Dva noví blahoslavení

Novinky, Praha - Hradčany /

4. června 2022 budou v Bejrútu prohlášeni za blahoslavené dva naši spolubratři – oběti největší genocidy křesťanů ve 20. století. K této příležitosti nám náš generální ministr napsal okružní list, v němž jsou i velmi zajímavé postřehy o době, v níž žili.

Prot. N. 00233/22

Všem bratřím Řádu

do jejich sídel

Tomáš a Leonard z Baabdathu, kapucínští kněží

misionáři a mučedníci

Drazí bratři,

Pán ať vás obdaří svým pokojem!

  1. „Svatost je nejkrásnější tváří církve“ (papež František, Gaudete et Exsultate, 9). Uprostřed temné doby, kterou dnešní svět zažívá už více než dva roky a tváří v tvář nejisté budoucnosti nám Pán velkoryse nabízí dva nové blahoslavené: Tomáše a Leonarda z Baabdathu. Pocházejí z biblické země – zajisté – ale také z oblasti světa, která znala jen války a pronásledování. Libanon, tato malá země, která již Řádu darovala blahoslaveného Abouna Yaaqouba (Jakuba z Ghaziru), hlasatele kříže, bude mít radost oslavit blahořečení dalších dvou kapucínů, mučedníků a misionářů, a to letošního 4. června 2022 v Bejrútu. Kdo jsou tito dva noví blahoslavení Libanonci, kteří přicházejí, aby nás v této krizi, kterou prochází jejich země, náš Řád i celý svět, povzbudili?

Životopisný profil

  1. Géries (Jiří) Saleh, budoucí bratr Tomáš, se narodil 3. května 1879 v Baabdathu, vesnici na libanonské hoře. Byl pátým dítětem maronitské rodiny se šesti dětmi. 17. listopadu 1881, se ve stejné vesnici narodil i Youssef (Josef) Oueiss, který si pak změnil příjmenína Melki. Byl sedmým dítětem maronitské rodiny s jedenácti dětmi. Oba byli pokřtěni a vyrůstali v Baabdathu, když série událostí vesnici rozdělila. Velká část rodin vesnice, která se cítila být utiskována, se obrátila nejprve na státní úřady a pak i na církevní, ale nadarmo. Skupina se nejprve připojila na několik měsíců k protestantům, než byli na zásah Apoštolského stolce přijati do latinské církve. Z Bejrútu přijeli kapucíni, aby je přijali, ale především, aby zmírnili napětí. Mezi těmito rodinami byly i rodiny Gériese a Youssefa. Pár měsíců nato, 19. listopadu 1893, přijali tito mladí adolescenti svátost biřmování v latinské církvi.

  2. Spolu s dalšími kamarády z Baabdathu, byli oba mladíci osloveni příkladem kapucínů, což tehdy byli Italové, a zvolili si být misionáři jako oni. Po přípravě byli posláni do malého semináře svatého Štěpána v Istanbulu, který patřil Orientálnímu apoštolskému institutu. Tento institut byl zřízen pro formaci misionářů, kteří byli určeni pro Východ. Zatímco blahoslavený Abouna Yaaqoub dokončoval svůj noviciát v Ghaziru v Libanonu, spolu s kapucíny z Lyonské provincie, těchto pět mladíků opustilo všechno a beze strachu vypluli do Istanbulu, kam dorazili 28. dubna 1895. V různých regionech Turecka, včetně Istanbulu, už v prosinci 1894 vypuklo pronásledování křesťanů, obzvláště těch arménských.

  3. Během čtyř let školního studia byli přijati do Třetího františkánského řádu, jak to bylo v tomto semináři zvykem. Pak, 2. července 1899 vstoupili do noviciátu: Géries přijal jméno bratr Tomáš Akvinský a Youssef se stal bratrem Leonardem z Porto Maurizio. Poté, co složili prosté sliby, studovali šest let filozofii a teologii v Bugià, blízko Smyrny, což náleželo ke stejnému institutu. Na kněze byli vysvěceni 4. prosince 1904, když se jejich konvent připravoval na velké oslavy zlatého výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném početí! 23. dubna 1906 složili misionářskou zkoušku a byli určeni pro misii v Mezopotámii, která byla tehdy svěřena Lyonské provincii. Než se odebrali do Mardinu v Mezopotámii, mohli navštívit Baabdath, svou rodnou vesnici.

  4. Zde otec Tomáš vykovával apologetickou činnost ve styku s protestanty a syrskými pravoslavnými – podle eklesiologie té doby – věnoval se také katechezi, školní výuce, kazatelské a zpovědní činnosti. P. Leonard řídil školu, animoval Třetí františkánský řád a hlásal Slovo Boží, a to horlivě a vytrvale. Oba noví misionáři odváděli velmi dobré dílo s dětmi a mládeží. Navzdory jistým kritikám byli ve své službě velmi kreativní – divadlo, poezie, biblické hry atd.

  5. Poprvé byl otec Tomáš oddělen od svého druha, otce Leonarda, po třinácti letech – v říjnu 1908. Od té chvíle byly jejich životní osudy nezávislé jeden na druhém. P. Tomáš byl tehdy přeložen do Kharputu v Malé Arménii, dva roky poté do Diarbekiru v Mezopotámii. Nadále houževnatě obhajoval víru, vyučoval, věnoval se katechezi, vedl školu a doprovázel Třetí řád. Podruhé a naposledy se ocitl v Libanonu, když vypukla první světová válka. Načež v dopisu své rodině napsal: „Strach se dotýká vás všech i mě. Ale k čemu je obávat se, když ani vlas z naší hlavy nespadne, aniž by to vůle Boží chtěla?“ Pak obnovuje svou důvěru k Bohu: „Můj život pochází od Boha. Může si ho vzít, kdy bude chtít.“

  6. Otec Leonard, který byl v Mardinu, viděl, že jeho zdraví se v průběhu čtyř let zhoršilo. Byl tedy nucen si odpočinout roku 1910 v Mamuret-ul-Azizu v Malé Arménii, a pak – o rok později naposledy v Baabdathu, než byl ustanoven do Orfy. Na začátku první světové války je znovu v Mardinu s osmdesátiletým italským misionářem, otcem Danielem. 5. prosince 1914 vtrhli vojáci do kapucínského kostela, ale otec Leonard měl čas schovat Nejsvětější Svátost u blízkého Arména. Chtěl pak doprovodit sestry františkánky do bezpečnějšího města, ale místo toho se rozhodl zůstat v Mardinu, a to jen z lásky k otci Danielovi, který nebyl schopen odjet. Byl připraven na všechno.

  7. 3. června 1915 začalo hromadné zatýkání křesťanů – mezi nimi byl i arménský katolický biskup, blahoslavený Ignác Maloyan, a jeho kněží. Pak, 5. června došlo na otce Leonarda, který byl brutálně mučen, když opakovaně odmítal nabídku, že si může zachránit život, když konvertuje k islámu. Během této doby uvěznění se vězení stalo katedrálou, kde se modlilo, zpovídalo a sloužily se mše. 10. června 1915 byl P. Leonard odveden pryč spolu s dalšími 416 lidmi v prvním konvoji do Diarbekiru. Měl tu čest být v čele průvodu. Během této cesty dostal biskup od policejního komisaře dovolení zastavit se k poslední modlitbě: proměnil chléb a nechal rozdávat přijímání. Poté, co znovu odmítli konvertovat k islámu, byli všichni zmasakrováni a jejich těla byla naházena do jam a děr.

  8. Mezitím byl 22. prosince 1914 P. Tomáš spolu s jedním spolubratrem vyhnán z Diarbekiru a našel útočiště v Orfě. Po Velikonocích začal vycházet najevo plán na vyhlazení křesťanů v Orfě: byli pozabíjeni vojáci, významné osobnosti i kněží všech křesťanských vyznání. Tak i jeden arménský katolický kněz, který hledal útočiště, nebyl přijat nikde jinde než u kapucínů. Kvardián a otec Tomáš prokázali hrdinskou lásku, když mu poskytli útočiště. 24. září 1916 byl arménský kněz uvězněn a konvent byl prohledán: mezi nalezenými předměty byla také malá pistole nalezená – jak se tvrdilo – v pokoji otce Tomáše. Tato zbraň posloužila jako důkaz před válečným soudem, aby byl odsouzen k smrti. V této době každý den prosil Krista v Eucharistii, aby arménskému knězi odebral utrpení a daroval je jemu.

  9. Tři měsíce poté, byl se svými druhy zatčen a v zimě v dešti poslán, aby se hlásil v Marascu. Byl týrán, ponižován, ponechán o hladu a držen ve špinavých vězeních, takže nakonec z vysílení dostal i tyfus. Když přijeli do Marascu, jeho druhům nebylo dovoleno zavolat lékaře, než až po třech dnech a díky zásahu jednoho holandského františkána, který mu uděloval poslední svátosti, ale to už bylo pozdě! Zemřel 18. ledna 1917, když utěšoval bratry, kteří pro něho plakali: „Nebojím se smrti. Proč bych se měl bát? Není to náš milosrdný Otec, který nás bude soudit? Proč nyní trpíme, ne-li pro jeho lásku?“

Velmi aktuální poselství

  1. Při vytváření nových návrhů, abychom odpověděli na výzvy, kterým náš Řád musí čelit, máme mnohdy dojem, že musíme vymýšlet nové způsoby. Často jde o odvahu, která schází, když vidíme neochotu vydat je jinou cestou. Život blahoslavených Tomáše a Leonarda mi obzvláště připomíná tři aktuální témata našeho kapucínského řádu: formaci, misie a absolutní důvěru k Bohu.

  2. Zmenšující se počet bratří nás v mnohých částech světa donutil myslet na spolupráci ve formaci a někdy i na společný noviciát. Tváří v tvář krizi povolání na konci XIX. století náš Řád založil Orientální apoštolský institut, který měl své stanovy, svůj jazyk, své formátory, svůj formační plán atd. Kandidáti pocházeli z různých zemí (z Německa, Arménie, Bulharska, Řecka, Itálie, Libanonu, Turecka atd.) a byli určeni k tomu, aby šli tam, kde to bylo zapotřebí. Stačí si přečíst výroční zprávy v našich Analectech, abychom si to uvědomili. Jaký byl výsledek? Nejen, že to dalo Řádu mnoho bratří, ale přineslo to i plody svatosti: blahoslavení Tomáš a Leonard i jejich druh, služebník Boží Mons. Cyril Zohrabian, všichni byli hrdí na to, že patřili k tomuto institutu.

  3. Ve svém listu Řádu na začátku nového šestiletí (Děkujme Pánu!), jsem vyzval „celý Řád, abychom začali uvažovat o misijním rozměru našeho života“ (č. 54). Pán nám v tomto roce dává dva blahoslavené, kteří nebyli jen mučedníky, ale také dvěma mladými misionáři. Mezi podmínkami pro přijetí mladých do Orientálního apoštolského institutu byla kromě řeholního povolání i touha být misionářem. Už od počátku měli chlapci před očima misijní poslání institutu. Než byli přijati do noviciátu, museli vyjádřit svou vůli zasvětit se misiím v zahraničí. Následně, před časnými sliby a před věčnými sliby podepisovali dokument, v němž se zavazovali, že se oddají misiím bez nároku na návrat do své vlasti. Tito mladíci opouštěli s odvahou všechno, aniž by se ohlíželi zpět: rodiny, přátele, kulturní prostředí, zemi, jazyk… Opouštěli všechno a celým srdcem a velkoryse se zasvěcovali misii, aniž by něco požadovali či nárokovali. Toto vše jim bylo jasné už od začátku jejich procesu rozlišování a formace. „Jsem velmi zaneprázdněn, ale také velmi šťastný“, psal Leonard svému generálnímu ministrovi na začátku svého misijního působení. Den nato píše Tomáš: „Boží milosrdenství nám k našemu štěstí darovalo misii v Mezopotámii.“ Radost probleskuje ze všech jejich listů: radost, že jsou misionáři, navzdory všem problémům a pronásledování. Blahoslavení Tomáš a Leonard nás nutí k tomu, abychom si rozmysleli, jak už od prvního kontaktu budeme našim mladým kandidátům prezentovat kapucínské povolání.

  4. Okolnosti, v nichž žili blahoslavení Tomáš a Leonard nebyly lepší než ty naše: genocida křesťanů v Libanonu (1860), v Turecku (1894-1896; 1909; 1915-1916), italsko – turecká válka o Libyi (1911- 1912), balkánské války (1912-1913) a nakonec první světová válka. V této velmi obtížné situaci psal Tomáš generálnímu ministrovi: „Musíme se jen odevzdat do rukou milosrdného Boha“; „Nevíme, co je pro nás připraveno a co má pro nás v záloze Boží prozřetelnost. Ať se stane jeho svatá vůle“; „Mějme víru v Toho, který řekl: důvěřujte, já jsem přemohl svět“. Leonardův postoj byl stejný: „Bůh ať co nejdříve ukončí tuto válku, příčinu mnohého zla“; „Jsme zcela v rukou Božích. Ať se stane jeho svatá vůle.“ Jejich příklad nás povzbuzuje k absolutní důvěře v Boha v obtížné situaci, kterou prochází náš svět a tváří v tvář početnímu úbytku našeho Řádu v některých oblastech světa. Důvěra k Bohu je mírou naší víry v Něho. Tváří v tvář všem problémům a válkám opakujme s P. Tomášem: „Mám naprostou důvěru, dobrý Bůh nás neopustí“.

  1. Moji drazí bratři, oba blahoslavení Tomáš a Leonard, zabití in odium fidei (z nenávisti k víře), během nejhorší genocidy XX. století jsou obdivuhodným příkladem lásky a bratrského sebezáporu. Uprostřed tohoto pronásledování, které mělo na svědomí dva miliony obětí, ten první se obětoval za jednoho arménského kněze, ten druhý za spolubratra. Blahoslavení Tomáš a Leonard ať vyprosí všem bratřím Řádu misijní horlivost, kterou žili a hrdinskou lásku, která je vedla k tomu, aby se úplně vydali. I když se stále modlím za Ukrajinu, mé myšlenky patří především bratřím z generální kustodie Středního Východu, která je na území dvou států, Libanonu a Sýrie, které jsou zkoušeny válkami a ekonomickými, politickými a sociálními krizemi. Příklad blahoslavených Tomáše a Leonarda, spolu s příkladem Abouna Yaaqouba, ať jim pomáhá, aby se zcela odevzdali do rukou Páně a kéž „Bůh ukončí tento stav věcí“, jak to psal P. Leonard.

S bratrským pozdravem,

Br. Roberto Genuin, OFMCap.

generální ministr

Řím, 24. dubna 2022

Neděle Božího milosrdenství

Svátek sv. Fidela ze Sigmaringen

prvomučedníka Propaganda Fide

Přejít nahoru