Ct. Marcelin z Capradossa (1873–1909)

Giovanni Maoloni, náš bratr Marcelin z Capradossa, se narodil 22. září 1873 ve Villa Sambuco di Castel di Lama Pasqualu Maolonimu e Serafíně Caioni jako čtvrtý ze šesti dětí. Krátce po narození Giovanniho se rodina z pracovních důvodů přestěhovala do Capradossa.

 

MarcellinoDaCapradossRodina si z ekonomických důvodů nemohla dovolit nechat ho studovat, neboť ho potřebovali při práci na poli, a tak se sám naučil číst a psát. Jeho farář, don Giovanni Michelessi, ho doprovázel v duchovním životě, neboť v něm viděl mladíka čistého a velkorysého srdce.

 

Jako všichni mladíci jeho věku, i on si myslel, že založí rodinu, ale řeholní povolání v něm zvítězilo. Jeho otec, který již byl pokročilého věku a chatrného zdraví, mu moudře doporučil, aby počkal, až se jeho mladší bratr Emidio ekonomicky osamostatní, aby ho mohl nahradit v práci na poli a při zabezpečení rodiny. Zařídil se podle otcova přání a vyčkal tři roky.

 

Konečně 6. dubna 1902 se Giovanni ve věku 28 let vydal za svým povoláním a pod příkrovem noci se odebral do kapucínského konventu v Ascoli Piceno. Zde ho dostihl jeho starší bratr Vincenzo, který byl rozhodnut odvrátit jej od jeho úmyslu i násilím, a to nejen verbálním. Giovanni se nechal zbít, aniž by něco řekl. Deset dní nato začal noviciát ve Fossombrone, kde přijal nové jméno: bratr Marcelin z Capradossa.

 

Po tvrdé a intenzivní formaci u něj začaly boje se zlým duchem a vidění Panny Marie, kvůli kterým ho i představení považovali za zvláštního. První sliby složil 27. dubna 1903. Na konci noviciátu byl bratr Marcelin zralým, třicetiletým mužem, který byl vycvičený ve ctnostech i v modlitbě, měl velké přirozené nadání, byl velmi pracovitý, vždy připravený poslechnout, oddaný kajícnosti, věrný společné modlitbě. Poslali ho do konventu ve Fermo, kde byla formační komunita.

 

Jeho hlavní činnost nebyla vázána jen na konkrétní příkazy poslušnosti, ale byla to série služeb, které obvykle vykonávali bratři laici čerstvě po slibech: pomocník v kuchyni, kde se mu bez předchozích skutečností moc nedařilo; zahradník, kterého vzhledem k předchozí práci na poli zvládl velmi dobře; a jako ošetřovatel byl velmi horlivý a laskavý vůči nemocným.

 

Jeho povolání viděli bratři jako zralé a pevné v ctnostech, a tak mu svěřili službu almužníka, při které pobýval i dlouhou dobu mimo konvent. Přespával a jedl jako host různých rodin a farností. Postil se až do odpoledne, aby mohl přijímat eucharistii. Setkával se s lidmi a přinášel jim radostnou zvěst.

 

Poznal se podle vaku, který nosil přes rameno, vaku, který otevíral brány i srdce. O jeho skvělém řeholním životě se brzy začaly šířit zvěsti a byly doprovázeny oněmi malými mimořádnými znameními, která nacházíme i v Kvítcích: uschlé keře, které znovu začaly růst, prázdné sudy, z nichž začalo vytékat víno, nebo přetěžký sud, který sám unesl.

 

Navštěvoval chudé i bohaté a pro lásku Boží prosil o almužnu pro své bratry výměnou za duchovní dobrodiní, neboť to, co si nezasloužíme, nejvíc potřebujeme. Jeho působení bylo skvělou evangelizací vesnického prostředí, které znal tak dobře.

 

Mezi nejsilnější okamžiky jeho prostého života patřila pomoc mladému spolubratrovi, otci Serafínovi z Pollenzy, který měl těžkou tuberkulózu. Šest měsíců se pečlivě a s láskou staral o jeho tělesné i duchovní potřeby, povzbuzoval ho slovy víry, bral na sebe jeho bolesti a stále ho podpíral.

 

Když mu skončila služba u nemocného, požádal, aby mohl jít na misie do Brazílie, ale zde po nějaké době onemocněl. Pravděpodobně se nakazil a dostal tuberkulózní peritonitidu. 24. srpna 1908 byl hospitalizován v nemocnici Umberta I. ve Fermo, kde bez použití chloroformu podstoupil chirurgickou operaci, po níž rána zůstala otevřená, aby hnis mohl vytékat. Utrpení bylo strašné, ale služebník Boží ho přijal tak, že nejenže nenaříkal, ale s radostným duchem a s úsměvem se prohlašoval za nejšťastnějšího člověka na světě, neboť se zcela odevzdal Ježíši. Poslední dva měsíce se už neudržel na nohou a byl zcela upoután na lůžko, ale strávil je pohroužen do neustálé modlitby a sebeobětování. Přitom děkoval za každou maličkost, kterou mu posloužili.

 

Po propuštění z nemocnice zemřel v konventu 26. února 1909 poté, co přijal pomazání nemocných a viatikum. Svou nemoc ctihodný Marcelin snášel z lásky ke Kristu a těšil se na slávu ráje.

 

7. listopadu 2017 uznala Kongregace pro svatořečení stupeň hrdinských ctností služebníka Božího Marcelina z Capradossa, jehož kauza začala před 70 lety. Svatý otec František 8. listopadu schválil vyhlášení dekretu.