AndelzAcri mBl. Anděl z Acri bude svatořečen

A náš generální ministr v souvislosti s tím vydal okružní list.

 

OKRUŽNÍ LIST
u příležitosti
SVATOŘEČENÍ

blahoslaveného ANDĚLA Z ACRI
(1669-1739)
15. října 2017
(Prot. N. 00768/17)

Drazí bratři
Pán ať vás obdaří svým pokojem.

18. prosince 1825 papež Lev XII blahořečil ctihodného služebníka Božího, Anděla z Acri, kterého všichni znali jako apoštola Kalábrie kvůli jeho neúnavnému kázání, kterému se věnoval během 38 let svého kněžského života. Následoval dobrého Pastýře a neváhal vydávat se na cesty při hledání hříšníka, toho nejubožejšího z posledních, aniž by přitom šetřil sebe, ale všechno, co dostal, odevzdával Pánu, aby se Život mohl dostat ke všem.
Postava strohého bratra kazatele a zpovědníka nesoucí typické prvky našeho kapucínského stylu života bude prohlášena za „svatého“ papežem Františkem 15. října 2017. tak bude s jistotou dosvědčena úcta, která ho vždy doprovázela. Kdo v Acri navštívil baziliku, v níž se uchovávají jeho ostatky toho nemůže nezasáhnout velké množství věřících, které za ním denně chodí, modlí se k němu, prosí ho o radu a svěřují se do jeho modliteb. Od své smrti blahoslavený světec Anděl tímto způsobem pokračuje ve své službě hlasatele Krista, který je Cesta, Pravda a Život, i působivou a soucitnou výzvou pro hříšníky.
Někdo se překvapeně zeptá: jak to, že právě nyní? Můžeme skutečně říct, že náš spolubratr nejen, že je stále vzýván a tak je stále přítomen v myslích i v srdcích lidí, kteří ho uctívají, neboť on nikdy nepřestal být přítomen mezi námi a stále se přimlouvá za ty, kdo to potřebují a kdo se k němu obracejí. Během staletí bylo mnoho milostí připisováno jeho přímluvám a mezi nimi byl i zázrak, který Církev uznala jako rozhodující událost pro jeho svatořečení. Radujme se z toho!

 

I. Krátký životopisný profil svatého Anděla z Acri
Luca Antonio Falcone se narodil 19. října 1669 v Acri, tehdy malém předměstí na úpatí hory Sila, v srdci starobylé čtvrti Casalicchio, v obyčejné rodině, na kterou byl vždycky hrdý. S postupem let i při rozhovorech s urozenými lidmi se hlásil k tomu, že je synem „pekařky“ a „pastevce“. Následujícího dne byl pokřtěn v kostele Sv. Mikuláše v Belvedere.
Číst a psát se naučil u souseda, který si otevřel školu gramatiky, a základy křesťanství získal tím, že navštěvoval farnost sv. Mikuláše a konventní kostel Panny Marie Andělské, který patřil bratřím kapucínům. Když vyrostl, jeden ze strýců, don Domenico Errico, matčin bratr, ho poslal na studia v naději, že se z něj stane vzdělanec, který bude oporou své matce, která předčasně ovdověla.
Těsně před dosažením dvaceti let Luca Antonio, po krátkém období poustevnického života došel k tomu, že svůj zasvěcený život bude žít mezi kapucíny, když padly poslední pochyby roku 1689 poté, co vyslechl charismatické kázání kapucína Antonia z Olivadi. Cesta mladíka z Acri však byla plná překážek: Luca Antonio totiž nejméně dvakrát svlékl řeholní hábit a opustil noviciát, neboť se bál strohosti kapucínského života nebo ho přemohl smutek po mamince, kterou opustil v slzách. Ale 12. listopadu 1690, napotřetí, Luca Antonio začal noviciát v konventu v Belvedere Marittimo pod jménem Anděl z Acri.
Ani tentokrát nechyběly pochyby a pokušení, ale když se v refektáři četly hrdinské skutky bratra Bernarda z Corleone († 1667), o jehož blahořečení se tenkrát usilovalo, naléhavě prosil Pána, aby mu pomohl v jeho boji. Vypráví se, že bratra Anděla z Acri povzbudil Pán, který mu ukázal, že se má chovat tak, jak se choval bratr Bernard z Corleone. To bylo vytoužené znamení.
Poté co 12. listopadu 1691 složil řeholní sliby, br. Anděl se vydal na cestu evangelní dokonalosti a připravoval se na kněžské svěcení, které pak přijal v katedrále v Cassano allo Jonio 10. dubna 1700, o velikonocích, a byl určen k tomu, aby se stal kazatelem. Od roku 1702 až do své smrti v roce 1739, neúnavně procházel celou Calábrií a velkou částí jižní Itálie a dával postní kázání, duchovní cvičení a lidové misie.
Začátek jeho kazatelské služby nebyl nejšťastnější: jeho první vystoupení na kazatelně v San Giorgio Albanese, blízko Corigliana, bylo opravdovou katastrofou, neboť tři večery po sobě předvedl katastrofální slátaninu, jelikož měl výpadek paměti a zapomněl text, který se pracně naučil nazpaměť. Navíc nebyl schopen nijak pokračovat v kázání, takže celý nešťastný utekl.
V slzách před křížem na své cele si bratr Anděl uvědomil své selhání a učinil nezvratné rozhodnutí: od této chvíle bude kázat „Krista ukřižovaného, nahého, kterému jsou cizí rétorické výstřednosti i pravidla toskánštiny, ale jen s nádechem nářečí“, že bude opakovat „slovo od slova“, co mu Duch Svatý bude vnukat a jak bude zapalovat jeho srdce horlivostí a duchovním pomazáním. A měl úspěch navzdory odporu se kterým se setkal v jistém prostředí a u těch osob, které se domnívaly, že jsou obzvláště obdařeny rozumem.
Vědom si však toho, že kazatel, který nechodí do zpovědnice je podobný rozsévači, který se nestará o sklizeň, bratr Anděl z Acri trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici a nikdy ho neunavovalo naslouchat hříšníkům a zprostředkovávat jim milosrdenství. Byl přesvědčen, že láskou je možné vyřešit i nejtěžší situace a že milosrdenstvím bude snadnější přivést zpět k milosti Božívšechny hříšníky, které láska Boží přivedla k tomu, že zaklekli k jeho zpovědnici. Ale nejen, že na ně čekal, často ho láska Boží vedla k tomu, že vyhledával hříšníky, kteří vzdorovali smíření, stejně jako byl horlivý v navštěvování nemocných, kteří žádali o jeho duchovní pomoc.
Jeho láska k chudým a k těm, kteří byli obětmi nespravedlností, ho vedla k tomu, že několikrát upozorňoval pány Sanseveriny, kteří po staletí vládli v Acri, aby naslouchali spravedlivým požadavkům lidí, aby byla respektována alespoň nejzákladnější práva. Bratru Andělovi ležela na srdci celková spása lidí, těch chudých na duchu i na těle, těch, kdo byli ponižováni ve své důstojnosti i těch, kdo se vzdálili od Boha.
Nikdy neopustil místo, kde hlásal milosrdenství Boží a smiřoval hříšníky s Bohem, aniž by za sebou nezanechal konkrétní znamení: kalvárii a sochu bolestné Panny Marie, viditelné odkazy na lásku Boží, která trpí a nabízí samu sebe, aby se člověku dostalo Života.
V Řádu také zastával i roli autority a jako provinční ministr nepřestával upozorňoval bratry, aby žili autentickým kapucínským životem, a nabízel jim pět vzácných drahokamů: strohost, prostotu, přísné zachovávání Konstitucí a Řehole, nevinnost života a nezdolnou lásku.
V 70-ti letech, 30. října 1739 zemřel v konventu v Acri, když nabídl Bohu svůj život za to, aby zahrnul město Kalábrii nejkrásnějšími dary: pokojem a dobrem pro všechny.

 

II. Svatost bratra Anděla z Acri je darem, který máme přijmout a žít ho.
Cesta k povolání mladého Lucy Antonia byla poznamenána mnoha nejistotami: nejméně dvakrát žádal o vstup ke kapucínům a v obou případech utekl velmi zmatený z konventu. I když měl ještě mnoho pochybností, vrátil se potřetí a požádal, aby směl znovu obléci hábit svatého Františka a znovu začít noviciát.
Luca Antonio ve svém nitru prožíval velký konflikt: z jedné strany choval hluboký cit ke své matce, která ovdověla, a nechtěl zklamat očekávání svého strýce kněze, který ho povzbuzoval ke studiu, aby se mohl náležitě postarat o matku; z druhé strany se cítil být silně přitahován příkladem a slovem kapucínského kazatele Antonia z Olivadi. Budoucí bratr Anděl ve svém nitru zakoušel pocity toho, kdo má upřímně rád matku i strýce, ale zároveň si všímá, že je povolán k něčemu jinému. Povolání k zasvěcení se Pánu vyžaduje darovat sebe sama, aniž bychom si něco ponechali. I v dnešní době se často rozhodnutí zasvětit svůj život Pánu rodí v důsledku setkání s lidmi, kteří autentickým a radikálním způsobem žijí své zasvěcení.
Často je cesta k povolání poznamenána pochybnostmi a nejistotami, objevuje se nebezpečí se ustoupíme sami sobě a opustíme ideál, pro který jsme planuli nadšením a který nás přitahoval. Jenom ten, kdo chápe, že se po něm žádá, aby daroval celou svou existenci, všechno, co má, i když by to měla být i vlastní citlivost a vlastní pocity, jen tehdy objeví, že rozhodnutí přijmout volání Páně a být s ním, je pramenem hluboké radosti a naplněním své vlastní existence.
Svízele povolání, které prožíval svatý Anděl z Acri potvrzují pravdu, kterou řekl Ježíš svým učedníkům: „V pravdě vám pravím: není nikdo, kdo opustil dům nebo bratry nebo sestry nebo matku nebo otce nebo děti nebo pole kvůli mě a kvůli evangeliu, a nedostal by již nyní, v této době, stokrát víc domů, bratří, sester, matek, dětí a polí, a to i přes pronásledování, a v budoucnu život věčný.“ (Mk 10,28-30).
Následovat Krista přináší i nový způsob prožívání vztahů, a to i těch nejposvátnějších. Ježíš nepřikazuje žádný útěk, ale vyžaduje největší lásku, která jeho postaví do středu všeho, a když se on stane sjednocujícím centrem našeho bytí, objevíme opravdovější a svobodnější způsob, jak žít své city i své vztahy. Bude to pak on sám, kdo nás povede k objevení toho, který je „svrchované a věčné dobro, z něhož všechno dobro vychází, bez něhož žádné dobro není.“ (Sv. František, Parafráze na Otčenáš 2). Paradoxně nejde o to opustit, ale kvůli Kristu a kvůli evangeliu nalézt a v dědictví přijmout stokrát víc.
Při doprovázení na cestě povolání a při rozlišování s těmi, kteří chtějí přijmout náš způsob života, je třeba s rozhodností nabídnout úplné sebedarování svého bytí Pánu, a také upozornit na to, že toto sebedarování bude podrobeno zkouškám a pokušením opustit započatou cestu.
Poté, co bratr Anděl z Acri daroval všechno Pánu, zakusil první neúspěchy při kázání. Nepřišel kvůli tomu o odvahu, ale změnil styl svého kázání, které se pak stalo silně evangelním, neboť se inspiroval tím, k čemu vybízí svatý František v Řeholi „Napomínám a také vyzývám tyto bratry, aby v kázání, které konají, byly jejich výroky vytříbené a čisté, k prospěchu a vzdělání lidu, aby jim hlásali, co jsou neřesti a ctnosti, trest a sláva, a to stručnou řečí; neboť Pán na zemi hovořil jen krátce.“ (Sv. František z Assisi, Řehole 9,3).
Toto poučení je aktuální i pro nás: jsme povoláni k tomu, abychom hlásali evangelium věrně, abychom chléb slova rozdělovali prostou řečí, která je srozumitelná lidem dnešní doby, abychom hlásali milosrdnou Lásku Boha, který přijímá naše lidství. Takové hlásání přináší více užitku než vytříbená řeč, nadívaná učenými teologickými a uměleckými citacemi.
V Evangelii Gaudium papež František píše, že „kazatel musí podporovat a rozvíjet dialog mezi Pánem a jeho lidem upřímnou blízkostí kazatele, vřelým tónem jeho hlasu, mírností, s jakou se vyjadřuje, a radostností jeho gest. I tehdy, kdy je homilie poněkud nudná, je-li cítit tento mateřsko-ekleziální duch, bude vždycky plodná, jako i nudné rady matky časem přinášejí plody v srdcích dětí.“ (František, Evangelii Gaudium, 140).
Kapucín Anděl z Acri pochopil, že vytříbené kázání či proslov rétoricky bezchybný, stejně tak jako směsice nauky či pouhé morálky nepomáhaly srdcím, aby se bezpodmínečně otevřela obrácení a uznání „celého Boha“. Jeho kázání zvala k objevování krásy toho, že jsme děti Boží v Synu Božím a k objevování dobroty oné Lásky Boží, kterou si nemůžeme nechat pro sebe, ale kterou je třeba stále dávat.
Papež František dále píše: „Kazatel má nádherné a obtížné poslání sjednocovat srdce, která se milují: srdce Páně se srdci jeho lidu. Dialog mezi Bohem a jeho lidem dále posiluje jejich vzájemnou smlouvu a upevňuje pouto lásky. Během homilie se ztišují srdce věřících a nechávají mluvit Jeho. Pán a jeho lid rozmlouvají tisícerými způsoby přímo, bez prostředníků. Nicméně v homilii chtějí, aby někdo byl nástrojem a vyjádřil to, co cítí, tak, aby si následně každý mohl vybrat, jak bude v rozmluvě pokračovat.“ (František, Evangelii Gaudium, 143).
Svým kázáním se Anděl z Acri stával nástrojem, který byl schopen spojovat srdce Páně se srdcem lidí. Bratr Anděl předával svým posluchačům radost Boha, který rád rozmlouvá se svým lidem. Zpovědnice byla místem, kde kajícníkům nabízel útěchu odpuštění Boha, který tak otevírá cestu k novému životu v Kristu. A právě ve svátosti smíření se znovu obnovuje Boží přijetí, které nám bylo darováno již při křtu a nyní se nám ho znovu dostává jako milosrdného obejmutí.
Jeho horlivost v kázání a v odpouštění nabízeném ve svátosti smíření v bratru Andělovi vzbudila sinou citlivost ve vztahu k chudým. S odvahou mluvil o bídných podmínkách, v nichž žili muži a ženy jeho doby a jeho země. Snažil se zjednat spravedlnost chudým lidem, když mluvil o bankovních skandálech, o svévolném krácení daní z prodeje, o vysokých poplatcích za chov bource morušového nebo o nespravedlivé a násilné konfiskaci soukromého majetku ze strany těch, kdo vládli lidem. Křesťanskou lásku dosvědčil svými návštěvami chudých v jejich příbytcích, když se nimi dělil o to, co Prozřetelnost darovala jemu. Neopomínal navštěvovat ani vězně, prokazoval jim úctu, povzbuzoval je ke kajícnosti a k tomu, aby přijali svůj trest, hájil nevinné, kteří byli nespravedlivě odsouzeni.
Misionář, kazatel a zpovědník Anděl z Acri pochopil a dosvědčil, že slovo toho, kdo hlásá evangelium, se musí projevit i v konkrétních činech ve prospěch chudého, trpícího či těch, kdo snášejí nespravedlnost. „Na základě evangelia rozpoznáváme vnitřní souvislost mezi evangelizací a lidským pokrokem, který se nutně musí projevovat a rozvíjet v celém evangelizačním působení. Přijetí prvotního hlásání, které vybízí člověka k tomu, aby se nechal Bohem milovat a aby ho miloval láskou, kterou nám dává on sám, vyvolává v životě člověka a jeho činech první a základní reakci: touží po dobru druhých, usiluje a pečuje o něj.“ (František, Evangelii Gaudium, 178).
Vášnivé kázání světcovo bylo schopné dovést k obrácením, neboť otřásalo svědomím, aby hledalo dobro, a toto dílo bylo potvrzeno činy milosrdenství ve prospěch a na obranu chudých. I v této době prosme Ducha Svatého, aby vzbuzoval hlasatele a kazatele schopné potvrzovat své slovo opravdovostí svého života, jejichž konkrétní činy, které by byly světlem, měly chuť, čistotu a byly kvasem. Prosme ho za sebe samé a dávejme k dispozici své síly, abychom opravdovostí života mohli být světlem i příjemnou chutí a abychom byli kvasem, který proměňuje mouku v dobrý chléb lásky a přijetí.
Svatý Anděl z Acri, kterého nám Církev dává za vzor a příklad opravdového a konkrétního života, ať je poučením pro všechny křesťany, a zvláště pro nás, bratry kapucíny, jak máme hlásat evangelium člověku, který žízní po svobodě. Život v Duchu nás přivádí k pravé svobodě, která nás uschopňuje k tomu, abychom viděli důstojnost každé lidské bytosti. K této proměně dochází, když s vírou přijímáme Pána Ježíše, který když přijal naše tělo, pozvedl člověka k důstojnosti dítěte Božího.
Jeden z nejstarších obrazů představuje bratra Anděla z Acri, který se dívá na Kříž a kontempluje ho jako ústřední bod svého kázání i modlitby. Rozjímání nad utrpením Páně doprovázelo jeho dlouhé pěší cesty z jednoho místa na druhé, kam se ubíral kázat. V dlouhých osobních modlitbách rozjímal okamžik po okamžiku nad utrpením Krista. Pečoval o každého, kdo byl nemocen na těle či na duši a měl ho rád, neboť v příznacích nemoci rozeznával rány našeho Pána. Ve svém srdci choval tvář i jméno Ježíše ukřižovaného, zobrazení lásky, která nemá meze.
Drazí bratři, svatý Anděl z Acri obdivuhodným způsobem obohacuje svatost našeho Řádu. Jeho svatost vyhlášená Církví ho přidává k dlouhému zástupu bratří, kteří následovali svatého Františka z Assisi a kteří vášnivě hlásali království Boží tím, že milovali Církev a objali malomocné své doby. Každý z nás, ať si vždy uchová kontemplativního, prostého a radostného ducha. Prosme o milost nazírat na Krista ukřižovaného, abychom dospěli k tomu, že ho budeme milovat v těle trpícího chudého a odstrkovaného, toho, kdo potřebuje péči a cit – a mezi nimi je často i spolubratr, který žije v našich bratrských společenstvích.
Tak budeme svědčit o kráse Boží, budeme přinášet pokoj a lásku Krista Spasitele. Neposkvrněná Panna ať vás vždy provází a chrání.

 

Řím, 4. října 2017
Svátek serafínského otce svatého Františka

Br. Mauro Jöhri, OFMCap.
generální ministr