Sv. Serafín z Montegranara (1540–1604)

  • Felice (bratr Serafín) se narodil v Montegranaru někdy okolo roku 1540.
  • Asi v roce 1558, ve svých osmnácti letech, vstoupil do kapucínského noviciátu v Jesi, v původním klášteře poblíž Tabana.
  • Řeholní sliby složil v roce 1559.
  • Během 64 let svého života pobýval na různých místech provincie, není však možné stanovit přesnou časovou posloupnost.
  • Nejdéle pobýval v klášteře v Ascoli Piceno, kde dne 12. října 1604 zemřel.
  • Jeho kauza byla zahájena brzy a uzavřena byla v Ascoli v letech 1626–1632.
  • Za blahoslaveného jej prohlásil papež Benedikt XIII. dekretem z 18. června 1729.
  • 16. července 1767 jej papež Kliment XIII. zapsal do seznamu svatých.

„Dost, utište se, uklidněte se, můj svatý obrázku, to jsem nebyl já, ale byl to Kristus a tvoje víra, co tě uzdravila! (A tomu, kdo jej trápil): Ó, můj svatý obrázku, svatý obrázku, kéž se ti dostane bílého chleba. Kéž bych byl aspoň hoden očistce! Jsem hříšník. Nemám nic, jen kříž a růženec, ale doufám, že s nimi budu nějak ku prospěchu bratřím a stanu se svatým.“ (svatý Serafín z Montegranara)

Zázraky milého člověka

“Provincie ankonské Marky byla v minulosti ozdobena, podobně jako je nebe ozdobeno hvězdami, svatými a příkladnými řeholníky, kteří jako nebeská světla osvěcovali a zkrášlovali řád svatého Františka i svět svým příkladem a svou učeností.” Tak k nám promlouvají Kvítky bohatým poetickým jazykem. Zachariáš Boverio ze Saluzza ve svých Letopisech menších bratří jakoby byl ozvěnou a pokračovatelem těchto slov, když píše, že “z provincie Marky nyní vzešla jedna z nejzářivějších hvězd řeholního nebe, bratr Serafín z Montegranara”. Tato zář svatosti je dosvědčena různými svědectvími, která byla shromažďována už od roku 1610 a posléze byla zahrnuta jak do akt řádného informativního procesu uzavřeného v roce 1624, tak na zásah tridentského biskupa kardinála Madruzziho v roce 1625 do procesu apoštolského, který trval až do roku 1632.

Tato svatost je obdivuhodně v souladu se svatostí prvního ze svatých kapucínských laických bratří, Felixe z Cantalice. Skutečně obsahuje mnohé analogie snadno rozpoznatelné i tím nejméně vzdělaným čtenářem a je současně půvabným obrazem kapucínského života v jeho charakteristickém duchovním zabarvení, které dostal v oblasti Marka. Serafín z Montegranara totiž nikdy hranice Marky nepřekročil.

Narodil se v Montegranaru kolem roku 1540 jako druhý ze čtyř dětí, pokřtěn byl jménem Felice (Felix). Protože měl křehké zdraví, jeho otec, pracující jako zedník, jej brzy poslal na výpomoc k jednomu rolníkovi, aby pásl jeho stádo. V tichu venkova se naučil kráse usebrání a modlitby, takže se už z doby jeho dětství vyprávějí různé zázračné skutky. Po otcově smrti jej starší bratr, který převzal otcovo řemeslo, povolal zpátky aby mu alespoň pomáhal. Felix se však pro toto řemeslo nehodil, a tak byl často terčem výtek i bití ze strany svého výbušného bratra. Felix v sobě cítil povolání ke kajícnickému životu v poušti, jak slýchával při čtení životopisů poustevníků. Jednoho dne vyjevil tyto své touhy nějaké zbožné dívce z Loro Piceno a ona mu řekla o kapucínech a jejich duchovním životě, který by mu asi vyhovoval. Na tuto nabídku reagoval s nadšením a okamžitě odešel do kláštera v Tolentinu. Přestože nebyl přijat hned, jak doufal, pochopil alespoň, že kapucínský život je pro něj ten správný. Nakonec mohl vstoupit do noviciátu v Jesi, kde byl u Tabana jeden z původních františkánských klášterů, v němž spolu s kapucínským hábitem přijal jméno Serafín. Zde také složil své řeholní sliby.

Během 64 let svého života pobýval na různých místech provincie: Loro Piceno, Corinaldo, Ostra, Ankona, San Elpidio a Mare, Ripatransone, Filottrano, Potenza Picena, Civitanova, Montolmo (Corridonia) a především Ascoli Piceno, kde zůstal nejdéle a kde dne 12. října 1604 zemřel. Ascoli je město, které přijal za své, privilegované místo jeho svatosti: proto je také často nazýván Serafín z Ascoli. Nejvíce hodnotných svědectví pochází od bratrů a občanů tohoto města, kteří dokázali jeho svatost rozpoznat, ověřit i uchovat v paměti nejlépe.

Známe místa jeho pobytů, ale jejich pořadí a délku už asi nikdy nezjistíme: výpovědi procesů jsou na přesná data a chronologie skoupé, ale obsahují mnoho živých detailů ze světcova okolí. O jednom z takových příběhů vypověděl v procesu roku 1627 otec Angelo z Maceraty, který je slyšel pod poslušností vyprávět samotného světce. Otec Angelo byl v klášteře v Civitanově, kam proudil stále početnější zástup lidí, kteří bratra Serafína hledali. Představený jej přinutil, aby přiznal, “jakými prostředky dosáhl takové dokonalosti”. Bratr Serafín začal vyprávět “že on jako osoba neschopná pro jakékoliv cvičení je velmi překvapen, že byl přijat do Řádu a k řeholním slibům. Krátce nato byl odvolán z noviciátu a byl jako profes poslán do jiného kláštera. Tam byl kvardián, který chtěl, aby se provoz kláštera řídil podle pravidel a aby laici posluhovali kněžím, jak to odpovídalo tehdejším zvyklostem. Bratr Serafín byl podle vlastních slov nevhodný pro jakoukoliv práci, a tak nedělal nic z toho, čím byl pověřen, dobře. Proto mu kvardián ukládal mnohá pokání, ke kterým se přidala pokušení ze strany ďábla, takže bratr Serafín pomýšlel i na vystoupení z Řádu. Jednoho dne se odebral do kostela, aby se modlil před nejsvětější Svátostí a zde velmi naříkal před Pánem: “Pane, tito bratři přece viděli můj život. Pokud se sem nehodím, neměli mě vůbec pouštět ke slibům, ale když už mě přijali, proč mě souží takovým pokořením?” Tehdy uslyšel od nejsvětější Svátosti hlas, který mu řekl: “Bratře Serafíne, copak není právě to správná cesta k tomu, abys sloužil mě, který tolik vytrpěl za vykoupení lidského pokolení?” Bratr Serafín dostal strach, když uslyšel tato slova, a za pomoci Svatého Ducha šel do sebe. Dal si předsevzetí, že pokaždé, když jiný udělá nebo řekne něco, co jej popudí, pomodlí se za něj růženec Panny Marie. Po určité době uslyšel znovu známý hlas: “Bratře Serafíne, protože jsi z lásky ke mě překonal a pokořil sám sebe, požádej mě o jakoukoli milost a dostaneš ji.”

Sebezápor byl tajemstvím jeho svatosti. Milostí, které vyprošoval, bylo tak mnoho, že mu otec kvardián zakázal konat zázraky. Záznamy z procesů jsou nepřetržitými seznamy zázraků. Stačilo políbit jeho plášť, dostat od něj pohlazení, dokonce jen vzývat jeho jméno, a zmizely dlouhé nemoci a vyřešily se věci nevyřešitelné. Jak píšou soudobí životopisci, všechno se v jeho rukách stávalo zázračným: chléb, pomeranče, tráva, zrní, salát, a především růženec vyrobený z fenyklového stonku a kousků tykve. Lidé důvěřovali tomuto růženci víc než všem lékařům ve městě.

K jeho postavě neodmyslitelně patří i malý mosazný kříž, k jeho ruce takřka přirostl růženec. Tak jej zachycuje tradiční ikonografie. Jeho úcta ke kříži a k Panně Marii je plná moudrosti pocházející z nebe, která občas udivovala i vzdělané teology. Kříž držel stále v ruce a nabízel ho k políbení všem: snažil se tak zabránit, aby mu líbali ruce nebo tuniku. Byl člověkem velmi pokorným a pokořovaným (pokořování patřilo k tehdejšímu kapucínskému životnímu stylu v oblasti Marky), ale byl vždy veselý, rozzářený duchem.

Dokonale dodržoval pravidlo chudoby a naprosto přijal za svůj kající, kontemplativní a apoštolský ráz řadových konstitucí. Dokázal kostel přeměnit ve svou celu, protože obvykle trávil v kostele více času než ve své cele, zejména v noci. Když jej někdo sledoval a on si toho všiml, předstíral spánek a chrápání. A když mu navíc dotyčný vyčítal nedostatek úcty, dopověděl mu žertem: “Můj svatý obrázku, já spím raději v kostele než v refektáři.”

Byl doslova zamilován do tajemství Ježíše Krista a jeho matky, rád o nich rozjímal a přivádělo ho to do extáze. Byl by si přál, aby byl přidělen do Loreta či do Říma, aby mohl ministrovat každý den na mnoha mších. Z toho pramenila jeho horlivost spolupracovat s Kristem na záchraně duší, stručné a pronikavé duchovní výzvy, úspěšná snaha o získání povolání, úcta ke kněžím, soucit s nemocnými, trpícími a chudými, odvážná snaha dosáhnout smíření ve společnosti i v rodinách, misionářské nadšení a touha po mučednictví. Přestože skoro neuměl číst a psát, dokázal o Božích věcech mluvit výjimečně znale a duchovně. Když musel z poslušnosti kázat v refektáři, jeho slova, kterými komentoval třeba žalm “Kdo přebývá v ochraně Nejvyššího” nebo sekvenci “Stabat Mater”, byla tak dojemná, že všechny přiváděla k slzám.

Lidé, kteří jej znali, jej popisují až s fotografickou přesností: “Měl vousy a vlasy stále neupravené… hrozně mu páchlo z úst… jeho tunika plná záplat mu padala pořád na levou stranu a byl tak vidět kající pás… jeho krk byl stále zarudlý a plný zapálených míst a boláků… nechtěl, aby se někdo dotkl jeho ramen… miloval květiny a děti.” Pravdou zůstává, že lidští a pokorní světci vždy měli rádi děti. A právě děti svým voláním “Zemřel světec! Zemřel světec!”oznámily městu Ascoli smrt bratra Serafína, která nastala na začátku odpoledne dne 12. října 1604.