Jan Norbert Harant (1920–2001)

Narodil se v Sušici. Matka pracovala v sirkárně, otec jezdil s koňmi a později vedl ne příliš prosperující obchod; vychovávali pět dětí. Jan v Sušici vychodil obecnou školu i dvě třídy školy měšťanské, pak (1933) začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Byl tam veden jako „privatista“, což znamená, že byl také žákem kapucínské Serafínské školy.

Po sextě studium přerušil a vstoupil do kapucínského noviciátu; přijal řeholní jméno Norbert. Po prvních slibech (1940) přešel do řádového učiliště v Olomouci, kde studoval filozofii. V roce 1942 však nacisté tuto školu zrušili a studentům hrozilo totální nasazení v Říši. Bratr Norbert byl poslán do olomoucké továrny Heikorn, kde pracoval až do konce války.

Norbert

Novokněží 1948; první řada zleva: Anastáz Polášek, Jan Vícha, Jaromír Křenek, Libor Pinkava; druhá řada zleva: Metoděj Sládek, Norbert Harant, Pavel Knespl

Hned v červenci 1945 se nechal zapsat jako posluchač denního studia na brněnské gymnázium, aby maturitou dokončil své středoškolské vzdělání. Poté odjel do hradčanského kláštera studovat teologii. Zde také v srpnu 1946 složil věčné sliby a o dva roky později jej arcibiskup Josef Beran vysvětil na kněze. Po dalším roku studia teologie nastoupil jako novokněz ke svatému Josefovi.

V rámci akce „K“ byl spolu s ostatními internován v Broumově a po půl roce odveden k PTP do Komárna, později do Hájnika-Silače u Zvolena. Služba mu skončila na silvestra 1953. Dva roky pracoval jako skladový účetní a obalový referent ve Velkoobchodní základně okresního svazu spotřebních družstev v Horažďovicích. V tomto podniku se s ním jen neradi loučili, když získal státní souhlas k duchovní službě.

V červenci 1956 nastoupil jako administrátor v Újezdu u svatého Kříže nedaleko Horšovského Týna a přídavkem dostal ještě farnosti v Bělé, Bernarticích u Tachova a Dubci; od května 1961 také Prostiboř. Na faře mu až do své smrti (1965) pomáhala jeho maminka. Poté za ním tu a tam jezdili příbuzní ze 110 kilometrů vzdálené Sušice. Situace se ukázala jako dlouhodobě neudržitelná také kvůli vleklým zdravotním potížím, kterými bratr Norbert trpěl. Proto požádal, aby byl z pohraničí přeložen někam jinam. Než se tak stalo, skončil v nemocnici, zcela zproštěn služby.

Během dvou týdnů se v péči lékařů zase postavil na nohy a od půlky listopadu 1966 nastoupil jako administrátor v Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku; vypomáhal také v Nemanicích, Trhanově a Folmavě. Zde mohl působit plných 27 let – i díky péči Anny Pavlíkové, dietní kuchařky, hospodyně a osobní ošetřovatelky. Pomáhala mu však také s katechezí dětí, která byla časově velmi náročná, ale i finančně – koupila mu nové auto, když to staré vypovědělo službu.

V srpnu 1993 se bratr Norbert i paní Anna mohli přestěhovat do jakž takž opraveného kláštera v Sušici. Norbert se stal kvardiánem a spravoval i farnosti v Mlázovech a Kolinci. Časem mu však začaly ubývat síly a od září 2001 se musel vzdát i pastorace v obou přidružených farnostech. Poslední rok života jej trápila postupující rakovina střev a žaludku, a také počínající slepota. Zemřel 8. listopadu 2001.

  • Narození: 11. ledna 1920
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1939
  • Věčné sliby: 2. srpna 1946
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 8. listopadu 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě v Sušici.

Jaroslav Agapit Pátek (1913–2002)

Agapit Pátek se narodil v Opočně u Náchoda. Po smrti rodičů se ocitl v sirotčinci, který v Opočně vedly řeholní sestry. V roce 1925 nastoupil do Serafínské školy při kapucínském klášteře v Praze na Hradčanech. Podle svědectví br. Juvenála Valíčka (1919–2001) se učil velmi dobře, hrával na housle a všechno zvládal s klidem, proto také dostal přezdívku Angličan.

Jak bylo tehdy zvykem, po zakončení kvinty vstoupil v srpnu 1932 do noviciátu v Praze. Po roce složil první sliby a další tři roky pak s ostatními adepty kněžství strávil na studiích filozofie v holandském Breust-Eijsdenu. V roce 1936 se vrátil a na kapucínském teologickém učilišti v Olomouci pokračoval v přípravě na kněžství. V srpnu 1936 zde složil věčné sliby a v červnu 1939 přijal kněžské svěcení. Následující rok ještě věnoval studiu teologie a poté začal v Olomouci působit jako novokněz.

Agapit Patek 01

Zleva: Agapit Pátek, Bernard Bartoň, Ezechiel Kindermann, Lev Eliáš, 1999

V září 1942 byl přeložen do kláštera v rodném Opočně a následující rok v srpnu se stěhoval znovu, tentokrát do kláštera v Mělníku, kde zůstal až do února 1947. Následující tři roky, do násilného zabrání klášterů v dubnu 1950, působil v Kolíně.

Společně s většinou spolubratří byl odvezen do internačního kláštera v Broumově. Zatímco část řeholníků byla v září 1950 povolána k Pomocným technickým praporům (PTP), bratr Agapit byl s několika dalšími poslán na práci do kláštera v Králíkách, který před akcí „K“ patřil redemptoristům. Chování bratra Agapita se zřejmě nezamlouvalo představitelům tehdejšího režimu, takže ho za trest přesunuli do přísnější internace v klášteře v Želivi, kde byl držen až do dubna 1956. Následovalo převelení do Králík a v roce 1958 pak do charitního domu na Moravci, který tehdy sloužil mj. jako „domov předčasných důchodců“ pro nepohodlné kněze.

A protože se bratru Agapitovi podařilo časem získat „státní souhlas“, od března 1963 začal působit u sester boromejek ve Znojmě-Hradišti. V roce 1967 se přestěhoval do Broumova, kam si ho vyžádaly Milosrdné sestry svatého Kříže jako zpovědníka. Od dubna 1971 pak působil v jejich domově důchodců v Červené Vodě.

Agapit Patek 03

Vlevo Ezechiel Kindermann, vpravo Agapit Pátek, 1999

Jeho poslední a zároveň nejdelší kněžská etapa se začala odvíjet od prosince 1978, kdy nastoupil do farnosti Tatenice v okrese Ústí nad Orlicí jako pomocný kněz, tedy bez nároku na plat. Řádným administrátorem farnosti se stal až po smrti oficiálního správce P. Josefa Macíka, který sem dojížděl ze sousední obce Cotkytle. Oba kněze pojilo přátelství i záliba v cestování; společně navštívili všechny země, kam jim tehdejší režim dovolil vycestovat. Dostali se dokonce až na Sibiř. A protože bratr Agapit rád fotografoval, zůstalo po něm – jako vzpomínka z cest – velké množství diapozitivů.

Přestože se velmi zajímal o veškeré dění v provincii, ve své farnosti v Tatenicích zůstal až do své smrti, která přišla 17. listopadu 2002 v podobě náhlé srdeční příhody. Pohřební obřady se konaly 22. listopadu v Tatenicích a o den později také v kapucínském kostele v Olomouci. Jeho tělo bylo uloženo do nového hrobu bratří kapucínů na olomouckém hřbitově.

  • Narození: 4. května 1913
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpen 1932
  • Věčné sliby: 13. srpna 1936
  • Kněžské svěcení: 29. června 1939
  • Úmrtí: 17. listopadu 2002
  • Pohřben v kapucínském hrobě na Ústředním hřbitově Neředín v Olomouci.

Jaroslav Vavřinec Zimmermann (1923–2010)

Vavřinec Zimmermann, rodný bratr Štěpána Zimmermanna, se narodil v Třebíči-Zámostí; chtěl se stát krejčím, ale nakonec se vyučil ševcem. Během druhé světové války byl jako řemeslník totálně nasazen pro práci v Německu. Po válce se vrátil k ševcovině, prošel povinnou službou v československé armádě a díky tomu, že v Praze absolvoval kurz náboženské pedagogiky, učil také na venkovských školách.

Vavrinec 11

Rozhodnutí k řeholnímu životu v něm uzrávalo mnoho let, ale až po vyvázání z vojenské služby, mohl jít tam, kam ho srdce táhlo. V srpnu 1949 vstoupil v kapucínském klášteře na Hradčanech do noviciátu. Jeho počínající řeholní život usekla už v dubnu téhož roku Akce K, tedy likvidace řádů a zábor klášterů komunisty. Prošel internací v Broumově, kde 15. srpna 1950 složil své první sliby, dále v Hejnicích, Hájku u Prahy a v Želivě, kam byl přeložen kvůli své nepoddajnosti totalitnímu režimu. (Věčné sliby měl bratr Vavřinec na doporučení tehdejšího představeného P. Cyrila Navrátila skládat až rok poté, co se vrátí do kláštera. Stalo se tak po 37 letech, 8. prosince 1990.)

Po propuštění z internace v roce 1955 se vrátil do Třebíče, kde vystřídal různá povolání včetně cestáře, zedníka nebo třeba hrobaře. Udržoval kontakt se svými spolubratry kapucíny a neváhal jezdit ani do vězení, kde seděl neprávem odsouzený P. Metoděj Sládek. A jak jinak – neunikl výslechům StB. Po politické oblevě roku 1968 se podílel na obnově řeholního života na faře v Třebíči, ale i to trvalo jen krátce. V roce 1983 odešel do důchodu a dosavadní profesi hrobníka a příležitostného zedníka vyměnil za kostelničení v třebíčské bazilice.

Stepan Vavrinec 14

Zprava: Vavřinec Zimmermann, Damián Smyčka, Štěpán Zimmermann

Od roku 1990 žil i se svým bratrem Štěpánem v noviciátním domě v Újezdě u Uničova, jeden čas i jako představený. Poslední tři roky svého života strávil tam, kde kdysi začínal jako kandidát – v klášteře na Hradčanech.

Bratr Vavřinec byl po celý svůj život vzorem nezištně sloužícího bratra, který své modlitby a oběti přinášel pro dobro provincie.

Životopis br. Vavřince a videonahrávka (Ústav pro studium totalitních režimů)

  • Narození: 2. září 1923
  • Vstup do řádu (obláčka): 14. srpna 1949
  • Věčné sliby: 8. prosince 1990
  • Úmrtí: 4. září 2010
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.

Jiří Paďour (1943–2015)

Bratr Jiří se narodil 4. dubna 1943 ve Vraclavi na Ústeckoorlicku do starobylého selského rodu. Kvůli třídnímu původu nemohl studovat vysokou školu, proto se po maturitě vyučil mechanikem počítacích strojů a poté absolvoval herectví na pražské DAMU. Od roku 1963 působil v Divadle Na zábradlí a poté v Divadle Za branou (1969–1970).

Jiri Padour 04

V roce 1970 nastoupil na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Kněžské svěcení přijal v roce 1975 v Praze. Po dvouletém působení v Mariánských Lázních a okolních farnostech mu byl v roce 1977 odňat státní souhlas k výkonu kněžské služby. V letech 1978–1979 pracoval jako neoficiální sekretář pražského arcibiskupa kardinála Františka Tomáška; po odmítnutí spolupráce se Státní bezpečností musel ze sekretariátu odejít. V následujících letech pracoval v civilních povoláních jako topič, uklízeč apod.; tajně působil jako kněz. Od roku 1986, kdy mu byl udělen státní souhlas, působil až do roku 1992 v duchovní správě v Praze a okolí.

V říjnu 1978 vstoupil do kapucínského řádu, který byl v té době v ilegalitě; věčné sliby složil v prosinci 1983. Po obnovení řeholního života byl v letech 1991 a 1994 zvolen provinciálem kapucínského řádu.

Jiri Padour 03

V roce 1996 jej jmenoval papež Jan Pavel II. titulárním biskupem ausuccurénským a pomocným biskupem pražským. Biskupské svěcení přijal v lednu 1997 z rukou pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka ve svatovítské katedrále v Praze. V roce 2001 byl jmenován biskupem-koadjutorem českobudějovické diecéze a o rok později se stal českobudějovickým sídelním biskupem. S ohledem na svůj zdravotní stav nabídl v říjnu 2013 do rukou papeže Františka rezignaci na svůj úřad, a ten ji 1. března 2014 přijal. Zbytek života pak trávil v českobudějovické biskupské rezidenci. Zemřel 11. prosince 2015 v hospici sv. Jana Nepomuka Neumanna v Prachaticích. Pohřben byl 19. prosince v biskupské hrobce na Městském hřbitově sv. Otýlie v Českých Budějovicích (záznam pohřebního obřadu).

  • Narození: 4. dubna 1943
  • Vstup do řádu (obláčka): 4. října 1978
  • Věčné sliby: 10. prosince 1983
  • Kněžské svěcení: 21. června 1975
  • Biskupské svěcení: 11. ledna 1997 (heslo: „Dominus Deus magnus est“)
  • Úmrtí: 11. prosince 2015
  • Pohřben v biskupské hrobce na Městském hřbitově sv. Otýlie v Českých Budějovicích.

Josef Bohumil Podhorný (1915–2002)

Bohumil Podhorný pocházel z Vojtěchova (dnes součást obce Hvozd) na Prostějovsku. Pravděpodobně od roku 1928 se stal studentem internátního kapucínského gymnázia v Olomouci (Serafínská škola). V srpnu 1933 vstoupil do noviciátu v Praze na Hradčanech a po složení prvních slibů (1934) odjel na studia filozofie do holandského Breust-Eijsdenu. V roce 1937 se vrátil a na kapucínském teologickém učilišti v Olomouci pokračoval v přípravě na kněžství. V září 1937 zde složil věčné sliby a v červnu 1940 přijal kněžské svěcení. Následující rok ještě věnoval studiu teologie a poté začal v Olomouci působit především jako zpovědník. V roce 1942 byl přeložen na Hradčany, po dvou letech do Olomouce, pak ještě do Brna a od roku 1946 se stal členem komunity ve Fulneku, kde byl veden jako „conventualis“, tedy bratr konající nejrůznější práce podle rozhodnutí kvardiána.

Bohumil 11

V roce 1949 vtrhla do kláštera Státní bezpečnost a zatkla některé členy fulnecké komunity kvůli poskytnutí azylu dvěma lidem, kteří o něj žádali. P. Agathangel Sovadina (1912–1975) byl v roce 1950 odsouzen na čtyři roky vězení a br. Rajmund Zrebený na deset měsíců. V souvislosti s tímto případem byli zatčeni a pět měsíců drženi ve vazbě také P. Fidél Hořín (1904–1977) a bratr Bohumil, který se po propuštění v únoru 1950 vrátil do svého kláštera ve Fulneku.

Dlouho si v něm však nepobyl, protože v dubnu téhož roku navštívila Státní bezpečnost klášter znovu (akce „K“) a řeholníky odvezla do internace. Další osud bratra Bohumila není zcela znám. Pravděpodobně strávil nějaký čas v internaci v bývalém redemptoristickém klášteře v Králíkách a velmi pravděpodobně v červnu 1950 absolvoval komunistické politické školení v České Kamenici, což byla tehdy podmínka pro propuštění z internace a navrácení do duchovní správy. V polovině září 1951 se nacházel v internačním klášteře v Broumově, odkud StB odstěhovala všechny řeholníky a naopak sem začala koncentrovat nejrůznější řeholní sestry. Bratr Bohumil zde působil jako zpovědník školských sester.

V říjnu 1954 se ve svých 39 letech musel přestěhovat do kněžského domova důchodců na Moravci, což byl trest za to, že odmítl jít k volbám. V červnu 1956 se však sestrám svatého Vincence podařilo obměkčit příslušné orgány, takže bratr Bohumil dostal „státní souhlas“ a mohl se přestěhovat k vincentkám na Černou Horu (okres Blansko). Po třech letech služby však opět skončil na Moravci. Nicméně od května 1960 začal znovu působit u řeholních sester, tentokrát šlo o Kongregaci Školských sester de Notre Dame ve Vejprtech; později za nimi jezdil také do Turčianských Teplic. Od listopadem 1966 už byl veden v oficiální evidenci jako kněz Arcidiecéze pražské.

Bohumil Podhorny 01

Zleva: Bohumil Podhorný, Serafín Beníček, Ezechiel Kindermann

Další kněžská etapa bratra Bohumila byla spojena se Šedými sestrami svatého Františka: v letech 1969–1974 působil v Broumově, poté v Rudné u Karlových Varů, odkud se v roce 1977 přestěhoval do Oseku u Duchcova a v roce 1993 opět do Prahy. U „šedých sester“ zůstal až do jara 2000, kdy si zlomil ruku a musel se přestěhovat na Hradčany, aby se o něj mohli bratři postarat. A protože se časem (mimochodem ve svých 85 letech) začal cítit pastoračně málo vytížený a k „šedým sestrám“, které rekonstruovaly jeho pokoj, se zatím vrátit nemohl, rozhodil sítě, aby zjistil, kde by ještě mohl být k užitku. A tak se dostal do kněžského Charitního domova ve Staré Boleslavi, kam odjel v červnu 2000 s rozzářeným obličejem, protože, jak často opakoval, „tam má úkol“. Nicméně po půl roce provizoria do domova nastoupil řádný duchovní správce. Bratr Bohumil se stáhl do ústraní, aby udělal místo mladším; poté i jemu začalo ubývat sil a brzy onemocněl; následoval osud stařečků, kterým sloužil. Poslední dva roky svého pozemského putování prožil povětšinou na lůžku, v tiché modlitbě; smysl pro humor ho však neopustil. Těšil se na pravidelné návštěvy bratra Josefa, společnou modlitbu breviáře i výměnu nejnovějších vtipů. Zemřel 30. prosince 2002.

Při vzpomínkách na bratra Bohumila je ještě nutné zmínit dva jeho charakteristické rysy: neúnavnost v hlásání evangelia a všudypřítomnost. Ze svých nejkrásnějších promluv sestavil sbírku listů, které neustále kopíroval a rozdával lidem na rušných pražských křižovatkách. Na tento svůj tiskový apoštolát pravděpodobně utratil všechny prostředky, které si vydělal nebo vyžebral, a nutně je nepotřeboval k obživě. Co se týká jeho všudypřítomnosti, i přes potíže s chůzí nikdy nechyběl na žádných věčných slibech bratří, kněžském svěcení či jiné celoprovinční akci. V roce 1997 se dokonce – i přes snahu ochranky – vetřel do blízkosti papeže Jana Pavla II., aby mu předal svůj dopis. Z téže doby se také zachovala fotografie spolkového kancléře Helmuta Kohla, který v rámci hnutí „Víra bez hranic“ navštívil Prahu. Kdo myslíte, že stojí vedle něj a třepe mu rukou?

  • Narození: 16. května 1915
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1933
  • Věčné sliby: 17. září 1937
  • Kněžské svěcení: 29. června 1940
  • Úmrtí: 30. prosince 2002
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.

Josef Felicián Macháč (1915–2003)

Felicián Macháč pocházel z Mořkova na Novojičínsku. Po ukončení zdejší obecné školy odešel na gymnaziální studia do serafínské internátní školy při kapucínském klášteře v Olomouci. V roce 1932 vstoupil do noviciátu, který byl tehdy v Praze na Hradčanech. Po prvních slibech (1933) byl spolu s dalšími bratry-juniory poslán na studium filozofie do holanského Breust-Eijsdenu. V roce 1936 se vrátil do Olomouce, kde na čerstvě otevřeném (1935) kapucínském teologickém učilišti studoval další tři roky. V roce 1938 zde složil věčné sliby a v roce 1939 přijal kněžské svěcení.

Felician Machac 01

Následující rok ještě dokončoval teologická studia a poté začal působit v kapucínském klášteře v Chrudimi. V roce 1945 odešel jako kaplan do kláštera v Třebíči, kde pomáhal na tehdejší kapucínské faře v Jejkově. Léta 1947–1948 strávil jako poslední představený (kvardián) kláštera v Chrudimi. V roce 1948 totiž kapucíni přenechali tento klášter Společnosti Božího slova (verbisté), které tak chtěli pomoci při rozšiřování jejich misie ze Slovenska také do Čech. A tak se bratr Felicián znovu ocitl v Třebíči, kde až do násilné komunistické akce „K“ působil jako katecheta, zpovědník sester a nakonec i kvardián.

Po záboru kláštera Státní bezpečností v dubnu 1950 byl bratr Felicián internován ve sběrném klášteře v Želivi, odkud byl propuštěn v roce 1952. A protože nesměl působit jako kněz, začal pracovat jako dělník v brněnských teplárnách. Později přestoupil do Kovopodniku města Brna a poté do Fučíkových závodů, kde pracoval jako pomocný dělník, později jako frézař a nakonec jako slévač u strusky. Deset let před odchodem do důchodu prožil u benzínového čerpadla v brněnském ČSAD.

Felician Machac 02

Díky uvolnění režimu v roce 1968 a díky pozvánkám od spolubratří, kteří žili v zahraničí, se bratr Felicián vydal na cesty po významných poutních místech. Navštívil západní Německo, Rakousko, Francii a Itálii, kde vedle Benátek a Neapole zavítal také do San Giovanni Rotondo a setkal se P. Piem. Pozvání ho zavedlo rovněž do tureckého Efezu, kde jako správce kaple Zesnutí Panny Marie působil jeho spolužák z Breustu P. Filibert.

Rok 1968 přinesl bratru Feliciánovi také „státní souhlas“ pro bezplatnou pomoc v kněžské službě. V rámci svých možností začal vypomáhat v kapucínském kostele Nalezení svatého Kříže v Brně, kde už od roku 1952 žil a jako kooperátor působil jeho spolubratr P. Emil Boreček (1915–2001), zaštítěný kapitulním vikářem Ludvíkem Horkým, oficiálním duchovním správcem kostela. Bývalý klášter, v němž se nacházely depozitáře Moravského muzea, se postupně stal místem setkávání bratří kapucínů, jejichž řád oficiálně neexistoval a případné snahy o obnovení řeholního života podléhaly sankcím podle § 178 trestního zákona o maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Bratr Felicián se snažil v klášteře účastnit alespoň společné modlitby breviáře a společného jídla. Kolem roku 1970 se do „komunity“ jako kvardián vrátil také P. Eduard Dospiva (1910–1971). Po jeho smrti jej směl nahradit P. Longin Novák (1914–1977), který do té doby žil v soukromém sklepním bytě. Do kláštera tajně docházel rovněž P. Klétus Petěrka (1914–1987), který nesměl kněžsky působit a rovněž bydlel v soukromém bytě. Od roku 1973 nebo 1974 začal přicházet i P. Martin Ptáček (1920–1993).

Emil Borecek 03

Bratr Felicián se do brněnského kláštera natrvalo přestěhoval těsně před Listopadem, v roce 1988, a po obnovení řeholního života v roce 1990 se stal plnohodnotným členem první komunity. Od roku 1989 dojížděl nějaký čas do Zlína-Štípy, kde duchovně pečoval o komunitu Milosrdných sester svatého Kříže. Zemřel 17. října 2003 v ranních hodinách a byl pohřben 25. října na Ústředním hřbitově v Brně.

  • Narození: 14. března 1915
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpen 1932
  • Věčné sliby: 16. srpna 1938
  • Kněžské svěcení: 26. června 1939
  • Úmrtí: 17. října 2003
  • Pohřben v kapucínském hrobě na Ústředním hřbitově v Brně.

logo loreta

logo hrobka

logo hradcany

logo olomouc