosí za křesťany jako někdo od Boha odlišný. Je totiž psáno: Prosí za křesťany, protože působí, aby křesťané prosili. Právě tak jako když je psáno: Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, zda ho milujete, a znamená to: aby dal vám poznat. Takže Duch Boží působí, aby se svatí přimlouvali v nevýslovném lkání, neboť jim vnuká touhu po veliké věci, již dosud neznají a kterou trpělivě očekáváme. Vždyť jaképak mluvení, když se touží po něčem, co neznáme? Kdyby však šlo o něco naprosto neznámého, nikdo by po tom nemohl toužit; a zase kdyby to bylo viditelné, už by to nebylo předmětem touhy a nehledalo by se to s pláčem.

 

Papežská rada pro jednotu křesťanů

P. Juan Usma Gómez

 

UZDRAVENÍ PRO LETNIČNÍ A PRO KATOLÍKY

 

Motto týdne modliteb za jednotu křesťanů v roce 2007: "Hluchým dává slyšet a němým dává mluvit" (Mk 7,31-37) nás vrací k jednomu nejkontroverznějších témat ve vztazích mezi katolíky a letničními. Je jím uzdravování. Kromě mluvení v jazycíchtotiž intenzivní naléhání a očekávání vkládaná do zázračných uzdravení, představují jeden z »letničních projevů«, které působí překvapení a zmatenost ohledně jejich legitimity a jejich ryze křesťanského smyslu.

Číst dál...

KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY

 

Instrukce o modlitbách za získání uzdravení od Boha

 

ÚVOD

Touha po štěstí hluboce zakořeněná v lidském srdci je vždy provázena přáním získat vysvobozeni z nemoci a pochopit její smysl, pokud s ní získáme zkušenost. Je to lidsky fenomén, který se různým způsobem dotýká každého člověka, a proto nachází v církvi zvláštní odezvu. Ta totiž chápe nemoc jako prostředek vedoucí ke spojení s Kristem i k duchovnímu očišťování a jako příležitost k uskutečňování lásky pro ty, kteří se nacházejí u nemocného. Avšak nejen to. Nemoc jako každé lidské utrpení vytváří mimořádně vhodnou chvíli k modlitbě, při níž jednak prosíme o milost, abychom ji dokázali přijmout s vírou jako vůli Boží, jednak si vyprošujeme uzdravení. Modlitba, jíž snažně prosíme, abychom znovu získali zdraví, je tedy zkušeností přítomnou v církvi v každé době a samozřejmě i v naší době. Co však v mnoha ohledech tvoří nový fenomén, je rostoucí počet modlitebních shromáždění, často spojených se slavením liturgie, jejichž cílem je získat od Boha uzdravení. V různých nikoli ojedinělých případech, se prohlašuje, že došlo k uzdravením, a vzbuzuje se očekávání téhož jevu i na jiných podobných setkáních. V této souvislosti se mnohdy připomíná domnělý dar uzdravování.

Číst dál...

U některých katolických křesťanů lze v posledních letech pozorovat zájem o tak zvanou tradiční neboli starou liturgii – tedy liturgii, která se slavila před II. Vatikánským koncilem, a to latinsky a zády k lidu. Často to však zdaleka nekončí jen touhou oslavovat Boha tímto způsobem, ale jde to mnohem dál. Tuto liturgii totiž mohou slouží nejen kněží, kteří k tomu mají souhlas Církve, ale i kněží, kteří se věroučně s Církví rozešli a náleží např. ke Kněžskému bratrstvu sv. Pia X. Bratrstvo samo sice na jednu stranu tvrdí, že papeže uznává, jedním dechem ale dodává, že neuznává II. vatikánský koncil, jeho učení a učení všech papežů po něm. Výslovné výhrady má i ke všem svatořečeným papežům po II. vatikánském koncilu. Tak navenek proklamují něco, co ve skutečnosti pravdou není.

Jak je to se současným postavením Kněžského bratrstva sv. Pia X. vzhledem ke katolické církvi, vysvětluje Nóta vatikánského státního sekretariátu ze 4. února 2009:

„Vzhledem k reakcím, které vyvolal nedávný dekret Kongregace pro biskupy, jímž se snímá exkomunikace ze čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X., ... považujeme za vhodné vyjasnit některé prvky těchto událostí.

1. Odvolání exkomunikace

Jak již bylo dříve zveřejněno, dekret Kongregace pro biskupy z 21. ledna 2009 byl úkonem, kterým Sv. Otec vyšel dobrotivě vstříc opakovaným žádostem generálního představeného Bratrstva sv. Pia X.

Jeho Svatost chtěla odstranit překážku, která bránila otevření brány k dialogu. Nyní očekává, že stejná připravenost bude vyjádřena i ze strany čtyř biskupů úplným přijetím nauky a disciplíny církve.

Velmi vážný trest exkomunikace latae sententiae, do něhož zmínění biskupové upadli 30. června 1988 a který byl pak formálně vyhlášen 1. července téhož roku, byl důsledkem jejich nedovoleného svěcení Mons. Marcelem Lefebvrem.

Snětí exkomunikace zbavilo čtyři biskupy velmi vážného kanonického trestu, ale nezměnilo právní postavení Bratrstva sv. Pia X., kterému se do nynější chvíle nedostalo žádného kanonického uznání v katolické církvi. Ani tito čtyři biskupové, i když jsou zbavení exkomunikace, nemají žádné kanonické postavení v církvi a nevykonávají v ní dovoleně žádnou službu.

2. Tradice, nauka a II. vatikánský koncil

Aby Bratrstvo sv. Pia X. mohlo být v budoucnu uznáno, je nezbytnou podmínkou plné uznání II. vatikánského koncilu a učitelského úřadu papežů Jana XXIII., Pavla VI., Jana Pavla I., Jana Pavla II. i samotného Benedikta XVI.

Jak již bylo vyjádřeno v dekretu z 21. ledna 2009, Svatý stolec se bude snažit způsoby, které považuje za vhodné, se zainteresovanými dále prohlubovat otázky, které jsou ještě otevřené, aby mohlo být nalezeno plné a uspokojivé řešení problémů, které způsobily toto bolestné rozdělení.“

Dne10. března 2009 pak sám papež v listě adresovaném všem biskupům vysvětluje, co znamená snětí exkomunikace a jaké je postavení Kněžského bratrstva sv. Pia X.:

„Dále mě upřímně zarmoutila skutečnost, že význam a limity opatření ze dne 21. ledna 2009 nebyly dostatečně objasněny v okamžiku zveřejnění. Exkomunikace se týká osob, nikoliv institucí. Biskupské svěcení bez pověření papeže představuje nebezpečí schizmatu, protože zpochybňuje jednotu biskupského sboru s papežem. Církev proto musí reagovat nejpřísnějším trestem, exkomunikací, aby tak vedla potrestané osoby k pokání a návratu k jednotě. Dvacet let po nedovoleném svěcení tohoto cíle bohužel ještě nebylo dosaženo. Zrušení exkomunikace má stejný záměr, ke kterému slouží trest: pozvat čtyři biskupy ještě jednou k návratu. Toto gesto bylo možné poté, co uznali roli papeže a jeho pastýřskou moc, i když s jistými výhradami co do poslušnosti vůči jeho autoritě v otázkách víry a vůči koncilu. Tímto se vracím k rozdílu mezi osobou a institucí. Zrušení exkomunikace bylo opatřením v rámci církevní kázně: osoby byly zbaveny zátěže ve svědomí, která vyplývá z nejtěžšího církevního trestu. Tuto disciplinární rovinu je potřeba rozlišovat od roviny naukové. Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi kanonické postavení, je záležitostí nauky, nikoli disciplíny.

Dokud Bratrstvu toto kanonické postavení schází, ani jeho služebníci nevykonávají v církvi legitimní služby. Je tedy potřeba rozlišovat mezi úrovní disciplinární, která se týká samotných osob, a úrovní naukovou, v níž hrají roli služba a instituce. Takže ještě jednou opakuji: pokud nejsou vyjasněny otázky nauky, nemá Bratrstvo v církvi žádné kanonické postavení a její služebníci – i když byli zbaveni církevního trestu – v ní nevykonávají legitimně žádnou službu.

Na základě této situace mám v úmyslu papežskou komisi „Ecclesia Dei“, která je od roku 1988 institucí zodpovědnou za ta společenství a osoby, které patří k Bratrstvu sv. Pia X. Nebo podobným uskupením a chtějí se vrátit do plného společenství s papežem, spojit v budoucnu s Kongregací pro nauku víry. Objasní se tím, že problémy, které nyní přicházejí na řadu, jsou z podstaty naukové povahy a týkají se především přijetí II. vatikánského koncilu a pokoncilního magisteria papežů. Související instituce (zejména pravidelné středeční shromáždění kardinálů a plenární zasedání, které se koná jednou za rok nebo každé dva roky), se kterými kongregace řeší aktuální otázky, zaručují účast prefektů různých římských kongregací a zástupců světového episkopátu na rozhodnutích, která je třeba učinit. Nelze se zastavit u autority magisteria církve z roku 1962, to musí být jasné i Bratrstvu. Ale některým z těch, kteří se považují za velké obhájce koncilu, je třeba také připomenout, že II. vatikánský koncil v sobě zahrnuje celé dějiny církevní nauky. Kdo se chce podřídit koncilu, musí přijmout víru vyznávanou během staletí a nemůže odříznout kořeny, které strom živí.“

Papež dále vysvětluje i své důvody, které ho k tomuto kroku vedly:

„Může nás nechat zcela lhostejnými společenství, ke kterému patří 491 kněží, 215 seminaristů, 6 seminářů, 88 škol, 2 univerzitní instituty, 117 bratří, 164 sester a tisíce věřících? Můžeme je skutečně klidně nechat jít cestou směřující od církve? Mám na mysli například těch 491 kněží. Nemůžeme znát jejich motivaci. Myslím však, že by se nerozhodli pro kněžství, kdyby vedle zkreslených a nesprávných pohnutek neměli lásku ke Kristu a vůli zvěstovat jeho a s ním živého Boha. Můžeme je jednoduše jako stoupence okrajové radikální skupiny vyloučit ze snahy o smíření a jednotu? Co z nich potom bude?

Jistě, již delší dobu a nyní opět při této příležitosti zaznamenáváme u zástupců tohoto společenství mnoho nevhodných projevů – pýchu a přehánění, podléhání jednostrannosti atd. Z lásky k pravdě musím dodat, že jsem obdržel řadu dojemných projevů vděčnosti, které svědčily také o otevřenosti srdce. Copak by si církev, tak velká, nemohla dovolit ukázat velkorysost, když si uvědomuje svůj dosah a příslib, který jí byl dán? Neměli bychom jako dobří vychovatelé být také schopni povznést se nad nevhodné jednání a vynasnažit se změnit jejich zúžený pohled? A neměli bychom snad připustit, že také v církevním prostředí není vždy všechno v pořádku? Někdy se zdá, jako by naše společnost potřebovala nějakou skupinu, ke které nebude tolerantní a bude ji moci bez výčitek nenávidět. A pokud se k ní někdo opováží přiblížit – v tomto případě papež – také on ztratí právo být tolerován a může s ním být bez obav zacházeno s nenávistí.
(...)
Drazí spolubratři, když jsem se rozhodoval, že napíšu tento list, shodou okolností jsem měl vykládat a komentovat úryvek z Gal 5,13–15. Byl jsem překvapen, jak bezprostředně se tento úryvek týká aktuální situace: „Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou. Celý Zákon totiž ve své plnosti je obsažen v jediné větě: ‚Miluj svého bližního jako sebe‘. Jestliže se však mezi sebou koušete a požíráte, dejte pozor, abyste jeden druhého nepohltili.“ Vždy jsem se klonil k názoru, že tato věta patří k rétorickým nadsázkám, které se někdy u sv. Pavla vyskytují. V jistém smyslu tomu tak skutečně je. Ale bohužel toto „kousání a požírání“ existuje v církvi i dnes, jako důsledek špatně interpretované svobody. Překvapuje nás, že nejsme lepší než Galaťané? Že nám hrozí stejné pokušení? Že se musíme vždy znovu učit správně užívat svobody? A že se stále znovu musíme učit nejvyšší prioritě – lásce? V den, kdy jsem o tom hovořil v semináři, se v Římě slavil svátek Panny Marie, Matky důvěry. Maria nás skutečně učí důvěře. Vede nás k Synu, v něhož všichni můžeme důvěřovat a který nás povede i v bouřlivé době. Chtěl bych srdečně poděkovat všem biskupům, kteří mi v této době projevili dojemnou důvěru i účast a především mě ujistili o svých modlitbách. Toto poděkování patří také všem věřícím, kteří během této doby osvědčili neochvějnou věrnost nástupci sv. Petra.

Pro Kněžské bratrsvo sv. Pia X. a jeho následovníky papež tedy otevřel cestu zpět. Mohou se tedy vrátit, ale musejí být odstraněny překážky doktrinálního rázu (uvedené v nótě státního sekretariátu), která návratu zatím brání. Církev sice dovolila užívat i latinské obřady podle liturgických knih, které se používaly před II. vatikánským koncilem, ale jen za specifických podmínek, které jsou uvedeny v Summorum Pontificium a v následné instrukci papežské komise Ecclesia Dei z 30. dubna 2011. Mezi těmito podmínkami je v čl. 19 také zcela jasně řečeno: „Věřící, kteří žádají o slavení mimořádnou formou, nesmí podporovat skupiny popírající platnost nebo dovolenost oběti mše svaté nebo svátostí slavených řádnou formou a/nebo autoritu papeže jako Nejvyššího pastýře všeobecné církve nebo k nim patřit.

Jak daleko zašla či spíše nezašla jednání Apoštolského stolce s Kněžským bratrstvem sv. Pia X., o tom svědčí tři oznámení z Vatikánu:

SDĚLENÍ: SETKÁNÍ KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY A KNĚŽSKÉHO BRATRSTVA SV. PIA X., 14. 9. 2011

Dne 14. září 2011 se v sídle Kongregace pro nauku víry setkali Jeho Eminence kardinál William Levada, prefekt zmíněné kongregace a předseda Papežské komise Ecclesia Dei, Jeho Excelence Mons. Luis Ladaria, .S. I., sekretář zmíněné kongregace, Mons. Guido Pozzo, sekretář Papežské komise Ecclesia Dei, s Jeho Excelencí Mons. Bernardem Fellayem, generálním představeným Kněžského bratrstva sv. Pia X., a se ctihodnými Niklausem Pflugerem a Alainem-Marc Nélym, s prvním a druhým asistentem téhož bratrstva.

V návaznosti na prosbu, kterou 15. prosince 2008 poslal generální představený Kněžského bratrstva sv. Pia X. Jeho Svatosti papeži Benediktu XVI., Svatý Otec rozhodl, že zruší exkomunikaci čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem a zároveň že budou zahájena věroučná kolokvia s tímto bratrstvem za účelem vyjasnit problémy věroučného rázu, aby mohlo být překonáno existující rozdělení.

Studijní komise složená z expertů Kněžského bratrstva sv. Pia X. a z expertů Kongregace pro nauku víry se podle pokynů Svatého Otce setkala na osmi jednáních, ke kterým došlo v Římě v období od října 2009 do dubna 2011. Tato kolokvia, jejichž předmětem bylo přednést a prozkoumat základní věroučné problémy kontroverzních témat, dosáhla svého cíle: byly vyjasněny příslušné pozice a jejich motivace.

S přihlédnutím k obavám a žádostem, které předneslo Kněžské bratrstvo sv. Pia X., aby byla ochráněna integrita katolické víry před hermeneutickým zlomem II. vatikánského koncilu vzhledem k tradici, o čemž se zmínil papež Benedikt XVI. v proslovu k Římské kurii (22. 12. 2005), považuje Kongregace pro nauku víry za základ pro udělení souhlasu k plnému smíření s Apoštolským stolcem to, že bratrstvo přijme text Věroučné preambule, která mu byla předána během setkání 14. září 2011. Tato preambule stanoví některé věroučné principy a kritéria interpretace katolické nauky, která jsou nutná k tomu, aby byla zabezpečena věrnost učitelskému úřadu církve, aby bylo zachováno „sentire cum Ecclesia“ a zároveň aby se legitimní diskuzi a studiu ponechalo teologické vysvětlení jednotlivých vyjádření či formulací, které se nacházejí v dokumentech II. vatikánského koncilu a následného magisteria církve.

Na zasedání byly navrženy některé prvky kanonického řešení pro Kněžské bratrstvo sv. Pia X., aby se mohlo dosáhnout eventuálního a kýženého smíření.

SDĚLENÍ: SETKÁNÍ PREFEKTA KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY A GENERÁLNÍHO PŘEDSTAVENÉHO KNĚŽSKÉHO BRATRSTVA SV. PIA X., 14. 6. 2012

Odpoledne ve středu 13. června 2012 se setkali Jeho Eminence kardinál William Levada, prefekt Kongregace pro nauku víry a předseda Papežské komise Ecclesia Dei, a Jeho Excelence Mons. Bernard Fellay, generální představený Kněžského bratrstva sv. Pia X., a jeden jeho asistent. Byli přítomni také Jeho Excelence Mons. Luis Ladaria, sekretář zmíněné kongregace, a Mons. Guido Pozzo, sekretář Papežské komise Ecclesia Dei.

Účelem setkání bylo seznámit se s tím, jak Svatý stolec hodnotí text, který Kněžské bratrstvo sv. Pia X. odevzdalo v měsíci dubnu jako odpověď na Věroučnou preambuli, kterou Kongregace pro nauku víry předala zmíněnému bratrstvu 14. září 2011. Při následné diskuzi bylo také možno poskytnout příslušná vysvětlení a upřesnění. Mons. Fellay ze své strany vysvětlil aktuální situaci Kněžského bratrstva sv. Pia X. a slíbil, že v rozumném termínu oznámí svou odpověď.

Během tohoto setkání byl také odevzdán návrh dokumentu, v němž se navrhuje osobní prelatura jako nejvhodnější nástroj pro eventuální kanonické uznání bratrstva.

Jak již bylo sděleno v tiskové zprávě 16. května 2012, potvrzujeme, že situace ostatních tří biskupů Kněžského bratrstva sv. Pia X. bude projednávána odděleně a s každým zvlášť.

Na závěr jednání bylo vyjádřeno přání, že také těmito úvahami by se mohlo dojít k plnému společenství Kněžského bratrstva sv. Pia X. s Apoštolským stolcem.

SDĚLENÍ Z 23. ZÁŘÍ 2014

Dnes, tj. v úterý dne 23. září 2014 od 11 do 13 hodin se v srdečné atmosféře v sídle Kongregace pro nauku víry konalo setkání kardinála Gerharda Ludwiga Müllera, prefekta Kongregace pro nauku víry a msgr. Bernarda Fellaye, generálního představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X. Setkání byli přítomni i msgr. Luis Francisco Ladaria Ferrer SJ, sekretář téže kongregace, msrg. Joseph Augustine Di Noia OP, pomocný sekretář a msgr. Guido Pozzo, sekretář papežské komise Ecclesia Dei, a dále asistenti FSSPX, Niklaus Ffluger a Alain-Marc Nély.

Během setkání byly prozkoumány některé problémy naukového a kanonického rázu a bylo rozhodnuto, že se bude dále pokračovat postupně a v rozumné době, aby se dosáhlo toho, že budou překonány problémy a bude dosaženo plného smíření.

Kýžené jednoty tedy zatím nebylo dosaženo a „míč“ je na straně Bratrstva. Pokud k jednotě dojde, je z vyjádření Apoštolského stolce jasné, že se to bude řešit prostřednictvím osobní prelatury – tedy způsobem, který byl použit i v případě navrátivších se anglikánů. Členové Bratrstva a jeho příznivci tedy ani potom nebudou patřit do našich diecézí, ale do osobní prelatury řízené některým z biskupů Bratrstva.

Před časem došlo i k tomu, že se u nás skupina laiků pokusila založit tak zvané „Serafínské terciáře“, kteří se hlásili rovněž k tridentské liturgii a snažili se dosáhnout toho, aby o ně duchovně pečovali kněží hlásící se k lefébvristům. Kněžské bratrstvo se však na svých webových stránkách samo distancovalo od laických aktivit, které jsou podle nich výrazem laicismu II. Vatikánského koncilu. Nyní se zdá, že tyto „terciářské“ aktivity poněkud usnuly, nebo alespoň zmizely z kyberprostoru. Ze stejných důvodů se Bratrstvo distancovalo i od Institutu sv. Josefa a od časopisu Te Deum. Navíc se zdá, že Bratrstvo je zmítáno vnitřními problémy, neboť jakákoliv snaha představených Bratrstva o sblížení s Církví vyvolává velmi prudkou reakci některých jeho členů, kterým se takové aktivity jeví jako nepřijatelné.

Bonaventura Štivar OFMCap.