Svatá Veronika Giuliani (1660–1727)

  • Orsola Giuliani (sestra Veronika) se narodila 27. prosince 1660 v italském Mercatellu nad Metaurem.
  • V letech 1669–1672 pobývala v Piacenze, kde byl její otec ve službách vévody parmského.
  • Po návratu do Mercatella oblékla dne 28. října 1677 hábit kapucínek v Città di Castello.
  • Řeholní sliby složila 1. listopadu 1678.
  • Dne 4. dubna 1681 Ježíš vložil na její hlavu trnovou korunu.
  • Dne 17. září 1688 byla zvolena do funkce magistry novicek a setrvala v tomto úřadu až do 18. září 1691.
  • Dne 12. prosince 1693 začala psát svůj Deník.
  • Od 3. října 1694 do 21. března 1698 byla znovu magistrou novicek.
  • O Velkém pátku dne 5. dubna 1697 obdržela stigmata. Téhož roku byla udána na Kongregaci posvátného oficia.
  • V roce 1699 byla zbavena aktivního i pasivního volebního práva.
  • Dne 7. března 1716 Posvátné Oficium svůj postih odvolalo.
  • Dne 5. dubna 1716 byla Veronika zvolena abatyší a zůstala jí až do své smrti.
  • Dne 9. července 1727 zemřela.
  • Dne 6. prosince 1727 byl zahájen řádný informativní proces, který byl zakončen 13. ledna 1735.
  • Následoval proces diecézní v roce 1735 a proces apoštolský v roce 1746.
  • Dne 17. června 1804 papež Pius VII. prohlásil Veroniku Giuliani za blahoslavenou.
  • Papež Řehoř XVI. ji 26. května 1839 kanonizoval.

„Duše lidské, utíkejte se k předrahé krvi vašeho Stvořitele, protože ona vás vykoupila a spasila. Bože můj, prosím tě jen o spásu ubohých hříšníků. Všechny je obrať k sobě, všechny k sobě. Lásko, ó lásko! Klidně mi pošli více trápení, více křížů, snesu je, když budu vědět, že se k tobě navrátí všechno stvoření, a že lidé už tě nikdy, nikdy nebudou urážet. Chci být prostřednicí mezi tebou a hříšníky. Ať přijde utrpení, láska všechno vydrží. Zvítězila láska, sama Láska byla poražena, moje duše to cítí v sobě samé, tak, že to ani nedokážu vyslovit.“ (sv. Veronika Giulianiová)

Život zasvěcený zástupnému utrpení

Ne náhodou mystikové rádi píšou. Veronika Giulianiová nepředstavuje výjimku, v jejím Deníku je popsáno 22 tisíc stran, které vyprávějí o její dramatické a výjimečné cestě k Bohu. Světice jej psala “jako umrtvení a s odporem … z čisté poslušnosti”, ale po pravdě mohla dodat, že také s velkou únavou a že svému deníku obětovala vlastní spánek, protože její vzpomínky jsou běžně zaznamenávány v průběhu noci, kdy si proto nemohla odpočinout.

Deník pokrývá prakticky celých 67 let života světice a popisuje dobu od prvních vzpomínek na dětství (které jsou zahrnuty v pěti dlouhých zprávách) až do 25. března 1727, když podle samotné Veroniky jí Panna Maria přikázala “Udělej tečku” a tak necelé čtyři měsíce před smrtí její ruka odložila pero.

Veronika se narodila ve vesnici Mercatello na řece Metauro dne 27. prosince 1660, o den později byla pokřtěna a dostala jméno Orsola (Uršula nebo Voršila). Její otec Francesco Giuliani byl velitelem místní vojenské posádky a měl hodnost praporčíka. Z jeho manželství s Benedettou Manciniovou se narodilo sedm dcer, z nichž dvě zemřely v útlém věku. Uršula byla poslední a tak jako její sestry vyrostla v prostředí nasyceném křesťanskou vírou, které vytvářela především matka, hluboce zbožná žena velmi jemných citů. Matka však zemřela 28. dubna 1667, když jí bylo necelých čtyřicet let.

Před smrtí si k sobě zavolala svých pět dcer, ukázala na kříž a každé z nich určila jednu z Kristových ran: nejmenší Uršule přidělila ránu v boku. Tento úkon nám říká mnohé o duchovnosti rodiny Giulianiů, kde společná modlitba, rodinná harmonie a skutky milosrdenství vytvářely každodenní život. V kanonizačních procesech Veroniky někdo prohlásil: “V Domě Giuliani se každý večer četl životopis nějakého svatého.”

Nejprve takto žily v Mercatellu, později (v letech 1669–1672) v Piacenze, kam dívky přišly se svým otcem, který tam získal úřad dohlížitele na vybírání daní pro vévodu parmského, a nakonec znovu v Mercatellu, kam se všichni vrátili.

Z tohoto šťastného období svého života Veronika vzpomíná na nezbednosti, na dobrotu osob, které ji obklopovaly, něžnou zbožnost dětských modliteb k Panně Marii i Dítěti Ježíši, první touhy po řeholním životě, i na dlouhý a rozčilující odpor svého otce k tomuto jejímu toužebnému přání.

Francesco Giuliani dovolil, aby jeho čtyři starší dcery vstoupily klidně do kláštera, ale o přání Uršuly, která byla jeho nejoblíbenější, nejvíce nadaná, ale podle jejího vlastního svědectví také nejvíc rozmazlovaná, nechtěl ani slyšet. Chtěl, aby s ním zůstala, aby měla rodinu. Ale už v devíti letech se Uršula rozhodla, a tak starý praporčík musel před její nezlomnou rozhodností nakonec kapitulovat. Když jí ještě nebylo sedmnáct let, dne 28. října 1677, přijala řeholní hábit v klášteře kapucínek v Citt? di Castello a charakteristické jméno Veronika.

Ale koho vlastně byla “věrným obrazem”, dokonalou kopií? Veroničino nadšení, které bylo dáno i jejím nízkým věkem (v klášteře jí budou dlouho říkat “holčička”) nám nedává příležitost k pochybnostem: celé její bytí tíhne k tomu, aby bylo skutečným obrazem ukřižovaného Krista.

Když vstoupila ke kapucínkám, přinesla si s sebou neocenitelné duchovní poklady: nevinnost, zvyk pravidelně se modlit, pevnou vůli dělat věci důkladně a seriózně i velkou dávku vynalézavosti, díky níž mohla překonat všechny překážky, které se stavěly do cesty její hluboké touze po řeholní dokonalosti. Veronika byla připravena a rozhodnuta vyšplhat se heroicky až na vrchol svatosti, tak, jak to dělaly její hrdinské vzory: světci, o jejichž životě slýchala už od dětství. Klášter byl cvičištěm, v němž mohla soutěžit s jejich velkodušností. Cesta, po níž měla kráčet, byla pro ni dvoukolejná a byla tvořena modlitbou a pokáním, kontemplací a utrpením.

V těchto dvou liniích, čelíc překážkám a nepochopení, a přesto odhodlána obstát, pokračuje Veronika zhruba dalších dvacet let. V klášteře kolem ní běží zatím všechno tím nejvšednějším způsobem. Její cestu k Bohu vroubí tyto památné dny: 1. 11. 1678 skládá slavné sliby; 4. 4. 1681 jí Ježíš vkládá na hlavu trnovou korunu; 17. 9. 1688 je zvolena novicmistrovou a tento úřad zastává až do 18. 9. 1691; 12. 12. začíná psát Deník; od 3. 10. 1694 do 21. 3. 1698 je znovu novicmistrovou; na Velký pátek 5. 4. 1697 přijímá stigmata. V témže roce na ni přijde udání Posvátnému oficiu (inkvizici); v roce 1699 ji komunita zbavuje aktivního i pasivního volebního práva.

Už z tohoto nástinu lze tušit, že se s ní dělo cosi tajemného. Postoj k tomu všemu museli zaujmout i ti, kdo s ní žili pod jednou střechou: klášter reaguje na jedné straně důvěrou a obdivem, na straně druhé jakýmsi vyhlášením války. Veronika za to platila rozličným strádáním, tresty a ponižováním všeho druhu. Vylíčení trápení, které vyhledávala nebo kterými byla vystavena, v sobě obsahuje cosi děsivého. Ospravedlnit nebo alespoň pochopit podobné jednání není schopen hagiograf ani moderní čtenář. V jistém smyslu to nedokázala ani sama Veronika, pakliže v době, kdy už překonala období strašlivé askeze, hovořila o „šílenostech, k nimž mě vedla láska“.

Od chvíle, kdy obdržela stigmata, se tyto „šílenosti“ stávaly stále méně častými, až v roce 1699 úplně vymizely. Od nynějška Veronice stačilo „trpět bolesti a trápení, u nichž viděla a věděla, že pocházejí přímo z ruky Boží, za účelem mého hlubšího očišťování“. Toto zlaté pravidlo pak nezapomene vštěpovat mladým sestrám a vyzývat je, aby „mírnily svou touhu po kajících skutcích“.

Veronika měla přirozený sklon k údělu Marie, nikoli Marty. V prvních letech pobytu v klášteře věřila, že svou žízeň po dokonalosti utiší tím, že se ponoří do kontemplativní modlitby. Měla rovněž přirozený odpor k drobným domácím pracím a k péči o druhé. Manuální práce chápala jako asketické cvičení, jako pokání, jež v ní probouzí nepřekonatelný odpor. Do té doby jí totiž nikdy nepřišlo na mysl, že konat podobné skutky by mohlo být užitečnější a láskyplnější než stáhnout se do své cely kvůli kontemplaci a umrtvování. Ať tak či onak, začne se ptát, je-li čistá kontemplace správnou odpovědí na morální problémy, které život přináší. Následně uvažuje o tom, zda má z duchovního hlediska větší hodnotu život činný nebo kontemplativní. Jedna z jejích pozoruhodných vět zní: „Mohla jsi zůstat ve světě, konat dobro a být tolik užitečná druhým.“ Brzy naštěstí dojde k závěru, že užitečná může zůstat pro druhé i tehdy, když zůstane uvnitř kláštera. Když později mluví o skrytém životě v Bohu, píše: „…a to mám naplňovat svou modlitbou, prací, na jakémkoli místě; ne tím, že se stáhnu do své cely, ale uprostřed komunity mám uskutečňovat svou samotu s Ježíšem… Zdá se mi však, že to, co po mně Bůh žádá, lze nejlépe vidět ve skutcích.“

Veronice se dostalo praktického ujištění, že nejúčinnější způsob, jak nacházet Boha a klanět se mu, spočívá v plnění různých denních úkolů a zaměstnání. Tímto praktickým principem se bude řídit do posledního dne svého života a bude jej vštěpovat i svým řeholnicím.

Dne 7. března 1716 odvolává Kongregace posvátného oficia disciplinární opatření, které na ni uvalila. Veronika se tak smí účastnit voleb v rámci komunity. Hned 5. dubna je zvolena abatyší a tento úřad bude zastávat až do své smrti. Následujících dvanáct let v úloze představené znamená Bohem požehnané období prozářené zázračným světlem. Během utrpení ji při životě udržovalo mučednictví lásky, jenom láska jí dodávala potřebné síly v jejím čistém utrpení. Její tělesné neduhy se naplno projeví 6. června 1727; následujících třiatřicet dní prožívá trojitý očistec – na těle, na duši i na duchu. Jak se píše v jednom svědectví kanonizačního procesu, světice si k sobě nakonec zavolala mladé řeholnice, novicky, a řekla jim: „Pojďte ke mně! Láska se konečně nechala nalézt. To je důvod mého utrpení… Řekněte to všem, řekněte to všem!“ Potom je požádala, aby zazpívaly chválu vtěleného Slova; při tomto zpěvu propukla v přerývaný pláč: „Jak bych neměla plakat, tváří v tvář tak veliké Lásce?“ Z poslušnosti vůči zpovědníkovi, který seděl u ní, se upokojila a naposled vydechla. Bylo ráno 9. července 1727.

Pověst o její svatosti byla tak velká, že už 6. prosince téhož roku zahájil diecézní biskup Alessandro Francesco Codebo řádný informativní proces. Dne 17. června 1804 byla Veronika prohlášena za blahoslavenou a 26. května 1839 za svatou.