Blahoslavený Bernard z Offidy (1604–1694)

  • Dominik Peroni (Bernard z Offidy) se narodil dne 7. září 1604 v městě Villa d’Appignano poblíž Offidy.
  • Až do roku 1619 byl pasáčkem, potom pracoval na poli a 15. února 1626 vstoupil do kapucínského noviciátu v klášteře v Corinaldo. Noviciát dokončil v Camerinu.
  • Do r. 1647 byl pak pomocným kuchařem a ošetřovatelem ve Fermu.
  • V roce 1650, poté co prošel různými kláštery, zůstal definitivně v klášteře v Offidě, kde setrval až do své smrti, vykonával různé funkce a stal se známý mezi lidmi.
  • Zemřel dne 22. srpna 1694.
  • Jeho kauza byla opožděně zahájena v roce 1745 v Offidě a v Ascoli.
  • Papež Pius VI. jej dne 25. května 1795 prohlásil blahoslaveným.

„Pane, obejměte mou duši, kvůli trnové koruně, která probodala vaši hlavu, kvůli kopí, které vám proklálo hruď, kvůli hřebům, které proklály vaše svaté ruce a svaté nohy.“ (bl. Bernard z Offidy)

Modlitba prahnoucí po duších

Bernard Peroni z Offidy se dožil nejdelšího věku ze všech kapucínských svatých a blahoslavených. Zemřel v 90 letech v domovském klášteře, za svítání dne 22. srpna 1694. Narodil se v městě Villa d’Appignano v okolí Offidy, jako třetí z osmi dětí, dne 7. listopadu 1604, ve stejném roce kdy zemřel sv. Serafín z Montegranara. Jeho otec Josef jej nechal pokřtít ještě téhož dne ve starobylém kostele Panny Marie Na skále, za hradbami města. Při křtu dostal jméno Dominik.

Dětství a mládí prožil převážně na svěžím povětří otevřené krajiny a vyrostl proto v silného a robustního mladíka. Vzpomínky na jeho dětství, jak je nacházíme ve svědectvích beatifikačního procesu, se jeví téměř jako pohádkové vyprávění. Jakožto mladičký pasáček byl dobrácký a klidný a již v sedmi letech se sytil zbožností, zatímco ovce škubaly trávu. Klečel v ústraní, odříkával si zbožné knihy či se modlil před obrázkem Panny Marie, který nosil sebou nebo před obrázky v kapličkách podél cesty. Jindy se stával malým apoštolem mezi svými vrstevníky pasáčky. Světec v trávě? Klišé svatého života? Ne. Stačí uvědomit si rodinné a venkovské prostředí, jaké bylo dříve: zdravé a překypující křesťanskou moudrostí i vlídnou nevinností, které byly živeny zbožnými povzbuzeními slyšenými ve venkovském kostelíčku sv. Lazara.

Když Dominik povyrostl, přešel ve svých přibližně 15 letech, tj. v roce 1619 od péče o stádo k chovu býků a začal pracovat s pluhem při orání strmých polí, často plných křovin. I tady nacházel po návratu z pole ztišení v modlitbách u žlabu ve stáji, a dokázal se rozdělit o svůj chléb s žebráky.

Přísný život kapucínů, kteří se v roce 1614 usadili v otevřené krajině u Offidy, pro něj představoval neodolatelnou výzvu. Nacházel v něm mimořádnou duchovní harmonii. Navštěvoval často jejich nezdobený a zbožný kostel. Ale vyčkával ještě několik let, než se obrátil na své rodiče a na kněze. Nesetkal se s žádným odporem, a tak dne 15. února 1626 v Corinaldu oblékl kapucínský hábit pod vedením otce Michelangela z Ripy, a o rok později v Camerinu, kde dokončil svůj rok noviciátu, složil první řeholní sliby a přijal jméno Bernard z Lama, což je topograficky přesnější než známější Offida. Protože byl zvyklý práci na poli, vnášel mezi řeholníky pracovitost a střídmost, skromnost a moudrost, zdravý realismus a houževnatou vůli rolníka z oblasti Marky.

Hned po slibech byl přidělen do kláštera ve Fermu a bratr Maximin z Moresca, který byl magistrem mladých bratří laiků, jej určil za pomocníka v kuchyni a ošetřovatele nemocných spolubratří. V této funkci setrval pravděpodobně celých dvacet let, aniž by dokumentární svědectví poskytovaly určitější informace o tomto dlouhém čase, který strávil ve svém prvním působišti. Potom přešel do Ascoli, do kláštera posvěceného svatostí Serafína z Montegranara, a prošel i různými jinými kláštery, o kterých neexistují přesné údaje, s výjimkou ryze povšechných poznámek. V roce 1650 definitivně zakotvil v klášteře v Offidě, ve kterém již zůstal, s výjimkou několikaměsíčního pobytu v Ascoli. V Offidě strávil celý svůj dlouhý život, vzhledem k tomu, že zde působil nepřetržitě téměř 45 let.
Prostý život, který usnadňoval úkol jeho životopisci, se odehrával v geograficky dosti omezeném prostoru. Nenacházíme zde dlouhé cesty mimo oblast Marky. Je to život skrytý v pokoře řádových služeb kapucínského bratra laika: kuchař, ošetřovatel, sběrač almužen, zahradník, vrátný, a to vše v atmosféře zbožnosti a modliteb. Modlil se stále.

Jeden svědek vypověděl, že lidé říkávali: „Bernard? Toho jsme neviděli ani nepamatujeme. Ten se pořád modlí v kostele nebo v lese.“ A jiný dodával: „Na modlitbách dlel větší část dne i noci a byl tak horlivý, že při modlitbě cítil, jak z něj i navenek sálá ona láska Boží, která mu hořela v hrudi, takže dělal pohyby podobné těm, které člověk dělá v největším žáru horečky či nejpalčivějším letním vedru.“ Jeho přítomnost povzbuzovala ostatní k modlitbě. Prakticky neustále měl v ruce růženec.

Krajkářky z Offida, které si sedaly na okraji ulic, aby paličkovaly krajky, když uviděly otce Bernarda, jak se blíží, prohlašovaly: „Ejhle bratr Bernard, pomodlíme se růženec.“ V klášterním lesíku si vystavěl přístěnek z ratolestí a travin a tam se velmi rád uchyloval, ztráceje pojem o čase.

V kostele zadumaně setrvával před svatostánkem nebo před některým svatým obrazem, s očima upřenýma k nebi, strnulý jako socha, často s roztaženými pažemi a vůbec si nevšímal much, které mu sedaly na obličej či na holou hlavu ani nereagoval na žádný hluk. Doporučoval věřícím, aby nikdy nezůstávali v zadní části kostela, protože – jak říkával: „je zde mnoho podnětů, které působí roztržitost, zvláště vcházející a vycházející lidé, takže je potřeba jít více dopředu až k hlavnímu oltáři a přiblížit se Bohu.“ Miloval eucharistii, měl hlubokou úctu ke kněžím. Často říkával: „Synové, když spatříte kněze, prokazujte jim vážnost a úctu: měli byste líbat zem, přes kterou přešly jejich nohy.“

Jeho skrytý život působí na první pohled dosti monotónně. Když se však hlouběji zahledíme do svědectví přednesených při beatifikačním procesu, ukazuje se, že to navzdory zdání byl život pestrý a velmi rozmanitý. Je však jisté, že i když vycházel sbírat almužny, zůstával skryt, ukrýval se do svého nitra. Nikdy se jej nepodařilo vidět roztržitého. Stále měl sklopené oči a růženec v ruce, byl umírněný v gestikulaci, přívětivý v řeči.

Navzdory tomu jeho chůze a celkový vzhled, tvrdě poznamenané námahou, zanechávali na lidi hluboký dojem. Z poslední fáze jeho života se nám dochovala jedna zajímavá příhoda doložená písemnými prameny: „Jednoho zimního dne, po silné sněhové vánici, se bratr Bernard vydal do vesnice, aby prosil o almužny, a nohy se mu přitom bořily do běloskvoucí pokrývky. Manželka jistého pana Pucciho, která náhodou vyhlédla z okna, když uviděla procházet »toho starého světce«, začala plakal a volat: »Chudák bratr Bernard!« On však se svou typickou bodrostí odpověděl: »Dcero, to nic není, to nic není. Milost Boží mi nedává pocítit chlad!« A když to řekl, vyndal pravou nohu ze sandálu, bosou ji položil do sněhu, a ten se ihned rozpustil jako kouzlem, téměř jakoby tam nalil vařící vodu.“

Kostely, které míjel při svých pochůzkách, byly všechny jeho a zde se uvolňovala jeho vroucí zbožnost. Když se setkal s chudými rolníky či pocestnými, kteří nesli na zádech náklad, rád si ho, s milosrdným gestem, nakládal na svá bedra a nesl jej celý úsek cesty. Raději zůstával u dveří domů, aniž by vešel, s výjimkou situací, kdy šel navštívit nemocného. A když mu nabídli sklenku vína k napití, dal nejprve napít všem dětem, které byly přítomny, se slovy: „Napijte se nejprve vy, nevinná ústa.“ Poslední doušek byl pro něj. Měl slabost pro děti, a žehnal jim znamením kříže.

Pro chudé venkovany byl skutečným misionářem „prahnoucím po duších“. Jeho pobídky ještě po dlouhé době zněly v paměti svědků jako nějaký refrén: „Zůstávejte s Bohem! Bojte se Boha! Milujte Boha! Vystříhejte se hříchu! Buďte dobří!“ Dokázal s obdivuhodným taktem usmiřovat nevraživosti a přivádět k jednotě odpadlíky natolik, že po jeho skonu, když docházelo k rozporům, mnozí si stěžovali: „Kde je bratr Bernard, který hned běžel sjednat mír? Teď se nikdo ani nehne.“

Sklíčeným přinášel úlevu vyrovnaností své tváře a svými jednoduchými a prostými slovy povzbuzení: „Synu, trpělivost a buďte veselý, protože to nic není. Trpělivost, trpělivost, tohle je slzavé údolí.“ Jedním z jeho oblíbených rčení, kterými se snažil dodat odvahy sklíčeným bylo: „Ráj! Ráj! Naše vlast je nebe´." Popřípadě: „Chci, abychom šli všichni do ráje!“ Byl rádcem, jehož rady pronikaly do srdcí. Proto jej žádali o radu i urozené osobnosti a preláti, se kterými dokázal zasvěceně mluvit o vážných teologických problémech, ačkoli byl analfabet. Nezřídka se jeho prostá a bezprostřední slova stala prorockými.

Podle zásad nejčistší kapucínské tradice se vždy večer, po dlouhém vyčerpávajícím a těžkém dni, odebíral do kostela, kde se hodiny a hodiny modlil před svatostánkem či před oltářem sv. Felixe z Cantalice. V neděli a v ostatních svátečních dnech, kterých bylo vskutku požehnaně v tehdejší době a v italské společnosti sedmnáctého století prosycené zbožností, trávil čas přisluhováním při mších, kde se rozpaloval neobyčejným žárem v době od proměnění do sv. přijímání. Jeho srdce bylo natolik uvyklé projevovat Bohu vášnivé projevy citu plamennými projevy lásky, že mu často unikaly i před lidmi, aniž by si toho povšiml. A věřící nad tím pochopitelně žasli a byli zaujati.

Jeho mírná a pevná povaha, přívětivě nevzrušitelný, se pojila s mimořádnou nevinností duše natolik, že se jevil jako člověk smířený s celým tvorstvem. Žádné zvíře neodolalo jeho nevinnosti. Všechna zůstávala jako očarovaná, poslušná a poddajná, takže nekopala a neutíkala. Jejich majitelům říkával, aby se o ně starali a měli s nimi soucit, protože jsou to tvoři nerozumní, a tudíž nemohou mluvit ani vyjádřit své potřeby. A protože byl zvyklý sloužit, pečoval i o zvířata, která se objevila na zahradě kláštera a přinášel jim píci, trávu a seno, s veškerou možnou ohleduplností a františkánskou láskou.

Dalším prvkem jeho lidskosti byla soucitnost s nemocnými, chudými a uvězněnými. Laskavé milosrdenství rozkvétalo a množilo se pod jeho rukama vrátného a nikdo neodcházel s prázdnýma rukama. Pro chudáky pěstoval zeleninu a z chudé klášterní spíže bral maso, víno a chléb, především, aby vypomohl nemocným, přestože musel často čelit výčitkám a plísnění od svých řádových bratrů. Olej z lampy, která hořela na oltáři sv. Felixe z Cantalice mu sloužil k tomu, aby zakryl svou schopnost vykonávat zázračná uzdravení. Existují notářsky ověřené vzpomínky o oživených dětech a o mnoha příhodách uzdravení.

Nemocní v klášteře se téměř těšili ze svých nemocí, kvůli laskavé péči bratra Bernarda, který dokázal vymyslet tisíce projevů milosrdenství, až to skončilo tím, že se dobrovolně uzavřel na ošetřovně, zůstával zde dnem i nocí, a zproštěn veškerých dalších povinností, byl neustále připraven posloužit, dokonce si nechával otevřené okénko, které vedlo do kostela, aby mohl sledovat mše a klanět se eucharistii. Jeho milosrdenství bylo praktické: připravoval léčivé čaje, balzámy z květů, náplasti, obvazy, lněné pleny, a věnoval se veškerým konkrétním potřebám nemocného.

Jak píše jeden jeho životopisec: „Zůstal stále takový, i když byl už vetchý stařec, který sám potřeboval pomoc a obsluhu, uměl být nemocnému bratru užitečný bezpočtem způsobů. Vařil pro něj zvlášť maso a polévku; aby povzbudil chuť nemocného k jídlu, zdobil květy hrubou misku, na které podával jídlo, krmil ho, bylo-li to třeba, a poskytoval tisíce pokorných služeb, které potřebuje ten, kdo je upoután na lůžko. V případě vážně nemocných se nechával zprostit svých úkolů, aby jim mohl sloužit nepřetržitě dnem i nocí; v takových chvílích odpočíval jen vsedě na nízké stoličce s hlavou opřenou o zeď. A v posledních letech, když už pro ně nemohl udělat mnoho, jim dělal aspoň společnost a modlil se s nimi. Byl jako máma, pozorný k potřebám svých bratrů, opravoval jejich sandály, zašíval hábity a pláště, opravoval zemědělské nástroje a prosté domácí vybavení.

Když se mu přiblížila devadesátka, zhoršily se výrazně jeho zdravotní problémy (kýla, zánět kloubů, růže), takže budil soucit. „Byl spíše malého vzrůstu, přihrblý a zesláblý, zarudlý a celý se třesoucí“ jak můžeme číst v jednom svědectví z procesů, silně poznamenán tvrdými pokáními, byl celý ztuhlý a částečně ochrnulý, opíral se o dvě berly, které mu umožňovaly dlouze prodlévat před svatostánkem, když už nedokázal dlouho klečet.

Uprostřed horkého léta roku 1694 ho jeho růže naprosto oslabila, ale duch zůstával stále jasný. Jeden svědek uvádí, že „v jeho tváři a slovech se zračila taková veselost, že se vůbec nezdál být nemocný, spíše jako by ve svém stavu nacházel potěšení.“ Chtěl se zcela vysvléci a žádal představeného, aby „pro lásku Boží“ použil kutnu, kterou měl na sobě. Když obdržel všechna požehnání „jakoby jej zcela opustily smysly“, byl tedy uchvácen do jakési podoby extáze. Když se probral k vědomí, snažně prosil své bratry, aby dodržovali řeholi, zachovávali mír a lásku mezi sebou a vůči bližním, a aby se modlili za dobrodince. Pak povzbudil četné laiky, kteří byli přítomni, k věrnosti Božímu zákonu a ke křesťanské výchově jejich dětí. Dne 22. srpna 1694 při východu slunce pokojně zesnul.

Jeho pohřeb byl skutečným triumfem. Milosti a zázraky vzkvétaly. Ale bratři nezačali ihned shromažďovat svědectví potřebná pro informativní proces blahoslavení a kanonizace. Udělali to až roku 1745 v Offidě a v Ascoli. Proto i průběh procesu byl zdlouhavý a namáhavý. Nakonec jej však papež Pius V., o století později, přece jen prohlásil dne 19. května 1795 blahoslaveným a o šest dní později byla slavena jeho beatifikace také ve vatikánské bazilice.