AndelzAcri mBl. Anděl z Acri bude svatořečen

A náš generální ministr v souvislosti s tím vydal okružní list.

Číst dál...

Solanus mBlahořečení v Detroitu

25. dubna 2017 řádné zasedání kardinálů a biskupů Kongregace pro svatořečení uznalo mimořádné uzdravení, které je připisováno přímluvě ctihodnému Francescovi Solanovi Caseymu (1870-1957), kapucínskému knězi z provincie Calvary (USA).
Číst dál...

Bohumil Anastáz Polášek (1923–2015)

Anastáz Polášek se narodil 6. listopadu 1923 v Drozdově u Rudy nad Moravou, v rodině domkařů. Po dokončení obecné školy zatoužil být knězem a v roce 1935 požádal o přijetí do kapucínského internátního gymnázia v Třebíči (tzv. serafínské školy). V roce 1940 vstoupil do noviciátu, o rok později složil své první sliby a v roce 1945 sliby doživotní. Na kněze byl vysvěcen v roce 1948.

Anastaz 14

O rok později byl poslán do kláštera v Olomouci, kde ho v dubnu 1950 zastihla akce „K“. Státní bezpečnost ho spolu s dalšími bratry internovala v broumovském klášteře. V září 1950 byl povolán k Pomocným technickýcm praporům do Komárna a odtud pak do Sliače, kde byl nucen sloužit plných 40 měsíců.

Anastaz 15

Zleva: Petr Petřivalský, Anastáz Polášek

Po propuštění si musel hledat civilní zaměstnání; pracoval jako dělník na pile v Hoštejně u Zábřeha. Do duchovní správy se mohl vrátit až v roce 1969 jako „administrativní síla na faře“ na Liberecku; sloužil také řeholním sestrám ve Vratislavicích. Od roku 1985 pak působil v kapucínském kostele u svatého Josefa v Praze na nám. Republiky, a to díky intervenci tehdejšího rektora P. Jana Lebedy. Sloužil rovněž v nedalekém salesiánském kostele Nalezení svatého Kříže, který stojí Na Příkopech.

Anastaz 13

Zleva: Šimon Batory, Anastáz Polášek, Jozef Timko (Slovensko), Bonfil Bošek, Nehemiáš Machek, Bonaventura Štivar

Po obnovení kapucínské provincie byl krátce (1992–1994) magistrem studentů v Olomouci a pak dlouhá léta duchovním asistentem našich sester klarisek-kapucínek ve Šternberku (1994–2005). Poslední část svého života strávil v klášteře na Hradčanech. Zemřel v neděli 17. května 2015, v předvečer provinční volební kapituly. Poslední rozloučení se konalo 22. května v kostele Panny Marie Andělské na Hradčanech (fotogalerie).

  • Narození: 6. listopadu 1923
  • Vstup do řádu (obláčka): 1. srpna 1940
  • Věčné sliby: 5. srpna 1945
  • Kněžské svěcení: 20. června 1948
  • Úmrtí: 17. května 2015
  • Pohřben v kapucínském hrobě na hřbitově v Praze na Břevnově.

Bohuslav Zachariáš Tuček (1914–2001)

Bratr Zachariáš pochází z moravsko-slováckého Lanžhota. Když mu bylo devět let, zemřel mu otec. O tři roky později našel širší rodinu ve společenství chlapců olomoucké Serafínské školy, tedy víceletého internátního kapucínského gymnázia.

Kapucínský hábit oblékl v roce 1932, do roka a do dne složil první sliby, po nichž odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Vrátil se po třech letech a v Olomouci složil věčné sliby, poté pokračoval studiem teologie. V roce 1939 byl vysvěcen na kněze a po roce povinného doplňkového studia odešel na své první působiště, do Prahy.

Zacharias Tucek 01

Zleva: Antonín Kovář, Zachariáš Tuček, Bonfil Bošek, Robert Viktorín (1999)

V hradčanském klášteře měl jako pomocník novicmistra na starost mladé bratry, vedle toho zpovídal novicky a kandidátky Školských sester. V roce 1942 „povýšil“, protože novicmistr P. Tomáš Kolinko byl jako Němec odvelen na ruskou frontu, kde o dva roky později padl. Vzhledem k tomu, že byl bratr Zachariáš na tento post příliš mladý, bylo zapotřebí dispenze z Římské kurie. Nakonec však jen dokončil, co už bylo započato: dovedl devět noviců ke slibům. Až do konce války totiž už žádní další novicové přijímáni nebyli. Od srpna 1943 měl proto bratr Zachariáš na starost bohoslovce, i to však byla jen krátká epizoda. V dubnu 1944 zabraly hradčanský klášter jednotky SS a přeměnili ho na vězení pro uprchlé vojáky. Studenti kvůli tomu museli přestěhovat do kláštera v Opočnu, kde se připojili ke studentům filozofie, kteří byli nuceni se tam uchýlit už v roce 1942.

Bratr Zachariáš zůstal v Praze, oficiálně byl sice vikářem komunity u svatého Josefa, prakticky ale žil na Hradčanech. Tam se také v červenci 1945 stal kvardiánem. Situace to nebyla jednoduchá. Po odchodu nacistů zde vznikl internační tábor pro poválečné repatrianty a budovy byly v naprosto havarijním stavu. Sklepy zavlhly navážkou zeminy při přeměně na protiletecké kryty. Chodby porostla plíseň a hniloba, střešní konstrukce byly narušené a na zahradě zůstala betonová kulometná hnízda. A aby toho nebylo málo, koncem roku musel shánět pro 1500 Němců čekajících v klášteře na odsun alespoň tu nejnutnější obživu.

Od května 1946 do srpna 1947 jezdil spolu s dalšími bratry vypomáhat do pohraničí a do komunit řeholních sester, což byl v té době jeden z mála zdrojů, jak uživit komunitu 30 hradčanských řeholníků. A protože vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat, byl přeložen na klidnější místo u svatého Josefa, kde zůstal až do akce „K“ (1950).

A paradoxně právě do tohoto vypjatého období spadají dvě velká díla bratra Zachariáše. V roce 1943, jakožto vynikající hudebník, založil na Hradčanech smíšený sbor studentů teologie a terciářů. Úroveň jejich zpěvu byla na tak vysoké úrovni, že si je přicházel poslechnut i významný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. A od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem terciářů, se začal intenzivně věnovat právě třetímu řádu. Pokusil se obnovu tohoto dříve velmi živého společenství. Vydával časopis Pozdrav terciářům, pořádal četné duchovní obnovy a v roce 1947 zorganizoval Terciářský sjezd.

Akce „K“ samozřejmě znamenala konec všem aktivitám; bratr Zachariáš byl spolu s dalšími nejdříve internován v Broumově. Od roku 1956 pak postupně vystřídal další tábory: Králíky, Hájek, Želiv a Osek. Ani tomu však nezabránilo, aby se přestal věnovat hudbě. Vyprosil si piano a po nocích skládal písně, do kterých promítl celou tíhu tehdejší situace, ale i naději, že zlo nebude mít poslední slovo.

Po návratu z internace bydlel bratr Zachariáš v Praze a pracoval ve zdejších papírnách jako seřizovač strojů. Po roce 1968 začal vypomáhat v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dokonce dostal i státní souhlas. Lidé ještě dlouho po Listopadu vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. Vedle toho sloužil u sester františkánek na Šlajferce. V 80. letech pořádal i několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým rozproudil život kolem Panny Marie Andělské.

Polistopadového řeholního života si však už moc neužil. Do kláštera se mohl nastěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov. V roce 2001 si zlomil nohu v krčku a o tři týdny později, zcela nečekaně, v nemocnici Pod Petřínem zemřel.

  • Narození: 14. prosince 1914
  • Vstup do řádu (obláčka): 11. září 1932
  • Věčné sliby: 4. října 1936
  • Kněžské svěcení: 29. června 1939
  • Úmrtí: 1. listopadu 2001
  • Pohřben v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově.

Giacomo mBr. Jakub - hrdinské ctnosti

16. června 2017 svatý otec František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala dekret o hrdinských ctnostech Jakuba z Balduiny, kněze a zpovědníka, člena Benátské provincie.