Papežská rada pro jednotu křesťanů

P. Juan Usma Gómez

 

UZDRAVENÍ PRO LETNIČNÍ A PRO KATOLÍKY

 

Motto týdne modliteb za jednotu křesťanů v roce 2007: "Hluchým dává slyšet a němým dává mluvit" (Mk 7,31-37) nás vrací k jednomu nejkontroverznějších témat ve vztazích mezi katolíky a letničními. Je jím uzdravování. Kromě mluvení v jazycíchtotiž intenzivní naléhání a očekávání vkládaná do zázračných uzdravení, představují jeden z »letničních projevů«, které působí překvapení a zmatenost ohledně jejich legitimity a jejich ryze křesťanského smyslu.

Takřka všude na světě se přísliby uzdravení staly vůdčím motivem, jehož pomocí letniční a charismatické komunity přitahují nové členy. I když připustíme, že taková vize je velmi omezující, musíme připustit, že prvek příslibu uzdravení nebo svědectví o již proběhlých uzdraveních tvoří jedno z »nejúčinnějších« lákadel dnešních dní. Být uzdraven nebo být svědkem uzdravení proběhlého v komunitě, do které patřím, se stává stále více důležité.

Jestliže vezmeme do ruky Písmo svaté, hned vidíme, že evangelia podávají zprávu o mnoha uzdraveních. Kristův soucit s nemocnými a četná uzdravení nemocných všeho druhu jsou bezpochyby jasným dokladem skutečnosti, že "Bůh navštívil svůj lid" (Lk 7,16) a že "Boží království je blízko (srov. Mt 10,7; Lk 10,9). Ježíšova služba jistě probíhala prostřednictvím autoritativních slov a mocných činů. Uzdravení, která konal, nejsou pouhými zázračnými skutky, ale bez výjimky jsou vázána na víru nemocného a stávají se mesiánskou zkušeností (srov. Mt 8,6-10; 9,21-22; 27-30; Mk 2,4-5; 10,50-52; Lk 17,17-22; Jan 9,1), i když není vždy rozpoznána těmi, kdo obklopují nemocné (srov. Mk 2,4-9; Jan 9,13-40).

V novozákonních vyprávěních však Ježíš není jediný uzdravovatel. Sám Ježíš daruje apoštolům moc uzdravovat. Apoštolové a další, při vykonávání svého poslání a jako jeho součást, uzdravují v Ježíšově jménu. Nikdy to nekonají jako doklad vlastní moci nebo k osobním cílům (srov. Sk 8,13; 9,36-43; 14,8-11). Kromě toho, Pavel, ve svém prvním listu Korinťanům se odvolává na zvláštní charisma uzdravování, které Duch svatý dává některým věřícím, aby se projevila síla vycházející ze Zmrtvýchvstalého (srov. 1 Kor 12,9.28.30).

Až potud se všechno zdá jasné. Žádat o zdraví těla a duše je praxe známá v Církvi od nepaměti. Dokonce, i když zalistujeme stránkami Katechismu katolické Církve, čteme, že: "Pán Ježíš Kristus, lékař našich duší i našich těl, ten, který odpustil hříchy ochrnulému a vrátil mu tělesné zdraví, chtěl, aby jeho Církev pokračovala v síle Ducha svatého ve svém díle spásy a v uzdravování i u svých členů" (KKC 1421). Toto tvrzení je plně sdíleno mezi letničními; avšak je třeba si všimnout, že v katechismu tato pasáž je úvodem ke kapitole věnované »svátostem uzdravování«, tj. svátosti smíření a pomazání nemocných.

Pro katolíka, žádat o uzdravení je legitimní. Církev vskutku v rozličných okamžicích a rozličnými obřady recituje liturgické modlitby na tento úmysl. Dobře známi jsou svatí divotvůrci a rozličná místa modlitby, kde jsou dosvědčena četná svědectví zázračných uzdravení. Prosit o milost uzdravení tedy není cizí katolické praxi. Křesťan však nesmí zapomínat, že není většího zla než hřích a nic jiného nemá horší důsledky pro samotné hříšníky, pro Církev a pro celý svět. Znovuzískání zdraví je důležité, jestliže napomáhá duchovní spáse (srov. Mt 9,5-8). Uzdravení je milost, avšak nemoc není nutně spojena s absencí milosti. Zásadní význam pro dobro nemocného a pro dobro Církve má sjednocení nemocného s Kristovým utrpením (srov. Kol 1,24).

Ze strany evangelikálů a letničních existují rozličné přístupy. Někdy se mluví i o rozličných teologiích uzdravování, které obvykle spojují uzdravení s Kristovým zadostučiněním. A jestliže očekávání uzdravení je nějakým způsobem povzbuzováno, a je služba uzdravování považována za legitimní prvek evangelictví, nezřídka se slyší, jak rozliční letniční vůdcové varují věřící a/nebo protestují proti určitým nelegitimním praktikám, které se skrývají za přísliby uzdravení, ale mají za cíl osobní záměry velmi vzdálené od evangelia:

"Největším nebezpečím pro letniční/charismatické hnutí v posledních dvaceti letech tohoto (dvacátého) století je zřejmě úspěch a ztroskotání »osobních království«, protože když ta se zhroutí, nevyhnutelně dochází k tomu, že víra těch, jejichž pohled není zaměřen na Krista, padne spolu s nimi".

Zrod fenoménu uzdravovatelů, mužů i žen, jejichž »představení« se stala ještě viditelnější díky hromadným sdělovacím prostředkům a prostřednictvím velkých shromáždění, probudil naukové a pastorační otázky velmi naléhavé pro všechny křesťany.

Tito moderní uzdravovatelé se hlásí především k tzv. Třetí vlně letničního hnutí (»Third Wawers«) a navazují na rozličné křesťanské tradice. Někteří z těchto »tele-evangelistů« však působí spíše jako televizní prodavači náboženských produktů, kteří ze své činnosti mají nemalý ekonomický zisk, a nezřídka v jejich slibech uzdravení postřehneme podvod a úmysl zneužít dobré víry potřebných osob. V této logice je obrovské riziko moderní simonie, tj. svatokupectví (srov. Sk 8,18-25).

Rozpaky budí také užívání domnělého »charismatu uzdravování« podle vlastní libovůle a v závislosti na osobních zjeveních, která často oznamují, že došlo k uzdravení, nebo že někdo z přítomných je překážkou k tomu, aby uzdravení od zlého (ducha) mohlo dojít. Uzdravovatelé se odvolávají na novozákonní úryvky a často definují sami sebe jako exorcisty; tudíž dané uzdravení spíše než obnovení zdraví je především osvobození od zlého (ducha).

I když připustíme dobrý úmysl osob, které v ně skládají svou důvěru, mohou vyvstat pochybnosti ohledně zdarma-danosti a pravosti víry těchto osob, která, jak se zdá, závisí ani ne tak na Kristu, jako spíše na zázracích, uzdraveních a představeních vůdců. Evangelium se tedy stává druhořadé.

Také v katolické Církvi, jsou pod vlivem charismatického hnutí dosti časté modlitby za uzdravení vyslovené ve skupině. Kongregace pro nauku víry uveřejnila roku 2000 »Instrukci o modlitbách za získání uzdravení od Boha«. Tato instrukce byla určena biskupům s cílem vést věřící v této záležitosti. Instrukce se snaží podpořit to, co je zde dobré a korigovat prvky, kterých je třeba se vyvarovat. Instrukce obsahuje naukovou část o milosti uzdravení a o příslušných modlitbách a na konci obsahuje disciplinární směrnice na toto téma.

Na téma uzdravování v Církvi zformuloval mezinárodní katolicko-letniční dialog ve své druhé fázi některé podněty, které jsou stále platné, i když toto téma vyžaduje další společné prohloubení, aby se zabránilo nespravedlivým předsudkům. Co se týká uzdravování, katolíci i letniční se shodují na nutnosti kříže (snaha o uzdravení není prostým hledáním blaha); uzdravení je znamením (Božího) království; zahrnuje osobu v její celistvosti; důvěryplné očekávání přijetí milosti uzdravení není v rozporu s křesťanským životem; Kristus je lékař. Avšak nebylo dosaženo shody ani souladu v otázce svátostí, a tudíž v otázce důležitosti svěceného služebníka, v tom, co se týká svátosti uzdravení, a zvl. svátosti nemocných.

Také dnes Kristus vrací sluch hluchým a řeč němým. Také dnes je charisma uzdravování udíleno některým věřícím. Avšak i když uznáváme možnost uzdravení, protože jsme přesvědčeni, že pro Boha není nic nemožné, nemůžeme chápat zázraky uzdravování jako nutnou podmínku pro naši křesťanskou víru: Není nutno vidět, k tomu, abychom věřili (srov. Jan 20,24-29).

Proto ještě důležitější (než služba uzdravování) je duchovní rozlišování, které má za cíl rozpoznat pravou službu. "V důsledku lidské křehkosti, skupinového tlaku a jiných faktorů, může dojít k tomu, že věřící je uveden do omylu ve svém poznání úmyslů Ducha svatého a jeho vlivu na své úkony. Z toho důvodu má zásadní význam stanovit kritéria pro potvrzení a upevnění ryzího působení »Ducha pravdy« (srov. 1 Jan 4,1-6)".

V naší době charismata a dary Ducha svatého získávají rostoucí viditelnost, v některých případech až přemrštěnou. Tato situace vyžaduje pozornou orientaci, aby charismata byla identifikována adekvátně, našla svůj »prostor«, a byla vykonávána pro dobro celé Církve (srov. 1 Kor 12–14). Podpora prvků duchovního rozlišování by měla přispět k rozlišení, zda duchovní zkušenost je pravá a zda je v souladu s naukou Církve. Tak bude možno zabránit zvrácenostem a osvítit »duchovní zážitky« věřících.

Zakončím toto zamyšlení pobídkou ke studiu, diskusi a zhodnocení závěrečné zprávy páté fáze Katolicko-letničního dialogu, která bude uveřejněna v nejbližší době. Text nabídne možnost s oporou v biblických i patristických pramenech projít cestu víry, konverze, učednictví a komunitní zkušenosti a vnímat působení Ducha svatého (zvláště ohledně křtu Duchem svatým). Členové dialogu předkládají společné reflexe ohledně každého z těchto aspektů v současné situaci a snaží se nejen ukázat krásu křesťanského života, ale také jeho dynamiku od počátků. Dokument je rozčleněn na tři body: jak se stáváme křesťany podle Bible; co se přihodilo během patristické doby; jaké jsou aktuální pastorační přístupy v obou komunitách.

Překlad P. M.P. Matějka, Th.D.

Zdroj:

http://www.vatican.va/roman_curia/pontifical_councils/chrstuni/eccl-comm-docs/rc_pc_chrstuni_doc_20070126_pentecostals_it.html