Antoine Marie de Lavaur (1825–1907)

 

Marie Antoine da LavaurMuž pevné víry a milosrdenství, bratr Antoine Marie de Lavaur se celý život snažil hlásat evangelium ve Francii XIX. století , která byla poznamenána proti křesťanskou politikou. Jeho svědectví života je příkladem bezpodmínečné oddanosti dobru těch, které potkával, oddanosti podporované odvahou projít vším možným, aby všem hlásal dobrotu Boží a pomáhal všem chudým, potřebným a nemocným. Věrný služebník svatého Františka z Assisi, služebník Boží se stal chudým mezi chudými a jako první kapucíni byl i on ochoten pomáhat nakažlivým nemocným navzdory nebezpečí, které mu při tom hrozilo. Apoštolská a pastorační aktivita služebníka Božího měla svůj základ v kvalitním duchovním životě, jež se vyznačoval silnou Mariánskou úctou, která měla své kořeny v Lurdech, byla zasazena do konkrétní reality své doby, směřovala hlavně k oživení křesťanského života, ke službě chudým a k oživení povolání. Způsob, jakým se vyjadřoval - plamenně a s důrazem - ho vedl k intenzivnímu horlivému kázání, v němž bylo možno spatřit jeho horlivost, kterou planul pro slávu Boží a pro spásu duší. Tato horlivost může být pro církev třetího tisíciletí silným povzbuzením k tomu, aby velkoryse žila pro novou evangelizaci a přinášela radostnou zvěst na místa existenciální periferie. Služebník Boží, Antoine Marie de Lavaur, se narodil 23. prosince 1825 v Lavaur, což je město v kraji Tarn (Francie), v hluboce věřící křesťanské rodině. Téhož dne byl pokřtěn na jméno François Auguste Léon. Po absolvoání základní školy, roku 1836, ho rodiče poslali do malého semináře v Toulouse, kde přistoupil k prvnímu svatému přijímání a za tři roky, 22. května 1840 byl přijat za klerika, což se dělalo vystříháním tonzury. Společně s ostatními seminaristy založil Sdružení maličkých Savojanů a pak i Sdružení maličkých řemeslníků. Následně se věnoval studiu filozofie a teologie a na kněze byl vysvěcen 21. září 1850; následujícího dne slavil svou první mši v hlavním chrámu svého rodného města. Během formace byl také magistrem v malém semináři. Tuto službu zastával podle tří hlavních principů: «pokora, důvěra a láska». Jeho mládí bylo poznamenáno i revolučními událostmi února 1848, kdy Francie prožívala sinou politickou, sociální a ekonomickou krizi. Kněžskou službu začal vykonávat v diecézi Toulousa, kde byl jmenován farním vikářem farnosti Saint Gaudens v departmentu Haute-Garonne, k čemuž se pak přidala i pastorační aktivita ve farnostech Villeneuve a Valentine. V tomto období byl hybnou silou různých sdružení, jako Sdružení Mariiných synů, Konference sv. Vincence z Pauly, Sdružení pro mládež, kde všude se projevoval jeho misijní duch. Od roku 1853 zrálo ve služebníkovi Božím povolání do Řádu menších bratří kapucínů, a to obzvláště, když pomáhal lidem zasaženým vážnou epidemií cholery na území farnosti Saint-Gaudens. Došel k přesvědčení, že to je jeho cesta, a 27. května 1855 se odebral do kapucínského noviciátu v Marsiglii, kde 13. června téhož roku přijal obláčku i nové řeholní jméno: Antoine Marie de Lavaur. Řeholní sliby složil 13. června1856. Následujícího roku byl služebník Boží svými představenými poslán do Toulousy, aby tam založil nový kapucínský konvent na místě předcházejícího, který byl založen v šestnáctém století a zrušen roku 1792 v důsledku politiky, která byla ze strany francouzské revoluce nepřátelská vůči řeholním řádům. Díky místnímu obyvatelstvu byl schopen konvent rychle založit. Tak již 18. července 1861 byl posvěcen kostel zasvěcený sv. Ludvíkovi z Toulouse.


V tomto období, kdy se z celých sil věnoval výstavbě konventu, se seznámil v Lurdech se sv. Bernardetou Soubirous, a to mezi sedmnáctým a osmnáctým zjevením Panny Marie. Mariánská úcta služebníka Božího byla obdivuhodná. Roku 1863 poprvé zorganizoval «procession aux flambeaux» (průvod se světly) a podnikl další významné iniciativy. Tak, například, zorganizoval procesí s Nejsvětější Svátostí a od roku 1866 i celonoční modlitbu. Kromě toho, ho vřelá Mariánská úcta a vztah k Lurdům přivedly k tomu, že podnikal i další významné iniciativy, jako to, že u kostela vztyčil Jeruzalémský kříž a roku 1866 podnikl pouť s křížem, roku 1887 pak pouť ke Kalvářii a jeskyním v Espélugues, které věnoval Panně Marii bolestné a sv. Máří Magdaléně. Vystavěl i další Mariánské svatyně, jako například tu v Pechu. Navzdory tomu, že se věnoval Mariánským poutím, služebník Boží nikdy nepřestal působit na poli apoštolátu, a to především prostřednictvím lidových misií ve Francii i v dalších zemích. Nejvíce se však věnoval chudým a pečoval o jejich dobro duchovní i hmotné. Postaral se např. o vydávání jídla u konventu v Toulouse a založil organizaci Chléb sv. Antonína pro chudé, což byl jeden z nejvýznamnějších počinů jeho života. Zorganizoval a podporoval duchovní péči o Sekulární františkánský řád a byl i velkým podporovatelem pastoračních aktivit na různých národních kongresech Řádu, jako na tom v Limoges roku 1895 či v Toulouse roku 1897. Podnikal také mnoho cest souvisejících s pastorací povolání. Roku 1862 se odebral do Říma na svatořečení japonských mučedníků a roku 1867 na
svatořečení sv. Germány; roku 1882 podnikl svou první pouť do Svaté Země, což se pak stalo důležitým mezníkem v jeho životě. Roku 1893 se odebral do Padovy ke hrobu sv. Antonína a roku 1900 se v Římě zúčastnil mezinárodního kongresu Třetího františkánského řádu.


Jeho život byl poznamenán i velmi obtížnými událostmi, jako bylo například období následující po Prusko-Francouzské válce v letech 1870-1871. Tehdy se rozbujela politika nepřátelská vůči kléru i řeholním řádům - tedy i vůči kapucínům. Další příčinou velkého utrpení byla francouzská aktiklerikální politika, která měla za cíl odkřesťanštění společnosti, což bylo velkou překážkou jeho misijního díla. Navzdory všemu Služebník Boží, s pomocí lidí i díky své odhodlanosti dokázal zabránit zrušení kapucínského konventu v Toulouse, který sám založil.


Na začátku roku 1907, kdy již měl 82 let, fyzicky zkolaboval v důsledku prochladnutí, když vycházel brzy ráno z konventu, aby vyzpovídal jednoho nemocného kněze. 4. února slavil svou poslední mši; dva dny nato se vyzpovídal a přijal svátosti umírajících. Dále pak přijímal ty, kdo ho chtěli naposledy navštívit. O páté ráno 8. února 1907 svatě zemřel.

23. ledna 2020 svatý otec přijal kardinála Angela Becciu, prefekta Kongregace pro svatořečení a pověřil ho podepsáním dekretu o hrdinských ctnostech kněze jménem Marie Antoine de Lavaur, kapucína z Francouzské provincie.