Sv. Ignác z Laconi (1701–1781)

  • Dne 10. prosince 1701 se narodil Vincenzo Cadello Peis (Ignác) v Laconi, které patří do diecéze Oristano (na Sardinii).
  • Dne 17. května 1707 byl biřmován a následně přistoupil k prvnímu sv. přijímání.
  • Dne 10. listopadu 1721 vstoupil jako bratr laik do noviciátu v klášteře sv. Benedikta v Cagliari a přijal při obláčce jméno Ignác.
  • Dne 10. listopadu 1722 složil řeholní sliby.
  • Do roku 1742 pracoval v kuchyni a přádelně vlny, nejprve v Iglesias, později v Cagliari v klášterech sv. Benedikta a v klášteře „Šťastné cesty“ (Buoncammino).
  • Od roku 1742 až do své smrti byl sběračem almužen, který chodil žebrat po městě.
  • V pátek dne 11. května 1781 zemřel na ošetřovně kláštera Buoncammino v Cagliari.
  • Dne 18. prosince 1821 bylo provedeno ohledání těla.
  • Beatifikační proces byl zahájen 16. července 1844 a 26. května 1869 papež Pius IX. potvrdil hrdinský stupeň jeho ctností.
  • Papež Pius XII. jej 16. června 1940 prohlásil blahoslaveným.
  • Tentýž papež jej zařadil do seznamu svatých 21. října 1951.
  • Dne 27. srpna 1960 bylo v Laconi slavnostně otevřeno muzeum svatého Ignáce.
  • Od 20. do 28. srpna 1976 se uskutečnilo velké putování po celé Sardinii s urnou světce.

„Důvěřujte Bohu. Je lepší zemřít, než ztratit víru. Děkuji Bohu, že jsem se narodil katolickým rodičům, kteří mě naučili základy svaté víry. Děkuji Bohu, že mě při svatém křtu povolal k víře a do tohoto Řádu sv. Františka. Přál bych si, aby celý svět byl katolický a obrácený ke klanění pravému Bohu Stvořiteli a Vykupiteli.“ (sv. Ignác z Laconi)

Pytel moudrosti

Pátek 11. května 1781. Ve tři hodiny odpoledne zvon kláštera "Šťastné cesty" (Buoncammino) po ohlášení Kristovy agonie vyzváněl na znamení smrti jednoho z řeholníků. Stačilo málo, aby se zpráva rozšířila do všech uliček města; šířila se ještě rychleji proto, že se jednalo o bratra Ignáce, který byl oním zesnulým řeholníkem. V tu chvíli se mezi všemi obyvateli Cagliari rozpoutal závod o to, kdo dospěje do kláštera dříve než ostatní, aby ho uctil. Nekonečný průvod lidí přicházel k jeho tělu a večer byl násilně přerušen, aby se znovu shromáždil následující den v ještě hojnějším počtu.

Velmi působivé. Nebývalo často vidět takovou sešlost lidí, aby stáli po boku chudých i světští mocnáři: K tělesným pozůstatkům světce připutoval i místokrál Sardinie doprovázený generálním vikářem diecéze. Dva dny poté, v neděli, se uskutečnila zádušní mše – skutečná manifestace – která definitivně zpečetila láskyplný vztah města s jeho světcem (protože tím byl okamžitě, alespoň dle mínění lidí). A přesto byl příběh bratra Ignáce charakteristický svou překvapivou obyčejností! Dokonce i zázraky, potvrzené početnými svědectvími v průběhu kanonických procesů, se zdály téměř předvídané, obvyklé, jako přirozené naplnění života spíše andělského než lidského.

Narodil se v Laconi, na jižním okraji horské oblasti Sardinie, ve vesnici, která je jakoby satelitem na orbitální dráze města Cagliari, v prosinci roku 1701. Jeho otec se jmenoval Matěj (Mattia) Cadello a matka Anna Maria Sanna. Od samého narození se počítalo, že se jednou stane rolníkem jako jeho rodiče. Mohlo tomu snad býti jinak v oblasti tak izolované a uzavřené pokroku? Pomysleme jen na skutečnost, že během sedmi let od 1713 do 1720, kdy Ignác prožíval roky svého dospívání a raného mládí, změnila Sardinie třikrát vládu, neboť po čtyřech stoletích španělské nadvlády přešla pod správu Rakouska, aby se pak zase vrátila pod vládu Španělska a nakonec aby připadla rodu savojských knížat. Samotní obyvatelé Sardinie si však těchto "převratných" změn asi sotva povšimli. V tomto kontextu je pochopitelné, že život na ostrově probíhal po vlastních kolejích a byl pevně řízen zákony, které měly hodně daleko k platným právním normám evropských monarchií.

Někteří příslušníci Ignácovy rodiny naočkovali do něj evangelní "virus" natolik, že jej obyvatelé rodné vesnice již jako dítě začali nazývat lu santuxeddu, svatoušek: nikdy nestrávil ani jeden den ve školní lavici a nikdy se nenaučil psát, ale každý den se jako ministrant účastnil mše svaté, která se tehdy sloužila před svítáním. Ještě mu nebylo ani celých sedm let a již byl – podle tehdejších zvyklostí – biřmován (dne 17. května 1707) arcibiskupem z Oristana, monsignorem Františkem Masones y Nin. Stejným "svatouškem" zůstal podle výpovědí svědků i během složitých a delikátních let svého dospívání a raného mládí a za takového byl považován i v době, kdy jej po dovršení osmnácti let postihla vážná nemoc, která jej na dlouhou dobu připoutala na lůžko a přivedla na okraj smrti. Tehdy přísahal Bohu, že pokud přežije, stane se františkánem.

Vincenc se pak tedy uzdravil, ale svůj slib nesplnil. Nikdy se asi nedozvíme s naprostou jistotou, jaké důvody vedly mladíka k tomu, že na svůj slib zapomněl. Jakýkoliv pokus o vysvětlení by byl zbytečný, protože by se zakládal na hypotetických předpokladech; je vskutku pravda, že "často minulost zůstává temná a záhadná, přebývající v lidské duši" (P. Golinelli). A je rovněž pravda, že Vincenc jakoby na nějakou dobu zapomněl nejen na svůj slib, ale i na předchozí zbožné nadšení a snažil se spíše odhalit radosti mládí. Ale jestliže on zapomněl na slib daný Bohu, Bůh jistě nezapomněl na něj. Jednoho rána na podzim 1721, kdy jel na koni směrem k návrší Sarcidano, unikl jen o vlásek tragédii: náhle se zvíře rozběhlo jako smyslů zbavené a Vincenc, který nad ním zcela ztratil kontrolu, hleděl do propasti, podél které vedla stezka, a byl si jist, že dříve či později skončí na jejím dně. Když už byl zcela přesvědčen, že nadešla jeho poslední hodina, kůň se znenadání zastavil. Mladík Vincenc byl v té chvíli zcela vyčerpaný, zalitý studeným potem a s tváří zsinalou strachem. Až v tuto chvíli - když si vydechl úlevou – si vzpomněl na svůj nesplněný slib. A konečně se rozhodl ho dodržet.

V prvních dnech listopadu 1721 se Vincenc v doprovodu otce odebral do Cagliari, do kláštera Buoncammino, kde se představil kapucínskému provinciálovi a žádal, aby byl přijat do řádu. Stalo se však něco, co neočekával, protože odpovědí na jeho žádost bylo rozhodné odmítnutí. Jeho křehké zdraví totiž nedávalo mnoho nadějí, že by dokázal překonat překážky života, který by jej čekal, kdyby se stal bratrem laikem. Vincenc se tedy spolu se svým otcem odebral k markýzi města Laconi, Gabrielovi Aymerichovi, aby intervenoval v chlapcův prospěch. Ten se skutečně přimluvil a díky jeho pomoci mělo Laconi o jednoho rolníka méně a sardský lid o jednoho světce navíc. Dne 10. listopadu oblékl Vincenc kapucínský šat, přijal jméno Ignác a zahájil rok noviciátu, který dokončil úspěšně, i když s obtížemi: při posledním hlasování prošel velmi těsně (šest pro a čtyři proti), ale stačilo to k tomu, aby byl připuštěn k řeholním slibům, které složil dne 10. listopadu následujícího roku 1722.

Následujících dvacet let zůstává zahaleno tichem, které se těžko změní: o tomto období existuje jen málo svědectví, která si navzájem protiřečí. Pobýval pravděpodobně v Iglesias a poté v Domusnovas (ale je možno i opačné pořadí), věnoval se různým pracím, v žádné funkci nesetrval dlouho. Do Cagliari dorazil kolem roku 1742 a od té doby až do své smrti chodil s koženým pytlem přes rameno po ulicích města. Znal zde každý kámen a obličej každého člověka, vstupoval do všech domů – těch chudých i bohatých, aby žádal hmotný chléb a nabízel chléb evangelia, který předával jednoduchým a prostým způsobem, pochopitelným především dětem a chudým lidem, kteří cítili, že je miluje, chápe a ochraňuje.

Proslula lekce, kterou udělil bratr Ignác panu Jáchymu Franchinovi, obchodníkovi, který zbohatl vykořisťováním chudáků a toužil po tom, aby získal pověst dobrodince. Br. Ignác si však dával dobrý pozor, aby nezaklepal u dveří jeho domu! Spekulant si na to postěžoval kvardiánovi, který nařídil bratru Ignácovi, aby se při žebrání zastavil i u pana Franchina. Mnich poslechl, i když pravděpodobně nerad, ale hned potom co vyšel z domu bohatého obchodníka začala z jeho pytle vytékat krev – nepřetržitý proud krve po celou cestu z města až do kláštera. Když položil svůj pytel k nohám kvardiána, ten zděšen žádal o vysvětlení: "Otče – odpověděl bratr Ignác – to je krev chudých". Neřekl již ani slova a jeho představený se již ani na nic neptal, protože tím bylo řečeno vše, co bylo třeba říci.

Brzy se tento dobrý bratr stal takřka legendou. Každý věděl, že je přítelem dětí a trpících, že umí vidět až do srdce, že své tělo podrobuje tvrdému pokání a že od Boha dostal dar konat zázraky a vidět do budoucnosti. Stal se významnou součástí Cagliari a i vážené osobnosti k němu chodily pro radu a přímluvu. Zázračné prvky jsou tak převažující ve svědectvích, která byla podána při procesech, že by se mohly zdát až přehnané, pokud bychom ale neměli k dispozici svědectví, jejichž věrohodnost je nad veškerou pochybnost, když už pro nic jiného tak proto, že byla podána protestantským pastorem, který neměl dozajista žádný zájem na podpoření kanonizace bratra Ignáce. Josef Fuos, přišel do Cagliari v roce 1773 jako kaplan jednoho německého regimentu a zůstal zde několik let: v roce 1780 v Lipsku zahrnul do svazku Sardinie v letech 1773–1776 (vytištěno v němčině) dopisy, které napsal v uvedených letech: "Viděli jsme – píše pastor v jednom z těchto dopisů – den co den žebrat v okolí města jednoho žijícího světce… Dokáže, aby za ním běžely celé bochníky sýra, když mu kdosi odmítl dát kousek. Když mu nějaký obchodník s obilím nabídl svůj chléb jako almužnu, začala z něj stříkat krev. Když mu nějaký šprýmař nabídl, aby si svůj plátěný sáček naplnil olejem, donesl jej domů bez toho, aby z něj jediná kapka vytekla. Rovněž tak mladé dámy když se blížil porod, prosily jej o přímluvu u Boha za dobrý výsledek, a jejich důvěra v něj musela být velmi hluboká a bezpochybná, protože on byl již starý muž a byl již jednou nohou v hrobě."

Spisovatelka, držitelka Nobelovy ceny Grazia Deledda, s odkazem na prohlášení jednoho ze životopisců světce zdůrazňovala, že on "nenapsal ani řádek, protože byl analfabet; nezformulovat žádné učení, protože nebyl filozof; nezaložil žádný řád, protože nebyl mužem geniálních a odvážných iniciativ. Byl prostým bratrem sběračem almužen, služebníkem všech, posledním z lidí… A přesto je to právě on, kdo je nejčastěji připomínaným mužem sardské historie osmnáctého století." A dále paní Deledda připomíná jeho charakteristické vypodobnění, na kterém "je zobrazen jako již starý a skoro slepý, s růžencem, holí, hrubým vousem, s širokým hnědým obličejem: pranic na něm není andělského. Přesto je to ale sardský pastýř pradávných dob, v jehož vaku se skrývá celý poklad moudrosti a ctností!" Tato moudrost a ctnosti fascinují i dnes!

Felice Accrocca

logo loreta

logo hrobka

logo hradcany

logo olomouc