Dekret o osvobozování a uzdravování

 


PROVINČNÍ DEKRET

O EXORCISMECH, O MODLITBÁCH ZA OSVOBOZENÍ, ROZVÁZÁNÍ, O UZDRAVOVÁNÍ RODOVÝCH KOŘENŮ A O UZDRAVOVÁNÍ PAMĚTI

(Č.j. 026/13)

 

 

A – Úvodní poznámky


V úvodu nového Rituálu exorcismů («De exorcismis et supplicationibus quibusdam» promulgovaného dekretem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti 22. listopadu 1998) se uvádí, že „nový Rituál exorcismů přichází na svět v kulturní situaci poznamenané velkým rozšířením pomýlených kultovních praktik či přímo pověr. Nedostatek autentické zkušenosti víry a pevného náboženského přesvědčení, ztráta některých podstatných křesťanských hodnot, spolu se zastíněním hlubokého smyslu života přispívají k vzniku atmosféry nejistoty a nedostatku důvěry, což vede lidi k tomu, že se uchylují k různým formám věštění, náboženským praktikám nakaženým pověrami, rituálním projevům magické povahy a někdy dokonce k ritům tak pomýleným, jako je uctívání Satana” (č. 2).

 

Zvýšenou vlnu zájmu o tuto problematiku v posledních letech zaznamenáváme i v naší vlasti, proto i Komise ČBK pro nauku víry ve své instrukci „Exorcismus a uzdravování rodových kořenů“ uvádí několik základních orientačních pokynů pro církevní praxi v této oblasti. Tímto dokumentem ČBK reaguje na trvající vlnu zájmu o tyto fenomény. ČBK upozorňuje především na praktiky tzv. „modliteb za uzdravení rodových kořenů“, které vidí příčinu „onemocnění rodových kořenů“ v působení Zlého a v působení hříchů v minulých generacích s dopadem na současnou generaci. Jak analyzuje výše uvedený dokument ČBK, tento fenomén se opírá o biblické a lidové tradice, především o působení kletby a dopad hříchu v tradici rodiny. Často jsou také používány analogie z genetiky, psychologie, sociologie, které jsou však mnohdy zjednodušeně aplikovány do duchovního či duševního života, především do mravní roviny a do roviny osobní zodpovědnosti. Dokument však jasně zdůrazňuje, že odvolávání se na biblické prameny postrádá exegetickou interpretaci a odporuje jiným biblickým úryvkům od proroka Ezechiela až po evangelium Janovo, a tedy že kletba a vina se nepřenášejí z generace na generaci, ale že každý zodpovídá za své aktuální činy, a tudíž, že nelze hovořit o přenášení Božích trestů na následující generace. Zde dochází k zaměňování kolektivní viny za kolektivní zodpovědnost.

 

Dále Komise pro nauku víry konstatuje, že křesťanskému lidu, a mnohdy i kléru, schází dostatečné pochopení především tzv. iniciačních svátostí, křtu, biřmování a eucharistie, ale i dalších svátostí, jako jsou svátost smíření a svátost pomazání nemocných, a pochopení jejich působení. Nejsou také brány v úvahu odpustkové modlitby. Pokud jde o mešní texty za uzdravení kořenů, ty nejenže nebyly schváleny římskou Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, ale vykazují řadu závažných prvků nesourodosti a neporozumění liturgickým principům.

 

V závěru dokumentu Komise konstatuje, že jistě nelze pochybovat o přirozených důsledcích hříšného, nemravného chování či zločinů, které mají svůj psychologický a sociologický dopad a ovlivňují následné generace, ale není možné je v takto zjednodušené formě přenášet do oblasti teologie a duchovního života. Také tzv. „čtyři zranění přirozenosti“ v důsledku dědičného hříchu nepředstavují morální vinu, ale jsou výzvou k opatrnosti a morálnímu úsilí. Popření účinnosti svátostí již ve středověku a později v reformačním období způsobilo nárůst strachu před Zlým, jak o tom svědčí dějiny umění. Tím se také otevřela cesta epidemii čarodějnických procesů a negativnímu vidění světa a lidského života. Obojí odporuje jak evangeliu, tak křesťanské civilizaci. úpadek svátostného života a odmítání svátostin v řadě regionů napomáhá zmíněným jevům v životě křesťanů dneška. Proto ČBK chce dokumentem své komise těmto problémům, které ohrožují víru, čelit a uvést je na správnou míru. (srv. Acta ČBK 5 (2010), 196-197.

 

Poslání církve


Posláním církve je vést Boží lid, hlásat evangelium a dávat zakusit plodnost Božího slova, které skrze kázání podněcuje víru v lidských srdcích a přivádí učedníky Ježíše Krista, Spasitele světa, k životu. Zvláštním způsobem je církev povolána:

 

• Evangelizovat. - V evangeliu poznáváme Ježíše Krista, jediného spasitele světa. Hlásání autentického učení, živá zkušenost spásy ve svátostech, silné pouto bratrství a solidarita ve společenství, velkorysé úsilí ve službě bližním … to jsou nejúčinnější protilátky na různé náhražky náboženství.

 

• Bdít. - Úkolem pastýřů je bdít nad náboženským citem a nad praktikami, kterými věřící vyjadřují svou křesťanskou víru, a předcházet tak omylům a odchylkám od autentické, ryzí víry.

 

• Přijímat. - Lidé, kteří žádají osvobození či uzdravení od zla nebo z jeho nástrah, potřebují pomoc. Někdy jde o osoby slabé víry a nedostatečně vzdělané, jindy o lidi poznamenané bolestí a tělesným či psychickým utrpením. Církev je zavázána tyto lidi milosrdně a láskyplně přijímat, naslouchat jim, vzdělávat je, podporovat je a pomáhat jim, aby byli účinně osvobozeni od úzkostí, strachů, utrpení a zotročení.

 

• Vyučovat ve víře. - Další z hlavních povinností církve je systematicky a organicky vykládat křesťanskou víru, poukazovat na původní dobrotu stvoření, na absolutní svrchovanost Boha, Otce milosrdenství, vítězství Krista nad hříchem a nad Zlým.

 

• Posvěcovat. - Uzdravení člověka se uskutečňuje díky milosti Ježíše Krista, která je předávána mocí Ducha svatého skrze svátosti. Jejich prostřednictvím slabý a hříšný člověk vstupuje do kontaktu s dílem vykoupení a je uzdraven a spasen.

 

• Žehnat. - žehnací obřady ukazují v kontextu svátostného života církve krásu spásy Vzkříšeného Pána, který je přítomný v dějinách jako nový princip proměny života člověka i celého kosmu. Požehnání je svátostina, při které se projevuje víra v přítomnost Boha působícího ve světě a velikonoční vítězství Pána Ježíše.

 

• Osvobozovat utlačované. - Spásonosná síla Ježíše Krista nedosahuje svého vrcholu v exorcismu, nýbrž ve svátostech. První a hlavní lék proti vlivu Zlého je třeba hledat v autentickém duchovním životě, ve vytrvalé účasti na svátostech, v neustálé a vroucí modlitbě, v poslušném naslouchání Božímu slovu. Existují ještě zvláštní případy, kdy je církev povolána osvobozovat utlačované, kromě těchto prostředků, také pomocí modliteb za osvobození a skrze exorcismus. Je však třeba pozorně rozlišovat, zda se jedná o skutečnou přítomnost ďábla nebo o psychickou poruchu. V druhém případě je absolutně nutné od exorcismu ustoupit, protože by způsobil další škody na zdraví věřících. Z tohoto důvodu je vždy dobré spolupracovat s lékaři a specialisty schopnými pomoci knězi ve zdravém a vyváženém rozlišování.

 


Disciplinární nařízení Kongregace pro nauku víry (14. září 2000)

 

S úmyslem usměrnit vykonávání modliteb za uzdravení a vykonávání exorcismů vydala Kongregace pro nauku víry „Instrukci o modlitbách za získání uzdravení od Boha“, která obsahuje následující disciplinární nařízení:

 

 

Čl. 1 – Každému věřícímu je dovoleno modlit se k Bohu, aby dosáhl uzdravení. Pokud se však takové modlitby konají v kostele nebo na jiném posvátném místě, je vhodné, aby byly vedeny vysvěceným služebníkem.

 

Čl. 2 – Modlitby za uzdravení se označují jako liturgické, pokud jsou začleněny do liturgických knih schválených příslušnou církevní autoritou. Jinak jsou neliturgické.
 

Čl. 3 – § 1. Liturgické modlitby za uzdravení se slaví podle předepsaného obřadu a v posvátných oděvech určených v Ordo benedictionis infirmorum v Rituale Romanum.

§ 2. Biskupské konference mohou v souladu s ustanovením v Praenotanda, V., De ap- tationibus quae Conferentiae Episcoporum competunt, téhož Rituale Romanum vykonat úpravy v obřadu požehnání nemocných, pokud je považují za pastoračně vhodné nebo potřebné a po předchozím přezkoumání Apoštolským stolcem.

 

Čl. 4 – § 1. Diecézní biskup má právo vydat pro svou církev normy liturgických slavení za uzdravení, v souladu s kán. 838, § 4.

§ 2. Ti, kdo se starají o přípravu takovýchto liturgických slavení, musí při jejich konání tyto normy dodržovat.

§ 3. Povolení pro takováto slavení musí být výslovné, i když je organizují a účastní se jich biskupové nebo kardinálové. Pokud je k tomu správný a přiměřený důvod, má diecézní biskup právo to jinému biskupovi zakázat.

 

Čl. 5 – § 1. Neliturgické modlitby za uzdravení se uskutečňují odděleně od liturgických slavení jako setkání modlitby a četby Božího slova, přičemž stále platí povinnost dohledu místního ordináře podle ustanovení kán. 839, § 2.

§ 2. Je třeba se důsledně vyhýbat záměně volných neliturgických modliteb za přesně stanovená liturgická slavení.

§ 3. Kromě toho je zapotřebí, aby v jejich průběhu nedocházelo, především ze strany toho, kdo je vede, k projevům hysterie, strojenosti, teatrálnosti anebo senzacechtivosti.
 

Čl. 6 – Používání sdělovacích prostředků, zvláště televize, během liturgických či neliturgických modliteb za uzdravení je podřízeno dohledu diecézního biskupa v souladu s ustanovením kán. 823 a norem stanovených Kongregací pro nauku víry ve směrnici z 30. března 1992.

 

Čl. 7 – § 1. Při platnosti výše uvedeného ustanovení v čl. 3 a zachovávání služeb pro nemocné stanovených v liturgických knihách se nemají liturgické a neliturgické modlitby za uzdravení zavádět do slavení Nejsvětější eucharistie, svátostí a liturgie hodin.

§ 2. Při slaveních, o nichž pojednává § 1, se dává možnost zařadit zvláštní intence za uzdravení nemocných do všeobecných modliteb „věřících“, pokud jsou jejich součástí.

 

Čl. 8 – § 1. Služba exorcismu se musí vykonávat v přísné závislosti na diecézním biskupovi podle ustanovení kán. 1172, podle Dopisu Kongregace pro nauku víry z 29. září 1985 a podle Rituale Romanum.

§ 2. Modlitby exorcismu obsažené v Rituale Romanum musí zůstat odděleny od liturgických i neliturgických slavení za uzdravení.

§ 3. Je přísně zakázáno včleňovat takovéto modlitby exorcismu do slavení mše svaté, do svátostí a do liturgie hodin.

 

Čl. 9 – Ti, kdo vedou liturgická i neliturgická slavení za uzdravení, se mají snažit zachovávat ve shromáždění ovzduší pokojné zbožnosti a mají být patřičně rozvážní, pokud mezi přítomnými dojde k uzdravení. Po skončeném slavení mohou se vší jednoduchostí a přesností shromáždit případná svědectví, aby tento fakt předložili příslušné církevní autoritě.

 

Čl. 10 – Diecézní biskup má ze své autority povinnost zasáhnout, pokud se prokáže zneužití při liturgických i neliturgických slaveních za uzdravení, v případě zjevného pohoršení pro společenství věřících anebo pokud se závažně nedodržují liturgické a disciplinární normy.

 

 

Situace v české a moravské církevní provincii

 

Podrobné analytické zkoumání tohoto citlivého problému v české a moravské církevní provincii ozřejmuje situaci, jež by se souhrnně dala popsat takto:

 

• Stále je ještě značný počet věřících, kteří vyhledávají kněze, někdy také laiky, a žádají, aby byli osvobozeni od posedlosti a ďábelských útoků všeho druhu a někdy tvrdí, že je to způsobeno kletbou.

 

• Na tyto žádosti ze strany věřících se někteří kněží i laici, z dobré vůle a s úmyslem přinést útěchu a pomoc těmto lidem, snaží odpovídat tím, že jsou ochotni je přijímat, vyslechnout, požehnat jim a někdy také exorcizovat. Tito církevní služebníci, kteří ovšem nejednají jednotně a koordinovaně, zasahují různými způsoby, když slouží mše, modlí se modlitby za osvobození, za rozvázání, za uzdravení paměti a v některých případech užívají i modliteb exorcismu.

 

• Vyskytly se i případy, kdy věřící laici (řeholníci či řeholnice) provádějí modlitby za osvobození a troufají si napodobovat skutečné exorcismy včetně vkládání rukou, žehnání či poroučení zlým duchům.

 

• Někdy se modlitby za osvobození pronášejí v kostele před vystavenou Nejsvětější svátostí za účasti lidu, což s sebou nese riziko teatrálnosti a nebezpečí vážného matení prostých věřících. Nezřídka při těchto shromážděních obchází kněz věřící a jednotlivě je žehná Nejsvětější svátostí.

 

• Jindy se takové modlitby odehrávají v klášterech či v soukromých domech a jsou vedeny laiky, někdy také za asistence kněží. Někdy se tak děje v rámci duchovních obnov pro mládež nebo veřejných modlitebních setkání, která také bývají teatrální a doprovázená gesty a obřady živícími pověry a fanatismus.

 

• Značný je také počet těch, kteří vyhledávají kněze s žádostí o modlitbu za uzdravení rodových kořenů na základě knihy K. McAlla Uzdravení rodových kořenů.

 

• Mnohdy se na farách či v soukromých domech konají modlitby za uzdravení rodových kořenů, především za asistence kněží. Někdy mají tato setkání podobu duchovního vedení či zpovědi, kterou doprovází vypracování rodokmenu daného člověka, který má sloužit ke stanovení příčin jeho domnělých fyzických, duševních či duchovních potíží. Věřící jsou zároveň vyzýváni označit, zda se jeho předkové nedopustili jednání, které uvalilo kletbu na jejich rod a je příčinou výše uvedených potíží žadatele.

 

• Poté jsou konány modlitby za uzdravení, osvobození či rozvázání a někdy i slavné exorcismy, a to i ve spojení se svátostmi.

 

• Často jsou pak slouženy mše sv. za uzdravení rodových kořenů s úmyslem, aby pomocí slavení eucharistie byl dotyčný osvobozen od výše uvedených obtíží. Mše sv. jsou mnohdy slouženy opakovaně, dokud údajně nedojde k osvobození dotyčného od uvedených obtíží. Tato praxe má všechny znaky zneužití eucharistie a nese prvky magie.

 

• Do skupiny těchto manipulativních praktik patří i tak zvané uzdravování paměti, při němž jsou mladí lidé, povětšinou ženy, nuceny vracet se v duchu do dětských let (někdy i do prenatálního období) a připomínat si křivdy na nich spáchané – a ty jsou pak „řešeny“ tím, že se do těchto situací nechá vstoupit Ježíš. Při tom jsou používány techniky psychické manipulace, hypnózy a magie jako vynucovaný pohled do očí, zvracení zla, vykládání sebemenších zdravotních problémů na levé straně těla jako projevu působení zla, domnělá vidění ohnivých kruhů a nepodložená tvrzení o prokletí předků.

 

 

B – Směrnice

 

Tváří v tvář takovému utrpení spojenému se zmatkem a poznamenanému nejasnostmi má ordinář bratří povinnost vyjasnit situaci, aby bylo možno skutečně pomoci věřícím, kteří to potřebují, s použitím metod a prostředků schválených církví a v souladu s jejím učením a tradicí.

 

Po pozorném vyslechnutí kněží a odborníků jsme došli k názoru, že je třeba pečlivě usměrnit podíl bratří na modlitbách za uzdravení, osvobození a rozvázání, tak exorcismy, a proto tímto dekretem nařizujeme následující:

 

 

Čl. 1 - Modlitby k Bohu za osvobození a rozvázání vedené bratry laiky

 

Připomínáme, co již bylo řečeno Kongregací pro nauku víry, totiž že „každému věřícímu je dovoleno modlit se k Bohu, aby dosáhl uzdravení“ a zároveň vybízíme a povzbuzujeme všechny bratry laiky, „aby se v každý čas modlili, v Duchu svatém prosili a bděli na modlitbách“ (srov. Ef 6, 18). Je bez pochyby chvályhodné, když se věřící modlí jak jednotlivě tak ve společenství i s úmyslem žádat osvobození od zlého.

 

Aby se zabránilo odchylkám od pravé a ryzí víry a jejímu zneužívání, ustanovujeme že:

 

1. V žádném případě není bratřím laikům dovoleno se konkrétně vyslovovat k případným kletbám, k posedlosti, k útlaku či k jakýmkoli jiným útokům ze strany ďábla, aniž by měli výslovný písemný souhlas místního diecézního biskupa, jemuž výhradně náleží rozlišování ohledně existence a pravosti případných charismat. (srov. LG, 12; kán. 839 § 2).

 

2. Bratřím laikům není dovoleno žehnat předměty nebo osoby mimo rámec církevních předpisů a případů v nich uvedených. (Srov. Obřady žehnání, Všeobecné pokyny, č. 18);

 

3. Bratřím laikům není dovoleno vzkládat ruce či uskutečňovat gesta vyhrazená posvátným služebníkům. Při pronášení modliteb nerozpínají ruce ani nečiní znamení kříže nad druhými, ale přežehnají se spolu s ostatními (srov. Obřady žehnání, Všeobecné pokyny, č. 41).

 

4. Bratřím laikům není dovoleno na žádném místě organizovat a řídit veřejné modlitby za osvobození či uzdravení, a to ani v přítomnosti vysvěcených služebníků.

 

 

 

Čl. 2 - Modlitby k Bohu za osvobození a rozvázání vedené duchovními

 

Všem kněžím připomínáme právo a povinnost přijímat velkodušně a s láskou ty, kdo toho mají zapotřebí a kdo u nich vyhledávají podporu, radu a pomoc. Chybějící přijetí, ne-li dokonce výsměch ze strany kněží, vede velmi často tyto trpící osoby k tomu, aby hledaly pomoc a porozumění jinde, čímž se vystavují riziku, že opustí pravou víru a utrpí ještě závažnější zdravotní, psychické a duchovní újmy.

 

V přijímání těchto lidí se doporučuje všem kněžím, aby upřednostňovali evangelizaci a katechezi. Je třeba lidem připomínat, že Ježíš Kristus je Spasitel světa, „v nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni“ (Sk 4, 12). Dále je třeba vysvětlit, že je to především přilnutí ke Kristu, které osvobozuje z nástrah a úkladů ďábla: kdo chce být skutečně svobodný, musí objevit krásu poctivého křesťanského života, který spočívá v modlitbě, naslouchání a přilnutí k Božímu slovu, aktivní účasti na svátostech, především eucharistii a svátosti smíření, ve velkorysém úsilí služby bližním. Bez takové snahy by byl jakýkoli jiný zákrok pouze neúčinnou a škodlivou náhražkou, protože by jen odváděl od pravé víry.

 

V rámci tohoto nezbytného doprovázení jsou kněží voláni k pozornému rozlišování a v případech, kdy to uznají za nutné, tj. v případech, kdy jeho evangelizační a katechetické úsilí ve spojení s požehnáním a modlitbou za osvobození nepřináší očekávané výsledky, odkáže věřícího na exorcistu pověřeného biskupem pro případné vykonání exorcismu.

 

Na základě těchto předpokladů ustanovujeme pro naši provincii následující nařízení, která se vztahují na modlitby za osvobození a rozvázání vedené knězem:

 

1. Zakazuje se kněžím naší provincie provincie organizovat společná konání modliteb za osvobození, rozvázání a za uzdravení bez výslovného písemného souhlasu místního diecézního biskupa.

 

2. Na posvátných místech, ovšem vždy pouze soukromě a nikoli ve společenství, je možné konat modlitby za osvobození jen pod vedením vysvěceného služebníka.

 

3. Výše zmíněné modlitby se musí vždy vykonávat diskrétním a střízlivým způsobem, aby se předešlo jakékoli okázalosti, umělosti a teatrálnosti.

 

4. S výjimkou bohoslužeb za nemocné uvedených v liturgických knihách a modlitebních intencí za uzdravení nemocných při přímluvách čili v modlitbě věřících, je naprosto zakázáno vkládat modlitby za osvobození, rozvázání a uzdravení, ať liturgické či neliturgické, do slavení eucharistie, svátostí a denní modlitby církve.

 

5. Je výslovně zakázáno jednotlivě žehnat věřící Nejsvětější svátostí za účelem získání uzdravení či osvobození od zlého.

 

6. Způsob konání i samy modlitby za osvobození a rozvázání, jež jedině se budou moci užívat při výše uvedených slaveních, budou ty, které budou publikovány v příručce schválené biskupy. Modlitby vlastními slovy není možno používat.

 

 

Čl. 3 - Exorcismus

 

Kdyby byl některý z bratří kněží se souhlasem provinciála diecézním biskupem pověřen službou exorcisty, očekává se od něj, že bude jednat s maximální opatrností a pozorně zachovávat to, co předepisují čísla 14 -19 nového Rituálu pro exorcismy (De exorcismis et supplicationibus quibusdam).

 

Speciálně stanovíme, že:

 

1. Službu exorcisty smí vykonávat pouze kněz, který k tomu obdržel zvláštní a výslovné pověření od příslušného diecézního biskupa, nikoliv od kteréhokoliv místního ordináře.

 

2. Toto pověření mohou získat pouze kněží, kteří prokázali svou zbožnost, moudrost, prozíravost, integritu života a zvláštní připravenost pro takový úkol.

 

3. Je výslovně zakázáno laikům, stejně jako kněžím bez takového pověření, pronášet modlitby exorcismu.

 

4. Kněží, pověření příslušným diecézním biskupem ke službě exorcismu, jej mohou vykonávat jen a pouze na území diecéze pověření; je naprosto zakázáno tuto službu vykonávat mimo území diecéze pověření.

 

5. Kněží, jimž byla svěřena služba exorcisty trvale nebo „ad actum“, ať ji vykonávají s důvěrou, pokorou a vždy pod vedením příslušného diecézního biskupa.

 

6. Služba exorcisty není v žádném případě delegovatelná exorcistou na jiného kněze. Je tedy zakázáno všem exorcistům, aby toto své pověření rozšiřovali na další osoby, byť by šlo o kněze.

 

7. Kněží, kteří nejsou exorcisty, se mohou modlit za osvobození věřících sužovaných ďáblem podle ustanovení z předchozího oddílu (čl. 2), za předpokladu, že k tomu biskupové vydají příslušné modlitby, ale nemohou vykonat exorcismus. Po výslovném souhlasu příslušného diecézního biskupa místa, kde se nacházejí, mohou vést společenství, která se na tento úmysl modlí. Modlitba za uzdravení, rozvázání či osvobození nesmí nikdy vyústit v exorcismus.

 

8. Při modlitbě exorcismu se musí postupovat podle nového Rituálu De exorcismis et supllicationibus quibusdam, promulgovaného dekretem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti 22. listopadu 1998. Užití dřívějších liturgických knih či jiných textů neschválených Kongregací pro bohoslužbu a svátosti se zakazuje.

 

9. Exorcista přistoupí ke konání exorcismu imperativní formou pouze tehdy, nabyl-li morální jistoty, že se jedná o skutečnou posedlost dané osoby ďáblem. V rozlišování se bude řídit především kritérii, která tradičně pomáhají rozpoznat případy posedlosti ďáblem (srov. De exorcismis et supplicationibus quibusdam, Obecná ustanovení, č. 16) a může také využít možnosti poradit se s jinými zkušenými exorcisty, případně teology, a v některých případech, konzultovat s odborníky v oblasti medicíny a psychiatrie či psychologie, eventuálně kriminalisty obeznámeného s drogovou scénou či působením škodlivých kultů a sekt, u dětí také pediatra (srv. Acta ČBK č. 5, str. 195-197).

 

10. žadatel má před slavným exorcismem vykonat několikaměsíční přípravu a konat pokání. žadatel o exorcismus se musí nejprve vyzpovídat (odděleně od samotného exorcismu).

 

11. V případě výskytu hůře interpretovatelných psychických či fyzických poruch kněz nepřistoupí k obřadu velkého exorcismu, ale přesto přijme trpící osoby s láskou a doporučí je Pánu v modlitbě. V tomto případě je dobré upřesnit, že pokud daná osoba trpí psychickými problémy, bylo by jakékoli její vystavování modlitbám exorcismu čistě iluzorní a škodlivé. To samé platí i tam, kde by přetrvávaly pochybnosti o takových poruchách. V těchto případech nelze doporučit ani exorcismus ani modlitby za osvobození či rozvázání, protože to by zpochybnilo význam a úlohu těchto modliteb.

 

12. Gesta, která je možno uplatňovat při exorcismu, mají být střízlivá a odvozovat se z gest uskutečňovaných v malém exorcismu neboli v obřadech katechumenátní přípravy ke křtu. Zvlášť je třeba vyloučit všechna gesta, která nemají vztah k liturgii a mohou působit jako dvojznačný magický úkon: „Exorcismus ať je vykonáván způsobem, který by vyjevoval víru církve a zabraňoval jeho interpretaci jakožto magického či pověrečného aktu“ (De exorcismis et supplicationibus quibusdam, Obecná ustanovení, č. 19).

 

13. Přípustná gesta jsou: znamení kříže, vzkládání rukou, exsufflatio a kropení svěcenou vodou (srov. De exorcismis et supplicationibus quibusdam, Obecná ustanovení, č. 20). Je také povoleno používat kadidlo a pomazání olejem katechumenů na čele. Je naopak výslovně zakázáno dotýkat se nebo pomazat jiné části těla než je hlava a ruce.

 

14. S ohledem na citlivost této záležitosti a vzhledem k respektu k lidem je zakázána přítomnost jakýchkoli sdělovacích prostředků. Nelze připustit jakoukoli formu medializace případu a to ani v církevních médiích.

 

15. Bratřím laikům je povoleno podporovat exorcistu svou modlitbou. Nesmějí však nikdy vyslovovat samotné modlitby exorcismu, a to jak ve formě deprekativní (prosebné) tak imperativní (přikazující), zvláště nesmějí nikdy použít modlitby Lva XIII., ať v úplné či zkrácené podobě. Jsou však vybízeni, aby se intenzivně modlili podle toho, co stanoví Rituál, jak je také ostatně uvedeno v č. 35 Obecných ustanovení De exorcismis et supplicationibus quibusdam.

 

 

Čl. 4 - Takzvané „mše za osvobození“

 

Vzhledem k tomu, že se občas konají i tak zvané mše svaté za osvobození, je nutné vyjasnit a stanovit následující:

 

1. Každá mše svatá jako taková je vždy pramenem osvobození, proto neexistuje nějaká specifická mše „za osvobození“. Slavení takovéto mše sv. by mohlo vést k domněnce, že mše svatá sama o sobě nemůže přinést osvobození. Zakazuje se tedy výslovně všem bratřím kněžím slavit mše tohoto typu a bratřím laikům mít na takovýchto mších účast.

 

2. Je však možné, aby byla mše svatá obětována za osvobození jedné nebo více osob sužovaných nebo posedlých Zlým. V Římském misálu je zařazena mše sv. „v jakékoli tísni“.

 

3. Mše svatá musí být vždy odlišena od exorcismu, v důsledku čehož se výslovně zakazuje vkládat exorcismus do mešního obřadu, stejně jako je zakázáno vkládat do něj modlitby za osvobození či rozvázání.

 

4. Stejný zákaz platí i pro případy další liturgických modliteb: udílení svátostí, slavení denní modlitby církve a adorace Nejsvětější svátosti. Do žádné z těchto bohoslužeb se nikdy nesmí vkládat modlitby exorcismu, ani bezprostředně po udělení svátosti smíření se nesmějí konat žádné modlitby za osvobození či rozvázání, neboť by se takto degradovala udělená svátost.

 

 

Čl. 5 – Uzdravování rodových kořenů a uzdravování paměti

 

Vzhledem k popularitě tzv. modlitby za uzdravení rodových kořenů jak mezi kněžími tak mezi Božím lidem, a nejednoznačnosti nauky, na níž se taková modlitba zakládá, ustanovujeme:

 

1. Vzhledem k tomu, že mše svatá je vrcholná forma modlitby církve, není dovoleno slavení mše svaté na tento úmysl ani soukromě ani veřejně z důvodů výše popsaných. V souladu s kanonickým právem není dovoleno užívat jiných mešních a liturgických textů než těch, které jsou schváleny Kongregací pro bohoslužbu a svátosti.

 

2. Není dovoleno spojovat vysluhování svátostí s další neliturgickou modlitbou a kombinovat tak např. modlitbu za osvobození či rozvázání se slavením eucharistie, svátosti smíření či svátosti pomazání nemocných.

 

3. Zakazuje se vkládat do svátosti smíření jakoukoli modlitbu za penitenta, která není výslovně zmíněna v obřadu svátosti smíření, a to ani po skončení slavení této svátosti.

 

4. Všem bratřím kněžím i laikům se z výše uvedených důvodů zakazuje jakákoliv účast na akcích, při kterých se koná tak zvané „uzdravování paměti“.

 

 

Čl. 6 - Závěrečná nařízení

 

1. Pokud někdo z bratří ještě má nějaké předchozí pověření, fakultu či povolení konat exorcismus či modlitby za osvobození či rozvázání, je tímto zrušeno.

 

2. Neposlušnost vůči těmto normám bude potrestána v souladu s Kánony církevního práva.

 

V Praze, 31. května 2013

 

 

 

br. Jiří Kryštof Javůrek OFMCap.               br. Jiří Bonaventura Štivar OFMCap.

provinční vikář                                                    provinciál