Závěť sv. Františka je považována za text, který nejvíce vystihuje originalitu Františkovy osobnosti. Vznikla těsně před jeho smrtí, kdy se již nacházel v Porciunkuli. Jelikož ji světec přímo diktoval, má jednoduchý sloh a minimum biblických citací. Při pozorné četbě zjistíme, jak František často zdůrazňuje božskou inspiraci svého povolání, vzniku bratrského společenství i celého svého života. Také protestuje proti nešvarům, které se už tehdy v jeho Řádě projevovaly. Náš světec přijímá už i domy a kostely, ale pod podmínkou, že odpovídají chudobě a že si je bratři nepřivlastňují. V druhé polovině je nesmírně tvrdý, když mluví o poslušnosti, což je jeho protest proti těm bratřím, kteří evangelní svobodu (danou jím samotným) zneužívali. Nicméně vymáhání poslušnosti nebylo nikdy v Řádě jím navrhovaným způsobem praktikováno. Závěrem sám František vysvětluje, čím má tato jeho poslední vůle být – ne novou řeholí ani jejím komentářem, ale povzbuzením ke katoličtějšímu zachovávání Řehole. Tento text je nesmírně důležitý pro pochopení ostatních Františkových spisů a jejich interpretaci. V rukopisné tradici je tento text různými způsoby uváděn jako závěť sv. Františka, např.: Závěť blaženého Františka.
1 Pán dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal konat pokání: neboť když jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpkým vidět malomocné. 2 A sám Pán mě přivedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. 3 A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo hořkým, změnilo se mi ve sladkost duše i těla; a pak jsem [ještě] chvíli otálel a opustil jsem svět.
4 Pán mi dal v kostelích takovou víru, že jsem se takto jednoduše modlil a říkal: 5 „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, klaníme se i [směrem] ke všem tvým kostelům na celém světě a chválíme tě, neboť svým svatým křížem jsi vykoupil svět[1].“
6 Potom mi Pán dal a dává takovou víru v kněze, kteří žijí podle zásad svaté římské církve, pro jejich svěcení, že i kdyby mě pronásledovali, chci se na ně obracet. 7 A kdybych měl takovou moudrost, jakou měl Šalamoun[2], a nalezl bych chudičké kněze tohoto světa, nechci kázat ve farnostech, kde přebývají, proti jejich vůli. 8 A jich i všech ostatních se chci bát, milovat je a ctít je jako své pány. 9 A nechci uvažovat o jejich hříchu, protože v nich rozeznávám Syna Božího a jsou mými pány. 10 A činím to proto, že nevidím tělesně na tomto světě z nejvyššího Syna Božího nic než jeho nejsvětější tělo a nejsvětější krev, které oni přijímají a jen oni vysluhují ostatním. 11 A chci, aby tato nejsvětější tajemství byla nade všechno ctěna, uctívána a na vzácných místech uchovávána. 12 A kdekoliv najdu na nedůstojných místech nejsvětější jména a jeho psaná slova, chci [je] posbírat a žádám, aby byla posbírána a umístěna na čestném místě[3]. 13 A všechny teology a ty, kteří [nám] slouží nejsvětějšími božskými slovy, máme ctít a vážit si jich jako těch, kteří nám dávají ducha a život[4].
14 A když mi Pán dal bratry, nikdo mi neukazoval, co mám dělat, ale sám Nejvyšší mi zjevil, že mám žít podle svatého evangelia. 15 To jsem několika slovy a jednoduše nechal napsat a pan papež mi to potvrdil. 16 A ti, kteří přicházeli, aby přijali [tento způsob] života, vše, co mohli mít, dávali chudým; spokojili se s jedním hábitem, uvnitř i vně záplatovaným, s cingulem a kalhotami. 17 A nechtěli jsme mít víc. 18 Modlili jsme se oficium: klerici tak, jako ostatní klerici, laici se modlili Otče náš[5]. A velmi rádi jsme pobývali v kostelích. 19 Byli jsme nevzdělaní a podřízeni všem. 20 Já jsem pracoval vlastníma rukama[6] a chci pracovat; a také rozhodně chci, aby i všichni ostatní bratři pracovali, a to na takové práci, která je čestná. 21 Kdo to neumí, ať se to naučí ne proto, aby toužili přijímat odměnu za práci, ale pro [dobrý] příklad a kvůli odstranění zahálky. 22 A kdyby nám nebyla dána odměna za práci, utečme se ke stolu Páně a žádejme almužnu dům od domu. 23 Pán mi zjevil, že jako pozdrav máme říkat: „Pán ať ti dá pokoj!“[7]
24 Bratři ať si dávají pozor, aby vůbec nepřijímali ani kostely, ani chudičké příbytky, ani nic, co se pro ně staví, pokud by to nebylo podle svaté chudoby, kterou jsme v Řeholi slíbili, a aby se tam vždy chovali jako cizinci a poutníci[8]. 25 Pod poslušností přísně přikazuji všem bratřím, ať jsou kdekoliv, aby se neodvážili požádat o nějakou listinu u římské kurie ani sami, ani prostřednictvím jiného, a to ani pro kostel, ani pro žádné jiné místo, ani pod záminkou kázání, ani kvůli pronásledování, [kterým trpí] jejich těla. 26 Ale když někde nebudou přijati, ať odejdou do jiné[9] země, aby s Božím požehnáním činili pokání[10].
27 Rozhodně chci poslouchat generálního ministra tohoto bratrského společenství a také kvardiána, kterého mi bude chtít dát. 28 A tak chci být zajatcem v jeho rukách, abych nemohl chodit ani konat proti poslušnosti a jeho vůli, protože je mým pánem. 29 Ačkoliv jsem prostý a nemocný, přece vždy chci mít klerika, který by mi konal oficium, jak je obsaženo v Řeholi.
30 A všichni ostatní bratři jsou [také] tak povinni poslouchat své kvardiány a konat oficium podle Řehole. 31 A pokud by se našli nějací, kteří nekonají oficium podle Řehole, a chtějí ho nějak obměňovat, nebo kteří nejsou katolíci, všichni bratři, ať jsou kdekoliv, jsou pod poslušností zavázáni, když někoho z nich objeví, předvést ho nejbližšímu kustodovi toho místa, v němž ho nalezli. 32 A kustod je přísně pod poslušností zavázán střežit ho tak jako vězně ve dne i v noci, aby se nemohl vysmeknout z jeho rukou, dokud ho osobně nepředá do rukou svého ministra. 33 A ministr je přísně a pod poslušností zavázán poslat ho prostřednictvím takových bratří, kteří by ho dnem i nocí střežili jako vězně, dokud by ho nepředvedli před ostijského pána[11], který je pánem, ochráncem a napravovatelem celého bratrského společenství.
34 A bratři ať neříkají: „Toto je jiná řehole“, protože tohle je připomínka, napomenutí, povzbuzení a moje závěť, kterou já, maličký bratr František, dávám vám, svým požehnaným bratřím, proto, abychom Řeholi, kterou jsme Pánu slíbili, katoličtěji zachovávali.
35 Generální ministr a všichni ostatní ministři a kustodi jsou pod poslušností zavázáni k těmto slovům nic nepřidávat ani z nich nic neubírat[12]. 36 Ať mají vždy tento spisek u sebe spolu s Řeholí. 37 A na všech kapitulách, které konají, když čtou Řeholi, ať čtou také tato slova. 38 Všem svým bratřím, klerikům i laikům, přikazuji přísně pod poslušností, aby nepřidávali poznámky k Řeholi ani k těmto slovům a neříkali: „Tak je třeba je chápat“. 39 Ale jako mně dal Pán prostě a jasně vyslovit a napsat Řeholi i tato slova, tak prostě a bez poznámek je chápejte a svatým jednáním je zachovávejte až do konce.
40 A kdokoli je bude zachovávat, ať je v nebi naplněn požehnáním nejvyššího Otce a na zemi ať je naplněn požehnáním jeho milovaného Syna spolu s nejsvětějším Duchem Utěšitelem a se všemi nebeskými silami a všemi svatými. 41 A já, maličký bratr František, váš služebník, nakolik mohu, potvrzuji vám uvnitř i navenek toto nejsvětější požehnání.
[1] 1Cel 45 nám podává zprávu o tom, jak Františkovi spolubratři tuto modlitbu praktikovali: Kdekoli spatřili kostel, třebaže byli daleko a mohli ho spatřit jen z dálky, sklonili se hluboce až k zemi směrem, kde stál kostel, a sklonění tělem i duší projevili úctu a modlili se k Všemohoucímu slovy: „Klaníme se ti, Kriste, a [klaníme se i směrem] ke všem tvým kostelům,« jak je tomu svatý otec naučil.“ Kdo ví, zda k tomuto způsobu modlitby sv. Františka neinspiroval islámský svět?
[3] Šlo především o tabulky, které kněží používali při mši a měli na nich napsaná konsekrační slova.
