AndelzAcri mBl. Anděl z Acri bude svatořečen

A náš generální ministr v souvislosti s tím vydal okružní list.

Číst dál...

Solanus mBlahořečení v Detroitu

25. dubna 2017 řádné zasedání kardinálů a biskupů Kongregace pro svatořečení uznalo mimořádné uzdravení, které je připisováno přímluvě ctihodnému Francescovi Solanovi Caseymu (1870-1957), kapucínskému knězi z provincie Calvary (USA).
Číst dál...

Bohumil Anastáz Polášek (1923–2015)

Anastáz Polášek se narodil 6. listopadu 1923 v Drozdově u Rudy nad Moravou, v rodině domkařů. Po dokončení obecné školy zatoužil být knězem a v roce 1935 požádal o přijetí do kapucínského internátního gymnázia v Třebíči (tzv. serafínské školy). V roce 1940 vstoupil do noviciátu, o rok později složil své první sliby a v roce 1945 sliby doživotní. Na kněze byl vysvěcen v roce 1948.

Anastaz 14

O rok později byl poslán do kláštera v Olomouci, kde ho v dubnu 1950 zastihla akce „K“. Státní bezpečnost ho spolu s dalšími bratry internovala v broumovském klášteře. V září 1950 byl povolán k Pomocným technickýcm praporům do Komárna a odtud pak do Sliače, kde byl nucen sloužit plných 40 měsíců.

Anastaz 15

Zleva: Petr Petřivalský, Anastáz Polášek

Po propuštění si musel hledat civilní zaměstnání; pracoval jako dělník na pile v Hoštejně u Zábřeha. Do duchovní správy se mohl vrátit až v roce 1969 jako „administrativní síla na faře“ na Liberecku; sloužil také řeholním sestrám ve Vratislavicích. Od roku 1985 pak působil v kapucínském kostele u svatého Josefa v Praze na nám. Republiky, a to díky intervenci tehdejšího rektora P. Jana Lebedy. Sloužil rovněž v nedalekém salesiánském kostele Nalezení svatého Kříže, který stojí Na Příkopech.

Anastaz 13

Zleva: Šimon Batory, Anastáz Polášek, Jozef Timko (Slovensko), Bonfil Bošek, Nehemiáš Machek, Bonaventura Štivar

Po obnovení kapucínské provincie byl krátce (1992–1994) magistrem studentů v Olomouci a pak dlouhá léta duchovním asistentem našich sester klarisek-kapucínek ve Šternberku (1994–2005). Poslední část svého života strávil v klášteře na Hradčanech. Zemřel v neděli 17. května 2015, v předvečer provinční volební kapituly. Poslední rozloučení se konalo 22. května v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech (fotogalerie).

  • Narození: 6. listopadu 1923
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1940
  • Věčné sliby: 5. srpna 1945
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 17. května 2015
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.

Bohuslav Zachariáš Tuček (1914–2001)

Bratr Zachariáš pochází z moravsko-slováckého Lanžhota. Když mu bylo devět let, zemřel mu otec. O tři roky později našel širší rodinu ve společenství chlapců olomoucké Serafínské školy, tedy víceletého internátního kapucínského gymnázia.

Kapucínský hábit oblékl v roce 1932, do roka a do dne složil první sliby, po nichž odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Vrátil se po třech letech a v Olomouci složil věčné sliby, poté pokračoval studiem teologie. V roce 1939 byl vysvěcen na kněze a po roce povinného doplňkového studia odešel na své první působiště, do Prahy.

Zacharias Tucek 01

Zleva: Antonín Kovář, Zachariáš Tuček, Bonfil Bošek, Robert Viktorín (1999)

V hradčanském klášteře měl jako pomocník novicmistra na starost mladé bratry, vedle toho zpovídal novicky a kandidátky Školských sester. V roce 1942 „povýšil“, protože novicmistr P. Tomáš Kolinko byl jako Němec odvelen na ruskou frontu, kde o dva roky později padl. Vzhledem k tomu, že byl bratr Zachariáš na tento post příliš mladý, bylo zapotřebí dispenze z Římské kurie. Nakonec však jen dokončil, co už bylo započato: dovedl devět noviců ke slibům. Až do konce války totiž už žádní další novicové přijímáni nebyli. Od srpna 1943 měl proto bratr Zachariáš na starost bohoslovce, i to však byla jen krátká epizoda. V dubnu 1944 zabraly hradčanský klášter jednotky SS a přeměnili ho na vězení pro uprchlé vojáky. Studenti kvůli tomu museli přestěhovat do kláštera v Opočnu, kde se připojili ke studentům filozofie, kteří byli nuceni se tam uchýlit už v roce 1942.

Bratr Zachariáš zůstal v Praze, oficiálně byl sice vikářem komunity u svatého Josefa, prakticky ale žil na Hradčanech. Tam se také v červenci 1945 stal kvardiánem. Situace to nebyla jednoduchá. Po odchodu nacistů zde vznikl internační tábor pro poválečné repatrianty a budovy byly v naprosto havarijním stavu. Sklepy zavlhly navážkou zeminy při přeměně na protiletecké kryty. Chodby porostla plíseň a hniloba, střešní konstrukce byly narušené a na zahradě zůstala betonová kulometná hnízda. A aby toho nebylo málo, koncem roku musel shánět pro 1500 Němců čekajících v klášteře na odsun alespoň tu nejnutnější obživu.

Od května 1946 do srpna 1947 jezdil spolu s dalšími bratry vypomáhat do pohraničí a do komunit řeholních sester, což byl v té době jeden z mála zdrojů, jak uživit komunitu 30 hradčanských řeholníků. A protože vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat, byl přeložen na klidnější místo u svatého Josefa, kde zůstal až do akce „K“ (1950).

A paradoxně právě do tohoto vypjatého období spadají dvě velká díla bratra Zachariáše. V roce 1943, jakožto vynikající hudebník, založil na Hradčanech smíšený sbor studentů teologie a terciářů. Úroveň jejich zpěvu byla na tak vysoké úrovni, že si je přicházel poslechnut i významný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. A od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem terciářů, se začal intenzivně věnovat právě třetímu řádu. Pokusil se obnovu tohoto dříve velmi živého společenství. Vydával časopis Pozdrav terciářům, pořádal četné duchovní obnovy a v roce 1947 zorganizoval Terciářský sjezd.

Akce „K“ samozřejmě znamenala konec všem aktivitám; bratr Zachariáš byl spolu s dalšími nejdříve internován v Broumově. Od roku 1956 pak postupně vystřídal další tábory: Králíky, Hájek, Želiv a Osek. Ani tomu však nezabránilo, aby se přestal věnovat hudbě. Vyprosil si piano a po nocích skládal písně, do kterých promítl celou tíhu tehdejší situace, ale i naději, že zlo nebude mít poslední slovo.

Po návratu z internace bydlel bratr Zachariáš v Praze a pracoval ve zdejších papírnách jako seřizovač strojů. Po roce 1968 začal vypomáhat v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dokonce dostal i státní souhlas. Lidé ještě dlouho po Listopadu vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. Vedle toho sloužil u sester františkánek na Šlajferce. V 80. letech pořádal i několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým rozproudil život kolem Panny Marie Andělské.

Polistopadového řeholního života si však už moc neužil. Do kláštera se mohl nastěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov. V roce 2001 si zlomil nohu v krčku a o tři týdny později, zcela nečekaně, v nemocnici Pod Petřínem zemřel.

  • Narození: 14. prosince 1914
  • Vstup do řádu (obláčka): 11. září 1932
  • Věčné sliby: 4. října 1936
  • Kněžské svěcení: 29. června 1939
  • Úmrtí: 1. listopadu 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově.

Giacomo mBr. Jakub - hrdinské ctnosti

16. června 2017 svatý otec František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala dekret o hrdinských ctnostech Jakuba z Balduiny, kněze a zpovědníka, člena Benátské provincie.

Rubival malyDalší kapucín biskupem

Svatý otec přijal rezignaci biskupa diecéze Grajaú, kterou podal Mons. Franco Cuter OFMCap.
Papež jmenoval biskupem diecéze Grajaú (Brazílie) ctihodného otce Rubivala Cabrala Britta OFMCap., který doposud vedl kolej Pavla VI. Ve Vitória da Conquista.
Číst dál...