Rudolf Viktricius Berndt (1915–2003)

Viktricius Berndt se narodil v Nepomyšli na Karlovarsku, kde až do 2. světové války společně pokojně žili Němci i Češi. Starousedlíci nazývali tento kraj českoněmecky Bohemií, protože se nepovažovali ani za Čechy, ani za Němce. Také jejich dialekt byl pozoruhodnou směsicí němčiny a češtiny.

Bratr Viktricius nastoupil do Serafínské internátní školy v Mostě, kde studoval gymnázium, které v roce 1924 vybudovali německy mluvící kapucíni pro německy mluvící chlapce. V srpnu 1933 vstoupil do noviciátu, což znamenalo přerušení studia na gymnáziu a vstoupení do kapucínského studijního programu, který ovšem nezahrnoval maturitu. A protože bratr Viktricius chtěl pokračovat ve studiu, byl v roce 1934 poslán na gymnázium do švýcarského Stansu, aby si dokončil středoškolské vzdělání a složil maturitní zkoušku. Zde absolvoval také dva roky studia filozofie jako přípravy na kněžství. Třetí rok pak dokončil ve švýcarském Sittenu. Od roku 1938 pokračoval ve studiu teologie v Olomouci, kde v září 1938 složil věčné sliby.

Situace v Evropě se po podepsání Mnichovské dohody začala vyostřovat. Bratr Viktricius se spolu s ostatními německy mluvícími kapucínskými studenty rozhodl odejít do kláštera v Litoměřicích, který se po uzavření malého semináře (gymnázia) v Mostu nacisty stal jediným (neoficiálním) studijním domem v oblasti Sudet. V červnu 1940 pak byli studenti přesunuti do bavorského Eichstättu, kde pokračovali ve studiu.

Když vypukla válka, bratr Viktricius dobrovolně narukoval, aby mohl zůstat beze zbraně. Nejdříve se dostal do Lipska jako nosič nemocných. Od nasazení do první linie ho zachránila dobrá znalost francouzštiny, díky které se stal tlumočníkem. Pracoval hlavně pro francouzské zajatce. V druhé polovině války byl kvůli udání, které se týkalo jeho antifašistických názorů, poslán na ruskou frontu do Demjanska, kde strávil devět měsíců v zákopech jako sanitář. Někdo však nad ním zřejmě držel ochrannou ruku, protože v kritické chvíli dostal rozkaz vrátit se zpět do Berlína jako tlumočník. Poslední válečnou zimu strávil na italské frontě, kde na konci války upadl do americko-anglického zajetí. Propuštěn byl na Popeleční středu roku 1946.

Po návratu ze zajetí už bratr Viktricius zůstal v Německu, kam by byl stejně odsunut. Podařilo se mu dosáhnout dispense od nedokončeného studia a v roce 1946 byl v Eichstättu vysvěcen na kněze. Jeho prvním místem byl kapucínský kostel svatého Josefa v Mnichově, pak se dva roky staral o vyhnance v Altöttingu (1946–1948), než se opět vrátil do Mnichova (1948–1954). Složitá poválečná situace způsobila, že první roky bratr Viktricius v podstatě bezradně bloudil po různých farnostech Horního i Dolního Bavorska a snažil se pomáhat svým podobně postiženým krajanům, sudetským Němcům.

Když se situace trochu stabilizovala, začal se bratr Viktricius angažovat pro vznikající ostrůvky českého katolicismu v Německu, který se zformoval do tzv. Ackermanngemeinde. Nejprve v rámci farnosti svatého Josefa v Mnichově pracoval s učňovskou mládeží a ministranty, kterou měl svěřenu společně s ostatními vyhnanci (1954–1958), poté se krátce angažoval pro vystěhovalce do Ameriky a Austrálie (1958–1959). V letech 1658–1968 působil jako vzdělávací referent a rektor Bavorského zemského svazu katolických žen. V roce 1960 byl hlavním organizátorem výstavy o katolickém životě v Německu u příležitosti světového eucharistického kongresu v Mnichově.

Od roku 1968 učil náboženství na Giselině gymnáziu v Mnichově, po dvou letech přešel na nově založené francouzsko-německé Dantovo gymnázium, kde učil až do svých 80 let (1995). Ve svém bytě pořádal diskusní večery, při který dával nahlédnout do krásy německé literatury a tajů filozofie. V letech 1979–1981 organizoval kurzy pro přípravu katolických katechetů. Zajímavá je i jeho cestovatelská stopa, projezdil snad celý svět.

V roce 1984 se začala řešit tristní situace odsunutých kapucínů na území Německa, kteří de facto žili mimo kapucínské struktury, protože Sudetský komisariát, do kterého patřili, se skončením války zanikl. Začátkem roku 1985 se všichni tito bratři mohli rozhodnout, zda chtějí být začleněni do Bavorské nebo Českomoravské provincie. Bratr Viktricius i nadále zůstal mimo, nepovažoval svůj způsob života slučitelný s životem v klášteře. S ohledem na jeho původ a místo složení prvních slibů se dá říct, že i přes to všechno, co se odehrálo, patřil do naší provincie. Proto si ho připomínáme i v našem nekrologiu.

V posledním roce svého života vážně onemocněl a ocitl se v pečovatelském domě u řeholních sester, kam dlouhá léta docházel za nemocnými. Zemřel 25. dubna 2003. Své tělo odkázal Anatomickému institutu Univerzity Mnichov.

  • Narození: 10. února 1915
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpen 1933
  • Věčné sliby: 8. září 1938
  • Kněžské svěcení: 1. listopadu 1946
  • Úmrtí: 25. dubna 2003
  • Své tělo odkázal Anatomickému institutu Univerzity Mnichov.