Sv. František Maria z Camporossa (1804–1866)

  • Jan Croese (František Maria) se narodil v Camporossu u Ventimiglia dne 27. prosince 1804.
  • Dne 14. října 1822 se stal terciářem kláštera konventuálů v Sestri Ponente.
  • Na podzim roku 1824 utekl ze Sestri a byl přijat jako postulant do kapucínského kláštera ve Voltri.
  • Na konci roku 1825 zahájil rok noviciátu v kapucínském klášteře sv. Barnabáše v Janově jako bratr laik a řeholní oděv oblékl dne 17. prosince.
  • 17. prosince 1826 složil řeholní sliby.
  • hned nato byl přidělen do kláštera Nejsvětějšího početí v Janově, kde se roku 1831 stal pomocným sběračem almužen „na venkově“ v údolí Bisagno.
  • V roce 1834 mu bylo svěřeno „žebrání ve městě“.
  • V roce 1840 ho jeho představení jmenovali vedoucím mezi ostatními sběrači almužen.
  • V roce 1853 přiznal své vyčerpání a podrobil se několika operacím křečových žil, tyto zákroky se v následujících letech často opakovaly.
  • Dne 5. srpna 1866 bylo město Janov zasaženo cholerou a bratr František Maria nabídl svůj život jako oběť.
  • Dne 17. září po třídenní nemoci umírá.
  • Jeho ostatky byly v roce 1911 převezeny ze hřbitova ve Staglieno do klášterního kostela.
  • Jeho kauza byla v Římě zahájena dne 9. srpna 1896.
  • Dne 30. června 1929 jej Pius XI. prohlásil blahoslaveným.
  • Jan XXIII. ho dne 9. prosince 1962 zapsal mezi svaté.

„Vůle Boží je vždycky správná, vždycky svatá, vždycky milující a otcovská vůči nám. Jedna hodina utrpení má větší hodnotu než sto let rozkoší. Ticho, umrtvování, modlitbu (je třeba), žili v pokoji s Pánem, s námi i s celým světem.“ (sv. František Maria z Camporossa)

„Svatý otec“ z Janova

Narodil se dne 27. prosince 1804 v Camporossu, malém městečku na ponentsko–ligurském pobřeží, poblíž Ventimiglia, jako čtvrtý z pěti dětí otce Anselma Croese a Marie Antonie Gazzo, v rolnické rodině. Do školy chodil jen krátkou dobu a s malým nadšením, v sedmi letech začal pracovat v rodině, vodil na pastvu kravičku, která byla zárukou obživy pro celou rodinu, pak pomáhal při práci na polích, malých dílcích půdy, ze které rodina Croeseových získávala olej, víno a zeleninu. V rodině bylo velmi silná úcta k Panně Marii: když krátce po desátých narozeninách vážně onemocněl, byl veden na pouť k poutnímu místu Panny Marie od Jezírka, poblíž Nizzy. Byl tímto zážitkem hluboce zasažen a začal navštěvovat františkány, protože dobře znal jednoho místního konventuála, bratra Jana.

Pomalu v něm zrálo jeho povolání, takže dne 14. října 1822 vstoupil jako terciář se jménem bratr Antonín do kláštera v Sestri Ponente. Ale zdejší život, kde byl lépe hmotně zajištěn než ve své původní rodině, mladíka neuspokojoval, protože toužil po absolutní chudobě a vnitřním rozjímání. Proto se rozhodl obléknout kapucínský hábit, ale dlouho se mu nedařilo dostat svolení představených k přestěhování. Dohodl se tedy se svým známým kapucínem otcem Alexandrem Canepou z Janova a jednoho pozdně podzimního rána roku 1824 utekl ze Sestri a byl přijat v klášteře sv. Františka ve Voltri, kapucínském domě podobném poustevně, kde přijal nové jméno František Maria a setrval zde téměř tři roky jako postulant. Vynikal svým duchem milosrdné lásky, v němž šel až tak daleko, že „dával své jídlo chudým a spokojoval se jen se zbytky, které našel“, jak vypráví jeden svědek. Toto počínání však u něj nebylo ničím novým. Byl tomu zvyklý odmalička a vypráví se, že při jedné cestě do Mentone, kde se jeho otec snažil rozvinout jakési drobné obchodní aktivity, daroval jednomu otrhanému vrstevníkovi nový obleček, který právě koupili. Otce to velmi pohněvalo, a proto mu dal pořádnou facku. Janík však nato reagoval nastavením druhé tváře, čímž si od svého otce vysloužil obdiv a objetí.

Zkušenost z Voltri ve skutečnosti doplnila zkušenost nabytou v Sestri a tak na konci roku 1825 bratr František Maria s povolením provinčního vikáře Antonína z Cipressy, odjel do kláštera – poustevny sv. Barnabáše v Janově, aby zde strávil rok noviciátu. Dne 17. prosince oblékl hábit novice a jeho učitel, otec Bernard z Pontedecimo musel krotit jeho horlivost. Jeho spolunovicové však vzpomínají především na jeho dobrotu a přívětivost. Rozhodl se být bratrem laikem a později se svěřil, že dle příkladu sv. Františka „je především třeba dbát o pokoru a poslušnost.“

Po roce, dne 17. prosince 1826 složil řeholní sliby do rukou otce Samuela Bocciarda z Janova. Bylo mu právě dvacet dva let, ale jeho duchovní zralost přesvědčila představené, aby ho ihned přidělili do hlavního kláštera provincie, tj. do kláštera Nejsvětějšího početí v Janově, kde setrval až do své smrti. Tento klášter byl koncentrátem mnohočetných řeholních a sociálních aktivit: kromě dodržování klášterních pravidel a apoštolské činnosti, zahrnoval klášter provinční kurii, ošetřovnu, přádelnu vyrábějící osobní prádlo řeholníků, lékárnu se zdravotnickou péčí otevřenou i pro veřejnost a dohled nad veřejnou váhou a distribuci dřeva na most Nejsvětějšího početí v přístavu. Nově příchozí byl pověřován jednou tím, podruhé jiným úkolem s pokorným zaučováním se ve službě jako ošetřovatel, kostelník, zahradník, „vždy neúnavný a klidný“, jak vyplývá z procesů. Uběhlo téměř pět let bez mimořádných událostí, ale jeho milosrdná láska se natolik vytříbila, že když v roce 1831 starý sběrač almužen, který působil v oblastech venkova, bratr Pius z Pontedecimo již nemohl pokračovat sám ve své činnosti, byl mu přidělen bratr František Maria jako pomocník. Bylo již téměř zformováno jeho povolání a poslání, které z něj udělalo nejznámějšího sběrače almužen v provincii. Asi dva roky procházel údolím Bisagno, navštěvoval nejrůznější venkovské usedlosti. Byla to pro něj cenná učňovská doba, která jej naučila životnímu stylu a způsobu jednání s lidmi, které bylo tvořeno slovy o víře, trpělivostí, milosrdnou láskou, pokorou a zbožností.

Vynikající výsledky jeho sběru almužen na venkově vedly otce kvardiána k tomu, že mu svěřil sběr almužen ve městě. Lid, který již vycítil jeho svatost, se brzy bez něj již nedokázal obejít. Uvykl si natolik na jeho přítomnost na ulicích města, že ji pociťoval jako potřebu. On se časně zrána účastnil mše svaté, potom se s vakem přes rameno a doprovázen dítětem s brašnou na krku na peněžité milodary vydával do ulic města. Jako ochránce si zvolil sv. Felixe z Cantalice. Ale nebylo by možné vyprávět tu o jeho životě, aniž bychom nenastínili rovněž historii města Janova v 19. století, nabitou napětím a obrozeneckými a sociálními zvraty. On poslouchal všechny a všichni, malí i velcí, mu mohli s důvěrou svěřovat své každodenní problémy. Jsou to »výjevy« bez konce, často půvabné a zázračné, které zobrazují realisticky a přesně »scénu« nového rozvoje města. Jeho hlavními partnery v jednání byly matky v domácnosti, kramářky, námořníci, přístavní dělníci, děti s jejich malými starostmi, obchodníci, žádající o radu, nemocní, které chodil navštívit i za cenu obětí, trestanci, kteří hledali větší spravedlnost. Pán mu daroval prorocké schopnosti, takže odpovídal na jejich ještě nevyřčené otázky nebo když mluvil o vzdálených i budoucích věcech. Jeho pověst se z uliček, kterými procházel, rozšířila i za hranice města, a byl nucen namáhavě odpovídat na dopisy, které dostával, na četnou korespondenci, která se však téměř celá ztratila.

Jedno datum, rok 1840, představuje prestižní bod i mezi jeho spolubratry ve službě: představení jej učinili »vedoucím košíku« to znamená vedoucím sběračů almužen, organizátorem a koordinátorem skupiny bratří chodících po almužně. Jeho brašnu přes rameno nahradil objemný proutěný košík zavěšený na paži, upletený zvláštní technikou kapucínských řemeslníků. Byl oprávněn žádat jako milodar vytříbenější potraviny určené pro nemocné a směl vstupovat do »bezcelního prostoru« přístavu, kde se prodávalo cenné zboží. V klášteře mu byla přidělena místnost, kde skladoval a shromažďoval zboží a pak ho rozděloval, dále směl žádat milodary při mších a přidělovat ostatním sběračům almužen jednotlivé čtvrti. Tyto významné možnosti umožnily »svatému otci«“ jak ho lidé běžně nazývali, poskytovat včasnější a souvislejší pomoc, rovněž finanční, rodinám a osobám, které se dostaly do nesnází, především rodinám vystěhovalců do Ameriky a rodinám námořníků, kteří byli nuceni prodloužit dobu své nepřítomnosti doma. Mezi jeho dobrodinci byli rovněž protestanti, židé a bezvěrci, kteří rádi přispívali na jeho sbírky s jistotou, že výtěžek se dostane chudým. Byl k tomu oprávněn svými představenými, důvěřujícími v jeho opatrnost a vyrovnanost, čímž překonali prosté námitky během procesu blahoslavení.

Lampička jeho zbožnosti se rozsvěcovala především v tichu nočních hodin a snažil se dohánět modlitbu tisíci způsoby: častými návštěvami kostelů, kolem kterých procházel při svých pochůzkách po městě, a především rozjímáním o Kristově utrpení a věrností v liturgických úkonech v rámci komunity. A pak je třeba zmínit jeho kajícnost, extrémní tvrdost vůči sobě samému: spal na holých prknech, spokojoval se s kousky chleba namočenými do horké vody, nosil výlučně otrhané a záplatované oděvy, po mnoho let jedl jen jednou za den, často používal kající pás a důtky. Ale ve své poslušnosti zůstával duchovně svobodný a ohleduplný, takže kolem sebe šířil, jako můžeme číst ve výpovědích, skutečně přívětivou svatost. Jeho spiritualita ve styku s lidem vynikala lidovostí a bezprostředností i spontánností, ale rovněž oním misionářským nadšením, tehdy tak živým v Církvi, které jej nutilo nahlas vyslovovat touhu: „Ó, kéž bych byl mladý a mohl jít s našimi misionáři!“. Vhodnými způsoby také pomáhal získat prostředky ke studiu pro mladé lidi, kteří cítili povolání ke kněžství a byli bez prostředků.

Lidová ikonografie jej zachycuje jako vysokého, hubeného, strohého, s neodmyslitelným košíkem, vždy v doprovodu chlapce s krabičkou na milodary. Velkorysá pomoc lidem, které potkával při svých každodenních pochůzkách, rozšířila jeho pověst do všech městských čtvrtí, a když se večer vracel do kláštera, nacházel zde stále početnější zástup potřebných, které vybízel – tváří tvář žádostem, které přesahovaly jeho možnosti – aby se obrátili s prosbou k Panně Marii. A je to právě tento mimořádný prvek spirituality bratra Františka Marie, který je zachycen v soše věnované mu janovským lidem, vytvořené G. Galeottim: je zde vypodobněn, jak svým gestem vybízí tuláka, matku s umírajícím dítětem a přístavního dělníka, aby vzývali Pannu Marii.

V posledních letech svého života přitvrdil ještě více v kajícnostech, které si ukládal, nehledě na vážnou nemoc nohou, která ho postihla. Jeho prostá duše nacházela stimuly pro nesení utrpení v živé víře a v křesťanské naději. Dokladem toho jsou dopisy, které sám s obtížemi napsal či nadiktoval. Representativnější ikonografie, rozpoznatelná v obraze namalovaném P. Doderem a darovaném papeži Piu IX., jej zachycuje, jak věnuje svůj život za záchranu města Janova. V roce 1866 vskutku, když bylo toto přístavní město postiženo epidemií cholery, František Maria kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu nemohl pomáhat nemocným a nabídl tudíž svůj život za vítězství nad nemocí. Zemřel po třídenní nemoci dne 17. září 1866 a současně podle dobových dokumentů začal klesat počet úmrtí způsobených cholerou.

Jeho tělo poprášené vápnem bylo nejprve pochováno na hřbitově v Staglieno, kde mu byl vztyčen pomník a následně bylo v roce 1911 převezeno do kostela v klášteře, kde předtím žil. Po jeho smrti se na něj věřící nepřestali zbožně obracet, a začalo docházet k zázrakům a milostem na jeho přímluvu. Po uzavření informativních procesů byla jeho kauza uvedena do Říma dne 9. srpna 1922. Papež Pius XI. jej zapsal mezi blahoslavené dne 30. června 1929 a Jan XXIII. jej kanonizoval dne 9. prosince 1962 při uzavření prvního období II. Vatikánského koncilu. Město Janov mu vztyčilo pomník v oblasti přístavu.

logo loreta

logo hrobka

logo hradcany

logo olomouc