Sv. Josef z Leonessy (1556–1612)

  • Eufranio Desideri se narodil 8. ledna 1556 v Leonesse (Rieti).
  • Dne 3. ledna 1572 oblékl v 'Carcerelle' u Assisi kapucínský hábit.
  • Dne 8. ledna 1573 složil řeholní sliby.
  • Na kněze byl vysvěcen 24. září 1580 v Amelii, dne 21. května 1581obdržel povolení kázat.
  • Dne 1. srpna 1587 odešel jako misionář do Cařihradu, kde podstoupil mučení hákem.
  • Na podzim 1589 se vrátil do Itálie do 'Carcerelle'.
  • Až do své smrti kázal ve vesnicích Abruzza a Umbrie.
  • Zemřel 4. února 1612 v Amatrice.
  • V letech 1615 a 1628 byly zahájeny informativní procesy ve Spoletu, Ascoli a Rieti.
  • V letech 1629–1633, 1639–1641 proběhl v Leonesse apoštolský proces.
  • Dne 18. října 1639 lidé z Leonessy odcizili tělo uctívané v Amatrice.
  • V letech 1669–1670 byly prozkoumány předchozí procesy.
  • Dne 22. června 1737 jej papež Klement XII. prohlásil za blahoslaveného.
  • Dne 29. června 1746 jej papež Benedikt XIV. jej prohlásil za svatého.
  • Dne 12. ledna 1952 jej papež Pius XII. prohlásil patronem misií v Turecku.

„Ó, nejsvětější kříži, proměň nás všechny v sebe. Kořeny ať se promění v nohy, větve v paže, vršek v hlavu. A protože jsme všichni kříž, přibij naše nohy, aby stály pevně v tobě; svaž naše ruce, aby činily jen to co ty; probodni náš bok a hruď a dotkni se našeho srdce svou láskou. Učiň, abychom po tobě žíznili, jako v tobě Kristus žíznil po nás.“ (sv. Josef z Leonessy)

Hlasatel evangelia chudým

Josef z Leonessy byl stejně jako všichni svatí velmi skoupí na slova o sobě, přesto však při některých příležitostech, zvláště na začátku a na konci svého kněžského života, prozradil některé podstatné popudy, na kterých založil celou svůj život a činnost. Vskutku krátce před tím, než byl vysvěcen na kněze, v roce 1850 napsal v Perugii vlastní rukou latinsky programatickou modlitbu ve které najdeme celou jeho příští svatost: lásku k Bohu a bližnímu, která ho vede k tomu, že dychtí po utrpení, oddaně se podřizuje svaté matce Církvi, synovsky důvěřuje Panně Marii, má jedinečnou zbožnou úctu k andělu strážnému, svatým andělům a Serafínskému Otci sv. Františku. O třicet dva let později, krátce předtím, než zemřel, napsal tři dlouhé dopisy ve kterých znovu potvrdil svou věrnost učení Církve, protože jen toto "učení mu zaručuje jistotu zachránit se ve skutečné víře". S touto oddaností Církvi uskutečňoval a přesvědčivě žil základní volbu Ježíšova evangelia: "Hlásat evangelium chudým". A to je skutečný a ideální základ, na kterém je postaven celý jeho život.

Narodil se v Leonesse u Alty Sabiny (Rieti) dne 8. ledna 1556 otci Janu Desideri a matce Serafině Paolini a při křtu dostal jméno Eufranio. Ve 12 letech osiřel a jeden jeho strýc jej poslal na humanistická studia do Viterba a později do Spoleta, kde dozrálo jeho řeholní povolání. Vyhnul se proto vznešenému sňatku a potají se uchýlil do malého kláštera 'Carcerelle' (dnes zvaného Carceri) poblíž Assisi, mezi kapucíny, kde po skončení noviciátu složil dne 8. ledna 1573 řeholní sliby. Proti jeho silnému a rozhodnému charakteru nic nezmohly pokusy příbuzných, kteří se pokoušeli přivést jej zpět domů. V tomto klášteře se stal jeho velmi dobrým přítelem bratr Jeroným z Vissy. Ten však zanedlouho zemřel. Po jisté době se mu však se smutným výrazem zjevil v živém vidění ve snu se slovy: "Josefe, Josefe, kdybys jenom mohl pochopit, jak přísný počet si Bůh žádá při smrti a jak těžký je vstup do nebeské blaženosti." Tato slova na Josefa mocně zapůsobila a stala se mu impulsem k velmi kajícímu životu.

Po noviciátu byl poslán na studia, kde se živě zajímal o kulturu použitelnou pro vážný a osvícený apoštolát. Zamiloval si učení sv. Bonaventury, a ve shodě s tehdy převažujícím kapucínským zaměřením usiloval o harmonickou syntézu mezi kontemplativní spiritualitou a apoštolskou činností. Sepsal mimo jiné dílo nazvané 'Monarchia' ve kterém byl zřetelně ovlivněn spisy Serafínského doktora 'Putování Mysli do Boha' a 'Odvození filozofie (dosl. umění) z teologie' (orig.: De reductione artium ad theologiam). Na apoštolskou činnost se připravoval pečlivým studiem teologie, Písma svatého a morálky, s ohledem na potřebu reorganizovat Církev v období po Tridentském koncilu. Kněžské svěcení přijal v Amelii dne 24. září 1580, a pak pokračoval ve studiu v klášteře Lugnano v Teverině.

Přestože se cítil silně přitahován kontemplativní samotou, překonal dilema čin - kontemplace stejně jako sv. František. V jednom svém spisu napsal: "Ten, kdo miluje život zasvěcený rozjímání, je skutečně povinován vyjít do světa, aby kázal, především v situaci, kdy jsou myšlenky světa velmi zmatené a na zemi převládají nepravosti. Bylo by nesprávné proti Božské lásce zadržovat to, co jen z Boží lásky bylo ustanoveno a darováno". Dne 21. května 1581 obdržel od generálního vikáře Řádu povolení k vykonávání kazatelské činnosti, a ihned se vrhl na hlásání evangelia chudým ve vesnicích a v osadách rozesetých mezi horami v oblasti Umbrie, Lazia a Abruzza. Mohl se, díky svým mimořádným kvalitám rozumovým i lidským, stát věhlasným kazatelem, kdyby hlásal své učení z kazatelen ve velkých městech, ale on upřednostňoval kázání pouze v malých vesničkách: stále se považoval za kazatele rolníků, pastýřů, horalů a dětí.

Námět a tón jeho kázání byly od samého počátku jasné, jak bylo jednoznačně a obsažně prokázáno při procesech, které zaznamenávají případ, který vystihuje celou povahu a osobnost otce Josefa. Zuřivě brojil proti zbojnictví, které bujelo v apeninských oblastech střední Itálie. Skupina asi padesáti lupičů zničila vesnici v Arquatě a nikomu se nepodařilo ji přemoci, dokonce ani veřejným orgánům. Když P. Josef do této oblasti přišel žádat almužny, lidé jej prosili, aby sjednal nápravu. Vydal se tedy do hor, aby zbojníky vyhledal v jejich rozptýlených úkrytech a podařilo se mu je shromáždit v jednom malém kostelíku. Pak uchopil svůj krucifix a dokázal je přesvědčit, aby změnili své životy. Stali se poslušnými a zkroušenými, a byli jedněmi z nejhorlivějších posluchačů jeho kázání, když sv. Josef přišel do této oblasti kázat v období čtyřicetidenního půstu. Tajemství tohoto úspěchu spočívá částečně v nezlomném charakteru jeho osobnosti, ale především v jeho důvěrném spojení s Bohem, které ve svém duši pěstoval neustálými modlitbami. Na tuto skutečnost bylo velmi jasně poukázáno při procesech, kde se můžeme dočíst: "S velkou snadností sebíral duševní síly svého nitra, aby mohl více vychutnávat svého Boha nejen ve chvílích modliteb, ale neustále, v kterémkoliv okamžiku. Během chůze na cestách objímal kříž a vžíval se do Ježíšových ran natolik, že podle tajemství, která rozjímal, jeho obličej měnil barvu, jednou byl vyzáblý a popelavě šedý, jindy tak zarudlý a ruměný, že se zdál být v jednom ohni a z jeho hlavy se kouřilo, jakoby uvnitř měl obrovskou ohňovou pec; to se mu stávalo i při různých rozhovorech, které vedl."

V roce 1587 byl vyslán jako misionář do Cařihradu, kde pečoval o křesťanské otroky, vězně a malomocné, kterým přinášel útěchu Božího slova Jednou večer při návratu o nemocných ve městě zabloudil a dostal se do blízkosti vojenských objektů, takže ho jako podezřelého ze špionáže uvrhli do vězení. Propuštěn byl až po měsíci na zákrok benátského vyslance, přímo doprostřed morové epidemie, která v Cařihradě v té době vypukla. Dva jeho spolubratři mezitím již ve službě nemocným zemřeli, on se však nelekal ničeho a nemocné vyhledával a kromě pomoci v běžných potřebách je také připravoval na smrt.

Jeho nadšení pro křesťanskou víru bylo bezmezné. Jednou se dokonce nabídl ke službě na galéře místo mladého křesťana, který k tomu byl odsouzen za trest. Majitelé lodi však nabídku odmítli, protože ser jim zdál málo urostlý. Pokračoval tedy v působení na souši a jeho entuziasmus dokázal přivést zpět do katolické církve jednoho pašu, který dříve byl arcibiskupem řecké církve. Tato věc se však musela pečlivě tajit, protože obrácení mohamedána na křesťanskou víru se nekompromisně trestalo smrtí.

Horlivost P. Josefa neznala mezí. Pokusil se napodobit i sv. Františka proniknout až k samotnému sultánovi Muradovi III. Počkal až stráže u vchodu usnuly, a pronikl až takřka do sultánových komnat. Tam byl však zadržen a tentokrát již nepomohly žádné intervence a byl odsouzen k mučení na háku. Byl háky zavěšen na trám za šlachy na levé ruce a pravé noze. Tak musel v nepopsatelných bolestech a v pomalé agonii čekat na smrt. Zázrakem byl po třech dnech zachráněn (andělem či lidským zákrokem), rychle se uzdravil a v roce 1589 se v plné síle svých 33 let vrátil do Itálie ke své oblíbené potulné kazatelské činnosti, napříč oblastí Abruzza a Umbrie, kde chodil po kopcích a údolích, v nehostinných a drsných oblastech, "kam nikdo jiný jíti nechtěl". Společníci, kteří jej provázeli, byli vystaveni tvrdým zkouškám a jen s obtížemi snášeli tyto neustálé náročné pochody ve velmi nepříznivých klimatických podmínkách a za absolutního nedostatku jídla. Kázal několikrát denně v různých vesnicích a vyučoval katechismu děti i rolníky.

Jeho kázání vycházelo ryze z evangelia a bylo vedeno s velkým zřetelem na sociální spravedlnost. On viděl Ježíše v chudých, stejně jako ho viděl v kříži a ve svatostánku a kvůli nim se dokázal přinutit udělat cokoliv, i takřka nemožné. Tak jednou v době velké nouze přišel do městečka Otrioli. Když viděl bídu těchto lidí, vyzval je, aby na 4. neděli postní v co největším počtu přišli do zdejšího mariánského kostela, kde chtěl kázat o rozmnožení chlebů a přitom je všechny chlebem podělit. Požádal pak představenou Růžencového bratrstva paní Atilii Martini, aby šla dům od domu a vyprosila mouku na chleba. Lidé se zdráhali něco dát, protože sami neměli dost, a tak se nasbíralo jen asi 7-8 kg. mouky. Žena se proto zdráhala z tohoto množství péci chleby, protože hrozilo, že z toho vznikne roztržka a hanba, protože se na všechny nedostane. P. Josef se však nenechal oblomit a trval na tom, že chleba se musí upéct. Když zadělali těsto a to začalo kynout, ukázalo se, že díže nestačí a bylo třeba svolat na pomoc sousedky. Nakonec z těch 8 kg mouky napekly plných 150 kg chleba! Je pochopitelné, že kázání za těchto okolností mělo velký ohlas a na památku této události se tam i později pekl na 4. neděli adventní chléb pro chudé.

Jiným činem milosrdenství P. Josefa bylo organizování drobných záložen nazývaných Hory soucitu a skromných hospiců pro poutníky a pocestné, i malých nemocnic pro choré. Mnohokrát byla během beatifikačních procesů zmiňována jeho mateřská láska vůči těmto otrhaným a zbídačeným chudákům, které on s velkou vynalézavostí v boji proti chladu "zaopatřoval" základním šatstvem a obutím, a kterým také poskytoval základní hygienickou očistu, ostříhání, odvšivení, vymytí jejich ran a stravu, kterou získal jako milodary. S velkým entuziasmem se také snažil, v duchu ustanovení přijatých na koncilu v Tridentu, vychovávat ve zbožnosti děti, které učil zpaměti křesťanské modlitby a katechismus.

Jeho milosrdná láska zahrnovala rovněž věznice, kde pomáhal odsouzencům připravit se na smrti a často podstupoval i smrtelné nebezpečí ve snaze usmířit znepřátelené rody a odstranit nespravedlnosti, útisky či neshody. S křížem v ruce, který svíral jako meč, neváhal vstoupit mezi rváče, aby znovu nastolil mír a dosáhl odpuštění. Jeden svědek tvrdí: "Kde zaslechl rvačku či neshody, hned se tam vydal s nadějí, že se mu podaří sprovodit je ze světa. Neohlížel se na počasí, sníh, nedostupnost místa, kvůli tomu mu několikrát odpadaly nehty na nohou jako například v Leonesse, Montereale a Amatrice. Toto své horlivé nadšení čerpal ze svatostánku, před kterým trávil dlouhé noční hodiny modlitbami a rozjímáním, a z kříže, který neustále nosil na hrudi. S oblibou vztyčoval velké a těžké kříže na vrcholcích kopců, které nahoru tahal na rameni s procesím.

Po krátkém pobytu v Leonesse, vyčerpaný námahou, se zdravím podlomeným v důsledku pokání a nevyléčitelné nemoci, strávil své poslední dny v klášteře v Amatrici, kde poslední měsíce svého života musel nést těžký kříž rakoviny. Vzal ho na sebe trpělivě a pokojně a nedal se ani přivázat, ačkoli musel podstoupit dvojí operaci a tišící prostředky tehdy ještě neznali. Zemřel ve svých 54 letech v sobotu dne 4. února 1612.

Informativní proces byl zahájen ve Spolettu; v roce 1615 byl přerušen a znovu byl zahájen v roce 1628. Další informativní procesy byly vedeny v Ascoli a Rieti. Apoštolský proces se uskutečnil v Leonesse v letech 1629-1633 a 1639-1641. Prozkoumání všech apoštolských procesů bylo provedeno v letech 1669-1670. Byly prověřeny i početné písemné doklady, malé rukopisy psané drobounkým písmem, téměř všechny související s kazatelskou činností. Za blahoslaveného jej dne 22. června 1737 prohlásil papež Klement XII. a kanonizaci provedl 29. června 1746 papež Benedikt XIV.

Jeho svátek se slaví dne 4. února. Jedná se o světce velmi oblíbeného a uznávaného v oblasti Leonessy a Amatrice, kde byl jmenován spolupatronem. Je třeba ještě zmínit, že lid z Leonessy dne 18. října 1639 využil zemětřesení a bleskovým a násilným nájezdem spáchal 'svatokrádež', když ukradl tělo, které je v současnosti uctíváno v poutním kostele, jenž je jemu zasvěcen v jeho rodném městě. Vznikla rovněž početná bratrstva nesoucí jeho jméno v oblasti Otricoli, Amatrice a Leonessa, z nichž některá ještě existují. Pius XII jej prohlásil patronem misií v Turecku. Je spolupatronem kapucínské provincie v Abruzzu společně se sv. Bernardinem ze Sieny. Pavel IV. jej prohlásil hlavním patronem města Leonessa. Charakteristické atributy, které jej provázejí na obrazech, jsou kajícnické nástroje či utrpení na háku či krucifix v ruce. Velmi rozšířený časopis s názvem 'Leonessa a její světec' udržuje mezi lidmi živou spiritualitu a památku tohoto světce.