Sv. Bonaventura:

 

Šest křídel serafínů


Úvodní poznámky k dílu


Toto cenné dílo je originálním spisem serafínského učitele. Dosvědčují to svědkové – jako vilém z Rubione, provinciál Aragonie, teolog, žádk Duns Scota – Bartoloměj z Pisy – vilém Vorilongus … Shodují se v tom i kritici a vydavatelé světcových děl: Oudinu, Editores Veneti, Sbaralea, Bonelli…


Dílo samo svou důstojností i předmětem potvrzuje, že pochází od sv. Bonaventury, podává totiž nejen vyzrálou nauku, nýbrž také velmi vyzrálou zkušenost v řadách představených. Bonelli poznamenává: „Autor díla od začátku až do konce ukazuje nejvyšší sběhlost v teologii a také velkou touhu pomoci představeným i podřízeným. Z toho můžeme usuzovat, jak umírněně, obezřetně, moudře a svatě vedl sv. Bonaventura serafínský řád.“
Dílo bylo napsáno asi v roce 1263.
Fr. Lamata, teolog, píše v tzv. Listu papeži Klementu VIII.: „v tomto díle sv. Bonaventura vyjmenovává šest opravdových ctností biskupa, zvláště touhu po spravedlnosti, dobrotě, trpělivost, příklad života, ohleduplnou rozvahu, zbožnost vůči Bohu. – O nich, za použití přirovnání k šesti křídlům serafínů z vidění Izaiáše, tak mistrně vypráví, že není možné toužit po větší krátkosti v nejvyšší jasnosti, ani v tak stručné krátkosti vypovědět plnějšího bohatství.
Úvod
„Dej moudrému příležitost – a stane se ještě moudřejším“ (Přísl 9,9). Moudrý se často stává moudřejším z malé příležitosti, a nejednou se učí z hlouposti druhého, tento spisek může dát jakousi příležitost novým a málo zkušeným představeným k dokonalému rozvažování o dobru i zlu, a na základě nedostatků, jaké zde postřehnou, k horlivějšímu hledání něčeho víc, skutečností vyšších či prospěšnějších, než /jsou/ zde uváděny, nezbytných řeholníkovi ku vedení podřízených. Čteme přece, že někdy moudří dokonce z přirozené obratnosti zvířat brávali podněty k tvůrčím myšlenkám v oboru umění.



Kapitola 1.
VHODNÍ PŘEDSTAVENÍ JSOU VYBÍRÁNI ZE STŘEDU MNOHÝCH

 


(Začínající potřebují učitele – Kdo nepotřebují učitele,
musejí mít čtyři dokonalosti!)


1. „Píši ti toto, abys věděl, jak je třeba chovat se v Božím domě, v Církvi Boha živého“ (1 Tim 3,15). Apoštol Pavel píše 2 listy svému žákovi Timoteovi, kterého ustanovil biskupem Církve v Efesu, učí jej, jak má postupovat při vedení úřadu, jímž byl pověřen. Již jej naučil svatému životu, ještě jej poučuje, jak má druhým být představeným užitečně a záslužně. Existuje totiž velký rozdíl mezi dovedností pokorně být podřízen (subesse) nebo pokojně žít společně (coesse) či užitečně vládnout, být představeným (praesse). Bernard (Řeč 23 na Velep.č.8) praví: „Mnoho jich pod rukou mistra žije spokojeně, a když je osvobodíš z jařma, nemohou žít spokojeně ani uchovávat se bez viny. Jiní naopak se všemi žijí spokojeně a vůbec nepotřebují mistra, ale také nejsou schopní být představenými. Spokojují se se spolehlivým dobrem průměrnosti, podle míry milosti, udělené jim od Boha (viz Řím 12,3). Mezi bratřími umějí žít společně a pokojně, ale postaveni nad bratry, nejen že jsou představenými neužitečnými ale i nemoudrými a nedobrými. Existuje však ještě třetí druh bratří, lepší prvých dvou, kteří umějí být představenými.“
Mojžíš byl poučen, že nikdo z lidu nebude druhým představeným, nýbrž že má vybrat z celého lidu muže zručné a schopné, „aby mohli lid soudit v každé době“ (Ex 18,21n)! Kdo totiž přijímá úřad, aby jiné činil lepšími, je třeba, aby nejprve sám se pilně vycvičil v kázni dobroty a jejím častým praktikováním získal schopnost tak jednat. Proto náš Pán nejprve činil to, čemu potom měl učit slovem: „Ježíš začal jednat a učit.“ (Skut 1,1)

2. Začátečníci potřebují mistra, aby je naučil tomu, čeho neumějí, zvláště věcem nutným i užitečným pro svou spásu i pokrok: před čím mají prchat, o co se starat, co konat, po čem toužit, čeho se obávat a také rozlišovat mezi menším a větším dobrem nebo zlem: „Potřebujete někoho, kdo by vás poučoval o prvních základech Božích výroků.“ (Žid 5,12)
Aby je cvičil ve skutcích ctností, protože nestačí dobro znát, ale je třeba konat dobro, jako ten, kdo se učí lékařské vědě, a potom ji praktikuje; praxe plněji vštěpuje do mysli znalost nějaké discipliny, než když jí jen nasloucháme. Nedokonalí jsou zvyklí být leniví ve starosti o ctnosti, proto potřebují, aby je někdy jiný k tomu naháněl. Proto mistři svým učňům, které chtějí zdokonalit, ukládají cvičení v různých ctnostech, jako ve skutcích pokory, bratrské lásky, střízlivosti, zbožnosti, trpělivosti, čistoty, mlčení, poslušnosti a jiných ctností, aby tak konali ctnosti a zvykali si na ně, a tím zároveň bojovali proti jejich chybám, neboť podle míry vzrůstu ctnosti slábne protivící se jim chyba: „Ve výchově užívejte kázně a napomínání z pověření Páně.“ (Ef 6,4)
Aby je chránil před upadnutím do hříchu nebo před málo rozhodným praktikováním ctností. Ducha slabého a ještě neočištěného plně, od přitažlivosti k hříchu často spíše odvrátí od propasti hříchu strach lidský než z Boha. Proto je třeba takové podřizovat vedení představených, kteří by je odváděli od nebezpečí, jako matka varující děti chrání je před utonutím ve vodě a před uchvácením vlky: „Bude tě hlídat, aby tě vyrval ze zlé cesty, a od lidí, kteří hovoří zvrhle.“ (Přís 2,11.12)
Aby je opravoval, protože hřích vždy strhuje k horšímu, jako jedna nemoc často je podnětem jiné těžší, a rána někdy zplodí hnisavý vřed, jestliže tomu nezabrání starost lékaře. Podobně, kdo upadá do hříchu, těžko sám sebe napraví, bez přispění podpory silnějšího. Proto Bůh chce, aby v případě upadnutí do hříchu nebo při zanedbání něčeho a při bezstarostnosti, napravovali je napomenutím, pokáráním, „zkrocením“ i trestem. Kdyby byli ponecháni svému mínění, nemuseli by poznat svou vinu, nebo by zůstali omámení a dále by se potápěli hlouběji: (srov. Juda 22. 23): „Právě tak odsouzené napomínejte.“ Je tedy nutné, aby se pokorně podřizovali mistrovi, neboť kdo se nepodřídí poslušně lékaři, nemůže být uzdraven z nemoci. Nemocemi v člověku jsou žádostivosti chyb; „Dal jim moc nade všemi zlými duchy a k léčení nemocí.“ (Luk 9, 1)

3. Ti, kteří nepotřebují pro sebe mistra, mají být tak pokročilí a vědět, aby se nemýlili v tom, co mají nutně znát, a aby po obdržení Božího daru rozlišování duchů, nenechali se svádět člověkem nebo ďáblem nebo vlastními smysly pod zdáním dobra: „Jsem důvěrně obeznámen vůbec ve všem; v sytosti i hladovění…“ (Flp 4, 12)
Mají být také plni žáru zbožnosti, tak aby bez pomoci druhých uměli se věrně přičiňovat o praktikování všech ctností, vždy jak nejlépe: „Nedbám na to, co je za mnou, a ženu se za tím, co je přede mnou.“ (Flp 3, 13)
Mají rovněž být proniknuti láskou k dobru tak, aby jaksi přirozeně pociťovali odpor proti každému zlu a horlivě se vyhýbali každému pohoršení a jednali se všemi bez porušení pokoje. „Nebuďte kamenem úrazu ani židům ani pohanům!“ (1 Kor 10, 32)
Mají kromě toho být pokorní ve všem tak, aby se nevynášeli pro dobro, které mají, ani se nedomnívali, že jsou bez všeho zla, aby důkladně posuzovali každý svůj přestupek v myšlenkách, řeči i v opomenutí a důkladně je očišťovali a napravovali.
A v tom všem mají být vyrovnáni tak, aby nemohli změnit svůj postoj ani ve skutek lehkomyslnosti ani nějaké roztržitosti ani pro obtíž nebo strach: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy…“ (Řím 8,35)
Protože takové nalézt je obtížné, proto pouze málo lidí může žít bez jařma poslušnosti, a kvůli lepšímu a spolehlivějšímu jednání, představení také mají být podřízeni vedení jiných, až po nejvyššího biskupa všech, který zastupuje Krista, a tak je hlavou celé bojující Církve.

4. Proto je třeba, aby představení, kteří chtějí vést druhé užitečně, byli vybaveni různými ctnostmi: jedněmi kvůli sobě, aby žili bezúhonně, jinými ve vztahu ke svým představeným, aby je pokorně poslouchali, v čem se patří, a ještě jinými ve vztahu k podřízeným, aby je záslužně řídili a usměrňovali k lepšímu. Ten, kdo z moci úřadu má učit všem ctnostem, musí zářit všemi ctnostmi. Protože však počet šest, jako složený ze svých kvantitativních částí, je prvním počtem dokonalým ve svém druhu, proto dobrý správce duší, zvláště řeholník, je povinen zářit některými zvláštními ctnostmi, podobně jako serafíni (Is 6,2), kteří jsou prvními uprostřed nebeských duchů, a jsou ozdobeni šesti perutěmi.
Asi proto se Pán ukázal v této podobě našemu svatému otci Františkovi během onoho chvályhodného vidění, kdy jej označil ranami svého utrpení, aby ukázal,že právě tak jsou povinni být duchovně okřídleni ti, kteří mají užitečně vést jeho rodinu. Tak také jsou „čtyři bytosti, a každá má po šesti perutích“ (Zjev 4,8).


Kapitola 2.
První křídlo představených –
TOUHA PO SPRAVEDLNOSTI


1. Prvním křídlem správce duší je touha po spravedlnosti, která nemůže strpět žádnou nespravedlnost ani u sebe ani u jiných. Tím více pokládá někoho za dobrého, čím více a upřímněji nenávidí zlo; čím více milujeme nějakou věc, tím více naříkáme nad jejím zničením. Proto uvažujme, že jsou čtyři druhy lidí v řádu nebo v církvi, které obyčejně nazýváme dobrými.


2. První druh, to jsou lidé, kteří nepáchají zlo, ale také se nepřičiňují o dobré skutky, kteří žijí spokojeně a ve shodě s druhými, nikoho neurážejí ani nedávají pohoršení: „Ti lidé byli vůči nám velmi dobří a vlídní…“ (1 Sam 25,15). Navykli jsme si nazývat dobrými takové lidi, kteří mají zvyky laskavé i společný způsob života se všemi, ač v konání jiných ctností prozrazují se jako leniví. Také děti pokřtěné takto považujeme za dobré.


3. Druhý druh lidí je lepší než první. Nečiní žádné zlo, ale nadto se stále cvičí v dobrých skutcích: ve střízlivosti, v čistotě, v pokoře, v lásce k bližnímu, v trvání na modlitbě a ve skutcích, těmto podobným, které jsou pokládány za dobré. Vyznačují se tím, že nezanedbávají nic z toho, co mohou a umějí, spokojují se s dobrem, které činí, ale nehrnou se do větší a dokonalejší svatosti. Dostačuje jim pouze bdělost, jen modlení, jen dávání almužny kvůli Bohu nebo půst nebo práce a tomu podobné; spokojí se s tím a u toho zůstanou, vyšší tužby ponechávají jiným: „A viděl jsem, že není nic lepšího nad to, leč že se člověk těší ze svých skutků, neboť takový je jeho úděl.“ (Kazatel 3,22).


4. Třetí druh, to jsou lidé ještě lepší: oškliví si zlo a utíkají od něho, a horlivě konají dobré skutky, jak jen mohou, a když vykonají všechno, co mohli, domnívají se, že učinili málo (srov. Luk 17,10) vzhledem k tomu, po čem toužili, neboť jsou si s apoštolem vědomi, že „tělesné cvičení je užitečné k máločemu“ (1 Tim 4,8 ). Proto touží po duchovních ctnostech a po chuti vnitřní zbožnosti a důvěrného poznání Boha i po okoušení Jeho lásky. Jsouc přesvědčení, že jsou ničím a nic nemají, tak dlouho nepřijímají žádnou útěchu, dočasnou nebo duševní, dokud se nezacvičí do vzpomenutých ctností a nezakusí sladkost zbožnosti; neplanou však žárem horlivosti proti chybám jiných lidí, ani proti nebezpečím hříchů; netouží, aby všichni byli dobří a šťastní, nepociťují žádnou bolest pro zlo jiných lidí, neboť se věnují pouze sobě a Bohu – proto se takoví méně hodí k vedení jiných, neboť vlastní klid kladou nad péči o druhé podle toho výroku: „Mám opustit svou sladkost, své výborné ovoce, a mám se jít kývat nad stromy?“ (Soud 9,11).


5. Čtvrtý druh, to jsou lidé nejlepší, kteří se vyznačují nevinností a ctnostmi, touhou po spravedlnosti a horlivostí o duše, kteří se netěší z pokroku vlastní spásy, jestliže by jiné společně s sebou nepřitáhli k Bohu, podle příkladu Pána, který měl vždycky v sobě plnou radost, [ale] nespokojil se s vlastněním slávy pro sebe, ale vyšel od Otce, přijal přirozenost služebníka, aby svým dílem a učením uvedl mnoho synů spolu se sebou do slávy. Touha po spravedlnosti září jako „purpur dvěma způsoby zbarvený“ (Ex 26,1.3); totiž barvou dvojí lásky, lásky k Bohu a k bližnímu. Láska k Bohu netouží pouze okoušet Jeho sladkost a Jemu náležet, ale také si velmi váží plnění Jeho vůle, šíření Jeho kultu i velebení Jeho cti, chce totiž, aby Jej všichni znali, všichni Ho milovali, všichni Mu sloužili a nade všechno Ho ctili.
Láska k bližnímu touží nejen po jeho tělesném zdraví a dočasném štěstí, ale ještě více po jeho věčné spáse. Kde je láska dokonalejší, tam je vroucnější touha a stálá starost, aby se o ni přičinila a také tím větší radost z jejího nalezení. Neboť láska „nehledá, co je její“ (1 Kor 13,5), nýbrž to, co je Boží. Jakou měrou miluješ Boha a nakolik upřímně toužíš po tom, co je Boží, natolik tě také bolí, když je Bůh urážen, nebo když vidíš, že ho neznají a nectí, když vidíš, že ho nemilují ani neposlouchají a že se rozvrací Jeho kult a nepřátelé se množí a radují se. Rovněž nakolik máš rád spásu bližního, natolik se také rmoutíš, když ji ztrácí, nebo když utrpí škodu ve svém růstu.


6. Taková láska je vyžadována ode všech přátel Boha, a nejvíce od zástupců Boha, kteří jsou povinni řídit se láskou ke spravedlnosti a odporem proti podlosti – podle srdce Božího: „Zamiloval sis spravedlnost…“ (Ž 44,8).

Spravedlností zde můžeme nazvat zachovávání všeho, co je nutné ke spáse a k pokroku duší.


7. Některé příkazy spravedlnosti jsou práva věčného. Takovými jsou ctnosti: pokora, čistota, láska, milosrdenství a jim podobné, bez kterých nikdo nikdy nemůže být spasen; k nim také patří Boží přikázání Starého a Nového Zákona tak, jak říká Kristus, že „celý Zákon i proroci“ se týkají lásky k Bohu a k bližnímu, vždyť „na těchto dvou přikázáních…“ (Mat 22,40).
Jiné příkazy spravedlnosti pocházejí z ustanovení lidského ve jménu Božím. To jsou předpisy církevního práva, vydané Církví kvůli všeobecnému dobru, jako obřady svátostí a jiná přikázání pozitivního práva: „Každý je povinen zachovávat příkazy kanonického práva“, vztahující se na jeho stav a také uložené všem společně, laikům i duchovním.
Další příkazy spravedlnosti mají původ ve vlastním slibu. Nikdo k nim není nucen, ale kdo je dobrovolně slíbil, je zavázán je zachovávat, jako by byly z příkazu Božího. Takovými jsou zdrženlivost řeholníků, poslušnost a zřeknutí se vlastnictví v klášteře, a také to, co řehole nebo předpisy každého řádu ukládají svým profesům: „Slíbíš-li něco Pánu, neotálej to splnit, Pán, tvůj Bůh, to bude na tobě požadovat, proviníš se hříchem. Nebudeš-li slibovat, neobtížíš se hříchem. Udělej bedlivě, co vyšlo z tvých úst, a dej dobrovolně dávku, kterou jsi slíbil Pánu svému Bohu, jak jsi to svými ústy vyslovil.“ (Deut. 23,22-24)
Konečně některé příkazy spravedlnosti vycházejí ze zákonitosti duchovního pokroku, ač jinak nejsou nutné ke spáse. Takovými jsou závazek božského oficia i jednotlivých úřadů v řádě, směrnice ohledně mlčení, stravy a oděvu, práce, bdění a jiných duchovních cvičení; v těch věcech se různí systém jednotlivých řádů, jak si jej každý z nich ustanovil. Ač nejsou tak závažné, že by bez nich nebylo možno dojít spásy, jejich přestupování však deformuje krásu řádu i duchovní pokrok a obvykle překáží mravnímu povznesení jiných. Láska ke spravedlnosti pilně podporuje tyto věci u sebe i u druhých a těší se, když vidí, že jsou horlivě zachovávány, naopak, bolí ji a trápí se a bouří při pohledu na jejich přestupování: „Skutečně těch, co nenávidí Tě Pane… “ (Ž 138,21).


8. Láska ke spravedlnosti má jisté vnitřní vciťování, větší lítost nad těžšími přestupky, a menší lítost nad lehčími. Protože moudrý hodnotí věci jak dobré tak špatné, nemoudrý však často velké počítá za malé a bezvýznamné považuje za velmi velké; „třísku považuje za trám, cedí komára a polyká velblouda“ (srov. Mat 23,23). „Odvádíte desátky z máty, z routy, ale nedbáte na to, co je důležitější.“ (srov. Luk 11,42) Takoví se nechávají unášet vlastní horlivostí, ale nekonají podle Božího Ducha, např. někteří velmi spěchají s káráním za vynechání jedné úklony v chóru, než za vynesení pomluvy na jiného řeholníka, více se hněvají pro vynechání veršíku a nezachování malé rubriky než kvůli způsobení velkého zmatku, spojeného s pohoršením.


9. Na prvním místě je třeba vyvarovat se přestupků proti Božím přikázáním a litovat jich; potom [je třeba se vyvarovat] přestupování přikázání církve sv.; dále porušování všeho toho, co každý dobrovolným slibem závazně přijal, jako např. řeholi řádu, a zvláště toho, co bylo ustanoveno jako příkaz přísný; a nakonec [je třeba se vyvarovat] i všech pohoršení, která mají podobu zla: chtivosti, pýchy, závisti, obžerství, hněvu, podezřelých přátelství, neposlušnosti a jim podobných chyb, které způsobují, že dobré jméno řeholníků místo aby vonělo, zapáchá, že věřící místo, aby byli vzděláváni příkladem ctností, spíše jsou od nich nakaženi pohoršením: „Vaší vinou se o Bohu mezi pohany rouhavě mluví“ (Řím 2,24). Snadněji se vyléčí tajný těžký hřích, než takové pohoršení, protože onen je možno uzdravit tajným pokáním, ale pohoršení se nedá zcela odstranit ze všech srdcí, do kterých proniklo.


10. Dále je třeba prchat před zmatkem při starosti o zbožnost, kterou se živí každý opravdový řád, a sytí všechno uskutečňování ctností. Suchý je každý řád, který se neživí touto olivou, kolísavá je stavba dobrých skutků, které nespojuje zbožná modlitba, [je] jako „zeď z kamení bez malty“ (srov. Ezech. 13,10). V každém řádě, kde polevil žár zbožnosti, začíná rovněž slábnout stavba ctností a nastoupí pád: „Lampy pošetilých panen bez oleje hasnou.“ (srov. Mat 25,1-8)


11. Kromě toho je třeba prchat před zanedbáváním vnější kázně, která byla ustanovena k ozdobě řádu a k usnadnění duchovního pokroku a jejíž opomíjení je znamením nedbalého svědomí a vnitřní lehkomyslnosti. Taková kázeň nebyla přikázána proto, že by nebylo možno jinak uspořádat život, ale proto, aby sloužila charakteru a jednotě v chování bratří, a ne, aby si každý žil a dělal, co se mu zachce, a byl tak přítěží pro ostatní. Pokud jde o takové předpisy, které samy o sobě jsou nelišné, ale ustanovené propter aliud (kvůli něčemu jinému), je třeba spíše dbát na jejich dobré zachovávání, než se chorobně lekat, jsou-li občas přestoupeny. Kdyby však zvyk plodil deformaci a přetvářka živila vlažnost, tehdy vzhledem k potřebě předejít hrozícímu zlu, není dovoleno povolit v úsilí o kázeň.


12. Opravdu horlivý o spravedlnost ať dává pozor:
1) aby žádným způsobem nekonal zlo nebo mu neučil;
2) aby ho nedoporučoval nebo s ním nesouhlasil, pod vlivem nějaké nevýhody nebo okolnosti;
3) aby mu nebyl nakloněný nebo se z něho netěšil, i kdyby se stalo, aniž by se ho zeptali nebo za jeho nepřítomnosti;
4) aby ho nezatajoval a nezamlčoval, jako by o něm nevěděl, když je jeho povinností, aby napomínal a ukazoval na zlo a odstrašoval od další snahy konat něco podobného;
5) aby zlo nenechal bez trestu, protože zdržování se hříchu plodí jisté dobro, obzvláště zdržuje hříšníka od dalšího hřešení. „Nehřeš více, aby se ti nestalo něco horšího“ (Jan 5,14). Kromě toho pokárání očišťuje od hříchu, aby pak později nebyl potrestaný ještě hůř Bohem: „Ty sám mu nabiješ prutem, před šeolem jeho duši zachráníš“ (Přísl. 23,4). Rovněž se tím jiní učí, aby se varovali konat něco podobného: „Posměváčka bij a prosťáček se poučí“ (Přísl. 19,25); tzn. že mladý a nový se naučí prozíravosti. Konečně sám představený, zástupce nejvyššího Soudce, uchrání svou duši před hříchem nedbalosti, když koná svou povinnost; velekněz Heli to neučinil, proto také obdržel rozsudek smrti spolu s hříšnými syny (1 Sam 4).


13. Kvetoucí řády se liší od upadlých nikoli tím, že by uprostřed nich nebyl žádný hříšník, nýbrž že se v nich nikomu nedovoluje hřešit beztrestně, že se horlivě zavírá přístup k hřešení, že se odstraňují nenapravitelní a neupřímní, a dobří jsou milováni a podporováni, aby vytrvali a vždy kráčeli k lepšímu. Když se i ve shromáždění andělů před jejich zkouškou i v kruhu apoštolů pod vedením Krista „nalezla hanebnost“ (Job 4,18), pak která skupina dobrých lidí na zemi se odváží připisovat si bezhříšnost? I kdyby totiž s milostí Boží tam bylo mnoho nevinných, to však nejsou všichni: „Vy jste čistí, ale ne všichni“ (Jan 13,10).


14. Je třeba, aby dobří – dokud jsou zde ve stavu zásluh – měli mezi sebou určité množství zlých jako příležitost k větším zásluhám: aby s nimi trpěli v jejich zlu, vůči kterým by planula jejich horlivost, které by se snažili napravit, ke kterým by se obávali připodobnit, kteří by byli pro ně pokušením, od kterých by snášeli pronásledování a při pohledu na ně aby se stávali pokornými a zmatení, aby děkovali Tomu, který je střeží, aby se takovými nestali. Kdyby pak dobří neměli příležitost ke zmíněným ctnostem, jejich zásluhy by byly menší: „A co člověk seje, to bude i žnout.“ (Gal 6,8)


15. Zlé není třeba milovat nebo je podporovat, ale je třeba je snášet, zvláště ty, jejichž zlo je skryté a nekazí jiné, a je naděje na jejich nápravu. Kde však toto u nich chybí, tam je není možné udržet bez značné škody, a proto je třeba je odstranit, aby se nesoudilo, že dobrým se líbí jejich nepravost. Když jsou tolerování, je třeba je kárat naléháním, napomínáním, důtkou; a v případě, že povstanou ze slabosti a nabírají sil, je třeba dodávat jim odvahu povzbuzeními, utěšováním, modlitbami a sliby; je třeba přehradit jim cestu k hříchu a zamezit přístup k pokušení; což je vhodné i pro dobré, aby příležitost ke zlému neměla vliv na jejich zhoršení.
Představený, když je zástupcem Boha, jemuž „Pán dal moc nad svou rodinou“ (srov. Mat 24,25) a jehož v zastoupení Pána jsou podřízeni povinni poslouchat, kdyby nenapravoval viníky, kdyby dovoloval vzrůstání chyb i vznikání zlozvyků, nebo jejich upevňování a šíření, kdyby viděl, že upadá zachovávání předpisů a množí se přestupky, a kdyby se podle možnosti nestavěl proti zlu přítomnému i hrozícímu, ten se bude před Bohem zodpovídat z trojího.


16. Za prvé z nedbalosti, neboť nesplnil svou povinnost: „Neboť byli jste sluhové Jeho království, a soudili jste nesprávně, ani jste nezachovávali zákon, ani jste nekráčeli podle Boží vůle. Proto na vás přijde hrozivě a brzy, neboť bude přísný soud nad držiteli moci.“ (Moudr 6,4-6)
Za druhé ze všech hříchů podřízených, které mohl a byl povinen zadržet a jim zabránit: „Jestliže ty nic neřekneš, abys bezbožného odvrátil od jeho cesty, on sice zemře svou vinou, ale odpovědnost za jeho smrt budu žádat z tvé ruky“ (Ez 33,8).
Za třetí ze zneužívání hodnosti a moci mu svěřené, kterou obracel k vlastní slávě a výhodě, a ne k tomu, proč mu byla dána: „Vezměte mu tu hřivnu … a toho služebníka, který není k ničemu, hoďte do temnoty venku. Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mat 25,28.30)


17. Dobrý a horlivý tím ukazuje, nakolik miluje Boha, že usiluje o Jeho vůli v sobě i v jiných, ani neopouští od této horlivosti, ani nepřestane kvůli námaze, ani jej nezlomí rady ani neobklíčí lest, ani přátelství ani pochlebování neobměkčí, ani nevyděsí hrozby, ani se nevzdává v případě zakořeněných dlouhotrvajících zlozvyků, ale plní svou povinnost.


Kapitola 3.
Druhé křídlo představených – DOBROTA


1. Druhým křídlem církevního serafína je dobrota neboli bratrské souznění, neboť jako jej Boží láska rozpaluje k touze po spravedlnosti, tak ho bratrská láska vede k dobrotě. Na přestupky je třeba bijící rákosky, ale na nemoc je nezbytná berla: „Tvůj kyj a tvá hůl …“ (Ž 22,4) a také „Mám k vám přijít s holí, či s láskou a mírností?“ (1 Kor 4,21). Podobně Samaritán tomu položivému opuštěnému člověku nalil vína horoucí horlivosti a oleje mírnící dobroty (srov. Luk 10,33).


2. Jiná je nemoc těla, jiná ducha, a obojí vyžaduje soucit. Nemoc těla je trojí. První leží v lůžku, mají vysokou horečku nebo jiné těžké onemocnění. Druzí chodí po domě či po dvoře, ale často pociťují velké bolesti, např. nemocní na žlučové kameny, vředy, chorobně otylí a jim podobní. Třetí nemají určitou nemoc, ale jsou slabí na těle a jejich síly jsou vyčerpány, např. staří a zničení prací nebo stiženi vrozenou slabostí, a čas od času postiženi přechodnou melancholií.
Tyto je třeba podpírat trojím druhem dobroty, zvláště léčebnými prostředky, pokud je to možné; dále zmírněním přísnosti v jídle, v oděvu, ve bdění a podobně; konečně zproštěním práce, úřadu či služeb, jak to žádá nutnost. Prvním je třeba pomáhat zvláště prostředky prvního druhu, druhým druhého druhu, třetím třetího druhu, podle potřeby každého jednotlivce.


3. Nemocným a slabým je třeba ukazovat všechnu lidskost, protože jsou Pánem bičováni; kdyby nadto byli drceni lidmi, tu by jejich bída volala k Pánu o smilování nářkem proti mučitelům: „Pronásledovali toho, jehož jsi zasáhl ranou, a bolest z rány mu rozmnožovali.“ (Ž 68,27) Nemocný, který je utištěný, nemůže sám sobě pomoci, naopak se ještě více cítí mučen tím, že ti jichž je to povinností, ho nepotěší, neuleví mu v práci, neuspokojují jeho potřeby, necítí s ním: „Před tvýma očima jsou všichni, kdo mne mučí; potupa zlámala mé srdce a sil se mi nedostávalo, čekám na toho, kdo by mne potěšil, a nenalézám, na toho, kdo by měl soucit, a není. Do mého pokrmu mi míchají žluč a pohrdání, když jsem prahnul žízní, napojili mne octem. Ať se jejich stůl změní v osidlo…“ (Ž 68,20-23).


4. Dobrý představený se považuje za otce svých bratří, a nikoli za pána, a je pro ně lékařem, nikoliv tyranem, nejedná s nimi jako s tím, co je určeno pod jařmo, nebo jako s koupenými nevolníky, ale jako se syny, účastníky nebeského dědictví, a jedná s nimi tak, „jak by chtěl, aby s ním bylo jednáno“ (srov. Mat 7,12), kdyby byl v podobné situaci. Silní a zdraví nepociťují to, co cítí nemocný; proto se neumějí vcítit, i když se tomu naučí později, až sami onemocní.
I kdyby se vytýkalo, že často někteří dělají ze sebe nemocné více, než jsou, mají být proto všichni obviňováni z přetvářky? Právě naopak, z ohledu na málo spravedlivých chtěl Pán mnoho darovat hříšníkům (Gn 18).


5. Nemocní více potřebují podporu dobroty než zdraví a silní z trojího důvodu:
1) vzhledem k prostředkům k udržování života, protože se sami nemohou o ně postarat; kdyby se ani jiní jim o ně nepostarali, zeslábli by a nemohli by zůstat naživu: „Aby úplně nezahynul vyhnanec …“ (2 Sam 14,14)
2) vzhledem k obnovení zdraví a sil, které ztratili v nemoci. Zdravý a silný potřebuje jen podporu, aby zachoval to, co má. Nemocný a slabý vyžaduje dvojnásobné posilnění, aby nezahynul ani neztratil zbytek toho, co má, a aby získal to, co ztratil: „A tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má“ (Luk 19,26).
3) vzhledem k potřebě úlevy potěšením, protože nemocní pociťují úlevu, když vidí, že jiní s nimi soucítí a že se usilovně zajímají o jejich uzdravení: „Buďte Hospodinem požehnáni, protože se mnou cítíte!“ (1 Sam 23,21)


6. Je spravedlivé pomáhat těm nemocným, u nichž je naděje na uzdravení, ale je škoda výdajů na ty, u kterých není naděje, že se někdy uzdraví. - Toto mínění by bylo správné, kdyby se mělo nemocným prokazovat milosrdenství kvůli efektivitě lidské prospěšnosti, a nikoli z ohledu na zásluhy lásky. Kdo pomáhá nemocnému proto, aby mu to odplatil, až se uzdraví, ten se zbavuje zásluhy lásky. Protože, kde je větší nouze, tam se stává milosrdenství zřejmější a láska čistší. – Je tedy třeba, aby byl představený někdy nemocný, a tak se naučil soucitu: „Nemáme totiž takového velekněze, který by neměl soucit s našimi slabostmi…“ (Žid 4,15).


7. Rovněž nemocných na duši jsou tři druhy: První jsou náchylní k pohoršením a ke hříchům z nedostatku zbožnosti nebo pod vlivem pokušení; z malicherných příčin se chvějí a jsou náchylní k pádu: „Uprostřed vás je mnoho slabých a nemocných…“ (1 Kor 11,30).
Druzí mají dobrou vůli i pokoru, ale malomyslní kvůli lehkému pokárání nebo napomenutí nebo upadají do jakéhosi nedůvěřivého znechucení nebo do těžké nervové netrpělivosti; pak nad tím hořekují, a jiní se s nimi trápí: „A my, kteří jsme silní, máme povinnost snášet slabost těch, kteří jsou slabí.“
Třetí – to jsou všeobecně všichni nedokonalí; často jsou kolísaví v uskutečňování ctností a i když kladou odpor, pociťují horečku tužeb, nebo pýchy, hněvu, lenosti, závisti, žádostivosti, obžerství a jiné chyby, jak tělesné tak duchovní: „Smiluj se nade mnou, Pane, neboť jsem slabý“ (Žl 6,3).


8. Na tyto nemoci je třeba používat tyto prostředky: odstraňovat jim z cesty příležitost ke zhoršení, k hřešení, aby neviděli nebo neslyšeli pohoršující věci, ani aby často nebyli mimo dům; neboť Dina, když vyšla z domu, byla znásilněna (Gen 34,1-2).
Posilovat je častým povzbuzováním a příkladem trpělivosti, při čemž pokud nepovstanou ze slabostí, je třeba šetřit tvrdým spíláním a urážením, která by je pobouřila: „Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.“ (Kol 3,21) Neboť kdo ještě více dráždí toho, jenž je již dost v sobě rozbouřený, činí tak, jako kdyby provokoval štěkajícího psa, aby jej kousl.
Klidné snášení jejich zvyků a nedokonalostí: „Vždyť nemohou všechno.“ (Sir 17,30)


9. Učitelé mají shovívavost vůči neznalosti lidí prostých a nevzdělaných, když méně správně přemýšlejí; podobně ctnostní ať mírně snášejí nedostatky druhých s vědomím, že ne všichni mohou být stejně dokonalí, a jako dětem a slabým v Kristu ať nenakládají břemena větší, než mohou unést, a ať po nich nevyžadují to, co přesahuje jejich síly: „Můj pán vidí, že děti jsou ještě křehké a že jsou u ovcí a skotu, který mám na starosti, sající mláďata. Měl-li bych je jen jediný den přespříliš namáhat, celé stádo zahyne.“ (Gen 33,13); tzn., že kdo děti, nedokonalé a mající dobrou vůli, jako plod v lůně, nutí k praktikování ctností nad milost, kterou obdrželi, tehdy v nich uhasí to, co již mají, neboť jedná nad jejich síly: „Ale my jsme si mezi vámi počínali tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti“ (1 Sol 2,7), jako by říkal, pokorně a dobrotivě jsem vám lichotil a snižoval se k vaší slabosti a nedokonalosti. Naproti tomu si Pán stěžuje na pastýře: „Co bylo slabé, jste neposilovali, co bylo nemocné, jste neléčili, co bylo poraněno, jste neobvazovali, co bylo rozptýleno, jste nepřiváděli zpátky, co bylo ztraceno, jste nehledali, nýbrž ukrutně jste po tom šlapali.“ (Ez 34,4).
Bernard (Řeč 23 na Velep. č.2): „Učte se, že máte být matkami pro podřízené, nikoli pány; snažte se více o lásku než o to, být postrachem, a bude-li třeba přísnosti, ať je otcovská a ne tyranská. Projevujte se matkami ve vyživování, jako otcové v napomínání. Buďte mírní, odložte strohost; zavěste biče, nastavte ňadra; ňadra vzdouvající se mlékem, nenadýmající se pýchou. Copak vkládáte na ně své břímě, nebo jste vy povinni nést jejich tíži? „Na ňadrech jej nes, jak nosí chůvy kojence, do země kterou jsem přísežně slíbil jejich otcům.“ (Nm 11,12)


Kapitola 4.
Třetí křídlo představených – TRPĚLIVOST


1. Třetím křídlem církevního serafína je trpělivost a stálá shovívavost. Střecha domu zachycuje na sebe prach, déšť i nápory větru, aby uvnitř bylo čisto a upraveno, podobně představení, kteří věrně brání své podřízené před vichřicí hříchů, musejí často přijímat bouře protivenství; jako se kvočna staví při obraně kuřátek proti jestřábovi.


2. Jsou tři hlavní situace, ve kterých je trpělivost nejvíce potřebná: 1) různé práce, starosti a zájmy, vypadající všelijak. Stálá starost jej pohání, aby pečoval o duchovní kázeň i o zaopatření v tělesných potřebách; tak se i apoštolové starali nejen o duchovní ale i o časné potřeby věřících, zvláště chudých: „…Jakub, Kéfas a Jan …podali mně i Barnabášovi pravou ruku na znamení, že patříme k sobě; my že tedy máme být pro pohany, oni pro židy. Jedině nám doporučili, abychom pamatovali na chudé. A právě to mi taky vždycky leželo na srdci.“ (Gal 2,9-10) Též Pán živil zástupy slovem spásy, ale krmil i tělesným chlebem ty, kteří byli na poušti, když neměli odkud si opatřit chleba (Mk 6,35-44 : 8,1-10).
Rovněž stále jsou různé zájmy, jak v oblasti starostí domácích, tak záležitostí vnějších, které jej jaksi obklopují a trápí, jak je vyřídit. Z nich vznikají rozličné práce, shánění, bdění, uvažování a jiné námahy, při kterých musí mít nutně trpělivost; tak na př. Mojžíš, velmi trpělivý i velmi blízký Bohu, rozdělil břímě řízení lidu, neboť nemohl stačit na tolik práce: „Jak bych mohl sám nésti břímě starostí o vás a vaše stálé stížnosti? Vyberte svým kmenům moudré a zkušené muže, a ustanovím vám je za vůdce.“ (Dt 1,12-13)


3. 2) Nutně potřebuje trpělivost kvůli pomalému pokroku těch, o něž se jedná. Vidí, že málo z nich činí pokrok, dále vidí, že se dosáhlo malé nápravy při velké námaze a velké práci – a z malicherné příčiny se znovu upadá, a pro četné trampoty a překážky, bránící pokroku, duchovní ovoce jeho práce přichází nazmar; jako ten, kdo mnoho zasel, když vidí, že málo vzchází; vidí také, že nejednou to, co osobně přikazuje a zařizuje, oni nedbale plní a zachovávají; často pod zdáním dobra se skrytě plíží zlo, a on je nemůže otevřeně zadržet, neboť navenek vypadá jako dobro, avšak na konci je pak zničeno větší dobro a otvírá se přístup zjevnému zlu; např. abychom mnohé zachránili, přijímáme do řádu více kandidátů, než můžeme náležitě udržet, avšak ten vzrůst počtem se stane zastíněním naší chudoby, když mnohým se zachce těšit se z mnoha věcí, a nikoli trpět jejich nedostatkem. Odtud vznikají negativní následky: časté vycházení [z kláštera] kvůli získání nutných prostředků k životu, vyhledávání zvláštních cest při jejich vyprošování, bezstarostné jednání proti Řeholi v přijímání darů, vyhasínání klidu zbožnosti, přeměna řeholní kázně v nekázeň, ochotné přivyknutí bratří k vycházení ven a získávání různých věcí, užitečných pro tělo, uzavírání přátelství zakazovaných Řeholí, vyprošování dárků od kajícníků, prodávání vedení duší za poplatek, pochlebování bohatým, zvětšování míst, bezstarostné chování vůči pohoršením; takovým jednáním se šlape po cti Boží, která má vyplývat z našeho jednání a vedení jiných.
Totéž platí o předčasných ustanovováních mladých a ještě nezkušených ke kněžskému svěcení a do služeb zpovědníka, kazatele a představeného.
Totéž je třeba říci o mnohých, kteří okouzlují lidi vzhledem, ale vnitřně vůči Bohu špiní čistotu řádu; také o náboženských prosťáčcích, kteří nechápou vnitřní záležitosti, ale domnívají se, že celá síla duchovního pokroku spočívá na vnějších poctách, obhajují je velmi horlivě a o pravé ctnosti a duchovní věci nedbají. Když duchovní představený vidí toto a mnoho jiných věcí, pravdivě o všem usuzuje, sužuje se a spaluje, a protože nemůže dosáhnout nápravy, jak by chtěl, podivuhodně se cvičí v trpělivosti: „Horlivost mě stravuje“ (Ž 138.139). „Neboť horlivost o Tvůj dům mne stravuje“ (Ž 68,10).


4. 3) Nutně potřebuje trpělivost kvůli nevděčnosti těch, pro které se s tak velkou starostlivostí namáhá; téměř nikdy je neuspokojí, vždy naříkají, že kdyby chtěl, mohl by pro ně konat jinak a lépe; často zápasí s myšlenkami, zda má ustupovat jejich choutkám a ve všem je uspokojovat, nebo se přísně držet toho, co považuje za lepší: „A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít i být s Kristem…“ (Flp 1,22-23)
Rovněž proto, že překrucují mnohé z toho, co koná a vysvětlují to v horším světle, a špehují, reptají a obviňují a ubližují mu; dělají se také pohoršenými a domnívají se, že přesto prokazují služby Bohu; není možné zabránit, aby to, co zařizuje a koná, nevyvolávalo u některých nespokojenost a pobouření.

Také proto, že se někteří proti němu staví otevřeně, nebo jej písemně obviňují a ubližují mu, a podněcují jiné, aby mu vzdorovali, nebo prohnaně překážejí, aby nemohl uskutečňovat to, čím je povinen.


5. Proti tomu i jiným různým obviněním nechť se snaží bránit se užíváním trojího štítu trpělivosti:
1) důstojně, zrale a mírně odpovídat na jednotlivé výtky a krotit prudkost pobouření; neukazovat netrpělivost v hlase nebo ve tváři ani v chování. Neboť tehdy získá více trpělivostí, a potom vyhraje nad těmi, s kterými kdyby jednal neopatrně, ještě více by je podnítil. Tak Gedeon skromnou odpovědí efrajimským mužům, kteří byli na něho rozzlobení, zkrotil jejich vzpouru proti sobě (Soud 8,3): „Laskavá odpověď hněv uklidňuje; zlosti dá vzplanout trpké slovo“ (Přís 15,1). Pobouření se neuklidní pobouřením, ani chyba se neuzdraví chybou.
Netrpělivost představeného promarňuje možnost dobra. Pohoršuje jiné: „Hněvivý dává na odiv svou hloupost“ (Přísl 14,24), zvláště když podává vysvětlení. – Činí jej předmětem pohrdání ze strany podřízených i jiných: „Ješitnými a hloupými se pohrdá“ (Přís 12,8) – Dosáhne toho, že bude nenáviděný a odstrašující: „Žvanil je na postrach ve městě, nenávist vzbudí si, kdo je drzý v řeči.“ (Sir 9,18) – Podněcuje jiné k netrpělivosti: „Hněvivý člověk vydražďuje k hádce; spor uklidňuje muž shovívavý.“ (Přís 15,18) – Podřízení se neosmělují sdělit mu svoje potřeby: „Lze hovořit s tebou, když neochotně nasloucháš?“ (Job 4,2) – Dům je naplněn reptáním a neústupností: „Kdo týrá svou rodinu, zdědí vítr.“ (Přís 11,29) – Malomyslné odstrašuje a sráží je do skleslosti: „Kdo může snést toho, kdo se rychle rozhněvá?“ (Přís 18,14) – Nikdo se neodváží mu připomenout to, co vyžaduje zlepšení: „On je člověk příliš zlý, aby se s ním o tom dalo mluvit. (1 Sam 25,17)


6. 2) nechť je povahově klidný, aby se nemstil za na něm spáchané křivdy, ani nechoval v srdci nenávist ani nezanedbával péči o ně, ani aby se nesnažil je od sebe odehnat, ano ať je ochotně drží, aby přes to je i další povzbuzoval dobrým příkladem tím, že dobře činí nevděčným, a aby sám měl v nich příležitost k praktikování ctnosti, podle příkladu nejvyššího Pastýře: „Buďte děti Nejvyššího, neboť On je dobrý i k nevděčným i zlým“ (Luk 6,35). Když totiž vlastním úkolem pastýře je učit ctnostem, odstrčí-li od sebe bloudící, koho bude učit? Kdyby lékař utíkal před nemocnými, tak koho bude léčit? Kdyby se silný vojín vyhýbal útočníkům, jak dosáhne vítězství? Kdyby obchodník nedbal zájmu o zisk, jak potom zbohatne? Uprostřed svatých se proto nachází mnoho biskupů a představených, protože dosáhli nejvyšších vrcholů dokonalosti tím, že činili dobře a trpělivě snášeli protivenství a jiným dávali dobrý příklad při příležitosti plnění povinností svého úřadu: „Kdo touží, aby se stal biskupem, snaží se o dobrou věc.“ (1 Tim 3,1)


7. 3) ať je vytrvalý, aby pro obtížnost práce nebo pomalý pokrok nebo pro útočnost podřízených nebo pro jiné těžkosti, nepřestal mít chuť a nepřestal se starat o dosažení toho, co od něho vyžaduje povinnost úřadu, neboť za to získá velké zásluhy: „A vy – buďte silní a ať nezmalátní vaše ruce! – neboť vaše dílo bude odměněno“ (2 Par 15,7). Ony ruce představeného, to je vytrvalost v jednání a trpělivost ve snášení toho, co tíží; jestliže v tom nepovolí kvůli lenosti nebo nesnášenlivosti, nashromáždí si odměnu věčnou.


8. Ona protivenství očišťují představeného od prachu hříchů, jaký padá v důsledku lidské slabosti: „neboť často se proviňujeme všichni“ (Jak 3,2). Představení, zavaleni mnoha záležitostmi, se často dopouštějí zanedbání, z nichž se musejí očistit zde, aby tam nebyli tíž pokáráni: „Zhřeší-li, potrestám ho milostivě lidskými pruty.“ (2 Sam 7,14)


9. Protivenství jej chrání před pýchou, kterou jsou zvláště ohroženi ti, kdo mají moc, neboť by k ní snadno popostrčila jak vznešenost úřadu, tak svoboda pohybu i příjemnost konání dobrého, kdyby jařmo protivenství neohýbalo krk jeho domýšlivosti, a tak ho nechránilo před propastí pýchy: „On … je chce poučit, chce člověka odvrátit od hříchu a muže osvobodit od pýchy – vytrhuje jeho duši ze zkázy a život od rány mečem. Polepší se utrpením na loži..“ (Job 33,16) Neboť strážcem spásy i pokroku v dobrém je pro vládce pokoření protivenstvím, bez něhož by jej úspěchy hned vynesly do větru domýšlivosti. Tak i David, vybraný podle srdce Božího, stal se velmi zbožným a pokorným, když byl zmáčknutý protivenstvími; a když se mu vedlo dobře, upadl do hříchu: „Dobře je pro mne, že jsi mne pokořil …“ (Ž 118,71)


10. Jak již bylo řečeno, rovněž vzrůstá zásluha představeného, když nejen získává chválu za dobro, které uskutečňuje v sobě i v jiných, ale také za protivenství, které snáší, získává nádherný věnec podobný zlatu, které vyzkoušené v ohni stává se pěknějším a cennějším: „Vyzkoušel je jako zlato v ohni…“ (Mdr 3,6) Často duchovní pokrok roste tehdy, když se to nepozoruje, a upevňuje se, když se zdá, že spíše slábne: „S Božím královstvím je to podobně jako s člověkem, který vhodí do země semeno: ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci semeno klíčí a roste, on ani neví jak…“ (Mk 4,26-27)
Není nic divného, že všechna úsilí představeného nepůsobí ve všech, když ani Boží působení nepomůže všem ke spáse a „mnoho je povolaných, ale málo vyvolených“ (srov. Mat 22,44). Ne vše, co se zasévá, vyroste, a hledači pokladů ochotně rozkopávají hodně země, aby nalezli drobet zlata či stříbra. Tak velký je prospěch z dobrého vládce, jak velká škoda by byla z jeho nepřítomnosti; podobně světlo je dobrem potud, pokud jeho nedostatek je zlo.
Představeného rovněž má povzbuzovat ke snášení námahy, že vůbec nezasluhuje méně za práci s těmi, kteří ukazují nedostatky nebo velmi málo postupují, než s těmi, kteří rychle postupují. Neboť Apoštol v 1 Kor (3,8.7) neřekl, že každý obdrží odměnu podle výsledků své námahy, ale podle své práce, neboť Boží záležitostí je „dávat vzrůst“. Učitel se přece více namáhá s neschopným žákem než se schopným, a více za to zasluhuje u toho, který hodnotí spravedlivě. Rolník více pracuje na půdě chudé a kamenité, ač má úrodu menší, ale o to cennější na hodnotě, a produkty vytvořené s větší námahou, se často prodávají dráž.


Kapitola 5.
Čtvrté křídlo představených – PŘÍKLAD ŽIVOTA


1. Čtvrtým křídlem je to, aby [představený] byl příkladem života. On přece má být normou života pro druhé, aby to, čemu učí slovy, ukazoval „tvarem“ činů, jako ten, kdo učí geometrii kreslí do písku obrazy, aby se lépe pochopilo, co říká: „Ježíš začal konat a učit.“ (Skut 1,1) A také „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (Jan 13,15). „Hleďte na mne a konejte totéž, co já.“ (Sd 7,17)
Ač je představený povinen vést podřízené ve výše uvedených případech i ve všech ostatních ctnostech, ale obzvláště ve třech, totiž ve společném životě, v pokoře laskavosti a v podstatě zralosti: „A sám jim dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné.“ (Tit 2,7)


2. Ať zachovává společný život spolu se všemi ve stravě, oděvu i v práci, aby se neoddával hostinám ani pitkám, zatímco ostatní mají strohou stravu i pití; ani ať se neliší oděvem od těch, s nimiž ho spojuje tatáž profes. Ani ať se nevylučuje z práce, když ukládá práci jiným. Kdyby se pastýř odděloval od stáda, vystavoval by ovce nástrahám vlků. Se zdravými ať je zdravý, ale se slabými slabý: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych všechny zachránil“ (1 Kor 9,22). Neboť kdyby v nemoci sám odmítal prostředky k léčení, vyvolal by u nemocných malomyslnost, domnívali by se totiž, že buď chce, aby jednali podobně, nebo že nestojí o to, aby jim bylo lépe. Rytíř v řadě bojuje ochotněji, vidí-li, že jeho vůdce spolu s ním snáší obtíže boje: „Po celou tu dobu, kdy P. Ježíš mezi námi žil od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat do nebe…“ (Skut 1,21-22) tj. od doby, kdy po křtu začal mít učedníky až do nanebevstoupení k Otci, vždy nás učil svým příkladem; přebýval (intrans), žil s učedníky jako v rodině, a přebýval (exiens), stýkal se s lidmi k jejich prospěchu, jak bylo třeba.


3. Ať je také pokorný ve svých zvycích, aby jeho jednání ukazovalo, že o sobě nesmýšlí vysoko, ani si neoblíbil představenství, ale že se ho obává a že se cítí přinucený a že více touží být podřízeným než řídit; že ty, kterým je představený, považuje za lepší, než je sám, a považuje sebe spíše za jejich služebníka než za učitele nebo pána: „Kdo je mezi vámi největší, ať je jako nejmenší, a kdo představený, jako ten, kdo druhým slouží… Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží…“ (Luk 22,26-27) „Posadili-li tě na první místo, nevynášej se, buď mezi nimi jako jeden z nich“ (Sir 32,1).


4. Ať je pokorný v laskavosti, aby podřízení měli k němu snadný přístup a měli odvahu hovořit s ním důvěrně o svých potřebách; aby jim trpělivě naslouchal a dobrotivě vycházel vstříc, pilně je poučoval a horlivě povzbuzoval; ať se více snaží být milovaný než vzbuzovat strach, neboť ochotněji posloucháme toho, kterého milujeme, než toho, jehož se bojíme. Poslušnost z lásky je dobrovolná, ale ze strachu je spíše vynucená, a pokud je svobodná, potud je vznešená v zásluze; avšak cílem úřadu řízení je vedení sobě svěřených k věčnému životu a věrné povzbuzování k zásluhám za ctnosti.


5. Ať je pokorný v užívání dočasných věcí, aby neměl nebo nemiloval přepych. Vše, co má ať zvěstuje dobrovolnou chudobu i projevuje pokoru, zvláště oděv, knížky, cela, lůžko, zařízení, stůl, vrchní pokrývka a tomu podobné, aby v tom všem nic neexistovalo, co má pečeť chvástavosti nebo výjimečnosti ani na jiné nepůsobilo takovým dojmem. Podobné těší podobné, velké vznešené, pokorné uspokojuje pokorné. A není znamením pokorného srdce vyhledávání novinek, zvykat si na vzácnosti a vypínat se na vrchol: „Hrdě na pyšné shlíží, on je králem všech dětí pýchy.“ (Job 41,26)


6. Podstata zralosti spočívá ve třech věcech, totiž: 1) aby nebyl nestálých mravů, čili nestálý ve slovech a žertech hloupých i bezbožných, které se ovšem někdy mohou líbit, ale nepřispívají ke cti a úctě. Řehoř (Homil. k Ezech. I.,3.č.4): „Nesnadno se přijímá promluva toho, kdo je pokládaný za mravně nestálého.“
I kdyby byl představený velmi milovaný, je však třeba, aby hanebníci pociťovali před ním respekt. Sama láska se jistým způsobem více vyciťuje, má-li příchuť úcty. To se projevuje i v lásce nejvyššího Tvůrce, jehož velebnost čím se uznává za vyšší, tím větší sladkost a laskavost se miluje: „Pán je dobrý a správný, proto ukazuje hříšníkům cestu“ (Ž 24,8).


7. 2) aby nebyl nestálý citově, že by nacházel soukromé a zvláštní zalíbení v ženách a v jiných nestálých osobách. Neboť i kdyby dával přednost těm, kteří se mu líbí více, před těmi, kteří se mu líbí méně, přece má milovat všechny pro naději spásy v Kristu. Ve vnějším chování má být vůči všem takový, aby jej nikdo nepodezříval, že jimi pohrdá kvůli jiným, ale každý aby usuzoval, že jej miluje, a pln důvěry se mu svěřoval jako zvláštnímu příteli, aby se v nikom neprobudila nechuť ani žárlivost vůči druhým, jako bratří vůči Josefovi, kteří ho nenáviděli, protože jej otec miloval více než ostatní. (Gen 37,3nn)


8. 3) aby nebyl bázlivý v rozhodnutích ani nespolehlivý v radách, tak že to, co se mu právě líbilo, za chvíli jej bude rozčilovat; hned chce to, hned zase něco jiného, bez oprávněného důvodu. Neboť kdo se spolehne na toho nebo souhlasí s vůlí toho, o němž ví, že je nestálý? Proto si pak podřízení nemohou vážit jeho rozvážnosti ani přizpůsobit poslušnost jeho vůli, a z prvního i druhého vzniká nemalá škoda: „Všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte!“ (1 Sol 5,21) „Dělejte všecko bez reptání a váhání,“ (Flp 2,14) cokoliv konáte. Kde však oprávněný důvod slouží poctivé nutnosti nebo zbožnému užitku, že pak něco změní, to nesvědčí o lehkomyslnosti, ale o zralosti; neboť by bylo hloupé měnit lepší za horší, a také by bylo nesmyslným tvrdohlavě trvat na své koncepci, že by nebylo možno od ní ustoupit kvůli lepšímu a zjevnému dobru: „Nedomnívejte se, že měníme-li rozkaz – že to pochází z naší lehkomyslnosti, ale rozhodujeme podle nutnosti a potřeby doby k užitku státu.“ (Vulg.: Ester 16,9) Proto se Apoštol omlouvá, že nepřišel, jak sliboval Korinťanům, ne pro lehkomyslnost, nýbrž kvůli jejich prospěchu: „Měl jsem v úmyslu přijít nejdříve k vám…“ (2 Kor 1,15) „Jací soudcové lidu, takoví i jeho služebníci, jací vládcové města, takoví i měšťané.“ (Sir 10,2)


9. Nejčastěji dobří učitelé vychovají dobré žáky. Mnozí by se stali v řádě i v církvi lepšími, kdyby jim jejich učitelé dávali příklad lepšího života. Kdo se proviňovali zanedbáváním v tomto ohledu, budou přísně souzeni: „Hle, chystám se na pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce.“ (Ez 34,10) Vyučovat žáky slovem bez příkladu je jako malta bez vápna – hubená a špatná: „Nahodili zeď omítkou, špatně připravenou; řekni jim, že spadne“ (srov. Ez 13,14.11). O příkladných vzorech se píšou vzorné knihy, o špatných příkladech odstrašující knihy. Mocněji působí poučení činy než slovy; pohrdá-li se životem někoho, tak se odsuzuje i to, co říká.
Představený musí hlavně dbát o pokřesťanštění podřízených, neboli aby do nich byla vyryta forma života a učení Krista, aby Jej následovali nejen duchem, ale také skutky: „Buďte tedy následovníky Boha jako milované děti.“ (Ef 5,1) „Děti moje, znovu vás bolestně rodím, až by ve vás nabyl podoby Kristus.“ (Gal 4,19) Ze slovního poučení podřízení málo porozumí učení Kristovu, proto jsou představení povinni ukazovat jim na sobě Jeho viditelnou podobu, aby ji do nich hlouběji vtiskl, jak říká Apoštol: „Buďte mými následovníky, jako já jsem Kristův.“ (1 Kor 11,1) – jako by říkal: chcete-li poznat Krista, abyste ho následovali, uvažujte o něm z mých skutků: „To už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20)
Kristův zástupce je tedy povinen zastupovat Krista v podporování Jeho vůle, ve způsobu Jeho vlády, v prezentování Jeho podoby; proto má uvádět Jeho vůli do srdcí podřízených, mocí Jeho vlády má jednat pro jejich dobro, a má jim Ho ukazovat ve svém chování i v životě, aby Ho mohli následovat: „Vždyť přece nehlásáme sebe, nýbrž Ježíše Krista, jako Pána, a sebe jako vaše služebníky skrze Ježíše.“ (2 Kor 4,5). Naproti tomu sebe samého a ne Krista hlásá ten, kdo v řeči hledá vlastní slávu a kdo špatnými skutky dává podřízeným k následování spíš sebe než Krista: „Ti lidé si vás horlivě všímají, ale nemají dobré úmysly. Rádi by vás ode mne odloučili, abyste se stali jejich horlivými přívrženci.“ (Gal 4,17). To znamená, že se neřídí správnou horlivostí ti představení, kteří vás svým špatným jednáním vylučují z následování Krista, a svádějí vás, abyste se učili jejich zvyky a jednali jako oni.


Kapitola 6.
Páté křídlo představených – PROZÍRAVÁ ROZVÁŽNOST


1. Pátým křídlem církevního Serafína je obezřetná rozvaha a rozvážné poznávání toho, co je potřeba činit. Je nezbytná pro rádce duší. Ukazuje to Šalamoun, který si mohl vybrat, oč prosit Boha; všechno jiné přehlížel a prosil o moudrost, neboť byl přesvědčen, že bez ní nemůže dobře vládnout svým lidem: „Dej tedy svému služebníku rozvážné srdce, aby soudil tvůj lid, aby rozlišoval mezi dobrem a zlem“ (1 Král 3,9), a také: „Vám tedy, vládcové, platí má slova, abyste se naučili moudrosti a nepadli“ (Mdr 6,9), „Nyní králové, chápejte, naučte se vy, kteří vládnete zemí“ (Žl 2,10). Neboť představený je vůdcem, sobě svěřeného stáda, a zbloudí-li on, zmatené stádo se rozprchne. Jako oko je světlem celého těla, tak je pastýř světlem svěřeného stáda: „Vy jste světlo světa…“ (Mt 5,14) Podle toho zda je oko jasné nebo temné, vede přímo nebo bloudí.


2. Představený nutně musí mít dvojí rozvahu, aby věděl co a jak dělat. Aby dobro bylo celkovým dobrem, musí být dobře vykonané, jak se patří. Bernard: „Odlož rozvahu, a ctnost se stane chybou.“ (Řeč 49 na Velep. č. 5) „Mají horlivost pro Boha, ale je to bez hlubšího vhledu do věci“ (Řím 10,2). Rovněž soucit sestupuje do zdání dobroty: „Nemiluje syna, kdo lituje metly“ (Přís 13,24), tzn. kdo pod zdáním dobroty neopravuje hřešícího, ten jeho duši posílá do záhuby. Rovněž trpělivost bez rozvahy oslabuje horlivost vedení, když pod zdáním pokory nekrotí odbojné. „Roboam byl mladý a malomyslný a neukázal se vůči nim dost silným.“ (2 Par 13,7), zvláště vůči těm, kdo se postavili proti Pánu a jemu. Tak bez rozvahy jakýkoliv dobrý příklad se stává neúčinným pro vzdělání druhých, jako dobré jídlo nechutná bez soli: „Každá nekrvavá oběť má být osolena“ (Lv 2,13). „Vaše rozumná bohoslužba“ (Řím 12,1). „Obětuješ-li vhodně, ale nevhodně dělíš, zhřešil jsi“ (Řím 4,7 – podle LXX), tzn. nestačí činit dobře, ale je třeba uvažovat: jak, kdy, kde proč jednat.


3. Je velmi mnoho záležitostí, v kterých představený má být rozvážný. Nedají se krátce vysvětlit, avšak 4 z nich se zdají nejvážnější, a v nich je povinen být obezřetný. V knize Exodu 28,15 je přikázáno, aby velekněz, když jde do svatyně sloužit Bohu, mezi ozdobami vždy nosil na hrudi náprsník Božích rozhodnutí, a v něm 4 řady drahokamů, každá řada po třech drahokamech, zasazených do zlata atd.
Velekněz, sloužící Pánu, vchází do svatyně, tj. představený, který přijímá péči o duše, aby v jejich spáse odevzdal Bohu nejpříjemnější oběť. Není Bohu příjemnější oběti nad horlivost o duše. On je povinen uprostřed jiných znamení ctností nosit vždy na prsou – úsudkem rozumu – 4 záležitosti, které se vztahují k jeho úřadu. První: jak udržuje vhodnou situaci k řízení podřízených, aby v dobrém postupovali a vytrvali. – Druhá: jak napomínat a napravovat padlé a bloudící. – Třetí: jak náležitě plnit vnější činnost, která se od něho požaduje. – Čtvrtá: jak mezi nimi uchránit a zachovat sebe samého. – Tři kameny v jednotlivých sloupích, to jsou tři prvky patřící do těchto jednotlivých čtyř záležitostí.


4 K udržování vhodné situace je třeba, aby představený důkladně znal chování a svědomí i síly všech podřízených, proto aby správně každému ukládal břímě řeholní kázně. Neboť nemohou všichni všechno stejně, a „každý má od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono“ (1 Kor 7,7). „Áron a jeho synové přijdou a určí každému, co má dělat, a rozdělí, co mají nést.“ (4. Mojž 4,19) Áron a jeho synové – to jsou vyšší a nižší představení, kteří jsou povinni vstoupit, tzn. poznat nitro každého, a odpovědně každému uložit břímě řeholního způsobu života, podle tří druhů kázně, které jsou třemi drahokamy v prvé ze čtyř zmíněných řad.


5. První kázeň spočívá v zachovávání toho, co shodně s profesí je nezbytné ke spáse, co je tak spjato s řádem a s Řeholí, že úmyslné přestoupení má za následek smrtelný hřích, např. poslušnost příkazu, dobrovolná chudoba, čistota a jiné závazky, od kterých představený nemůže dispensovat, když i on je vázán je zachovávat. Představený je povinen bdít, aby je všichni horlivě zachovávali, a k jejich zachování přimět i vzpurné, a v žádném případě někomu nedovolovat jednat opačně, dokonce i kdyby kvůli tomu hrozila jemu i bratřím nepříjemná škoda: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Soužení, útisk, nebo pronásledování, hlad nebo nahota, nebezpečenství nebo meč?“ (Řím 8,35) – to je proti těm, kteří říkají: „Jestli tak či onak nebudou získány prostředky na potřeby bratří, nebudou se moci uživit. Ale přece takový způsob nabývání se protiví Řeholi, dává pohoršení a kazí řád; lépe, aby nebyli řeholníci tam, kde nemohou, nebo nechtějí žít jako řeholníci, protože tehdy ani oni nezhynou, ani se jiní nepohorší: „Kdo však jedno z těchto maličkých, které ve mně věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe…“ (Mt 18,6) A což teprve, když někdo pohoršuje mnoho a velkých?
Tento druh rozvahy má být prvním klenotem, svítícím na prsou velekněze, tzn. Má být prvním předmětem starosti představených.


6. Druhá kázeň se týká uskutečňování vyšší dokonalosti: zvláštní trpělivosti, pokory hodné podivu, lásky uvádějící v úžas, přísné střízlivosti, neobyčejné chudoby, hluboké zbožnosti a tomu podobných ctností. Představený je povinen podřízené k nim spíše povzbuzovat a vábit lákadly, připomínáním a účinným příkladem, než nutit vzpírající se. Neboť rady dokonalosti se nabízejí, nikoli nařizují s výjimkou těch, které se slíbily, jako např. čistota. Hlavním cílem mnišské výchovy bylo vytvořit gymnastickou školu pro cvičení se v dokonalosti. Gymnastika byla, jak říkají, zápasení nahých zápasníku, kteří se mazali olejem, aby je protivník nemohl zachytit a povalit na zem. Výstižně jsou přirovnáváni k boji řeholníků: „Kdo se chce zúčastnit nějakého zápasu, zachovává ve všem zdrženlivost“ (1 Kor 9,25). Proto představený ať i tento klenot nosí na prsou, aby své následovníky učil a vyzýval, aby se drželi nutné cesty ke spáse, a také usilovali o dokonalost, za kterou by dosáhli vznešenou chválu v nebi.


7. Třetí kázeň spočívá v zachovávání toho, co ani není nutné ke spáse ani k vyšší dokonalosti, ale k získání a zachovávání jednoho i druhého bylo ustanoveno sv. Otci, a co se vztahuje ke konání dobrých skutků a kvůli kráse řádu a k povzbuzení těch, kdo přihlížejí, např. posty, mlčení, slavnostní průběh bohoslužeb, také vnější důstojnost postoje těla a chování. To vše je užitečné tak, jako nástroje k vytváření uměleckých děl, která by však zruční umělci udělali i bez nich, neboť dříve než nástroje bylo umění (srov. 1 Tim 4,8). Proto od tohoto rozvážný představený dispenzuje bez obtíží, když usoudí, že je to třeba učinit vzhledem k místu či době, nebo když je to nutné či užitečné. Kde to však není ani nutné ani užitečné, snaží se je pilně zachovat.
Představený potřebuje nemalou rozvahu, aby uměl udržet střed mezi přísností a uvolněním. Bude-li příliš přísný, nebude dost oblíbený u bratří, a oni tehdy budou méně ochotní i k tomu, co je užitečné a nutné. Naopak, bude-li shovívavější, než je třeba, tu rychle dojde k uvolnění i v tom, co je užitečné a nutné: „Kdo má za nic malé věci, hned klesne.“ (Sir 19,1).


8. Podobně musí vládnout rozvaha při trestání provinilých. To je druhá řada se třemi klenoty, protože zde je třeba tří druhů umírněnosti, podle tří druhů provinilců. - Někteří, když hřeší, buď pohnuti duchem zevnitř nebo zvnějšku, hned činí pokání. Vůči nim duchovní lékař musí s živou laskavostí používat umírněné prostředky pokání, jimiž by zadostiučinili Bohu za urážku a bližnímu za pohoršení, aby všichni ostatní více se báli hříchu. Avšak ať jim neukládá příliš malé pokání: „Kdyby někdo byl náhle stržen k nějakému chybnému kroku, vy, kteří jste duchovními lékaři, uveďte takového v duchu mírnosti na správnou cestu; dávej však pozor, aby ses nedostal do pokušení i ty.“ (srov. Gal 6,1) To znamená: uložte mu takové pokání, podle kterého by poznal závažnost své viny, ale tak laskavě, jak bys chtěl ty, aby se postupovalo vůči tobě, kdybys takový hřích spáchal. - Taková rozvaha je prvním klenotem v druhé řadě.


9. Jiní, když zhřeší, skrývají zlo, schovávají ho a brání. Bacil je skrytý uvnitř. Představený sice pozná z jistých příznaků, že se tam shromažďuje hnis, ale ten nevychází ven ani zjevným projevem ani dobrovolným přiznáním se, aby [představený] mohl patřičně rozříznout vřed ostřím otevřeného napomenutí. Napomene-li, nejen, že nepomůže, ale spíše se z něj stane šiřitel vad, než napravovatel hříšníků. Bude-li mlčet, bude se trápit pro duši bratra a kvůli sobě, že nenapomíná hřešícího. Když tedy nemůže udělat nic odpovědného, je třeba, aby mlčel a rostl v trpělivosti, a čeho nemůže dosáhnout napomenutím, ať se snaží dosáhnout modlitbou, aby Bůh napravil [hříšníka] nebo odkryl jeho skrytou zlobu, aby pak mohl být podán lék. Podobně Pán dlouho a tiše snášel zrádce Jidáše, nenapomenul jej otevřeně tak dlouho, až jeho hanebnost vzrostla natolik, že sama zjevně vypukla. Dokud byla skrytá, třebaže smrtelně nemocná, neškodila jiným, a proto mohla být snášena bez pokárání: „Nechte, obojí spolu růst až do žní“ (Mt 13,30), to znamená koukol s pšenicí. „A kdo je poskvrněný, ať se poskvrňuje dál.“ (Zj 22,11).
Tam, kde může, je povinen chránit je před příležitostmi ke hříchu a napomínat je všeobecně, aby si to rozmysleli: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí“ (Mt 26,24). Jidáš se nemohl dopustit svého zvláštního zločinu ihned, ale delší čas upadal ve stále větší zlo, to znamená, že Pán dlouho a tiše jeho setrvávání ve hříchu snášel: „Já mlčím a oči přivírám“ (Iz 57,11). Takové mlčení v srdci představeného vyžaduje velkou rozvahu, aby se v ničem neodchýlil od toho, co je správné. - To je druhý klenot na prsou kněze v druhé řadě.


10. Třetím druhem podřízených jsou ti, kteří hřeší těžce, otevřeně, a nepřijímají náležité napomenutí, nebo je přijímají jen na oko. Sami se nepolepšují a druzí se kvůli nim stávají horšími, nebo se nad nimi pohoršují, nebo je začínají následovat, když vidí beztrestnost, neboť chtějí, aby jim to prošlo, jako to prošlo tam těm. Kdekoliv jsou splněny tyto čtyři podmínky: těžký hřích, který je zjevný, není naděje na nápravu z důvodu zatvrzelosti čili zastaralého návyku ve zlu, a kažení druhých špatným příkladem nebo pohoršení, že se jim to trpí, co pak zbývá? Jen vyhnání nemocné ovce a odříznutí nakaženého údu, aby se zdravé od něho nenakazily a nezkazily se: „Ti, kdo vám nechtějí dát pokoj, ať se nechají třeba vykleštit!“ (Gal 5,12). „Odstraňte toho špatného člověka ze svého středu!“ (1 Kor 5,13) „Ale chce-li nevěřící strana odejít, ať si jde!“ (1 Kor 7,15) „Vysekni ho, neplodný fíkovník! Nač ještě vysává půdu!“ (Lk 13,7) „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen.“ (Mt 3,10) „Přikaž Izraelcům: ať vyhostí z tábora každého malomocného, každého, kdo trpí výtokem, i každého, kdo se znečistil při mrtvém… aby neznečisťovali váš tábor…“ (Num 5,2.3).
Ale nemohou to udělat unáhleně, ale až po té, co dostali zralou radu od lidí rozvážných, kteří mají Ducha Božího a dar rady: „Nečiň nic, aniž ses poradil, ať nemusíš po činu litovat.“ (Sir 32,19) „Kdo však jedno z těchto maličkých, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho byl bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“ (Mt 18,6), to znamená, že toho, jehož život v řádě spíše pohoršuje prosté, než že by je vzdělával, je lepší poslat ho do zatracení, než aby se skrze něho posvátný řád nakazil.


11. Třetí řada cenných kamenů v náprsníku se vztahuje na zaměstnání, která představený rozděluje; jedněmi pověřuje druhé, aby je vykonali, další sám vyřizuje, jiné krátí a snáší jak může. Tak Kristus svěřil určité záležitosti učedníkům, např. Jidášovi měšec, sobě ponechal předpovídání a uzdravování. Když jej prosili, aby rozdělil dědictví mezi jisté bratry, odpověděl: „Člověče, kdo mne ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?“ (Lk 12,13-14)


12. Kdyby představený chtěl sám vyřizovat záležitosti vnější a časné potřeby těla, uškodil by naplňování potřeb vnitřních a cennějších, neboť oko ducha rozptýlené vnějškem hůře vidí záležitosti vnitřní a nutné ke spáse: „Ty sám zastupuj lid před Bohem a přednášej jejich záležitosti Bohu. ... Každou menší záležitost rozsoudí sami“ (Ex 18,19.22) „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole“ (Sk 6,2). Kdyby představený neměl jiných přátel, které by mohl pověřit starostmi o vnější záležitosti řádu, raději ať strpí podvádění v dočasných záležitostech ze strany toho, kdo je nyní vyřizuje, než kdyby se měl sám jimi zabývat - podle příkladu Krista, který věděl, že Jidáš je zloděj, dovolil však, aby se staral o vnější záležitosti: „Byl zloděj, spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo“ (Jan 12,6). To je namířeno proti těm, kdo snadno nacházejí ty, kterým svěřují péči o duše, a s mnohem větší vahou se oddávají časným záležitostem, protože nesrovnatelně větší škoda je záhuba duší než ztráta věcí.


13. [Představený] je sám povinen především dbát o záležitosti duchovní a nutné ke spáse a k pokroku ve ctnostech, neboť to patří do podstaty závazků pastýře, a z toho nejvíce vydá počet na Božím soudě. Jde o horlivé zachovávání Řehole a jiných stanov, také o kázeň řádu. Též o pokoj a o lásku mezi bratřími. On má rovněž znát svědomí jednotlivých podřízených a zabraňovat každému zmatku, zabraňovat a varovat před nebezpečími hříchu, povzbuzovat bratry, aby postupovali v dobrém, opravovat to, co vyžaduje opravu, vyjasňovat pochybnosti, poučovat jednotlivé bratry, jak náležitě mají vykovávat úkol, jim svěřený, tak aby odpovědně uspokojil potřeby bratří a neurazil svědomí. Kde však není možné uspokojit potřeby lidí bez urážky Boha, tam ať zachová poslušnost vůči Bohu a vůči lidem trpělivost: „Je třeba více poslouchat Boha než lidi.“ (Sk 5,29)
Představený plní úkol hlavy v těle bratrského společenství tak, že když jiní členové vykovávají svou činnost, rozkazující hlava vede všechny, má totiž všechny smysly a řídí všechny a předává všem cit a impulsy, skrze příkazy a dovolení sv. poslušnosti, jakoby v jakémsi nervovém centru. Hlava neplní zvláštní úkoly, ale uspokojuje všechny údy. Pracuje k užitku všech, za všechny poslouchá, čichá, chutná, mluví. Podobně představený ve vztahu ke svým podřízeným: „Oni bdí nad vašimi dušemi a budou jednou za ně odpovídat“ (Žid 13,17).


14. Naproti tomu je povinen zbavit se záležitostí zbytečných a těch, které nejsou nutné ke spáse nebo k pokroku duší v dobrém, nebo před nimi chránit sebe i bratry. Neboť pro krátkost času a pro nouzi dne jsme schopni vykonat sotva to, co je nutné. Kdybychom se zabývali záležitostmi zbytečnými a cizími, zanedbávali bychom věci užitečnější a lepší, neboť rozptýlený duch je méně schopen věnovat se jednotlivým záležitostem.
Stává se, že představení i řeholníci se příliš věnují vnějším starostem kolem budov, knih a jiných záležitostí, jichž by bylo lépe aby se zbavili. Kvůli tomu zanedbávají věci lepší a často si pošpiní svědomí. V důsledku starosti o věci vnější zatemňuje se duch vzhledem k nazírání na věci duchovní a vnitřní a ztrácí se touha po věcech božských. Infikované tekutiny se stékají na místa poškození těla, ledaže se prozřetelně odstraní, aby nevznikl otok nebo vřed. Podobně rostou vnější zájmy, aby uhasily ducha, který se jimi zabývá.
Proto rozvaha představeného musí obezřetně předvídat, co může vyplynout z každé události, a bedlivě uvážit, zda je to pro něj dosažitelné a na jakou práci má přistoupit: „Synu, nezaměstnávej se mnohými věcmi“ (Sir 11,10). Kdo nese těžké břímě a ještě si přidává více břemen, kterých se může zbavit, je nerozvážný.


15. Kromě toho je však představený povinen dávat pozor na sebe samého, aby při péči o jiné nezanedbával sebe, aby při zachraňování druhých sám sebe nevystavil nebezpečí: „Neboť co prospěje člověku, kdyby celý svět získal, ale svou duši ztratil?“ (Mt 16,26) - To je čtvrtá řada klenotů, která má obsahovat trojí rozvahu jako ozdobu s třemi kameny.


16. První pozor na sebe se vztahuje na klid svědomí, aby bylo vždy jisté a čisté: má být jisté, aby představený nic nechtěl, nečinil, nerozkazoval ani nedovoloval to, co je nedůstojné a neslušné nebo proti slibům. Čisté, aby neshromažďoval pro sebe chválu u lidí za dobro, které koná a podporuje; aby neměl přílišné zalíbení v sobě, nýbrž aby ve všem hledal vůli Boží; aby to, co činí za Něho neboli ve jménu Božím, činil vždy upřímně pro Něho a z lásky k Němu: „Je-li tedy tvé oko zdravé, celé tvé tělo bude jasné“ (Mt 6,22), to znamená: je-li pohled úmyslu čistý láskou, celé tělo, konající určitou činnost, bude hodné odměny věčného světla: „Je-li však tvé oko nemocné…“ (Mt 6,23) Nechť tedy zkoumá své svědomí, pilně hodnotí, co konat, co nekonat a proč konat dobré skutky. Zlých věcí má litovat a zpovídat se z nich a napravovat je a prchat před nimi, a dobrými ne v sobě ale „v Pánu se chlubit“ (1 Kor 1,31). „Neboť kdybychom se sami správně posuzovali, nebyli bychom trestáni.“ (1 Kor 11,31). Kdo z druhých utírá čmoud, nepostupuje vpřed, a je proto třeba, aby se sám zbavil čmoudu, který v sobě nutně nosí: „Lékaři, uzdrav sám sebe“ (Lk 4,23). Ať se těší z dobrých skutků bez vynášení, neboť ví, že Bůh mu dal možnost činit nebo mluvit nebo chápat dobře ne kvůli němu, ale kvůli těm, nad nimiž je ustanoven.


17. Jiný druh obezřetnosti vůči sobě se vztahuje na vnější zvyky a slova, jejichž pomocí má více sloužit jiným než sobě. Kdo musí žít jako příklad jiných a uspokojovat každého z nich a všem se líbit, potřebuje velkou rozvahu, aby se dokázal držet ve středu, aby nebyl ani příliš veselý ani příliš smutný, příliš přísný nebo příliš mírný, příliš kamarádský nebo příliš cizí, ani příliš mlčenlivý ani příliš povídavý, vyjadřující se příliš stroze nebo příliš sladce, příliš rigorózní nebo příliš volný, příliš často s hosty nebo příliš zřídka, stravující se příliš vybraně nebo příliš skoupě, příliš pozorující skutky bratří nebo je nevidí, příliš podporuje jedny nebo znevažuje druhé a tak podobně.
Nemůže se vždy chovat tak, aby všechny uspokojil. Ale méně pochybí, bude-li se více přiklánět na stranu mírnosti, pro niž se u podřízených stane oblíbenějším, kvůli ní jej budou ochotněji poslouchat a směleji se na něj budou obracet ve svých potřebách a horlivěji jej budou následovat. Vážnost úřadu vytváří u poddaných obavu a přistoupí-li k ní ještě tvrdost přísnosti, pak se bázlivé mysli stane příliš těžkou: „Násilně a ukrutně jste s nimi jednali a rozprchly se mé ovce“ (Ez 34,4-5). „Nebuď jako lev ve svém domě: nepodezřívej domácí z malicherných důvodů“ (Sir 4,30).
Proto sám kníže pastýřů (1 Petr 5,4), Pán Ježíš, nám projevoval tak hřejivou lásku, aby se stal milovaným a snadným k následování, aby skrze svou lidskou lásku táhl nás k lásce a poznání svého božství, „abychom poznávajíce viditelně Boha, byli skrze něho taženi k láskám neviditelným.“ Podobně zástupce Krista, představený, má co nejvíce dbát o lásku ze strany podřízených, aby je tak táhl k lásce Kristově. Avšak v každém pochybném případě, ať se spíše přikloní k tomu, co v souladu s pravdou více odpovídá ctnosti lásky a pokory a také slibované čistotě a evangelní dokonalosti.


18. Nakonec ať rozvaha, která vše zkoumá, posoudí sama sebe, aby se nepodobala tělesnému oku, které vidí jiné věci, ale nevidí sebe, zvláště, aby si představený „o sobě nemyslel více, než se patří“ (Řím 12,3), aby nevěřil sobě více, než se patří, aby nebyl moudrý ve svých očích, protože podle Řehořova svědectví „jako je pokušením podřízených vyčítat chyby představenému, že v mnohých záležitostech postupuje nesprávně, tak je pokušením představených považovat se za moudřejší než jiní“ (Moralium XXXIV,c.23,n.50). „Uvidíš-li muže, který si připadá moudrý, věz, že hlupák má víc naděje než on.“ (Přís 26,12) Neboť hloupý si nevěří a proto hledá radu u moudrých, aby nebyl oklamán, ale ten, kdo si o sobě myslí více než třeba, i tam kde se mýlí, domnívá se, že je v pořádku.
Přílišná důvěra v sebe je pro každého křesťana nejnebezpečnějším pokušením ze všech. Nikdo totiž nemá tak bystrý rozum, aby se nemohl mýlit. Kdo považuje za správné jen to, co si sám myslí, otevírá chytrému protivníkovi volný prostor k tomu, aby ho lákal různými pokušeními, která mají zdání dobra: „Za humny sedá na číhané, v skrytosti zabíjí nevinného“ (Žl 9,29). Neboť satan raději pokouší tam, kde očekává větší bohatství zásluh, aby nevinného nalezl a zabil tam, kde se tento domníval, že Bohu činí velkou službu. Proto představený postupuje prozíravě, když vždycky ochotně naslouchá radám a pokorně o ně prosí.


19. Je v tom trojí užitek: 1) když si druzí myslí totéž co on, může si být jist, že se nemýlí. 2) jestliže to, co dělá na radu rozvážných, má opačné účinky, bude za to méně zodpovědný, než kdyby jednal jen podle svého mínění. 3) často si pro tuto pokoru zaslouží u Boha dar porozumění tomu, čemu předtím nerozuměl, a to buď přímo nebo prostřednictvím někoho jiného.

Právě Mojžíš, se kterým Bůh rozmlouval tváří v tvář (Ex 33,11), byl vděčný svému tchánovi za radu a řídil se jí (Ex 18,18nn). Také apoštol Pavel, plný Ducha svatého, který se naučil evangeliu ze zjevení Ježíše Krista, veden tímtéž zjevením se „vydal do Jeruzaléma na setkání s Petrem, Janem a Jakubem“ (Gal 2,1.2.9), svými spoluapoštoly, aby se ujistil, zda se s nimi shoduje v kázání, a představeným věřícím v Krista, aby dal příklad ve vyhledávání rady: „Vše konej dle rady a nebudeš litovat svého činu“ (srov. Sir 32,10).
Někteří, když nastupují do úřadu představeného, považují se za tak plné ducha nauky, že všechny úkony svých předchůdců považují za hloupé a nesprávné. Jiní naopak, když takový úřad opouštějí, podobně posuzují všechno, co dělají jejich nástupci, a neberou přitom v úvahu, že tak jako oni znevažují cizí dílo, mohou pak druzí nedocenit jejich práci: „Běda ti, podvodníku, cožpak nebudeš sám podveden?“ (Iz 33,1). Obvykle druzí nesledují skutky jiných nikdy tak pečlivě, jako u těch, kdo přísně posuzují cizí chování, zda je náhodou nepřistihnou při tom, za co jiné kárali.


20. Rozvážný představený nemá snadno přijímat rady dvou druhů lidí, pochlebníků a pomluvačů. První jej svádějí, aby si o sobě myslel víc, než se patří: „Kdo tě nazývají blahoslaveným, svádějí tě a boří cestu, po které jdeš“ (Iz 3,12), abys o sobě nesmýšlel pravdivě v pokoře svého poznání. Druzí jej uvádějí do podezřívavého smýšlení o některých jiných, často k odsouzení nevinných, dříve než pozná pravdu: „Uši vládců, prosté a něco jiného ze své povahy uvažující, prohnanou lstí oklamávají. Úsilí králů znevažují zlé rady některých poradců, aby ty, kteří svědomitě plní sobě svěřené úkoly a zasluhují pochvalu za své jednání, zvrátili lživým podkopáváním.“ (Ester 16,6-7)
Jsou tři důvodu k tomu, aby si představený zvykl radit se: kvůli nápravě, aby rozeznal pochybnosti; kvůli autoritě, aby dosáhl větší síly toho, co bylo domluveno s poradci; a kvůli klidu, aby někteří neměli důvod k reptání. Vzhledem k prvnímu důvodu je třeba se radit s rozvážnými; vzhledem k druhému - s těmi, kdo se těší vážnosti; vzhledem k třetímu - se všemi, kterým daná záležitost náleží.
Protože však jednotlivé případy, v nichž je potřebná rozvaha, jsou nespočetné, proto není možné dát jisté a všeobecné pravidlo, platné pro ně pro všechny.


Kapitola 7.
Šesté křídlo představených – zbožnost


1. Šesté a poslední křídlo, které zdokonaluje křídla výše vyjmenovaná a které je nejpotřebnější, je zbožnost představeného vůči Bohu. On totiž rozněcuje touhu po spravedlnosti, vlévá dobrotu soucitu, zesiluje trpělivost, tvoří dobrý příklad, objasňuje rozvahu. To je pomazání Ducha, učící o všem, co je potřebné ke spáse. „To pomazání, které jste přijali od Ducha Svatého, zůstává ve vás, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Vás poučuje Jeho pomazání o všem.“ (1 Jan 2,27).


2. Zbožnost osvěcuje rozum, aby poznával, co je lepší. „Duch Svatý vás naučí všemu a připomene vám všechno“ atd. (Jan 14,26). Rozněcuje k touze po dobru: „Kdo mne okoušejí, dále budou lačnět, a kdo mne pijí,“ atd. (Sir 24,21). Posiluje k jednání: „Vždyť i to, že chcete, i to, že pak vykonáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit.“ (Flp 2,13). Naplňuje hrůzou z hříchů: „Nenávidím a odmítám bezpráví“ atd. (Žl 118,163). Ve Zjevení, kniha sladká v ústech „naplnila hořkostí útroby“ (Zj 10,10). Jednání směřuje k ctnostem: „Král mě uvedl do domu vína, jeho prapor nade mnou je láska.“ Navenek ovlivňuje chování i řeč: „Nikdy jsem se nespolčoval s hráči, ani nebyl ve spolu s těmi, kdo jsou lehkomyslní.“ (Tob 3,17 Vulg). Oslazuje znalost víry: „Moudrost nauky si totiž zaslouží své jméno“ (Sir 6,22), tzn., že je věděním moudrým. Naděje povzbuzuje k důvěře: „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Řím 8,16). Rozněcuje lásku k Bohu: „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5). Činí přítelem Božím: „A Pán rozmlouval s Mojžíšem tváří v tvář, jak se rozmlouvá s přítelem.“ (Ex 33,11). Dává důvěru ve vyslyšení proseb: „Máme důvěru k Bohu; oč bychom ho žádali, dostaneme od něho.“ (1 Jan 3,21-22). Sytí modlitbu: „Tvůj celopal ať je tučný.“ (Žl 19,4 Vulg). Pokořuje srdce: „Já však shlížím na toho, kdo je ubohý a sklíčený na duchu“ atd. (Iz 66,2). Ve vroucím kotli vytlačuje olej ducha. Dává sílu při protivenstvích: „Pán je mé světlo a má spása, koho bych se bál?“ (Žl 26,1). „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (Řím 8,35). Všechny dobré skutky činí příjemnými: „Styk s ní nemá hořkosti, ale veselost a radost.“ (Mdr 8,16). Ducha povznáší k nebi: „Upne-li k Němu své srdce, ducha jeho i dech potáhne k sobě.“ (Job 34,14 Vulg). Dává poznání marnosti světa: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem.“ (Kaz 1,14). Nutí k touze po nebi: „Obojí mě přitahuje, mám touhu zemřít a být s Kristem…“ (Flp 1,23). Vyhlazuje hříchy a tresty za hříchy: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku.“ (Lk 7,47). Rozmnožuje zásluhy: „Je-li v životě žádoucím dobrem bohatství – co je cennějšího nad moudrost, která vše koná?“ (Mdr 8,5). Velmi vzdělává bližní: „Obětovat mu důstojnou oběť sladké vůně.“ (srov. Sir 45,20). „Jsme libou vůní Bohu.“ (2 Kor 2,15). Vyhání ďábly: „Neboť kouř z něho vyhání všechny ďábly.“ (Tob 6,8 Vulg). Zve anděly a svaté: „Vpředu šly knížata spolu se zpěváky.“ (Žl 67,26). „Když ses modlil s pláčem“ atd. (Tob 12,12 Vulg).


3. Tato a další dobra nese s sebou milost zbožnosti. Proto se vládce duší musí především starat o to, aby ji měl, aby jej vždy poučovala, co konat, pomáhala, aby mohl konat, střežila, aby se nemýlil. Vždyť se musí modlit nejen za sebe, ale i za ty, kteří jsou mu svěřeni, a které nestačí ochraňovat sám bez Boží pomoci: „Nestřeží-li město Hospodin“ atd. (Žl 126,1). Vždyť představený je prostředníkem mezi Bohem a podřízenými, aby mezi nimi spravoval dílo Boží, tím, že učí, opravuje, pozvedá. Má rovněž věrně podporovat jejich záležitosti před Bohem tím, že úpěnlivě prosí, vyprošuje milost a chrání před zlem: „Já jsem byl vyjednavačem a prostředníkem mezi Bohem a vámi.“ (Dt 5,5 Vulg).


4. Zbožnost však je jiná společná, jiná osobní a jiná neustálá; společná v božském oficiu, osobní v modlitbách, neustálá ve všem jednání. Ohledně božského oficia musí být představený horlivý ve zbožnosti trojím způsobem: předně, aby se vše konalo spořádaně, bez zmatků, omylů a váhání, aby každý správně plnil svou službu: „Všechno ať se děje slušně a spořádaně.“ (1 Kor 14,40). „David a velitelé vojska přidělili též službu synům Asafovým, Hémanovým a Jedútúnovým, aby vyhlašovali proroctví při citaře, harfě a při cimbálech.“ (1 Par 25,1).
Dále, aby se dílo Páně neboli závazek božského kultu konal horlivě a ne lenivě nebo ospale: „Proklet buď, kdo koná Hospodinovo dílo nespolehlivě!“ (Jer 48,10).
Rovněž, aby se božské oficium konalo zbožně a se ctí, bez roztržitostí a hluku, přesně a pozorně, jako před anděly a v přítomnosti Boží: „Z celého srdce, z plna hrdla zpívejte a dobrořečte jménu Páně!“ (Sir 39,35).


5. Duch svatý zavedl v církvi božské oficium z pěti důvodů: 1) kvůli následování nebeského kůru, v němž svatí a andělé v nebi ustavičně chválí Boha v jeho přítomnosti: „Blahoslavení, kdo přebývají v tvém domě, Hospodine, ustavičně tě mohou chválit.“ (Žl 83,5). Protože Kristus ráčí být opravdu s námi – svátostně i duchovně – podle svého slibu: „Hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání světa.“ (Mt 28,20), proto se sluší, abychom mu svým způsobem nějak prokazovali čest a slávu podle vzoru nebešťanů; abychom mu horlivě dělali společníky svým zpěvem, když ne ustavičně, jako oni zpívají v nebi, tak alespoň přerušovaně, přiměřeně naší křehkosti, a následovali tak „nebeský Jeruzalém, naši matku.“ (Gal 4,26).


6. 2) Abychom pamětlivi dobrodiní Božích ve chválách a v modlitbě za ně děkovali tomu, který se v noci narodil z Panny Marie, za časného jitra trpěl postaven před soudce, za úsvitu vstal z mrtvých, o třetí hodině (deváté) byl bičován a také seslal apoštolům Ducha svatého, o šesté (ve dvanáct) byl ukřižován, o deváté (v patnáct hodin) za nás zemřel na kříži, večer během večeře nám dal svátost svého Těla a Krve, a za soumraku byl pohřben. Dále nám sloužení mše svaté připomíná nejen tajemství jeho utrpení, ale ukazuje i milost jeho přítomnosti a pod způsobou Svátosti nás duchovně živí sám sebou. Sluší se tedy, abychom nikdy nezapomněli na tato dobrodiní a vždy je v určité hodiny oslavovali: „Oslavovat budou dobrodiní Páně, chvályhodné činy Pána, všechno, co nám Pán prokázal.“ (Iz 63,7).


7. 3) Abychom sami sebe pilně povzbuzovali ke zbožnosti a stále znovu rozněcovali v sobě oheň lásky k Bohu, aby neochabl leností nebo jinými zájmy: „Ten oheň ať ustavičně plane a nikdy na oltáři nepřestane, kněz jej bude živit a přikládat dřevo každý den ráno.“ (Lv 6,13.12 Vulg). Tím ohněm je žár zbožnosti, který má stále planout na oltáři srdce, a který má zbožný kněz živit přikládáním paliva božské chvály, aby nikdy nevyhasl: „V každé době velebte Pána…“ (Žl 33,2).


8. 4) Abychom prosté věřící, kteří si nedovedou zvolit stálou dobu modlitby, navykali starat se o modlitbu, aby alespoň tehdy se scházeli v kostele k modlitbě, když jsou tam služby Boží, a aby se tam nenudili, neboť před sebou vidí kleriky konající obřady bohoslužby: „Venku se v hodinu oběti modlilo veliké množství lidu.“ (Lk 1,10). Vždyť mnoho prostých lidí by se vůbec nemodlilo, kdyby nebylo zvykem je pravidelně svolávat do kostela ve stanovených hodinách na konání bohoslužeb a čtení slova Božího.


9. 5) Ke zkrášlení křesťanského náboženství, což je přiměřené a vhodné. Jestliže židé i pohané a heretici pořádají svá shromáždění a tam konají svá nečistá setkání a vykonávají své zvrácené obřady, tim spíše se sluší, aby ti, kteří mají pravdivá a nejsvětější tajemství svátostí, často se shromažďovali k jejich vykonávání a uctívání, a ke vzdávání slavnostní chvály, která Stvořiteli náleží. Tak si zasluhují větší milost Boží i život věčný, a také povzbuzují prosté lidi k úctě a lásce vůči svatému náboženství: „Svátkům dodal nádheru, slavnostem dokonalý lesk.“ (Sir 47,10).
Proto se ze všech vnějších projevů zbožnosti má co nejhorlivěji slavit božské oficium, aby – jak bylo řečeno – se konalo řádně, horlivě a zbožně. Neboť v jiných dobách pracujeme pro Boha, ale v době oficia děláme Bohu společníky, obracíme se na něho, mluvíme k němu a on k nám a současně prosíme o jeho pomoc v našich potřebách.


10. Osobní zbožnost se zakládá na soukromých modlitbách; nejprve tedy, když někdo v soukromí rozjímá a sám koná ony ústní modlitby, které se obvykle konají společně, jako jsou žalmy, litanie a jiné modlitby: „Když se modlíte, říkejte Otče náš…“ (Lk 11,2).
Také ve svatých rozjímáních, když si někdo postaví před oči mysli své hříchy a bídu i minulé tresty, či Boží dobrodiní všeobecné nebo zvláštní, a utrpení Kristovo i sladkost jeho dobroty a přislíbené odměny, aby z nich načerpal pocit zbožnosti, bázně nebo lásky Boží, touhy, bolesti nebo duchovní radosti: „V noci rozjímám ve svém srdci…“ (Žl 76,7).
Rovněž ve zbožných pocitech vůči Bohu, v slzách, vzdeších i ve svatých tužbách lásky a v jiných vnitřních a nevyslovitelných hnutích srdce, v radostných výkřicích, v nadšení a extázi i v pohroužení ducha v Bohu, ve kterém „se oddává Bohu a je s ním jeden duch“ (1 Kor 6,16) pomocí světla čisté inteligence a poznání Boha i žáru jeho lásky a prožívání milostného sjednocení: „Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.“ (Řím 8,26).


11. Ač představený pociťuje překážky kvůli rozptylování se různými záležitostmi, je povinen se často oddávat osobní zbožnosti, i kdyby to bylo tehdy, kdy k tomu má příležitost. Ať se příležitostně a potají odejde modlit, aby zcela nevychladl, neztratil návyk modlit se a neodcizil se Bohu. Proto Mojžíš, když byl sužován vnějšími záležitostmi lidu, často se utíkal k Pánu do stánku smlouvy, snažil se s ním důvěrně rozmlouvat, což jej vnitřně posilovalo na duchu. A Pán Ježíš, který celé dny vyučoval davy, trávil noci o samotě na modlitbách. Ačkoliv představený má málo času na modlitbu, ale zároveň je z úřadu povinen modlit se za jiné, dostává nejednou, vzhledem ke druhým, hojnější milosti modlitby, aby těm, kterým pomáhá skutky, pomáhal také modlitbou. Jen ať neochabuje ve vyhledávání této milosti ani ať ji neodmítá, když se mu jí dostane, aby jej neopustila kvůli nevděčnosti.


12. Neustálou zbožnost potřebuje pořád, a potřebuje ji i každý, kdo touží růst ve ctnosti zbožnosti. Ta je trojí – Jednou je stálé pamatování na Boha, který je před očima srdce: „Vždyť si stavím Pána před oči. Oči má stále obráceny na Pána.“ (Žl 15,8; 24,15). Na každém místě i v každou chvíli má člověk směřovat k Bohu pohledem ducha, jakoby se před ním nacházel. Proto Eliáš i Elizeus obvykle říkali: „Živý je Bůh zástupů, před jehož tváří stojím.“ (3 Král 18,15). Andělé, kamkoliv jsou posláni, nikdy se nevzdávají patření na Boha. Tak i ctnostný člověk neodstraní ze svého srdce vzpomínku na Boha. A kdyby se to někdy stalo, ať napomene sám sebe. Bernard: „Všechen čas, kdy nemyslíš na Boha, považuj pro sebe za ztracený.“ (Rozjímání c.6,č.18). Ač vždy nemůžeš nořit svou mysl do rozjímání o Něm, přinejmenším aspoň pamětí směřuj k Němu pohled srdce a když se naskytne příležitost, paměť přijme podobu rozjímání podobně, jako sochař, který s sebou nosí materiál na vytváření portrétu, aby na něm příležitostně popracoval.


13. Druhou zbožností představeného je stále se starat, aby se podobal Bohu v každém jednání či v řeči, aby se tak v Jeho přítomnosti vždy vyhýbal tomu, co se Mu nelíbí a litoval toho, a také se staral o to, v čem a jak by se mu mohl více připodobnit: „Proto nám také nadevše záleží na tom, abychom se mu líbili, ať už odcházíme domů nebo zůstáváme v cizině. Vždyť se všichni musíme ukázat před soudným stolcem Kristovým.“ (2 Kor 5,9-10). Řeholník je totiž vždy povinen chovat se tak, jako by se měl za chvíli postavit před soudný stolec nejvyššího Soudce: „I vy buďte připraveni, protože Syn člověka přijde v hodinu, kdy se toho nenadějete.“ (Lk 12,40). On vidí všechno, co činíme, a nezapomíná v průběhu času na dobré skutky, aby je odměnil, ale ani na zlé, aby je potrestal, nebyly-li zahlazeny pokáním: „Muž, jenž hřeší … a ve svém srdci říká: „Kdo mě vidí? Nikdo mě nevidí, čeho bych se měl bát? Nejvyšší si na má provinění nevzpomene.“ A neví, že oči Páně … pozorují veškeré počínání lidí.“ (Sir 23,18-19).


14. Třetí zbožnost představeného je předcházet všechnu činnost modlitbou, a alespoň v duchu se posilňovat modlitbou pro každý případ, děkovat a chválit Boha za všechna dobrodiní. Ať Pána prosí o spásonosné nadšení v jednání, o usměrňování případů ve prospěch spásy, o rozmnožení a zachování dobrodiní. Lodník, předvídající bouři, nejčastěji pospíchá veplout do bezpečného přístavu. Podobně řeholník, ať se stále utíká do přístavu modlitby, kde uniká všem nebezpečným srážkám, a ve všem jednání ať vždy více důvěřuje modlitbě než své vlastní důmyslnosti nebo práci: „A protože nevíme, co máme udělat, zbývá nám jedině to, abychom své oči obraceli k Tobě,“ (2 Kron 2,12 Vulg) zvláště v modlitbě. „Jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů…“ (Žl 122,2).


15. Církevní serafín čili duchovní představený, ať je společníkem „Pánu, sedícímu na vyvýšeném a vznešeném trůnu“ (Iz 6,1), ozdobený těmito i jinými křídly, z nichž dvě první ať zdvíhá nad hlavu, dvěma prostředními ať zakrývá tělo a nohy a dvěma posledními ať létá do dáli i do výše, aby žár lidské chvály neztlumil jeho horlivost, ani tělesné pocity aby nezkřivily soucitnou dobrotu; ale aby pravý úmysl jej povznesl výš a dobrota bratrské lásky jej vedla vzhůru, vzhledem k nebeské odměně: „V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků kvůli odměně.“ (Srov. Žl 118,112). Trpělivost a příkladný život ať jej chrání před střelami nepokojů a před nahotou nedostatku zásluh. Ty ať jej chrání jako brnění a zdobí jako posvátný oděv: „Obleč svou moc Sióne! Obleč se v nejnádhernější šaty (Iz 52,1). Pomocí rozvahy ať vzlétá a všude se rozhlíží, co a jak je třeba dělat, a touhou po zbožnosti ať hledá to, co je nahoře, kde Kristus sedí po pravici Boží, (Kol 3,1) a v nejvyšším letu ať stoupá až k Němu.
Ne všichni, kdo jsou nad dušemi, mohou mít všechny tyto ctnosti ve stejné míře, je však nutné, aby jim nescházely, a to jak vzhledem k mravnímu růstu jejich podřízených, tak vzhledem k prospěchu vlastní spásy.
Rovněž každý řeholník, který má vést sám sebe a po smrti bude Bohu vydávat počet z vedení sebe sama, je povinen těmito křídly a perutěmi, nakolik to potřebuje, být ozdoben a vznášet se do nebe, aby byl
horlivý ve spravedlnosti,
soucitný s bližním kvůli Bohu,
trpělivý v protivenstvích,
povzbuzením dobrým příkladem pro druhé,
rozvážný ve všem – a nad to vše –
přátelsky lnoucí k Bohu horlivostí v modlitbě, která ať jej ve všem chrání, vede a podporuje i povznáší až do nebe – což ať nám ráčí udělit Ježíš Kristus. Amen.


© překlad z latiny: Jiří Štivar
2007