Prosebná modlitba

Někdy možná máme problém s tím jak, proč a zač se vlastně modlit. Na drtivou většinu našich otázek a pochyb už někdo odpověděl. Byl to církevní otec, sv. Augustin (345- 430), který ve svém Listu Probě (napsaném někdy po roce 411) píše:

Nač se rozptylujeme vším možným a klademe si otázku, oč se modlit? Proč se bojíme, že bychom se třeba mohli modlit nepatřičně, a neřekneme raději slova žalmu: Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. Tam se přece všechny dny naplňují bez přicházení a pomíjení, začátek jednoho není koncem druhého; všechny jsou zároveň a bez konce, neboť ani život, jemuž ty dny patří, nemá konec.
Abychom dosáhli tohoto blaženého života, sám pravý Život nás naučil se modlit: ne mnohomluvně, jako kdybychom měli být vyslyšeni tím spíš, čím budeme upovídanější – vždyť se modlíme k tomu, který, jak říká Pán, ví, co potřebujeme, dříve než ho o to požádáme.
Můžeme se ptát, proč nás učí modlit, když zná naše potřeby dříve, než ho o něco poprosíme. Tato otázka by nás mohla dráždit, kdybychom se nedovtípili, že náš Pán a Bůh tím nechce poznávat naši vůli, tu přece nemůže neznat, ale že se v modlitbách rozněcuje naše touha, jíž můžeme obsáhnout to, co se nám Bůh chystá dát. Neboť je to něco ohromného, my však jsme malí a pro přijetí tohoto daru je v nás těsno. Proto se nám říká: Otevřte dokořán srdce, nespřáhejte se s nevěřícími.
Tímto ohromným darem je něco, co oko nevidělo, neboť to není barva, ani ucho neslyšelo, neboť to není zvuk, ani nevstoupilo do lidského srdce, neboť srdce člověka má naopak vystoupit k němu; a my jsme s to jej obsáhnout tím víc, čím víc a čím věrněji v něj věříme, čím pevněji v něj doufáme a čím horoucněji po něm toužíme.
Právě v této víře, naději a lásce se tedy nepřetržitě modlíme svou ustavičnou touhou. Avšak v určitých hodinách a dobách prosíme Boha také slovy, abychom se těmito znameními věcí sami povzbuzovali, abychom si sami uvědomovali, nakolik jsme v této touze pokročili a abychom se sami ještě více pobízeli k jejímu rozněcování. Neboť čím vřelejší je láska, tím velkolepější je to, co působí. Říká-li tedy apoštol: Bez přestání se modlete, neznamená to nic jiného než: bez ustání mějte touhu po blaženém životě; což není žádný jiný život než život věčný, a žádejte si ho od toho, který jediný ho může dát.
Máme ustavičně toužit po blaženém životě od Pána Boha a ustavičně se modlit. Přesto však v určitých hodinách přestáváme myslet na ostatní starosti a činnosti, které pomáhají tu touhu rozněcovat, a plně se věnujeme modlitbě; slovy modlitby si připomínáme, jak máme usilovat o to, po čem toužíme: aby touha, která se v nás rozhořela, zase neochladla nebo úplně neuhasla, kdybychom ji častěji nerozdmýchávali.
Říká-li proto apoštol: Předkládejte Bohu své prosby, nelze to chápat tak, že by se Bůh s nimi teprve seznamoval – zná je přece dobře, dřív než jsou vyřčeny – to nám se stávají u Boha známými, když je totiž trpělivě předkládáme Bohu, místo abychom o nich dlouze vykládali lidem.
Přitom ovšem není špatné ani neužitečné modlit se dlouho, má-li člověk čas, to jest, když mu v tom nebrání jiné oprávněné a nutné povinnosti – třebaže i při nich se máme ustavičně modlit, jak jsem již řekl, onou vřelou touhou. Ale ani delší modlení neznamená ještě modlit se mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho slov, a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Dokonce o samém Pánu je psáno, že strávil celou noc na modlitbách a že se často dlouho modlil. Což nám tak nedával příklad v čase náležitý prosebník a zároveň s Otcem vyslyšitel věčný?
Bratři v Egyptě se prý modlí často, avšak jejich modlitby jsou kratičké, jakoby spěšně vystřelované, aby bdělá a zbystřená pozornost, která je při modlitbě ze všeho nejpotřebnější, protahováním neochabla a neotupěla. Tím nám opět jasně ukazují, že tuto pozornost nemáme ani přepínat, pokud už to nemůžeme vydržet, ani ji narušovat, pokud bychom ještě vydržet mohli.
Modlitba se tedy má varovat mnoha slov, ne však mnoha proseb, pokud trvá soustředěná pozornost. Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem. Děje se to tedy spíše povzdechem než slovy, spíše pláčem než oslovením. Vždyť naše slzy shromažďuje před svou tvář, a naše vzdychání není skrytépřed tím, jenž všechno stvořil skrze své Slovo a lidská slova nepotřebuje.
Potřebujeme slova, abychom si sami připomněli a ujasnili, oč vlastně prosíme; ne že bychom si mysleli, že je třeba Pána poučovat nebo přemlouvat.
Když tedy říkáme: Posvěť se jméno tvé, připomínáme si, že máme toužit, aby jeho jméno, které je vždy svaté, bylo jako svaté chováno také u lidí, to jest, aby jím lidé nepohrdali. Takže to není něco k prospěchu Božímu, ale lidskému.
A tím, že říkáme: Přijď království tvé – to přece rozhodně přijde, ať chceme či nechceme-probouzíme v sobě touhu, aby toto království přišlo k nám a abychom v něm směli kralovat.
Když říkáme: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi, vyprošujeme si od Boha poslušnost: aby se v nás děla jeho vůle tak, jak ji činí jeho andělé na nebesích.
Když říkáme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes, pak toto dnes znamená v tomto čase. Prosíme tím jednak o základní živobytí, které zahrnujeme pod jméno chleba, jenž tvoří jeho nejdůležitější část, jednak o svátost věřících, která je v tomto čase rovněž nutná, ne ovšem k dosažení pozemského štěstí, ale blaženosti věčné.
Když říkáme: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, připomínáme si nejen, oč máme prosit, ale také, co máme dělat, abychom mohli být vyslyšeni.
Když říkáme: Neuveď nás v pokušení, připomínáme si, že musíme prosit, aby nás neopustila Boží pomoc a my se nedali oklamat nějakým pokušením a nepřivolili mu anebo mu ze slabosti nepodlehli.
Když říkáme: Zbav nás od zlého, připomínáme si, že ještě nejsme v onom dobru, kde nebudeme trpět žádným zlem. Tato poslední prosba modlitby Páně je vlastně tak široká, že ať se křesťan octne v jakémkoli soužení, může do ní vložit všechen svůj nářek a vylít všechny své slzy. Touto prosbou může svou modlitbu začínat, v ní může setrvávat a jí opět skončit.
Právě těmito slovy bylo tedy žádoucí svěřit naší paměti veškeré záležitosti. Nebo: ať pronášíme jakákoli jiná slova – probouzející a rozjasňující vnitřní vroucnost anebo podporující její růst – neříkáme nic, co by nebylo obsaženo v modlitbě Páně, pokud se ovšem modlíme správně a náležitě. Když ale někdo říká něco, co nelze s touto modlitbou z evangelia sloučit, pak i když se snad nemodlí nepřípustně, přece se modlí, jak ho vede tělo. Proč však bychom vlastně nemohli říci, že je to nepřípustné? Vždyť přece ti, kdo se znovu zrodili z Ducha, se mají modlit, jak je vede Duch.
Někdo kupříkladu říká: Proslav se ve všech národech, jako ses proslavil mezi námi. Nebo: Tvoji proroci ať se ukáží jako spolehliví. Co jiného tím říká než: Posvěť se jméno tvé?
Někdo říká: Mocný Bože, proměň nás, ukaž svou tvář a budeme spaseni. Co jiného tím říká než: Přijď království tvé?
Někdo říká: Řiď mé cesty podle svého slova a ať mi nevládne žádná nepravost. Co jiného tím říká než: Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi?
Někdo říká: Ani bídu, ani bohatství mi nedávej. Co jiného tím říká než: Chléb náš vezdejší dej nám dnes?
Někdo říká: Pamatuj, Hospodine, na Davida a všechnu jeho laskavost. Nebo: Hospodine, jestliže jsem spáchal tyto věci: jestliže lpí na mých rukou nepravost, jestliže jsem vrátil zlo těm, kteří mi oplácejí zlem. Co jiného tím říká než: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům?
Někdo říká: Vyrvi mě z rukou mých nepřátel, Bože, osvoboď mě od těch, kteří se nade mě vypínají. Co jiného tím říká než: Zbav nás od zlého?
I když probereš všechna slova svatých proseb, myslím, že nenajdeš nic, co by nebylo obsaženo a zahrnuto v modlitbě Páně. Je tedy možné se modlit novými a novými slovy, a přesto říkáme stále totéž, nelze si vymyslet něco jiného.
Těmito slovy se máme bez jakýchkoli pochyb modlit za sebe, za své blízké, ale i za cizí, ba i za nepřátele, i když na jednoho myslí naše srdce v modlitbě tak, na druhého jinak, podle toho, jak blízký či vzdálený vztah k němu máme, podle stupně vřelosti našeho citu.
Myslím tedy, že víš, nejen jak se máš modlit, ale také oč máš prosit. Nepoučuji tě však o tom já, nýbrž ten, který to ve své dobrotě naučil nás všechny.
Máme hledat blažený život, o něj máme Boha prosit. Co znamená být blažený? Mnoho lidí už o tom dlouze hovořilo. Ale proč bychom hledali mnoho odpovědí u mnoha lidí? Boží Písmo to říká stručně a pravdivě: Šťastný národ, jehož Bohem je Hospodin. Abychom náleželi k tomuto lidu a mohli dospět k tomu, že budeme patřit na Boha a žít s ním bez konce, máme přikázání, jehož cílem je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z opravdové víry.
V téže trojici stojí místo dobrého svědomí také naděje. Potom jsou to tedy víra, naděje a láska, které vedou k Bohu toho, kdo se modlí, to znamená toho, kdo věří, doufá a touží, a také uvažuje, oč vlastně v modlitbě Páně prosí.
Snad se ještě zeptáš, proč apoštol řekl: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. Těžko si totiž lze myslet, že by on sám anebo ti, k nimž se obracel, neznali modlitbu Páně.
Apoštol ukazuje, že ani on sám není uchráněn této nevědomosti. Nebo snad věděl, oč má prosit, když mu byl dán osten těla, posel satanův, který ho měl srážet, aby se nepovyšoval pro množství zjevení? Třikrát proto prosil Pána, aby mu ho odňal, neboť opravdu nevěděl, jak se má modlit. Potom uslyšel Boží odpověď, proč se nestalo, oč tak veliký muž prosil, a proč by také nebylo dobře, kdyby se tak stalo: Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.
V takových nesnázích, které mohou prospět i uškodit, často nevíme, zač se máme pořádně modlit. A přesto podle obecné lidské touhy prosíme, abychom z toho byli vysvobozeni, neboť jde o něco tvrdého a trudného, a naše slabost to nemůže snést. Musíme však natolik důvěřovat našemu Pánu Bohu, že když nás trápení nezbaví, neměli bychom si myslet, že tedy o nás nedbá, ale spíš bychom měli trpělivě snášet to zlé a doufat, že se obrátí v ještě větší dobro. Tak se totiž síla tím zřejměji projeví ve slabosti. To je psáno proto, aby si snad někdo o sobě příliš nemyslel, až budou vyslyšeny nějaké jeho netrpělivé prosby, ačkoliv by bylo pro něj prospěšnější, kdyby si nic nevymodlil; anebo je to psáno proto, aby se někdo nenechal zdrtit, když vyslyšen nebyl, a aby neztrácel naději v Boží smilování vůči sobě; vždyť možná prosí o něco, co by mu přineslo ještě krutější soužení, nebo by ho snad zdar zkazil a přivedl do záhuby. V takových případech opravdu nevíme, zač se máme modlit.
Dojde-li tedy k něčemu jinému, než oč prosíme, měli bychom to trpělivě snést a za všechno děkovat, a neměli bychom ani v nejmenším pochybovat, že je určitě lépe, když se děje to, co chce Bůh, než co si přejeme my. Takový příklad nám ostatně dal také sám náš Prostředník. Když řekl: Otče, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich, projevil lidskou vůli, kterou přijal, když se stal člověkem; ale vzápětí ji v sobě proměnil a dodal: avšak ne jak já chci, ale jak chceš ty, Otče. Po zásluze se proto poslušností jednoho stali mnozí spravedlivými.
Kdo prosí Pána jen o jedinou věc a o to jediné žádá, prosí s jistotou a bezpečně a nemusí se bát, že by mu mohlo být ke škodě, kdyby to dostal; naopak bez toho jediného mu nic jiného, třeba náležitě vyprošeného, neprospěje. To jediné pak nemůže být nic jiného než jediný pravý a jediný blažený život: abychom navěky viděli u Pána radost, v nesmrtelnosti a neporušitelnosti těla i ducha. Kvůli této jediné věci hledíme nabýt všeho ostatního a nikoli nepatřičně o ně prosíme. Kdo získá tento blažený život, bude mít všechno, co si přeje, a přitom nebude možné, aby si přál nebo měl něco nenáležitého.
Zde je totiž pramen života, po němž nyní máme v modlitbě žízniti, dokud žijeme v naději a zatím nevidíme to, več doufáme, ve stínu Hospodinových křídel, před jehož tváří jsou všechny naše tužby,” abychom se sytili hojností jeho domu a byli napájeni proudem jeho blaha; vždyť u něho je pramen života a v jeho záři vidíme světlo, až se naše touha utiší dobrem a nebude již nic, co bychom s pláčem hledali, ale bude jen to, co s radostí budeme vlastnit.
Protože však jde o pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, ani když o něj v modlitbě prosíme, nevíme, oč se máme vlastně modlit. Neboť nemůžeme-li o něčem ani pomyslet, jaké to je, opravdu to neznáme. Všechno, co nás napadne, můžeme ovšem zamítat, všeho nedbat, všechno odvrhnout, neboť víme, že to není to, co hledáme, ačkoli ještě nevíme, jaké to vlastně je.
Je v nás tedy jakási učená nevědomost, avšak poučená Duchem Božím, který nám pomáhá v naší slabosti. Když totiž apoštol říká: Doufáme-li v něco, co ještě nevidíme, čekáme na to s vytrvalostí, hned také připojuje:Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.
Tomu rozhodně nemůžeme rozumět tak, abychom se domnívali, že svatý Boží Duch, nezměnitelný Bůh v Trojici, jediný Bůh spolu s Otcem a Synem, prosí za křesťany jako někdo od Boha odlišný. Je totiž psáno: Prosí za křesťany, protože působí, aby křesťané prosili. Právě tak jako když je psáno: Hospodin, váš Bůh, vás zkouší, aby poznal, zda ho milujete, a znamená to: aby dal vám poznat. Takže Duch Boží působí, aby se svatí přimlouvali v nevýslovném lkání, neboť jim vnuká touhu po veliké věci, již dosud neznají a kterou trpělivě očekáváme. Vždyť jaképak mluvení, když se touží po něčem, co neznáme? Kdyby však šlo o něco naprosto neznámého, nikdo by po tom nemohl toužit; a zase kdyby to bylo viditelné, už by to nebylo předmětem touhy a nehledalo by se to s pláčem.