Umile da Genova (1898–1969)
Umile da Genova (občanským jménem Giovanni Bonzi) zakladatel Malých služebnic Dítěte Ježíše a akce »Františkánský úsměv« se narodil dne 21. dubna 1898 v Janově a zemřel tamtéž dne 9. února 1969.
Byl druhorozeným dítětem Antonia Bonzi a Lavinie Podestà. Pokřtěn byl ve farnosti S. Maria Immacolata v Janově 23. dubna 1898. Jeho křestní jméno bylo Giuseppe Giovanni.
V letech 1906 až 1910 chodil do školy při Institutu Emanuele Celeste di Genova a pak studoval na technické škole Ugolino Vivaldi. Zde získal roku 1916 diplom z obchodní ekonomiky a pak pracoval v bance Credito Italiano di Genova a následně v Cassa di Risparmio-Monte di Pietà di Genova.
Boží služebník již od mládí projevoval neobyčejnou duchovní vnímavost a jeho duše hledala Boha. Mezi patnáctým a dvacátým rokem se v něm začala formovat touha vstoupit do Řádu menších bratří kapucínů, který dobře znal díky bratru Taddeovi Cambiaso da San Cipriano, což byl bratr almužník. Dne 15. srpna 1918 zahájil rok noviciátu a přijal jméno bratr Humilis z Janova. Po složení prvních slibů 16. srpna 1919 byl poslán do kláštera Janov-Quarto ke studiu filozofie a poté do kláštera Janov-S. Bernardino na teologii. Věčné sliby složil 17. září 1922 a na kněze byl vysvěcen 25. ledna 1925. Pak byl vyslán do Říma, kde 17. října 1927 získal doktorát z filozofie na Papežské akademii sv. Tomáše a 2. července 1928 doktorát z teologie na Papežské gregoriánské univerzitě.
Po návratu do své provincie začal vyučovat na Kapucínském teologickém studiu, psal teologické spisy, zejména o mystické zkušenosti svaté Kateřiny z Janova, a vykonával kazatelskou službu.
Jeho poklidný život profesora narušily tragické události druhé světové války a poválečného období. Město bylo zničeno krutým bombardováním. Uprostřed trosek uviděl Boží služebník bloudit osiřelé hladovějící a traumatizované děti bez domova a soucitně je začal shromažďovat v janovském klášteře San Barnaba. V onom tragickém roce 1945 se zrodilo to, co se později stalo dílem Františkánského úsměvu, které se rozvinulo do různých domovů, škol a dílen s cílem přijímat osiřelé děti a připravovat mladé lidi pro jejich budoucí práci. Během 23 let, kdy vedl Františkánský úsměv, chodil žebrat do janovských ulic, všemi oblíbený a vítaný.
Dne 10. července 1948 kardinál Giuseppe Siri uznal Františkánský úsměv jako církevní nadaci, která byla následujícího roku uznána i v civilní rovině. Františkánský úsměv tak fakticky podléhal diecéznímu ordináři a stal se nezávislým na kapucínské řádové provincii. Postavení služebníka Božího, závislého na kardinálu Siriovi a zároveň spojeného s kapucíny, jelikož byl řeholník, vytvářelo momenty napětí s řeholními představenými a bratry. Mezitím se dílo s pomocí bratří a dobrodinců rozšířilo a byly otevřeny domy v Janově, Savoně a La Spezii.
Pro službu Františkánskému úsměvu založil bratr Umile roku 1946 Malé služebnice Dítěte Ježíše a za stejným účelem inicioval také založení semináře, který však úplně nedozrál. V každém ze svých dopisů psal bratr Umile velkými písmeny: JEN BŮH A JEHO LÁSKA, čímž dával najevo, že láska k Bohu je životním středem jeho života, jeho konání i jeho modlitby.
Při následování sv. Františka z Assisi, chudého a pokorného, a v dramatické zkušenosti ran, které zanechala druhá světová válka, přilnul k vůli Boha, který ho volal ke konkrétní lásce k bližnímu. A on, který kdysi vyučoval teologii, se nyní zcela a na plný úvazek ponořil do ran těch nevinných dětí, které trpěly násilím a sobectvím dospělých, aby jim dal budoucnost a vrátil jim život. Neopustil prostředí, které bylo do té doby jeho hlavním závazkem, ale využil je k formování nové generace lidí otevřených naději a budoucích budovatelů míru.
Od roku 1967 začal mít vážné zdravotní problémy, které ho postupně oslabovaly, takže se mu velmi špatně chodilo. Dne 8. září 1968 si zlomil rameno a v tomto stavu chtěl být počátkem roku 1969 přeložen do Villa Santa Chiara, dříve Villa Piuma, prvního a hlavního sídla Františkánského úsměvu. Zde 9. února 1969 zemřel obklopen malými sestrami a svými nejbližšími spolupracovníky.