František Tittelmans (1502–1537)

František Tittelmans se narodil v belgickém Hasseltu roku 1502 jako poslední z pěti synů Aerta Tittelmanse a Heylken rozené van Muyselové. Když mu byly tři roky, zemřel mu otec, ve třinácti letech ztratil i matku. Dostalo se mu skvělého humanistické vzdělání. V šestnácti letech se zapsal na lovaňskou univerzitu jako chudý student a začal studovat svobodná umění (dnešní filozofická fakulta) jako člen koleje Standonck. Svou proslulou knihu Summa mysteriorum christianae fidei věnoval jako poděkování za tyto roky jednomu ze svých dobrodinců, Karlovi de Carondelet. V roce 1521 ukončil artistickou fakultu jako „primus“ mezi 162 studenty. Začal studovat teologii a navštěvoval veřejné učení bratří observantů. Po vysvěcení na kněze získal prebendu ve farnosti Noduwez (3. února 1523) a pokračoval v učitelské činnosti až do okamžiku, kdy vstoupil mezi observanty lovaňského kláštera. Již v roce 1527 kritizoval názory Jacquese Lefèvra d’Etaples, Lorenza Vally a Desideria Erasma Rotterdamského. Poslední z nich se pobouřeně ohradil a vyhrožoval i zákrokem proti řádu. Tittelmansovi bylo 25 let a již působil jako aktivní profesor. V tomto období vyšla knižně řada jeho exegetických prací, mezi nimiž byl i komentář k Pavlovu listu Římanům, kde znovu polemizuje s názory Erasma Rotterdamského. Erasmus zareagoval polemickou odpovědí, publikovanou v roce 1529. Tittelmans však stále zůstával ohleduplný a vyvážený. V letech 1528–1536 téměř každý rok zpracovával své přednášky v texty, které následně vydával tiskem. Seznam jeho děl by byl dlouhý, všechna jsou hodnotná a často vydávaná. Mnohá z nich však vydal až po jeho smrti jeho bratr. Tittelmansovo rozsáhlé dílo bylo ukončeno předtím, než dosáhl věku 34 let. Hodně četl, především díla církevních otců a klasických myslitelů. Byl zakladatelem teologické školy řádu františkánů-observantů v Belgii a jeho knihy se staly učebnicemi, které přijali dokonce i jezuité kolínské provincie a v Japonsku.

V roce 1536 odešel do Říma a vstoupil do tehdy nově vzniklého řádu kapucínů, protože pochopil, že jeho horlivé snahy o reformu františkánského řádu se naplnily v životě kapucínů. Ke kapucínům jej přijal jejich „druhý zakladatel“ Bernardin z Asti. František strávil svůj noviciát tak, že pracoval jako poslední z ošetřovatelů v nemocnici sv. Jakuba. Knih už se nechtěl ani dotknout. Ukazoval na své pacienty a říkával: „Tihle jsou mým Augustinem, mým Jeronýmem a mým Janem Zlatoústým, to oni jsou mými knihami.“ Generální vikář kapucínů, otec Bernardin z Asti, se na jeho žádost vzdal myšlenky poslat jej do Milána a pověřit jej vedením teologického studia, které tam chtěl otevřít. Ale Tittelmans mezi nemocnými strávil jen rok, protože byl zvolen za provinčního vikáře římské provincie. Zemřel však náhle 12. září 1537 v klášteře v Anticoli di Campagna (Fiuggi), kam se odebral pěšky na vizitaci tamějších bratří.

Hodnota jeho svědectví spočívá v silném důrazu na dodržování chudoby a Závěti sv. Františka i ve zdůraznění povinnosti každého manuálně pracovat, alespoň ve volném čase. Kapucíni byli pro něj skutečnými „minores“, menšími a měli proto být podobni chudým tím, že manuálně pracují. Jeho návrh, i když nebyl řádem oficiálně přijat, zůstává proroctvím, které se v životě svatých vždy bude uskutečňovat. Jeho krátký život dvanácti let mezi observanty a o něco více než dvanácti měsíců mezi kapucíny byl plný františkánsko-kapucínského charismatu. Již na počátku 18. století byly jeho kosti uchovávány v urně, která byla rekognoskována, jak o tom svědčí notářské zápisy z 15. května 1772 a z 6. září 1899. Roku 1773 Kongregace posvátných obřadů povolila zahájení informačních procesů, které by směřovaly k jeho kanonizaci, ale dále se v nich nepokračovalo. Je pozoruhodné, že ikonografie jej zobrazuje pouze jako kapucína.