serafin kaszuba mHrdinské ctnosti

26. září 2017 řádné zasedání kardinálů a biskupů Kongregace pro svatořečení vyjádřilo své pozitivní mínění ohledně hrdinských ctností služebníka Božího Serafína Kaszuby (1910-1977), bratra Řádu menších bratří kapucínů Krakovské provincie;

Číst dál...

panas3 mHrdinské ctnosti M. Costanzy Panas

Fabriano, 28. května 2017. Odpoledne o slavnosti Nanebevstoupení Páně ve Fabrianu (Itálie) v katedrále…

Číst dál...

Začleňování členů FraM do SFŘ


1. Úvod


Františkánská mládež jako organizovaná část františkánské rodiny, která náleží do působnosti SFŘ, existuje jen od poloviny minulého století. Předtím nebyla.
Předtím byli jen mladí, kteří přímo přijímali závazek evangelního života v rámci jednoho ze tří řádů františkánské rodiny. František, Klára i Alžběta přijali své definitivní řeholní závazky, když byli ještě velmi mladí. A podobně to bylo s mnoha dalšími františkány.

Číst dál...

Jan Norbert Harant (1920–2001)

Narodil se v Sušici. Matka pracovala v sirkárně, otec jezdil s koňmi a později vedl ne příliš prosperující obchod; vychovávali pět dětí. Jan v Sušici vychodil obecnou školu i dvě třídy školy měšťanské, pak (1933) začal studovat na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Byl tam veden jako „privatista“, což znamená, že byl také žákem kapucínské Serafínské školy.

Po sextě studium přerušil a vstoupil do kapucínského noviciátu; přijal řeholní jméno Norbert. Po prvních slibech (1940) přešel do řádového učiliště v Olomouci, kde studoval filozofii. V roce 1942 však nacisté tuto školu zrušili a studentům hrozilo totální nasazení v Říši. Bratr Norbert byl poslán do olomoucké továrny Heikorn, kde pracoval až do konce války.

Norbert

Novokněží 1948; první řada zleva: Anastáz Polášek, Jan Vícha, Jaromír Křenek, Libor Pinkava; druhá řada zleva: Metoděj Sládek, Norbert Harant, Pavel Knespl

Hned v červenci 1945 se nechal zapsat jako posluchač denního studia na brněnské gymnázium, aby maturitou dokončil své středoškolské vzdělání. Poté odjel do hradčanského kláštera studovat teologii. Zde také v srpnu 1946 složil věčné sliby a o dva roky později jej arcibiskup Josef Beran vysvětil na kněze. Po dalším roku studia teologie nastoupil jako novokněz ke svatému Josefovi.

V rámci akce „K“ byl spolu s ostatními internován v Broumově a po půl roce odveden k PTP do Komárna, později do Hájnika-Silače u Zvolena. Služba mu skončila na silvestra 1953. Dva roky pracoval jako skladový účetní a obalový referent ve Velkoobchodní základně okresního svazu spotřebních družstev v Horažďovicích. V tomto podniku se s ním jen neradi loučili, když získal státní souhlas k duchovní službě.

V červenci 1956 nastoupil jako administrátor v Újezdu u svatého Kříže nedaleko Horšovského Týna a přídavkem dostal ještě farnosti v Bělé, Bernarticích u Tachova a Dubci; od května 1961 také Prostiboř. Na faře mu až do své smrti (1965) pomáhala jeho maminka. Poté za ním tu a tam jezdili příbuzní ze 110 kilometrů vzdálené Sušice. Situace se ukázala jako dlouhodobě neudržitelná také kvůli vleklým zdravotním potížím, kterými bratr Norbert trpěl. Proto požádal, aby byl z pohraničí přeložen někam jinam. Než se tak stalo, skončil v nemocnici, zcela zproštěn služby.

Během dvou týdnů se v péči lékařů zase postavil na nohy a od půlky listopadu 1966 nastoupil jako administrátor v Klenčí pod Čerchovem na Domažlicku; vypomáhal také v Nemanicích, Trhanově a Folmavě. Zde mohl působit plných 27 let – i díky péči Anny Pavlíkové, dietní kuchařky, hospodyně a osobní ošetřovatelky. Pomáhala mu však také s katechezí dětí, která byla časově velmi náročná, ale i finančně – koupila mu nové auto, když to staré vypovědělo službu.

V srpnu 1993 se bratr Norbert i paní Anna mohli přestěhovat do jakž takž opraveného kláštera v Sušici. Norbert se stal kvardiánem a spravoval i farnosti v Mlázovech a Kolinci. Časem mu však začaly ubývat síly a od září 2001 se musel vzdát i pastorace v obou přidružených farnostech. Poslední rok života jej trápila postupující rakovina střev a žaludku, a také počínající slepota. Zemřel 8. listopadu 2001.

  • Narození: 11. ledna 1920
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1939
  • Věčné sliby: 2. srpna 1946
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 8. listopadu 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě v Sušici.

Jaroslav Agapit Pátek (1913–2002)

Agapit Pátek se narodil v Opočně u Náchoda. Po smrti rodičů se ocitl v sirotčinci, který v Opočně vedly řeholní sestry. V roce 1925 nastoupil do Serafínské školy při kapucínském klášteře v Praze na Hradčanech. Podle svědectví br. Juvenála Valíčka (1919–2001) se učil velmi dobře, hrával na housle a všechno zvládal s klidem, proto také dostal přezdívku Angličan.

Jak bylo tehdy zvykem, po zakončení kvinty vstoupil v srpnu 1932 do noviciátu v Praze. Po roce složil první sliby a další tři roky pak s ostatními adepty kněžství strávil na studiích filozofie v holandském Breust-Eijsdenu. V roce 1936 se vrátil a na kapucínském teologickém učilišti v Olomouci pokračoval v přípravě na kněžství. V srpnu 1936 zde složil věčné sliby a v červnu 1939 přijal kněžské svěcení. Následující rok ještě věnoval studiu teologie a poté začal v Olomouci působit jako novokněz.

Agapit Patek 01

Zleva: Agapit Pátek, Bernard Bartoň, Ezechiel Kindermann, Lev Eliáš, 1999

V září 1942 byl přeložen do kláštera v rodném Opočně a následující rok v srpnu se stěhoval znovu, tentokrát do kláštera v Mělníku, kde zůstal až do února 1947. Následující tři roky, do násilného zabrání klášterů v dubnu 1950, působil v Kolíně.

Společně s většinou spolubratří byl odvezen do internačního kláštera v Broumově. Zatímco část řeholníků byla v září 1950 povolána k Pomocným technickým praporům (PTP), bratr Agapit byl s několika dalšími poslán na práci do kláštera v Králíkách, který před akcí „K“ patřil redemptoristům. Chování bratra Agapita se zřejmě nezamlouvalo představitelům tehdejšího režimu, takže ho za trest přesunuli do přísnější internace v klášteře v Želivi, kde byl držen až do dubna 1956. Následovalo převelení do Králík a v roce 1958 pak do charitního domu na Moravci, který tehdy sloužil mj. jako „domov předčasných důchodců“ pro nepohodlné kněze.

A protože se bratru Agapitovi podařilo časem získat „státní souhlas“, od března 1963 začal působit u sester boromejek ve Znojmě-Hradišti. V roce 1967 se přestěhoval do Broumova, kam si ho vyžádaly Milosrdné sestry svatého Kříže jako zpovědníka. Od dubna 1971 pak působil v jejich domově důchodců v Červené Vodě.

Agapit Patek 03

Vlevo Ezechiel Kindermann, vpravo Agapit Pátek, 1999

Jeho poslední a zároveň nejdelší kněžská etapa se začala odvíjet od prosince 1978, kdy nastoupil do farnosti Tatenice v okrese Ústí nad Orlicí jako pomocný kněz, tedy bez nároku na plat. Řádným administrátorem farnosti se stal až po smrti oficiálního správce P. Josefa Macíka, který sem dojížděl ze sousední obce Cotkytle. Oba kněze pojilo přátelství i záliba v cestování; společně navštívili všechny země, kam jim tehdejší režim dovolil vycestovat. Dostali se dokonce až na Sibiř. A protože bratr Agapit rád fotografoval, zůstalo po něm – jako vzpomínka z cest – velké množství diapozitivů.

Přestože se velmi zajímal o veškeré dění v provincii, ve své farnosti v Tatenicích zůstal až do své smrti, která přišla 17. listopadu 2002 v podobě náhlé srdeční příhody. Pohřební obřady se konaly 22. listopadu v Tatenicích a o den později také v kapucínském kostele v Olomouci. Jeho tělo bylo uloženo do nového hrobu bratří kapucínů na olomouckém hřbitově.

  • Narození: 4. května 1913
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpen 1932
  • Věčné sliby: 13. srpna 1936
  • Kněžské svěcení: 29. června 1939
  • Úmrtí: 17. listopadu 2002
  • Pohřben v kapucínském hrobě na Ústředním hřbitově Neředín v Olomouci.

Jaroslav Vavřinec Zimmermann (1923–2010)

Vavřinec Zimmermann, rodný bratr Štěpána Zimmermanna, se narodil v Třebíči-Zámostí; chtěl se stát krejčím, ale nakonec se vyučil ševcem. Během druhé světové války byl jako řemeslník totálně nasazen pro práci v Německu. Po válce se vrátil k ševcovině, prošel povinnou službou v československé armádě a díky tomu, že v Praze absolvoval kurz náboženské pedagogiky, učil také na venkovských školách.

Vavrinec 11

Rozhodnutí k řeholnímu životu v něm uzrávalo mnoho let, ale až po vyvázání z vojenské služby, mohl jít tam, kam ho srdce táhlo. V srpnu 1949 vstoupil v kapucínském klášteře na Hradčanech do noviciátu. Jeho počínající řeholní život usekla už v dubnu téhož roku Akce K, tedy likvidace řádů a zábor klášterů komunisty. Prošel internací v Broumově, kde 15. srpna 1950 složil své první sliby, dále v Hejnicích, Hájku u Prahy a v Želivě, kam byl přeložen kvůli své nepoddajnosti totalitnímu režimu. (Věčné sliby měl bratr Vavřinec na doporučení tehdejšího představeného P. Cyrila Navrátila skládat až rok poté, co se vrátí do kláštera. Stalo se tak po 37 letech, 8. prosince 1990.)

Po propuštění z internace v roce 1955 se vrátil do Třebíče, kde vystřídal různá povolání včetně cestáře, zedníka nebo třeba hrobaře. Udržoval kontakt se svými spolubratry kapucíny a neváhal jezdit ani do vězení, kde seděl neprávem odsouzený P. Metoděj Sládek. A jak jinak – neunikl výslechům StB. Po politické oblevě roku 1968 se podílel na obnově řeholního života na faře v Třebíči, ale i to trvalo jen krátce. V roce 1983 odešel do důchodu a dosavadní profesi hrobníka a příležitostného zedníka vyměnil za kostelničení v třebíčské bazilice.

Stepan Vavrinec 14

Zprava: Vavřinec Zimmermann, Damián Smyčka, Štěpán Zimmermann

Od roku 1990 žil i se svým bratrem Štěpánem v noviciátním domě v Újezdě u Uničova, jeden čas i jako představený. Poslední tři roky svého života strávil tam, kde kdysi začínal jako kandidát – v klášteře na Hradčanech.

Bratr Vavřinec byl po celý svůj život vzorem nezištně sloužícího bratra, který své modlitby a oběti přinášel pro dobro provincie.

Životopis br. Vavřince a videonahrávka (Ústav pro studium totalitních režimů)

  • Narození: 2. září 1923
  • Vstup do řádu (obláčka): 14. srpna 1949
  • Věčné sliby: 8. prosince 1990
  • Úmrtí: 4. září 2010
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.