PROVINCIE KAPUCÍNŮ V ČR

ZNEUŽITÍ NEZLETILÝCH

A ZRANITELNÝCH OSOB

SPÁCHANÉ ŘEHOLNÍKY

SMĚRNICE PRO PROVINCII KAPUCÍNŮ V ČR

ČERVEN 2019

OchrNezlet

SMĚRNICE

ÚVOD

Sexuální zneužití, spáchané řeholníkem nebo duchovním na mladistvém nebo zranitelném dospělém (z.d.), má velmi závažný charakter. Tyto skutky ohrožují význam a samotný účel rozhodnutí se pro víru postavenou na základních hodnotách, kterými jsou úcta k životu, důstojnost lidské osoby, svoboda, spravedlnost a láska. Role těchto hodnot, jak v církvi, tak i ve společnosti, má velký význam pro výchovu a orientaci svědomí.

Tyto skutky hluboce zraňují důstojnost nejslabších a bezbranných lidí, ale i zasvěcených osob a ministrů, neboť zpochybňují pravdu a dobro, které obyčejně muži i ženy od posledně jmenovaných očekávají.

Z toho důvodu se stává nevyhnutelným požadavkem předcházet, vhodně prověřovat a zodpovědně se stavět k jevům tohoto druhu v prostředí zasvěceného života, aby byla uchráněna výchovná, svědecká, mravní a spásná úloha víry v životě lidí dnešní doby.

Na 84. generální kapitule menších bratří kapucínů generální ministr položil důraz na to, abychom s rozhodností čelili otázce sexuálního zneužívání, což jsou velmi závažné delikty proti spravedlnosti a těžké hříchy proti čistotě (Srov. VII. PRŘ 22)1.

V této oblasti je třeba se vyhnout dvěma extrémům: z jedné strany popírání, zlehčování nebo přehlížení faktů, nechávání se strhnout pocitem bezmocnosti z důvodu složitosti tohoto jevu; z druhé strany zastávání striktně právního postoje, s tendencí k rigidní aplikaci trestně právních norem, které směřují ke krutému řešení problému.

Když se touto záležitostí zabývala 84. generální kapitula během svého jednání, zdůraznila, že je třeba především dbát o: solidní prověřování citové a sexuální zralosti kandidátů řeholního života, bratří, zaměstnanců i dobrovolníků; dále mít pečlivý program lidské formace kandidátů a bratří; definování jasných norem chování (kodex chování) pro zaměstnance a dobrovolníky, zvláštní formaci, která by podpořila maximální míru porozumění a zodpovědnosti týkající se fenoménu sexuálního zneužití; je také velmi žádoucí spolupracovat se státními i církevními institucemi; hlásit případy sexuálního zneužití mladistvých/z.d.; dobře znát postup předběžného šetření, které má zjistit, zda se jedná o sexuální zneužití, a poté postupovat podle občanského i církevního práva; pastoraci, která je solidární s oběťmi a příbuznými; zavádět účinná opatření vůči pachatelům zneužití, aby se omezilo nebezpečí opakování a veřejného pohoršení2.

Proto v souladu se směrnicemi, které církev3 vydala, a také v souladu s pokyny, které vydala kapitula, si generální ministr a jeho rada vyžádali, aby správní oblasti Řádu vypracovaly a přijaly směrnice na ochranu mladistvých/z.d., které by pomohly zajistit ministrům takové podmínky a vytvořit opatření, aby mohli vhodně řešit případy sexuálního zneužití, do kterých jsou zapleteni jako pachatelé bratři a spolupracovníci při našich komunitách4.

Tyto směrnice se obzvláště chtějí inspirovat vnímavostí františkánského charismatu, která zatím co vnímá závažnost sexuálního zneužití, chce upřednostnit větší poznání a prevenci v této oblasti. Zároveň chce vydávat svědectví tím, že bude podporovat ty a pomáhat těm, kterých se to z různých důvodů týká.

Proto kromě odkazů na právní postupy (občanské i kanonické), které je třeba zachovat v případě sexuálního zneužití, tyto směrnice pojednávají o problému s odkazem na prevenci, formaci, doprovázení, ochranu a využití bezpečnostních opatření, aby se předešlo možnosti sexuálního zneužití; včetně vyšších představených; a berou v úvahu případnou zodpovědnost v případě zneužití nejenom bratří, ale i zaměstnanců a dobrovolníků, kteří působí při našich komunitách; činí povinným bezpečnostní program ohledně pachatelů sexuálních deliktů (terapie, omezení, suspense, pravidla chování v komunitě, kde se nachází, atd.); přizpůsobují struktury ochrany mladistvých/z.d.; přichází s podporou rodin. Tento dokument vychází z dokumentu vypracovaného Italskou konferencí kapucínských provinčních ministrů (CIMPCap) a chce se inspirovat touto vizí. Je rozdělen následujícím způsobem.

Po úvodu následuje první část dokumentu, která definuje hlavní pojmy, které patří k problematice sexuálního zneužití. Druhá část má formační ráz. Jsou v ní podrobněji vysvětleny aspekty a dynamiky sexuálního zneužití mladistvých/z.d. Třetí část se zase zaobírá prevencí v této oblasti, týká se principů a podmínek, které je třeba zachovávat při hodnocení kandidátů, počáteční i celoživotní formaci bratří, při výběru a formování spolupracovníků, při vytváření struktur a výchovných programů, které zajišťují bezpečnost mladistvých/z.d. v prostředí našich domů, farností a naší služby. Čtvrtá část dokumentu má právně-procesní ráz. Týká se kanonického postupu, který prověří zodpovědnost či bezúhonnost toho, kdo je obviněn ze sexuálního zneužití mladistvých/z.d., a následné kroky, které je třeba podniknout v případě potvrzení či nepotvrzení zneužití. Pátá část vysvětluje způsob, jakým se má postarat o zainteresované osoby (oběť, rodina, ten, kdo zneužil, a bratrské společenství) v případě potvrzeného sexuálního zneužití, postup ochrany nutný pro to, aby byla ochráněna oběť zneužití, a ten, kdo to způsobil, aby byl zařazen do ochrannému programu a příhodně se bdělo nad jeho průběhem. V příloze k dokumentu jsou uvedeny hlavní kanonické a trestní předpisy.

I

Definice

1. Co znamená „sexuální zneužití“

Sexuální zneužití je takové chování, kdy dospělý člověk (příbuzný nebo cizí) použije svou autoritu a za účelem svého uspokojení zapojí sexuálně zakázaným/poškozujícím způsobem nezletilého/z.d.5 Takové chování náleží do kategorie, kterou můžeme obecně nazvat „násilím“6 a může se lišit způsobem, stupněm nucení i důsledky (obtíže, utrpení, psychofyzické následky). Ne vždy dochází ke zneužití skutečným a vlastním sexuálním poměrem a za použití násilí. V každém případě je však znásilněním svobody člověka, který je v nerovném vztahu (fyzicky a psychicky).

K sexuálnímu zneužití lze přiřadit i využití nezletilého/z.d. za účelem produkce dětské pornografie, ať už k soukromému použití nebo danému on line7.

Přitěžující okolností sexuálního zneužití je samo svedení, které je samo o sobě trestné.

2. Nezletilí a zranitelní dospělí

„Nezletilý“ jako oběť sexuálního zneužití je každá osoba mladší osmnácti let nebo osoba jí před zákonem postavená na roveň8. Jeho vývoj (fyzický, psychický, sociální, morální, atd.) nebyl ještě dokončen a není ještě plně schopen se rozhodovat vědomě, svobodně a zodpovědně o skutcích svých i o skutcích druhých lidí9.

„Zranitelný dospělý“ je každá osoba ve stavu nemoci, fyzického či psychického oslabení nebo zbavení osobní svobody, který fakticky, byť jen příležitostně, omezuje její schopnost chápat nebo projevit vůli nebo jakkoli se bránit útoku10.

3. Způsoby sexuálního zneužití

Sexuální zneužití rozdělujeme na zjevné, skryté a asistovanéZjevné sexuální zneužití probíhá přímými úkony vůči mladistvému/z.d. (přehnané hlazení a dotyky; sahání na genitálie; sexuální vztahy). Skryté sexuální zneužití se týká nepřímých úkonů vůči nezletilému/z.d. (umývání; prohlížení; podávání léků, apod.) se skrytým sexuálním záměrem a takových, které vzbuzují potěšení. Asistované sexuální zneužití spočívá ve vystavení nezletilého/z.d. přímým pohledům na sexuální vztahy (mezi dospělými, mezi dospělým a jiným nezletilým, atd.) nebo nepřímo pohledům na obrázky nebo filmy se sexuálním obsahem. Ohledně vztahu/prostředí, který je mezi nezletilým/z.d. a pachatelem zneužívání, můžeme zneužívání rozdělit na intrafamiliární, perifamiliární a extrafamiliární.

Intrafamiliární sexuální zneužití páchá osoba, která patří k úzkému rodinnému kruhu nezletilého/z.d., jako je otec, matka (nebo jejich noví partneři), starší bratr nebo sestra11.

Perifamiliární sexuální zneužívání páchá osoba, která se pohybuje v širší rodině (dědeček, strýc, atd.).

Extrafamiliární sexuální zneužívání páchá cizí osoba, která nepatří k rodině12 (jako právě v případě řeholníka, zaměstnance nebo dobrovolníka).

II

Typické prvky sexuálního zneužívání

V této části se budeme snažit pojednat o typických prvcích sexuálního zneužívání z různých úhlů pohledu. Máme totiž zato, že přiměřená znalost tohoto tématu je užitečná k tomu, abychom dokázali dohlédnout jeho důsledky a abychom udělali vše pro prevenci, která je nutná k tomu, aby nezletilí/z.d. byli chráněni před vtažením do tohoto nebezpečného chování.

Podíváme se na sexuální zneužívání a uvedeme především ono chování, které se za takové považuje ze strany pachatele zneužívání.

Pak přejdeme k indikátorům sexuálního zneužívání, jak se projevují na obětech. V tomto bodě pojednáme i o důsledcích sexuálního zneužívání nezletilých/z.d.

Bude nás také zajímat, jak detekovat možnost sexuálního zneužití. Proto se budeme zabývat i přípravnou fází zneužití či sváděním a osobností pachatele.

1. Chování které je typické pro sexuální zneužívání

Nevhodné sexuální chování, kterým se dospělý dopouští sexuálního zneužívání vůči nezletilému/z.d. se různí co do způsobu a může je zhoršit ještě i případné použití násilí. Jsou následujících typů:

- pohledy, které v nezletilém/z.d. budí rozpaky;

- eroticko-sexuální rozhovory v přítomnosti nezletilého/z.d.;

- ukazování fotek, obrazů, malůvek, filmů či představení s eroticko-sexuálním obsahem nezletilému/z.d.;

- přemlouvat či nutit nezletilé/z.d., aby byli u sexuálních vztahů;

- vytváření fyzického kontaktu (doteky, mazlení, líbání, atd.) s nezletilým/z.d. způsobem, který ho uvádí do rozpaků;

- zájem o hygienu či fyzickou péči o nezletilého/z.d. v oblasti intimních partií bez nutného důvodu, což mu způsobuje rozpaky;

- přemlouvat či nutit nezletilého/z.d., aby vstoupil do intimního vztahu s dospělým;

- přemlouvat či nutit nezletilého/z.d., aby měl sexuální vztah;

- přemlouvat či nutit nezletilého/z.d. k prostituci (i se záměrem produkce dětské pornografie)13.

2. Indikátory sexuálního zneužívání

Znaky, podle kterých můžeme poznat, jestli došlo k sexuálnímu zneužití, jsou rázu fyzického a behaviorálního.

Fyzické znaky. Pokud jde o znaky fyzické, obecně je těžké dojít s jistotou k diagnóze sexuálního zneužití, jelikož tyto znaky mohou být nepatrné, málo specifické nebo zcela scházejí, obzvláště když ke zneužití došlo před značnou dobou nebo nenásilným způsobem.

Sexuální zneužití nezletilého/z.d. spáchané s použitím násilí může zanechat škrábance, podlitiny, tržné rány, krvácení. Lékařské vyšetření může dosvědčit zneužití až do doby tří měsíců. Pokud k prohlídce dojde později po zneužití, ne vždy lze nalézt stopy po násilí, neboť buď již samy zmizely, nebo byly i odstraněny (někdy i samotnou obětí). V takovém případě se k závěru, že došlo ke zneužití, dospívá tak, že se spojí několik hledisek. Další fyzické znaky zneužívání jsou patrné z fyziologie; infekce; předčasná puberta a těhotenství (u adolescentek).

Znaky v chování. Tedy ty znaky, které se objevují v chování oběti, jako následky sexuálního zneužívání, podle způsobu/délky trvání/intenzity zneužívání, mohou být rázu obecného, školního a sexuálního.

Obecné znaky v chování, které se mohou objevit v případě sexuálního zneužívání, jsou: náhlé změny nálad; iracionální a neklidné chování (spojené s bolestmi hlavy, bolestmi břicha, apod.); snížená pozornost; noční můry; změny ve stravovacích návycích; nedůvěra ve vztazích s dospělými (agresivita proti dospělým/vrstevníkům); regresivní chování (pomočování); zrodičovštění (u dcery); sociální izolace; sebepoškozování a pokusy o sebevraždu14.

Školní znaky v chování jsou: náhlé zhoršení prospěchu; problémy v učení se; nesoustředěnost při studiu; odmítání převléci se na hodiny tělocviku, na závody, na plavání; odmítání účasti na fyzických aktivitách; systematické vyhýbání se a strach z návštěvy dorostového lékaře; opakovaná absence ve škole; neschopnost uzavírat přátelství se spolužáky; přání zůstat ve škole a nevrátit se domů; snaha izolovat se fyzicky i sociálně15.

Jelikož výše uvedené znaky v chování jsou velmi podobné těm, které se objevují i v jiných situacích klinického typu, je třeba být obezřetní při tvrzení, že jednoznačně vypovídají o skutečném sexuálním zneužití. Skutečně totiž neexistují psychologické znaky (emoční a v chování) tak jasné, že by bez pochyb ukazovaly na uskutečněné sexuální zneužívání. V různých případech zneužívání totiž někdy nedochází k problematickému chování ze strany nezletilého/z.d. Aby se prokázalo sexuální zneužívání, je třeba mít k dispozici ještě další ukazatele.

Kromě výše uvedených, existují ještě znaky v chování, které mladistvý vykazuje bez zjevných rozpaků či utrpení, které mohou podložit domněnku o sexuálním zneužití, které na něm bylo spácháno. Tyto znaky představuje sexuální chování, které neodpovídá jeho věku. Nazývají se znaky sexuálními, jako:

- nepatřičné afektivní projevy mezi rodiči a dětmi (otec-dcera, matka-syn);

- „rodinná tajemství“, na něž nezletilý dělá narážky;

- slova, hry nebo obrázky, které odkazují na sexuální aktivity;

- předčasná znalost o sexuálním chování dospělých;

- přehnaná pozornost vůči sexuální problematice;

- nevhodné sexuální hry se spolužáky;

- sexuálně provokativní chování;

- znalosti o praxi antikoncepce;

- aktivní sexuální promiskuita;

- zapojení se do prostituce16.

3. Důsledky sexuálního zneužívání

Sexuální zneužívání má za následek fyzické i psychické utrpení. Z fyzického pohledu zneužití, ke kterému dochází prostřednictvím skutečného sexuálního vztahu, představuje především bolestné znásilnění křehkého těla nezletilého, a to obzvláště v preadolescentním věku. Ale v každém případě – i pro z.d. – zneužití působí fyzickou bolest, a to obzvláště když se k němu přidá i násilí ze strany pachatele. K tomu se přidává skutečnost, že sexuální zneužití je příčinou psychického utrpení, protože nezletilý/z.d. prožívá tuto událost jako invazivní a destruktivní ohledně své vlastní integrity, svobody a důstojnosti, jelikož podivnost a síla tohoto aktu staví úplně mimo hru schopnost pochopit ho a ještě více čelit mu. Je třeba také říct, že až po nějaké době si nezletilý/z.d. uvědomí, že byl zneužit, protože v období mezi zneužitím jako takovým a uvědoměním si toho, že se stal obětí osoby, kterou považoval za důvěryhodnou, se vytvářejí pocity strachu, viny a úcty k pachateli, a to tak velké, že zakryjí a potlačí jeho utrpení.

Z těchto důvodů – podle způsobu, frekvence a stupně donucení jak bylo sexuální zneužití dokonáno, narušuje vývoj a psychickou rovnováhu nezletilého/z.d. negativními důsledky krátkodobého, střednědobého a dlouhodobého rázu. Proto je třeba zneužití rychle rozpoznat a příhodně mu čelit, aby ten, kdo se stal jeho obětí, se neocitl v ohrožení, že se u něj rozvinou velké potíže nebo dokonce psychopatologie17.

Přesněji můžeme říct, že za stejných podmínek, jsou důsledky vážnější, když sexuální zneužití:

- je dovedně skryto a není odhaleno včas;

- trvalo delší dobu;

- se stalo za použití síly;

- nebylo zpracováno za asistence rodiny nebo sociálních služeb, že totiž ihned nebránily nezletilého/z.d.;

- nebylo vědomě zpracováno nezletilým/z.d.;

- bylo vykonáno na základě silné závislosti (obzvláště psychické) nezletilého/z.d. na dospělém pachateli zneužití (obzvláště pokud jde o příbuzného);

- bylo vykonáno v delikátní fázi vývoje a za přitěžujících okolností18.

Obvykle sexuální zneužití zasáhne jisté funkce osobnosti, jako je schopnost přizpůsobit se realitě (pozornost, inteligence, paměť, atd); potřebu citového bezpečí a schopnost vytvářet bližší vztahy; sebeúctu; společenské vztahy (s dospělými i s vrstevníky); schopnost plnit úkoly; schopnost klást odpor v konfliktních situacích. Díky posledně uvedenému aspektu je mimo vší pochybnost, že sexuální zneužití (jakož i špatné psychofyzické zacházení či zanedbávání) je třeba považovat za rizikový faktor, který tomu, kdo se stal jeho obětí, může způsobit problémy ve zvládání stresových situací života. Způsob, jak sexuální zneužití ovlivňuje člověka, když mu působí problémy, utrpení, a to až po vypuknutí psychických problémů, je vidět na některých komplexních a dlouhotrvajících emočních stavech, které negativně působí na jeho osobnost, jak jsme o tom pojednali. Takovými emočními stavy jsou:

strach (nemůže myslet/pohnout se; obecná/předcházející úzkost, atd.);

vztek (kvůli způsobenému násilí; že jim nevěřili/nechránili je; obrácený nejen na druhé ale i na sebe);

zmatek (kvůli střetu lásky a nenávisti vůči pachateli zneužití);

vina (snad jsem to zavinil sám; nebyl jsem schopen bránit sebe či druhé; za nenávist k viníkovi, když je to zároveň milovaná osoba; kvůli následkům pro rodinu; za získané (hmotné) výhody; atd);

hanba (před sebou i před druhými; za sexualitu; atd.);

smutek (kvůli pocitu bezmoci; kvůli pohrdání sebou samým; kvůli beznaději; atd);

pocit odlišnosti (že zažili něco abnormálního; z pocitu nehodnosti a sebevylučování, atd);

samota (kvůli snaze vyhýbat se druhým a že k nim nemají důvěru, atd);

pocit ztráty (důvěry, citu, ochrany, klidu, naděje, atd.);

změněné vnímání tělesnosti (vnímání těla jako nepodstatného, zničeného, špatného, atd)19.

4. Přípravná fáze sexuálního zneužití: nalákání.

Kdo se dopouští sexuálního zneužití – obzvláště, když to není blízký příbuzný – se snaží s nezletilým/z.d. vytvořit vztah důvěry, aby ho tak dostal do sféry svého vlivu. Obvykle pachatel sexuálního zneužití delší dobu zná nezletilého/z.d. a postupně ho k sobě připoutává. Tato přípravná fáze zneužití se označuje termínem nalákání.

Takový stav se vytváří, když pachatel využívá svůj emoční, sociální a morální vliv, aby získal sympatie, úctu, laskavost a vděčnost nezletilého/z.d. a také jeho příbuzných.

Proto zneužití nezletilého/z.d. je třeba hlavně považovat za nepatřičné použití autority dospělého vyplývající z věku, ze stupně příbuzenství, z důležitosti společenského postavení, z funkce, ze schopnosti vycházet vstříc určitým potřebám (citovým, hmotným, atd.).

Aby se dosáhlo zneužití, nalákání působí dvěma různými způsoby: oklamáním/předstíráním a vlídností.

Oklamání je takové chování, při němž je nezletilý/z.d. podveden tak, že ho o něčem přesvědčí použitím lží20. Předstírání se zase snaží skrýt před nezletilým/z.d. své úmysly a odvrátit od sebe jakékoliv podezření.

Vlídnost spočívá v získávání souhlasu nezletilého/z.d. pomocí pochval, pozorností, které v něm postupem času vytvářejí cosi jako vnitřní závazek, který ho může podvědomě učinit hříčkou toho, kdo plánuje zneužití21.

Tento souhlas lze získat i pomocí výhrůžek, totiž vyhrožováním nezletilému/z.d. odplatou, když bude vzdorovat požadavkům pachatele. Podle zákona by to byl ještě přímější a zjevnější způsob přípravy, jelikož zjevně obsahuje znásilnění svobody nezletilého/z.d.. Vyhrožování může přijít kromě toho i následně po zneužití, aby oběť mlčela.

Každopádně získání souhlasu oběti k nezákonným/poškozujícím skutkům, aniž by byla donucena, nijak neumenšuje závažnou zodpovědnost pachatele.

5. Osoba pachatele

Než začneme uvažovat, jaké mohou být typické prvky osobnosti toho, kdo sexuálně zneužívá nezletilého/z.d., je třeba poznamenat, že kterýkoliv dospělý může mít pokušení k nedovolenému/škodlivému sexuálnímu chování vůči nezletilému/z.d., i když třeba jen příležitostně. Proto je třeba vyvrátit obecný názor podle nějž dospělý, který se dopustí sexuálního zneužití, je nutně pedofil nebo těžce narušený člověk.

pedofilovi mluvíme tehdy, když je jedná o člověka, který se dopouští sexuálního zneužívání a obecně je eroticky přitahován nezletilými (do 11-13 let) stejného nebo opačného pohlaví22. Pokud se jeho přitažlivost obrací k adolescentům stejného nebo opačného pohlaví (okolo 11-14 let), mluvíme o efebofilii (chlapci) nebo hebefilii (dívky). Pedofilie a efebofilie či hebefilie nemají nic společného s homosexualitou.

Pokud jde o charakteristiku pachatele sexuálního zneužívání nezletilého, můžeme pojednat o tom, co se týče člověka, který je pedofilně zaměřený23.

Pedofilní člověk je většinou subjekt mužského rodu, který má tendenci už od puberty/rané dospělosti (od 16 let) cítit zvláštní sexuální přitažlivost k dětem a preadolescentům – chlapcům či dívkám nebo k obojím. Toto přitahování se projevuje fantasiemi, impulzy či chováním sexuálního rázu, ať už přímo či nepřímo (mohou nabývat forem exhibicionismu, voyeurismu či sadismu). Pedofil se zajímá především o nezletilé, které zná, s nimiž má už nějaký čas důvěrné vztahy. Může se stát, že je nikdy nezneužije, a sklony se budou projevovat jen v představách (latentní pedofilie), pokud nedojde ke stresujícím situacím, které by vyvolaly zneužití. Kromě toho je možné, že se stane do té míry citlivým ve vztahu k nezletilému/z.d., že mu zabezpečí zvláštní něžnost a ochranu; naopak se může stát, že dospěje k extrémním formám sadismu a násilí.

Taková osoba jedná s obzvláštní dovedností, jen zřídka používá síly a preferuje jemné způsoby zaangažovanosti; má snahu popírat nebo zlehčovat své činy; nenechá si snadno pomoci, pokud se nedostane do silného konfliktu s okolím (partnerem, rodinou, autoritou).

To, co z pedofilie dělá klinickou záležitost, spočívá ve skutečnosti, že osoba s těmito sklony si vybírá svého „partnera“ ještě ve fázi svého vývoje; všímá si, že není schopna zvládat sexuální impulzy k nezletilým; a také je s jistou častostí pokoušena opakovat své sexuální sbližování.

III

Prevence sexuálního zneužívání

Znalost typických prvků sexuálního zneužívání a zvláště jeho závažných důsledků pro nezletilé/z.d. - musí motivovat, kromě nutného zásahu v případech zjevného zneužití, k prevenci tohoto fenoménu ve specifickém prostředí zasvěceného života, kam se lidé obracejí, když chtějí růst ve víře, nalézat životní směr a podporu.

„Předcházet“ je tedy odpovědí, která by měla být nade vším, aby se vyloučila možnost uskutečnění tak násilnického/poškozujícího skutku vůči lidské důstojnosti. Je to také odpověď, kterou je třeba dát, aby se ochránila hodnota křesťanského svědectví a výchovně-pastoračního působení zasvěceného života. Obzvláště je třeba přijmout preventivní opatření, která se týkají zasvěcených osob a také těch, kteří s nimi spolupracují. Taková prevence, které lze dosáhnout jen příslušným vzděláváním, stálou formací a otevřenou konfrontací, musí nakonec vzbudit pozornost, přemoci nevědomost a povzbudit zodpovědnost.

1. Cíle prevence

Možnost, že se i v řeholním prostředí objeví případy sexuálního zneužívání, nám ukládá působit preventivně, aby se dosáhlo těchto základních cílů:

1. podporovat jasné vzdělávání ohledně afektivity-sexuality člověka a o jevu sexuálního zneužívání v jeho základních prvcích, nabízet nástroje pro formaci řeholníků (počáteční i stálou) a zaměstnanců/dobrovolníků;

2. rozpoznávat a vyhodnocovat u kandidátů řeholního života, u řeholníků a zaměstnanců/dobrovolníků případné situace nevhodného sexuálního chování, a pak na ně reagovat;

3. vhodně pečovat o nezletilé/z.d., kteří navštěvují řeholní domy, farnosti a místa, kde sloužíme24.

2. Kandidáti řeholního života

Aby mohl být kandidát přijat do řeholního života, kromě rozlišování jeho motivací ohledně povolání, je nutné také dobře poznat a vyhodnotit jeho celkový lidský profil: obzvláště ze zorného úhlu citového vývoje, jako schopnosti vytvářet a udržovat zralé vztahy s ostatními s přihlédnutím k jejich věku, stupni rozvoje, podmínkám, potřebám a právům.

K tomu lze dospět především vhodným použitím již známých nástrojů (pohovory, vztahy, období pobytu v komunitě), které umožní poznat historii (osobní, rodinnou, společenskou) kandidáta a vyhodnotit stupeň zralosti jeho citového vývoje25.

Za druhé už od začátku navázání kontaktu s řeholním životem je nutné přihlížet – i s pomocí odborníka – k případným citově-sexuálním problémům26, které by nebyly kompatibilní s volbou celibátu v řeholním životě.

2.1 Kritéria pro zhodnocení stupně zralosti kandidáta během fáze rozlišování

Z lidského zorného úhlu existují kritéria, které umožňují patřičné zhodnocení stupně zralosti kandidáta řeholního života:

- patřičný stupeň inteligence a kritické hodnocení reality;

- realistické poznání, zdravá sebekritika a správná úcta k sobě jako k osobě;

- rovnováha mezi potřebou být uznáván, pochopen, přijímán, podporován a vůlí uznávat, chápat, být benevolentní, pomáhat druhým;

- dobrá kulturní příprava;

- svoboda a zodpovědnost v rozhodování;

- upřímnost, zásadovost a schopnost být důvěryhodným;

- schopnost zvládat nutkání, překonávat konflikty a něco si odřeknout;

- ochota domluvit se a spolupracovat s druhými;

- úcta ke společenským a morálním hodnotám (spravedlnost, altruismus, odpuštění, atd.);

- otevřenost k transcendentním hodnotám;

- osobní/rodinná historie je v životě patřičně přijata.

Pokud jsou tato kritéria z velké části v pořádku, je možno přijmout kandidáta do formace k řeholnímu životu. Pokud by nebyla v pořádku a po pozorném a kontinuálním doprovázení by zůstaly ještě značné potíže, pak je vhodné rozmluvit kandidátovi, aby ve formaci pokračoval.

Zmíněné rozhodnutí je třeba učinit zvláště v případě, když by se objevovaly ony významné problémy typu citově-sexuálního, který jsme zmínili výše.

3. Řeholníci v počáteční a stálé formaci

Aby správně dozráli k rozhodnutí navždy se zasvětit v nějakém institutu, řeholníci v počáteční formaci se musejí stále cvičit ve vědomém a svobodně zodpovědném žití citově-sexuálního rozměru, jak to vyžaduje volba řeholního života. To předpokládá různorodou snahu. Především musejí poznávat stále lépe sami sebe27. Za druhé musejí čelit případným těžkostem, které s sebou citově-sexuální sféra může přinášet, aniž by je zlehčovali nebo přehlíželi, ale aby se rozhodovali, že je zvládnou a případně i požádají o pomoc28. Za třetí musejí zrát ve schopnosti být zodpovědní za vlastní činy na tomto poli29. Nakonec musejí růst ve schopnosti mít dobré vztahy v komunitě i mimo ni30. Řeholníci s věčnými sliby v rámci své stálé formace musejí mít možnost dále prohlubovat a prověřovat svůj citově-sexuální rozměr, aby svou afektivitu a sexualitu stále lépe integrovali31 i s ostatními osobnostními prvky, a zároveň žili v souladu s hodnotami volby zasvěceného života32.

4. Zaměstnanci/dobrovolníci

U řeholních domů a farních/pastoračních zařízení bývají a působí zaměstnanci a dobrovolníci, tedy další osoby, které kromě potřebného vzdělání musejí mít i náležité chování33. Zaměstnanecký vztah či dobrovolná spolupráce musí vznikat s přihlédnutím k afektivní a vztahové zralosti těchto osob. Tu je třeba pečlivě hodnotit a garantovat v průběhu času těmi nejvhodnějšími způsoby: jistě také formací, která se bude zabývat afektivitou, vztahy a zodpovědností, aby žili s úctou k důstojnosti druhých, zvláště těch nejmenších.

5. Bezpečné podmínky pro nezletilé/z.d.

Nezletilí/z.d., kteří jsou adresáty výchovy obecně i výchovy ve víře a kteří navštěvují řeholní, farní či pastorační prostory, mají právo být chráněni – kromě jiného – před možností, aby se někdo pokusil o sexuální zneužití. Předejít takové možnosti také znamená zabezpečit jim všechny možné způsoby ochrany. Takové zabezpečení se týká: prostor, v nichž se nezletilí/z.d. nacházejí během vzdělávacích akcí; dohled nad tím, jaké vztahy si vytvářejí s druhými; výchova nezletilých/z.d. k vytváření bezpečných vztahů.

5.1 Prostory pro aktivity nezletilých/z.d.

První důležitá podmínka bezpečí musí být především dána prostorami v nichž se nezletilí/z.d. nacházejí a spolu s druhými provozují své aktivity. Tyto prostory musejí být pokud možno tvořeny společnými prostorami, které nejsou vyhrazené; musejí poskytovat dostatečnou možnost k tomu, aby nezletilí/z.d. byli pod bdělým dohledem dalších osob; musejí umožňovat, aby všichni mohli volně vstupovat i odcházet; a komunikovat s těmi, kdo jsou uvnitř.

5.2 Dohled nad vztahy s nezletilými/z.d.

Řeholníci i pastorační pracovníci jsou zavázáni bdít nad vztahy, které se s nezletilými/z.d. vytvářejí během výchovných aktivit, aby bylo případně možno zasáhnout již při prvních náznacích nepatřičného chování. Ať se pozorně bdí nad takovým chováním, které ve vztahu k nezletilým/z.d. podporuje vztahy, které někoho zvýhodňují nebo směřují ke spolupachatelství. Posledně zmiňované chování směřuje totiž k tomu, aby odstřihlo nezletilého/z.d. od širších sociálních vztahů a nevhodně využívá výchovných aktivit pro nejasné účely34.

5.3 Výchova nezletilých/z.d. k bezpečným vztahům

Pokud platí, že výchova je především úkolem rodičů a učitelů ve škole, pak také při pastoračním působení je možno nepřímo předcházet riziku sexuálního zneužití tak, že pečujeme o výchovu obecně i o výchovu ve víře nezletilých/z.d., a to tak, aby uměli vytvářet přiměřené vztahy s druhými (citová a sociální výchova); a obzvláště, aby uměli dobře rozlišovat žádosti/skutky druhých, které se týkají jejich stránky tělesné, emoční nebo citové (výchova ohledně nebezpečného chování).

Výchova nezletilého/z.d. k bezpečným vztahům s druhými (vrstevníky či dospělými; členy rodiny či cizími) předpokládá, že se naučí vhodně vytvářet vztahy a snažit se zjišťovat: komu mohou důvěřovat (podle toho, co druhý říká a jak se chová); co mohou sdělit (podle svých legitimních potřeb a práv); na koho se mohou obrátit v případě potřeby s žádostí o pomoc (podle role toho, kdo je jim blízký).

Výchovné působení musí nezletilému/z.d. pomoci zakládat vztah s druhým na jasnosti, upřímnosti, úctě, svobodě, dobru druhého, věrnosti, zachovávání pravidel a toleranci; na výběru toho, co je pravdivé, správné a dobré; na přijetí vlastní křehkosti a nutnosti žádat bezpečí a ochranu35.

Výchova k bezpečným vztahům s druhými má za druhotný cíl naučit nezletilého/z.d. jak zvládat nebezpečné chování sexuálního rázu, které se u druhých vůči němu projeví. Musí být vychováván k tomu, aby rozpoznal a rozhodně se vyhnul pozornostem, požadavkům, skutkům jakékoliv osoby, které v něm vzbuzují pochyby a zmatek. To je možné tak, že nabídneme nezletilému/z.d. některá přesná kriteria36.

Výchovné působení v tomto smyslu musí vést nezletilého/z.d. také k tomu, aby zodpovědně používal internet, který, jak už bylo řečeno, je považován za snadnou cestu ke zlákání. Za tímto účelem je možné mu dát užitečné informace37.

Kromě řečeného je dobré, aby se nezletilý/z.d. naučil otevřeně mluvit s dospělými, k nimž má vztah (členové rodiny, farář, pastorační pracovníci) a vždy a o všem je informoval; a kvůli čemukoliv ať se obrací na osobu, která na něj má dohlížet.

Je také nutné, aby nezletilý/z.d. nalezl v této osobě toho, kdo může věnovat pozornost jeho emočním stavům, potřebám, problémům; kdo na něj dohlíží, když s ostatními provozuje své aktivity (tak, aby mohl zaznamenat případné změny chování); kdo mu pomůže ve vhodném okamžiku se zorientovat a podpoří ho38.

IV.

Postup v případě notitia criminis

V aktuálním kanonickém právu se o sexuálním zneužití nezletilých/z.d. pojednává třemi způsoby podle subjektů, o které kráčí:

- je zločinem („deliktem“ ve smyslu kanonického práva), pokud se ho dopustí duchovní, ať už diecézní nebo členové institutů zasvěceného života či společností apoštolského života. K projednání těchto případů je kompetentní Kongregace pro nauku víry;

- je důvodem k propuštění z institutu, pokud se ho dopustí zasvěcené osoby, které nejsou duchovními (bratři členové řeholních institutů, sekulárních institutů a společností apoštolského života). K projednání těchto případů je kompetentní Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života;

- je hříchem proti šestému přikázání desatera, pokud se ho dopustí věřící laici.

1. Povinnost oznámení

1.1 S výjimkou případů uvedených v kánonu 1548 §2 CIC, pokaždé, když se člen naší provincie dozví nebo bude mít podložené důvody, aby měl za to, že došlo k sexuálnímu deliktu spočívajícím v:

a) nucení kohokoliv násilím, pohrůžkou nebo zneužitím autority k vykonání nebo strpění sexuálních aktů;

b) vykonání sexuálních aktů s osobou nezletilou nebo zranitelnou;

c) výrobě, prezentování, přechovávání nebo šíření, i prostřednictvím informačních technologií, dětské pornografie, a také v získávání nebo svádění nezletilé nebo zranitelné osoby k účasti na pornografické prezentaci;39

je povinen obratem oznámit tuto skutečnost ordináři místa, kde k činům došlo a vlastnímu ordináři předpokládaného pachatele.40

1.2 Oznámení má obsahovat co nejvíce údajů o okolnostech, jako uvedení času a místa činů, označení zapojených nebo informovaných osob, stejně jako každou další podrobnost, která může být užitečná pro zajištění pečlivého vyhodnocení faktů.41

1.3 Zprávy mohou být získány také z titulu úřadu.42 Podáním oznámení v souladu s článkem 1.1 nedochází k porušení úředního tajemství.43

1.4 Při zachování toho, co je stanoveno v kán 1390 CIC, jsou zakázány předpojatost, odvetná opatření nebo diskriminace z důvodů podání oznámení.44

1.5 Oznamovateli nemůže být nařízena žádná povinnost mlčenlivosti týkající se obsahu oznámení.45

2. Přijetí obvinění

1.1 Zpráva o případném sexuálním zneužití spáchaném řeholníkem nebo laickým spolupracovníkem se může dostat k provinčnímu ministrovi různými způsoby:

- obecným dohledem, který provinční ministr vykonává nad zachováváním řeholní disciplíny;

- formálním oznámením, ústním či písemným, podaným představenému nebo jiné církevní autoritě či státním orgánům, jednou nebo více osobami, které znají skutečnosti;

- žalobou postiženého;

- skutečností, že určitý počet lidí mluví o deliktní příhodě, aniž by o tom měl přesné údaje;

- žádostí o přeložení řeholníka na jiné místo předloženou věřícími;

- ze zpráv sdělovacích prostředků;

- z anonymního dopisu.

2.2 Pokud informace přijde od státních úřadů a už se o ní ví, nebo v důsledku bezpečnostního opatření jako je uvěznění, provinční ministr ať otcovsky a pozorně sleduje dotyčného bratra a neodepře mu ani morální ani hmotnou podporu. V tomto případě ať neprodleně písemně informuje generálního ministra.

2.3 Pokud zprávu přijme kvardián nebo jakýkoliv jiný bratr, ať neprodleně informuje provinčního ministra.

2.4 V případě, kdy obvinění přijde ústním udáním přímo provinčnímu ministrovi nebo i jinému bratrovi, ohledně oběti a/nebo jiné osoby, která vznáší obvinění, ať se jedná následovně:

- kdo přijímá obvinění, musí člověku (nezletilému nebo dospělému), který vznáší obvinění, projevit vlídnost, ohleduplnost, podporu a připravenost vnést jasno do toho, co se stalo, a ubezpečit ho, že o tuto záležitost bude náležitě postaráno;

- v případech, kdy je sexuální zneužití spojeno s jiným deliktem proti důstojnosti svátosti smíření (Normae de delictis Congregationi pro Doctrina Fidei reservatis seu Normae de delictis contra fidem necnon de gravioribus delictis z 21. května 2010, čl. 4), pak oznamovatel, má právo, aby jeho jméno nebylo oznámeno udanému řeholníkovi (Normae čl. 24);

- během prvního rozhovoru ať se kladou jenom objasňující otázky, aby bylo získáno co nejvíce informací46;

- provinční ministr nebo jeho delegát ihned písemně zaznamená obsah obvinění a vypracuje o něm zprávu. Je-li to možné, může požádat obviňujícího člověka, aby ověřil, co bylo napsáno;

- provinční ministr prohlásí, že je připraven nabídnout duchovní a psychologickou pomoc obětem (KPNV, Okružní list z 3. května 2011, IIIc)47;

- provinční ministr, který obdržel oznámení, je bezodkladně předá ordináři místa, kde k činům došlo, jakož i vlastnímu ordináři nahlášené osoby (pokud není členem jeho provincie). Ti budou postupovat v souladu s právem, aplikovatelným na konkrétní případ48.

2.5 Případná anonymní obvinění ať nejsou skartována, ale ať se moudře a nenápadně prověří. Anonymní hlášení, která jsou příliš obecná nebo zjevně nepodložená či pomlouvačná, si nezaslouží žádnou pozornost49.

3. Ověření věrohodnosti obvinění

3.1 Po přijetí obvinění provinční ministr podle předpisů kán. 1717 §1 musí prověřit věrohodnost notitia criminis a věnovat pozornost nejen obsahu této zprávy, ale tomu, nakolik je pravděpodobné, že je věrohodná neboli není zjevně nepodložená. První otázka, kterou je třeba si o zprávě o zneužití klást, je, zda je konkrétně tato alespoň pravděpodobná a je to „věrohodné obvinění“, tj. obvinění, které není zjevně falešné či malicherné.

3.2 V případě, kdy je obviněn bratr, provinční ministr musí ihned písemně informovat generálního ministra, že přijal obvinění, které se zdá být věrohodným (List generálního ministra z 25. června 2010, č.j. 00635/10).

3.3 V případě, kdy je obviněn zaměstnanec, provinční ministr po prověření věrohodnosti obvinění musí zahájit disciplinární proceduru a co nejrychleji oznámit záležitost státním orgánům. Ať se použije kritérium, podle nějž v pochybách o věrohodnosti je lépe oznámit záležitost státním orgánům. Kromě toho je třeba mít na paměti, že dopis, který zahájí disciplinární řízení, je třeba poslat doporučeně a musí obsahovat základní skutečnosti, aniž by je komentoval či hodnotil, a kvůli bezpečnosti může pozastavit výkon zaměstnání. Pokud disciplinární řízení povede ke zjištění, že obvinění je podložené, je třeba zaměstnance propustit z práce.

3.4 V případě, kdy je obviněn dobrovolník, provinční ministr po prověření věrohodnosti obvinění, ho musí odstranit ze služby a co nejrychleji oznámit záležitost státním orgánům. Ať se použije kritérium, podle nějž v pochybách o věrohodnosti je lépe oznámit záležitost státním orgánům.

3.5 V platnosti zůstává závazek ochrany svátostné pečeti. Během této fáze je na moudrém uvážení provinčního ministra, jestli bude nebo nebude informovat řeholníka o obviněních a zda přijme nějaká bezpečnostní opatření, aby se zabránilo riziku opakování předpokládaných deliktů, při zachování presumpce neviny, dokud není prokázán opak (Normae čl. 19). Pokud jde o omezující bezpečnostní opatření, ať se zachovává princip graduality od nutného minima, aby se zabránilo pohoršení a pro dobro zneužitého, pro ochranu obvinění obviněného a pro dobro Božího lidu.

3.6 Provinční ministr důkladně a zodpovědně prozkoumá obvinění a podezření ohledně sexuálního zneužití mladistvého/z.d. řeholníkem nebo laickým spolupracovníkem, o němž byl informován. Přihlédne k počtu osob, které oznamují delikt, zda se znají, jejich intelektuální i morální úroveň, jejich ochotu podepsat to, co oznámili.

3.7. Provinční ministr může být legitimně odstraněn z úřadu, pokud z nedbalosti učinil nebo zanedbal úkony, které způsobily velkou škodu druhým, ať už jde o fyzické osoby nebo o komunitu jako celek. Škoda může být fyzická, morální, duchovní nebo majetková. Pokud jde o zneužití nezletilých/z.d. stačí, když je nedostatek péče velký. Nedostatky v informovanosti, ve vyšetřování, v náležitých bezpečnostních opatřeních nebo něčem jiném, co se týká zneužití nezletilých/z.d., patří do tohoto velkého zanedbání péče50.

3.8. Ověřování je třeba provádět zvláště pečlivě, když je zpětná vazba obtížná nebo zcela schází. Situaci je třeba zvládnout čestně a zodpovědně vůči všem zainteresovaným subjektům: oběti zneužití, řeholníkovi – předpokládanému viníkovi, řeholní komunitě, církevní komunitě a občanské společnosti.

3.9. Pokud zpráva o zneužití se zdá být nepodložená, záležitost se uloží a stručná dokumentace o ní se uloží do tajného archivu provinční kurie a dobře se vyznačí, že obvinění bylo nepodložené a z jakých důvodů (nedostatek důkazů nebo něco jiného).

3.10 Pokud se zpráva o zločinu jeví jako podložená, jsou dvě možnosti:

A. Nepřistoupí se k předběžnému šetření, jelikož se zdá být zbytečné. Pokud věrohodnost notitia criminis je posouzena pozitivně a předběžné šetření se zdá být zcela zbytečné jako v případě známého a nepochybného deliktu (kán. 1717 § 1), provinční ministr nahlásí řeholníka přímo generálnímu ministrovi, který příslušnou dokumentaci odešle Kongregaci pro nauku víry (Normae čl. 17) v případě řeholního klerika nebo Kongregaci pro instituty zasvěceného života v případě řeholníka.

V těchto případech se vzhledem k obecnému dobru provinční ministr po domluvě s generálním ministrem postará, aby byla zpráva o notitia criminis ohlášena státním orgánům (KPNV Okružní list IIIg).

Za známý či nepochybný delikt se považuje ten, kde nejsou pochyby o uskutečnění činu, jestliže sám dotyčný veřejně potvrdil skutek, nebo bylo zahájeno vyšetřování či byl přímo uvězněn. V obou posledních případech se provinční ministr musí pokusit získat materiály státního vyšetřování, aby zahájil předběžné šetření.

B. Pokračuje se předběžným šetřením podle kán. 1717 § 151.

4. Předběžné šetření

4.1 Provinční ministr pokaždé, když dostane alespoň pravděpodobnou zprávu o deliktu sexuálního zneužití spáchaného řeholníkem nebo laickým spolupracovníkem na nezletilém/z.d., má povinnost ověřit skutečnosti předběžným šetřením. Takové šetření si vyžaduje kán. 1717, zvláštní předpis o delicta graviora a předepisuje ho i kán. 695 § 2.

4.2 Předběžné šetření nelze zaměňovat s vyšetřovací fází procesu ani s přípravnou částí, u zvláštních procesů. Předběžné šetření je administrativní procedurou, která je mimosoudní a její výsledky jsou nezávislé na vyšetřování (může se požadovat trestní proces, nebo pohrůžka administrativními sankcemi, nebo archivace případu). Jedná se o předběžnou fázi, která slouží ověření pravdivosti fumus delicti. Má správní charakter a jejím účelem je vyhnout se neužitečným či předpojatým procesům, které nejsou dostatečně podložené. V žádném případě se nesmí konat proces před procesem.

4.3 Ohledně tohoto šetření, v případě řeholníka, je třeba mít na paměti následující body:

- šetření ohledně obvinění musí probíhat s ohledem na právo na soukromí a na dobré jméno osob, kterých se to týká;

- během předběžného šetření provinční ministr ať přijme ohledně obviněného řeholníka bezpečnostní opatření přiměřená konkrétnímu případu, aby se zamezilo nebezpečí, že delikty budou opakovány (kán. 1722 a Normae čl. 19), a i v tomto případě se použije výše zmíněný princip graduality, při zachování presumpce neviny, dokud není prokázán opak. Za tímto účelem se prosté přeložení řeholníka jeví obecně jako neadekvátní, pokud není spojeno s podstatnou změnou typu služby. Při přijetí těchto opatření, ať se, nakolik je to možné, spolupracuje s dotčeným řeholníkem, aniž by však byla snížena jejich účinnost; v každém případě však přijetí opatření nemůže být podřízeno souhlasu tohoto řeholníka. Obzvláště v případě, kdy obvinění není veřejně známé, je třeba postupovat s veškerou možnou opatrností a vyloučit, aby tato opatření ohrozila dobrou pověst řeholníka;

- přijatá opatření mohou být zveřejněna, pokud lze z dobrých důvodů předpokládat, že utajení by bylo ke škodě zainteresovaných stran a lidu Božího.

4.4 Provinční ministr ať vyšetřuje moudře, aby během šetření nebylo ohroženo něčí dobré jméno (kán. 1717 § 2) ať už žalujících nebo vyšetřovaného, a to i když se zpráva o deliktu stane veřejně známou. Předběžné šetření ať je vedeno co nejdiskrétnějším způsobem. Záležitost ať se považuje za spadajcící pod secreto pontificio ve smyslu čl. 30 Normae.

4.5 Kán. 1717 § 1 počítá s tím, že tím, kdo vede předběžné šetření, může být jak sám provinční ministr, tak jiná osoba, ať muž nebo žena. Může být vhodné, aby provinční ministr svěřil jiné osobě úkol vést předběžné šetření (kán. 1717 § 3). Tato osoba, vhodná svým vzděláním, kompetencí, rozlišováním a diskrétností, má tytéž povinnosti, které kán. 1428 § 3 připisuje vyšetřujícímu při procesu, ale aplikované na konkrétní okolnosti, které jim dávají jisté hranice. Ať se od ní vyžádá přísaha mlčenlivosti ohledně skutečností z vyšetřování.

4.6 Předmětem předběžného šetření jsou „fakta o skutku a příčetnosti“ (kán. 695 § 2). Ať se nevynechají polehčující nebo přitěžující okolnosti. „Fakty“ se myslí co se stalo, co bylo vědomě a dobrovolně iniciováno lidskou bytostí.

4.7 Šetření by mělo shromáždit: fakta o deliktním chování, počet a dobu trvání deliktních skutků, osobní údaje a věk obětí, způsobenou škodu, případnou souvislost se svátostmi, případné další související delikty, i když nejsou graviora.

4.8 Musí se jednat o vnější porušení (objektivní) trestního zákona. Důkazy jsou argumenty, které umožňují osobě vedoucí šetření se rozumně ubezpečit o podloženosti a pravdivosti toho, co se tvrdí.

4.9 Důkazní břemeno spočívá na tom, který něco prohlašuje. Jestliže strana, která obviňuje, není s to dokázat svá tvrzení, ten, kdo vede vyšetřování, k tomu bude přihlížet při práci na případu, když bude posuzovat obvinění. Na obviněnou stranu padne důkazní břemeno jen tehdy, když bude uvádět opačná fakta, než strana žalující. Připuštění důkazů náleží tomu, kdo vede vyšetřování a ručí i za zákonný průběh vyšetřování.

4.10 V průběhu vyšetřování lze shromažďovat dokumenty, svědectví a informace, a to také od biskupů jiných diecézí, kde vyšetřovaný pobýval, a pokud sloužil i v jiných správních oblastech Řádu, pak i od příslušných vyšších představených. Při zachování současné pověsti obviněného je třeba vyslechnout oběť(i) a shromáždit všechny dokumenty a opatření státních orgánů, pokud existují; v mezích možnosti, je třeba řešit otázku škody ex bono et aequo dle kán. 1718 § 4.

4.11 U svědeckých výpovědí je nutná přítomnost notáře a podpis svědka (kán. 1562-1569). Svědek vypovídá pod přísahou de veritate. Je třeba pamatovat na to, že po obviněném se nežádá přísaha de veritate (kán. 1728 § 2).

4.12 Přičitatelnost je třetím základním předmětem předběžného šetření. Přičitatelnost je předpokladem zodpovědnosti. Spočívá ve schopnosti zodpovídat se za vykonaný čin, který je podle zákona trestný. Chování může ukazovat na objektivní nepopiratelnou či zjevnou přičitatelnost, ale osoba, které je toto chování připisováno, může být neschopná deliktu ze subjektivního pohledu52, nebo mohou mluvit v její prospěch okolnosti snižující příčetnost (kán. 1324 a 1345). Požaduje se, aby přičitatelnost byla těžká z důvodu zlého úmyslu nebo nedbalosti (kán. 1321 § 1)53.

Při vnějším přestoupení zákona se přičitatelnost předpokládá, tj. má se za to, že ten, kdo jednal, jednal způsobem lidským, svobodně, vědomě a zodpovědně, pokud se neprokáže opak.

4.13 Jestliže dojde objektivně ke spáchání deliktu, ale není zde těžká subjektivní přičitatelnost z důvodu subjektivních a osobních problémů různého druhu, provinční ministr se musí postarat o situaci osoby tak, aby jí zabránil v případném opakování skutku. V případě, kdy během předběžného šetření vyjde najevo nepřičitatelnost řeholníka, která z psychologických důvodů nebyla zjevná (srov. kán. 1323, 6) v případech méně závažných, souběžně s případným kanonickým procesem je nutné, aby provinční ministr vyžadoval po řeholníkovi, aby podstoupil náležitou speciální psychoterapii.

4.14 Provinční ministr musí dojít k jistému a důkladnému přesvědčení, tedy tak zvané morální jistotě o faktech, o přijatých důkazech, o závažnosti skutku a příčetnosti/odpovědnosti údajného viníka.

4.15 Během předběžného šetření musí být obviněný řeholník seznámen s obviněními a důkazy a musí mu být dána možnost se hájit (kán. 1620, 7). Je třeba pamatovat, že i případný propouštěcí dekret vydaný ve správním řízení (kán. 696-697) by měl vadu neplatnosti, když by bylo odepřeno právo bránit se nebo mu bylo něco vnuceno pod nátlakem.

4.16 Obviněný řeholník má vždy právo obrátit se na generálního ministra a přímo jemu předložit argumenty na svoji obranu (kán. 698).

4.17 Náleží moudrému úsudku provinčního ministra, po domluvě s vyšetřovatelem, pokud byl jmenován, aby rozhodl o ukončení předběžného šetření. Shromážděné prvky musejí být považovány za dostatečné a musí být vyloučena každá rozumná pochybnost ohledně pravdy.

4.18 Ve všech fázích procesu se provinční ministr nebude moci vůbec opřít o práci své rady podle čl. 30,1 Normae, který stanoví, že záležitost je třeba vést sub secreto pontificio.

4.19 Výše uvedené směrnice se musejí, s náležitými rozdíly, zachovat i v případě, kdy je zneužívajícím zaměstnanec nebo dobrovolník.

5. Ukončení předběžného šetření

5.1 Jestliže obvinění ze zneužití nebylo potvrzeno, je třeba podniknout všechny možné kroky, aby bylo obnoveno dobré jméno obviněné osoby a vynahrazeny případné škody. Po ukončení šetření zašle provinční ministr generálnímu ministrovi zprávu ohledně výsledků šetření spolu se svým míněním ohledně nepodloženosti obvinění. Kopie šetření a dokumentace se uchová v tajném archivu provinční kurie54.

Dekretem také budou odvolána všechna přijatá bezpečnostní opatření.

5.2 Pokud se obvinění ze zneužití prokázalo, provinční ministr zašle generálnímu ministrovi akta ohledně výsledků platnosti obvinění. V těchto případech provinční ministr po domluvě s generálním ministrem zváží z pohledu obecného dobra ohlášení státním orgánům o notitia criminis. (KPNV Okružní list, IIIg).

5.3 Způsob ukončení je stanoven v kán. 695 § 2, který stanoví: „Všechny listiny podepíše vyšší představený a notář a zašlou se nejvyššímu představenému spolu s písemným vyjádřením člena, které sám člen podepsal.“

5.4 Předáním akt generálnímu ministrovi končí předběžné šetření a začíná nová fáze, jíž se účastní generální ministr a Kongregace pro nauku víry nebo Kongregace pro instituty zasvěceného života.

5.5 I případné kroky vedoucí k propuštění z institutu (kán. 696-697) jsou v kompetenci generálního ministra za účasti Apoštolského stolce (kán. 700). Z toho vyplývá důležitost a váha předběžného šetření: kroky v této druhé fázi budou založeny na aktech poslaných provinčním ministrem.

V

Po potvrzení zneužití řeholníkem

1. Řeholníkovi odsouzenému pravomocným rozsudkem občanským či kanonickým, a ad cautelam v případě podloženého obvinění ze sexuálního zneužití nezletilého/z.d., bude zakázáno jakkoliv vykonávat jakýkoliv úkol, službu či úřad, kde by se dostal do kontaktu s nezletilými/z.d., nebo vykonávat jakoukoliv pastorační službu, podle norem stanovených Kongregací pro nauku víry nebo Kongregací pro instituty zasvěceného života. Provincie, pokud vyšší církevní autorita nerozhodne nebo nenařídí jinak, bude připravena se o odsouzeného či opodstatněně obviněného řeholníka postarat. Provincie ať důrazně povzbudí řeholníka, aby akceptoval psychiatrické a psychopatologické, případně i soudně-lékařské vyšetření, a zabezpečí mu náležitou terapii podle osobního bezpečnostního plánu (OBP).

Nutnost terapie pro toho, kdo je zapleten do zločinu sexuálního zneužití nezletilého/z.d. je spojena s jasným seznámením se s jeho osobní psychologickou situací.

Za prvé je potřeba, aby tato osoba prošla psychodiagnostickým hodnocením, které by načrtlo její osobní profil a jasné obrysy jeho zneužívajícího chování a bude se snažit určit, zda trpí nějakou poruchou a jaké je riziko recidivy. Riziko recidivy se v případě existence psychické poruchy považuje za větší.

Za druhé je důležité zvážit nakolik je tato osoba motivována, aby se chtěla podrobit léčebnému programu (farmaceutickému, psychologickému), aby zpracovala hluboké afektivní procesy (hlavně ty traumatické), čelila zvráceným sexuálním impulsům a především se vyhnula recidivě tak, že získá kontrolu nad svým jednáním.

Možnost dojít k pozitivním výsledkům v tomto smyslu je větší, když rozhodnutí léčit se je dobrovolné, než když je uloženo jako povinnost. Proto by toto rozhodnutí mělo být výsledkem práce na motivaci, aby pomoc byla přijata, když se vezmou v úvahu důležité důvody, které tuto intervenci ospravedlňují55.

Nicméně je také pravdou, že i terapeutické zásahy, které byly zpočátku nařízeny, nakonec vedly k určitým výsledkům. Nátlak na to, aby byla terapie přijata, může tedy být legitimní, aby se terapie dala do pohybu – aby se předešlo riziku, že jinak nezačne nikdy – a překonaly se počáteční obtíže56.

2. Stahování, držení, vědomé prohlížení si a distribuce dětské pornografie jakéhokoliv druhu je trestným činem sexuálního zneužití mladistvého/z.d. jak podle kanonického práva (KPNV Normae 6,1,2), tak podle českého práva (zák. 40/2009 § 192). Každý řeholník, který se zaplete do takového jednání bude muset být podroben OBP.

3. Provincie, v případě odsouzení jednoho ze svých členů za sexuální zneužití mladistvého/z.d., nechť ho umístí do komunity, kde bude mít zabezpečené prostředí – tj. do komunity, kde bude řeholník umístěn za jistých podmínek. To je užitečné ze dvou důvodů. V tomto prostředí, kde není možné potkávat nezletilé/z.d., se zmenšuje možnost deviantního sexuálního chování. Pravidla a denní řád, který taková komunita uloží osobě, která se provinila zneužitím, napomáhají tomu, aby znovu neupadla, vnějším způsobem, který spočívá ve fyzickém i sociálním omezení, které není vězeňské, a umožňuje řeholníkovi, aby žil obvyklým způsobem života spolu s dalšími bratry a uchoval si vědomí identity a sounáležitosti.

Kromě toho v tomto kontextu řeholník ví, že může nalézt takové přijetí, důvěru, podporu, pomoc, aby zvládl napětí vyvolané dotyčnou událostí a jejími důsledky právními, sociálními a morálními.

Při respektování požadavků daných bdělostí a aby se lépe zkoordinoval vztah mezi kvardiánem (místním představeným) a provinčním ministrem, ať se provinční ministr postará o písemné stanovení OBP. Takový plán musí obsahovat, při respektování soukromí, jak to vyžadují kanonické předpisy a s nutným prohlášením ohledně zacházení s osobními údaji:

- souhrn nevhodného jednání, který minimálně udá počet obětí, jejich věk a pohlaví, a to včetně dospělých;

- informace, jakým způsobem bude řeholník trávit své dny;

- zprávy ohledně případného zneužití alkoholu nebo jiných látek a o absolvovaných terapiích;

- informace o jeho osobnostním profilu;

- všechny případné povinnosti požadované dekretem, jímž je povolen svobodný pohyb pod dozorem nebo uloženo domácí vězení;

- souhrnné zhodnocení rizika opakování či recidivy (lapsy a relapsy v konkrétním případě) vypracované odborníkem a postup, jak tomu předejít, který obsahuje např.: 1) omezení kontaktu či setkávání s nezletilými pod vhodným dohledem (chráněná setkávání); 2) pravidla ohledně vztahů s příbuznými a přáteli, aby se zaručilo, že řeholník nebude mít kontakty s nezletilými bez patřičného dohledu; 3) způsob monitorování toho, jak řeholník používá digitální komunikační prostředky, sociální média a přístupu k internetu obecně; 4) pravidla ohledně ekonomické transparentnosti a zacházení s penězi;

- určení osob zodpovědných za výkon opatření vedoucích k minimalizování rizika opětovného pádu;

- důsledky v případě nedodržení OBP;

- data, kdy byl OBP aktualizován a ověřen provinčním ministrem nebo jeho delegátem.

4. OBP musí být podepsán řeholníkem, provinčním ministrem a nejméně ještě jednou osobou, která bude přímo zaangažována do dohledu na řeholníka.

5. OBP bude revidován každý rok a zainteresované osoby ať jsou fyzicky i emočně schopné dostát úkolu, jenž jim byl svěřen. Supervizor musí vědět, co se od něho očekává. Supervizor bude mít přístup k dokumentům, které jsou nutné pro výkon jeho úřadu.

6. Provinční ministr bude každý rok prověřovat výkon a účinnost OBP.

7. Místní komunita, v níž se nachází řeholník „s rizikem opětovného pádu“, který je podroben OBP bude moci být bez předchozího ohlášení vizitována nezávislými kontrolory, aby se ověřilo správné naplňování Plánu.

8. Provinční ministr zabezpečí, aby byli informováni představitelé organizací, subjektů či struktur, ať už církevních nebo občanských, s nimiž byl řeholník v kontaktu a v souvislosti s nimiž došlo ke zločinu.

9. Provinční ministr ať použije i disciplinární sankce uvedené v kanonickém právu včetně propuštění z institutu a žádosti o zbavení duchovního stavu v uvedených případech a když je to vhodné.

10. Provinční ministr ať se neopomene informovat o stavu oběti sexuálního zneužití a její rodiny. Může přispět na psychoterapii oběti nebo případně poskytnout ekonomické odškodnění.



Dotatek

1) NORMAE DE DELICTIS CONGREGATIONI PRO DOCTRINA FIDEI RESERVATIS SEU NORMAE DE DELICTIS CONTRA FIDEM NECNON DE GRAVIORIBUS DELICTIS – 21. května 2010

Část první

ZÁKLADNÍ NORMY

Čl. 1

§ 1. Kongregace pro nauku víry projednává dle normy čl. 52 apoštolské konstituce Pastor bonus trestné činy proti víře a závažnější trestné činy jak proti mravům, tak spáchané v rámci slavení svátostí, a taktéž – pokud je třeba – přistupuje podle předpisů obecného i vlastního práva k vyhlášení nebo udělení kanonických sankcí, a to při zachování kompetence Apoštolské peniteciárie a bez újmy předpisů Procedury pro zkoumání nauky.

§ 2. V oblasti trestných činů popsaných v § 1 má Kongregace pro nauku víry právo soudit na základě papežského zmocnění kardinály, patriarchy, vyslance Apoštolského stolce, biskupy a další fyzické osoby uvedené v kán. 1405, § 34 Kodexu kanonického práva a v kán. 10615 Kodexu kánonů východních církví.

§ 3. Vyhrazené trestné činy, o nichž v § 1, projednává Kongregace pro nauku víry podle předpisů následujících článků.

Čl. 2

§ 1. Trestné činy proti víře, uvedené v čl. 1, jsou hereze, apostaze a schisma, o nichž pojednávají ustanovení kán. 7516 a 13647 Kodexu kanonického práva a kán. 1436, § 18 a 14379 Kodexu kánonů východních církví.

§ 2. V případech uvedených v § 1 přísluší ordináři nebo hierarchovi dle norem práva prominout samočinnou exkomunikaci, pokud nastala, a konat buď soudní proces v první instanci, nebo uložit trest mimosoudním rozhodnutím, při zachování práva na odvolání ke Kongregaci pro nauku víry.

Čl. 3

§ 1. Závažnější trestné činy proti svatosti nejvznešenější oběti a svátosti Eucharistie, jejichž projednávání je vyhrazeno Kongregaci pro nauku víry, jsou:

1. odnesení nebo ponechání si eucharistických způsob ke svatokrádežnému účelu nebo jejich pohození, o nichž pojednává kán. 1367 Kodexu kanonického práva a kán. 1442 Kodexu

kánonů východních církví;

2. pokus sloužit mši, o němž pojednává kán. 1378, § 2, odst. 113 Kodexu kanonického práva;

3. předstírání sloužení mše, o němž pojednává kán. 1379 Kodexu kanonického práva a kán. 1443 Kodexu kánonů východních církví;

4. spoluslavení mše, zakázané v kán. 908 Kodexu kanonického práva a v kán. 702 Kodexu kánonů východních církví, se služebníky církevních společenství nemajících apoštolskou posloupnost a neuznávajících svátostnou důstojnost kněžského svěcení, o čemž pojednává kán. 1365 Kodexu kanonického práva a kán. 1440 Kodexu kánonů východních církví.

§ 2. Kongregaci pro nauku víry je též vyhrazen trestný čin spočívající v přepodstatnění jedné látky nebo obou se svatokrádežným účelem jak ve mši, tak mimo ni. Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje propuštění z duchovenského stavu nebo

zbavení duchovenské hodnosti.

Čl. 4

§ 1. Závažnější trestné činy proti vznešenosti svátosti pokání, jejichž projednávání je vyhrazeno Kongregaci pro nauku víry, jsou:

1. rozhřešení spoluviníka hříchu proti šestému přikázání Desatera, o němž v kán. 1378, § 1 Kodexu

kanonického práva a v kán. 1457 Kodexu kánonů východních církví;

2. pokus o svátostné rozhřešení nebo zakázané vyslechnutí svátostného vyznání hříchů, o němž v kán. 1378, § 2, odst. 223 Kodexu kanonického práva;

3. předstírání svátostného rozhřešení, o němž v kán. 1379 Kodexu kanonického práva a v kán. 1443 Kodexu kánonů východních církví;

4. svádění k hříchu proti šestému přikázání Desatera při udílení nebo u příležitosti nebo pod záminkou svátosti pokání, o němž v kán. 1387 Kodexu kanonického práva a v kán. 1458 Kodexu kánonů východních církví, pokud je zaměřeno ke hříchu se samotným zpovědníkem;

5. přímé nebo nepřímé porušení svátostného tajemství, o němž v kán. 1388, § 1 Kodexu kanonického práva a v kán. 1456,§ 1 Kodexu kánonů východních církví.

§ 2. Při zachování předpisu § 1 č. 5 je Kongregaci pro nauku víry vyhrazen také závažnější trestný čin spočívající v nahrání jakýmkoli technickým prostředkem nebo ve zlovolném rozšiřování sdělovacími prostředky toho, co bylo ve skutečném nebo fiktivním svátostném vyznání řečeno zpovědníkem nebo kajícníkem. Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje – jde-li o duchovního – propuštění z duchovenského stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti.

Čl. 5

Kongregaci pro nauku víry je vyhrazen závažnější trestný čin pokusu o svátostné svěcení ženy:

1. při zachování kán. 1378 Kodexu kanonického práva upadají do samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci jak ten, kdo se pokouší udělit svátost svěcení, tak žena, která se je pokouší přijmout;

2. pokud by ten, kdo se pokouší udělit svátost svěcení ženě, nebo žena, která se je pokouší přijmout,

byli katolíci podřízení Kodexu kánonů východních církví, ať jsou při zachování kán. 1443 tohoto kodexu potrestáni velkou exkomunikací, jejíž odnětí je též vyhrazeno Apoštolskému stolci;

3. pokud by viník byl duchovním, může být potrestán propuštěním z duchovenského stavu nebo zbavením duchovenské hodnosti.

Čl. 6

§ 1. Závažnější trestné činy proti mravům, jejichž projednávání je vyhrazeno Kongregaci pro nauku

víry, jsou:

1. trestný čin proti šestému přikázání Desatera spáchaný duchovním s nezletilou osobou mladší 18 let; pro účely tohoto předpisu je nezletilým postavena na roveň osoba, která trvale nemá úplné užívání rozumu;

2. získávání, držení nebo rozšiřování pornografických obrazových materiálů osob mladších 14 let spáchané duchovním k nemravným účelům, a to jakýmkoli způsobem a jakýmkoli technickým prostředkem.

§ 2. Duchovní, který by spáchal trestné činy popsané v § 1, ať je potrestán podle závažnosti zločinu,

nevyjímaje propuštění z duchovenského stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti.

Čl. 7

§ 1. Při zachování práva, aby Kongregace pro nauku víry v jednotlivých případech derogovala toto ustanovení, se obžaloba u trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry promlčuje po uplynutí 20 let.

§ 2. Promlčecí doba běží podle předpisu kán. 1362, § 2 Kodexu kanonického práva a kán. 1152,

§ 3 Kodexu kánonů východních církví. V případě trestného činu, o němž v čl. 6 § 1 odst. 1, začíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy nezletilá osoba dovršila věk 18 let.

Část druhá

PROCESNÍ NORMY

Stať I.

Složení a pravomoc soudu

Čl. 8

§ 1. Kongregace pro nauku víry je nejvyšším apoštolským soudem pro projednávání trestných činů popsaných ve výše uvedených článcích jak pro latinskou církev, tak i pro východní katolické církve.

§ 2. Tento Nejvyšší soud projednává také trestné činy, z nichž je viník obviněn ochráncem spravedlnosti z důvodů spojených s osobou obviněného nebo kvůli spolupachatelství.

§ 3. Rozsudky tohoto Nejvyššího soudu vynesené v mezích jeho kompetence nepodléhají schválení papežem.

Čl. 9

§ 1. Soudci tohoto Nejvyššího soudu jsou samým právem kardinálové Kongregace pro nauku víry [dále jen „kongregace“].

§ 2. Kolegiu kardinálů jako první mezi sobě rovnými předsedá prefekt kongregace, při uprázdnění úřadu prefekta nebo při zabránění výkonu jeho úřadu vykonává jeho úkoly sekretář kongregace.

§ 3. Prefektovi kongregace přísluší jmenovat i jiné soudce, stálé nebo pověřené.

Čl. 10

Za soudce mají být jmenováni kněží zralého věku, mající doktorát kanonického práva, dobrých mravů, kteří vynikají rozvážností a právní zkušeností, i kdyby zároveň vykonávali jiné soudní nebo poradní poslání u jiného dikasteria Římské kurie.

Čl. 11

Pro podání a projednávání obžaloby je ustanoven ochránce spravedlnosti, kterým musí být kněz s doktorátem kanonického práva, dobrých mravů a vynikající rozvážností i právní zkušeností, ten vykonává svůj úřad ve všech fázích soudního řízení.

Čl. 12

Pro úřad notáře a kancléře ať jsou určeni kněží, buď úředníci této kongregace, nebo externí.

Čl. 13

Úkol advokáta či zástupce zastává kněz s doktorátem kanonického práva, schválený předsedou senátu.

Čl. 14

U jiných soudů mohou při projednávání případů, o nichž pojednávají tyto normy, platně zastávat úřady soudce, ochránce spravedlnosti, notáře a patrona (právní pomoc) pouze kněží.

Čl. 15

Při zachování kán. 1421 Kodexu kanonického práva a kán. 1087 Kodexu kánonů východních církví

přísluší Kongregaci pro nauku víry udělovat dispenze od požadavků kněžství i doktorátu kanonického práva.

Čl. 16

Kdykoli se ordinář nebo hierarcha dozví, že mohlo dojít ke spáchání závažnějšího trestného činu, ať to po vykonání předběžného šetření oznámí Kongregaci pro nauku víry, která – pokud si pro specifické okolnosti případu neponechá řízení sama – pověří ordináře nebo hierarchu dalším řízením, při zachování práva odvolat se proti rozsudku první instance jedině k Nejvyššímu soudu této kongregace, nakolik odvolání přichází v úvahu.

Čl. 17

Pokud je případ přímo předložen kongregaci, aniž bylo provedeno předběžné šetření, může přípravné kroky před procesem, které má dle obecného práva vykonat ordinář nebo hierarcha, provést sama kongregace.

Čl. 18

Kongregace pro nauku víry může v případech, které jí byly zákonně předány, při zachování práva na obranu zplatnit dřívější úkony, pokud nebyly ze strany nižších soudů, jednajících na základě pověření daného dle čl. 16, dodrženy čistě procesní předpisy.

Čl. 19

Při zachování práva ordináře nebo hierarchy již od započetí předběžného šetření uložit opatření stanovená v kán. 1722 Kodexu kanonického práva a v kán. 1473 Kodexu kánonů východních církví, má stejnou pravomoc také předseda senátu na popud ochránce spravedlnosti za týchž podmínek, jak jsou určeny ve jmenovaných kánonech.

Čl. 20

Nejvyšší soud Kongregace pro nauku víry soudí v druhé instanci:

1. věci rozhodnuté v první instanci nižšími soudy;

2. věci rozhodnuté týmž Nejvyšším apoštolským soudem v první instanci.

Stať II.

Soudní řád

Čl. 21

§ 1. Závažnější trestné činy vyhrazené Kongregaci pro nauku víry mají být projednávány v soudním řízení.

§ 2. Přesto Kongregace pro nauku víry může:

1. rozhodnout v jednotlivém případě z úřední povinnosti nebo na žádost ordináře nebo hierarchy, aby se postupovalo mimosoudním rozhodnutím, o němž v kán. 1720 Kodexu kanonického práva a v kán. 1486 Kodexu kánonů východních církví; vždy ale tak, aby byly trvalé pořádkové tresty udělovány pouze na základě pověření Kongregací pro nauku víry;

2. nejtěžší případy, kde – po umožnění viníkovi hájit se – je spáchání trestného činu zcela zřejmé, předat přímo papeži k rozhodnutí ohledně propuštění z duchovenského stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti spojené s dispenzí od celibátu.

Čl. 22

Prefekt ustanoví k projednání jednotlivých případů senát o třech nebo pěti soudcích.

Čl. 23

Jestliže v odvolacím stupni ochránce spravedlnosti podá obžalobu odlišnou co do skutkové podstaty, tento Nejvyšší soud ji může přijmout a projednat jako v první instanci.

Čl. 24

§ 1. U trestných činů, o nichž v čl. 4 č. 1, Nejvyšší soud nesmí sdělit jméno oznamovatele ani obviněnému, ani jeho právnímu poradci, ledaže by s tím oznamovatel výslovně souhlasil.

§ 2. Týž soud musí brát zvlášť v úvahu věrohodnost oznamovatele.

§ 3. Je třeba dbát na to, aby nedošlo k žádnému porušení svátostného tajemství.

Čl. 25

Jestliže vyvstane nahodilá záležitost, ať ji senát co nejrychleji vyřeší rozhodnutím.

Čl. 26

§ 1. Při zachování práva odvolat se k tomuto Nejvyššímu soudu se poté, co byl případ u jiného soudu jakýmkoli způsobem uzavřen, zašlou se z úřední povinnosti veškerá akta co nejdříve Kongregaci pro nauku víry.

§ 2. Na ochránce spravedlnosti kongregace přechází právo napadnout rozsudek ode dne, kdy je mu sdělen rozsudek první instance.

Čl. 27

Proti individuálním správním aktům vyneseným nebo schváleným Kongregací pro nauku víry ve věci trestných činů jí vyhrazených je přípustné podat v propadné lhůtě 60 dní užitečných správní odvolání k řádnému shromáždění tohoto dikasteria neboli „Feria IV“ [„ke středě“]. Shromáždění posoudí jeho věcnou stránku a zákonnost, a tím je vyloučeno jakékoli další správní odvolání, o němž se pojednává v čl. 123 apoštolské konstituce Pastor bonus.

Čl. 28

Rozhodnutí se považuje za pravomocné, jestliže:

1. byl vynesen rozsudek v druhé instanci;

2. nebylo proti rozsudku podáno odvolání ve lhůtě jednoho měsíce;

3. v odvolacím stupni řízení zaniklo nebo se jej strany vzdaly;

4. byl vynesen rozsudek podle předpisu čl. 20.

Čl. 29

§ 1. Soudní výlohy se hradí dle ustanovení rozsudku.

§ 2. Pokud pachatel není s to uhradit výlohy, uhradí je ordinář nebo hierarcha příslušný ve věci.

Čl. 30

§ 1. Tyto případy podléhají papežskému tajemství.

§ 2. Tomu, kdo by úmyslně nebo ze závažné nedbalosti porušil tajemství a způsobil nějakou škodu obviněnému nebo svědkům, může na žádost poškozeného nebo také z úřední povinnosti předseda senátu uložit náležitý trest.

Čl. 31

V těchto případech se spolu s předpisy těchto norem, jež zavazují všechny soudy latinské církve i východních katolických církví, mají aplikovat také kánony o trestných činech a trestech i o trestním řízení, obsažené v obou kodexech.



2) APOŠTOLSKÝ LIST MOTU PROPRIO SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA, 4. června 2016

Jako milující matka církev miluje všechny, ale opatruje a chrání se zvláštní láskou ty nejmenší a nejbezbrannější; jedná se o úkol, který sám Kristus svěřuje celému křesťanskému společenství. Církev si je toho vědoma a pečlivě se věnuje ochraně dětí a zranitelných dospělých.

Úkol chránit a pečovat přináleží celé církvi, ale má se vykonávat zvláště prostřednictvím jejích pastýřů. Proto diecézní biskupové a eparchové a ti, kdo mají zodpovědnost za některou místní církev, se musí se zvláštní horlivostí věnovat ochraně těch, kdo z lidí jim svěřených patří k těm nejslabším.

Kanonické právo již stanovuje možnost odvolání z církevního úřadu „z vážných důvodů“; týká se to i diecézních biskupů, eparchů a těch, kdo jim jsou právně postaveni naroveň (srov. kán. 193 §1 CIC; kán. 975 §1 CCEO). Předkládaným listem mám v úmyslu upřesnit, že mezi uvedené „vážné důvody“ patří i nedbalost biskupů při výkonu jejich úřadu vzhledem k případům sexuálního zneužívání mladistvých a zranitelných dospělých, jak je stanoveno v motu proprio Sacramentorum Sanctitatis Tutela vydaném svatým Janem Pavlem II. a upraveném mým milovaným předchůdcem Benediktem XVI. V takových případech se bude dodržovat následující postup.

Článek 1

§ 1. Diecézní biskup nebo eparcha anebo ten, kdo má byť i jen dočasnou zodpovědnost za některou místní církev anebo společenství věřících jí postavené naroveň ve smyslu kán. 368 CIC a kán. 313 CCEO, může být právoplatně odvolán ze svého úřadu, jestliže by z nedbalosti vykonával nebo opomíjel skutky, které by přivodily druhým vážnou škodu, ať už se jedná o fyzické osoby anebo o komunitu ve svém celku. Škoda může být fyzická, morální, duchovní nebo majetková.

§ 2. Diecézní biskup nebo eparcha může být odvolán pouze tehdy, pokud objektivně a velmi vážným způsobem selhal při své péči, jež se od něj vyžaduje při vykonávání jeho pastýřského úřadu, a to i tehdy, pokud není na jeho straně vážná vina morální.

§ 3. V případě, kdy se jedná o zneužívání mladistvých anebo zranitelných dospělých, je to dostačující pro to, aby selhání v péči bylo vážné.

§ 4. Diecéznímu biskupovi a eparchovi jsou postaveni naroveň vyšší řádoví představení řeholních institutů a společností apoštolského života papežského práva.

Článek 2

§ 1. Ve všech případech, kdy se objeví vážné indicie toho, o čem pojednává předcházející článek, může kompetentní kongregace Římské kurie zahájit v této věci šetření; zainteresovanému o tom podá zprávu a poskytne mu možnost předložit dokumenty a svědectví.

§ 2. Biskup dostane možnost se hájit a bude ji moci využít za pomoci právně poskytovaných prostředků. Budou mu sděleny všechny postupné kroky zkoumání a vždy mu bude dána možnost setkat se s představenými kongregace. Takovéto setkání, pokud nevzejde z iniciativy biskupa, bude navrženo samotným dikasteriem.

§ 3. V návaznosti na argumenty předložené biskupem může kongregace rozhodnout o dodatečném šetření.

Článek 3

§ 1. Dříve než kongregace přijme své rozhodnutí, může se příležitostně setkat s dalšími biskupy

nebo eparchy patřícími k biskupské konferenci nebo k biskupské synodě církve sui iuris, k níž

patři i zainteresovaný biskup nebo eparcha; cílem toho je diskuse o případu.

§ 2. Kongregace přijímá rozhodnutí, když se sejde na svém řádném zasedání.

Článek 4

Pokud bude kongregace považovat odvolání biskupa za vhodné, stanoví podle okolností

případu, zda:

1. vystaví v co nejkratší možné době odvolávací dekret;

2. bratrsky vyzve biskupa, aby ve čtrnáctidenní lhůtě předložil svou demisi. Pokud biskup ve

stanovené lhůtě neodpoví, může kongregace vystavit odvolávací dekret.

Článek 5

Rozhodnutí kongregace, o němž pojednávají čl. 3-4, musí být předloženo ke zvláštnímu

schválení Svatému otci, jemuž k přijetí definitivního rozhodnutí bude nápomocno příslušné

kolegium právníků ustavené k tomuto účelu.

Nařizuji, aby vše, co jsem rozhodl tímto apoštolským listem vydaným jako motu proprio,

bylo dodržováno ve všech jeho částech bez ohledu na jakákoli opačná ustanovení, i kdyby byla

hodna zvláštní zmínky, a stanovuji, aby to bylo publikováno mezi oficiálními dokumenty v Acta

Apostolicae Sedis a vyhlášeno v deníku Osservatore Romano, se vstupem v platnost dne 5. září

2016.



3) TRESTNÍ ZÁKONÍK (zák. 40/2009)

§ 168

Obchodování s lidmi

(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito

a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,

b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jeho těla,

c) k službě v ozbrojených silách,

d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo

e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo

kdo kořistí z takového jednání,

bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jinou osobu než uvedenou v odstavci 1 za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo zneužívaje jejího omylu, tísně nebo závislosti, přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá, aby jí bylo jiným užito

a) k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla,

b) k odběru tkáně, buňky nebo orgánu z jejího těla,

c) k službě v ozbrojených silách,

d) k otroctví nebo nevolnictví, nebo

e) k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, anebo

kdo kořistí z takového jednání.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen organizované skupiny,

b) vydá-li takovým činem jiného v nebezpečí těžké újmy na zdraví nebo smrti,

c) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, nebo

d) spáchá-li takový čin v úmyslu, aby jiného bylo užito k prostituci.

(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 těžkou újmu na zdraví,

b) spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, nebo

c) spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

(5) Odnětím svobody na deset až osmnáct let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.

(6) Příprava je trestná.

§ 185

Znásilnění

(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,

b) na dítěti, nebo

c) se zbraní.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let,

b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo

c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

(5) Příprava je trestná.

§ 186

Sexuální nátlak

(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, nebo kdo k takovému chování přiměje jiného zneužívaje jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

a) na dítěti, nebo

b) nejméně se dvěma osobami.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,

b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo

c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.

(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let, nebo

b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.

(6) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.

(7) Příprava je trestná.

§ 187

Pohlavní zneužití

(1) Kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až osm let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na deset až osmnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

(5) Příprava je trestná.

§ 190

Prostituce ohrožující mravní vývoj dětí

(1) Kdo provozuje prostituci v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Kdo organizuje, střeží nebo jiným způsobem zajišťuje provozování prostituce v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

a) nejméně na dvou takových místech, nebo

b) opětovně.

§ 191

Šíření pornografie

(1) Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, v němž se projevuje násilí či neúcta k člověku, nebo které popisuje, zobrazuje nebo jinak znázorňuje pohlavní styk se zvířetem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(2) Kdo písemné, fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo

a) nabízí, přenechává nebo zpřístupňuje dítěti, nebo

b) na místě, které je dětem přístupné, vystavuje nebo jinak zpřístupňuje,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až tři léta bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

a) jako člen organizované skupiny,

b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

c) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(4) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2

a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo

b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

§ 192

Výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií

(1) Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.

(2) Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě, anebo

kdo kořistí z takového pornografického díla,

bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2

a) jako člen organizované skupiny,

b) tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

c) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(4) Odnětím svobody na tři léta až osm let nebo propadnutím majetku bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 2

a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo

b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

§ 193

Zneužití dítěte k výrobě pornografie

(1) Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede nebo zneužije dítě k výrobě pornografického díla nebo kořistí z účasti dítěte na takovém pornografickém díle, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) jako člen organizované skupiny, nebo

b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.

(3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) jako člen organizované skupiny působící ve více státech, nebo

b) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

§ 202

Svádění k pohlavnímu styku

(1) Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

(2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let,

b) spáchá-li takový čin ze zavrženíhodné pohnutky,

c) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo

d) spáchá-li takový čin opětovně.

§ 367

Nepřekažení trestného činu

(1) Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin obchodování s lidmi (§ 168), znásilnění (§ 185), pohlavního zneužití (§ 187), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

§ 368

Neoznámení trestného činu

(1) Kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal trestný čin obchodování s lidmi (§ 168), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193) a takový trestný čin neoznámí bez odkladu státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu nebo místo toho, jde-li o vojáka, nadřízenému, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta;

(3) Oznamovací povinnost podle odstavce 1 nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství.

1Srov. Zpráva generálního ministra 84. generální kapitule Řádu menších bratří kapucínů, Řím 2012 (214-221).

2Srov. Doporučení 84. generální kapituly Řádu menších bratří kapucínů generálnímu ministrovi a jeho radě ohledně ochrany mladistvých a zranitelných dospělých.

3Srov. Kongregace pro nauku víry, Normae de delictis Congregationi pro Doctrina Fidei reservatis seu Normae de delictis contra fidem necnon de gravioribus delictis, 21. května 2010; Okružní list ku pomoci biskupským konferencím pro přípravu směrnic, jak jednat v případech sexuálního zneužití mladistvých kleriky, 3. května 2011.

4List generálního ministra, Směrnice pro ochranu nezletilých a zranitelných dospělých v Řádu menších bratří kapucínů, Curia Generale dei Frati Minori Cappuccini, Řím, 31. ledna 2015, (Prot. n. 00121/15).

5Srov. CASSANO G. B. et AL. (Edd.), Trattato italiano di psichiatria, Masson, Milano 2002, str. 2983

6Pod pojmem „násilí“ rozumíme, kromě sexuálního zneužití i fyzické a psychické týrání a zanedbávání, která se netýkají jen sexuální oblasti člověka. Fyzické týrání je způsobeno aktivní činností, která zraňuje fyzickou integritu nezletilého/z.d. (rány, zlomeniny, poškození, krvácení, atd.), a to může vést až k ohrožení života. Psychické týrání je způsobeno aktivní činností, která narušuje vývoj a psychickou rovnováhu nezletilého/z.d. (ponižování, pohrdání, odmítání, izolace, odloučení, atd.) Zanedbávání je způsob psychického týrání, pro než je charakteristické jednání aktivní či pasivní, které je nepřiměřené/poškozující, co se týče péče během fyzického i duševního vývoje dítěte, jako: zanedbávání péče (její odpírání), nepřiměřená péče (pečuje se, ale podivně) a přehnaná péče. Obecně občanské právo používá kromě termínu „sexuální zneužití“ i termín „sexuální násilí“.

7„Kdo přiměje, zjedná, najme, zláká, svede, dopraví, ukryje, zadržuje nebo vydá dítě, aby ho bylo jiným užito k pohlavnímu styku nebo k jiným formám sexuálního zneužívání nebo obtěžování anebo k výrobě pornografického díla“ § 168 odst. 1a Trestního zákoníku (Zák. č. 40/2009).

8Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 1 §2 a).

9Kongregace pro nauku víry (KPNV), Sacramentorum sanctitatis tutela 6 § 1 „Závažnější trestné činy proti mravům, jejichž projednávání je vyhrazeno Kongregaci pro nauku víry, jsou: 1. trestný čin proti šestému přikázání Desatera spáchaný duchovním s nezletilou osobou mladší 18 let; pro účely tohoto předpisu je nezletilým postavena na roveň osoba, která trvale nemá úplné užívání rozumu; 2. získávání, držení nebo rozšiřování pornografických obrazových materiálů osob mladších 14 let spáchané duchovním k nemravným účelům, a to jakýmkoli způsobem a jakýmkoli technickým prostředkem.

10Pod termínem „zranitelný dospělý“ rozumíme dospělou osobu, která má omezení typu fyzického, psychického či sociálního, jako: nezralost osobnosti, mentální retardace, invalidita, chronické nemoci, dlouhodobě nemocní, trestaní lidé (domácí vězení), odkázaní na pečovatele/poručníka, atd. Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl.1 §2 b).

11Rizikové faktory, které predisponují k intrafamiliárnímu sexuálnímu zneužití jsou různé: rodina s jedním rodičem, psychiatrické problémy, alkoholismus, drogová závislost, uspěchaný sňatek, sexuální problémy mezi manžely, sexuální promiskuita, velký počet potomků, citové strádání, otčímové a macechy, zapojení rodiny do kriminálního prostředí.

12Extrafamiliární sexuální zneužití může být ale umožněno nedostatečnou kontrolou ze strany rodiny nebo negativní citovou situací v rodině, která snadněji vystaví nezletilého zájmu cizího člověka.

13CASSANO G. B. et AL. (Edd.), op. cit., p. 2991.

14Srov. CASSANO G. B. et AL. (Edd.), op. cit., p. 2995-2996.

15Tamtéž.

16Tamtéž.

17Psychické důsledky sexuálního zneužití závisí nejen na zneužití jako takovém, ale i na osobnostních faktorech oběti a na ochranných faktorech prostředí, v němž oběť žije.

18Další poznatky viz BARNETT D.-MANLY J.T.-CICCHETTI D. (1993). Defining Child Maltreatment: The interface between policy and research. In: CICCHETTI D.-TOTH S.L. (Eds.), Advances in Applied Developmental Psychology: Child Abuse, Child Development and Social Policy. Norwood, NJ: Ablex Publishing Corp., Chapter 2, pp. 7-73; WOLFE D.A.-MCGEE R. (1994). Dimensions of child maltreatment and their relationship to adolescent adjustment. Development and Psychopathology, 6, 165-181; FERGUSSON D.M.-MULLEN P.E.,“Childhood sexual abuse: An evidence based perspective,” Thousand Oaks, California: Sage Publications, 1999.

19Srov. CASSANO G. B. et AL. (Edd.), op. cit., pp. 3007-3014.

20Aktuálně rozšířenou formou nalákání nezletilých oklamáním dochází na internetu nebo pomocí jiných komunikačních prostředků a je označována termínem child grooming. Použití internetu dovoluje lákajícímu vytvářet neomezený počet kontaktů s nezletilými a představovat se jim pod falešnou identitou. Nalákání pomocí internetu začíná výběrem oběti na sociálních sítích. Pak vytvoří kontakt, který mu umožní vstoupit do „virtuálního“ přátelského vztahu. Časté kontakty mezi lákajícím a obětí pak umožní upevňovat toto přátelství vzájemnou důvěrností, důvěrou a sdílením osobních informací, až to časem dospěje k tématům sexuálního rázu. V tom okamžiku může lákající virtuálně zapojit nezletilého/z.d. do nevhodného sexuálního chování, které lze označit za šíření dětské pornografie po síti. Tento materiál pak může lákající případně použít k vydírání nezletilého/z.d. Nalákání pomocí internetu je možné především tam, kde není nebo je nedostatečná kontrola rodičů nad tím, jak dítě používá internet.

21U malých dětí slouží vlídné chování k tomu, aby překonalo jejich přirozený strach z cizího člověka. U nezletilých adolescentů působí vlídnost komplexnějším způsobem tak, že se snaží vyhovět potřebám/zájmům/zálibám typickým pro tento věk (prostřednictvím dárků, peněz, rekreací, atd.).

22Termín „pedofilie“ se obvykle používá k označení toho, z čeho vychází sexuální zneužívání nezletilých. Je považována za dosti vážnou poruchu sexuálního chování. Terapie může tento problém omezit. Obvykle si pedofilní člověk ani neuvědomuje, že má poruchu chování a že je zodpovědný za své činy. Značné problémy v mezilidských vztazích se svými vrstevníky ho vedou k tomu, že svůj sklon mít navrch obrací – a to především sexuálně – k osobám křehkým a bezbranným.

23Srov. CASSANO G. B. et AL. (Edd.), op. cit., p. 2446-2447; CAPRA G. - FORRESI B. (a cura di), Pedofilia: cos’è e come ci si può proteggere, Quaderni Associazione Telefono Azzurro, 2012, p. 15.

24Obzvláště se výše uvedené cíle promítnou do:

- výběru kandidátů řeholního života;

- počáteční formace řeholníků ohledně afektivity a sexuality;

- stálé formace řeholníků ohledně afektivity a sexuality;

- výběru, hodnocení, formaci a prověřování afektivní a sexuální zralosti zaměstnanců/dobrovolníků, kteří se pohybují v řeholním prostředí;

- vytváření bezpečných podmínek pro nezletilé/z.d. ohledně struktur, vztahů s dospělými a výchovných programů.

25Nástroje, které lze případně použít podle jednotlivých případů a které přispívají od počátku k poznání kandidáta prostřednictvím širokého a kompletního shromažďování informací, které se týkají citové zralosti, mohou být:

- osobní dotazník obecných údajů o kandidátovi;

- průběh studia/práce;

- lékařské potvrzení o aktuálním psychofyzickém stavu kandidáta a krátký lékařský souhrn jeho vývoje;

- výpis z trestního rejstříku;

- osobní/rodinná historie kandidáta (zvláštní pozornost je třeba věnovat případným situacím jako: adopce, citové strádání, špatné zacházení, odloučení nebo rozvod rodičů, fyzická nemoc, psychické problémy, problémy s identitou, deprese, trestné činy, atd.);

- vztah ke křesťanskému zrání a k doprovázení při hledání povolání (iniciace a praxe života víry; morální formace; motivace pro volbu řehole; zhodnocení předcházejících zkušeností ze semináře/jiných řeholních institutů);

- doporučující listy napsané osobami, které dobře znají kandidáta (farář, učitel, vedoucí, zaměstnavatel, pastorační pracovník, atd.)

- pozorování schopnosti kandidáta přizpůsobit se komunitnímu životu během pobytu v řeholním domě.

26Problémy citově-sexuálního rázu s nimiž se můžeme setkat, jsou: přetrvávání intenzivních tužeb a strachů spojených se sexualitou; nutkavé sexuální chování (schází zvládání impulsu); problémy se sexuální orientací (homosexualita); zmatek ohledně vlastní identity (nesjednotil se s vlastním biologickým pohlavím); pedofilie.

27Toto poznání je i ve vztahu k tělesnosti; ke zvládání instinktivních podnětů; k emocím a citovým potřebám; k různým vztahům s druhými; ke zvládání své role.

28Srov. CONFERENZA ITALIANA DEI MINISTRI PROVINCIALI CAPPUCCINI, Progetto formativo dei Frati Minori Cappuccini italiani, Bologna, EDB, 2011, pp. 45-81 (parte terza). Kromě již zmíněného, další problémy náležející do citové a sexuální sféry mohou představovat: tendence upřednostňovat vlastní potřeby; vyhledávání potěšení jako kompenzace za strádání a problémy; využívání důvěry druhého k osobnímu prospěchu; snadno se obhajuje, kritizuje, chce vyniknout; nesprávně používá autoritu (kontrolování, svévole); problém vcítit se do druhého a přihlédnout k jeho svobodě/potřebám/omezením; nevědomost, předsudky, strach-hanba, není vlídný, pohrdání, represe, vytěsnění sexuality z vědomí (s rizikem ztráty kontroly); sexuální závislost způsobená nezřízeným používáním internetusociálních sítí, atd.; neschopnost žít v čistotě a realisticky zvážit požadavky vyplývající z přijetí takového trvalého závazku.

29Zrání schopnosti řeholníka být zodpovědným v citově-sexuální oblasti vyžaduje, aby si stále více uvědomoval/měl pod kontrolou tento svůj rozměr a jasně věděl, že důsledky jeho činů budou vždy a pouze připisovány jemu. Proto je nutné řeholníkovi preventivně poskytnout nutné informace ohledně: významu a dynamiky afektivity a sexuality; správných postojů, které musí zaujmout citově/sexuálně v rámci vztahů s různými osobami vzhledem ke svému zasvěcení; deviací a zneužívání, které se mohou objevit na poli citově-sexuálním a ukázat možné škody, které může způsobit sobě i druhým.

30U formovaného je schopnost mít a žít adekvátně vztahy v komunitě výrazem zralé afektivity a klidného zvládání sexuality. Komunitní život je prověrkou schopnosti řeholníka uznávat, chápat, být vlídný a pomáhat druhým, aby se pak případně mohl těšit i z jejich svobodné pomoci sobě samému. Formovaný má také dosáhnout zdravé rovnováhy v přátelských vztazích a v otevřenosti ke všem členům komunity. I vztahy s lidmi z venku jsou příležitostí k citovému růstu a jeho prověření, neboť prožívá vztahy v jejichž rámci je řeholník respektován ve své identitě a on sám má být schopen druhým nabízet přijetí, naslouchání, oporu a duchovní svědectví, na základě jejich oprávněného očekávání. Neschopnost v tomto smyslu, a to především v průběhu počáteční formace, musí být brána v potaz se zvláštní pozorností.

31Řeholník s profesí směřuje k tomu, aby dosáhl toho, že jeho afektivita a sexualita bude integrována, když se snaží vytvářet/udržovat stálé spojení a soulad mezi tímto svým rozměrem a ostatními prvky své osobnosti (tělesností, emotivitou, vůlí, vztahy, morálními a duchovními hodnotami, zkušeností víry, službou). Nikdy se nesmí zcela zříct či vyloučit vědomí své afektivity a sexuality (v důsledku by se aktivovalo vyčerpávající napětí); tím spíše nemůže nechat afektivitu a sexualitu vlastní spontaneitě, aby jednala prostě „přirozeně“. Řeholník naopak stále podrobuje svou afektivitu a sexualitu vědomé, svobodné a zodpovědné kontrole ostatních prvků své osobnosti, aby dávaly hranice a správný směr.

32U řeholníka s věčnými sliby integrace afektivity a sexuality nikdy nepřestává a může se dít jedině díky silné duchovní motivaci, která je důsledně žita tak, že překovává silné přirozené impulsivní nutkání a otevírá se svobodně a intenzivně lásce. To se může stát tak, že se dává průchod prohlubování a prověřování duchovního života; a sdílení zkušeností z bratrského života a z pastorační činnosti.

33Pokud jde o zhodnocení, výběr a formaci zaměstnanců/dobrovolníků pro pastoraci, kteří chodí do řeholních domů a farních či pastoračních zařízení a působí při nich, platí to, co již bylo řečeno o výběru kandidátů řeholního života ohledně afektivity a sexuality.

34Konkrétně je třeba bdít nad tím, aby dospělý neměl možnost: být často a dlouho sám s nezletilým/z.d.; doprovázel nezletilého/z.d. na místa ležící stranou bez důvodu a bez ohlášení; nechával bez důvodu v řeholních, farních či pastoračních prostorách pobývat nezletilého/z.d. mimo dobu určenou k výchovným aktivitám; zavedl nezletilého do soukromých prostor; navrhoval nechat nezletilého/z.d. ponechat samého; nabízel nezletilému/z.d. dárky, peníze, atd.; ukládal nezletilému/z.d., že musí mlčet; zaujímal vůči nezletilému/z.d. příliš důvěrné postoje.

35Obzvláště je třeba vychovávat nezletilého/z.d. ke správnému používání tajemství ve vztazích. Je třeba ho jasně poučit o skutečnosti, že tajemství nelze zachovat o věcech, které nejsou dovolené, které ubližují jemu nebo druhým, které jsou vyžádány sliby (nebo výhrůžkami) ze strany druhých. Nezletilý/z.d. musí o těchto „divných tajemstvích“ mluvit s rodiči nebo s osobami, kterým může důvěřovat. Proto také musí vědět, že jsou takové osoby, kterým jediným a ne jiným může důvěřovat, pokud má pochyby, starosti, problémy, maléry. Jsou to ty osoby, které mu kdykoliv naslouchaly, podržely ho, pochopily, poradily mu a praktiky pomohly (srov. CAPRA G. - FORRESI B. (a cura di), op. cit., p. 28).

36V tomto smyslu výchovné působení pastoračních pracovníků ohledně tělesně-emočních-afektivních prvků by mělo připravit nezletilého/z.d. na to, aby chápal abnormální situace a reagoval na ně za pomocí těchto kritérií.

Smysl pro exkluzivní vlastnění svého těla. Vychovávat k tomuto přesvědčení znamená pomáhat nezletilému/z.d., aby bránil své tělo jako své výlučné osobní vlastnictví; střežil svou integritu, identitu a důstojnost; stanovil hranice v nichž se cítí bezpečně; aby tělo chápal jako zdroj toho, že je mu dobře; a jako prostředek průhledných, pevných a důležitých vztahů s druhými. Musí vědět, že jako osobní vlastnictví tělo patří jen jemu a druzí ho musí respektovat, čímž dávají najevo ze své strany první afektivní impulzy vůči němu. Proto nikdo nemůže a nesmí překračovat stanovené hranice.

Zákaz dotýkat se těla. Nezletilý/z.d. musí být přesvědčen, že není možné, aby někdo vstupoval do kontaktu (vidět/dotýkat se) s jeho tělem bez příslušného dovolení a bez dobrého důvodu, a to zvláště delikátních partií. To jsou partie skryté a chráněné oděvem. Ani nelze připustit dívání se/dotýkání se skrytých partií druhých lidí.

Právo říci ne na negativní vjemy. Nezletilé/z.d. je třeba učit, aby odmítali vjemy/emoce, které jsou tělu nepříjemné (vyvolávají bolest, strach, stud, smutek, atd.) jako důsledky některých činů druhých lidí, které nemají jasný účel a nejsou v každodenním životě obvyklé (Ibidem, p. 27).

37Nezletilý/z.d. může být vhodně veden ohledně používání internetu podle této řady pravidel:

- neposílat zprávy (a další materiál: fotky, videa, atd.) osobního rázu/týkající se vlastní rodiny/známých lidí druhým, kteří o ně žádají a mohou je pak použít;

- kdo se snaží o kontakt přes internet, může předstírat a skrývat pravdu;

- nesetkávat se zblízka s cizími lidmi, které poznali přes internet;

- nikomu nedávat své osobní přístupové heslo;

- nepovažovat za pravdivé všechno, co najdou na internetu – je dobré se informovat;

- nechodit na placené stránky;

- nepřijímat materiál a neodpovídat na zprávy, které jsou vulgární;

- zablokovat kontakt, když se začnou cítit nepříjemně, stydět se, bát se kvůli některým použitým slovům či postojům;

- ohledně tohoto všeho je třeba se poradit s rodiči/důvěryhodnými osobami (Ibidem, str. 33-34).

38Zkrátka je žádoucí, aby nezletilý/z.d. dosáhl následujících specifických cílů v oblasti bezpečných vztahů: uměl rozpoznat nebezpečné události v situacích, které tak nevypadají; uměl reagovat na možnost zneužití odmítavými slovy i chováním/útěkem; řekl o pokusu o zneužití lidem, kteří jsou mu blízcí a jimž důvěřuje; aby se cítil být v pořádku a nepřipisoval si zodpovědnost/vinu za to, co se stalo (Ibidem, p. 29).

39Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 1 §1 a).

40Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 3 §1.

41Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 3 §4.

42Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 3 §5.

43Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 4 §1.

44Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 4 §2.

45Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 4 §3.

46Postoje, které nezletilý (nebo z.d.) projevuje během rozhovoru a poskytují větší záruku důvěryhodnosti o referovaných skutečnostech, jsou následující:

- oznamuje událost spontánním způsobem;

- při svědectví se ho (jí) zmocňuje rozrušení, úzkost či strach (zvláště v případě malých dětí); je zmatený, chtěl by z toho vycouvat;

- vyprávění je souvislé, v jeho ději se objevují tytéž prvky; o události referuje postupně a ne všechno najedou;

- sám se opravuje nebo říká, že si něco nepamatuje;

- v určitých případech je zdrženlivý nebo odmítá odpovědět na otázku;

- trpí obzvláště během vyprávění případu; má změny nálad u jistých otázek; je v souladu to, co vypráví, negativní emoce (vztek, strach, smutek) a jeho chování;

- používá termíny odpovídající jeho věku a dětský způsob vyjadřování sexuality (u nezletilých); vypráví příběh tak, jak ho viděl on; pamatuje si z toho více detailů (týkajících se toho, kdo zneužil) než obecných záležitostí (srov. i contributi di DI CORI, SABATELLO e CARAMADRE, 2005; CAFFO, CAMERINI e FLORIT 2004 citati in MASCIOLI L. V., Abusi sessuali su minore e processo penale, Maggioli Editore, Santarcangelo di Romagna (RN) 2013, p. 51).

47Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 5.

48Srov. Papež František, Vos estis lux mundi čl. 2 §3.

49Je třeba mít na paměti, že může dojít i tak zvanému nepodloženému obvinění, čili falešnému obvinění ze sexuálního zneužití řeholníka nebo klerika příbuzným či osobou blízkou nezletilému/z.d. Tento typ udání se objevuje v případech konfliktů mezi manžely, kdy jeden z nich použije falešného obvinění ze sexuálního zneužití dítěte, aby uvrhl vinu na druhého manžela a mohl se na něm zhojit. Při zahájení a podpoře falešného obvinění ze sexuálního zneužití nezletilého/z.d. mohou být motivy a vnější tlaky směřované proti řeholníkům a klerikům ze strany příbuzných a/nebo jiných subjektů.

Důvody, proč k tomu dochází, mohou být různé, ale ten neznámější je pomsta per procura – to jest tehdy, když nezletilý/z.d. udá, že se stal obětí sexuálního zneužití, naveden dospělým (příbuzným, cizím) ke škodě třetí osoby, aby se pomstil nebo získal ekonomické výhody.

50Apoštolský list motu proprio Jako milující matka, 4. června 2016 (viz Dodatek 2).

51Kán. 1717 § 1. Kdykoliv se ordinář alespoň s pravděpodobností doví o zločinu, opatrně zjistí sám osobně nebo prostřednictvím jiné vhodné osoby skutečnosti, okolnosti a příčetnost, pokud se toto šetření nejeví zbytečným.

§ 2. Je nutno zabránit ohrožení dobrého jména tímto šetřením.

§ 3. Kdo koná vyšetřování, má stejná práva a povinnosti jako vyšetřující v řízení; nesmí však být v této věci soudcem, jestliže bylo později zahájeno soudní řízení.

Kán. 695 § 2. V těchto případech [těch z § 1: propuštění řeholníka z institutu z důvodu trestných činů podle kán. 1397, 1398 a 1395] shromáždí vyšší představený důkazy o skutku a příčetnosti, sdělí propouštěnému členu žalobu s důkazy a poskytne mu možnost k obhajobě. Všechny listiny podepíše vyšší představený a notář a zašlou se nejvyššímu představenému spolu s písemným vyjádřením člena, které sám člen podepsal.

52Srov. zákonná neschopnost dle kán. 1323.

53Kán. 1321 §1. Trestán je ten, kdo se dopustil vnějšího porušení zákona nebo příkazu, které je těžce přičítatelné z důvodu zlého úmyslu nebo nedbalosti.

§ 2. Trestem, stanoveným zákonem nebo příkazem, je postižen ten, kdo úmyslně porušil zákon nebo příkaz; kdo to však učinil opomenutím povinné péče, není trestán, pokud zákon nebo příkaz nestanovil jinak.

V kán. 1321 tedy těžká přičitatelnost spočívá v morální zodpovědnosti za přestupek. Musí být splněny dvě podmínky: za prvé pachatel přestupku má alespoň 16 let a je schopen chápat a chtít; za druhé, že má „zločinný úmysl“, tj. osoba, která se dopouští deliktu, ví, že takové chování je přestoupením trestního zákona a dopouští se ho svobodně. Zločinný úmysl se také nazývá zlým úmyslem. V určitých případech, které musejí být explicitně vyjmenovány, se za zlý úmysl považuje nedbalost, tj. těžké dobrovolné opomenutí.

54Kanonické právo nařizuje uschovat v tajném archivu kurie akta související s každým předběžným šetřením. Kán. 1719 stanoví: „V tajném archivu kurie se uschovají akta vyšetřování, rozhodnutí ordináře, jímž se vyšetřování zahajuje a uzavírá, a vše, co předcházelo šetření, pokud to není nutné pro trestní řízení.“

55Srov. CAPRA G. - FORRESI B. (a cura di), op. cit., pp. 23-24.

56Pro úspěch terapie je důležité, aby zneužívající uznal, že on je tím zodpovědným za vykonaný skutek, aby přiznal, že k němu osobně připravil předpoklady a aby dal najevo, že pochopil jeho závažné důsledky pro člověka, kterého zneužil.

36