Bl. Anděl z Acri (1669–1739)

  • Luca Antonio Falcone (bratr Anděl) se narodil v Acri (Cosenza) dne 19. října 1669.
  • Dne 24. června 1674 přijal svátost biřmování.
  • Roku 1689 během kázání otce Antonína z Olivadi pocítil povolání k řeholnímu životu.
  • Vstoupil do kapucínského noviciátu v Dipignanu, ale pak se vrátil ke své rodině.
  • 8. listopadu 1689 odešel zpět mezi kapucíny v klášteře Belvedere, ale i podruhé se vrátil domů.
  • Dne 12. listopadu 1690 už potřetí přišel mezi kapucíny a v klášteře Belvedere zahájil rok svého noviciátu.
  • Dne 12. listopadu 1691 složil doživotní sliby.
  • V letech 1695–1700 studoval teologii v různých klášterech a dne 10. dubna 1700 byl vysvěcen na kněze v dómu města Cassano Jonio.
  • Od roku 1702 do 1739 prošel celou Kalábrii a velkou část jižní Itálie jako charismatický kazatel, konající zázraky.
  • V roce 1724 zahájil výstavbu kláštera kapucínek v Acri, jehož činnost byla slavnostně zahájena 1. června 1726.
  • Byl několikrát jmenován magistrem noviců, v letech 1717–1720 byl provinciálem a v roce 1735 generálním provizitátorem.
  • Zemřel v Acri dne 30. října 1739.
  • Pouhých pět let po jeho smrti byl dne 10. října 1744 zahájen proces.
  • Kauza jeho blahoslavení byla uzavřena dne 17. června 1821.
  • Lev XII. jej dne 18. prosince 1825 prohlásil za blahoslaveného.
  • Jeho ostatky jsou nyní uloženy ve velkém poutním kostele, který byl v Acri vybudován v letech 1893 až 1896 a papežem Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor.

„Je velká milost a velká sláva být kapucíny a skutečnými syny sv. Františka. Musíme však poznat a stále nosit s sebou pět drahokamů: strohost, prostotu, přesné dodržování konstitucí a serafínské řehole, nevinnost života a nevyčerpatelné milosrdenství.“ (blahoslavený Anděl z Acri)

Kazatel a apoštol na cestách

Narodil se v Acri (Cosenza) 19. října 1669 Františkovi Falcone, rolníkovi vlastnícímu stádečko koz, a pekařce Dianě Erricové, dvěma obyčejným chudým lidem, jejichž bohatstvím byla ctnost a křesťanská zbožnost. Byl pokřtěn den po svém narození farářem Bernardinem La Gacciou ve středověkém kostelíku svatého Mikuláše z Belvederu. Při křtu dostal jméno Luca Antonio, protože se narodil den po svátku evangelisty Lukáše a možná i kvůli úctě k františkánovi Humiliovi z Bisignana, jehož kauza blahoslavení tehdy právě probíhala a který v občanském životě nosil stejné jméno. O jeho dětství nevíme skoro nic, jen to, že bylo poznamenáno matčinou úctou k Panně Marii Bolestné a ke sv. Františkovi z Assisi. Jeden příběh z dětství vyprávěl sestře Mariangele od Ukřižovaného a otci Bonaventurovi ze Scalea, kteří jej nechali zapsat do svědectví kanonizačního procesu.

Poslechněme si svědectví sestry Mariangely: “Jednou, když byl ještě tak malý, že jej matka s sebou nebrala ani do kostela, aby tam nevyrušoval, chtěl ji trochu pozlobit aschovat obrázek Panny Marie zavěšený na stěně.” Vzal jej však u srdce něžně smutný pohled Panny Marie, změnil svůj úmysl a “poklekl před tím obrázkem, pod kolena si nasypal obilí a zůstal tak klečet, dokud se matka nevrátila. Našla ho v této pozici a našla i obilí, které mu způsobilo hodně bolesti na kolenou.” Otec Bonaventura doplňuje: “Když se takto modlil, dvakrát uviděl obrázek ve zvláštním světle, oklopený paprsky, a proto si toto zbožné cvičení velmi oblíbil a nadchl se pro něj.”

Malý Luca Antonio chodil oblečen chudě a často bosky, vyrůstal však mezi chlapci v Casalicchio zbožně a bohabojně. Prostředí bylo skromné, na hranici chudoby, ale mravně zdravé. Luca Antonio projevoval už od dětství jasné známky svatosti, ke které později v odpovědi na Boží milost dospěje. Dne 24. června 1764, když mu ještě nebylo ani pět let, byl v kostele Panny Marie Sněžné v Padii biřmován. Naučil se číst a psát od jednoho souseda, který si otevřel školu gramatiky, základy křesťanské nauky si osvojil ve farním kostele sv. Mikuláše a v kapucínském kostele Panny Marie andělské. Když povyrostl, poslal jej jeho strýc z matčiny strany, don Domenico Errico, který byl knězem, na humanitní studia, aby se zněj mohl stát vzdělaný a inteligentní člověk, jenž bude oporou pro svou předčasně ovdovělou matku. Strýcovo očekávání se však nakonec nesplnilo. Po zbožném a mravně prožitém dospívání pocítil Lukáš Antonín povolání ke klášternímu životu. Jeho povolání, které vyvolalo silný odpor v rodině i ze strany strýce, bylo podrobeno zkouškám a pochybnostem, jež mohly být překonány jedině milostí.

Rozhodující bylo setkání s otcem Antonínem z Olivandi, kapucínem, známým v celé jižní Itálii pro svou svatost. Ten v roce 1689 přišel do Acri, aby zde delší dobu kázal. Lukáš Antonín nedbal na prosby své matky a výhrůžky strýce kněze, který byl rozhodnut volbu svého synovce popírat, a vstřebal do svého srdce poselství lásky, které nalezl ve slovech kazatele. Náhle pocítil, že život ve městě, radosti světa i rodinného života nejsou pro něj. I když jej bolelo, že zarmoutí matku, rozhodl se stát kapucínem.

Tak ve svých devatenácti letech odpověděl na Boží volání a vstoupil do noviciátu v konventu Dipignano. Ale po několika dnech plných radosti se dostavilo zklamání: nenašel chudobu, kterou očekával, a tak klášter opustil a vrátil se domů. Znovu si však uvědomil, že život mimo klášter pro něj není. Pokorně a odvážně znovu přišel k bratřím do kláštera v Acri, prosil o odpuštění a žádal, aby byl znovu přijat mezi ně. Povolení od provinčního ministra, Františka Caracciolo ze Scalea dostal a  8. listopadu 1689 znovu vstoupil do noviciátu v klášteře Belvedere a byl pevně odhodlán zde zůstat. Ještě jednou jej přemohlo pokušení, pochybnost a nejstota, svlékl znovu františkánskou kutnu a podruhé opustil klášter.

Brzy pochopil, že udělal chybu a cítil se hluboce pokořen tím, že se tak snadno vzdal a podlehl pokušení, obrátil se s upřímnou modlitbou k Bohu, aby jej neopouštěl a podpořil v boji proti úkladům zlého ducha. S důvěrou a rozechvělý předstoupil před řeholníky potřetí a požádal je rozrušeným hlasem, aby byl ještě jednou přijat pro milost Boží do noviciátu. Skutečnost, že byl znovu přijat, můžeme snad považovat za zázrak. S pomocí otce Františka z Acri, který byl kvardiánem v Montaltu, a na přímluvu otce Antonína z Acri, který byl toho roku na provinční kapitule 17. června 1690 v Castrovillari zvolen provinciálem, se mladému Lukášovi Antonínovi podařilo získat svolení generálního představeného řádu, otce Karla Marie z Maceraty, aby mohl potřetí obléknout hábit.

Tak dne 12. listopadu 1690 ve svých jednadvaceti letech, v mystické atmosféře kláštera v Belvedere, Lukáš Antonín oblékl potřetí hábit sv. Františka a vydal se definitivně na cestu k dokonalosti. Své dny trávil neustále v modlitbě, celé hodiny setrvával v kostele a klečel před svatostánkem, ponořen do rozjímání o Kristově utrpení, ve kterém spatřoval svůj božský a lidský ideál. Z kostela odcházel jen proto, aby se věnoval těm nejnižším službám společenství. Čas od času se jeho pochybnosti vracely, znovu upadal do krizí, znovu v něm rostlo pokušení opustit kapucínský život.

Jednoho dne jej v refektáři během oběda zaujalo čtení úryvků ze životopisu bratra Bernarda z Corleone, jehož beatifikační kauza právě probíhala. Úryvky se týkaly toho, jak tento kapucínský světec dokázal zvítězit nad slabostí lidské přirozenosti. Ještě téhož dne večer cítil, jak je bojem proti útokům zlého ducha vysílen, stáhl se do cely, vrhl se pod kříž a začal plakat: “Pomoz mi, Pane! Už to nevydržím.” Uslyšel odpověď z nebe: “Chovej se jako bratr Bernard z Corleone.” Pro novice trápeného nejistotou a zkouškami byl tento signál okamžikem zlomu a začátkem nového života. Začal číst životopis kapucína z Corleone a a uplatňovat jej v praxi. Tak jako on trávil dlouhé hodiny ve své cele, ponořen do modliteb a kajícnosti. Díky podpoře a rozumnému vedení magistra noviců otce Jana z Orsomarsa, kněze nejen ctnostného, ale také hluboce vzdělaného, Lukáš Antonín šťastně dokončil roční noviciát a 12. listopadu 1691 složil řeholní sliby a přijal jméno bratr Anděl z Acri.

Z pokory chtěl zůstat v řádu jako prostý laický bratr, byl však určen ke studiu a poslán do studijních konventů v Acri a Saracenu. Teologická, filozofická a humanitní studia dokončil v letech 1695–1700 v klášterech v Rossano, Corigliano Calabro a Cassano Jonio. Z jeho učitelů musíme zmínit otce Bonaventuru z Rotondy, který byl nejen jeho učitelem, ale i zpovědníkem a duchovním vůdcem, který zformoval jeho charakter a uvedl jej na cestu napodobování ukřižovaného Krista prostřednictvím života pokání, odříkání a utrpení.

Po intenzivní přípravě byl o Velikonocích roku 1700 vysvěcen na kněze v dómu v Cassano Jonio a ustanoven za kazatele. Tehdejší jihoitalská společnost byla plná sociálních kontrastů a sporů o výsady. Největší část majetku byla soustředěna do rukou několika málo osob, zatímco chudí rolníci, pastýři a lidé ve městech žili v nouzi. Ve svých kázáních se otec Anděl vyjadřoval prostě a dojemně, což v té době nebývalo zvykem, a tak dosahoval značných duchovních plodů. Žil mezi dobou Segneriho (1624–1694), který v 17. století hluboce obnovil náboženské řečnictví, a sv. Alfonse Maria z Liguori (1696–1787), jenž zformuloval nové a účinnější zásady kázání. Otec Anděl si však vybral lidové kazatelství v evangelním stylu, který byl vlastní františkánům, zejména sv. Bernardinovi ze Sieny (1380–1444) a sv. Leonardovi z Porta Mauritia (1676–1751).

Po prvotních neúspěších v kostele sv. Jiřího Albánského se otec Anděl z Acri stal díky svému prostému, jasnému a všem srozumitelnému vyjadřování nejvyhledávanějším kazatelem Neapolského království. Až do své smrti, během celých třiceti osmi let (1702–1739) neúnavně a přes všechny překážky procházel celou Kalábrií i zbytkem jižní Itálie. Všude pronášel zejména postní kázání, vedl misie a duchovní cvičení: jak v Cosenze, Catanzaru a Reggio Calabria, tak i v těch nejzapadlejších horských vesničkách. Dostal se až do Salerna, Neapole a Montecassina. Byl až nemístně upřímný a vášnivě bojoval proti jakýmkoli formám násilí a vykořisťování, káral špatné zvyky svých současníků. Především se snažil o odstranění sociální nespravedlnosti, o nastolení pokoje tam, kde vládla nenávist, a vybízel ty, kdo se měli starat o věci veřejné, aby plnili své povinnosti. Tak jako otec Kryštof ze slavného Manzoniho románu Snoubenci, několikrát kázal proti knížatům Sanseverino z Bisignana a proti markýzovi Pavlu Mendozovi z Valle. Bránil proti nim zákonná práva lidu, ale vyčítal jim i zbytečný luxus, který šlo jen těžko přijmout, když měl člověk před očima nuzné podmínky lidí, kteří těmto šlechticům byli svěřeni.

Uvědomoval si, že kazatel, který nezpovídá,  se podobá rozsévači, který nesklízí, co zasel. Proto trávil dlouhé hodiny ve zpovědnici, kde sbíral plody své kazatelské činnosti. Tam, kde kázal, přitahoval do kostelů davy věřících, k jeho zpovědnici proudil neustálý zástup lidí ze všech společenských vrstev a věkových skupin, které neúnavně zpovídal. Na kazatelně býval nesmlouvavý a tvrdý při odsouzení hříchů, ve zpovědnici naopak plný laskavosti a milosrdenství vůči kajícníkům. Byl přesvědčen, že láska může vyřešit i ty nejsložitější situace a domníval se, že prostřednictvím milosrdenství bude moci lépe přivést do Boží milosti všechny hříšníky, které Boží láska přivedla do jeho zpovědnice.

Většinou kajícníky bral do sakristie nebo do své prosté cely, aby se cítili lépe a pohodlněji. Zpovídal opravdu všechny: šlechtice, knížata, biskupy, kněze a hlavně mladé ze všech sociálních skupin: uměl je přijmout, vyslechnout, pochopit a vést. S prosbou o radu v různých obtížích při výkonu svého úřadu se na něj obracela knížata z Bisignana – Josef Leopold a Ludvík Sanseverino, kteří k němu měli přátelský vztah a velmi si jej vážili, ale i mnoho pracovníků ve veřejné správě a prelátů. Často sám vyhledával hříšníky, kteří odmítali smířit se s Bohem, kdykoli byl ochoten přijít k nemocným, kteří žádali jeho duchovní pomoc. Lidé se na něj neobraceli pouze příležitostně, aby je vyzpovídal, mnoho z nich se u něj zpovídalo pravidelně a nechávali se jím duchovně vést, často i prostřednictvím korespondence. Byly mezi nimi i klauzurované mnišky z kláštera kapucínek v Acri, které vedl až do své smrti ke křesťanské dokonalosti, nebo Josef Leopold Sanseverino, 8. kníže z Bisignana, jenž si vyžádal od papeže Benedikta XIII. breve z 13. července 1726; to otci Andělovi povolovalo bydlet v knížecím paláci, aby se mohl starat o spásu duše tohoto knížete. Také dcera knížete, Marie Tereza Sanseverinová, jejímž kmotrem otec Anděl byl, naslouchala jeho duchovním radám, které ji později vedly k tomu, aby se stala kapucínkou.

V roce 1724 zahájil otec Anděl s podporou knížete Josefa Leopolda stavbu kláštera kapucínek v Acri, který vznikl opravou opuštěného kláštera a kostela augustiniánů-poustevníků. Klášter zasvěcený sv. Petru z Alcantary a sv. Kateřině, panně a mučednici, byl otevřen a posvěcen dne 1. června 1726, kdy církev slavila Letnice. Marie Tereza Sanseverinová, která se v něm stala mniškou pod jménem Marie Anděla (Mariangela) od sv. Kříže, zde zemřela v pověsti svatosti 3. října 1764 po životě plném pokání a odříkání.

Blahoslavený Anděl z Acri jen nerad zastával důležité funkce, ale přesto se během svého řeholního života několikrát stal magistrem noviců, kvardiánem (v Mormannu, Cetraru a Acri), vizitátorem a provinčním definitorem, provinciálem (1717–1720) a nakonec v roce 1735 generálním provizitátorem. Ve všech těchto funkcích, které přijal pouze z poslušnosti, se zasazoval o rozvážné a rozumné dodržování řehole a konstitucí. Při apoštolském procesu v Bisignanu zanechal jeden bratr pozoruhodné svědectví o způsobu, kterým otec Anděl jako kvardián a provinciál vedl své podřízené: “V době, v níž byl kvardiánem i provinciálem, spravoval naše řeholní rodiny tak dobře a rozumně, že způsob jeho vedení se stal pravidlem a příkladem, který musí napodobovat každý, kdo chce řídit řeholní společenství horlivě a současně s láskou.”

Znal dobře Písmo Svaté i díla církevních otců, měl i básnické nadání a byl kvalitně vzdělán ve filozofii a ve společenských vědách. Zůstalo po něm jen velmi málo spisů, většina z nich je připojena k aktům procesu z let 1772–1775: “Zbožný Ježíš neboli opravdové Hodinky umučení Ježíše Krista” byl vydán posmrtně v Neapoli (první vydání je z roku 1745); “Zbožná rozjímání o všech hodinách umučení našeho Pána Ježíše Krista”, také vydána posmrtně v Neapoli (druhé vydání je z roku 1774);
modlitby a zbožné písně; každodenní cvičení, které ukládal svým svěřencům; a nakonec asi třicítka dopisů.

Blahoslavený Anděl dostal i charismatické dary zázraků, extází, proroctví, bilokací, uzdravování a kardiognoze, čtení v lidských srdcích. Byl ozdoben mnoha ctnostmi, žil v hrdinském vykonávání lásky k Bohu a k bližnímu. Současníci mu přezdívali “kalábrijský kazatel” nebo “apoštol Kalábrie”. Zemřel v Acri dne 30. října 1739 za všeobecného nářku.

Ihned po jeho smrti se začaly scházet žádosti o jeho prohlášení za svatého: z různých míst v Kalábrii a jižní Itálii, z Neapolského dvora a od samotného krále obojí Sicílie Ferdinanda Bourbonského. Pouhých pět let po jeho smrti, dne 10. října 1744, byl zahájen první z předepsaných informativních procesů, a to týkající se absence projevů veřejné úcty, po němž následovaly informativní procesy ordinářů v Bisignanu (1748–1759) a Cosenze (1764–1769) a apoštolské procesy vedené v Cosenze v letech 1786–1789, 1791–1792, 1793–1795 a v Bisignanu v letech 1793–1796.

Kauza blahořečení byla zahájena dne 27. května 1778. Postulátorem byl ctihodný Mikuláš Molinari z Lagonegra, který byl roku 1765 jmenován generálním prokurátorem kapucínského řádu pro kauzy světců. Případ byl uzavřen dne 17. června 1821 potvrzením hrdinského stupně ctností otce Anděla. Papež Lev XII. ho prohlásil dne 18. prosince 1825 za blahoslaveného. Tělesné pozůstatky otce Anděla zůstaly pohřbeny v kapucínském klášterním kostele Panny Marie Andělské v Acri po dobu osmdesáti šesti let, tedy až do beatifikace, kdy byly po exhumaci a ohledání, které Kongregace posvátných ritů povolila dne 22. listopadu 1825, uloženy v oltáři, který mu byl v kostele zasvěcen. Dne 22. srpna 1925 u příležitosti oslav stoletého výročí blahořečení byly kosti blahoslaveného Anděla uloženy v umělecké urně ze stříbra a přeneseny do velkého poutního kostela, postaveného v letech 1893–1896, který papež Jan Pavel II. prohlásil za baziliku minor.