Blahoslavená Florida Cevoli (1685–1767)

  • Lucrezia Elena Cevoli se narodila v Pise dne 11. listopadu 1685.
  • Ve třinácti letech, v roce 1698, byla svěřena do výchovy k mniškám u sv. Martina v Pise.
  • Na jaře 1703 vstoupila do kláštera kapucínek v Cittè di Castello.
  • Dne 8. června 1703 zahájila svůj noviciát pod vedením Veroniky Giulianiové.
  • Slavné sliby složila 10. června 1705.
  • V roce 1716 byla zvolena vikářkou kláštera.
  • Po smrti sv. Veroniky byla Florida v roce 1727 zvolena abatyší.
  • Kvůli urychlení beatifikace sv. Veroniky rozhodla Florida v roce 1753 založit klášter v rodné obci sv. Veroniky, v Mercatellu.
  • Zemřela po 37 dnech „prudké horečky“ dne 12. června 1767.
  • Na její hrudi a v srdci byla nalezena božská znamení, která, když vešla ve známost prostřednictvím obrázků, přispěla k pověsti svatosti.
  • Beatifikační proces byl zahájen v roce 1838 a 19. června 1910 byl vydán dekret potvrzující hrdinský stupeň jejích ctností.
  • Dne 16. května 1993 ji papež Jan Pavel II. prohlásil za blahoslavenou.

„Jesus amor, fiat voluntas tua! Ježíši, lásko, ať stane se vůle tvá! Ježíši, dej, ať tě navždy miluji, touhou trpět a mřít v tobě v srdci mém se spaluji. Ježíši, na kříži visící, ty jsi můj Spasitel, kéž bys mi do srdce své rány vtisknout chtěl. Kdo by té lásky měl jen jiskérku maličkou, nikdy jej nezraní hořký svět zlobou svou. Vy proste za mne v tom, co k žití mi zbývá, bych milovat začla, zatím jen nicota ve mně se skrývá.“ (bl. Florida Cevoli)

Každodenní evangelní život

„Nedokáže to,“ zaprorokoval dramaticky a sebejistě toskánský velkovévoda Cosimo III., když se dozvěděl, že Lucrezia Elena Cevoli chce zasvětit svůj život cele Bohu v klášteře. Velkovévoda si byl jistý, že dcera hraběte Curzia Cevoliho a hraběnky Laury della Seta, která byla zvyklá vést bohatý a zajištěný život, nedokáže snášet tvrdý a drsný život, pro nějž se rozhodla. Mladičká dívka, které nebylo ani osmnáct let (narodila se v Pise 11. listopadu 1685) a která na jaře roku 1703 překročila práh kláštera kapucínek v Cittè di Castello, se však do světa nevrátila.

Ne že by proroctví velkovévody bylo úplně nesprávné! Setkání s klášterem bylo pro ni těžší, než očekávala, mnišky na ni působily démonicky a samotná novicmistrová, Veronika Giulianiová, byla rozhodnuta, že ji asi nepřijme. Protože její povolání bylo opravdové, překonala počáteční těžké chvíle, které navíc posílily její vůli a dodaly jí stálost k tomu, aby za svým rozhodnutím pevně stála. Především dokázala prokázat pokoru a upřímně chtěla konat pokání. Proto začala žít velmi přísným asketickým životem a žádala o těžší zkoušky, než byly pro novicky běžně připraveny. Ze svědectví, která máme o řeholním životě v 17. a 18. století, máme celkem přesnou představu o tom, s čím se musel takový novic nebo novicka utkat: disciplína byla velmi přísná a i kvůli dnes drobným přestupkům mohl být novic poslán domů. Nejvíce byla zdůrazňována ctnost pokory a aby se jí nováčci naučili, často byli veřejně pokořováni. Mladí řeholníci měli opravdu velký strach z toho, aby nebyli vykázáni z kláštera.

Není vždy jednoduché pochopit zásady výchovy řeholníků v době, která je naší tak vzdálená. Jiná doba si žádá jinou pedagogiku, ale i tato pedagogika měla své úspěchy a vychovala světce. Novicové a novicky se podřizovali bez velkých protestů, často i s nadšením a horlivostí disciplíně, která by dnes byla považována za nesnesitelnou. Sama Cevoli je toho dokladem, vždyť po roce noviciátu žádala, aby si jej mohla prodloužit ještě o rok. Tento přísný asketismus ovšem nebyl vlastním cílem, měl být cestou očištění, měl vypálit zbytky smetí z lidské duše, aby se mohla oddat kontemplativní modlitbě. Celý život pisánské šlechtičny byl ovládán touhou po kontemplativním spojení s Bohem. Sestra Florida (tak se nyní jmenovala) bude vždy horlivou nositelkou nejčistšího františkánského ideálu.

Neproslavila se ovšem díky hloubce své kontemplace, ale především jako žena, která byla plná života a schopná dobře spravovat klášter. Mnišky si velmi brzy všimly její silné osobnosti a svědčí o tom i skutečnost, že jí byl ještě jako mladičké svěřen náročný a důležitý úřad sestry vrátné (tak zvaný „rotara“, podle „roty“ – válce umístěného svisle ve zdi u vrátnice, který zabraňoval pohledu do kláštera, ale umožňoval nechávat na vrátnici dopisy nebo dary. Sestry tak mohly s návštěvníkem pouze mluvit, ale nemohly jej spatřit, stejně jako on je). Dalo jí to i možnost mít přehled o konkrétní situaci a ovlivňovat později život v klášteře. Klášter v Cittè di Castello, jak si mohla rychle všimnout, určitě nebyl v přísné shodě  s duchem a vůlí svaté Kláry. „Měkká“ interpretace Klářiny řehole dávala možnost k až příliš častým úlevám.

„Sestra Veronika byla výborná na to, aby se modlila, sestra Florida měla více rozumu a více odvahy“ – tak velmi výstižně charakterizuje jedno ze svědectví sester dvě osobnosti, které formovaly klášter. Když byla roku 1716 Veronika Giulianiová zvolena za abatyši kláštera, jednatřicetiletá Cevoli jí byla přidělena za vikářku. Zatímco svatá abatyše bojovala svůj velký duchovní boj a pohybovala se v závratných výšinách, jimiž byla hrozivě fascinována a k nimž se s bázní přibližovala, vikářka se s jejím souhlasem starala o běh každodenního života kláštera, řešila konkrétní problémy a starosti, malé i velké těžkosti života a především pečovala o mezilidské vztahy uvnitř zdí klauzury.

Veronika zůstala abatyší celých jedenáct let, až do své smrti roku 1727. Její nástupkyní se stala sestra Florida, která vedla klášter až do roku 1736 a pokračovala v jejím díle. Bez velkých a násilných změn se fortiter ac suaviter, silnou a jemnou rukou snažila postupně o vnitřní utužení společného života. Byla si totiž jistá, že velké ideály propagované svatými zakladateli musí být uskutečňovány v konkrétním životě, v každodenní věrnosti, ve svatosti, která nespočívá ve velkých činech, ale v tom, že jsou řádně a důsledně vykonávány běžné každodenní povinnosti. Nechyběly překážky, protože ten, kdo je povolán k tomu aby vedl druhé a je nepřítelem kompromisu, se s nimi musí nutně potkat. Dokázala je však překonat silou své vůle, která jí pomáhala dosáhnout cíle a své plány uskutečnit.

Sestry určitě obdivovaly její odvahu a naprosto přirozené chování, s nímž abatyše, která vyrostla v aristokratickém prostředí a často přijímala návštěvy vznešených a vysoce postavených dam, vykonávala i ty nejméně vznešené práce a přijímala i ty nejtěžší zkoušky pokory. Její osobnost, silná a současně jemná, musela na sestry zapůsobit, protože jí neustále svěřovaly důležité úkoly a úřady: po devíti letech v čele kláštera se stala novicmistrovou a potom znovu abatyší a vikářkou. Tyto úřady střídala až do smrti. Díky jejímu rozvážnému vedení, smyslu pro praktičnost a zdravému rozumu klášter prospíval. Chtěla, aby v klášteře existovala lékárna, postavila vodovod. Byla skutečně snaživou Martou „se stovkou očí a stejným počtem rukou“, která kvůli praktickému životu nezapomínala na Mariiny touhy.

Nechybělo jí trápení, jednak to, které bylo spojeno s jejími náročnými úkoly ve správě kláštera, ale trpěla také velmi nepříjemným oparem, takže celých dvacet let velmi trpělivě snášela silné svědění tak, že si toho ostatní ani nevšimly. Ani ve snášení utrpení neměla Florida Cevoli v lásce mimořádnost, nepřijímala utrpení, jak trefně říká svatá Terezie z Lisieux, prostřednictvím ran šavlí, ale jako píchání špendlíkem. Mezi mniškami se dokonce povídalo, že ze strachu, aby nezpyšněla, odmítla stigmata, která jí nabízel sám Kristus.

Byla schopná a konkrétní a dokázala to i v několika krocích, které uskutečnila ve vztahu ke své zemřelé učitelce, Veronice Giulianiové. Právě abatyše Cevoli prosadila zahájení jejího beatifikačního procesu a byla to ona, která v roce 1753 rozhodla o vybudování kláštera v domě rodiny Giuliani v Mercatellu.

V dopisech, které se zachovaly ve věci stavby nového kláštera v Mercatellu, ji můžeme pozorovat a odhalit jako ženu praktickou a ženu rozhodného charakteru. Praktická žena: 18. dubna 1754 píše kanovníku Santimu, který měl společně s panem Perinim sledovat průběh stavebních prací: „Připomínám, ať se ze starého domu bourá jenom to, co je nezbytně nutné, zdá se nám, že některé zdi lze velmi dobře využít pro novou stavbu, což by zatručilo menší náklady a rychlejší průběh stavby.“

Žena silného charakteru: 11. února 1755 napsala stejnému kanovníkovi: „Tak mnoho jsem na vás o minulém postu [to znamená: o postu adventním] naléhala, abyste mi napsal něco o tom, jak probíhá stavba. Už dva měsíce uplynuly od konce postu, už je i po karnevalu, a já od vás ještě nemám ani řádku, ani od pana kaplana: Co se to děje? Jste mrtvý nebo žijete? Napište nám něco…“

Po její smrti, která nastala po sedmatřiceti dnech „horké nemoci“ dne 12. června 1767, byly při ohledání těla nalezeny výjimečné jevy na stranách hrudníku. Přivolaný chirurg vyňal srdce, které bylo zcela normální, ale později se na jedné části aorty projevily úkazy, které nebylo možné přirozeně vysvětlit.

Tyto úkazy jsou ovšem až následné, jsou jinými dějinami jejího života, dějinami, které psal svým prstem sám Bůh, aby dal najevo mimořádnost existence, která se cele odehrávala v běžné každodennosti. Život Floridy Cevoli je však stále aktuální kvůli něčemu jinému, než Božím znamením na její hrudi. Žijeme ponořeni do každodenních starostí, které nás ohlušují a zahlcují svým chaosem, jsme bombardováni nejrůznějšími vjemy, které si často protiřečí… Vznešená klariska nám připomíná velikost běžné svatosti, hodnotu každodenně trvající věrnosti a neustálé modlitby, hrdinství, které spočívá v tom, že děláme dobře naše každodenní úkoly a přijímáme i úkoly, které se nám nelíbí a náš rozum se jim brání. Evangelium má totiž své důvody, kterým často nemůžeme nebo nechceme rozumět.

Felice Accrocca