Br. Mauro JÖHRI

ŘÁD MENŠÍCH BRATŘÍ KAPUCÍNŮ

GENERÁLNÍ MINISTR

Č. j. 00935/13

 

 

Promulgační dekret

Po zhlédnutí dekretu Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života, č. j. C 37 – 1/2013 ze 4. října 2013, jímž byly schváleny a potvrzeny texty publikované v italském jazyce, které byly zaslány listem z 28. září 2013,

generální ministr

z pověření 84. generální kapituly

tímto dekretem

VYHLAŠUJE

Konstituce Řádu menších bratří kapucínů

a Nařízení generálních kapitul

v jejich originálním vydání v italském jazyce

a následně uvádí i text.

Den, kdy vstupují v platnost, je stanoven na

8. prosince 2013,

po zveřejnění na oficiálním webu Řádu.

br. Mauro JÖHRI

generální ministr OFMCap.


br. Clayton Jaison FERNANDES


generální sekretář OFMCap.



 

 

 

Dáno v Římě, na naší generální kurii 8. prosince 2013,


na slavnost Neposkvrněného početí

blahoslavené Panny Marie, patronky Řádu.

VE JMÉNU NAŠEHO PÁNA

JEŽÍŠE KRISTA

 

začínají

 

KONSTITUCE

MENŠÍCH BRATŘÍ KAPUCÍNŮ

kongregace

pro instituty zasvěceného života

a společnosti apoštolského života

Č. j. C. 37 – 1/2013

DEKRET

 

Generální ministr Řádu menších bratří kapucínů žádá jménem generální kapituly Vaši svatost o schválení Konstitucí svého institutu.

Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života pečlivě prozkoumala předložené Konstituce a tímto dekretem schvaluje a potvrzuje jejich text vydaný v italském jazyce, který byl předložen listem z 28. září a z 2. října 2013, jehož kopii si ponechává ve svém archivu.

Co by bylo s tímto v rozporu, se ruší.

Vatikán, 4. října 2013

na slavnost sv. Františka z Assisi

João Braz kard. de Aviz

prefekt

José Rodrígues Carballo OFM

arcibiskup sekretář

 

KAPITOLA I

ŽIVOT MENŠÍCH BRATŘÍ KAPUCÍNŮ

 

Článek I

Náš život podle evangelia

 

Č. 1

1. Svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista je v každé době pramenem veškerého života církve a zvěstí o spáse pro celý svět.

2. Skrze evangelium totiž církev, vedena Duchem svatým, poznává Krista a s vírou přijímá jeho skutky a slova, která jsou pro ty, kdo věří, duch a život.

3. Svatý František, zakladatel našeho bratrského společenství, již od počátku svého obrácení přijal evangelium a učinil z něho smysl svého života a činnosti. Proto na začátku i na konci Řehole výslovně nařídil, aby se zachovávalo a v Závěti prohlásil, že mu bylo zjeveno, aby žil podle způsobu svatého evangelia.

4. Protože jsme jeho syny, dbejme o to, abychom pod vedením Ducha svatého stále rostli v porozumění evangeliu.

5. Za všech životních okolností následujme evangelium jako nejvyšší zákon. Vytrvale čtěme a rozjímejme slova, která vedou ke spáse a jako blahoslavená Panna Maria je uchovávejme v srdci. Tak bude náš život utvářen stále více podle evangelia a porosteme ve všem v Kristu.

 

Č. 2

1. Svatý František, pravý Kristův učedník a vynikající vzor křesťanského života, učil své bratry radostně kráčet ve šlépějích Krista chudého, pokorného a ukřižovaného, aby byli skrze Něho, v Duchu svatém, přivedeni k Otci.

2. Rozněcováni Kristovou láskou nazírejme na jeho sebezmaření při vtělení a na kříži, abychom se Mu tak stávali vždy více podobnými. Slavením eucharistie v bratrské radosti mějme podíl na velikonočním tajemství, abychom už nyní zakoušeli slávu jeho vzkříšení v očekávání jeho příchodu.

3. Velkoryse a věrně zachovávejme evangelní rady, zvláště ty, které jsme slíbili: poslušnost z lásky, chudobu, která je pro nás zvláštní cestou spásy, a čistotu zasvěcenou Bohu.

 

Č. 3

1. Pán dopřál bratru Františkovi, aby začal konat pokání tím, že ho přivedl mezi malomocné. Prokazoval jim milosrdenství a poté, co uslyšel hlas Ukřižovaného u Svatého Damiána, začal vést evangelní život, aby tak následoval šlépěje Krista s vroucí touhou připodobnit se mu ve všem. Tak pravá láska ke Kristu proměnila milujícího v obraz milovaného.

2. Abychom nabyli podoby opravdového učedníka Ježíše Krista, který se tak podivuhodným způsobem zjevil ve svatém Františkovi, snažme se Františka napodobovat, či spíše následovat Krista v něm. Proto pilně pečujme, životem i skutky, o duchovní dědictví našeho zakladatele a sdělujme je lidem každé doby.

 

Č. 4

1. Poté, co Pán daroval Františkovi bratry, zjevil mu, že mají žít podle způsobu svatého evangelia. Vzniklo tak bratrské společenství „menších“, aby společným životem a kázáním pokání a pokoje, příkladem i slovy, svědčilo o Božím království.

2. Bratrství a minorita jsou původní prvky charismatu, který nám Duch svatý daroval, a utvářejí rovněž kontemplativní i apoštolský rozměr našeho povolání. Poslušni témuž Duchu se snažme žít v plnosti tento evangelní ideál.

 

Č. 5

1. Poněvadž jsme menší bratři kapucíni, náš osobitý způsob života se inspiruje zdravou tradicí, započatou našimi prvními bratry. Ti měli v úmyslu zachovat věrnost evangelním ideálům svatého Františka.

2. Proto je nutné znát povahu a záměry života našeho bratrského společenství, abychom byli věrni evangeliu a naší pravé tradici: návratem k prvotní inspiraci, to znamená k životu a Řeholi našeho otce svatého Františka, a to skrze obrácení srdce, aby se tak náš Řád neustále obnovoval.

3. Za tímto účelem se snažme klást na první místo život modlitby, zvláště kontemplativní. Životem poutníků a cizinců na tomto světě uskutečňujme radikální chudobu, jak osobní, tak společnou, oživovanou duchem minority, a z lásky ke kříži našeho Pána buďme příkladem strohého života i radostného pokání.

4. Shromážděni v Kristu jako jedna svébytná rodina rozvíjejme mezi sebou spontánní bratrské vztahy; rádi žijme mezi chudými, slabými a nemocnými, sdílejme jejich život a uchovejme si nám vlastní blízkost k lidem.

5. Uskutečňujme apoštolský rozměr našeho života zvěstováním evangelia a různými dalšími způsoby, které odpovídají našemu charismatu; vždy si při tom chraňme ducha minority a služby.

 

 

Č. 6

1. Tvůrčí věrnost charismatu menších bratří kapucínů si žádá, abychom láskyplně opatrovali a rozvíjeli duchovní dědictví našeho bratrského společenství.

2. Za tímto účelem často čtěme život a spisy svatého Františka a rovněž další knihy, které umožňují poznávat jeho ducha. Dbejme o poznání františkánských pramenů a kapucínské tradice, zvláště toho, co se týká našich bratří, kteří se vyznačovali svatostí života, apoštolskou horlivostí a naukou.

3. Ve světle znamení doby se snažme nacházet vhodné možnosti, schválené právoplatnými představenými, které by věrně realizovaly náš způsob evangelního života a naše apoštolské svědectví v rozmanitých oblastech a kulturách.

 

 

Č. 7

1. Řehole svatého Františka, která vyvěrá z evangelia, nás vybízí, abychom žili evangelním životem.

2. Vytrvale se věnujme snaze o její duchovní pochopení a usilujme ji zachovávat prostě a jasně, svatým jednáním, v souladu s povzbuzením, které vyjádřil samotný náš zakladatel v Závěti; zachovávejme ji též podle ducha a evangelních záměrů prvních kapucínů i živé tradice Řádu a následováním příkladu našich svatých.

3. Ministrům a kvardiánům, spolu s bratrskými společenstvími, ať leží na srdci, aby podporovali poznávání Řehole, lásku k ní i její zachovávání.

4. Aby mohly být Řehole a záměry našeho otce a zákonodárce věrně zachovávány v každé části světa, ať se ministři postarají, aby se pečlivě hledaly rozmanité vhodné způsoby života a apoštolátu bratří podle odlišnosti oblastí, kultur a potřeb doby a míst.

5. Rozmanité způsoby lze považovat za pravé, když stále uchovávají jednotu téhož ryzího ducha a jsou zakotveny v bratrském společenství a v poslušnosti představeným. Takto ať je podporována evangelní svoboda v jednání, především v tom, co souvisí s obnovou našeho života, aby duch nevyhasl.

 

Č. 8

1. Serafínský otec nadiktoval Závěť nedlouho před smrtí, když obdařen posvátnými stigmaty a naplněn Duchem svatým velmi vroucně toužil po naší spáse.

2. V Závěti vzpomíná na svou evangelní zkušenost a znovu ji předkládá, vyjevuje svou poslední vůli a odevzdává nám vzácné dědictví svého ducha.

3. Závěť nám byla darována, abychom každý den stále lépe – v souladu s výkladem církve – zachovávali Řeholi, kterou jsme slíbili.

4. Z toho důvodu, podle tradice našeho Řádu, přijímáme Závěť jako první duchovní výklad Řehole a vynikající inspiraci pro náš život.

 

 

Č. 9

1. Účelem Konstitucí je pomáhat nám v proměnlivých životních podmínkách co nejlépe zachovávat Řeholi, ochraňovat naši identitu a dávat jí konkrétní podobu.

2. V nich nacházíme bezpečný prostředek k duchovní obnově v Kristu a účinnou pomoc k naplnění zasvěceného života, který každý bratr zcela odevzdal Bohu.

3. Zachovávejme tyto Konstituce, kterými jsme vázáni z moci našich řeholních slibů, ne jako otroci, ale jako synové. Horlivě proto usilujme milovat Boha nade vše, poslouchejme hlas Ducha svatého, který nás učí, nasazujme se pro slávu Boží a pro spásu bližního.

4. S láskou se věnujme osobnímu i společnému studiu Řehole, Závěti a Konstitucí, abychom si osvojili jejich ducha.

5. Snažme se také znát a zachovávat všechny další předpisy našeho vlastního práva.

 

Článek II

Náš život v církvi

 

Č. 10

1. Církev, všeobecná svátost spásy, čili znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem i jednoty celého lidstva, se jeví jako Boží lid putující světem. Tento lid, ustanovený Kristem jako společenství života, lásky a pravdy, je obohacován Duchem svatým početnými dary a charismaty. Ty jsou užitečné k obnově a k rozsáhlejšímu budování samotné církve, aby tak bylo nastoleno Boží království.

2. V pestré škále charismat je zasvěcený život významným darem, který církev dostala od svého Pána. Tento život, hluboce zakořeněný v Kristově příkladu a učení, vyjadřuje vnitřní povahu křesťanského povolání a náleží k životu církve, k její svatosti, k jejímu poslání.

3. Mezi duchovní rodiny, vzniklé působením Ducha svatého, přijala církev i františkánské bratrské společenství. Poté, co schválila svou hierarchickou autoritou způsob života předložený svatým Františkem, pokračuje se starostlivostí matky v ochraně tohoto společenství, aby tak na její vlastní tváři zářil s větší jasností obraz Krista chudého, pokorného a oddaného službě lidem, zvláště chudým.

4. Rovněž Řád menších bratří kapucínů byl schválen církví bulou Religionis zelus, vydanou papežem Klementem VII. 3. července 1528.

5. Hluboce proto milujme svatou matku církev. Rozjímejme o jejím tajemství, věnujme se studiu jejího učení, věrně k němu lněme a aktivně se účastněme života i poslání církve.

6. Když vyznáváme svou víru v jednu, svatou, katolickou, apoštolskou církev, která dýchá oběma svými plícemi Východu i Západu, a která nachází své vyjádření také v našem Řádu, snažme se všemi svými silami budovat Kristovo tělo a dávat najevo jeho jednotu.

 

Č. 11

1. Podle příkladu svatého Františka, který byl muž katolický a zcela apoštolský, projevujme věrnou poslušnost Kristovu Duchu, který žije a působí v církvi.

2. Prokazujme poslušnost a úctu papeži – jemuž jsou řeholníci i z moci slibu poslušnosti podřízeni jako nejvyššímu představenému – a sboru biskupů, kteří jsou spolu s papežem viditelným znamením jednoty a apoštolské povahy církve.

3. Kdekoliv se nacházíme, přispívejme k dobru místní církve naší bratrskou a prorockou přítomností tím, že budeme spolupracovat podle našeho charismatu a pod vedením diecézního biskupa na jejím vzrůstu a pokroku, abychom tak Božímu lidu a celé lidské společnosti poskytovali naši apoštolskou službu.

4. Vzdávejme náležitou úctu kněžím a všem, kteří nám poskytují ducha a život, a aktivně s nimi spolupracujme.

 

Č. 12

1. Velkodušně milujme a poslouchejme generálního ministra, který je ustanoven ke službě a prospěchu celého bratrského společenství, jakožto nástupce svatého zakladatele a jako živé pouto, které nás sjednocuje s autoritou církve i mezi námi.

2. Projevujme lásku a aktivní i zodpovědnou poslušnost také ostatním ministrům bratrského společenství, které nám Pán dal za pastýře a ve které bratři složili svou důvěru, abychom byli úžeji a bezpečněji spojeni se službou církve v duchu víry a v Kristově lásce.

 

Č. 13

1. Svatý František, rozněcován Duchem svatým, čerpal z adorace Otce, který je nejvyšší Dobro, cit pro univerzální bratrství, jenž ho uschopňoval vidět ve všem stvoření obraz Krista, Prvorozeného a Spasitele.

2. Jako synové tohoto Otce se považujme za bratry všech lidí bez rozdílu. Když kráčíme v bratrském duchu vstříc všem tvorům, vzdávejme neustále chválu tvorstva Bohu, prameni veškerého dobra.

3. Sjednoceni Duchem svatým v témže povolání podporujme modlitbou a společnou činností smysl pro bratrství v celém řádu a především v našich provinčních a místních komunitách. Rozvíjejme tentýž cit vůči všem bratřím a sestrám, ať už řeholníkům či laikům, kteří s námi tvoří jedinou františkánskou rodinu.

4. Bratrský život je plodem a znamením proměňující síly evangelia a příchodu Božího království; po způsobu evangelního kvasu zve k prosazování opravdových bratrských vztahů mezi lidmi a národy, aby svět žil jako jediná rodina před zraky Stvořitele.

 

 

Č. 14

1. Syn Boží přijal postavení služebníka. Nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal vlastní život za spásu všech. Jeho zmaření se zvěčňuje ve svátosti eucharistie, kde se každý den ponižuje, když k nám přichází v pokorné podobě.

2. František byl naplněn úžasem a hluboce dojat Boží pokorou a Božím soucitem. Proto si zvolil stát se menším mezi menšími. Když následujeme jeho příklad v živé touze připodobnit se Kristu, snažme se i my být skutečně menší, aniž bychom se kdy chtěli stát většími. Oživováni tímto duchem se velkoryse věnujme službě všem, zejména těm, kteří trpí nouzí a soužením, ano i těm, kteří nás pronásledují.

3. Rádi proto žijme náš bratrský život mezi chudými, sdílejme s velkou láskou jejich potíže a jejich skromné podmínky.

4. Při pomoci chudým v jejich nezbytných materiálních i duchovních potřebách se zasazujme životem, činem i slovem za jejich lidské a křesťanské povznesení.

5. Takovýmto jednáním projevujeme ducha našeho bratrského života v minoritě a stáváme se kvasem spravedlnosti, svornosti a pokoje.

 

Č. 15

1. Abychom plodně uskutečnili naše evangelní povolání v církvi a ve světě, snažme se věrně žít apoštolský život nerozlučně spojující kontemplaci a činnost, podobně jako Ježíš, jehož život byl neustálou modlitbou a uskutečňováním díla spásy.

2. Protože apoštolové lnuli k tomuto Mistrovu životu, když je Pán poslal do celého světa, setrvávali v modlitbě a ve službě slova.

3. Svatý František si pro následování šlépějí Pána a apoštolů zvolil způsob života, který v sobě úzce spojoval modlitbu a hlásání poselství o spáse, přičemž moudře střídal čas kontemplace s apoštolským úsilím.

4. Rovněž kapucínská tradice, tím, že nám již od počátku předkládá k následování tu příklad Marty, tu zas Marie, nás učí umění harmonicky spojovat kontemplaci s činností. Vybízí nás tak, abychom následovali Krista jak v kontemplaci na hoře, tak i v hlásání Božího království.

5. Nepřestávejme tedy chválit Boha a rozjímat nad jeho Slovem, abychom stále více hořeli touhou přitahovat lidi, i prostřednictvím naší činnosti, k radostnému milování Boha.

6. Tak bude celý náš život modlitby proniknut apoštolským duchem a celá naše apoštolská činnost bude utvářena duchem modlitby.

 

 

Kapitola II

POVOLÁNÍ K NAŠEMU ŽIVOTU

A FORMACE BRATŘÍ

 

Článek I

Povolání k našemu životu

 

Č. 16

1. Bůh ve své dobrotě povolává všechny křesťany v církvi k dokonalosti lásky v různých životních stavech, aby osobní svatostí začínala spása světa.

2. Na toto povolání, mající kořen ve křtu, musí každý dát s maximální svobodou odpověď lásky, aby důstojnost lidské osoby byla v souladu s Boží vůlí.

3. My všichni se vděčně radujeme z jedinečné milosti povolání k řeholnímu životu, kterou nám Bůh udělil. Vskutku, Otec nás povolal, abychom se mu darovali bez ponechání si něčeho pro sebe a abychom následovali šlépěje jeho milovaného Syna, a tak byli mocí Ducha svatého přetvořeni v jeho obraz.

4. V souladu s naším povoláním menších bratří kapucínů následujeme Krista chudého a pokorného, rozšiřujeme všude jeho poselství lidem, zvláště chudým, a společnosti veřejně vydáváme svědectví o Božím království.

5. Takto se v komunitě poutníků, kajícníků srdcem i skutky, služebníků všech lidí v duchu minority a radosti, zasvěcujeme spásnému poslání církve.

 

Č. 17

1. Péče o povolání se rodí především z přesvědčení, že my sami žijeme a druhým nabízíme typ života, jenž je bohatý na lidské a evangelní hodnoty a který též prokazuje opravdovou službu Bohu i lidem a současně podporuje rozvoj osobnosti.

2. Jestliže však chceme nabízet jasné svědectví o takovémto typu života, musíme se neustále obnovovat,

3. Aktivně spolupracujme při vzbuzování nových povolání, vedeni touhou uskutečnit Boží plán podle našeho charismatu. Proto se všichni, především ministři a jednotlivá bratrská společenství, pečlivě starejme o rozlišení a podporu opravdových povolání, zejména příkladem života, modlitbou, slovem a rovněž výslovnou nabídkou povolání.

4. Pečlivě uvádějme do života různé druhy pastoračního úsilí o povolání, hlavně v prostředích, která jsou bližší duchu našeho řádu. Mějme přitom na paměti, že lepších výsledků se dosahuje, když jsou někteří bratři zvláštním způsobem pověřeni, aby animaci povolání vykonávali a řídili. Nicméně všichni bratři ať nabízejí svou spolupráci na znamení plodnosti františkánského života.

5. Spolupracujme takto s Bohem, který povolává a vybírá, koho chce, a přispívejme k dobru církve.

 

Článek II

Přijetí do našeho života

 

Č. 18

1. Svatý František měl starost o čistotu našeho života a předvídal, že bratrské společenství se početně velmi rozroste, zároveň se však obával množství nevhodných bratří.

2. Proto aby bratrské společenství spíše než počtem rostlo každý den ctností, dokonalostí lásky a evangelním duchem, ať jsou ti, kdo chtějí přijmout náš život, svědomitě prověřováni a pečlivě doprovázeni při rozlišování povolání.

3. Provinční ministři ať se důkladně informují, zda ti, kdo žádají o přijetí do našeho života, mají vlastnosti požadované obecným právem i naším vlastním právem, aby mohli být přijati platně a dovoleně. Zvláště ať se zachovává následující:

a) Adepti musejí mít vhodnou povahu k tomu, aby mohli žít náš evangelní život v bratrském společenství.

b) Je třeba se ujistit, že mají fyzické i psychické zdraví nutné k tomu, aby snesli náš způsob života.

c) Je potřeba, aby adepti svým životem ukazovali, že pevně věří tomu, v co věří a co má za jisté svatá matka církev, a že mají katolické smýšlení.

d) Má být jasné, že se těší dobré pověsti, zvláště u lidí, kteří je dobře znají.

e) Mají být obdařeni náležitou lidskou zralostí, zvláště citovou a ve vztazích, a také velkorysostí. Kromě toho je třeba se ujistit, že vstupují do Řádu, aby se upřímně dali do služby Bohu a ke spáse lidí, podle Řehole, způsobu života svatého Františka a našich Konstitucí.

f) Ať mají vzdělání požadované v příslušném regionu a ať je naděje, že budou moci plodně vykonávat svou službu.

g) Zvláště pokud jde o adepty pokročilejšího věku a o ty, kdo už měli nějakou zkušenost s řeholním životem, ať se zjistí všechny užitečné informace o jejich předchozím životě.

h) Pokud jde o přijetí sekulárních kleriků nebo osob, které pocházejí z jiného institutu zasvěceného života nebo ze společnosti apoštolského života nebo ze semináře, nebo pokud jde o znovupřijetí našeho adepta, ať se zachovají předpisy obecného práva.

 

Č. 19

1. Kristus, náš nejmoudřejší Mistr, odpověděl mladíkovi, který mu vyjevil touhu získat věčný život, že chce-li být dokonalý, má nejprve prodat všechen svůj majetek a rozdat jej chudým, pak přijít a následovat ho.

2. František, následovník Krista, svým životem nejen naplnil Mistrovu radu, ale učil jí i ty, které přijímal, a vložil ji do Řehole jako pravidlo, které je třeba zachovávat.

3. Proto ať ministři a kvardiáni výše uvedená slova evangelia vysvětlí adeptům, kteří přicházejí do našeho Řádu vedeni vnitřní láskou ke Kristu, aby se pak ve vhodnou dobu, před věčnými sliby, zřekli svého majetku, a to především ve prospěch chudých.

4. Adepti ať se vnitřně připravují na budoucí zřeknutí se majetku a disponují se ke službě bližním, zvláště chudým.

5. Bratři pak, jak to chce Řehole, ať se varují jakéhokoli vměšování do těchto záležitostí.

6. Adepti kromě toho ať jsou odhodláni dát k dispozici celému bratrskému společenství svůj rozum i svou vůli, jakož i své ostatní dary přirozené i dary milosti, aby vykonávali úkoly, které jim byly svěřeny ve službě Božímu lidu.

 

Č. 20

1. Přijmout do postulátu, do noviciátu a ke slibům přísluší generálnímu ministrovi a kromě toho v každé provincii i provinčnímu ministrovi, který může tuto pravomoc delegovat provinčnímu vikáři a kustodovi.

2. Tito ministři, než přijmou adepty do noviciátu, ať se poradí se svou radou nebo s třemi či čtyřmi bratry jmenovanými toutéž radou. Pro připuštění adeptů k prvním a k věčným slibům potřebují ministři souhlas své rady.

3. Je-li to potřeba, ať se poradí s těmi, kdo se v dané problematice zvláště vyznají.

 

Č. 21

1. Novicmistrovi přísluší vykonat obřad přijetí noviců, pokud provinční ministr nerozhodne jinak.

2. Naopak provinční ministr přijímá jménem církve a jménem Řádu sliby noviců. Tuto pravomoc může svěřit jinému bratrovi Řádu, který má věčné sliby.

3. Ohledně začátku noviciátu a slibu našeho života, ať se zachovají liturgické předpisy a ať se konají střídmě a prostě.

4. Řeholní sliby se řádným způsobem skládají během slavení eucharistie a použije se přitom následující formule schválená Svatým stolcem pro první františkánský řád a pro Třetí regulovaný řád svatého Františka: „Ke chvále a slávě Nejsvětější Trojice. Já, bratr N. N., pohnut Božím vnuknutím, abych věrněji zachovával evangelium a následoval našeho Pána, Ježíše Krista, slibuji s pevnou vírou a s rozhodnou vůlí všemohoucímu a svatému Bohu Otci před přítomnými bratry do tvých rukou, bratře N. N., že budu žít po celý svůj život (po dobu… roků) v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě. Slibuji také, že budu věrně zachovávat život a Řeholi menších bratří potvrzenou papežem Honoriem podle Konstitucí Řádu menších bratří kapucínů. Proto se celým srdcem odevzdávám tomuto bratrskému společenství, abych působením Ducha svatého, po příkladu Neposkvrněné Panny Marie, na přímluvu našeho otce Františka a všech svatých, podpořen vaší bratrskou pomocí, usiloval o dokonalou lásku ve službě Bohu, církvi a lidem.“

 

Č. 22

1. Podstatou a cílem tří evangelních rad, ke kterým se zavazujeme při skládání slibů, je spojit se s Kristem srdcem osvobozeným milostí, životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě pro království nebeské, po příkladu svatého Františka.

2. Evangelní rada poslušnosti, kterou slibujeme v duchu víry a lásky při následování Krista poslušného až k smrti, zavazuje k tomu, abychom kvůli Bohu podřizovali svou vůli legitimním představeným „ve všem, co není proti svědomí a proti Řeholi“, když to podle našich Konstitucí přikazují.

3. Evangelní rada chudoby podle příkladu Krista, který byl bohatý a stal se chudým, kromě života chudého ve skutečnosti i v duchu, s sebou nese i závislost na představených a omezení při používání majetku a nakládání s ním. Kromě toho vyžaduje dobrovolné zřeknutí se možnosti vlastnit i nabývat, které je třeba vykonat před věčnými sliby způsobem, jenž – nakolik je to možné – je platný i před občanským právem.

4. Evangelní rada čistoty pro nebeské království, která je znamením budoucího světa a zdrojem větší plodnosti nerozděleného srdce, zahrnuje závazek dokonalé zdrženlivosti v celibátu.

 

Článek III

Formace obecně

 

Č. 23

1. Formace k zasvěcenému životu je cestou učednictví vedenou Duchem svatým, který nás postupně vede k tomu, abychom přijali smýšlení Ježíše, Otcova Syna, a abychom se připodobnili jeho způsobu poslušného, chudého a čistého života.

2. Jelikož formace směřuje k tomu, aby se celá osoba proměnila v Krista, musí proto po celý život pokračovat formování jak lidských hodnot, tak i toho, co patří k evangelnímu a zasvěcenému životu. Formace proto musí zasáhnout celého člověka ve všech rysech jeho individuality, jeho chování i jeho úmysly, a má obsahovat rozměr lidský, kulturní, duchovní, pastorační i pracovní, přičemž je třeba věnovat veškerou pozornost tomu, aby byla podporována harmonická integrace rozličných prvků.

3. Formace má za úkol stále více přizpůsobovat život bratří i bratrských společenství Kristu ve františkánsko-kapucínském duchu, s přihlédnutím k různosti místa i doby.

4. V našem Řádu probíhá formace ve dvou fázích: počáteční a stálé. Počáteční formace obsahuje iniciaci k zasvěcení podle způsobu našeho života až do věčných slibů i přípravu k práci a k posvátné službě, což může začít i během iniciace. Stálá formace následuje po počáteční formaci a trvá po celý život.

 

Č. 24

1. Každá formace je především dílem Ducha svatého, který vnitřně oživuje jak formátory, tak i formované.

2. Tak jako pro Františka je i pro nás církev ve svém celosvětovém i místním rozměru životním kontextem a základním pilířem jakékoli formace, neboť v ní Duch svatý působí neustále.

3. Bůh Otec zjevuje tajemství nebeského království maličkým. A svatý František nás učí, že Duch svatý spočívá stejně na prostém i na chudém. Proto za zvláště vhodné prostředí pro svou formaci považujme lidské společenství a sdílení života s chudými. A stále buďme připraveni se i od nich učit.

4. Naše bratrské společenství, které má v církvi pěstovat svou spiritualitu, má povinnost i právo pečovat o formaci bratří v souladu s naším charismatem. Formace je tudíž prvořadým úkolem Řádu i všech jeho správních oblastí.

5. Aktivní formace vyžaduje spolupráci formovaných, kteří jsou hlavními autory svého růstu a jsou za něj zodpovědní.

6. Každý bratr je po celý život zároveň formovaným i formátorem, neboť všichni se máme vždy co učit i co vyučovat. Tento princip ať je považován za program formace, který je třeba uvádět do života.

7. Náš společný život jako menších bratří je prvořadým prvkem františkánského povolání. Proto bratrský život musí být vždy a všude základním požadavkem formačního procesu.

8. Aby jednotlivá bratrská společenství – a zvláště ta, která jsou formační – mohla vykonávat tuto svou primární funkci, je nutné, aby získávala pomoc a podněty od hlavního společenství, kterým je provincie, skrze niž vzniká naše příslušnost k celému Řádu. Adepti ať jsou vychováváni k vědomí, že Řád tvoří jedinou rodinu, na jejímž dobru se musejí zodpovědně podílet.

9. I když jsou všichni bratři formátory, musejí někteří nést větší zodpovědnost. Zvláštním úkolem generálního ministra a jeho rady je zabezpečit autentičnost formace všech bratří Řádu. V jednotlivých správních oblastech tato zodpovědnost padá na ministry a kvardiány, kteří jsou animátory a řádnými koordinátory průběhu formace bratří. Pak jsou také kvalifikovaní formátoři, kteří přijímají a vykonávají tuto zvláštní službu jménem Řádu a bratrského společenství.

 

 

Č. 25

1. Řád ať má k dispozici formační nástroje, které odpovídají požadavkům jemu vlastního charismatu.

2. Jelikož adeptům v období počáteční formace je třeba věnovat zvláštní pozornost, ať se připraví vhodné výchovné struktury pro jednotlivé správní oblasti nebo pro skupiny správních oblastí.

3. Výchovný proces především vyžaduje skupinu zodpovědných bratří, kteří pracují v souladu s pravidly, jež se týkají celého průběhu formace.

4. Proto ať se ministři s veškerou péčí postarají o odbornou formaci dostatečného počtu formátorů, kteří přijímají a vykonávají svou službu jménem Řádu. Jim pak ať se dostane náležité podpory celého bratrského společenství.

5. Formátoři ať jsou si vědomi, že úkol, který je jim svěřen, má nejvyšší důležitost pro život Řádu a církve, a ať se mu ochotně věnují s tím, že odloží všechny jiné činnosti.

6. Velkou důležitost mají sekretáři pro formaci, ať už na generální úrovni nebo na úrovni jednotlivých správních oblastí či konferencí nebo oblastí spolupráce. Ať je tedy o ně dobře postaráno, aby mohli účinně působit.

7. Generální sekretariát pro formaci je prvním nástrojem přímé spolupráce s generálním ministrem a s jeho radou ve všem, co se týká počáteční i stálé formace bratří a studijních center Řádu. Ať je k dispozici různým správním oblastem, rozličným oblastem meziprovinční spolupráce a konferencím, a nabízí jim pomoc a informace, aby tak podporoval to, co se týká formace.

8. Podobně jednotlivé provincie nebo skupiny provincií ať mají sekretariát či radu pro formaci.

9. Důležité principy, na které je třeba všude ve formaci dbát, a vlastní charakteristiky našeho Řádu ať jsou vhodně zakotveny v Ratio formationis1 nebo ve formačním plánu.

10. I jednotlivé správní oblasti či skupiny správních oblastí podle situace v regionu ať mají svůj formační plán, v němž jsou vyjádřeny cíle, programy i konkrétní postupy celého formačního procesu bratří.

 

Článek IV

Iniciace k našemu životu

 

Č. 26

1. Ti, kdo jsou přijímáni do Řádu, musejí projít iniciací a postupně být uvedeni do evangelního františkánského života. Pro zdárný průběh iniciace ať se adeptům pod vedením formátorů poskytnou nezbytné zkušenosti a znalosti.

2. V období iniciace ať je formace adeptů skutečně kvalitní, celistvá a přizpůsobená požadavkům místa a doby a ať obsahuje harmonicky sloučené prvky lidské i duchovní.

3. Ať se používají vhodné prostředky aktivní výchovy, především výkon činností a služeb, během nichž ať jsou adepti postupně přiváděni k tomu, aby získávali vládu nad sebou a aby získávali i psychickou a citovou zralost.

4. S úctou ke zvláštní povaze i milosti každého jednotlivce ať jsou adepti uváděni do duchovního života, který se živí Božím slovem, aktivní účastí na liturgii, rozjímáním i osobní modlitbou tak, aby byli stále více přitahováni Kristem, který je cesta, pravda a život.

5. V období iniciace ať bratři získají solidní znalost i praxi františkánsko-kapucínského ducha studiem života svatého Františka a jeho pohledu na zachovávání Řehole, studiem dějin i ryzí tradice našeho Řádu a zvláště tím, že se s tím ztotožní vnitřně i v praktickém životě, ke kterému jsou povoláni.

6. Zvláště pak ať vedou bratrský život jak v komunitě, tak i s ostatními lidmi, ať jim horlivě pomáhají v jejich potřebách, aby se tak naučili každý den stále dokonaleji žít v činném a solidárním spojení s církví.

7. Ať jsou vychováváni k tomu, aby velkodušně a zcela darovali svůj život a aby v sobě rozvíjeli misionářskou připravenost.

 

Č. 27

1. Adepti Řádu musejí všechny etapy iniciace strávit v bratrských společenstvích, která jsou vhodná pro náš život a pro péči o jejich formaci.

2. Výběr domů a určení formačních bratrských společenství ať provedou kompetentní ministři se souhlasem příslušných rad.

3. Zřízení, přesunutí a zrušení noviciátního domu náleží generálnímu ministrovi se souhlasem jeho rady a prostřednictvím písemného dekretu. Ve zvláštních případech a mimořádně může tatáž autorita dovolit, aby novic vykonal noviciát v jiném domě Řádu pod vedením vhodného řeholníka, který obdrží pravomoci novicmistra.

4. Vyšší představený může dovolit, aby skupina noviců pobývala po určená období v jiném domě Řádu, který on určí.

 

Č. 28

1. Každý bratr, kterého Bůh bratrskému společenství daruje, mu přináší radost a zároveň je to pro nás všechny pobídka, abychom se obnovovali v duchu svého povolání.

2. Zodpovědnost za iniciaci se týká celého bratrského společenství, jelikož adepti k němu patří.

3. Nicméně provinční ministr se souhlasem své rady, způsobem a v rámci mezí, které on sám musí stanovit, ať svěří jejich vedení bratřím obdařeným zkušeností života duchovního, bratrského i pastoračního, kteří jsou znalí nauky, jsou moudří, umí rozlišovat duchy a znají lidské duše.

4. Magistři postulantů, noviců a juniorů ať jsou osvobozeni od veškerých závazků, které by mohly bránit péči o adepty a jejich vedení.

5. Magistrům ať jsou přiděleni spolupracovníci, zvláště v tom, co se týká péče o duchovní život a oblast svědomí.

 

Č. 29

1. Iniciace do našeho zasvěceného života se odvíjí po etapách postulátu, noviciátu a juniorátu, a probíhá podle předpisů obecného práva i našeho partikulárního práva.

2. Období iniciace začíná dnem, v němž provinční ministr přijal kandidáta do postulátu, a trvá až do věčných slibů. Od okamžiku přijetí je kandidát postupně začleňován do bratrského společenství, co se týká formace, života i práce.

 

Č. 30

1. Postulát je prvním obdobím iniciace, v němž dochází k volbě našeho života.

2. V tomto období postulant poznává náš život a činí další a pečlivější rozlišení svého povolání. Komunita ze své strany poznává lépe postulanta a ujišťuje se o vývoji jeho lidské zralosti, především citové, a také o schopnosti rozlišovat svůj život a znamení doby podle evangelia.

3. Postulantovi se proto musí zvláštním způsobem pomáhat, aby prohloubil život víry. Za tímto účelem se formace postulantů zaměřuje především na doplnění katecheze o víře, uvedení do liturgického života, metodu a zkušenost modlitby, studium františkánství, bratrský život a první zkušenost s činností v apoštolátu.

 

Č. 31

1. Noviciát je obdobím intenzivnější iniciace a hlubší zkušenosti evangelního františkánsko-kapucínského života v jeho základních požadavcích. Vyžaduje svobodné a zralé rozhodnutí zakusit náš způsob řeholního života.

2. V den začátku noviciátu ať se slaví obřad, při němž prosíme Boha, aby nám pomohl dosáhnout vlastních cílů tohoto období. Je dobré, aby novici při této příležitosti obdrželi „zkušební šat“. Tento úkon nechť probíhá v rámci řeholního bratrského společenství. O začátku noviciátu, jímž začíná život v Řádu, ať se pořídí dokument.

3. Proces iniciace během noviciátu má za základ hodnoty našeho zasvěceného života, které je třeba poznávat a žít ve světle Kristova příkladu, evangelních ideálů svatého Františka a ryzích tradic Řádu.

4. Rytmus noviciátu ať odpovídá hlavním prvkům našeho řeholního života, zvláště prostřednictvím specifické zkušenosti víry, kontemplativní modlitby, bratrského života, kontaktu s chudými a práce.

5. Vedení noviců je pod autoritou ministrů vyhrazeno jen magistrovi, což musí být bratr Řádu s věčnými sliby.

6. Aby byl noviciát platný, musí trvat dvanáct měsíců, které jsou prožity v noviciátní komunitě. Ministr se souhlasem své rady stanoví jeho začátek a způsob.

7. Nepřítomnost v domě noviciátu po dobu, která je větší než tři měsíce, ať kontinuální nebo přerušovaná, činí noviciát neplatným. Nepřítomnost větší než patnáct dní je třeba nahradit. Co se týká ostatního, ať se pečlivě zachovají předpisy obecného práva ohledně noviciátu.

 

Č. 32

1. Juniorát, který začíná dočasnými sliby a končí věčnými sliby, je třetí etapou iniciace. V tomto období bratři směřují k větší zralosti a připravují se na konečné rozhodnutí pro evangelní život v našem Řádu.

2. Juniorátní formace musí být stejná pro všechny bratry z toho důvodu, že se svou podstatou vztahuje k zasvěcenému životu a k věčným slibům. A jelikož má v našem povolání bratrský evangelní život první místo, i během tohoto období je mu třeba přisuzovat prvořadý význam.

3. Bratři ať jsou vedeni k živému kontaktu s Kristem, aby se Mu stále více stávali podobnými a aby v Něm nacházeli svou identitu. Podle svého nadání a milosti ať jsou uváděni do hlubšího studia Písma svatého, teologie duchovního života, liturgie, dějin a spirituality Řádu. Ať jsou prakticky zasvěcováni do různých způsobů apoštolátu a do práce, včetně domácích prací. Tento proces iniciace ať vždy probíhá s přihlédnutím k životu a k postupnému zrání jednotlivce.

Článek V

Slib našeho života

 

Č. 33

1. Často rozjímejme o tom, jak veliká je milost řeholního slibu. Jeho prostřednictvím z nového, zvláštního titulu přijímáme ke chvále slávy Nejsvětější Trojice život, který nás vede k dokonalosti lásky, a pevně zasvěceni službě Bohu se Mu klaníme v duchu a v pravdě.

2. Řeholním zasvěcením nás Duch svatý zvláštním způsobem spojuje s Kristem, dává nám účast na tajemství nerozlučného svazku Krista a církve, jeho snoubenky, a přibližuje nás životnímu stavu, který je předzvěstí budoucího vzkříšení a slávy nebeského království.

3. Abychom v tomto zasvěcení mohli sklízet co nejhojnější plody křestní milosti, zavazujeme se prakticky žít evangelní rady podle Řehole a Konstitucí.

4. Tak se chceme osvobodit od překážek, které by nám mohly bránit v dokonalé lásce, v duchovní svobodě a v dokonalosti bohoslužby.

5. Prostřednictvím slibu máme díky Božímu daru zvláštním způsobem účast na životě Církve a svým svědectvím máme podíl na jejím spásonosném poslání.

6. Proto vybízíme bratry, aby se na své sliby připravovali velmi pečlivě intenzivním svátostným životem, zvláště účastí na eucharistii, horlivou modlitbou a exerciciemi. Což ať se děje obzvláště intenzivně a zvláštním způsobem před věčnými sliby.

 

Č. 34

1. Po skončení noviciátu a po ověření vhodnosti novice se skládají na dobu, kterou určí ministr po dohodě s novicem, dočasné sliby, které budou obnovovány až do věčných slibů. Jestliže o vhodnosti novice trvají pochybnosti, ministr může prodloužit dobu zkoušky, ale ne více než o šest měsíců. Jestliže ani pak nebude novic shledán vhodným, ať je propuštěn.

2. Doba dočasných slibů nesmí být kratší než tři roky a delší než šest let. Je-li to považováno za vhodné, může být prodloužena, ale tak, aby celková doba, po kterou je bratr vázán dočasnými sliby, nepřekročila devět let.

3. Je-li bratr považován za vhodného a sám o to požádá, věčné sliby složí v době určené ministrem, po poradě se slibujícím. K tomu ať dojde vždy až po uplynutí celého tříletí dočasných slibů a zároveň ne dříve, než slibující dosáhne jednadvaceti let věku. Věčnými sliby je bratr definitivně začleněn do bratrského společenství Řádu se všemi právy a povinnostmi podle předpisů Konstitucí.

4. Když vyprší doba, na kterou byly sliby složeny, bratr může odejít z Řádu. Ze spravedlivých důvodů ho může příslušný ministr po vyslechnutí své rady vyloučit z obnovy dočasných slibů nebo ho může nepřipustit k věčným slibům.

5. Ať se zachovají i všechny ostatní předpisy obecného práva, které se týkají slibů, zvláště předpisy o nakládání s majetkem před dočasnými a před věčnými sliby.

 

Č. 35

1. Během slavení prvních slibů se předává náš řeholní hábit, i když novicové předtím přijali „zkušební šat“.

2. Podle Řehole a řádového zvyku se náš hábit skládá z tuniky kaštanové barvy s kapucí, cingula a sandálů nebo bot, pokud je k tomu spravedlivý důvod. Ohledně zvyku nosit vousy ať se zachová princip mnohosti forem.

3. Pamatujme na to, že svatý František oblékl kající šat ve tvaru kříže, a my také nosme hábit jako výzvu k obrácení, jako znamení zasvěcení se Bohu a naší příslušnosti k Řádu. O svém stavu menších bratří svědčíme i tímto způsobem, proto šaty, které nosíme, ať jsou svědectvím chudoby.

4. Protože jsme se oblékli v Krista, mírného a pokorného, musíme být menší, ne naoko, ale doopravdy – srdcem, slovy i skutky, protože znamení pokory, která ukazujeme navenek, přispívají jen málo ke spáse duší, pokud nás samotné nevede duch pokory.

5. Proto po příkladu svatého Františka se snažme ze všech sil, abychom se stali dobrými, a ne abychom se takovými jen zdáli, abychom byli přímočaří ve slovech i v činech. Považujme se za „menší a podřízené všem“, jak nám to připomíná Řehole, a úctu a pocty přenechejme druhým.

 

Č. 36

1. Provinční ministr a se zvláštním pověřením i ti, kdo jsou zmíněni v čísle 20, mají pravomoc propustit postulanta nebo novice, který není považován za vhodného pro náš život.

2. Ze závažného důvodu, který nesnese odklad, má tutéž pravomoc jak novicmistr, tak i magistr postulantů, ale se souhlasem rady bratrského společenství. Příslušný ministr o tom musí být neprodleně informován.

3. Generální ministr se souhlasem své rady může udělit bratrovi s dočasnými sliby, když ten o to z vážných důvodů žádá, dovolení odejít z Řádu. To s sebou nese, z práva samého, dispenz od slibů i od všech povinností vyplývajících ze slibů.

4. Ohledně přechodu do jiného institutu zasvěceného života nebo do společnosti apoštolského života, ohledně odchodu z Řádu a ohledně propuštění bratra jak po dočasných, tak i po věčných slibech ať se zachovají předpisy obecného práva církve.

 

Článek VI

Formace k práci a ke službě

 

Č. 37

1. Protože my všichni jsme byli povoláni k evangelnímu životu ve společném řeholním zasvěcení, jsme podle vzoru sv. Františka a podle kapucínské tradice vázáni vyjadřovat apoštolský prvek našeho povolání svědectvím života ve všech úkolech, které v poslušnosti a v bratrském společenství plníme.

2. Proto, vědomi si napomenutí svatého Františka v Závěti: „Ti, kdo neumějí pracovat, ať se to naučí.“, se snažme získat odpovídající průpravu ke každé službě, která se po nás žádá.

3. Jen stěží lze vykonávat nějakou činnost náležitým způsobem bez přiměřeného odborného vzdělání.

4. Úkolem Řádu je pomoci každému bratrovi, aby rozvinul svou vlastní milost práce. Při výkonu své práce se bratři vskutku navzájem podporují v povolání a vzrůstá harmonie bratrského života.

5. Formace k práci a ke službě ať je rozvržena tak, aby bratři podle svého nadání a svého povolání byli náležitě připravováni pro úkoly a služby, které mají vykonávat. Proto ať se někteří naučí řemesla a praktické práce, jiní ať se věnují studiu pastoračnímu a vědeckému, zvláště studiu posvátných věd.

6. Maximální péče ať se věnuje tomu, aby příprava k práci a k apoštolátu probíhala v opravdovém duchu služby, v souladu s řeholním zasvěcením, a souzněla s průběhem iniciace tak, že je zajištěno prvenství bratrského života.

 

Č. 38

1. Všichni bratři, když slouží Pánu v minoritě, ať pamatují na to, že nade všechno mají toužit po tom, aby měli Ducha Páně a jeho svaté působení.

2. Proto, zatímco si osvojují manuální zručnost a solidní vzdělání, ať se snaží stát se svatými a zároveň i kompetentními ve zvláštní milosti práce.

3. Ať se připravují na apoštolský život v duchu odříkání a kázně, jak jim to umožňuje jejich nadání. Tak formováním své osoby a rozvíjením svého vzdělání přispívají ke společnému dobru Řádu, církve i společnosti.

4. Studia, osvícená a oživená láskou Kristovou, ať zcela odpovídají povaze našeho života.

5. Proto bratři, když se věnují studiu, ať vzdělávají mysl i srdce tak, aby podle přání svatého Františka rostli ve svém povolání, neboť formace k jakémukoli druhu práce je integrální součástí našeho řeholního života.

 

Č. 39

1. V našem apoštolském Řádu prostupuje starostlivost o pastoraci celou formací, aby všichni bratři, každý podle svých schopností, mohli jako učedníci a proroci našeho Pána Ježíše Krista hlásat skutkem i slovem Boží království, s přihlédnutím k pastoračním potřebám regionů i k misijnímu a ekumenickému poslání církve.

2. Formace ve filozofických a teologických oborech ať je předávána zvláště podle františkánské nauky a ať harmonicky směřuje k postupnému otevírání mysli vůči Kristovu tajemství.

3. Tato formace nechť probíhá ve studijních centrech Řádu, provinčních či meziprovinčních. Pokud to není možné kvůli situaci v regionu či v provincii nebo kvůli jiným zvláštním potřebám, ať bratři navštěvují jiná studijní centra. Ať se dává přednost, když je to možné, spolupráci s františkánskými instituty a ať je postaráno o to, aby byla zajištěna náležitá františkánsko-kapucínská formace.

4. Bratři, kteří jsou povoláni k posvátné službě, musejí být formováni podle církevních předpisů s přihlédnutím k povaze našeho bratrského společenství. K přijetí posvátných svěcení je vyžadován souhlas provinčního ministra a jeho rady.

 

Č. 40

1. Formátoři ať jsou si vědomi, že bratři ve formaci jsou hlavními aktéry formace, kterou mají získat, především oni za ni zodpovídají a s důvěrou mají spolupracovat s formátory.

2. Bratři pověření výukou ať nabízejí především své svědectví života a vytvářejí mezi sebou a vyučovanými pevné společenství myšlenek i činů. Při výuce i při rozhovorech s vyučovanými ať používají aktivní metody, které bratrům ve formaci umožní získat živé a ucelené vzdělání.

3. Výuku ať si připravují a předkládají pečlivě, pod vedením učitelského úřadu církve. Ať pozorně sledují vývoj svých oborů a přizpůsobují mu svou výuku.

4. A nakonec se také doporučuje, aby věnovali své síly bádání, psaní a publikování vědeckých prací, zvláště v oblasti františkánství. Za tímto účelem jim i ostatním bratřím mohou být nápomocny františkánské instituty podporované Řádem.

 

Článek VII

Stálá formace

 

Č. 41

1. Pamětlivi svatého Františka a jeho napomenutí – „Začněme, bratři, sloužit Pánu Bohu, neboť až dosud jsme přinesli jen málo užitku nebo žádný!“ – si všichni musíme být vědomi nutnosti neustálé formace.

2. Stálá formace je procesem osobní obnovy i obnovy komunity a adekvátním přizpůsobováním struktur i činnosti, abychom byli schopni stále žít své povolání podle evangelia v konkrétní skutečnosti každého dne.

3. Stálá formace se dotýká celého člověka. Má ale dvojí povahu. Za prvé jde o duchovní obrácení probíhající stálým navracením se k pramenům křesťanského života a k původnímu duchu Řádu, který máme žít způsobem, jenž odpovídá různým kulturám a době. Za druhé je to kulturní a profesní obnova, ke které dochází takříkajíc technickým přizpůsobením se podmínkám doby. To všechno přispívá k větší tvůrčí věrnosti našemu povolání.

 

Č. 42

1. Stálá formace je určena všem bratřím, neboť není ničím jiným než stálým rozvíjením našeho povolání. Proto a bez jakýchkoli pochyb a nade všechno je povinností i právem jednotlivých bratří, aby pečovali o svou stálou formaci.

2. Všichni ministři a kvardiáni ať považují za řádnou primární povinnost své pastýřské služby podporovat stálou formaci bratří, kteří jsou jim svěřeni.

3. Obzvláště sami ministři a ostatní formátoři ať pečují o to, aby u těch, kdo jsou přijati do Řádu, zrálo přesvědčení, že po celý život musejí pečovat o své povolání, jelikož žádný bratr po ukončení počáteční formace se nemůže považovat za plně připraveného na celý život.

 

Č. 43

1. Řád ať má formační nástroje, které odpovídají našemu charismatu, a dává je k dispozici všem bratřím.

2. V jednotlivých správních oblastech ať se vydají zvláštní předpisy ohledně stálé formace, podle různosti míst a podmínek osob i doby.

3. Program ať je organický, dynamický a celistvý – ať pojme celý řeholní život ve světle evangelia a v duchu bratrství.

4. Každodenní bratrský život hodně napomáhá stálé formaci. První školou formace je právě každodenní zkušenost řeholního života ve svém normálním rytmu modlitby, rozjímání, bratrského soužití a práce.

5. Kromě toho se doporučují i mimořádné prostředky, tj. nové či obnovené iniciativy stálé formace ve spolupráci a s pomocí místních bratrských společenství a provincií, které se nacházejí v rámci jednotlivých provincií nebo oblastí či konferencí vyšších představených.

6. Ministři ať pečují o to, aby se vhodní bratři zvláštním způsobem vzdělávali na institutech, fakultách a univerzitách v posvátných vědách i v ostatních vědách, podobně jako v umění a v různých profesních oborech, jak se to bude zdát vhodným pro službu církvi i Řádu.

7. Pro podporu ducha bratrství v celém Řádu, ke zdokonalení formace a k podpoře františkánské kultury se doporučuje naše Mezinárodní kolej v Římě.

8. Kromě toho se doporučuje pečovat o knihovny a doceňovat je, jako i další umělecké předměty Řádu s tím, že mají svou hodnotu pro formaci: jsou svědky naší identity, spirituality a apoštolského působení.

 

Č. 44

1. Každý bratr ať se s chutí snaží náležitě žít své františkánsko-kapucínské povolání, k němuž ho povolal Bůh.

2. Proto se všichni snažme uchovat si dar řeholního povolání a věrnosti své i druhých, a upevňujme ho věrnou spoluprací s Boží milostí, moudrou bdělostí a stálou modlitbou.

3. Chraňme se také, bratři, abychom neupadli do vnitřního odpadlictví, ke kterému dochází, když pro vlažnost pod řeholním zevnějškem nosíme světské smýšlení a vzdalujeme se duchu svého povolání i lásce k němu, posloucháme ducha pýchy a smyslnosti tohoto světa. Ale pamatujme na výrok apoštola „Nechtějte se přizpůsobovat smýšlení tohoto světa“ a vyhýbejme se všemu, co zavání hříchem a co narušuje řeholní život.

4. Snažme se tedy – poté, co jsme opustili svět – abychom po ničem jiném netoužili, nic jiného nechtěli, v ničem jiném abychom nenacházeli zalíbení, než abychom následovali ducha Páně a jeho svaté působení, abychom se mu vždy líbili, abychom tak vždy byli opravdu bratry, abychom byli chudí, mírní a toužili po svatosti, abychom byli milosrdní a čistého srdce, zkrátka takoví, aby skrze nás mohl svět poznat Boží pokoj a dobrotu.

 

 

Kapitola III

NÁŠ ŽIVOT MODLITBY

 

Č. 45

1. Modlitba k Bohu, jako dýchání lásky, se rodí z podnětu Ducha svatého, přičemž vnitřní člověk začíná naslouchat hlasu Božímu, který promlouvá k srdci.

2. Bůh, který nás miloval jako první, k nám promlouvá různými způsoby: ve všem stvoření, ve znameních doby, v životech lidí, v našem srdci a zvláště pak skrze své Slovo v dějinách spásy.

3. V modlitbě odpovídáme Bohu, který k nám promlouvá, a dosahujeme plnosti, nakolik opouštíme sebelásku a ve spojení s Bohem i s lidmi se proměňujeme v Krista – Bohočlověka.

4. Sám Kristus je totiž naším životem, naší modlitbou i naší činností.

5. Proto vskutku synovskou rozmluvu s Otcem uskutečňujeme, když žijeme s Kristem a modlíme se v jeho Duchu, který volá v našem srdci: Abba, Otče!

6. Když jsme se důvěrněji zasvětili službě Boží prostřednictvím evangelních slibů, usilujme o to, abychom ve svobodě ducha věrně a stále rozvíjeli tento život modlitby.

7. S co největším úsilím proto pečujme o ducha svaté modlitby a zbožnosti, jemuž mají všechny ostatní časné věci sloužit, abychom se stali skutečnými následovníky svatého Františka, který už se nejevil jako někdo, kdo se modlí, ale spíše byl člověkem, který se stal modlitbou.

8. Nade všechno mějme touhu po Duchu Páně a po jeho svatém působení, modleme se vždy k Bohu s čistým srdcem, vydávejme lidem svědectví opravdové modlitby, aby všichni na našich tvářích a v životě našich bratrských společenství viděli a zakoušeli odlesk dobroty a laskavosti Boha, přítomného ve světě.

 

Č. 46

1. Naše modlitba ať je zvláštním výrazem našeho povolání menších bratří.

2. Opravdu se modlíme jako bratři, když se shromažďujeme ve jménu Krista ve vzájemné lásce, aby Pán byl doopravdy mezi námi.

3. A opravdu se modlíme jako menší, když žijeme s Kristem chudým a pokorným, když předáváme Otci křik chudých a sdílíme s nimi jejich způsob života.

4. Buďme proto věrni tomu, co jsme slíbili, naplňujme svým životem to, co chce Pán, a chtějme to, co se líbí Jemu.

5. Tak modlitba i činnost, inspirovány jediným a tímtéž Duchem Páně, nejsou v rozporu, ale navzájem se doplňují.

6. Františkánská modlitba je afektivní, tj. modlitba srdce, která nás vede k důvěrné zkušenosti s Bohem. Když patříme na Boha, nejvyšší Dobro a veškeré Dobro, z něhož pochází všechno dobré, musí z našeho srdce tryskat klanění, díkůvzdání, obdiv i chvála.

7. Rozpoznávejme Krista ve všem stvoření, jděme světem, hlásejme pokoj a pokání a zvěme všechny ke chvále Boží jako svědkové jeho lásky.

 

Č. 47

1. Křtem jsme zasvěceni službě Boží a ještě důvěrněji jsme s Ním spojeni řeholními sliby, proto si velmi važme posvátné liturgie, která je výkonem Kristova kněžského úřadu, vrcholem každé činnosti církve a zdrojem křesťanského života. Osobní i bratrský duchovní život napájejme z téhož pramene a zpřístupňujme jeho poklady věřícím.

2. Proto co nejvíce mějme v úctě tajemství eucharistie a božské ofícium, neboť svatý František chtěl, aby utvářely život bratrského společenství.

3. Účastněme se posvátné liturgie zbožně a chovejme se při ní i navenek důstojně.

4. Pečlivě se snažme i o to, abychom věrně zachovávali liturgické předpisy a v jejich ryzím duchu je spojovali s kreativitou, spontánností a s místními kulturami.

5. Aby slovo Boží hlouběji pronikalo do našich srdcí a aby niterná účast na božských tajemstvích stále více obnovovala náš život, při našich slaveních dávejme vhodný prostor tichu, které je součástí samotného slavení liturgie.

6. Po příkladu svatého Františka, který často vyjadřoval své city zpěvem a hudbou, nakolik je to možné, ať se liturgie slaví i se zpěvem, zvláště o svátcích. Nicméně věnujme pozornost ani ne tak melodickému vyjádření hlasem, jako spíše vnitřní účasti, aby hlas byl v souladu s myslí a mysl byla v souladu s Bohem.

7. V záležitostech liturgických obřadů, bratři ať se zachovají podle předpisů, které vydaly příslušné místní církevní autority pro oblast, v níž se nacházejí.

 

Č. 48

1. S plným vědomím a aktivně se účastněme eucharistie, která je zdrojem života církve i základem, osou a srdcem našeho bratrského života. Slavme velikonoční tajemství Ježíše Krista, dokud On nepřijde, aniž bychom si ponechali cokoli ze sebe, aby nás zcela přijal Ten, který se nám celý nabízí.

2. Aby bylo jasnější, že při lámání eucharistického chleba jsme povznášeni ke společenství s Kristem i mezi sebou a abychom tak vyjádřili jednotu oběti, kněžství i bratrského společenství, ve všech našich domech ať se každý den slaví jedna mše bratrského společenství. Kdyby to nebylo možné, ať se často slaví eucharistie s účastí všech bratří.

3. Eucharistie, v níž pod svátostnými způsobami je pro nás přítomný sám Pán Ježíš Kristus, ať je uchovávána v našich oratořích a v našich chrámech na co nejdůstojnějších místech a co nejdůstojnějším způsobem.

4. Po příkladu svatého Františka se klaňme s vírou, s pokornou úctou a se zbožností Ježíši Kristu, přítomnému v eucharistii. Spolu s ním nabízejme Otci prostřednictvím Ducha sami sebe i svou činnost a u Něho, který je duchovním středem bratrského společenství, se často zastavujme v horlivé modlitbě.

 

Č. 49

1. Liturgie hodin, která milost eucharistie rozprostírá do celého dne, je modlitbou Krista, který se s církví spojuje ve chvále i v přímluvných modlitbách, které On neustále předkládá Otci za všechny lidi.

2. Důstojně slavme liturgii hodin, k níž nás církev zavazuje mocí našich slibů, abychom se účastnili věčného chvalozpěvu, který na zemi přineslo vtělené Slovo, a abychom se sjednocovali s hlasem církve, která se obrací na svého snoubence Krista, abychom tak předem okoušeli chválu, která stále zní před trůnem Božím a Beránkovým.

3. Celé bratrské společenství ať se ve jménu Kristově každý den shromažďuje, aby vzdávalo díky Otci v Duchu svatém a aby si připomínalo tajemství spásy liturgií hodin, jejímž prostřednictvím tajemství Krista prostupuje a proměňuje čas. Pokud to nelze konat celé, ať se společně slaví alespoň ranní chvály a nešpory.

4. Kromě toho doporučujeme, aby bratři konali totéž, ať už jsou či se nacházejí kdekoli, a aby podle místních poměrů slavili liturgii hodin s věřícími.

5. Místní kapitula se souhlasem ministra ať stanoví denní řád domu a práce tak, aby průběh dne i každé naší činnosti byly posvěcovány chválami Božími, s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem osob, doby a kultury.

6. Pokud nemůžeme slavit liturgii hodin společně, pamatujme na to, že i při individuální modlitbě se duchovně spojujeme s celou církví a zvláště s bratřími. S tímtéž hlubokým úmyslem ať se modlí i ti bratři, kteří se modlí ofícium otčenášů podle Řehole.

 

Č. 50

1. Naše modlitba ať se inspiruje učením proroků a žalmistů, ale především příkladem Syna Božího, který tím že přijal lidství, má také ve své modlitbě účast na všem, co prožívají jeho bratři a obětováním sebe sama se za ně přimlouvá u Otce.

2. Svatý František, který při kontemplaci objevil Boží záměr, chtěl mít plnou účast na Kristově lásce k lidem, a tak objímal malomocné a hlásal všem radostnou zprávu o naději a o pokoji, kterého se dosahuje obrácením.

3. I naši první bratři kapucíni upřednostňovali život v kontemplaci a v samotě, byli pozorní a vstřícní vůči potřebám lidí a zakoušeli přítomnost Boží v každodenních událostech a v lidských osudech.

4. Následujme jejich příklad, snažme se přijímat projevy Boží lásky v předivu dějin, v lidové zbožnosti a v rozličných kulturách různých zemí.

5. Proto naše modlitba ať je výrazem všeobecné solidarity a soucitu. Přibližujme se Ježíšově modlitbě a stávejme se hlasem každé skutečnosti tak, že na sebe bereme radosti i naděje, bolesti i úzkosti všech lidí.

 

Č. 51

1. Vědomi si toho, že v modlitbě spolupracujeme s Bohem na příchodu jeho Království a na růstu Těla Kristova, pamatujme na katolického ducha svatého Františka a prosme Pána za svatou matku církev, za papeže, za ty, kdo nám vládnou, za všechny lidi, za spásu celého světa a zvláště za celou františkánskou rodinu a za dobrodince.

2. Víra ve vzkříšeného Krista podpírá naši naději a udržuje živé naše společenství s bratry, kteří spočinuli v pokoji Kristově. Spojeni vzájemnou výměnou duchovních darů svěřujme při slavení eucharistie i ve svých modlitbách milosrdnému Bohu všechny zemřelé. S vděčností a s láskou se zvláště modleme za zemřelé podle toho, co je stanoveno v Nařízeních generálních kapitul.

 

Č. 52

1. Církev si každou neděli připomíná vzkříšení Páně a během liturgického roku, jehož středem je velikonoční triduum, připomíná a uděluje tajemství vykoupení všem věřícím, aby mohli být naplněni milostí spásy.

2. Prožívejme neděli, velikonoce týdne, v naslouchání Slovu a ve společenství jednoho rozlámaného chleba, abychom posilovali svůj život v bratrství. V den Páně se velkoryse věnujme pastorační službě. S radostí a s vděčností slavme dar stvoření, živme v sobě horlivé očekávání neděle, která neskončí a která nás uvede do Božího odpočinutí.

3. Z celého svého srdce obejměme, jako pramen ducha a života, bohatství milosti, kterého se nám dostává během slavení liturgického roku a ze svátostí, které jsou nevyčerpatelným zdrojem duchovní potravy a hlavním prvkem naší formace.

4. Při slavení tajemství spásy, jako synové Boží, se nechejme v modlitbě vést Duchem svatým, aby nám dal každý den růst v Kristu, abychom dosáhli plnosti společenství s Otcem i s bratry.

5. V duchu svatého evangelia a v souladu s průběhem liturgického roku zvláště uctívejme tajemství Kristova lidství a kažme o nich věřícím, obzvláště o Vánocích a o Velikonocích, kdy svatý František obdivoval lásku a pokoru Páně.

6. Také o svátcích Panny Marie a o památkách svatých církev hlásá velikonoce svého Pána. Proto uctívejme se zvláštní zbožností, a to především liturgií, modlitbou Anděl Páně a růžencem, Marii, Matku Boží a Pannu bez hříchu počatou, dceru a služebnici Otce, matku Syna a snoubenku Ducha svatého, která se stala chrámem – jak to vyjádřil svatý František –, a podporujme úctu k ní mezi lidmi. Ona je vskutku naší matkou a obhájkyní, patronkou našeho Řádu, účastnicí chudoby i utrpení svého Syna a – jak dosvědčuje zkušenost – cestou k osvojení si ducha Krista chudého a ukřižovaného.

7. Zároveň podle staré tradice zbožně ctěme svatého Josefa, věrného snoubence Panny Marie, ochránce Vykupitele a pokorného dělníka.

8. Podle místních zvyklostí podporujme a rozvíjejme úctu ke svatému otci Františkovi, vzoru menších, ke svaté Kláře i ke svatým, zvláště těm našim. Přitom věnujme pozornost tomu, aby tato úcta byla v souladu s duchem posvátné liturgie.

 

Č. 53

1. Při liturgii nám sám Bůh jde v ústrety svým slovem a promlouvá k nám. My tím, že se modlíme jeho slovy vzatými z Písma, mu odpovídáme s důvěrnou otevřeností srdce.

2. Jelikož náš zasvěcený život se rodí a roste ze slova Božího, po příkladu svatého Františka, poznávejme důvěrně Písmo jako on, abychom rostli ve zkušenosti s Bohem a stávali se viditelným evangeliem pro církev i pro svět.

3. Každý den věnujme dostatečný čas duchovní četbě Písma svatého a živme pravou zbožnost i jinými duchovními knihami.

4. Kromě toho živme svůj evangelní život v bratrství tím, že si určíme dobu pro sdílení se o Slovu Božím a nechávejme se jím oslovit.

5. Abychom měli stále na mysli cestu i život, který jsme slíbili, ať se ve všech správních oblastech stanoví normy jak ohledně společné četby Písma svatého, Řehole, Závěti a Konstitucí, tak i ohledně komunitní obnovy slibů.

 

Č. 54

1. Chraňme a rozvíjejme onoho kontemplativního ducha, který září v životě svatého Františka i našich starodávných bratří. Proto mu dávejme co nejvíce prostoru a pečujme o vnitřní modlitbu.

2. Vnitřní modlitba je duchovní vůdkyní bratří, kteří, pokud jsou opravdovými a duchovními menšími bratry, se neustále modlí co nejvíce ve svém srdci. Modlit se není totiž nic jiného, než rozmlouvat s Bohem ve svém srdci, a ve skutečnosti se vlastně nemodlí ten, kdo promlouvá k Bohu pouze ústy. Proto ať se každý snaží o to, aby se věnoval vnitřní modlitbě nebo kontemplaci, – podle učení nejlepšího mistra, Krista, – se klaněl věčnému Otci v duchu a v pravdě a s náležitou pečlivostí se snažil spíše osvěcovat mysl a rozpalovat srdce než formulovat slova.

3. Autentická vnitřní modlitba nás vede k duchu skutečného klanění, důvěrně nás spojuje s Kristem a stále v duchovním životě rozvíjí účinnost posvátné liturgie.

4. Aby v nás nikdy neochabl duch modlitby, ale aby se naopak každý den stále více rozněcoval, musíme se tomuto cvičení věnovat každý den.

5. Ministři a kvardiáni i ostatní, kterým je svěřena péče o duchovní život, ať se přičiní o to, aby všichni bratři rostli ve znalosti i v praktikování vnitřní modlitby.

6. Bratři pak ať ducha modlitby čerpají z ryzích zdrojů křesťanské a františkánské spirituality, aby si osvojili nejvyšší poznání Ježíše Krista.

 

Č. 55

1. Bratrská společenství i jednotliví bratři ať důsledně naplňují primát ducha a života modlitby, ať jsou kdekoli, jak si to žádají slova i příklad svatého Františka a jak to požaduje i ryzí kapucínská tradice.

2. Velmi důležité je formovat svědomí k tomu, že osobní modlitba je životní potřebou. Každý bratr, ať už se nachází kdekoli, ať se postará o to, aby každý den měl dostatek času na vnitřní modlitbu, například celou hodinu.

3. Provinční i místní kapituly ať se postarají o to, aby všichni bratři měli každý den nezbytný čas pro vnitřní modlitbu jak společnou, tak i soukromou.

4. Místní bratrské společenství ať se na kapitulách zabývá společnou i osobní modlitbou bratří. Bratři – a z důvodu své pastýřské služby především kvardiáni – ať se považují za vzájemně zodpovědné za animování života modlitby.

5. Jako učedníci Kristovi, i když jsme ubozí a křehcí, buďme vytrvalí v modlitbě, aby ti, kdo upřímně hledají Pána, byli přitahováni k tomu, aby se modlili s námi.

6. Pečujme u Božího lidu o ducha a rozvoj modlitby, a to především vnitřní modlitby, protože ta byla od počátku charismatem našeho bratrského společenství kapucínů a zárodkem autentické obnovy, jak to dosvědčuje i historie. Proto horlivě usilujme o to, abychom se naučili umění modlitby a předávali ho dalším.

7. Jednoduchá výchova k modlitbě a ke zkušenosti s Bohem je charakteristikou naší apoštolské činnosti. Bude hodně prospěšné, když se budeme snažit o to, aby naše bratrská společenství byla autentickými školami modlitby.

 

Č. 56

1. Abychom stále obnovovali svůj řeholní život, všichni bratři ať každý rok vykonají duchovní cvičení a ať mají i další rekolekční období.

2. Za tímto účelem ať se ministři a kvardiáni postarají, aby všichni bratři, i ti, kdo žijí mimo řeholní dům, měli k tomu potřebný čas i příležitost.

 

Č. 57

1. Každé bratrské společenství musí vskutku být modlitebním společenstvím. Za tímto účelem ať se s použitím vhodných prostředků ve všech správních oblastech věnuje maximální péče formaci k duchu modlitby i k její praxi, ať už jednotlivých bratří či bratrských společenství.

2. Je vhodné v jednotlivých či více správních oblastech zřídit poustevnická a kontemplativní bratrská společenství. Bratři, kteří podle různorodé Boží milosti tvoří tato bratrská společenství, ať žijí ve spojení s provinčním bratrským společenstvím a mají na paměti to, co sv. František napsal těm, kdo chtějí žít jako řeholníci v poustevnách.

3. Sama poustevnická společenství ať jsou otevřená vůči všem ostatním bratřím, kteří jak – jim to Bůh dává – touží v nich pravidelně pobývat, aby se mohli intenzivněji věnovat modlitbě a životu s Bohem.

 

Č. 58

1. Ticha, které je věrným strážcem vnitřního života a láska si ho při společném životě žádá, si ve všech našich bratrských společenstvích velmi važme, aby chránilo život modlitby, studia a rozjímání.

2. Úkolem místní kapituly je chránit v našich bratrských společenstvích ovzduší modlitby a usebrání a přitom odstraňovat vše, co by tomu bránilo.

 

Č. 59

1. Ve svaté lásce, kterou je Bůh, svatý František vybízí všechny bratry, aby odstranili všechny překážky a hodili za hlavu každou starost a nepokoj a snažili se sloužit Pánu Bohu, milovat ho, klanět se mu a ctít ho s čistým srdcem a s čistou myslí.

2. S poslušným a otevřeným srdcem přijímejme výzvu našeho otce a bratra, stále upírejme svůj zrak i své srdce k Bohu, abychom vnitřně očištěni, vnitřně osvíceni a ohněm Ducha svatého zapáleni mohli získávat všechny pro lásku k věcem neviditelným, a svět, který žízní po Bohu, aby tak byl osvícen poznáním Páně a naplněn jeho blažeností.

3. Vedeni Duchem v sobě budujme dům a stálý příbytek pro Pána Boha všemohoucího, Otce i Syna i Ducha svatého.

 

 

Kapitola IV

NÁŠ ŽIVOT V CHUDOBĚ

 

Článek I

Náš závazek chudoby

 

Č.60

1. Nejvyšší Bůh, dokonalá Trojice a prostá Jednota, je tajemstvím pokory. Čistý vztah lásky mezi božskými Osobami, který přetéká do stvoření a do dějin spásy, je vzorem každého lidského vztahu a základem našeho života v chudobě a v pokoře.

2. Největším projevem Boží pokory je Ježíš Kristus, Syn, který všechno dostává od Otce a všechno sdílí s Otcem v Duchu a který byl poslán, aby hlásal evangelium chudým. On, který byl bohatý, se kvůli nám stal chudým tak, že se stal podobný lidem, abychom se my stali bohatými skrze jeho chudobu.

3. Od narození v jeslích až do smrti na kříži miloval chudé a svědčil o lásce Otcově těm, kdo ji hledají, jako například jeho učedníci.

4. Církev vnímá dobrovolnou chudobu jako znamení následování Krista, a to zvláště u řeholníků, a nabízí svatého Františka jako prorocký obraz evangelní chudoby.

5. On byl totiž naplněn úžasem z krásy Boha, který je pokora, trpělivost a mírnost, a přivedlo ho to k tomu, že si zvolil chudobu, kterou viděl v pokoře Vtělení a v lásce Utrpení, aby pak nahý následoval nahého ukřižovaného Pána.

6. Evangelní ideál chudoby přivedl Františka k pokoře srdce a k radikálnímu vzdání se sebe sama, k soucitu s chudými a křehkými, i k tomu, že s nimi sdílel jejich život.

 

Č.61

1. Jelikož se držíme evangelních ideálů svatého Františka a tradice Řádu, přijímáme za svůj zvláštní úkol následovat chudobu Pána Ježíše Krista v prostotě života a v radostné strohosti, v horlivé práci, s důvěrou v Prozřetelnost a s láskou k lidem.

2. Chudoba zvolená kvůli následování Krista nám dává účast na jeho synovském vztahu s Otcem i na jeho stavu bratra a služebníka mezi lidmi a vede nás k solidaritě s maličkými tohoto světa.

3. Přilnutí k evangelnímu ideálu chudoby si žádá připravenost v lásce a připodobnění se Kristu chudému a ukřižovanému, který přišel na svět, aby sloužil.

4. Nepřivlastňujme si ani přirozené dary ani dary milosti, jako by nám byly dány jen pro nás samé, ale snažme se je zcela dát k dispozici Božímu lidu.

5. Užívejme časná dobra s vděčností, sdílejme je s potřebnými a zároveň vydávejme svědectví o správném používání věcí lidem, kteří po nich chtivě prahnou.

6. Chudým lidem budeme skutečně hlásat, že Bůh je s nimi, do té míry, do jaké jim budeme k dispozici a nakolik budeme mít skutečně účast na jejich podmínkách života.

 

Č.62

1. Aby naše osobní i společná chudoba byla opravdová, musí být výrazem vnitřní chudoby, a tudíž taková, aby nepotřebovala žádné vysvětlování.

2. Chudoba si žádá střídmý a prostý životní styl. Proto se snažme zredukovat na minimum své materiální požadavky, abychom žili jen z nutného a rozhodně odmítali jakékoli konzumistické smýšlení či praxi.

3. Strohost nás více otevírá vůči duchovním hodnotám, chrání nás před vším, co oslabuje náš vztah s Bohem či s bratřími, a otevírá nás vůči solidaritě.

4. Minorita si žádá, abychom pro sebe nevyhledávali žádné formy prestiže, moci či vlády, ať už sociální, politické či církevní. Spíše chtějme být služebníky a být podřízeni každému lidskému tvoru s tím, že přijímáme nejistotu a zranitelnost našeho stavu menších bratří.

5. Přijímejme tedy všechny nároky života bez čehokoli vlastního, vědomi si toho, že bez minority nemá chudoba smysl a stává se pýchou. Stejně tak si buďme vědomi toho, že bez chudoby je minorita falešná.

 

Č.63

1. Žijme v uvědomělé solidaritě s nesčetnými chudými světa a naší apoštolskou činností přivádějme lidi, zvláště křesťany, k dílům spravedlnosti a lásky, aby se tak podporovalo společné dobro.

2. Chválu si zaslouží ti bratři, kteří ve zvláštních společenských situacích žijí s chudými, mají účast na jejich životních podmínkách i nadějích a vedou je k sociálnímu i kulturnímu pokroku a k naději na dobra věčná.

3. Nicméně je jasné, že přednostní volba pro chudé se nás týká i jako bratrského společenství a vyžaduje konkrétní společné činy, které jsou plodem sdílených rozhodnutí.

 

Č.64

1. Veďme společný život a rádi mezi sebou sdílejme věci, které byly dány jednotlivcům.

2. Na základě našich řeholních slibů jsme povinni odevzdávat bratrskému společenství všechen majetek, včetně platů, penzí, podpor a pojištění, které jakýmkoli způsobem dostáváme.

3. Bratrské společenství ať se každému bratrovi postará o jídlo, ošacení a další věci nutné k výkonu jeho služby. Aby se respektovala stejná důstojnost všech bratří, vyhněme se všem způsobům privilegií či rovnostářství. Kromě toho vždy ať se přihlíží k tomu, že náš způsob života musí být svědectvím evangelní chudoby, minority a bratrství v různém sociálním i kulturním prostředí.

4. Ministři a kvardiáni ať jsou bratřím příkladem minority při střežení chudoby a ať pečují o to, aby byla zachovávána.

 

Č. 65

1. Jelikož evangelní chudoba je podstatným závazkem našeho způsobu života, na kapitulách, jak generálních, tak provinčních i místních, přijímejme rozhodnutí o tom, jak ji stále věrněji vhodnými způsoby v průběhu času a na různých místech zachovávat, je totiž nutno ji stále obnovovat.

2. Ve vzájemné lásce a věrni Duchu Páně často prověřujme, jak zachováváme chudobu – náš styl života, ať už osobní či společný, ať je vždy prostý a strohý, svědectví našich bratrských společenství ať je prorocké a věrohodné a naše misie mezi chudými ať jsou velkorysé a hodnověrné.

 

Článek II

Chudoba ohledně majetku a peněz

 

Č. 66

1. Zachovávejme chudobu, kterou jsme slíbili, a pamatujme přitom na úmysly a na slova svatého Františka: „Bratři ať si nic nepřivlastňují, ani dům ani místo ani žádnou jinou věc.“

2. Časná dobra používejme pro potřeby života, apoštolátu a lásky, především k chudým.

3. Proto jako poutníci a cizinci na tomto světě, zatímco jsme na cestě do země živých, služme Pánu v chudobě a v pokoře.

 

Č. 67

1. Jako synové věčného Otce nechme stranou veškerou úzkostlivou starostlivost, svou důvěru složme do božské Prozřetelnosti a svěřme se jeho nekonečné dobrotě.

2. Nedělejme si tedy přehnané zásoby majetku, ani potravin.

3. Prostředky a pomůcky potřebné pro život a apoštolát si opatřujme především svou prací.

4. A kdyby nám tyto začaly scházet, obraťme se s důvěrou ke stolu Páně, podle předpisů obecné i partikulární církve. Když prosíme lidi o almužnu, vydávejme jim svědectví bratrství, minority, chudoby a františkánské radosti.

 

Č. 68

1. Svatý František, podle svého charismatu chudoby a minority v církvi, přikázal svým bratřím, aby žádným způsobem nepřijímali peníze, neboť znamenaly bohatství, nebezpečí lakoty a nadvlády ve světě.

2. Jelikož se však kvůli změněným dobovým podmínkám používání peněz stalo nutným, bratři, aby naplnili vůli serafínského otce, ať používají peníze jen jako řádného směnného a společenského prostředku, který je nutný i pro chudé, a používají jej podle předpisů našeho vlastního práva.

 

Č. 69

1. Ministři a kvardiáni, kteří ze svého úřadu mají povinnost horlivě pečovat o potřeby bratří, ať používají peníze na životní potřeby a na díla apoštolátu a lásky.

2. Všichni bratři mají podle předpisů stanovených v každé správní jednotce povinnost skládat účty z peněz, které jim byly svěřeny na životní potřeby.

3. Ale všichni, ať už ministři a kvardiáni či ostatní bratři, musejí vždy používat peníze tak, aby to nepřesahovalo způsob, který opravdu odpovídá chudým.

4. Abychom zůstali věrní chudobě, bratři ať se neobracejí na přátele a na příbuzné s žádostmi o peníze nebo o jiné věci, ani ať nepřijímají dary ke svému výhradnímu použití bez dovolení kvardiána či ministra.

 

Č. 70

1. Ministři se souhlasem své rady mohou využít pojištění nebo jiných forem sociálního zabezpečení tam, kde takovéto sociální struktury jsou pro všechny nebo pro některé kategorie lidí vyžadovány buď veřejnou autoritou, ať už církevní nebo občanskou, nebo je obecně používají i chudí dané oblasti.

2. Ať se však pečlivě vyvarují těch pojištění, která jsou v oblasti, v níž bydlí, považována za luxusní či výdělečná.

3. Je nicméně vhodné, aby ministři a kvardiáni, jak to dělají i lidé žijící ve skromných podmínkách, ukládali opravdu nezbytné peníze u bank či jiných podobných ústavů, při zachování předpisů našeho vlastního práva.

4. Ať však nepřijímají fundace, trvalé závazky a dědictví s trvalými právy či povinnostmi.

 

Č. 71

1. Bratři ať svým životem ukazují ostatním lidem, jak je dobrovolná chudoba osvobozuje od žádostivosti, která je kořenem veškerého zla, a od úzkostlivé starostlivosti o zítřek.

2. Proto ať se ministři a kvardiáni při používání peněz vyvarují veškerého hromadění či spekulací, při zachování malého zabezpečení.

3. Při používání majetku i peněz ať správní oblasti, bratrská společenství i bratři zachovávají toto přesné a praktické pravidlo: nezbytné minimum, nikoli dovolené maximum. Toto pravidlo ať se používá v rozdílných společenských kontextech, v nichž žijeme.

4. Abychom se nestali odpadlými syny svatého Františka tím, že si budeme nespravedlivě ponechávat věci, majetek, který jednotlivá bratrská společenství nepotřebují, ať je odevzdán ministrům pro potřeby správní oblasti a Řádu nebo je rozdělen chudým či určen pro rozvoj národů podle předpisů stanovených provinční kapitulou. Tímto ať se dostatečně často společně zabývá místní kapitula.

5. Bratři ať na místní kapitule v duchu Konstitucí uvažují o správném používání majetku ohledně potravin, ošacení i darů osobních či pro společenství. Také ohledně používání médií a technických nástrojů, cestování a podobně.

6. Uvažujme i o prostředcích, které máme používat při výkonu našich úkolů a služeb, a vybírejme si vždy takové, které odpovídají našemu stavu menších bratří.

 

Č. 72

1. Podle učení svatého Františka a v duchu minority si s důvěrou vyjevujme všechny své potřeby a ve vzájemné závislosti spatřujme zásadní prvek bratrského společenství a pramen vzájemné podpory.

2. Uskutečňujme solidaritu, která je přednostním výrazem bratrské lásky, a snažme se s rozhodnou vůlí o dobro všech a jednoho každého, protože všichni zodpovídáme za všechny.

3. V případě potřeby ať jednotlivá bratrská společenství téže oblasti, stejně jako správní oblasti Řádu, ochotně sdílejí v duchu oběti i svůj nezbytný majetek.

4. Vyjadřujme svou solidaritu všem bratřím a sestrám františkánské rodiny a ve spolupráci s nimi sdílejme se všemi lidmi dobré vůle snahu o podporování spravedlnosti a o spravedlivé rozdělování dober.

5. Povzbuzujme lidi k umění sdílet se a veďme je k tomu, aby si uvědomovali všeobecné určení dober, která musejí být užívána se zodpovědností k budoucím generacím. Podporujme tak opravdový společenský a ekonomický rozvoj na etických a náboženských základech, který je založený na růstu smyslu pro Boha, na růstu důstojnosti lidské osoby a na míru a spravedlnosti mezi národy.

 

ČlánekIII

Chudoba našich příbytků

 

Č. 73

1. Musíme žít ve skromných a chudých domech, ve kterých vždy pobýváme jako poutníci a cizinci.

2. Při výběru místa pro nový dům ať je brán v potaz náš život v chudobě a kontext, v němž bydlí chudí dané oblasti, duchovní dobro bratří i požadavky různých činností, které se tam mají vykonávat. Příbytky ať se staví tak, aby byly přístupné všem, zvláště pak těm, kdo jsou na tom nejhůř.

3. Domy ať mají přiměřené rozměry odpovídající skutečným potřebám a činnostem bratrského společenství a ať podporují modlitbu, práci i bratrský život.

4. Na kapitulách prověřujme, zda naše příbytky odpovídají skutečnému životu v chudobě a v minoritě a jednejme o sociálním využití majetku svěřeného bratrskému společenství, ať už jde o peníze či o domy nebo pozemky, které máme rádi používat k prospěchu lidí, a pečlivě se vyhýbat shromažďování jak peněz, tak i nemovitostí.

 

Č. 74

1. Kostely ať jsou prosté, důstojné a čisté. Horlivě pečujme o to, aby napomáhaly životu modlitby bratrského společenství, aby byly vhodné pro slavení liturgie i pro aktivní účast věřících.

2. Zákristie musejí být vhodné a dostatečně vybavené posvátným náčiním. Vše, co slouží kultu, ať je důstojné a odpovídá liturgickým předpisům, aniž by byla urážena chudoba či prostota.

 

ČlánekIV

Správa majetku

 

Č. 75

1. Za účelem zachování chudoby a minority, které jsou pro naši rodinu charakteristické, veďme i zodpovědnou, přesnou a prozíravou správu majetku, který je nám svěřen.

2. Průhlednost určuje náš osobní i bratrský život a živí naši vzájemnou důvěru, upřímnost a společenství. Ať je i charakteristikou naší správy majetku na každé úrovni a ať nás vede k tomu, abychom skládali účty ze všeho, co přijímáme a používáme.

3. Jelikož společně zodpovídáme za bratrský život, podporujme aktivní účast všech bratří, aby se k rozhodnutím, a to i na poli správy, dospívalo společně a aby byla co nejvíce sdílena, při zachování rolí a specifických kompetencí.

4. A vždy pamatujme na to, že účinné svědectví našeho života musí převažovat nad výkonností a produktivitou.

5. Ve formaci, už od období iniciace, ať se náležitě pečuje o to, aby si bratři osvojovali správné chápání ducha, zásad i praxe bratrského hospodaření podle požadavků našeho života v chudobě a v minoritě.

 

Č. 76

1. Ke správě peněz a dalšího majetku na generální kurii a na provinčních kuriích ať příslušný ministr se souhlasem své rady jmenuje ekonomy.

2. Také pro jednotlivé domy ať ministr jmenuje se souhlasem své rady místní ekonomy.

3. Ekonomové ať jsou skutečně kompetentní a ať vykonávají svůj úřad v souladu s naším způsobem života, pod vedením a pod dohledem svého představeného, podle předpisů všeobecného i vlastního práva.

4. Kvůli důležitosti i rizikům tohoto úřadu, který je jim svěřen, ať správci a ekonomové obvykle nezůstávají dlouhá léta v tomtéž úřadu.

5. Při správě majetku vhodně využívejme i kompetentní laiky a dohlížejme na jejich činnost. Pokud jde o sociální a charitativní díla, ať se správa svěří laikům a vymezí se jejich kompetence. Přitom je třeba bdít nad tím, aby byla zachována povaha díla a jeho určení, přičemž my si ponecháme pastorační vedení.

6. Při správě majetku, u smluv a alienací2, ať se přesně zachovávají předpisy kanonického i občanského práva, a ať se berou velmi vážně etické principy v souladu se sociální naukou církve.

7. Řád ať pravidelně prověřuje kritéria a operativní směrnice, kterými je třeba se řídit při zdravé a správné správě a při zacházení s finančními zdroji. Podle možností ať se příslušné směrnice uspořádají do příslušných stanov. Tímtéž způsobem ať se jedná i v jednotlivých správních oblastech.

 

Č. 77

1. Protože jsme povoláni na cestu evangelní chudoby, naučme se snášet nedostatek podle Kristova příkladu a pamatujme na svatého Františka, který chtěl být tak chudý, aby zbaven všech věcí a svobodný od pout srdce se svěřil Otci, který se o nás stará.

2. A nechtějme náležet k počtu falešných chudých, kteří jsou rádi chudými, ale pod podmínkou, že jim nebude nic chybět.

3. Uvažujme o tom, že evangelní chudoba a její dokonalost spočívají hlavně v úplné připravenosti sloužit Bohu i lidem.

4. Proto se vyhýbejme nezřízenému přilnutí k pozemskému majetku, ale užívejme vše z tohoto světa, jako bychom to neužívali, a s chválou a díkůvzdáním vracejme všechna dobra nejvyššímu a svrchovanému Pánu Bohu, který je naším veškerým a plně dostačujícím bohatstvím.

 

 

KapitolaV

NÁŠ ZPŮSOB PRÁCE

 

Č. 78

1. Bůh Otec, který všechno učinil s moudrostí a s láskou, volá všechny k tomu, aby měli účast na díle stvoření skrze práci, jíž člověk odpovídá na prvotní Boží plán, sám při ní zraje, pomáhá bližnímu a spolupracuje na vylepšování společnosti.

2. Ježíš Kristus, Slovo Boží, přijal lidství, a tak zakusil i namáhavost práce. Práci dal novou důstojnost a povýšil ji na nástroj spásy pro všechny – ať už tím, že pracoval vlastníma rukama a zmírňoval lidskou bídu, tak i tím, že hlásal Boží království.

3. Duch svatý, tvůrce a posvětitel, ponouká církev, aby hlásala radostnou zvěst o práci, a spojuje světlo Zjevení s úsilím těch, kdo se snaží žít skutečnou hodnotou práce a chránit důstojnost člověka.

4. Svatý František při následování Krista pracoval vlastníma rukama. Prohlásil, že chce pracovat, a byl přesvědčen, že práci je třeba vděčně přijímat a prožívat jako zvláštní milost. Proto důrazně vyzýval své bratry, aby se vyhýbali zahálce, která je nepřítelem duše, a aby pracovali věrně a zbožně.

5. Jako jeho věrní následovníci a podle kapucínské tradice si važme milosti práce a každý den přijímejme námahu s ní spojenou, a to zodpovědně a radostně, ke chvále Boží a ke službě jeho lidu. Snažme se pracovat pilně, abychom jako skutečně menší měli účast na podmínkách života těch, kdo si musejí obstarávat živobytí.

6. Sami žijme a lidem předávejme duchovní pohled na práci. Ta získává své největší světlo z velikonočního tajemství Krista a je prostředkem posvěcení. Tím, že snášíme námahu všedního dne, spolupracujeme s Božím Synem na vykoupení lidstva a na dovršení jeho království.

7. Buďme svědky lidské hodnoty práce, která se koná v duchovní svobodě a je jí navrácena její přirozená hodnota prostředku obživy a služby. Žijme tento podstatný prvek evangelní chudoby, a reagujme tak na sklony k individualismu a k degradování práce jen na nástroj ekonomického zisku.

8. Řiďme se sociální naukou církve, snažme se, aby vždy byla chráněna důstojnost pracujících a práce samé, a zvláště pečujme o ty, kdo nemohou najít zaměstnání.

 

Č. 79

1. Práce je základním prostředkem pro naši obživu i pro konání skutků milosrdenství.

2. Proto ať každý z nás přináší plody darů, které jsme dostali od Boha, a podle věku a zdraví, bez obav a radostně vydávejme své síly pro dobro bratrského společenství a ze solidarity s chudými, s nimiž rádi musíme sdílet plody své práce.

3. Práce jednotlivých bratří ať je výrazem celého bratrského společenství a je svědectvím o jednotě myslí. Proto ať bratři přijímají a vykonávají činnosti po náležitém společném rozlišování a s požehnáním poslušnosti, aby byla práce vždy vykonávána z pověření bratrského společenství.

4. Bratři ať si nepřisvojují svou práci, ale ať se jí věnují s otevřeností k potřebám místního bratrského společenství, správní jednotky i Řádu, a vždy ať jsou připraveni se přesunout jinam.

 

Č. 80

1. Dávejme si pozor, aby se z práce nestal náš nejvyšší cíl nebo abychom k ní nelnuli nespořádanou vášní, aby v nás nevyhasl duch modlitby a zbožnosti, jemuž všechno ostatní musí sloužit.

2. Vyhýbejme se proto přehnané aktivitě, která ohrožuje spojení s Bohem, dezorientuje naši osobnost, brání bratrskému životu a znemožňuje stálou formaci.

3. Rovněž ale, jako svatý František, berme vážně napomenutí apoštola: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. Proto se vyhýbejme lenosti, která využívá práce druhých, vede nás k vlažnosti v duchovním životě i k zahálce na Božím poli.

4. Obracejme proto s láskou všechny své úmysly i síly k Bohu a při slavení eucharistie, spojeni s obětí Kristovou, nabízejme Otci námahu i plody své každodenní práce.

 

Č. 81

1. Pro každého z nás se hodí jiné činnosti, vykonávané rozličným způsobem podle schopností jednoho každého a podle zvláštních Božích darů.

2. Přijímejme služby a úřady podle toho, nakolik odpovídají životu našeho bratrského společenství či jak to vyžadují potřeby církve a společnosti.

3. Pro nás se především hodí ty činnosti, na kterých je zřetelněji vidět chudoba, pokora a bratrství. Žádnou práci nepovažujme za méně důstojnou nebo méně cennou než ty druhé.

4. Aby milost práce byla pro nás i pro druhé ještě plodnější, snažme se při rozmanitosti činností uchovat si ráz společenství, abychom byli připraveni si navzájem pomáhat společnou prací, a tak abychom prospívali i na cestě obrácení srdce.

5. Vždy pak mějme na paměti své apoštolské povolání, abychom veškerou svou činností vydávali lidem svědectví o Kristu.

 

Č. 82

1. Bratři, každý ve svém úřadu a službě, ať se snaží celý život zdokonalovat své vzdělání v oblasti spirituality, církevní nauky a jiných odborností, a také rozvíjet své vlohy, aby náš Řád mohl vždy dostát svému povolání v církvi. Proto si duševní práce važme stejně jako každé jiné.

2. Podle tradice Řádu ať si bratři váží manuální práce a s přihlédnutím k úkolům, které jsou každému z nich svěřeny, ať se jí rádi věnují kvůli vlastnímu růstu a pro společné dobro, a to zvláště tehdy, když si to žádá láska či poslušnost.

3. Ministři a kvardiáni ať berou v úvahu dary a vlohy jednotlivých bratří, jejich užitečnosti pro bratrské společenství a pro církev a ať jim, nakolik je to možné, umožní, aby se stali odborníky v různých oborech, a rádi jim k tomu poskytnou čas i prostředky.

4. Kromě toho ministři a kvardiáni pro dobro církve, Řádu a bratří samotných ať při přidělování úřadů a služeb dbají o to, aby brali v úvahu vlohy a schopnosti jednoho každého, a ať jim snadno neberou činnosti, v nichž jsou odborníci, pokud je zachován bratrský život a ochota všech být poslušní.

 

Č. 83

1. Náš život v chudobě a v minoritě si žádá, aby každý z nás měl, pokud možno, v duchu bratrského společenství podíl na domácích pracích. Takováto účast podporuje oboustrannou závislost a vzájemnou pomoc, definuje bratrské společenství a našemu životu dodává věrohodnosti.

2. Kvůli své práci není bratr osvobozen od péče o dům a od každodenních služeb bratrskému společenství. Přistupujme k nim jako k podstatné součásti našeho běžného života.

3. Ministři a bratrská společenství ať věnují zvláštní pozornost tomuto rozměru domácí prostoty a všední služby.

4. Jen když je to skutečně nutné, můžeme pro domácí práce přijmout vnější spolupracovníky. Jejich výběr ať je co nejvíce sdílen v bratrském společenství a veden pravidly moudrosti. Ať se s nimi jedná s úctou, se zdvořilostí, rovnoprávně a v souladu se zákony.

 

Č. 84

1. Podle různých podmínek správních oblastí a v souladu s předpisy danými ministrem se souhlasem jeho rady nebo danými konferencí vyšších představených či místním ordinářem mohou bratři pracovat i mimo Řád, nakolik si to žádá apoštolská horlivost nebo naléhavost našich potřeb nebo potřeb druhých.

2. Bratři ať však pamatují, že sv. František nabádal, abychom přijímali jen takové činnosti, při nichž můžeme lépe svědčit o našem povolání ke službě, o tom, že jsme menší a podřízeni všem, a proto se vyhýbejme tomu, abychom vyhledávali pocty či moc.

3. Ať je však zajištěno, aby bratři, kteří pracují mimo klášter, žili ve spojení s bratrským společenstvím.

4. Všem ať nabízejí evangelní svědectví a zviditelňují Kristovu lásku, ať vycházejí vstříc potřebným, aniž by se však kdy nemoudře zapojili do činností, které jsou neslučitelné s naším stavem.

 

Č. 85

1. Všechno, co bratři dostávají jako odměnu za práci, musí být vždy celé odevzdáno bratrskému společenství. Práce bratří ať však není hodnocena jen podle odměny, kterou za ni dostávají.

2. Nevěnujme se činnostem, které vyvolávají touhu po výdělku nebo po marné slávě, což je proti duchu chudoby a pokory.

3. Dávejme si pozor na to, abychom práci neproměnili v nástroj k hromadění majetku či peněz. Naopak, buďme připraveni pracovat i zadarmo vždy, když si to láska žádá.

 

Č. 86

1. Uznávejme i důležitost odpočinku: i on nám pomáhá žít milost práce. Bratři ať si dopřejí každý den přiměřenou společnou rekreaci, aby podporovali bratrské soužití a aby nabrali sil. A všichni ať mají i trochu volného času, aby se věnovali i sobě samým.

2. Podle zvyků a podle možností zemí ať je bratřím dán i jistý čas dovolené, kterou stráví způsobem slučitelným s naším stavem menších bratří.

 

Č. 87

1. Apoštol Pavel napomíná: „Dokud máme čas, prokazujme dobro všem.“

2. Proto prožívejme intenzivně a zodpovědně každý den života, vědomi si drahocenného daru času, neopakovatelnosti každého okamžiku a příznivých okolností.

3. Abychom nepromarnili dobu příhodnou, často prověřujme, jestli naše díla a činnosti odpovídají současným podmínkám a otevírejme se budoucnosti s moudrou předvídavostí a plánováním.

4. Ve světle evangelia hodnoťme znamení doby, neboť Pán nám v čase přichází vstříc a dává nám dorůstat do plnosti spásy. S bdělostí a s trpělivostí každý den odpovídejme na Boží dary.

 

 

Kapitola VI

NÁŠ ŽIVOT V BRATRSTVÍ

 

Č. 88

1. Bratrský život má svůj základ v tajemství lásky dokonalé Trojice a svaté Jednoty Otce, Syna a Ducha svatého.

2. Když nastala plnost času, poslal Otec svého Syna, prvorozeného z mnoha bratří, aby z lidí vytvořil bratrské společenství svou smrtí i vzkříšením a skrze dar Ducha svatého.

3. Církev, která vytryskla z boku Kristova jako svátost jednoty, je ze své podstaty tajemstvím společenství, jehož bohatství a hloubka se zrcadlí v bratrském životě, v lidském prostoru, kde přebývá Trojice.

4. Samotný bratrský život, kvas církevního společenství, je proroctvím konečné jednoty Božího lidu a je podstatným svědectvím při apoštolském poslání církve.

5. Z tohoto důvodu církev podporuje instituty, jejichž členové, kteří žijí z lásky a jsou v ní zakořeněni, vedou bratrský život ve společenství, vzájemně si pomáhají ve věrnosti k povolání, a tak přispívají k růstu lidské důstojnosti Božích synů ve svobodě.

6. Sv. František z Božího vnuknutí dal počátek evangelnímu způsobu života, který nazval bratrským společenstvím a za vzor mu vybral život Krista a jeho apoštolů.

7. My tedy, když slibujeme tento způsob života, skutečně tvoříme Řád bratří.

8. Proto spojeni vírou v Boha, našeho Otce, živeni u stolu božského slova a eucharistie se mějme navzájem rádi, aby v nás svět mohl poznat Kristovy učedníky.

 

Článek I

Závazek bratrského života

 

Č. 89

1. Jako bratři, kteří dostali jeden druhého od Pána a byli obdařeni různými dary, přijímejme jeden druhého s vděčností.

2. Proto, ať žijeme kdekoli, shromážděni ve jménu Ježíše, mějme jedno srdce a jednu duši a stále usilujme o větší dokonalost. Abychom byli pravými Kristovými učedníky, mějme se navzájem rádi z celého srdce, nesme chyby i tíhu jedni druhých a bez ustání se cvičme v lásce k Bohu i v bratrské lásce, abychom se stávali vzory ctností jeden pro druhého i pro všechny ostatní a ovládali své vášně a špatné náklonnosti.

3. Kráčejme v pokoře, abychom se naučili být bratry, vždy byli plni vzájemného pochopení a upřímné úcty. Rozvíjejme vzájemný dialog, sdělujme si s důvěrou své zkušenosti a projevujme i své potřeby.

4. Zvláštní pozornost ať se věnuje místní kapitule, která je privilegovaným nástrojem, kterým se projevuje ráz našeho života a podporuje se jeho růst v bratrském společenství. Místní kapitulou je pěkně vyjádřena poslušnost z lásky, která je pro naše bratrské společenství charakteristická. Díky ní bratři slouží jeden druhému, podporuje se kreativita a dary jednoho každého jsou ku prospěchu všech.

 

Č. 90

1. Z důvodu téhož povolání jsou si všichni bratři rovni. Proto podle Řehole, Závěti a původních zvyklostí kapucínů se všichni bez výjimky nazývejme bratry.

2. Prvenství, nutné pro službu bratrskému společenství, závisí na úkolech a úřadech, které se aktuálně vykonávají.

3. V rámci Řádu, provincie a místního bratrského společenství musejí být všechny úřady a služby dostupné všem bratřím, ovšem s přihlédnutím k úkonům, které vyžadují posvátné svěcení.

4. Všichni ať si podle darů, které jim všem byly dány, navzájem pomáhají i ve službách, které je třeba každý den v našich domech vykonávat.

 

Č. 91

1. Pečujme o to, aby rozdílnost věku v našich bratrských společenstvích napomáhala svornosti duší a vzájemnému přijímání.

2. Starým bratřím dávejme najevo starostlivou a uctivou lásku.

3. Mladí ať mají náležitou úctu k bratřím pokročilejšího věku a rádi ať čerpají z jejich zkušeností. Staří ze své strany ať zase přijímají nové a zdravé způsoby života a činnosti. Jedni i druzí ať sdílejí své bohatství.

 

Č. 92

1. Jestliže bratr onemocní, ať se kvardián s bratrskou láskou hned postará o vše potřebné pro tělo i pro duši, podle příkladu a napomenutí sv. Františka, a svěří nemocného do péče vhodného bratra, a pokud je to potřeba, i do péče lékaře nebo jiných kompetentních osob.

2. Každý bratr ať uváží, že v nemocném je přítomen sám trpící Kristus, a přemýšlí, co by chtěl, aby pro něj bylo vykonáno, kdyby byl nemocen, a připomene si, co sv. František napsal v Řeholi, že totiž žádná matka nejedná tak něžně a starostlivě se svým synem, jak každý z nás musí jednat se svým duchovním bratrem.

3. Každý z nás ať se tedy snaží pečovat o nemocného bratra, ať ho rád navštěvuje a bratrsky ho povzbuzuje.

4. Ministr a kvardián ať často a bratrsky navštěvují nemocné a neopomenou nemocného duchovně povzbuzovat , ať už osobně či prostřednictvím druhých, a pokud uvidí, že ho postihlo vážné onemocnění, ať ho moudře upozorní na vážnost situace a vybídnou ho k přijetí svátostí.

 

Č. 93

1. Nemocní bratři ať pamatují na to, že jsme bratři menší.

2. Péči o sebe ať přenechají lékaři a těm, kdo o ně pečují, aby neporušili svatou chudobu ke škodě své vlastní duše, ale za vše ať děkují Stvořiteli.

3. Ať pamatují na to, že jsou v souladu se svým povoláním zváni k tomu, aby dobrovolným přijímáním trápení, které přinášejí nemoci a obtíže, spěli k dokonalejšímu připodobnění se Kristu trpícímu, a se zbožností v duši ať se snaží na sobě zakusit malou část jeho utrpení. Ať napodobují Františka, který chválil Pána za ty, kdo v pokoji snášejí nemoci a trápení, podle Jeho nejsvětější vůle. Ať také pamatují na to, že na svém těle doplňují, co zbývá do plnosti utrpení Krista vykupitele, a mohou tak přispívat ke spáse Božího lidu, k evangelizaci světa a k posílení bratrského života.

 

Č. 94

1. Při vytváření bratrských společenství ať se přihlíží k osobním vlastnostem bratří, k životním potřebám i k apoštolátu.

2. Ministři a kvardiáni, první animátoři a strážci našeho způsobu života ať neustále podporují společný bratrský život.

3.Všichni bratři, jako členové téže rodiny, ať se horlivě účastní společných akcí bratrského společenství, především společné modlitby, ať rádi věnují čas bratřím, ať se společně domlouvají na úkolech a ať podporují spolupráci při práci.

4. Když se tak budeme navzájem podporovat na společné cestě ke svatosti, uděláme z našich bratrských společenství domov a školu společenství.

 

Č. 95

1. Abychom podporovali ticho, potřebné pro modlitbu a studium, a abychom si uchovali intimitu bratrského soužití, ať je přístup cizích lidí do našich domů či příbytků moudře a s rozlišováním regulován.

2. Aby byl v našich domech chráněn řeholní život, ať se zachovává klauzura nebo prostor vyhrazený jen pro bratry.

3. Ti, kdo přicházejí do našich domů, ať jsou obvykle přijímáni v hovornách. Ty nechť jsou vybaveny podle zásad prostoty, moudrosti a pohostinnosti.

4. Podle předpisů vydaných provinční kapitulou mohou být do bratrského společenství přijímáni i laici, kteří touží mít bližší účast na našem životě, a to jak na modlitbě, tak i na bratrském soužití a na apoštolátu.

5. Naše bratrská společenství ať neuzavírají svou lásku jen mezi zdi domova, ale ať se spíše s evangelní horlivostí otevírají potřebám lidí podle zvláštního určení každého domu.

 

Č. 96

1. Prostředky mezilidské komunikace přispívají k rozvoji osobnosti a k šíření Božího království. Jejich výběr a používání vyžadují zralost úsudku a umírněnost, abychom se vyhnuli tomu, co je v rozporu s vírou, s morálkou a se zasvěceným životem.

2. Celé bratrské společenství pod vedením kvardiána, ať pozorně rozlišuje ohledně prostředků mezilidské komunikace, aby byla ochráněna chudoba, život modlitby a ticho, bratrské společenství a práce, a zároveň, aby tyto prostředky sloužily k dobru i k činnosti všech.

3. Bratři, a zvláště ministři a kvardiáni, ať se postarají, aby vhodnými prostředky dali vědět, co důležitého se děje v bratrských společenstvích, ve správních oblastech i v celém Řádu.

 

Č. 97

1. Bratři ať před opuštěním domu požádají o souhlas kvardiána podle zvyklostí své správní oblasti.

2. Co se týče cestování, každý bratr, dříve než požádá o dovolení, ať ve svém svědomí zváží důvody cesty ve světle stavu chudých, duchovního a bratrského života, a také svědectví, které je třeba vydávat před lidmi.

3. Ministři a kvardiáni ať používají moudrost při udělování dovolení k cestování.

4. Při používání dopravních prostředků ať bratři pamatují na náš stav chudoby a pokory.

 

Č. 98

1. Všichni bratři, kteří k nám přicházejí, ať jsou přijímáni s bratrskou láskou a s radostným srdcem.

2. Bratři, kteří jsou na cestách, je-li to možné, ať se rádi uchylují do domů Řádu, aby tam alespoň přenocovali, ať se účastní života bratrského společenství a přizpůsobí se místním zvyklostem.

3. Bratři, kteří jsou vysláni do jiných provincií kvůli formaci nebo z jiných důvodů, ať jsou ministry, kvardiány i místními bratrskými společenstvími přijati jako jejich členové a ve všem ať se zapojí do bratrského společenství, s přihlédnutím k předpisům č. 121,5 Konstitucí.

 

Č. 99

1. Bratři, kteří za zvláštních okolností s požehnáním poslušnosti musejí žít mimo dům, ať užívají jeho dober jako ostatní, protože jsou členy bratrského společenství, do něhož byli určeni.

2. Ať se stále cítí být sjednoceni s bratrským společenstvím a ze své strany ať neopomínají přispívat k duchovnímu růstu Řádu ani na jeho ekonomickou podporu.

3. Jako praví bratři sv. Františka ať navštěvují naše domy a rádi se tam po nějakou dobu zdržují, zvláště kvůli rekolekcím.

4. A ať jsou tam přijati s láskou a nabídne se jim nezbytná hmotná i duchovní pomoc.

5. Ministři a kvardiáni ať o ně horlivě pečují, navštěvují je, jak často to jde, a ať je povzbuzují.

 

Č. 100

1. Jako členové Řádu bratří živme v sobě pocit sounáležitosti s celou kapucínskou rodinou.

2. Ochotně se dávejme do spolupráce mezi našimi správními oblastmi a rozvíjejme ji, abychom tak podporovali vitalitu našeho charismatu a dobro Řádu víc než přežívání struktur.

3. V duchu bratrství, vzájemné závislosti a minority ať jednotlivé správní oblasti vycházejí ochotně vstříc potřebám ostatních a navzájem si slouží.

4. Inspirováni mobilitou a poutnictvím, které byly vlastní naší tradici, ať jsou bratři ochotni v poslušnosti lásky odebrat se i mimo svou správní oblast.

5. Vědomi si toho, že křest a sliby vytvářejí mezi námi pouta silnější, než jsou ta přirozená, přijímejme mnohotvárné bohatství různých kultur a snažme se, aby se i mezi námi mohly setkávat a vést dialog.

6. Pokud to žádá dobro Řádu nebo církve nebo to správní oblasti potřebují, ať se podporují bratrská společenství složená z různých správních oblastí a z různých národů, jako příležitost, která napomáhá jak vzájemnému obohacování a výměně duchovních darů, tak i účinnému svědectví o univerzálním společenství.

 

Č. 101

1. Rozmanitost řeholních institutů, která z Božího úradku vyrostla k prospěchu církve, kvete i v samotné a jediné duchovní františkánské rodině. V ní tak mnoho bratří a sester ve vzájemném životním společenství zpřítomňuje charisma společného serafínského otce v životě i v poslání církve.

2. Žijme proto společenství téhož ducha se všemi bratry prvního františkánského řádu. Ve vzájemné spolupráci ochotně rozvíjejme společná studia a další společné iniciativy ve františkánském životě a působení.

3. Pamětlivi slibu, který dal sv. František sv. Kláře a chudým sestrám u Sv. Damiána, musíme se vždy pečlivě starat a zvláště pečovat o naše sestry z druhého řádu, které svým kontemplativním životem každý den přinášejí oběť chvály, v samotě a v mlčení vyhledávají spojení s Bohem a rozšiřují církev skrytou apoštolskou plodností.

4. Bratrskou náklonností jsme také spojeni s těmi řeholními instituty, které jsou duchovně napojeny na náš Řád.

 

Č. 102

1. Ve františkánské rodině zaujímá zvláštní místo bratrské společenství neboli Sekulární františkánský řád, který se podílí na jejím pravém duchu, prohlubuje jej a je nutný k plnosti františkánského charismatu.

2. V něm jsou bratři a sestry Duchem svatým podněcováni k tomu, aby dosáhli dokonalé lásky ve svém světském stavu. Profesí se zavazují žít evangelium po způsobu svatého Františka podle své Řehole.

3. V síle společného charismatu a v síle společenství života františkánské rodiny je Sekulární františkánský řád svěřen církví do duchovní a pastorační péče prvního františkánského řádu a Třetího regulovaného řádu svatého Františka.

4. Naši ministři mají pravomoc zřizovat bratrská společenství Sekulárního františkánského řádu u všech našich domů a také i jinde. Kromě toho mají povinnost konat pastorační vizitace a ručí za to, že bratrská společenství Sekulárního františkánského řádu různých úrovní budou mít stálou a angažovanou duchovní a pastorační asistenci, a to zvláště prostřednictvím vhodných a dobře připravených bratří. Svou službu ať vykonávají podle předpisů obecného i vlastního práva jak našeho Řádu, tak i Sekulárního františkánského řádu. Ať bdí nad tím, aby byla podporována skutečná živoucí sounáležitost mezi bratrskými společenstvími našeho Řádu a společenstvími Sekulárního františkánského řádu.

5. Všichni bratři ať si vezmou k srdci, aby se k členům Sekulárního františkánského řádu chovali skutečně bratrsky, aby svým příkladem živili jejich věrnost evangelnímu životu a účinně podporovali tento řád jak mezi sekulárním duchovenstvem, tak i mezi laiky. Ať ochotně tomuto řádu poskytují duchovní asistenci. Ať vždy pamatují na jeho sekulární ráz a respektují jeho právní nezávislost a ať se nevměšují do jeho řízení, kromě právem předvídaných případů.

6. Podobně ať se poskytuje podpora a duchovní pomoc všem sdružením, hlavně mládežnickým, která mají zájem o spiritualitu svatého Františka. Naše domy ať se stanou bratrskými středisky setkávání a animace pro všechny duchovní i laiky, kteří pod vedením Františkovým chtějí kráčet ve šlépějích Krista.

 

Č. 103

1. Po příkladu sv. Františka, který nazýval matku každého bratra matkou svou a matkou všech bratří, dostůjme svým povinnostem úcty a srdečné náklonnosti vůči všem našim rodičům, příbuzným, dobrodincům, spolupracovníkům a vůči všem, kdo patří do naší duchovní rodiny. Ve svých modlitbách – i těch společných – je svěřujme Bohu.

2. Případné duchovní či materiální potřeby rodiny, z níž pocházíme, ať se s láskou a diskrétně berou v úvahu v dialogu s komunitou.

3. Mějme bratrskou úctu i k bratřím, kteří opouštějí řeholní život. Ministři ať s nimi jednají spravedlivě a s evangelní láskou.

 

Č. 104

1. Kristus, jenž sám byl na zemi poutníkem, na posledním soudu řekne těm, kdo budou po jeho pravici: „byl jsem cizinec a ujali jste se mě“.

2. I sv. František chtěl, abychom s laskavostí přijímali každého, kdo přijde do našich domů. Přijímejme proto všechny, zvláště ztrápené a nešťastné, s co největší láskou a pomáhejme jim v jejich potřebách.

3. Bratrské společenství ať přijímá ty, kdo z různých důvodů mohou pobývat v našem domě, zvláště pak kněze a řeholníky, s veškerou zdvořilostí.

 

Článek II

Život bratří ve světě

 

Č. 105

1. Sv. František se nesmírně radoval ze stvořeného a vykoupeného světa a cítil se být spojen bratrským poutem nejen s lidmi, ale i se vším stvořením, jak on sám o tom s velkolepým rozletem zpívá v Písni bratra slunce.

2. Osvíceni touto úvahou obdivujme díla stvoření, jejichž počátkem i koncem je Kristus. Chraňme je jako celek a používejme zdroje matky země šetrně a s úctou.

3. Díky vědeckému výzkumu se díla stvoření v našich očích stávají ještě velkolepější, podivuhodnější a tajemnější. Vedou nás k tomu, abychom se klaněli Otci v jeho moudrosti a moci. Uchovejme si proto velkou úctu ke všemu, co lidská inteligence dokázala vytvořit ze stvořených věcí, zvláště v dílech umění a kultury, které nám ukazují na Boží dary.

4. V tajemství Krista pohlížejme i na svět lidí, které si Bůh tak zamiloval, že dal svého jednorozeného Syna.

5. Svět, i když je zraňován tolika hříchy, je totiž obdarován velkými možnostmi a nabízí živé kameny ke stavbě onoho Božího příbytku, kterým je církev.

 

Č. 106

1. Svatý František z božského vnuknutí pochopil, že je poslán, aby přetvářel lidi k novosti života.

2. Když tedy zakládal nový způsob evangelního života, přestože už nebyl ze světa, zůstal ve světě a chtěl, aby také jeho bratrské společenství žilo a působilo mezi lidmi, aby skutkem i slovem svědčilo o radostné zvěsti evangelního obrácení.

3. Proto i my, kteří jsme součástí jeho poslání, žijme uprostřed světa jako evangelní kvas tak, aby lidé při pohledu na náš bratrský život vedený duchem blahoslavenství poznávali, že Boží království je už mezi nimi.

4. Tak budeme ve světě přítomni, abychom sloužili živému Bohu a v lásce, v pokoře a ve františkánské radosti budeme přinášet pokoj a dobro ku prospěchu světa i církve.

 

Č. 107

1. V duchu sv. Františka hlásejme pokoj a spásu nejen slovy, ale šiřme je i iniciativami inspirovanými bratrskou láskou.

2. Vedeni tímto duchem se snažme evangelním způsobem vést k pokojnému a stabilnímu soužití ty, kdo jsou rozděleni nenávistí, závistí, ideologickými rozdíly, růzností tříd, rasy, náboženství a národnosti.

3. Podporujme úctu k důstojnosti a k právům osob, zvláště chudých a těch, kdo jsou na okraji společnosti.

4. Neúnavně tedy spolupracujme s iniciativami a s národními i s mezinárodními organizacemi, které se poctivě snaží o jednotu lidstva, o všeobecnou spravedlnost a o mír.

 

Č. 108

1. Důvěřujme především v prozřetelnost Otce a kráčejme světem s nadějí a s františkánskou radostí tak, abychom posilovali důvěru našich současníků.

2. Volní od prázdných starostí této doby a jako spolupracovníci božské Prozřetelnosti považujme za svou povinnost přispěchat na pomoc potřebám chudých a zvláště v dobách veřejných neštěstí dejme k dispozici všem potřebným služby i dobra bratrského společenství.

3. Po vzoru sv. Františka, který měl velký soucit s chudými, a také po vzoru zakladatelů kapucínského bratrského společenství, kteří se starali o nakažené morem, žijme po boku potřebným bratřím, zvláště nemocným, a celým svým srdcem jim buďme připraveni poskytnout bratrskou pomoc.

4. Víme, že božská Prozřetelnost se projevuje nejen v událostech a ve skutečnostech, ale také i v nových myšlenkových proudech a způsobech života, proto s otevřeností a důvěrou zvažujme všechno dobré.

5. Takto budeme moci lépe spolupracovat s Bohem, který je přítomný a působí v dějinách světa. Uskutečňováním pravdy v lásce budeme svědky naděje v Pána Boha a tak budeme pomáhat lidem dobré vůle poznávat Boha, Otce všemohoucího a svrchované Dobro.

 

 

Kapitola VII

NÁŠ ŽIVOT V KAJÍCNOSTI

 

Č. 109

1. Ježíš Kristus, když hlásal evangelium o Božím království, volal lidi k pokání, tj. k úplné proměně sebe sama, která vede k tomu, že lidé pak začínají myslet, usuzovat a přizpůsobovat svůj život podle oné svatosti a Boží lásky, která se zjevila v Synu.

2.Tato proměna v nové stvoření, která začíná vírou a křtem, si od nás žádá stálou snahu o každodenní zříkání se sebe sama.

3. Když tak žijeme jenom pro Pána, kajícností nastolujeme nové vztahy s lidmi, zvláště s chudými, a jsme posilováni k budování evangelního bratrského společenství.

4. Svatý František z milosti Páně začal kající život – život obrácení – tak, že konal skutky milosrdenství vůči malomocným a že opustil svět.

5. S velkou horlivostí ducha a s radostnou myslí založil svůj život na evangelních blahoslavenstvích, neustále hlásal pokání a vedl lidi slovem i příkladem k tomu, aby nesli Kristův kříž, a chtěl, aby jeho bratři byli muži kajícnosti.

6. Duch kajícnosti v přísném životě je zvláštní charakteristikou našeho Řádu. My jsme si po příkladu Krista a sv. Františka zvolili úzkou cestu evangelia.

7. Vedeni tímtéž duchem s tím, že uznáváme realitu hříchu v nás i v lidské společnosti, usilujme stále o své obrácení i o obrácení druhých, abychom se tak připodobnili Kristu ukřižovanému a vzkříšenému.

8. Tímto úsilím na sobě doplňujeme to, co zbývá do plnosti utrpení Krista, máme účast na životě svaté církve, jež potřebuje být stále očišťována, a podporujeme jednotu lidské rodiny v dokonalé lásce, čímž připravujeme příchod Božího království.

 

Č. 110

1. Kajícnost jako exodus a obrácení je postoj srdce, který se nutně projevuje navenek v každodenním životě, čemuž musí odpovídat skutečná vnitřní proměna.

2. Františkánští kajícníci se musejí vždy vyznačovat uctivou a něžnou láskou, jakož i radostí, jak to vidíme na našich svatých, kteří byli přísní na sebe, ale velmi dobrotiví a uctiví k ostatním.

3. V každé době, vedeni duchem obrácení a obnovy, se podle Řehole a Konstitucí věnujme kajícím skutkům, jak nás k tomu bude inspirovat Bůh, aby tak v nás stále více působilo velikonoční tajemství Krista.

4. Především pamatujme na to, že samotný náš život oddaný Bohu je vynikajícím způsobem kajícnosti.

5. Proto pro spásu svou i druhých obětujme chudobu, pokoru, životní problémy, práci, kterou máme konat věrně každý den, připravenost ke službě Bohu a bližnímu, snahu o pěstování bratrského života, tíhu nemoci a let a také pronásledování pro Boží království. Když tak budeme trpět s trpícími, můžeme se radovat ze své podobnosti s Kristem.

6. Jděme stejnou cestou obrácení jako sv. František, vstříc zvláště těm, kdo jsou v dnešní době na vytlačováni na okraj společnosti a připraveni o všechno.

 

Č. 111

1. Kristus Pán, když přijal poslání od Otce, byl veden Duchem svatým na poušť, kde se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí.

2. Také jeho učedník sv. František, zažehnut touhou napodobovat Krista, žil v postech a na modlitbách.

3. Proto i my praktikujme půst, modlitbu a skutky milosrdenství, které nás vedou k vnitřní svobodě a otevírají nás vůči Boží lásce a lásce k bližním.

4. Za doby intenzivnější kajícnosti, ať už soukromé či komunitní, považujme advent, ale zvláště dobu postní a také všechny pátky.

5. Kromě toho se doporučuje čtyřicetidenní půst zvaný „Benedetta“, který začíná Zjevením Páně, a dále vigilie slavností sv. Františka a Neposkvrněného početí Panny Marie.

6. V těchto dnech se s větší horlivostí a vervou věnujme těm skutkům, které přispívají k obrácení: modlitbě, usebranosti, naslouchání Božímu slovu, tělesnému umrtvování a postu v bratrském společenství. Bratrsky sdílejme s ostatními chudými to, co nám díky větší zdrženlivosti poskytuje stůl Páně, a s větší horlivostí praktikujme skutky milosrdenství podle našich tradic.

7. Co se týče pravidel ohledně zdrženlivosti a postu, zachovávejme předpisy církve, jak obecné, tak místní.

 

Č. 112

1. Náš život ať se přizpůsobuje evangelnímu příkazu kajícnosti, proto ať je prostý a skromný ve všem, jak se to sluší na chudé.

2. Pamětlivi utrpení Krista, po příkladu sv. Františka a našich světců praktikujme i dobrovolné umrtvování, rádi se omezujme v jídle, pití a zábavě, aby všechno svědčilo o našem stavu vyhnanců a poutníků.

3. Nicméně ministři a kvardiáni, kteří se musejí postarat o to, co je nutné, a to zvláště pro nemocné, ať mají na paměti přikázání lásky a příklad sv. Františka.

 

Č. 113

1. S bolestí v srdci pro hříchy naše i hříchy druhých a s touhou kráčet v novosti života konejme skutky pokání, nicméně je přizpůsobujme různým způsobům myšlení podle místa i doby.

2. S láskou a v pravdě se snažme praktikovat bratrské napomenutí, kterému nás učil Ježíš.

3. Zkoumejme ve světle evangelia, osobně i v bratrském společenství, zvláště na místní kapitule, náš způsob života a naše rozhodnutí – ať jsou vždy výrazem společné cesty obrácení.

 

Č. 114

1. Prostřednictvím svátosti smíření neboli kajícnosti, působením Ducha svatého, který je odpuštěním hříchů, zakoušíme dobrodiní smrti a vzkříšení Krista a účastníme se pak důvěrněji eucharistie a tajemství církve.

2. V této svátosti jsou očišťováni a uzdravováni nejen jednotliví bratři, ale i komunita bratří aby se obnovovalo sjednocení se Spasitelem a současně i smíření s církví.

3. Na základě očisty a obnovy svátostmi církve jsme také posilováni v úsilí o věrnost našemu způsobu života.

4. Proto si velmi važme svátosti smíření a často k ní přistupujme. Když jsme byli smířeni s Bohem, snažme se šířit jeho lásku mezi námi prostřednictvím vzájemného odpuštění a bratrského smíření.

5. Velmi si také ceňme každodenního zpytování svědomí a duchovního doprovázení, abychom mohli velkoryse odpovídat na vnuknutí Ducha svatého a s rozhodností směřovat ke svatosti.

6. Protože jsme si vědomi sociálního rozměru obrácení, snažme se také praktikovat společné slavení kajícnosti jak v našich bratrských společenstvích, tak i s Božím lidem.

7. Ministři a kvardiáni ať pečují o to, aby bratři byli věrni svátostnému životu a využívali duchovního doprovázení.

 

Č. 115

1. Pověření přijímat svátostnou zpověď bratří uděluje kromě místního ordináře i vlastní ordinář. Pro jednotlivé případy a pro jednotlivý úkon ji může udělit i kvardián.

2. Kterýkoli kněz Řádu, kterému pověření udělil vlastní ordinář, může zpovídat bratry kdekoli na světě.

3. Bratři se mohou zpovídat svobodně u kteréhokoliv kněze, který má povolení od kteréhokoli ordináře.

4. Zpovědníci ať mají na paměti napomenutí sv. Františka, aby se nehněvali a neznepokojovali kvůli hříchu druhého, ale aby jednali s kajícníkem s veškerou dobrotivostí v Pánu.

 

 

Č. 116

1. Má-li některý z bratří potíže, nevyhýbejme se mu, ale starostlivě mu pomáhejme. Padne-li, pamatujme, že každý z nás by se dostal do ještě horší situace, kdyby nás toho Pán ve své dobrotě neuchránil. Nebuďme tedy jeho soudci, ale skutečnými bratry a mějme ho ještě více rádi.

2. Ministři a kvardiáni ať jsou s otcovským milosrdenstvím nablízku bratřím, kteří hřeší nebo jsou v nebezpečí, a ať jim poskytnou vhodnou a účinnou pomoc, jak dá Bůh.

3. Se stejnou péčí, nakolik je jim to možné a nakolik je to v jejich kompetenci, ať ministři a kvardiáni jednají i ve vztahu k osobám či společenstvím, kterým případně ublížily hříchy bratří.

4.Ať neukládají tresty, zvláště kanonické, jedině když je k tomu nutí zjevná potřeba, a ať to činí s velkou moudrostí a láskou při zachování předpisů všeobecného práva. Nicméně ve stejném duchu mohou ministři podniknout i jiné kroky nezbytné jak pro dobro komunity, tak i společnosti či pro dobro bratra.

5. Mějme vždy na paměti slova sv. Františka z Listu ministrovi: „A v tom chci poznávat, zda miluješ Pána a mě, jeho i tvého služebníka, budeš-li toto konat: aby totiž nebyl žádný bratr na světě, který by zhřešil, jakkoli velice by mohl zhřešit, aby až pohlédne do tvých očí, nikdy neodešel bez tvého milosrdenství, jestliže milosrdenství hledá. A kdyby milosrdenství nehledal, ty se ho zeptej, chce-li milosrdenství. A i kdyby potom tisíckrát před tvýma očima zhřešil, miluj ho více než mě proto, abys ho přitáhl k Pánu.“

 

 

 

Kapitola VIII

SPRÁVA NAŠEHO ŘÁDU

 

Č. 117

1. Naše bratrské společenství vedené Duchem svatým je jako organismus v mystickém Kristově těle. Je to společenství zasvěcených osob, které po vzoru Mistra se společně snaží plnit vůli Otce a různými iniciativami a službami přispívají k růstu církve v lásce.

2. Proto považujeme za svou zvláštní povinnost podporovat dobro církve a bratrského společenství podle milosti, které se nám dostalo, a podle našeho kapucínského povolání.

3. Kapituly a představení, jež jsou výrazem duchovní a viditelné jednoty Řádu, ať živí pouto jednoty mezi bratry. Vykonávají autoritu, kterou jim Bůh svěřil prostřednictvím autority církve v duchu služby a s pastýřskou horlivostí podle předpisů univerzálního práva a těchto Konstitucí.

 

Článek I

Struktura Řádu

 

Č. 118

1. Náš Řád neboli bratrské společenství je složen z bratří, z nichž každý je začleněn do správní oblasti a zařazen do místního bratrského společenství. Každá správní oblast a každé místní bratrské společenství, brány jednotlivě, jsou skutečným bratrstvem.

2. Řádnými správními oblastmi jsou provincie a kustodie, které jsou propojeny živými vztahy pod autoritou generálního ministra.

3. Všechny správní oblasti se skládají ze skupiny bratří shromážděných v místních bratrských společenstvích či domech a mají své vlastní a výlučné území, které musí být vymezeno ve zřizovacím dekretu.

4. Za zvláštních okolností může generální ministr se souhlasem své rady a po vyslechnutí těch, jichž se to týká, zřídit jiné formy správních oblastí či přidružení domů podle předpisů těchto Konstitucí a Nařízení generálních kapitul.

5. Každá správní oblast po kanonickém zřízení formálním dekretem generálního ministra získává právní subjektivitu.

6. Provincie je hlavní a bezprostřední částí Řádu a je řízena provinčním ministrem. Má svou vlastní svébytnost, která jí umožňuje vyjadřovat a rozvíjet životnost našeho charismatu, kvůli účinnému apoštolátu a k užitku života Řádu.

7. Kustodie je částí Řádu, v níž bratři určení ke službě církvím a jejich pastýřům v díle evangelizace postupně rozvíjejí zasvěcený život pomocí úsilí o implantiatio Ordinis3. Vede ji kustod, který má řádnou zástupnou pravomoc.

8. Místní bratrské společenství se skládá ze skupiny nejméně tří bratří se sliby, kteří bydlí v řádně ustanoveném domě, a je vedeno místním představeným nebo kvardiánem.

9. Generální ministr se souhlasem své rady může stanovit, že některé místní bratrské společenství bude spadat přímo pod něj, a aby v případě potřeby mělo vlastní stanovy. Podobně může určit, aby některé místní bratrské společenství spadalo přímo pod konferenci vyšších řeholních představených a aby mělo vlastní stanovy.

10. Co se v těchto Konstitucích říká o provinciích, platí i pro kustodie, pokud z přirozenosti věcí nebo z textu či kontextu nevyplývá jinak.

 

Č. 119

1. Generálnímu ministrovi náleží, aby se souhlasem své rady rozhodoval o zřizování, sjednocování, dělení, změnách a rušení správních oblastí, při zachování předpisů práva a po konzultaci konference vyšších řeholních představených i ministrů a příslušných rad, kterých se to týká.

2. Po rozhodnutí o zřízení nové oblasti generální ministr po konzultaci bratří s věčnými sliby, jichž se to týká, a se souhlasem své rady jmenuje oblasti ministra a rádce. Pak určí složení první kapituly. Tato kapitula, která není volební, se musí slavit do roka od zřízení nové správní oblasti.

3. Generální ministr se svou radou ať věnuje zvláštní pozornost správním oblastem s velkým úbytkem bratří a použije nástroje, které jsou k tomuto účelu v našich předpisech, aby zabezpečil přítomnost bratří na daném území.

 

Č. 120

1. Provinčnímu ministrovi náleží, aby se souhlasem své rady a po předcházejícím kladném hlasování kapituly kanonicky zřizoval domy při zachování předpisů práva. V naléhavých případech, kdy kapitula nehlasovala, se vyžaduje souhlas generálního ministra, který vyslechl svou radu.

2. Generálnímu ministrovi však náleží, aby se souhlasem své rady rušil domy jak na základě žádosti zainteresované strany, tak z jiných důvodů, při zachování předpisů práva.

 

Č. 121

1. Každý bratr, který je profesí včleněn do Řádu, je zařazen do správní oblasti, pro niž ho ministr přijal ke slibům.

2. Den časných slibů také určuje jeho řádový věk v bratrském společenství.

3. Generálnímu ministrovi se souhlasem jeho rady přísluší, aby po zvážení dobra celého Řádu a potřeb správních oblastí nebo jednotlivých bratří a po vyslechnutí vyšších představených a jejich rad zařadil bratry do jiné správní oblasti.

4. Provinční ministři ať jsou v duchu bratrské spolupráce ochotní vycházet vstříc výše zmíněným potřebám a vysílat bratry dočasně do jiné správní oblasti.

5. Při posílání bratří ke službě do jiné správní oblasti ať se dodržuje to, co je stanoveno v Nařízeních generálních kapitul.

6. Každý bratr má hlasovací právo pouze v jedné správní oblasti Řádu, kromě případu, kdy mu z důvodu služby nebo z jiných důvodů náleží i jinde. Ti, kdo jsou posláni do jiné správní oblasti z důvodu služby, mají hlasovací právo v této správní oblasti, nikoli ve své vlastní, podle předpisů Nařízení generálních kapitul. Naopak bratři, kteří jsou v jiné správní oblasti z jiných důvodů, mají volební právo jen ve své vlastní správní oblasti.

 

Článek II

Představení a úřady obecně

 

Č. 122

1. Pod svrchovanou autoritou nejvyššího velekněze jsou v Řádu představení s vlastní řádnou pravomocí: generální ministr v celém Řádu, provinční ministr ve své provincii a místní představený nebo kvardián ve svém bratrském společenství.

2. Představení s řádnou zástupnou pravomocí jsou: generální vikář, provinční vikář, kustod a místní vikář.

3. Tito všichni s výjimkou místního představeného a jeho vikáře jsou vyšší představení.

4. To, co se v těchto Konstitucích a v Nařízeních generálních kapitul říká o provinčních ministrech, platí i pro kustody, nevyplývá-li něco jiného z přijatého pověření nebo z přirozenosti věci nebo z textu či kontextu.

5. Řádná zástupná pravomoc se netýká těch záležitostí, které vlastní právo přiznává výlučně řádnému představenému, pokud by k nim nebylo dáno výslovné pověření. Pokud úřad ministra provinciála je zabráněný nebo uprázdněný, kustod ať se obrací na provinčního vikáře.

 

Č. 123

1. Úřady v Řádu se udělují buď volbou, nebo jmenováním.

2. Při udělování úřadů ať bratři postupují s čistým úmyslem, prostě a podle předpisů práva.

3. S ohledem na dobro Řádu se může provést předběžná konzultace ohledně osob, které mají být voleny. Pokud mají být osoby jmenovány, je konzultace povinná.

4. Vyžaduje-li volba potvrzení, musí o ně být požádáno v užitečné době osmi dní.

5. Bratři, jako ti, kdo jsou skutečně menší, ať nebaží po funkcích. Jsou-li však důvěrou bratří povoláni, ať zatvrzele neodmítají službu představeného nebo jiný úřad.

6. Jelikož jsme řád bratří podle vůle sv. Františka a v souladu s původní kapucínskou tradicí, všichni bratři s věčnými sliby mohou zastávat všechny úřady nebo služby, s výjimkou těch, které vyplývají z posvátného svěcení. Úřad představeného však může být platně udělen jen těm bratřím, kteří složili věčné sliby před nejméně třemi lety.

7. Pokud jde o udělování úřadů volbou, v našem Řádu je přípustná i postulace. Přijetí postulace a dispens od překážky příslušejí autoritě, která má pravomoc potvrzení, tj. generálnímu ministrovi nebo provinčnímu ministrovi. Přijetí postulace na generálního ministra přísluší autoritě Apoštolského stolce.

8. Generálnímu ministrovi přísluší, aby přijímal rezignace na úřady provinčního ministra, provinčního vikáře, provinčního rádce, generálního kustoda a příslušných rádců. Provinčnímu ministrovi náleží přijímat rezignace kustoda a příslušných rádců.

9. Co se týče odvolání z úřadu, které bratři vykonávají v Řádu nebo i mimo něj, ať se zachovává církevní právo a Nařízení generálních kapitul. Odvolání z úřadu, i když nemá trestní charakter, nedává nárok na udělení nového úřadu.

 

Článek III

Generální správa Řádu

 

Č. 124

1. Generální kapitula, která je zvláštním nástrojem a znamením jednoty a solidarity celého bratrského společenství shromážděného ve svých zástupcích, je v Řádu nejvyšší autoritou.

2. Řádná kapitula, kterou oznamuje a svolává generální ministr, ať se slaví každých šest let způsobem stanoveným v Nařízeních generálních kapitul a v Pravidlech slavení generální kapituly.

3. Kromě řádné kapituly může ze zvláštních důvodů generální ministr se souhlasem své rady svolat mimořádnou kapitulu.

4. Na generální kapitule, jak řádné, tak mimořádné, mají aktivní hlas: generální ministr, generální vikář, generální rádci, předchozí generální ministr bezprostředně po vypršení svého mandátu až do následující řádné generální kapituly včetně, provinční ministři, kustodi, generální sekretář, generální prokurátor, delegáti provincií a další bratři s věčnými sliby podle předpisů stanovených v Nařízeních generálních kapitul.

5. Jestliže se provinční ministr z vážného důvodu, známého generálnímu ministrovi, nemůže zúčastnit, nebo je jeho úřad uprázdněný, ať jede na generální kapitulu provinční vikář. Nemůže-li se však zúčastnit kustod, nebo je jeho úřad uprázdněný, ať se kapituly zúčastní první rádce.

 

Č. 125

1. Na generální kapitule, ať řádné či mimořádné, nechť se projednává to, co se týká věrnosti našim zdravým tradicím, obnovy našeho způsobu života, rozvoje apoštolských aktivit a dalších témat velké důležitosti pro život Řádu, na něž musejí být všichni bratři předem dotázáni.

2. Na řádné generální kapitule podle toho, jak je to předepsáno v Pravidlech slavení generální kapituly, ať se nejprve zvolí generální ministr, který získává pravomoc nad celým Řádem a nade všemi bratry.

3. Stávající generální ministr může být znovu zvolen jen na jedno další šestiletí bezprostředně následující, při zachování předpisu č. 123,7 našich Konstitucí.

4. Při volbě generálních rádců má končící generální ministr jen aktivní hlas.

5. Pak se zvolí podle předpisů Pravidel slavení generální kapituly generální rádcové v počtu stanoveném v Nařízeních generálních kapitul. Nanejvýš polovina z nich může být z těch, kdo byli zvoleni na předcházející kapitule.

6. Z rádců se pak zvolí generální vikář, který se volbou stává prvním rádcem.

7. Podle Konstitucí a podle stanov generální kurie schválených generální kapitulou je úkolem rádců pomáhat generálnímu ministrovi při správě celého Řádu.

8. Generální ministr a jeho rádci ať sídlí v Římě.

9. Generální rádci během svého funkčního období nemají pasivní hlas při volbách ministrů správních oblastí.

 

Č. 126

1. Generální vikář je prvním spolupracovníkem generálního ministra, a je-li tento nepřítomen, zastupuje ho. Jestliže je však generální ministr nějakým způsobem dosažitelný, dříve než něco důležitého rozhodne, ať se s ním generální vikář poradí a drží se přijatých pokynů.

2. Generálnímu ministrovi je však vyhrazeno potvrzování provinčních ministrů, jmenování generálních vizitátorů a další záležitosti, které si on sám vyhradí.

3. Jestliže generální ministr není schopen vykonávat svůj úřad, ať ho generální vikář ve všem při správě Řádu zastupuje. Ve vhodnou dobu ať generálnímu ministrovi podá zprávu o hlavních záležitostech a nejedná v rozporu se záměry a vůlí generálního ministra. Je-li neschopnost těžká a trvá déle než dva měsíce, ať se generální vikář obrátí na Apoštolský stolec, aby si vyžádal pokyny a aby mohl vykovávat záležitosti vyhrazené generálnímu ministrovi.

4. Kdyby byl neschopen i generální vikář, ať generálního ministra zastupuje profesí nejstarší z rádců zvolených na generální kapitule. Skutečností samou je tento rádce delegován ke všem úkonům řízení a má všechna práva vlastní ministru generálovi. Nicméně maximálně do dvou měsíců se musí obrátit na Apoštolský stolec.

 

Č. 127

1. Zůstane-li úřad generálního ministra uprázdněný, zastupuje ho generální vikář, který o tom co nejdříve informuje Apoštolský stolec.

2. Dojde-li k uprázdnění úřadu generálního ministra ve třech letech, které zbývají do normální doby konání generální kapituly, správa Řádu zcela přechází na generálního vikáře až do konce šestiletí a ve stanovenou dobu určí, kdy se bude slavit generální kapitula.

3. Dojde-li k uprázdnění místa generálního ministra ve dvou až třech letech, které zbývají do normální doby konání generální kapituly, generální vikář a rádci podle předpisů Konstitucí č. 127,6 zvolí nového rádce z konference, z níž pochází generální vikář.

4. Dojde-li k uprázdnění místa generálního ministra více než tři roky před normálním termínem konání generální kapituly, generální vikář do třech měsíců svolá volební shromáždění k volbě generálního ministra, který se ujme správy Řádu do normálního konce šestiletí. Při té příležitosti totéž volební shromáždění zvolí také nového rádce a generálního vikáře. Složení volebního shromáždění je stanoveno v Nařízeních generálních kapitul č. 8/14.

5. Jestliže dojde k uprázdnění úřadu generálního vikáře více než rok před kapitulou, generální ministr se svou radou kolegiálním způsobem tajným hlasováním zvolí z rádců nového generálního vikáře. Načež zvolí dalšího rádce. Jestliže se však tento úřad uprázdní méně než rok před generální kapitulou, ať je zvolen, jak je stanoveno, nový generální vikář, aniž by se pak volil nový rádce.

6. Zůstane-li uprázdněný úřad generálního rádce více než rok před kapitulou, generální ministr se svou radou po poradě s konferencí vyšších představených kapitulní volební skupiny, k níž rádce náležel, zvolí kolegiálním způsobem z této skupiny jiného.

 

Č. 128

1. Pro správnou a účinnou službu Řádu poskytuje generálnímu ministrovi zvláštní pomoc generální kurie. Všichni bratři, kteří jsou její součástí a pocházejí z různých správních oblastí, vytvářejí jediné místní bratrské společenství, které je bezprostředně podřízeno generálnímu ministrovi a má zásadní důležitost pro vyjádření a posílení jednoty Řádu.

2. Za tímto účelem ať jsou vybíráni vhodní bratři, náležitě schopní ke službě, kterou mají vykonávat. Jmenuje je generální ministr se souhlasem své rady a vykonávají své poslání podle stanov generální kurie a podle případných pokynů generálního ministra.

3. Stanovy generální kurie, schválené generální kapitulou, ať stanoví zvláštnosti tohoto místního bratrského společenství a upřesní kompetence, které jsou vlastní různým úřadům a orgánům.

 

Článek IV

Správa provincií

 

Č. 129

1. Nejvyšší pravomoc v provincii náleží provinční kapitule.

2. Řádnou provinční kapitulu ať vyhlašuje a svolává provinční ministr poté, co obdržel souhlas generálního ministra, který vyslechl svou radu, a ať se slaví tak často, jak je to určeno v Nařízeních generálních kapitul.

3. Ze zvláštních důvodů může provinční ministr kromě řádné kapituly se souhlasem své rady svolat i mimořádnou kapitulu, která nemůže být volební. Informuje o tom generálního ministra.

4. Na provinční kapitule, ať už řádné či mimořádné, ať se projednávají témata, která se týkají života a aktivit provincie a kustodie, na něž je třeba se bratří předem dotázat.

 

Č. 130

1. Na provinční kapitule, ať řádné či mimořádné, mají aktivní hlas: generální ministr, jestliže jí předsedá; provinční ministr a provinční rádci; kustodi; bratři s věčnými sliby z provincie a delegáti kustodií, podle pravidel stanovených v Nařízeních generálních kapitul a v Pravidlech pro slavení provinční kapituly.

2. Provinční kapitulu lze slavit s přímou účastí neboli s účastí všech bratří s věčnými sliby či s pomocí delegátů, jak to určují Nařízení generálních kapitul. Na kapitule s delegáty její členové shromáždění v bratrské jednotě reprezentují celou provincii.

3. Všichni bratři s věčnými sliby, kteří mají právo účastnit se kapituly, jsou povinní se jí zúčastnit. Nemůže-li se někdo z nich dostavit, ať to oznámí provinčnímu ministrovi, jemuž náleží to posoudit. Jen bratři skutečně přítomní na kapitule mají hlasovací právo.

4. Jestliže se kustod z vážných důvodů uznaných provinčním ministrem nemůže zúčastnit kapituly, nebo je jeho úřad uprázdněný, ať se kapituly zúčastní, podle možností, první nebo druhý rádce.

 

Č. 131

1. Po vyhlášení provinční kapituly s delegáty všichni bratři provincie a bratři z jiných správních oblastí, o nichž se zmiňuje č. 121,6, kteří v té době mají věčné sliby, s výjimkou těch, kdo patří do kustodií nebo těch, kdo jsou zbaveni aktivního a pasivního hlasu, ať zvolí delegáty a jejich náhradníky.

2. Bratři z kustodií ať zvolí vlastní delegáty a jejich náhradníky.

3. Bratry, kteří mají právo účasti, počet delegátů z provincie a z kustodií a způsob, jak se volí, ať určí provinční kapitula.

 

Č. 132

1. Na řádné kapitule se zvolí provinční ministr podle Pravidel pro slavení kapituly schválených provinční kapitulou.

2. Provinční ministr může být zvolen jen na dvě po sobě jdoucí období, při zachování předpisů v č. 123,7 a podle Nařízení generálních kapitul.

3. Podle výše zmíněných Pravidel ať se zvolí čtyři provinční rádci, s výjimkou toho, kdy generální ministr se souhlasem své rady uzná za vhodné, aby jejich počet byl vyšší. Z nich polovina může být ze zvolených na předešlé kapitule.

4. Pak ať se z rádců zvolí provinční vikář, který se volbou stává prvním rádcem.

5. Zvolený provinční ministr vykonává svůj úřad jako delegát generálního ministra až do potvrzení své volby. Jestliže generální ministr volbu nepotvrdí, přistoupí se k nové volbě. Při ní nepotvrzený zvolený nemá pasivní hlas.

6. Po volbě či jmenování provinčního ministra a rádců bratři nadále vykonávají své úřady až do doby, kdy bude rozhodnuto jinak. Tyto předpisy s náležitými rozdíly platí i pro kustodie.

 

Č. 133

1. Z vážných důvodů generální ministr se souhlasem své rady může jmenovat provinčního ministra a rádce poté, co písemně obdržel poradní hlas všech bratří s věčnými sliby z provincie. Tento postup však nemůže být použit dvakrát po sobě.

2. Po tomto jmenování ať se ve vhodnou dobu slaví provinční kapitula, kde se projednají problémy.

 

Č. 134

1. Úkolem provinčního vikáře je pomáhat provinčnímu ministrovi v aktivitách, které mu svěří, a je-li provinční ministr nepřítomen či nemůže vykonávat úřad, řeší záležitosti provincie s výjimkou těch, které si provinční ministr vyhradil.

2. Jakmile se uprázdní úřad provinčního ministra, provinční vikář je povinen se bezodkladně obrátit na generálního ministra a vést provincii až do obdržení pokynů.

3. Jestliže se úřad provinčního ministra uprázdní více než osmnáct měsíců před normálním koncem mandátu, generální ministr se souhlasem své rady po obdržení poradního hlasu všech bratří s věčnými sliby z provincie ať jmenuje nového ministra, který povede provincii až do slavení kapituly.

4. Nemůže-li úřad vykonávat provinční vikář, dočasně jeho úřad vykonává, jako delegát provinčního ministra rádce, který je po něm v pořadí volby.

5. Jestliže se uprázdní úřad provinčního rádce více než rok před provinční kapitulou, generální ministr se souhlasem své rady po poradě s provinčním ministrem a jeho radou ať jmenuje jiného rádce, který zaujme místo posledního rádce. Jestliže se však uprázdní úřad provinčního vikáře, ať se nejprve doplní počet rádců, pak provinční ministr se svou radou kolegiálním způsobem zvolí v tajném hlasování nového provinčního vikáře z řad rádců. Generální ministr ať je o tom informován.

 

Č. 135

1. Provinční ministr se souhlasem své rady ať jmenuje z bratří s věčnými sliby provinčního sekretáře a případně i další činovníky nezbytné pro výkon práce provinční kurie. Je-li to potřeba, pak i pro správu dalších zvláštních úřadů.

2. Provinční sekretář podléhá jen provinčnímu ministrovi. Provinční kapitule přísluší, aby rozhodla, jací další činovníci by měli podléhat jen provinčnímu ministrovi.

3. Doporučuje se, aby v jednotlivých provinciích provinční ministr se souhlasem své rady jmenoval komise k projednání zvláštních problémů.

 

Článek V

Správa kustodií

 

Č. 136

1. Kustodie, mezi jejíž hlavní účely patří implantatio Ordinis v partikulární církvi, je správní oblastí řádu, která je svěřená provincii, nebo ze zvláštních důvodů přímo závislá na generálním ministrovi. Kustodie, které závisí na generálním ministrovi, mají své vlastní stanovy schválené tímtéž ministrem se souhlasem jeho rady. Analogicky pro ně platí předpisy, které se týkají kustodií, jež jsou svěřeny provincii.

2. V čele každé kustodie je kustod se svou radou. Provinčnímu ministrovi přísluší, aby po poradě se členy kustodie a se souhlasem své rady určil počet rádců, který může být podle okolností změněn, ale nesmí klesnout pod dva. O změně počtu rádců ať je informován generální ministr.

3. Kustodovi přísluší, aby po obdržení souhlasu provinčního ministra vyhlásil a svolal kapitulu kustodie, na níž mají aktivní hlas všichni bratři s věčnými sliby a také provinční ministr, jestliže jí předsedá. Co se týče bratří, kteří se nemohou kapituly zúčastnit, platí to, co bylo řečeno ohledně provinční kapituly.

4. Kustod a rádci jsou voleni kapitulou s všeobecnou účastí způsobem určeným kapitulou kustodie a mohou být zvoleni znovu. Kustod však může být zvolen jen na druhý, bezprostředně následující mandát, při zachování ustanovení č. 123,7. Délka mandátu je stanovena v Nařízeních generálních kapitul.

5. Zvolený kustod musí být potvrzen provinčním ministrem. Až do tohoto potvrzení vykonává svůj úřad jako delegát provinčního ministra, jemuž přísluší informovat generálního ministra o uskutečněné volbě. Jestliže provinční ministr nepotvrdí volbu, přistoupí se k nové volbě. Při ní nepotvrzený zvolený nemá pasivní hlas.

6. Od okamžiku potvrzení své volby získává kustod řádnou zástupnou pravomoc k výkonu svého úřadu. Provinční ministr ať kustodovi písemně určí pravomoci, které mu deleguje, a určí ty, které si vyhradí pro sebe.

7. S předcházejícím souhlasem provinčního ministra může kustod svolat mimořádnou kapitulu. Je vhodné, aby i této kapitule předsedal provinční ministr, který má aktivní hlas.

8. Kapitula kustodie ať připraví vlastní Pravidla a stanovy kustodie, které musejí být schváleny provinčním ministrem se souhlasem jeho rady. Na tématech k projednání na kapitule kustodie ať se mezi sebou dohodnou ministr provinciál a kustod, po poradě s příslušnými radami.

9. Jestliže je kustod nepřítomen nebo nemůže zastávat úřad, zastupuje ho první rádce nebo další rádce, který následuje podle pořadí volby. Rádci, který dočasně přebírá úřad kustoda, musí provinční ministr udělit vhodná pověření. Může je udělit i sám kustod, pokud má pravomoc subdelegovat.

10. Jestliže se z jakéhokoli důvodu uprázdní úřad rádce, ať je o této skutečnosti informován provinční ministr, který bude postupovat analogicky podle č. 134,5.

11. S dovolením generálního ministra může provinční ministr z vážných důvodů se souhlasem své rady jmenovat kustoda a jeho rádce poté, co obdržel písemný poradní hlas bratří z kustodie. Tento postup však nelze použít dvakrát po sobě.

 

Č. 137

1. Kustod ať svolá své rádce několikrát za rok. Potřebuje jejich mínění nebo jejich souhlas pokaždé, kdy podle předpisů Konstitucí provinční ministr potřebuje mínění či souhlas své rady.

2. Ať provinčnímu ministrovi přednáší návrhy, které jsou důležité pro kustodii či pro provincii.

3. K otevření nových domů, ke změně použití domů, které již existují nebo k přesunu formačních domů ať si vyžádá dovolení provinčního ministra se souhlasem jeho rady.

 

Č. 138

1. Do kustodie patří všichni bratři, kteří do ní byli zařazeni nebo do ní byli kompetentní autoritou posláni na dobu určitou a také bratři, kteří v ní složili sliby, i když kvůli formaci nebo z jiného důvodu žijí jinde.

2. V apoštolátu ať kustodie horlivě pečuje o povolání. Proto spolu se svědectvím autentického životního stylu ať rozvíjí i pastorační aktivity, které odpovídají skutečným potřebám osob a různým místním požadavkům.

3. Provincie ať podle svých možností posílá do kustodie, která je jí svěřena, tolik řeholníků, kolik si jich žádají potřeby kustodie. Ať podporuje i účinnou vzájemnou spolupráci a službu mezi bratry různých správních oblastí.

4. Při výběru řeholníků, kteří mají být posláni nebo povoláni zpět, ať provinční ministr po poradě s kustodem a s jeho radou bere v úvahu zvláštní rysy bratří vzhledem k podmínkám místa, formaci mladých bratří a apoštolátu, který má kustodie vykonávat. Podobně ať také kustod jedná po dohodě s provinčním ministrem.

5. Kustod s přihlédnutím k potřebám, po vyslechnutí své rady a se souhlasem provinčního ministra může uzavřít vhodné dohody s jinými správními oblastmi nebo s konferencemi vyšších představených. Tyto dohody musí schválit provinční ministr, a pokud si to situace žádá, generální ministr.

 

Článek VI

Správa místních bratrských společenství

 

Č. 139

1. Po provinční kapitule ve vhodnou dobu provinční ministr se souhlasem své rady a – nakolik je to možné – i po vyslechnutí bratří, ať ustanoví místní bratrská společenství a v každém ať jmenuje kvardiána a vikáře. Bratři, o kterých se uvažuje, že jim mají být svěřeny tyto úřady, ať jsou napřed dotázáni.

2. Stejným způsobem a s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem ať jsou ustanovena místní bratrská společenství a příslušní kvardiáni a vikáři v kustodiích.

3. Kvardián je jmenován na jedno funkční období. Ale může být jmenován následně i na druhé a v případě zjevné potřeby i na třetí funkční období, a to ze správných důvodů i ve stejném domě.

4. Ten, kdo byl kvardiánem maximální povolenou dobu, nebude tento úřad vykonávat alespoň rok.

5. Kvardiáni ať nepřijímají takové závazky, kvůli nimž by byli příliš často a příliš dlouho mimo dům, aby mohli být skutečnými animátory svého bratrského společenství.

 

Č. 140

1. Vikář má za úkol jako rádce pomáhat kvardiánovi při správě komunity, a je-li kvardián nepřítomen nebo nemůže zastávat úřad či je jeho úřad uprázdněn, vede bratrské společenství.

2. V každém domě, který má nejméně šest bratří, ať místní kapitula zvolí z bratří s věčnými sliby jednoho rádce, kromě vikáře, který je z práva samotného prvním rádcem. Tatáž kapitula v domech, kde je více než deset bratří, ať stanoví, kolik rádců se bude volit. Rádcové mají za úkol pomáhat svým názorem kvardiánovi v záležitostech duchovních i hmotných.

3. V důležitějších záležitostech, podle Konstitucí a podle vlastních stanov každé správní oblasti, je vyžadován souhlas rady.

4. Provinční kapitula ať stanoví, kdo má vést místní bratrské společenství, když jsou kvardián i vikář nepřítomni či nemohou zastávat svůj úřad.

5. Jestliže se úřad kvardiána uprázdní více než šest měsíců před normálním koncem mandátu, ať provinční ministr se souhlasem své rady jmenuje jiného. Jestliže však zůstane uprázdněný méně než šest měsíců před normálním koncem mandátu, ať bratrské společenství vede vikář.

 

Č. 141

1. Místní kapitula se skládá ze všech bratří se sliby.

2. Úkolem místní kapituly je, aby pod vedením kvardiána utvrzovala ducha bratrství, aby vedla bratry k zájmu o společné dobro, aby se na ní vedl dialog o různých prvcích bratrského života, zvláště pokud jde o podporu modlitby, zachovávání chudoby, podporu formace a apoštolských aktivit a společné hledání Boží vůle.

3. Místní kapitula ať se slaví často během roku. Ministři ať ji účinně podporují a někdy ať ji animují svou osobní účastí.

4. Hlasování místní kapituly jsou poradní, pokud není obecným či vlastním právem stanoveno jinak.

5. Podle předpisů Konstitucí přísluší jen bratřím s věčnými sliby, aby se účastnili voleb a hlasování o připuštění bratří ke slibům.

 

Č. 142

1. Na generální kurii, na kuriích jednotlivých správních oblastí a ve všech našich domech ať je archiv, který je přístupný jen se souhlasem kompetentního představeného. V něm ať se uspořádaně a s utajením uchovávají všechny vyprodukované i získané dokumenty, které se týkají bratří, našeho života a našeho působení.

2. Přístup do archivů Řádu ať je upraven směrnicemi ministrů při pečlivém zachování církevních i občanských předpisů.

3. O všech bratrech hodných paměti ať vede záznamy ten, kdo je tím pověřen.

 

Článek VII

Spolupráce v Řádu

Plenární rada a konference vyšších představených

 

Č. 143

1. Účelem plenární rady Řádu je vyjádřit živý vztah mezi bratrským společenstvím celého Řádu a jeho ústředního vedením, vést bratry k uvědomování si spoluzodpovědnosti a ke spolupráci a také podporovat jednotu a společenství Řádu v mnohosti způsobů.

2. Plenární rada, jež je nástrojem zkoumání a konzultací, zkoumá obzvláště důležitá témata a nabízí při tom svou spolupráci vedení Řádu při formaci bratří, při jejich apoštolském poslání, při péči o růst Řádu a o jeho náležitou obnovu.

3. Generální ministr se souhlasem své rady může svolat plenární radu, která se bude konat podle Pravidel schválených generálním ministrem se souhlasem jeho rady.

4. Členy plenární rady jsou: generální ministr, generální rádci a delegáti konferencí vyšších představených – v určitém poměru, stanoveném generálním ministrem se souhlasem jeho rady.

5. Každá konference si určí způsob výběru delegátů z vlastních správních oblastí. Delegáti nemusejí být nutně vybráni z ministrů konference.

6. Generální ministr se souhlasem své rady může potvrdit závěry plenární rady a příhodně je sdělit všem bratřím i vyvodit z nich operativní instrukce pro Řád.

 

Č. 144

1. Konference vyšších představených jsou orgány animace a spolupráce mezi generálním ministrem a jednotlivými ministry správních oblastí. Řídí se generálními stanovami konferencí a vlastními stanovami každé z nich, které jsou schválené generálním ministrem se souhlasem jeho rady. Scházejí se nejméně jednou za rok.

2. Konference jsou zřizovány generálním ministrem se souhlasem jeho rady. Tvoří je provinční ministři a kustodi dané oblasti.

3. Konference mají za úkol podporovat zodpovědnost každého ministra vůči Řádu, posilovat spolupráci jak správních oblastí mezi sebou, tak i s ostatními církevními institucemi, zvláště těmi podobnými řeholím. Dále mají zaručovat, nakolik je to možné, jednotu působení a apoštolátu na svém území.

4. Každá konference podle předpisů generálních i vlastních stanov volí předsedu, místopředsedu a sekretáře. Tam, kde by to kvůli správnému fungování bylo potřeba, mohou konference zvolit i radu.

5. Aby došlo ke splnění úkolů svěřených Konstitucemi, stanovami nebo generálním ministrem a aby bylo postaráno o dobro Řádu, mohou konference navrhnout zvláštní předpisy pro bratry a správní oblasti vlastního území. Tyto předpisy, aby mohly platit, musejí být jednomyslně schváleny všemi ministry konference se souhlasem jejich příslušných rad a schváleny generálním ministrem se souhlasem jeho rady.

6. Ministři a jejich rady ať ochotně a aktivně spolupracují s konferencí na větší koordinaci způsobů svědectví a františkánské formace, na obnově života víry, na zachování míru, spravedlnosti a na ochraně stvoření.

 

Č. 145

1. Uznáváme, bratři, že správní struktury Řádu a jeho instituce jsou také výrazem našeho života a našeho povolání a doprovázejí cestu našeho bratrského společenství v průběhu dějin.

2. I když jsou podrobeny omezením, které mají všechny časné instituce, pomáhají nám rozvíjet smysl sounáležitosti s naší rodinou a určují náš život a naše poslání.

3. Přijímejme je tedy v duchu víry prostě jako konkrétní příležitost k osobnímu růstu a ke vzájemné pomoci. Ve všem hledejme společné dobro, službu církvi a Božímu království.

 

 

Kapitola IX

NÁŠ APOŠTOLSKÝ ŽIVOT

 

Č. 146

1. Syn Boží byl Otcem poslán na svět, aby poté, co přijal lidství a byl posvěcen pomazáním Ducha svatého, přinášel radostnou zvěst chudým, uzdravoval zkroušené duchem, ohlašoval osvobození uvězněným, vracel slepým zrak a hlásal milost Páně.

2. Kristus ustanovil, aby toto poslání v síle Ducha svatého pokračovalo v církvi, která to přijímá jako milost a své vlastní povolání, vyjadřující základ její identity.

3. Tentýž Duch ponoukal sv. Františka a jeho bratrské společenství, aby po příkladu Ježíše a jeho prvních učedníků šli do světa a kázali pokání a pokoj, a tak spolupracovali na evangelizačním poslání církve.

4. Proto naše bratrské společenství, v poslušnosti Duchu Páně a jeho svatému působení, vykonává v církvi službu, kterou je povinováno vůči všem lidem, když jim slovem i skutkem hlásá evangelium.

 

Č. 147

1. V apoštolských aktivitách vyjadřujme známé prvky našeho charizmatu způsoby, které jsou co nejvhodněji přizpůsobeny podmínkám místa a času.

2. Prvním apoštolátem menšího bratra je žít ve světě evangelním životem pravdivě, prostě a radostně.

3. A jelikož bratrský život je zvláštní účastí na Kristově poslání, podporujme jeho apoštolskou účinnost svou niternou a vroucí oddaností Pánu Ježíši, svými stále opravdovějšími bratrskými vztahy a velkorysým zapojením do poslání Řádu.

4. Se všemi jednejme s respektem a s úctou a vždy buďme ochotni vést dialog.

5. Po příkladu Krista a sv. Františka sice dáváme přednost evangelizování chudých, ale nebojme se hlásat obrácení, pravdu, spravedlnost a evangelní pokoj i lidem, kteří mají moc nebo řídí osudy národů.

6. Ochotně přijímejme jakékoli dílo služby a apoštolátu, pokud odpovídají našemu způsobu života a odpovídají potřebám církve.

7.Pohnuti láskou Otce, který vidí i to, co je skryté, si vědomě vybírejme cestu minority a velkoryse přijímejme i ty úkoly a služby, které jsou považovány za podřadné nebo obtížné, aniž bychom se tím jakkoli chlubili.

8. Jako Kristovi učedníci a synové sv. Františka si připomínejme, že apoštolský život si žádá připravenost k přijetí kříže i pronásledování pro víru a pro lásku Boží i pro lásku k bližnímu, a to až k mučednictví.

 

Č. 148

1. Ochotně proto vykonávejme jakýkoli druh apoštolátu, a to i z osobní iniciativy, jak si nás Pán povede. Různé apoštolské aktivity ať jsou podporovány a koordinovány jako výraz celého bratrského společenství a ať se vykonávají při zachování poslušnosti vůči kompetentní autoritě.

2. Při zachování práva nejvyššího velekněze disponovat službou Řádu k dobru celé církve je výkon jakékoli apoštolské aktivity podřízen autoritě diecézního biskupa, od něhož bratři přijímají nezbytná pověření poté, co je schválili jejich ministři. Tito pak, nakolik je to možné a s úctou k našemu charizmatu, ať se snaží ochotně vyhovět, když nás biskupové vyzývají, abychom sloužili Božímu lidu a spolupracovali na spáse lidí.

3. Úkolem provinční kapituly je přizpůsobovat apoštolské aktivity potřebám času při respektování naší františkánsko-kapucínské identity. Provinčnímu ministrovi se souhlasem jeho rady přísluší, aby koordinoval apoštolské úsilí v provincii.

4. Kvardián ať v důležitějších případech po poradě s místní kapitulou rozděluje úkoly s přihlédnutím k možnostem jednotlivých bratří a s pozorností vůči potřebám místní církve a k pastoračním směrnicím církevní hierarchie.

5. Pro dobro církve a jak je potřeba, ať správní oblasti ochotně spolupracují mezi sebou na apoštolských dílech a iniciativách, což je třeba moudře a postupně rozvíjet. Podpořeni smyslem pro církevní společenství bratrsky spolupracujme i s ostatními instituty zasvěceného života, zvláště františkánskými.

 

Č. 149

1. Zvykejme si číst znamení doby, v nichž očima víry objevujeme Boží plán, aby apoštolské iniciativy odpovídaly požadavkům evangelizace a potřebám lidí.

2. Rozvíjejme obvyklá díla apoštolátu, jako jsou lidové misie, duchovní cvičení, svátostná zpověď věřících, duchovní péče o řeholnice, zvláště františkánské, doprovázení nemocných a vězňů, vzdělávání a sociální díla.

3. Přijímejme i nové způsoby apoštolátu; se zvláštní horlivostí se věnujme těm, kdo se vzdalují od víry a od náboženské praxe, i těm, kterým kvůli jejich životním podmínkám schází řádná pastorační péče, jako jsou mladí v krizi křesťanského života, kočovníci, dělníci a osoby, které sužují ekonomické problémy nebo jsou diskriminovány či z jakéhokoli důvodu pronásledovány.

4. Buďme svědky kultury života a horlivě se zasazujme za to, aby lidský život, od svého početí až do smrti, byl vždy chráněn a podporován. Jednejme ve prospěch dětí a zapojujme se i do vzdělávání a formace mládeže, a to i svou přítomností ve školách a ve vzdělávacích střediscích. Ochotně podporujme rodinu založenou na manželství, která je domácí církví a živou buňkou společnosti. Buďme jí nablízku a buďme solidární zvláště s rodinami v největší nouzi.

5. Zvlášť usilovně se věnujme ekumenickému dialogu v lásce, v pravdě a v modlitbě se všemi křesťany, a mějme tak účast na starosti církve o to, abychom dosáhli jednoty, kterou chce Kristus.

6. Podobně se snažme udržovat dialog spásy i s osobami jiných náboženství a s nevěřícími, mezi nimiž žijeme a k nimž jsme posláni.

7. Všechny služby, které lidem poskytujeme, musí být založeny na životě přetvořeném evangeliem. Pamatujme na to, že svět naslouchá více svědkům než učitelům, žijme nablízku lidem v prostotě srdce, chovejme se jako skuteční menší bratři svým životním stylem i způsobem vyjadřování.

 

Č. 150

1. Ježíš zasvětil svůj život hlásání Božího království a rozeslal apoštoly, aby hlásali evangelium všem národům.

2. Svatý František, Kristův hlasatel, se schválením církve procházel městy, všude rozséval sémě evangelia a hlásal Božímu lidu tajemství Krista krátkou a prostou řečí.

3. Proto my, věrni pověření božského Mistra, následujme příklad sv. Františka a tradici našeho Řádu, hlásejme slovo Páně jasnou řečí a přitom věrně vycházejme z Písma svatého.

4. S nejvyšším úsilím se snažme vtisknout do svého srdce Slovo Boží, kterým je Kristus, a ze všech sil se mu snažme zcela odevzdat, aby to byl Pán sám, kdo nás povede k tomu, abychom mluvili z přetékající lásky. Tak budeme kázat Krista svým životem, skutky i slovy.

5. Abychom dosáhli tohoto cíle, snažme se neustále růst v moudrosti Kristově, kterou můžeme získat jen tak, že jí žijeme, a to zvláště vytrvalou četbou, rozjímáním a prohloubeným studiem Písma svatého.

6. Postarejme se o to, aby veškerá naše pastorační služba byla prostoupena slovem Božím. Pečujme o katechezi víry za použití metod přizpůsobených potřebám různých skupin lidí, abychom tak prosazovali růst kultury, prostoupené evangelními hodnotami.

 

Č. 151

1. Při vysluhování svátostí se Kristus zpřítomňuje věřícím svou spasitelnou mocí, posvěcuje je a vzdělává své Tělo, zatímco Boží lid vzdává náležitou úctu Pánu, svému Bohu.

2. Proto ať jsou bratři připraveni vysluhovat svátosti jak z důvodu svého úřadu, tak proto, že je k tomu zve duchovenstvo, aby slavením tajemství věřícím pomáhali živit, posilovat a vyjadřovat svou víru.

3. Připravujme se pečlivě na rozdílení Božích tajemství s touhou následovat to, co slavíme, a připodobňovat svůj život tajemství Pánova kříže. Živme ve věřících křesťanský život zaměřený na eucharistii a sami čerpejme z téhož pramene pastýřské lásky, která nás vede k sebedarování pro dobro bližního.

 

Č. 152

1. Bratři kněží ať v duchu dobrého Pastýře Krista hlásají Boží milosrdenství. Ať jsou věrnými udělovateli odpuštění hříchů, které Bůh nabízí ve svátosti smíření, a ať se ochotně dávají k dispozici pro zpovědi věřících. Tím spíš, že tato služba je obzvláště vhodná pro nás, menší bratry, a často tak můžeme být nablízku lidem, kteří nejvíce zakoušejí bídu hříchu.

2. Ať se v nich zrcadlí horlivost Boží svatosti a jeho milosrdenství, jeho úcta k důstojnosti lidské bytosti, jeho láska, trpělivost a moudrost.

3. Zpovědníci ať se snaží stále růst ve znalosti pastorální teologie a ve správném vykonávání své služby.

 

Č. 153

1. Po příkladu sv. Františka a v souladu se stálou tradicí Řádu ochotně přijímejme nejen duchovní, ale i tělesnou péči o nemocné a trpící.

2. Tak následujeme Krista, který procházel města i vesnice a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu na znamení příchodu Božího království, a naplňujeme i poslání církve, která je prostřednictvím svých synů solidární s lidmi všech stavů, zvláště pak s chudými a ztrápenými, a ochotně se jim nabízí.

3. Ministři a kvardiáni ať podporují tuto službu, která je jasným a skutečným dílem lásky a apoštolátu.

 

Č. 154

1. Podle povahy a tradice našeho Řádu ať jsou bratři připraveni pomáhat v pastoraci duchovenstvu místní církve ve farnostech.

2. Ministři ať po zvážení naléhavých potřeb věřících se souhlasem své rady moudře přijímají i správu farností v duchu služby místní církvi.

3. Aby se při přijímání této služby zachovalo i naše povolání, ať se dává přednost takovým farnostem, kde snadněji můžeme dávat svědectví minority a můžeme žít a pracovat v bratrském společenství. Tak může mít Boží lid vhodnou účast na našem charizmatu.

4. Poutní místa svěřená našemu Řádu ať jsou centry evangelizace a zdravé zbožnosti. Působme v nich podle předpisů církve a vydávejme svědectví o nejdůležitějších hodnotách našeho života. Mezi správními oblastmi nechť se rozvíjí přiměřená spolupráce při službě na významnějších poutních místech, která jsou nám svěřena.

 

Č. 155

1. Uznávejme a podporujme roli a vlastní poslání věřících laiků v životě a v působení církve. Ochotně s nimi spolupracujme, zvláště na díle evangelizace. Podporujme i sdružení věřících, jejichž členové se snaží žít a hlásat Boží Slovo a měnit svět zevnitř.

2. Z těchto sdružení ať je nám zvláště blízký Sekulární františkánský řád. Spolupracujme se sekulárními františkány, aby jejich bratrská společenství rostla jako společenství víry, která jsou obzvláště účinná při evangelizaci. Spolupracujme i při formaci jednotlivých členů, aby šířili Boží království nejen příkladem života, ale i různými druhy apoštolátu.

 

Č. 156

1. Sv. František, který viděl v krásných věcech Toho, který je nejkrásnější, zval všechna stvoření ke chvále a velebení Pána. Učme se i my vidět všechno dobré a krásné, co Pán zasel do srdce člověka a do harmonie stvoření. Snažme se seznamovat druhé s Boží krásou slovem, tiskem i uměleckými díly, která mají křesťanskou inspiraci.

2. Hlásejme Krista i za použití komunikačních prostředků, které nabízejí velké možnosti pro evangelizaci. Proto ať ministři pečují o to, aby vhodní bratři obdrželi odbornou přípravu v této oblasti. Všichni bratři ať jsou vhodně poučeni o jejich zodpovědném používání.

3. Ochotně spolupracujme i v tiskovém apoštolátu, zvláště pokud jde o rozšiřování františkánské literatury.

4. V našich publikacích, při používání komunikačních prostředků a při svém působení ve sdělovacích prostředcích vyjadřujme své plné přilnutí k evangelním hodnotám a k nauce církve.

5. Publikace a sdělení, které oficiálně reprezentují náš Řád, ať už na úrovni místní či celosvětové, musejí být náležitě prozkoumány a schváleny kompetentním představeným. Ať se zvláště dbá na to, aby vyjadřovala ryzí úmysly Řádu.

6. Pokud jde o komunikační prostředky, ať se zachovávají předpisy obecného práva. A pokud jde o spisy s náboženskou či morální tematikou, mějme na paměti, že se vyžaduje i schválení ministra.

7. Na různých úrovních Řádu ať se případně zřídí vhodné úřady, aby apoštolská aktivita v komunikačních prostředcích byla koordinována, podporována a příslušně zhodnocena.

 

Č. 157

1. Při vší naší apoštolské činnosti vždy znovu sjednocujme náš život a naši činnost do lásky k Bohu i k bližnímu, což je duše veškerého apoštolátu.

2. Pamatujme také na to, že nemůžeme naplňovat své poslání, pokud se nebudeme neustále obnovovat ve věrnosti našemu povolání.

3. Vykonávejme tedy apoštolskou činnost v chudobě a v pokoře, nepřisvojujme si žádnou službu, aby bylo všem jasné, že hledáme jen Ježíše Krista. Zachovávejme bratrskou jednotu, kterou chtěl Kristus mít tak dokonalou, aby svět poznal, že Syn byl poslán Otcem.

4. Žijme bratrsky pospolu, pečujme o život modlitby a studujme, abychom byli niterně spojeni se Spasitelem a vedeni silou Ducha svatého, abychom byli připraveni velkoryse hlásat světu radostnou zvěst.

 

 

Kapitola X

NÁŠ ŽIVOT V POSLUŠNOSTI

Č. 158

1. Ježíš Kristus se stal služebníkem a byl poslušný až k smrti na kříži. Tak nás osvobodil od otroctví hříchu a ukázal nám, že člověk dosáhne svobody cestou poslušnosti vůči vůli Otce a že poslušnost je cestou k postupnému získání skutečné svobody.

2. Ve zbožném naslouchání Slovu, které se stalo tělem, církev, poslušná vedení Ducha, s poslušností víry odpovídá na Otcův plán lásky, který v Synu zjevil sám sebe a dal nám poznat tajemství své vůle.

3. Proto křesťan při následování Krista, jehož pokrmem bylo konat vůli Otcovu, je povolán k tomu, aby každý den rostl ve svobodě Božích dětí prostřednictvím důvěryplné poslušnosti, na níž se buduje a realizuje plnost člověka. Tak vychází ze sebe sama, očišťuje se od model, a tak se otevírá horizontům božského života v přijímání spasitelné vůle, která neumenšuje, ale zakládá a rozvíjí jeho důstojnost.

4. Svatý František nás učil, že život menších bratří je poslouchat Ježíše Krista přítomného v evangeliu a ve svátostech. On sám se Kristu zcela odevzdal a nic ze sebe si neponechal pro sebe, neboť v poslušnosti viděl dokonalost života bez čehokoli vlastního a základ společenství s Bohem, s církví, s bratry, s lidmi i se vším stvořením.

5. Proto v síle našeho závazku života v poslušnosti služme jeden druhému z duchovní lásky a bez rozdílu úřadu se snažme být posledními ve společenství učedníků Páně a z lásky k Bohu buďme podřízeni každému lidskému tvorovi.

6. Buďme věrni Duchu svatému a v bratrském společenství života hledejme a plňme Boží vůli v každé situaci a při každém díle.

7. To pak povede k tomu, že ministři a kvardiáni, kteří se věnují službě bratřím, jež jsou jim svěřeni, i ostatní bratři, kteří se jim ve víře podřizují, budou vždy konat to, co se líbí Bohu.

 

Článek I

Pastýřská služba ministrů a kvardiánů

Č. 159

1. Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil. A aby to ukázal, umyl nohy apoštolům a doporučil jim, aby činili také tak.

2. I jeho služebník František, který byl věrný slovům evangelia, chtěl, aby jeho bratři neměli žádnou moc či vládu, a to obzvláště mezi sebou.

3. Proto ministři a kvardiáni, kteří jsou služebníky bratří, již jsou jim svěřeni a za něž budou muset skládat účty Bohu, ať jim slouží pokorně a pamatují na to, že sami musejí poslouchat Boha i bratry. Ať přijímají bratrskou službu jako milost a obzvláště v nesnázích a při nepochopení ať to prožívají jako pravou poslušnost.

4. Ať autoritu nevykonávají jako páni, ale ať předsedají svým bratrským společenstvím s láskou, velkoryse a ochotně se stávají vzory pro druhé bratry, když jim poskytují ducha a život příkladem i slovem.

 

Č. 160

1. Ministři a kvardiáni ať horlivě vykonávají úřad jim svěřený a ať pečují o bratry a starají se o všechny záležitosti, zvláště ty duchovní.

2. V intenzivní modlitbě a s moudrým rozlišováním společně s bratřími ať vytrvale hledají Boží vůli, aby ji věrně vykonávali.

3. V duchu evangelia ať ochotně podporují dialog s bratry, jak komunitní, tak i osobní. Ať pamatují na to, že ke konečnému rozhodnutí nemají dospět sami, ale – jak je to jen možné – za pomoci dobrovolné podpory všech bratří. Proto ať jim pozorně naslouchají a s otevřenou duší ať berou v potaz jejich rady. Všichni však ať si uvědomují, že z moci úřadu náleží konečné rozhodnutí představeným.

4. Pro dobro celého bratrského společenství ať pečují o náležitou formaci bratří, ať je zapojují do aktivní spolupráce na životě a činnosti bratrského společenství, ať podporují zodpovědnou spolupráci všech, zvláště těch, kdo mají zvláštní úkoly.

5. Protože svazek bratrství je tím silnější, čím ústřednější a vitálnější je to, co se společně sdílí, ministři a kvardiáni ať podporují sdílení nejen darů a osobních schopností, ale především duchovních dober, naslouchání Božímu slovu a života víry.

 

Č. 161

1. Ministři a kvardiáni ať se přičiní, aby naše bratrská společenství byla místy, v nichž se hledá Bůh a kde je milován ve všem a nade všechno. Ať sami jako první pečují o svůj duchovní život a bratry ať podporují na jejich cestě ke svatosti. Ať bratřím i bratrskému společenství zaručí čas i možnosti pro modlitbu a ať bdí nad tím, aby jí byli věrní.

2. Ať pamatují na to, že mají povinnost nabízet bratřím Boží slovo a pečlivě se starat o jejich náležité vzdělávání a řeholní formaci.

3. Ať se snaží šířit poznání našeho charismatu a vybízejí bratry k tomu, aby věrně zachovávali Řeholi a tyto Konstituce. Ať jim pomáhají udržovat živou víru, vztah ke společenství církve a všude pečovat o dobro Božího lidu.

4. Za tímto účelem, podle místa a doby, ať se podnikají vhodné akce jako například: studium dokumentů církve a Řádu, okružních listů ministrů nebo účast na kongresech o řeholních a františkánských tématech. Ministři a kvardiáni ať nezanedbávají duchovní rozhovory, ať individuální či na místní kapitule, ani kázání bratřím při slavení eucharistie či bohoslužby slova.

 

Č. 162

1. Ministři a kvardiáni s přáním, aby jednotliví bratři odpovídali plánu Otce, který je z lásky povolal, ať je pobízejí k tomu, aby aktivně a zodpovědně hledali a plnili Boží vůli.

2. Sobě svěřené bratry ať vedou jako Boží děti s úctou k lidské osobě tak, aby sami od sebe poslouchali.

3. Ať neukládají příkazy mocí slibu poslušnosti, jen když jsou k tomu donuceni láskou a nutností. Ať to konají s velkou moudrostí, a to písemně či v přítomnosti dvou svědků.

 

Č. 163

1. Ministři a kvardiáni ať pamatují na pokyny sv. Františka a jsou znamením a nástrojem Boží lásky, který přijímá a odpouští, a přičiňují se o to, aby život jejich bratrských společenství odpovídal evangelní nauce o milosrdenství.

2. S pevností a zároveň i s mírností a s láskou ať vykonávají úkol, který jim byl svěřen Řeholí, tj. napomínat, povzbuzovat, a pokud je to nutné, i kárat bratry.

3. Ať se snaží kárat nedostatky jednotlivých bratří v soukromí, při bratrském rozhovoru s přihlédnutím k osobě i k okolnostem. Ze své strany ať bratři ochotně přijímají pokárání k prospěchu své duše.

4. Ministři a kvardiáni ať mluví o chybách a nedostatcích bratrského společenství s bratry samotnými, především na místní kapitule, a společně ať hledají a účinně zjednávají nápravu.

 

Č. 164

1. Pastorační vizitace předepsaná Řeholí a obecným právem hodně prospívá animaci našeho života, obnově a jednotě bratří.

2. Proto ať se jí ministři věnují se zvláštním úsilím, osobně nebo prostřednictvím druhých, podle předpisů církve a našeho vlastního práva.

3. Při vizitaci ať ministři nebo jiní bratři k tomu pověření vedou upřímný dialog s bratry, jak jednotlivě, tak i shromážděnými ve společenství, o všech záležitostech duchovních i časných, které slouží tomu, aby byl chráněn a rozvíjel se život bratří. Ať nezanedbávají ani vizitaci domů.

4. Ať jednají s veškerým pochopením a s moudrostí a přizpůsobují se přitom době a podmínkám různých oblastí tak, aby bratři mohli s důvěrou, ve svobodě a upřímně vyjádřit své mínění, a společně ať hledají to, co vede ke stálé obnově našeho života a k rozvoji aktivit.

 

Článek II

Bratrská poslušnost z lásky

Č. 165

1. Bratři jdou ve šlépějích Pána Ježíše, který po celý život odevzdával svou vůli do vůle Otcovy, a slibem poslušnosti nabízejí svou vůli Bohu jako oběť sebe sama, neustále se podrobují spásné vůli Boha, kterého milují nade všechno, a zavazují se ke službě církvi.

2. Kromě toho, když žijí v poslušnosti a spolu s bratrským společenstvím objevují Boží vůli s větší jistotou, zjevují společenství tří božských Osob a posilují bratrskou jednotu.

3. V tomto duchu velkorysosti, v němž složili své evangelní sliby, ať poslouchají představené aktivně a zodpovědně s vírou a láskou k Boží vůli.

4. Ať jsou si plně vědomi toho, že dobrovolné odevzdání své vlastní vůle Bohu velmi napomáhá osobní dokonalosti a pro druhé se stává svědectvím Božího království.

5. Ať se přimykají ke Kristu, který ačkoli je Synem, utrpením se naučil poslušnosti, a přijímají omezení lidského zprostředkování Boží vůle. Pamětlivi toho, že kříž je zkouškou největší lásky, která vyžaduje sebedarování, ať vytrvají v bratrském společenství, a žijí tak v dokonalé poslušnosti, čímž mají účast na díle vykoupení.

 

Č. 166

1. Bratři ať jednají s ministry a kvardiány s láskou a s úctou. Ať jim vyjevují své mínění a své plány s přihlédnutím ke společnému dobru a jsou připraveni je poslechnout v duchu víry. Poté, co vše ochotně zhodnotí s bratry, přísluší představeným rozhodnout a přikázat, co má být vykonáno.

2. Pravou poslušností je i všechno to, co dobrého bratr dělá se správným úmyslem a z vlastního popudu, když ví, že to není proti vůli představených a že to nedopadne negativně na bratrskou jednotu.

3. A jestliže někdy bratr po bratrském rozhovoru vidí, že je něco lepší a užitečnější než to, co mu přikazuje ministr, ať Bohu dobrovolně obětuje to své a skutečně se snaží uskutečnit to ministrovo. To je vskutku poslušnost z lásky, která se zamlouvá Bohu i bližnímu.

 

Č. 167

1. Ti, kdo z osobních důvodů nebo kvůli situaci v okolí nemohou duchovně zachovávat Řeholi, mohou, ba musí se obrátit na ministra, aby s důvěrou požádali o radu, povzbuzení a řešení.

2. Ministr ať je přijme a pomůže jim s bratrskou láskou a péčí.

 

Č. 168

1. My všichni, ministři i ostatní bratři, kráčejme v pravdě a s upřímným srdcem, uchovejme si pěkné vzájemné vztahy a v duchu lásky dobrovolně služme jeden druhému a poslouchejme se navzájem.

2. Pěstujme takovou vzájemnou úctu, abychom nikdy v nepřítomnosti bratra neřekli to, co bychom s láskou nemohli říci v jeho přítomnosti.

3. Budeme-li tak činit, budeme ve světě, který musí být zasvěcen Bohu, znamením oné dokonalé lásky, která září v Božím království.

4. Jestliže budeme muset zakoušet strádání, pronásledování a utrpení kvůli svědectví víry v evangelium, vložme všechnu svou důvěru v Boha, kterého nade všechno milujeme.

5. Vedeni a posilováni Duchem Páně a jeho svatým působením, s odvahou pokračujme jako chudí a pokojní lidé v nejvyšší cestě, na kterou jsme se vydali, a buďme si jisti, že nás Bůh odmění, pokud vytrváme až do konce.

 

 

Kapitola XI

NÁŠ ŽIVOT V ZASVĚCENÉ ČISTOTĚ

Č. 169

1. Mezi evangelními radami je význačný dar čistoty pro Krista a pro jeho království, kterého je třeba si velmi vážit.

2. V ní se zrcadlí nekonečná láska, která pojí tři božské Osoby. Láska dosvědčená vtěleným Slovem, a to až k obětování svého života; láska vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého, která nás pobízí k odpovědi celistvé lásky k Bohu i k bratřím.

3. Jelikož Bůh sám je nekonečnou září, život v jemu zasvěcené čistotě je vyzařováním božské krásy skrze ty, kteří se nechávají proměňovat mocí Ducha svatého.

4. Sám Duch, který vzbuzuje lásku k božské kráse, nás připodobňuje k panenskému životu Krista a dává nám účast na tajemství církve, která žije v plné a naprosté oddanosti Kristu, svému snoubenci, a připravuje se na konečné setkání s Ním.

5.Evangelní rada čistoty, kterou jsme si dobrovolně zvolili a slibem jsme ji stvrdili, má svůj jediný důvod v tom, že nade všechno milujeme Boha a v Něm všechny. On nám dává jedinečným způsobem větší svobodu srdce, takže lneme k Bohu nerozdělenou láskou a tak se můžeme stávat vším pro všechny.

6. Charizma celibátu, které ne všichni mohou pochopit, je prorockou předzvěstí slávy nebeského království, činného mezi námi a proměňujícího člověka do své plnosti. Tímto darem, který musíme věrně střežit a pečlivě ho rozvíjet, naše bratrské společenství nabízí zvláštní zvěst o budoucím životě, v němž vzkříšení jsou si navzájem bratry před Bohem, který jim bude vším ve všem.

 

Č. 170

1. Protože čistota tryská z lásky ke Kristu, nerozlučně se svým srdcem přimkněme k Tomu, který si nás jako první vybral a zamiloval, a to až k nejvyššímu daru sebe sama.

2. Rozvíjejme intenzivní vztah s blahoslavenou Pannou, svatou Marií, jež je od svého neposkvrněného početí Zcela krásná a vznešený příklad dokonalého zasvěcení Bohu a lásky k božské kráse, té jediné, která může zcela naplnit lidské srdce.

 

Č. 171

1. Dokud jsme na cestě k plnosti Božího království, život v čistotě vždycky s sebou přináší i nenaplněnost, což je nutné poznat a přijmout s radostným srdcem, neboť ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali své tělo s jeho vášněmi a touhami, aby už od této chvíle měli účast na Pánově slávě.

2. Čistota zasvěcená Bohu, dar, který byl lidem dán, se živí, podporuje a roste účastí na svátostech, zvláště na eucharistické hostině a ve svátosti smíření, vytrvalou modlitbou a vnitřním spojením s Kristem a s jeho panenskou Matkou.

3. Pečlivé užívání nadpřirozených i přirozených prostředků umožňuje získat rovnováhu a vyhnout se nebezpečím, která nejvíce ohrožují celibátníky, jako je znuděnost životem, samota srdce, zalíbení v pohodlí, nevhodné kompenzace, chorobná zvrácenost citů či nespořádané a nevhodné používání sdělovacích prostředků.

4. Snažme se velkoryse odpovídat na tento dar a spoléhejme na Boží pomoc, aniž bychom přeceňovali své síly.

 

Č. 172

1. Citové a sexuální zrání prochází cestou obrácení od sobecké a vlastnické lásky k lásce obětavé, schopné darovat se druhým.

2. Na této pouti má zvláštní důležitost snaha o růst v ctnosti umírněnosti, na níž přímo závisí schopnost žít v čistotě.

3. Vychovávejme se, kromě jiného, i k duchovní hodnotě citů, ke správné úctě k vlastnímu tělu a k vyrovnanému přijetí vlastní sexuální identity a rozdílů mezi mužem a ženou.

4. Tváří v tvář hédonismu, který redukuje sexualitu na hru a konzum, buďme svědky lásky dobrovolné a všeobecné v síle sebeovládání a kázně, které jsou nutné k tomu, abychom neupadli do otroctví smyslů a pudů. Tak zasvěcená čistota dává zakusit radost a svobodu.

5. My všichni, a zvláště ministři a kvardiáni, pamatujme na to, že vzájemná láska mezi námi a bratrská služba obzvláště napomáhají čistotě.

6.Skutečné bratrské společenství, klidné a otevřené vůči druhým, usnadňuje přirozený vývoj vlastní citovosti. Snaha o bratrství si žádá neustálé zříkání se sebelásky a vyžaduje oddanou službu druhým. To podporuje vznik skutečných a hlubokých přátelství, která hodně přispívají k plnosti citového života.

7. Vědomi si lidské křehkosti se vyhýbejme nebezpečným příležitostem a nebezpečnému chování nebo takovému chování, které je dvojsmyslné vzhledem k čistotě či může vyvolat podezření. Nedostatek úcty k druhým v oblasti citů a sexuality uráží čistotu, zrazuje důvěru, je zneužitím moci a může i vážně zranit důstojnost druhých. V těchto případech, které je třeba vždy prověřit, ať ministři a kvardiáni moudře a rozhodně zasáhnou.

8. Kromě ukázněnosti smyslů i srdce žijme v pokoře a v kajícnosti, s radostí se věnujme vytrvalé práci a využívejme i další prostředky, které podporují zdraví ducha i těla.

 

Č. 173

1. František, uchvácen Boží láskou i láskou k lidem, ba láskou ke všemu stvoření, je bratrem a přítelem všech. Jednou z jeho charakteristických známek je bohatství citů a schopnost vyjadřovat je.

2. Nanejvýš zdvořilý a šlechetný, plný úžasu nad každou dobrou a krásnou věcí chce, aby jeho bratři byli radostnými hlasateli kajícnosti-obrácení, ponořenými do pokoje a do všeobecného bratrství, které je vlastně univerzální.

3. Pijme z pramene trinitární lásky a rozvíjejme i my schopnost milovat všechny. Mějme rádi všechny lidi v Kristu a bratrským i přátelským přístupem se snažme přivést je k účasti na Božím království.

4. Po příkladu vznešených citů samotného bratra Františka k sestře Kláře ať se i naše chování k ženám vyznačuje zdvořilostí, úctou a smyslem pro spravedlnost. Podporujme jejich důstojnost a poslání ve společnosti i v církvi.

5. Přátelství je velkým darem a přispívá k lidskému i duchovnímu růstu. V síle našeho zasvěcení a s náležitou úctou k povolání těch, s nimiž žijeme ve vztazích, varujme se vázat druhé na sebe. Místo toho se jim staňme darem. Tak vzniká osvobozující přátelství, které neničí bratrské společenství.

6. Dobré vztahy s původní rodinou podporují náš harmonický růst. Ale pamatujme na to, že přednostní láska ke Kristu vyžaduje i bezvýhradné přijetí náročnosti jeho následování, takže se naší novou rodinou stane bratrské společenství.

7. Ve spojení s ostatními povoláními s radostí vydávejme svědectví o našem zasvěcení v celibátu jako o stálém odkazu na konečné Království, v němž i manželství a rodina mají svůj význam a hodnotu.

 

Č. 174

1. Často rozjímejme o slovech sv. Františka, jimiž vybízí své bratry, aby prosti všech starostí a všeho trápení, s čistým srdcem, cudným tělem a svatými skutky sloužili Pánu Bohu, milovali Ho a klaněli se Mu nade všechno stvoření.

2. Ať nám tedy nic nebrání, nic nás neodděluje, nic se nestaví mezi nás tak, aby Duch Páně mohl v nás jednat a projevovat se skrze nás i v našem bratrském společenství.

 

 

Kapitola XII

HLÁSÁNÍ EVANGELIA A ŽIVOT Z VÍRY

 

Článek I

Naše evangelizační úsilí

 

Č. 175

1. Kristus Ježíš, Boží evangelium, první a nejvyšší hlasatel evangelia, poslal apoštoly, aby hlásali evangelium všem národům, a ustanovil svou církev jako všeobecnou svátost spásy, proto je svou povahou nutně misijní.

2. V církvi, ve společenství víry a lásky, které je oživováno Duchem svatým a kráčí dějinami, jsou všichni pokřtění, a zvláště řeholníci z důvodu svého zvláštního zasvěcení, povoláni, aby žili milostí evangelizace, a tak plnili příkaz Páně.

3. Sv. František ve své době z Božího vnuknutí obnovil misijního ducha příkladem života a působivostí své Řehole.

4. Jeho bratrské společenství životem v minoritě a v poutnictví oživilo misijní činnost církve hlásáním evangelia a příchodu Království, které proměňuje samotného člověka a vytváří nový svět ve spravedlnosti a v pokoji.

5. Proto náš Řád přijímá za vlastní úkol hlásat evangelium, který náleží celé církvi, a váží si misijní činnosti, přijímá ji mezi své hlavní apoštolské úkoly, aby přispěl k obnově a k růstu Kristova těla.

 

Č. 176

1. V našem apoštolském bratrském společenství jsme všichni povoláni nést radostnou zvěst spásy těm, kteří v Krista nevěří, ať už se nacházejí na kterémkoli kontinentu či území. Proto se všichni považujme za misionáře.

2. Kromě společného misijního poslání, které vykonáváme v křesťanských společenstvích, jež jsou schopná vydávat svědectví o evangeliu ve společnosti, uznáváme zvláštní postavení bratří obecně nazývaných misionáři, kteří opouštějí zemi, ze které pocházejí, a jsou posláni, aby vykonávali svou službu v rozdílném sociálně-kulturním prostředí, v němž evangelium není známo nebo kde se žádá služba mladým církvím.

3. Stejně tak uznáváme zvláštní misijní podmínky bratří, poslaných do prostředí, které potřebuje novou evangelizaci, jelikož život celých skupin již není formován evangeliem a mnozí pokřtění již částečně či zcela ztratili smysl pro víru.

4. Proto se snažme, abychom nenechali nevyslyšený a nečinný misijní příkaz Páně, jelikož každá osoba má právo uslyšet dobrou zvěst, aby zcela naplnila své povolání.

 

Č. 177

1. Podle učení sv. Františka bratři misionáři, kteří jsou posláni do různých koutů světa, mají mezi lidmi žít duchovně, tj. podřízeni každému lidskému stvoření z lásky k Bohu, a s velkou důvěrou mají láskou vydávat svědectví o životě podle evangelia. A když uvidí, že se to líbí Bohu, ať otevřeně hlásají slova spásy.

2. Rozníceni Kristovou láskou a povzbuzeni příkladem našich svatých misionářů ať bratři jdou na misie vedeni touhou sloužit místním církvím v díle evangelizace.

3. Ať to dávají najevo a ochotně ať naslouchají ostatním církevním uskupením a vedou s nimi dialog a ať pamatují na to, že vrcholem misijního působení je rozvoj místní církve, kde duchovenstvo, řeholníci i laici, každý podle svých kompetencí, mají svou zodpovědnost.

4. Bratři, když konají své dílo a dávají rady, ať spolupracují s laickými misionáři, zvláště s katechety. Ať s nimi pečují o intenzivní duchovní animaci a snaží se i o sociální a ekonomické dobro lidí.

5. Podle kapucínské tradice ať srdečně žijí mezi lidmi všeho druhu, ať nespojují svou evangelizační činnost s ekonomickou jistotou nebo se společenskou prestiží, ale ať svou důvěru vkládají do Boha a do účinnosti evangelního života.

6. V duchu lásky ať hodnotí historické, náboženské, společenské a kulturní podmínky ve světle evangelia, a vedeni prorockým duchem ať jednají ve svobodě Božích dětí.

7. V dialogu s ostatními křesťanskými církvemi a s různými náboženstvími ať s úctou hledají známky Boží přítomnosti a zárodky Slova v různých kulturách. Ať rozlišují jejich autentické hodnoty a přijímají je, aby ještě hlouběji pochopili tajemství samotného Boha a přispěli k jejich zdokonalení svědectvím svého charizmatu.

8. Ať podporují i takové změny, které napomáhají příchodu nového světa, a všímají si názorů, které mají vliv na způsob myšlení a jednání národů.

 

Č. 178

1. Bratři, kteří se z Božího vnuknutí cítí být povoláni k misijní činnosti v krajích, kde je zapotřebí prvotní hlásání, podpora mladých církví nebo kde je naléhavá nová evangelizace, ať se svým záměrem seznámí svého ministra.

2. Tentýž ministr, po náležitém rozlišování a podle možností každého, ať jim nabídne teoretickou i praktickou přípravu v misiologii, ekumenismu a mezináboženském dialogu, a předá jim obedienční listy, při zachování předpisů našeho vlastního práva. Ministr může i jiným vhodným bratřím navrhnout, aby šli na misie.

3. Ministři ať neodmítají vyslat vhodné osoby z důvodu nedostatku bratří v provincii, ale ať hodí veškerou svou starost a myšlenky na Toho, který se o nás stále stará.

4. Různé správní oblasti Řádu ať si navzájem velkoryse pomáhají podle možností a těm potřebnějším ať poskytnou misionáře a pomoc prostřednictvím generálního ministra.

5. Bratři ať jsou zváni, aby se účastnili misijní činnosti, i dočasně, především v oblasti zvláštních služeb.

6. Ministři ať u bratří podporují lásku k misijní činnosti a ducha spolupráce, aby všichni, každý podle svých možností a schopností, vykonávali své misijní poslání prostřednictvím bratrského vztahu s misionáři, modlitbou za nové církve a spojením s nimi, i vzbuzováním zájmu křesťanského lidu.

 

Č. 179

1. Jelikož stav těch, kdo slibují žít evangelní rady, patří do života i ke svatosti církve, ať jej bratři misionáři aktivně podporují a dávají přednost zvláště našemu duchu a přítomnosti našeho charismatu v místních církvích.

2. Podporujme rozvoj všech součástí františkánské rodiny. Umějme docenit i zvláštní misijní rozměr kontemplativního života našich sester druhého řádu a pomáhejme jim, jak je to jen možné, při zakládání jejich klášterů a duchovním doprovázením.

3. Ministři ať jednají tak, aby mezi misionáři byli i bratři vhodní pro formaci kandidátů do Řádu.

4. Způsob našeho života a duchovní bohatství našeho Řádu, který je univerzální a obsahuje všechny rity katolické církve, ať jsou předávány a vyjadřují se podle místních kulturních zvyklostí každého národa a podle situace partikulární církve. Ať bratři nepřesazují zvláštní zvyky své země do jiné země. Generálnímu ministrovi přísluší, aby se souhlasem své rady rozhodl o ritu jednotlivých správních oblastí podle předpisů práva.

 

Č. 180

1. Úkolem generálního ministra se souhlasem jeho rady a po dohodě s církevní autoritou je, aby podporoval a koordinoval misijní činnost Řádu v místních církvích.

2. Provinčnímu ministrovi se souhlasem jeho rady přísluší, aby přijímal misijní závazky navržené generálním ministrem a aby také uzavíral dohody s příslušným církevním představeným, po předcházejícím schválení generálního ministra se souhlasem jeho rady.

3. Generální ministr a provinční ministři se souhlasem jejich příslušných rad ať ustanoví sekretáře pro evangelizaci, animaci a spolupráci na poli misií a zadají jim úkoly.

4. Bratři ať trvale spolupracují s řeholními instituty, které se na stejném území věnují evangelizaci nebo působí při misijní činnosti místní církve nebo i s těmi, kdo se v zemi původu věnují misijní animaci.

 

Č. 181

1. Pamatujme na sv. Františka, který po příkladu Kristových učedníků chtěl poslat své druhy do světa v chudobě a s plnou důvěrou k Bohu Otci, aby všude hlásali pokoj svým životem i slovem.

2. Kráčejme tedy světem, připraveni čelit i těm nejobtížnějším situacím, žijme přitom s prostotou a radikálně blahoslavenství, mějme žízeň po Absolutnu, kterým je Bůh, a nabízejme tiché svědectví bratrství a minority.

3. Svěřujme toto veliké dílo do přímluv blahoslavené Panny Marie, matky dobrého Pastýře, která porodila Krista, světlo a spásu všech národů, a která o velikonočním ránu pod vedením Ducha svatého dlela na modlitbách a byla u začátku evangelizace.

 

Článek II

Náš život z víry

Č. 182

1. Jako praví učedníci Kristovi a jako synové sv. Františka s pomocí božské milosti uchovejme až do konce pevnou víru, kterou jsme prostřednictvím církve přijali od Boha. Stále hlouběji do ní pronikejme všemi svými silami i správným úsudkem. Dělejme to tak, aby víra stále více přetvářela náš život a vedla každý náš čin.

2. Vytrvalou modlitbou si od Boha vyprošujme růst tohoto nesmírného daru a žijme ho v důvěrném spojení s Božím lidem.

3. Jelikož víra sílí tím, že se předává, pod vedením Ducha svatého neúnavně všude vydávejme svědectví o Kristu a těm, kdo se ptají, sdělujme důvody naděje na věčný život, která je v nás.

 

Č. 183

1. Sv. Františkovi zvláště leželo na srdci, aby věrně lnul k magisteriu církve, která je strážcem Božího slova, jež je předáváno Písmem i tradicí, i strážcem života podle evangelia.

2. Abychom uchovali toto duchovní dědictví neporušené, chovejme zvláštní posvátnou úctu ke svaté matce církvi.

3. Žijme tedy v plném souladu s církví v myšlení, ve slovech i v činech a pečlivě se vyhýbejme falešným a nebezpečným naukám.

4. Vedeni smyslem pro aktivní, vědomou zodpovědnost mějme náboženskou poslušnost vůle i rozumu vůči římskému veleknězi, nejvyššímu učiteli všeobecné církve, i vůči biskupům, kteří jako svědkové víry spolu s nejvyšším veleknězem učí Boží lid.

5. Ministři na začátku svého funkčního období, jako i někteří jiní bratři, ať podle předpisů práva složí vyznání víry.

 

Č. 184

1. Abychom odpovídali na božské povolání, jímž nás Bůh po všechny dny žádá, abychom měli účast na realizaci jeho plánu spásy, pamatujme na to, jak moc jsme před Božím lidem spojeni sliby s Kristem.

2. Proto se snažme kráčet věrně a buďme stále více hrdi na své povolání, k němuž jsme byli vyvoleni. Pamatujme přitom na to, že Bůh nikdy neodvolá své dary – ani dar povolání. Abychom mohli překonat obtíže na této úzké stezce, která vede do života, jeho milost nám scházet nebude.

3. Pilně se věnujme své obnově a s radostným srdcem vytrvejme ve snaze o náš život. Vědomi si lidské křehkosti postupujme po cestě obrácení s celou církví, která je stále obnovována Duchem svatým.

 

*** *** ***

Č. 185

1. Náš Řád se řídí všeobecným právem církve, Řeholí svatého Františka schválenou papežem Honoriem III. a Konstitucemi schválenými Svatým stolcem.

2. Mocí svých slibů jsme zavázáni zachovávat Řeholi prostě a s katolickou vírou, podle těchto Konstitucí, které jako jediné mají právní závaznost v celém Řádu.

3. Autentický výklad Řehole je vyhrazen Svatému stolci, který ruší, co se týče příkazů, předcházející papežská vyhlášení o Řeholi, s výjimkou těch, která jsou obsažena v platném všeobecném právu a v těchto Konstitucích.

4. Svatý stolec přiznává generálním kapitulám právo vhodně přizpůsobovat Řeholi novým okolnostem, pokud tato přizpůsobení získají sílu práva prostřednictvím schválení.

 

Č. 186

1. Autentický výklad Konstitucí je vyhrazen Svatému stolci. Úkolem generální kapituly je, aby dvoutřetinovou většinou hlasů doplňovala Konstituce, měnila je, rušila či odvolávala je podle potřeb doby, aby byla zachována jistá kontinuita a zároveň docházelo k přiměřené obnově, vždy ale se schválením Svatého stolce.

2. Mimo generální kapitulu přísluší generálnímu ministrovi, aby se souhlasem své rady řešil pochybnosti a vyplňoval mezery, které by v našem vlastním právu mohly být. Tato rozhodnutí platí však pouze do následující kapituly.

3. Ministři a kvardiáni, jestliže to posoudí jako užitečné pro větší duchovní dobro, ve zvláštních případech mohou dočasně dispensovat vlastní podřízené a hosty od disciplinárních předpisů Konstitucí.

4. Aby byly Konstituce vhodně aplikovány na různé podmínky života, provinční kapituly nebo konference vyšších představených mohou vydat vlastní stanovy, které musí být schváleny generálním ministrem se souhlasem jeho rady.

5. Všechny otázky ohledně právních sporů jak mezi řeholníky, tak mezi domy či správními oblastmi Řádu ať se řeší s láskou podle předpisů práva a našeho modus procedendi.

 

Č. 187

1. Jelikož není možné vydat zákony a stanovy pro všechny zvláštní případy, při každém svém činu mějme před očima svaté evangelium, Řeholi, kterou jsme slíbili Bohu, zdravé tradice a příklady svatých.

2. Ministři a kvardiáni ať jsou příkladem bratřím v bratrském životě, v zachovávání Řehole a Konstitucí a s odvahou lásky, ať je vedou k tomu, aby je zachovávali.

 

*** *** ***

 

Č. 188

1. Sv. František dal před smrtí požehnání Nejsvětější Trojice spolu s požehnáním svým těm, kdo věrně zachovávají Řeholi. Proto všichni zanechme vší nedbalosti a s horlivou láskou se snažme dosáhnout evangelní dokonalosti, kterou nám ukazuje sama Řehole a náš Řád.

2. Pamatujme, bratři, na promluvu, kterou měl serafínský otec k bratřím na kapitule: „Velké věci jsme slíbili Pánu, ale Bůh nám slíbil ještě větší.“ Proto se snažme zachovávat tyto Konstituce a to, co jsme slíbili, a vroucně tužme po tom, co nám bylo slíbeno, a to s pomocí Marie, Matky Boží a Matky naší.

3. Při tom všem mějme oči upřeny na našeho Spasitele, abychom, když jsme poznali jeho dobrodiní, se mu snažili líbit čistotou svého srdce. Zachovávání Konstitucí nám pomůže nejen zachovávat Řeholi, kterou jsme slíbili, ale také božský zákon a evangelní rady. V obtížích, které podstoupíme z lásky k Ježíši Kristu, bude sílit naše útěcha a všechno budeme moci v Tom, který nás posiluje, neboť ve všem nám dá moudrost Ten, který je Moudrost Boží a všem hojně rozdává.

 

Č. 189

1. Kristus je světlem i očekáváním národů, koncem Zákona, Boží spásou, otcem budoucího věku, Slovem a mocí, která všechno udržuje, a konečně i naší nadějí, v níž je všechno možné a všechno je lehké a příjemné. On zná naši křehkost. A nejen že nám dá sílu, abychom žili v souladu s jeho přikázáními a radami, ale vylije na nás i své nebeské dary v takové hojnosti, že překonáme všechny překážky a budeme schopni Ho následovat a napodobovat s velkorysým srdcem, jako poutníci, kteří používají věci viditelné, ale touží po věcech věčných.

2. Proto ke Kristu, který je Bůh i člověk, pravé světlo i zář slávy, lampa věčného světla a zrcadlo bez poskvrny, obraz dobroty Boží, kterého Otec ustanovil soudcem, zákonodárcem a spásou lidí, jemuž Otec a Duch svatý vydali svědectví, v němž jsou naše zásluhy, příklad života, pomoc i odměna a stal se pro nás moudrostí i spravedlností, ať se upínají všechny naše myšlenky, úvahy i napodobování.

3. Konečně Kristu, jenž s Otcem i s Duchem svatým žije a kraluje, spolu s nimi věčný, sdílející stejnou podstatu a jim rovný, a jedinému Bohu ať je vzdávána věčná chvála, čest a sláva na věky věků. Amen.

 

1 Rozvrh formace.

2 Převody, darování, jakékoli vzdání se majetku.

3 Zakořenění Řádu.