Postní úvaha ze Sušice
V únorovém čísle sušického Farního listu je možné najít Postní zamyšlení, pod kterým je podepsaný br. Petr, člen místní komunity. Budete-li se chtít “připovzbudit”, čtěte dál…
Rád bych vám nabídl zamyšlení k postní době. A odpíchl bych se od úryvku z Listu Židům, který jsme poměrně nedávno slyšeli (z dvanácté kapitoly): „V boji proti hříchu jste ještě nekladli odpor až do krve.“ Na začátku mi tato formulace přišla velmi povzbudivá, odvážná, bojovná, heroická. Vyjadřuje křesťanství jako vnitřní boj, zápas o naši identitu i o identitu světa. Vždyť se tady mluví o odhodlání mučedníků položit svůj život!
Z těchto myšlenek se dá ale vystoupit jednoduchými otázkami: Na co se má soustředit můj křesťanský život? Je křesťanství a křesťanská víra jen boj proti hříchu? Nebo dokonce: hlavně boj proti hříchu?
Pokud by to tak bylo, tak se domnívám, že jsme Ježíše vůbec nepochopili.
Proč přichází Ježíš na tento svět? Aby nám hlavně řekl, jak jsme hříšní? Aby nás přišel obvinit z neposlušnosti vůči Bohu? Nebo přišel hlavně zemřít za naše hříchy? Nebo přišel hlavně kvůli našemu hříchu?
Jsem přesvědčený, že Ježíš nám přišel hlavně a zejména ukázat, jaký je Bůh „vevnitř“, ve svém „nitru“. Přišel nám ukázat, jaký je jeho Otec – to je hlavní Ježíšova mise. Přišel nám nejdřív poopravit naše představy a obraz o Bohu. Kdybychom tohle základní pochopení neměli, tak pokřivíme i Ježíšovu spásonosnou oběť na Kříži.
Mezi teology existuje napětí ve vysvětlování, zda by se věčné Slovo vtělilo, tedy jestli by Ježíš přišel, i kdyby první člověk nezhřešil. A sv. Irenej uvažuje, volně řečeno: „Jistě by přišel, nemůžeme přece Ježíšův příchod omezit jen na situaci hříchu. Důvodem Ježíšova příchodu není hřích, ale Boží láska k člověku. Ježíše nestahuje z nebe na zem hlavně hřích, ale Boží láskyplné rozhodnutí být s námi.“
Pokud tohle popřeme či obrátíme naruby, tak nám na konci vypadne karikatura Boha. Jaká? Naštvaný Otec se už nemůže dívat na lidstvo, které vrší hříchy, a proto posílá svého Syna, aby tu udělal pořádek a on aby svou krví utišil Otcův hněv. Chápete, co se stane, když vynecháme lásku a dáme na první místo hřích či boj s hříchem? Nebo jiná satisfakční teorie, která vychází z dvorské etiky, tedy ze situace, kdy je dáma někým uražena a její rytíř musí jít obhájit její čest. V tomto vidění světa byl Bůh uražen hříchem a posílá svého Syna, aby obhájil jeho čest tím, že za něj „v boji“ položí život.
A bohužel se podobně občas vysvětluje i naše ospravedlnění. Bůh je náš stvořitel, ale hlavně soudce, zkoumající náš život. A kvůli svým hříchům před jeho spravedlností neobstojíme, naopak: kvůli hříchům jsme odsouzeni k smrti. A proto přijde Ježíš, jeho krev na Kříži nám zajistí potřebnou spravedlnost. Jsme amnestováni, protože Syn ukonejší Otcovu přísnost svou smrtí.
Pokud se lidé někdy trápí, že berou Boží jméno nadarmo, myslím si, že Bůh se trápí, jak právnicky o něm smýšlíme. Vždyť právě Ježíš se dostává do sporu s právnicky uvažujícími farizeji: V sobotu nesmíš uzdravovat! Jak to, že sis neomyl ruce a nádoby? Jak to, že se tvoji učedníci nepostí? Jak to, že stoluješ s nečistými celníky? – Kam se nám vytratilo Ježíšovo podobenství o milosrdném Otci?
Už je to takřka „heryánovsky“ známá věc s prvními Ježíšovými slovy: „Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království.“ Doopravdy to znamená: „Opatrně, jdeš špatným směrem, vrať se zpátky k mému Otci…“ Ale my jsme to nahradili spojením „čiňte pokání“, vlastně: „dělejte si násilí“, „trestejte se“. A tak místo Boží lásky a návratu k ní se hlavním tématem stává hřích… Ale jak mohu vůbec vyjít z hříchu, když nebudu nejdřív fascinován dobrým Bohem?
Autor Listu Židům ve dvanácté kapitole zápasí o svůj obraz Boha. Představuje ho jako přísného otce, který trestá, vychovává pevnou rukou, kárá, až se výchova zdá bolestnou. Jasně, mluví k lidem hebrejsky uvažujícím, kteří mají farizejskou formaci, mluví jejich jazykem, aby je nakonec přivedl k Ježíšovi a jeho Evangeliu. Ale jako bývalí pohané si snad tuto cestu můžeme ušetřit.
Dívejme se na to, jaký je Ježíšův Bůh, jak je krásný Otec, jak je něžný Duch svatý, a až pak řešme, že jsme slabí a hříšní. Jen tak naše srdce bez obav či beze strachu zatouží, aby nás Boží milosrdenství zachránilo. Ještě dodejme, že vztah k Bohu a k člověku jsou spojité nádoby…
Jak nám tato kazatelská úvaha souvisí s postem? Někdy jsme zachváceni heroismem: jaký půst si naordinujeme, jak my budeme bojovat sami se sebou či proti hříchu a že se tímto bojem zalíbíme Bohu. V tu chvíli z Hospodina děláme přísného hodnotitele našeho snažení, popř. z něj vytváříme diváka na tribuně, diváka, který je tady jen proto, aby se díval na náš „sportovní výkon“, a od kterého očekáváme pouze obdivný potlesk. Ale my se máme vrátit k Otci! Kéž bychom se zahleděli do jeho krásy, kéž bychom se nechali zahanbit jeho odpuštěním, nechali si uzdravit srdce… Stali se obdarovatelnými…
K tomu ať směřuje naše postní úsilí: ne k výkonu, ale k proměně vztahů, k proměně našeho obrazu, který máme o Bohu a o lidech. Přeji vám najít nějaký způsob, nějakou fintu, která nás přivede ke kapitulaci před dobrým Bohem. Jistěže to může být půst, modlitba, almužna. Ale jako cesta, ne jako cíl…
Čím dál víc objevuji, jak má Bůh pochopení pro naši slabost, když mu řekneme, že ho potřebujeme. Přeji vám tedy „půst obrácení“, „půst láskyplného návratu“ do Otcovy blízkosti, do jeho náruče, a též „půst vděčnosti a vzájemné solidarity“.
[23. února 2021]