AngelicoLipaniCtihodný Angelico Lipani (1842–1920)

Služebník Boží se narodil v Caltanissettě v Itálii 28. prosince 1842. Téhož dne byl pokřtěn jménem Vincenzo. Byl pátým dítětem početné rodiny Savatora a Calogery Raitano.
Vincenzo byl velmi zbožný a vyjádřil svým rodičům touhu stát se řeholníkem, ale rodiče byli jiného názoru. Chtěli, aby se stal diecézním knězem, aby tak zůstal nablízku rodině, neboť jeho bratr Pietro, který se již knězem stal, byl velmi mladý. Nade všemi však zvítězila milost Boží, které Vincenzovu touhu učinila stálou a rodiče přiměla, aby souhlasili s jeho volbou. V 19 letech, 23. října 1861, vstoupil do kapucínského noviciátu v Caccamu a přijal jméno bratr Angelico.
Po ročním noviciátu, 24. října 1862, byl připuštěn ke slibům a přesunul se do Palerma, aby zde studoval filozofii a teologii. 23. října 1865 složil věčné sliby a 3. prosince téhož roku přijal kněžské svěcení. Zůstal v Palermu, aby zde dokončil teologická studia.


Když vstoupily v platnost zákony o zákazu řeholních institutů, tj. rušící zákony ze 7. července 1866 a z 15. srpna 1867, mladý kněz musel sundat hábit a opustit konvent. Oblékl tedy talár diecézního kněze a byl podřízen biskupovi z Cantalnissetty, Mons. Giovanni Battistovi Guttadaurovi († 1896). Získal pověření kázat a od roku 1868 se služebník Boží zabýval také asistencí Třetímu františkánskému řádu.


Roku 1874 mu biskup svěřil výuku latinské gramatiky v diecézním semináři. Tuto službu věrně vykonával 25 let a pomáhal tak vychovávat početný zástup budoucích kněží. Kromě výuky v semináři a formace mladých kandidátů kněžství ho již roku 1872 Mons. Giovanni Battista Guttadauro jmenoval rektorem malého kostelíka, tenkrát zchátralého a pustého, který se nacházel na periferii Caltanissetty a byl zasvěcen Svatému Kříži ale byl nazýván kostel Pána města. Tento kostel se brzy stal centrem živého duchovního proudu. Zde, s pomocí Třetího františkánského řádu, rozvíjel úctu ke Svatému Kříži a podporoval shromažďování jídla pro chudé.
Těmito počátečními iniciativami se otec Angelico hluboce zapisoval do duchovního i sociálně-charitativního života Castalnissetty. Ale Bůh ho volal k něčemu ještě náročnějšímu. Město bylo postiženo zármutkem a rodinnými tragediemi v důsledku závalů v sirných dolech – roku 1881 v Gessolungu a roku 1882 v Tumminellu. Oběti – výhradně muži – zanechaly v problémech mnoho rodin. Aby se zmírnil zármutek i bída, získal služebník Boží roku 1883 v blízkosti kostela Pána města několik domů, od základů je přestavěl, aby zde ubytoval dcery zesnulých horníků ze sirného dolu.


Na začátku října 1884 zde našlo domov dvanáct sirot, o které se staraly dvě spolupracovnice. Po roce se z těchto spolupracovnic staly sestry Giuseppina Ruvolo a Grazia Pedano, neboť oblékly šedý hábit, černé velum a františkánský provaz. Zasvětily se Pánu a tak byl položen základ Sester františkánek od Pána města (Suore Francescane del Signore della Città). K tomu došlo 15. října 1885. Vedena intuicí a doprovázena radami služebníka Božího, získala tato kongregace sester 4. října 1899 schválení podepsané Mons. Ignaziem Zuccarem, biskupem Caltanissetty. 30. srpna 1960 vydal apoštolský stolec dekret, kterým udělil papežské schválení kongregaci sester zvaných Pánovy sestry františkánky (Suore Francescane del Signore).


Služebník Boží byl aktivní i ve vydavatelské činnosti – a to při publikování měsíčníku Svegliario františkánských terciářů, který začal vycházet v prosinci 1879. Byla to kompilace jiných františkánských časopisů té doby, k níž přidával své články, kterými se snažil posilovat bratrskou lásku mezi členy třetího řádu a také podporovat sociální díla pro chudé.


Souběžně s charitativně – sociálním dílem pro siroty se služebník Boží snažil najít nové sídlo pro své spolubratry kapucíny. Základní kámen nového konventu, v pořadí třetího v Caltanissettě, byl položel 20. listopadu 1888. Stavba však pokračovala velmi pomalu, takže společný kapucínský život mohl být po zákazech obnoven až 4. října 1904, kdy první bratři – mezi nimiž byl i služebník Boží – znovu začali žít společným životem.
29. července 1911 otec Angelico kvůli svému zdravotnímu stavu, který se velmi zhoršil, a kvůli konkrétním problémům zdravotní péče v konventu požádal provinčního ministra, aby mohl bydlet ve svém rodném domě. Jeho žádosti bylo vyhověno, a tak od roku 1912 až do své smrti – 9. července 1920 – tam pobýval a s pomocí sester Damiány a Terezie pokračoval v apoštolátu, pomáhal těm, kdo ho žádali o radu a moudře řídil institut, který založil.
Bez prostředků, bez reklamy a propagace nabízel pomocnou ruku i všechno, co měl, těm, kdo trpěli, nebo se ocitli v nouzi. Pro služebníka Božího měla hmotná i duchovní pomoc chudým své základy v životě podle evangelia a ten ho vedl k tomu, že dokázal rozpoznávat konkrétní potřeby lidí a nabízel jim službu lásky, a také se dával k dispozici, jako služebník Boží, aby rozdával Boží milosrdenství a Chléb života.
Láska, která se zrodila a byla živena vírou v Krista trpícího, Pána a Spasitele, se nemohla nerozšířit do oněch iniciativ, které byly typické pro pastorační službu kapucínského kněze Angelica Lipani.

18. června 2019 kardinálové a biskupové během řádného zasedání Kongregace pro svatořečení uznali, že služebník Boží Angelico (křestním jménem Vincenzo) Lipani (1842-1920) žil hrdinským způsobem božské ctnosti (víru, naději a lásku), kardinální ctnosti (moudrost, mírnost, statečnost a spravedlnost) i ctnosti, které patřily k jeho zasvěcenému způsobu života (chudobu, čistotu a poslušnost).
6. června 2019 svatý otec František pověřil Kongregaci pro svatořečení, aby vydala příslušný dekret o hrdinských ctnostech. K jeho blahořečení je ještě potřeba doložit zázračnou událost, která se stala na přímluvu ctihodného služebníka Božího.