Josef Aleš Cihlář (1914–2008)

Aleš Cihlář se narodil v Rovečném, poblíž Bystřice nad Pernštejnem. Vyrůstal ve velmi chudých poměrech; od devíti let navíc jako sirotek u své babičky. Díky návštěvě kapucína P. Vavřince Rabase v Alešově farnosti se tomuto chlapci otevřela možnost získat vzdělání. V roce 1929 tedy začal studovat na serafínské internátní škole při klášteře kapucínů na Hradčanech, kde v srpnu 1934 vstoupil do noviciátu a v září 1938 složil doživotní sliby. Po studiu filozofie a teologie přijal v červenci 1942 kněžské svěcení.

Ales Cihlar 01

V roce 1943 nastoupil jako kaplan do Sušice, odtud byl na podzim 1945 přeložen jako český správce do litoměřického kláštera. V té době zde ještě bylo několik sudetských kapucínských bratrů, kterým kvůli nízkým přídělům jídla zajišťoval něco na přilepšenou. Pokoušel se také na úřadech vymoci, aby byli tito spolubratři vyřazeni z vlny divokého odsunu a mohli odejít do Německa alespoň trochu důstojně. Poté krátce působil v Mostě a Opočně a v roce 1948 se opět vrátil do Sušice. A protože velmi dobře znal zdejší pohraniční stezky, pomohl několika lidem přejít do Bavorska. Sám se však rozhodl zůstat. Násilný zábor klášterů v roce 1950 ho zastihl v sanatoriu v Semilech, kde se léčil kvůli tuberkulóze. Odtud byl převezen do internačního tábora v Broumově a v září téhož roku nastoupil k Pomocným technickým praporům do Komárna. Kvůli nemoci ho však brzy propustili do civilu a poslali do rodné obce. Koncem roku 1950 se opět léčil v sanatoriu, tentokrát v Pasece u Šternberka.

V roce 1951 odmítl podepsat petici „pro socialistický a komunistický mír“, čímž si vysloužil cejch „zrádce národa“. V srpnu 1954 byl pak odsouzen za velezradu na 12 let. Šest let si odseděl ve Rtýni, Valdicích a Leopoldově. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Když se vrátil do svého rodiště, nesměl být nikde zaměstnaný. Až koncem roku 1961 získal práci staničního dělníka na vlakovém nádraží v Bojkovicích. Bez nářků a stížností vykonával ty nejhrubší práce za nejmenší možný plat až do důchodu v roce 1975. I ten mu vyměřili velmi nízký. Existenční tíseň i nesnáze spojené s nemocí a v posledních letech i s téměř úplnou slepotou pomáhala bratru Alešovi mírnit obětavá pomoc paní Anny Prchlíkové z Krhova.

Protože bratr Aleš neměl „státní souhlas“ k vykonávání kněžské služby, vypomáhal alespoň jako zpovědník v okolních farnostech a zaopatřoval nemocné svátostmi. Mnoho lidí ho vyhledávalo ke zpovědi a rozhovoru i mimo kostel. Doma tajně sloužil mše svaté, na které přicházeli i další lidé. Po Listopadu 1989 se kvůli nemoci a stáří do komunitního řeholního života už nevrátil a poslední léta strávil v Krhově a v Bojkovicích v modlitbě a oběti za Českomoravskou provincii.

  • Narození: 29. červen 1914
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1934
  • Věčné sliby: 8. září 1938
  • Kněžské svěcení: 5. července 1942
  • Úmrtí: 30. prosince 2008
  • Pohřben na hřbitově v Bojkovicích.

Tomáš Libor Pinkava (1919–2010)

Libor Pinkava pocházel ze samoty Bělá u obce Kladky na Prostějovsku. Díky svému faráři Ferdinandu Funkovi se dozvěděl o serafínské škole na Hradčanech, kam se v roce 1934 vydal na studia. A zde – stejně jako někteří další studenti – objevil své řeholní povolání. V srpnu 1939 vstoupil do noviciátu, po jehož ukončení začal studovat filozofii v Olomouci.

Anastaz 12

Zleva: Anastáz Polášek, Libor Pinkava, Bonfil Bošek

Na podzim 1942 však byl spolu s dalšími bratry odveden na nucené práce do Vídně, kde se jim podařilo navázat kontakt s tamními bratry kapucíny. Studia filozofie dokončil až v roce 1945 v Opočně, v srpnu 1946 složil věčné sliby a v Praze začal studovat teologii. Na kněze byl vysvěcen v červnu 1948 arcibiskupem Josefem Beranem. Po dokončení teologického studia v roce 1949 byl poslán na výpomoc do třebíčské serafínské školy, což příliš brzy zmařilo násilné zabrání klášterů státní mocí. V noci 29. dubna 1950 byl rovnou převezen do internačního kláštera v Želivě. Propuštěn byl v červenci 1955.

Po ročním obtížném hledání slušného pracovního místa se nakonec uchytil v Mostě, v podniku Rico, který vyráběl zdravotnický obvazový materiál. Zde byl svědkem likvidace místního kapucínského kláštera i celého starobylého královského města, které kvůli těžbě uhlí zmizelo z povrchu země. Zůstal pouze gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Anastaz 11

Zleva: Anastáz Polášek, Libor Pinkava, Jozef Timko (Slovensko)

Díky politickému uvolnění v roce 1968 získal bratr Libor „státní souhlas“ a mohl působit jako kněz v Bohosudově a Krupce. Od roku 1969 byl kaplanem v Kolíně a po roce byl přeložen do Poříčí na Sázavě. Pramalé zkušenosti de facto začínajícího kněze v kombinaci s rozsáhlou oblastí působnosti, která zahrnovala několik kostelů včetně rozdělaných stavebních oprav, a stálý dozor ze strany státu ho však přiměly k tomu, že se po čase vrátil do civilního zaměstnání v Mostě a o nedělích vypomáhal v okolních kostelích. Po odchodu do důchodu v roce 1980 mu bylo dovoleno spravovat farnost Luká na Prostějovsku, kterou mu „dohodil“ spolubratr P. Matouš Vícha, jenž zde působil.

Bratr Libor se do plného řeholního života vrátil v roce 1995. Až do své smrti žil v kapucínské komunitě v Olomouci, kterou obohacoval svou životní moudrostí a charakteristickým humorem.

Vzpomínky br. Libora: protektorát, komunistická totalita (Radio Proglas)

  • Narození: 19. července 1919
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1939
  • Věčné sliby: 2. srpna 1946
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 15. listopadu 2010
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Olomouci-Neředíně.

Antonín Juvenál Valíček (1919–2001)

Narodil se v Štibořicích na Břeclavsku, kde vychodil pět tříd základní školy. V roce 1930 ho rodiče poslali do kapucínské Serafínské školy v Praze, protože se jejich syn chtěl stát knězem.

Kajetan Sasinek 01

Zleva: Aurel Hrdina (Austrálie), Libor Pinkava, Juvenál Valíček, Bernard Bartoň, Kajetán Sasínek (1999)

Nejdříve navštěvoval arcibiskupské gymnázium, které vedli jezuitští kněží. Pak v srpnu 1935 vstoupil do kapucínského řádu a přijal jménu Juvenál. Po roce noviciátu odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Po vypuknutí války se však s dalšími českými a slovenskými studenty musel vrátit. Jeho novým domovem se stal olomoucký klášter, kde studoval teologii. V červenci 1942 přijal kněžské svěcení a ještě následující rok se věnoval studiu. V létě 1943 byl přeložen do Prahy, ale kvůli záboru kláštera nacisty, se už po osmi měsících musel opět stěhovat, tentokrát do Opočna. Po válce se vrátil do Prahy, kde – stejně jako předtím v Olomouci či Opočnu – přednášel dogmatiku a patrologii.

Po záboru klášterů v dubnu 1950 byl krátce internován v Broumově a v září téhož roku odcestoval do slovenského Komárna, kde spolu s dalšími nastoupil k PTP. Po dvou týdnech pochodování beze zbraně a zpívání pokrokových písní byla jeho rota poslána do Podbořan, kde pracovala na různých vojenských stavbách. Duben 1951 strávil na Šumavě jako lesní dělník, v květnu už stavěl silnici kolem Malacek, pak následoval Liptovský Hrádek (za trest, protože odmítl podepsat tzv. Stockholmskou mírovou dohodu) a Banská Bystrica. U PTP sloužil plných 40 měsíců, až do 31. května 1953.

Juvenal Valicek 01

Zleva: Antonín Kovář, Bonfil Bošek, Juvenál Valíček (1999)

A protože mu režim nedovolil vrátit se ke kněžskému povolání, zůstal v Banské Bystrici, v podniku Stavoindustria, kde pracoval ještě jako PTP. A nebyl sám, spolu s ním tu našla práci dvacítka dalších kněží a seminaristů. Bratr Juvenál zde působil až do penze (1979), převážně v administrativě, také jako skladník, mistr, referent pro zásobování atp. Od roku 1956 začal studovat večerní školu zaměřenou na stavebnictví, protože si chtěl udělat maturitu, navíc to byla i podmínka pro jeho pracovní místo.

V roce 1965 se začal zajímat o práci v duchovní správě. Zkusil to v Brně, Olomouci, Praze i Košicích, uspěl až v Banské Bystrici. Prvního ledna 1967 nastoupil jako kaplan v Žiari nad Hronom, v srpnu 1968 byl přeložen do Brezna nad Hronom. V roce 1969 následovalo krátké kapucínské intermezzo ve Fulneku, kde se několik bratří pokusilo o společný řeholní život. Bratr Juvenál pracoval v Romo jako zásobovací referent a o víkendech vypomáhal v duchovní správě. Kvůli nastupující normalizaci se však brzy vrátil do Banské Bystrice i do Stavoindustrie. Díky farníkům ve Žiari získal státní souhlas ke kaplanské službě, vypomáhal také ve Staré Kremničce. V roce 1973 však o souhlas přišel; v letech 1975–1979 vypomáhal alespoň jako varhaník v Lubietové.

Juvenal Valicek 02

Ve stejný rok, kdy bratr Juvenál odešel do penze, zemřel kněz, který konal duchovní službu u Milosrdných sester svatého Kříže v Boršicích. Nabídl se jim jako zástup a ony mu velmi ochotně obstaraly souhlas církevního tajemníka. Ten se však vztahoval pouze na tuto řeholní komunitu, až po Listopadu 1989 se bratr Juvenál mohl kněžské službě věnovat naplno.

Veškerý svůj volný čas věnoval překladům duchovní literatury z angličtiny, němčiny a francouzštiny. V samizdatu vyšlo 17 jeho překladů, po Listopadu pak 13 knih (například Spiritualita křesťanského východu od Tomáše Špidlíka nebo Maria, zrcadlo církve od Raniera Cantalamessy).

  • Narození: 15. června 1919
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1935
  • Kněžské svěcení: 5. července 1942
  • Úmrtí: 17. prosince 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě na Ústředním hřbitově v Brně.

Bohumil Anastáz Polášek (1923–2015)

Anastáz Polášek se narodil 6. listopadu 1923 v Drozdově u Rudy nad Moravou, v rodině domkařů. Po dokončení obecné školy zatoužil být knězem a v roce 1935 požádal o přijetí do kapucínského internátního gymnázia v Třebíči (tzv. serafínské školy). V roce 1940 vstoupil do noviciátu, o rok později složil své první sliby a v roce 1945 sliby doživotní. Na kněze byl vysvěcen v roce 1948.

Anastaz 14

O rok později byl poslán do kláštera v Olomouci, kde ho v dubnu 1950 zastihla akce „K“. Státní bezpečnost ho spolu s dalšími bratry internovala v broumovském klášteře. V září 1950 byl povolán k Pomocným technickýcm praporům do Komárna a odtud pak do Sliače, kde byl nucen sloužit plných 40 měsíců.

Anastaz 15

Zleva: Petr Petřivalský, Anastáz Polášek

Po propuštění si musel hledat civilní zaměstnání; pracoval jako dělník na pile v Hoštejně u Zábřeha. Do duchovní správy se mohl vrátit až v roce 1969 jako „administrativní síla na faře“ na Liberecku; sloužil také řeholním sestrám ve Vratislavicích. Od roku 1985 pak působil v kapucínském kostele u svatého Josefa v Praze na nám. Republiky, a to díky intervenci tehdejšího rektora P. Jana Lebedy. Sloužil rovněž v nedalekém salesiánském kostele Nalezení svatého Kříže, který stojí Na Příkopech.

Anastaz 13

Zleva: Šimon Batory, Anastáz Polášek, Jozef Timko (Slovensko), Bonfil Bošek, Nehemiáš Machek, Bonaventura Štivar

Po obnovení kapucínské provincie byl krátce (1992–1994) magistrem studentů v Olomouci a pak dlouhá léta duchovním asistentem našich sester klarisek-kapucínek ve Šternberku (1994–2005). Poslední část svého života strávil v klášteře na Hradčanech. Zemřel v neděli 17. května 2015, v předvečer provinční volební kapituly. Poslední rozloučení se konalo 22. května v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech (fotogalerie).

  • Narození: 6. listopadu 1923
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1940
  • Věčné sliby: 5. srpna 1945
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 17. května 2015
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.

Bohuslav Zachariáš Tuček (1914–2001)

Bratr Zachariáš pochází z moravsko-slováckého Lanžhota. Když mu bylo devět let, zemřel mu otec. O tři roky později našel širší rodinu ve společenství chlapců olomoucké Serafínské školy, tedy víceletého internátního kapucínského gymnázia.

Kapucínský hábit oblékl v roce 1932, do roka a do dne složil první sliby, po nichž odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Vrátil se po třech letech a v Olomouci složil věčné sliby, poté pokračoval studiem teologie. V roce 1939 byl vysvěcen na kněze a po roce povinného doplňkového studia odešel na své první působiště, do Prahy.

Zacharias Tucek 01

Zleva: Antonín Kovář, Zachariáš Tuček, Bonfil Bošek, Robert Viktorín (1999)

V hradčanském klášteře měl jako pomocník novicmistra na starost mladé bratry, vedle toho zpovídal novicky a kandidátky Školských sester. V roce 1942 „povýšil“, protože novicmistr P. Tomáš Kolinko byl jako Němec odvelen na ruskou frontu, kde o dva roky později padl. Vzhledem k tomu, že byl bratr Zachariáš na tento post příliš mladý, bylo zapotřebí dispenze z Římské kurie. Nakonec však jen dokončil, co už bylo započato: dovedl devět noviců ke slibům. Až do konce války totiž už žádní další novicové přijímáni nebyli. Od srpna 1943 měl proto bratr Zachariáš na starost bohoslovce, i to však byla jen krátká epizoda. V dubnu 1944 zabraly hradčanský klášter jednotky SS a přeměnili ho na vězení pro uprchlé vojáky. Studenti kvůli tomu museli přestěhovat do kláštera v Opočnu, kde se připojili ke studentům filozofie, kteří byli nuceni se tam uchýlit už v roce 1942.

Bratr Zachariáš zůstal v Praze, oficiálně byl sice vikářem komunity u svatého Josefa, prakticky ale žil na Hradčanech. Tam se také v červenci 1945 stal kvardiánem. Situace to nebyla jednoduchá. Po odchodu nacistů zde vznikl internační tábor pro poválečné repatrianty a budovy byly v naprosto havarijním stavu. Sklepy zavlhly navážkou zeminy při přeměně na protiletecké kryty. Chodby porostla plíseň a hniloba, střešní konstrukce byly narušené a na zahradě zůstala betonová kulometná hnízda. A aby toho nebylo málo, koncem roku musel shánět pro 1500 Němců čekajících v klášteře na odsun alespoň tu nejnutnější obživu.

Od května 1946 do srpna 1947 jezdil spolu s dalšími bratry vypomáhat do pohraničí a do komunit řeholních sester, což byl v té době jeden z mála zdrojů, jak uživit komunitu 30 hradčanských řeholníků. A protože vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat, byl přeložen na klidnější místo u svatého Josefa, kde zůstal až do akce „K“ (1950).

A paradoxně právě do tohoto vypjatého období spadají dvě velká díla bratra Zachariáše. V roce 1943, jakožto vynikající hudebník, založil na Hradčanech smíšený sbor studentů teologie a terciářů. Úroveň jejich zpěvu byla na tak vysoké úrovni, že si je přicházel poslechnut i významný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. A od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem terciářů, se začal intenzivně věnovat právě třetímu řádu. Pokusil se obnovu tohoto dříve velmi živého společenství. Vydával časopis Pozdrav terciářům, pořádal četné duchovní obnovy a v roce 1947 zorganizoval Terciářský sjezd.

Akce „K“ samozřejmě znamenala konec všem aktivitám; bratr Zachariáš byl spolu s dalšími nejdříve internován v Broumově. Od roku 1956 pak postupně vystřídal další tábory: Králíky, Hájek, Želiv a Osek. Ani tomu však nezabránilo, aby se přestal věnovat hudbě. Vyprosil si piano a po nocích skládal písně, do kterých promítl celou tíhu tehdejší situace, ale i naději, že zlo nebude mít poslední slovo.

Po návratu z internace bydlel bratr Zachariáš v Praze a pracoval ve zdejších papírnách jako seřizovač strojů. Po roce 1968 začal vypomáhat v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dokonce dostal i státní souhlas. Lidé ještě dlouho po Listopadu vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. Vedle toho sloužil u sester františkánek na Šlajferce. V 80. letech pořádal i několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým rozproudil život kolem Panny Marie Andělské.

Polistopadového řeholního života si však už moc neužil. Do kláštera se mohl nastěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov. V roce 2001 si zlomil nohu v krčku a o tři týdny později, zcela nečekaně, v nemocnici Pod Petřínem zemřel.

  • Narození: 14. prosince 1914
  • Vstup do řádu (obláčka): 11. září 1932
  • Věčné sliby: 4. října 1936
  • Kněžské svěcení: 29. června 1939
  • Úmrtí: 1. listopadu 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově.

Eduard Štěpán Zimmermann (1921–2006)

Štěpán Zimmermann, rodný bratr Vavřince Zimmermanna, se narodil v Třebíči-Zámostí. Přestože měla rodina devět dětí a patřila mezi ty chudé, Štěpánovi se po obecné škole dostalo ještě čtyřletého studia na třebíčské měšťance. Po delším hledání řemesla se nakonec vyučil zahradníkem a v letech 1942–1945 pracoval v městském a poté zámeckém zahradnictví v Třebíči.

Pak musel nastoupit vojenskou službu, ale už v dubnu 1946 opět pracoval jako zahradník, tentokrát přímo v zahradách Pražského hradu. I přes možnost slibné kariéry vstoupil v srpnu 1947 do řádu kapucínů. O rok později složil první sliby a na doživotní si spolu s bratrem Vavřincem musel počkat až do prosince 1990.

Stepan 11

Dne 26. dubna 1950 přišla v rámci Akce K, tedy likvidace řádů a zábor klášterů komunisty, řada na kapucíny. Bratr Štěpán byl spolu s ostatními internován v Broumově, poté v Hejnicích, v Hájku u Prahy a nakonec v Želivě, odkud jej propustili v září 1955.

Stejně jako jeho bratr Vavřinec i on se vrátil do Třebíče, kde začal pracovat jako zahradník. Oba dva udržovali čilý kontakt se spolubratry kapucíny P. Metodějem Sládkem a P. Markem Mayerem.

Stepan Vavrinec 12

Štěpán (vlevo) se svým bratrem Vavřincem.

Když se oba bratři mohli v roce 1990 vrátit zpátky k řeholnímu životu. Do nově vznikajícího noviciátního domu v Újezdě u Uničova si s sebou vzali hlavně věci do kuchyně a také králíky a slepice. Měli mít totiž na starost vaření a zahradu.

Bratr Štěpán si až do konce života zachoval příslovečný humor, řeholní věrnost v maličkostech, obdivuhodný životní elán a trpělivost v nesení přibývajících obtíží stáří. Zemřel po krátké hospitalizaci v léčebně dlouhodobě nemocných v Zábřehu na Moravě.

  • Narození: 30. května 1921
  • Vstup do řádu (obláčka): 14. srpna 1947
  • Věčné sliby: 8. prosince 1990
  • Úmrtí: 23. listopadu 2006
  • Pohřben v kapucínském hrobě na centrálním hřbitově v Brně.