SVATÝ CYPRIÁN

O SMRTELNOSTI

ÚVODNÍ POZNÁMKA

Thascius Caecilius Cyprianus, neboli svatý Cyprián, se narodil v severoafrickém městě Kartágu v jedné bohaté pohanské rodině okolo roku 210. O jeho životě se dozvídáme z jeho životopisu, který sepsal jáhen Pontius již v druhé polovině třetího století jako očitý svědek průběhu jeho života¹. Něco lze nalézt i v listech, které sv. Cyprián napsal a také ze zmínek sv. Jeronýma. Vychován byl v pohanské víře a po studiích se stal řečníkem a advokátem. Okolo roku 245 se dostal do hluboké duchovní krize, která vyústila do konverze ke křesťanství. Do církve ho přijal presbyter Caecilius, jehož jméno si vzal sv. Cyprián za křestní jméno.

Jako křesťan pak vynikal chudobou, láskou a oddaností církvi. Po smrti kartáginského biskupa Donáta byl, jak píše Pontius, „ač ještě novokřtěnec, z rozhodnutí Božího a na přání lidu, zvolen do biskupské hodnosti“.

Byl velmi inteligentní, měl hlubokou víru a jako biskup se musel vypořádat i s otázkou, zda přijímat zpět do církve ty, kteří během pronásledování zapřeli víru. On je po delším kajícím období zpět přijímal.

Roku 252 se ocitl tváří v tvář situaci, kdy jako pastýř musel pomoci křesťanům zvládnout strašnou morovou ránu, která devastovala zemi. Jeho životopisec popisuje tehdejší události:

„Pak se rozpoutala strašná epidemie a hrozná zkáza nenáviděné nemoci vtrhla do každého domu, a každý den si brala velký počet lidí. Všichni byli vyděšeni, plakali, snažili se vyhnout nákaze, houfně opouštěli své drahé, jako kdyby se někdo tím, že se vyhne umírajícímu na mor, mohl vyhnout smrti samotné. Nikdo neusiloval o nic jiného než o kruté zisky, nikdo se netřásl při pomyšlení na takový konec, nikdo neudělal pro ostatní to, co by si přál, aby udělali pro něj. Bylo by velkým hříchem přejít mlčením, co tehdy uprostřed tolika událostí udělal Kristův a Boží biskup, který převyšoval představitele tohoto světa jak zbožností, tak pravostí víry. V prvé řadě shromáždil lid a poučil ho o dobrodiní lásky, povzbudil ho výroky z Písma, jak cenné jsou skutky milosrdné lásky, aby si zasloužili milosrdenství Boží. Pak dodal, že se není co divit, že někteří pomáhají službou lásky jen svým spolubratřím, ale jen ten se může stát dokonalým, kdo udělá něco navíc než celník nebo pohan, a kdo přemáhá zlo dobrem, když se chová v souladu s Boží dobrotou, miluje i své nepřátele, a kdo pro spásu svých pronásledovatelů jako Pán napomíná a vybízí, modlí se…“

Poté, co byl za Valerianova (253-260) pronásledování poslán do exilu, zemřel sv. Cyprián jako mučedník ráno 14. září 258 ve věku 48 let: „Když ho přivedli na Sixtovo pole, sundal si plášť, položil ho tam, kde si chtěl kleknout, pak si sundal dalmatiku a odevzdal ji jáhnovi, zůstal tak oděn jen do lněného šatu … a byl popraven.“²

Sotva skončilo kruté pronásledování křesťanů za císaře Decia (249-251), kdy bylo popraveno mnoho křesťanů, zachvátila Kartágo za císaře Treboniana Galla (251-253) roku 252 vlna morové epidemie, která zdecimovala značnou část římské říše (v některých městech až 62 % obyvatelstva). Smrt a její stopy bylo vidět na každém kroku a svatý Cyprián se snažil ve svém traktátu O smrtelnosti (De mortalitate) vysvětlit, co znamená smrt pro věřícího křesťana. Samotný latinský výraz „mortalitas“ však sv. Cyprián používá i pro morovou ránu samotnou, takže název tohoto pastýřského listu by se dal přeložit i jako „O smrtící ráně“.

Přeložil B. J. Štivar OFMCap., advent 2020

O SMRTELNOSTI

1 I když většina z vás, nejmilejší bratři a sestry, má stálou mysl, pevnou víru a zbožnou duši, kterou nepohne ani nynější velikost úmrtnosti³, ale spíše jako pevná a stabilní skála láme bouřlivé nápory světa a divoké vlny světskosti, než že by se sama rozlomila, a pokušeními není přemožena, aleprověřena. Přesto pozoruji, jak někteří lidé buď ze slabosti ducha nebo z malověrnosti nebo kvůli sladkosti světského života nebo kvůli zženštilosti nebo, co je ještě horší, protože se odchýlili od pravdy, už nestojí pevně a neprokazují božskou a nepřemožitelnou sílu svého srdce. Tato záležitost nemůže být ignorována nebo tiše přehlédnuta, ale aby nám to naše prostřednost nedovolila, plnou silou a kázáním opřeným o nauku Páně se budu snažit rozptýlit slabost křehkých myslí, aby ten, kdo již začal být Božím a Kristovým člověkem, byl také považován za hodného Boha i Krista.

2 Neboť, nejmilejší bratři a sestry, kdo bojuje pro Boha, kdo již má svůj příbytek na nebesích, ten již doufá v to, co je Boží, a musí poznat sám sebe, aby neměl strach ani se neobával v bouřích a ve víru světa, neboť Pán předpověděl, že tyto věci přijdou (srov. Mt 24,6). Proto nabádánímsvého prozřetelného hlasu poučoval, vyučoval, připravoval a povzbuzoval lid své církve, aby ustál všechno, co přijde. Předpověděl a prorokoval, že na jednotlivá místa přijdou války, hladomory, zemětřesení a epidemie. Aby pak námi nový a nečekaný strach ze zkázonosných událostí nemohl otřást, upozornil nás, že v posledních časech se protivenství budou stále více stupňovat. A hle, věci, o kterých mluvil, se dějí. A protože uvedené věci přicházejí, bude následovat také to, co bylo slíbeno, jak to předpověděl sám Pán, když pravil: „Když uvidíte, že se to všechno děje, vězte, že Boží království je blízko“ (Lk 31,31). Království Boží, milovaní bratři a sestry, začalo být na dosah ruky. Odměna života a radost ze spásy a z věčného štěstí i nabytí ztraceného ráje se nyní přibližují s tím, jak svět pomíjí. Nyní nebeské záležitosti nastupují místo těch pozemských, velké věci místo malých, věčné místo pomíjejících. Jaký prostor je teď tedy pro úzkost a obavy? Kdo je uprostřed těchto věcí vystrašený a smutný nežten, kdo je zcela bez naděje a víry? Vždyť jen ten se bojí smrti, kdo nechce jít vstříc Kristu. Kdo nechce jít vstříc Kristu, nevěří tomu, že začne vládnout spolu s Ním.

3 Stojí psáno: „Spravedlivý žije z víry“ (Řím 1,17). Jestliže jsi spravedlivý a žiješ z víry, jestli opravdu věříš v Boha, proč ty, který jsi určen k tomu, abys byl s Kristem a jsi si jist příslibem Páně, nepřijímáš s radostí, že tě Kristus volá a neraduješ se z toho, že opustíš to, co je ďáblovo? Vždyť spravedlivý Simeon, který byl vskutku spravedlivý, protože v pravé víře zachovával přikázání Boží, neboť mu bylo z Božího vnuknutí předpovězeno, že nezemře, dokud nespatří Krista (srov. Lk 2,26), v okamžiku, kdy Kristus jako dítě vstoupil se svou matkou do chrámu, poznal v Duchu, který mu to předtím předpověděl, že se Kristus narodil. Poté, co dítě spatřil, seznal, že brzy zemře. Proto, šťastný kvůli již blízké smrti a jistý si tím, že bude brzy odvolán, vzal dítě do náručí, chválil Boha a zvolal: „Nyní můžeš, Pane, podle svého slova propustit svého služebníka v pokoji, neboť moje oči spatřily tvou spásu“ (Lk 2,29-30). Tak jasně ukázal, že služebníci Boží dojdou pokoje, klidného odpočinutí bez starostí tehdy, když jsou vytrženi z bouří tohoto světa, tak i my všichni doplujeme do přístavu a do příbytku věčného bezpečí, když po vítězství nad touto smrtí dosáhnemenesmrtelnosti. Neboť ona je naším pokojem, naším věrným spočinutím, naším trvalým, jistým a věčným bezpečím.

4 Nakonec, co jiného se vede ve světě než každodenní boj proti ďáblu, boj proti stále jím vystřelovaným šípům a oštěpům? Stále bojujeme proti lakomství, chtíči, hněvu, ctižádosti, proti všem tělesným neřestem a lákáním světa. Lidská mysl, obležená a obklíčená ze všech stran ďábelskými útoky, se jen obtížně staví na odpor všem těmto nepřátelům a s únavou jim vzdoruje. Je-li lakomství sraženo k zemi, hned povstane chtíč; je-li potlačen chtíč, ihned ho nahradí ctižádost; je-li překonána ctižádost, vzplane hněv, nadmeme se pýchou, láká nás opilství, závist rozbíjí soudržnost a žárlivost ničí přátelství. Nutí tě to proklínat, což zakazuje Boží zákon; tlačí tě to přísahat, což není dovoleno.

5 Každý den duše snáší tak mnohá pronásledování, srdce je utiskováno tolika nebezpečími. A přesto se nám líbí zůstávat dlouho zde, mezi ďáblovými meči, když bychom spíše měli toužit a přát si, abychom spěchali vstříc Kristu, když nám v tom pomáhá smrt, která přichází rychle, neboť On sám nám praví: „Vpravdě vám říkám, že vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat. Vy budete smutní, ale váš smutek se obrátí v radost“ (Jan 16,20). Ale kdo by nechtěl být osvobozen od smutku? Kdo by nepospíchal, aby dosáhl radosti? Když se teď naše bolest promění v radost, sám náš Pán nám znovu řekne: „Znovu vás uvidím a vaše srdce se zaraduje. A nikdo vám vaši radost nevezme“ (Jan 16,22). Protože vidět Krista znamená radovat se, a protože nikdo z nás nemůže zakoušet radost, pokud nevidí Krista. Jakou slepotou duše a hloupostí je milovat trápení, soužení a slzy světa, než abychom pospíchali do radosti, kterou nám nikdo nemůže vzít?

6 To se ale, milovaní bratři a sestry, děje kvůli nedostatku víry, protože nikdo nevěří, že je skutečné to, co slíbil Bůh, který je pravdivý, jehož slovo je pro věřící věčné a pevné. Kdyby ti vlivný a úctyhodný člověk něco slíbil, důvěřoval bys jeho slibu a nemyslel by sis, že bys byl podveden či napálen slibujícím, kterého znáš z jeho slov a činů. Bůh k tobě promlouvá a ty ve své nevěřící mysli váháš jako bezvěrec? Bůh ti slibuje nesmrtelnost a věčnost, až opustíš tento svět, a ty pochybuješ? To znamená, že vůbec neznáš Boha! Znamená to urážet Krista, Mistra naší víry, hříchem nevěry! To znamená, že ačkoliv v církvi vyznáváš víru, v domě víry nepřebýváš.

7 Sám Kristus, Mistr naší spásy a našeho prospěchu, nás učí, jak prospívá opustit tento svět. Když se jeho učedníci trápili, protože jim oznámil, že již odejde z tohoto světa, řekl jim: „Kdybyste mě milovali, byli byste šťastní, že odcházím k Otci“ (Jan 14,28). Tak nás chtěl naučit a ukázat nám, že máme být spíše šťastní než zarmoucení, když ti, které máme rádi, odcházejí ze světa. Svatý apoštol Pavel na to pamatuje, když ve svém listu píše: „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21). Má to za největší zisk, neboť se již osvobodil od pout světa, není již oddán žádným hříchům a tělesným neřestem, je volný od tlaku úzkostí a osvobozený z jedovatého ďáblova chřtánu může na Kristovo zavolání dojít radosti věčné spásy.

8 Nicméně některé zneklidňuje, že tato nemoc postihuje stejně zdraví pohanů i naše. Jako kdyby křesťan měl věřit, že bude imunní v kontaktu s tím, co je na světě zlé, a že si bude šťastně užívat tohoto světa, místo toho, aby zde snášel všechna možná protivenství, a tak se uchoval pro budoucí radost. Jsou znepokojení, že tato smrtelnost je společná nám i ostatním. Ale co na tomto světě není společné nám i ostatním, když je společné toto naše tělo, podle zákona prvního narození⁴? Dokud přebýváme v tomto světě, jsme spojeni s lidským rodem stejnými těly, ale jsme odděleni duchem. Proto, dokud to, co je porušitelné, neoblékne neporušitelnost, aby smrtelné tak přijalo nesmrtelnost, a dokud nás Duch nepřivede až k Bohu Otci, všechna tato trápení, která jsou tělu obtížná, jsou společná nám i lidskému rodu. Jako když je půda neúrodná a neplodí, hlad nedělá rozdíly; a jako když do města vpadnou nepřátelé a všechny drží v zajetí; a jako když obloha zůstává jasná a nepřináší déšť, sucho je jedno pro všechny; a když ostré kameny rozlomí loď, ztroskotání je společné pro všechny námořníky bez výjimky; stejně tak, toto pálení v očích, tento nástup horeček, tato choroba, která se zmocňuje všech údů, je společná pro nás i pro druhé, dokud ve světě poneseme toto tělo, které je společné všem.

9 Jestliže křesťan zná a dobře ví, za jakých podmínek, podle jakého zákona uvěřil, bude také vědět, že na světě bude mít víc trápení než ostatní, že musí víc bojovat proti útokům ďáblovým. Boží Písmo to učí a tak napomíná, když praví: „Synu, když přicházíš sloužit Bohu, drž se spravedlnosti a bázně (Boží) a připrav svou duši na pokušení“ (srov. Sir 2,1n) a dále: „Buď silný v bolestech a buď trpělivý při ponížení, neboť zlato a stříbro se tříbí ohněm“ (Sir 2,4n).

10 Tak, i Job, poté, co přišel o majetek, poté, co pohřbil děti, byl těžce sužován vředy a ranami, nebyl poražen, ale prověřen. Uprostřed trápení a v bolestech totiž prokázal trpělivost zbožné duše a zvolal: „Nahý jsem vyšel z lůna své matky a nahý půjdu pod zem. Pán dal, Pán vzal. Jak to Pán chtěl, tak se i stalo. Ať je pochváleno jméno Páně“ (Job 1,21). A když ho manželka přesvědčovala, aby, když byl netrpělivý kvůli síle bolesti a řekl něco vzpurného a nenávistného proti Bohu, odpověděl: „Mluvila jsi jako jedna z bláznivých žen. Jestliže z rukou Páně bereme dobro, proč bychom neměli snést i to zlé? V tom všem, co ho postihlo, Job svými rty nezhřešil před tváří Páně“ (Job 2,10). Proto o něm Pán Bůh vydává svědectví, když praví: „Viděl jsi mého služebníka Joba? Na zemi není nikdo jemu podobný, je to muž, který není vzpurný, skutečný ctitel Boží“ (Job 1,8). A Tobiáš, poté, co vykonal veliké skutky, po své velké a slavné službě milosrdenství, ačkoliv byl stižen slepotou, se Boha bál a dobrořečil mu i v protivenstvích, a tak pro tuto ránu svého těla si zasloužil chválu, zatímco jeho žena se ho snažila zkazit, když pravila: „Kde je tvá spravedlnost? Vidíš, čím trpíš?“ (Tob 2,14). Ale on, pevný a stálý v bázni Boží, vyzbrojen svou zbožnou vírou a připravený snést veškeré utrpení, ani v bolestech nepodlehl pokoušení své ženy, která byla slabá, ale dosáhl před Bohem ještě větší trpělivosti. Anděl Rafael ho pak za to chválí: „Je chvályhodné zjevovat a odhalovat Boží skutky. Hle, když ses Tobiáši modlil se Sárou, já jsem přinášel připomínku vaší modlitby před tvář Boží slávy. A když jsi pohřbíval mrtvé, právě tak. Když jsi neváhal vstát, odejít od svého oběda a šel jsi pochovat mrtvého, byl jsem poslán k tobě, abych tě zkoušel. A Bůh mě znovu poslal, abych vyléčil tebe i Sáru, tvou snachu. Vždyť já jsem Rafael, jeden ze sedmi svatých andělů, kteří stojíme a přebýváme před Boží slávou⁵“ (Tob 12,11-15).

11 Spravedliví vždy přijímali a apoštolové uchovali toto pravidlo ze zákona Páně, to jest nemručet v protivenstvích, ale s odvahou a trpělivostí přijímat vše, co se na světě děje. Ale židovský národ Ho vždy v tomto urážel, protože často reptal proti Bohu, jak o tom v knize Numeri svědčí Pán Bůh, když praví: „Ať proti mně přestanou reptat a nezemřou“ (Nm 17,25). V protivenstvích nereptejme, drazí bratři a sestry, ale musíme trpělivě a statečně snést, cokoliv se přihodí, neboť stojí psáno: „Obětí Bohu je ztrápený duch. Bůh nepohrdá zkroušeným a pokorným srdcem“ (Žl 51,19). I v Deuteronomiu Duch Svatý prostřednictvím Mojžíše napomíná a praví: „Pán, tvůj Bůh, tě postihne trápením a nechá tě strádat hladem a uvidí se, jestli jsi v srdci uchoval jeho přikázání, nebo ne“ (Dt 8,2), a také: „Pán, váš Bůh, vás zkouší, aby zjistil, jestli milujete Pána, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší“ (Dt 13,4).

12 Tak se Abrahám zalíbil Bohu, neboť, aby se mu líbil, nebál se, že ztratí syna, a neodmítl stát se tím, kdo zabije (srov. Gn 22,1nn). Ty, který nechceš připustit, že ztratíš svého syna v důsledku a dle zákonitosti této epidemie, co bys dělal, kdyby ti bylo nařízeno zabít syna? Bázeň Boží a víra tě musejí učinit připraveným ke všemu. Ať už jde o ztrátu rodinného majetku, nebo neustálé a bolestivé trápení údů zasažených agresivní nemocí, nebo o smutné a bolestné oddělení od manželky, dětí a tvých drahých, kteří hynou. Ať tyto události pro tebe nejsou neštěstím, ale bojištěm. Ať neoslabí ani nezlomí víru křesťana, ale spíše ať v zápase ukáží jeho sílu, neboť důvěra v budoucí dobra nás vede k tomu, abychom pohrdali vším utrpením, které plyne ze současného zla. Pokud se napřed nebojuje, nemůže být ani vítězství. Když v boji dojde k vítěznému zápasu, pak vítězové obdrží věnec vítězství. V bouři se pozná kormidelník, na bitevním poli je prověřen voják. Vlídný je třes na lůžku, pokud není nebezpečný. Když zápasíme s protivenstvími, to prověří pravdu. Strom, který má hluboké kořeny, se pod náporem větrů nepohne, ani loď, která byla posílena pevnými úvazy, se pod nárazy vln nepotopí. A když se venku mlátí úroda, pevná a velká zrna odolají proudu vzduchu, zatímco plevy jsou větrem odnášeny pryč.

13 Tak také apoštol Pavel, po ztroskotáních, po bičováních, po mnoha strašných tělesných trápeních praví, že nebyl trýzněn, ale že ho těžkosti učinily lepším, neboť čím více byl trápen, tím opravdověji byl prověřen. Říká: „Do těla mi byl dán osten, posel to satanův, který mě políčkuje, abych se nevychloubal. Proto jsem třikrát prosil Pána, aby mi ho odebral, ale on mi řekl: stačí ti moje milost, neboť ctnost se zdokonaluje v nemoci“ (2Kor 12,7-9). Když tedy řádí nemoc, slabost nebo nějaká zkáza, tehdy se naše ctnost zdokonaluje, tehdy je naše víra pokoušena, ale vytrvá, dostane věnec vítězství, jak je psáno: „Pec prověří hrnčířovu nádobu a spravedlivý je pokoušen trápením“ (Sir 27,5). To je tedy onen rozdíl mezi námi a druhými, kteří neznají Boha, že oni si v protivenstvích stěžují a reptají, zatímco nás protivenství neodloučí od síly a pravdy víry, ale v bolesti se utvrdí.

14 Skutečnost, že břicho marní sílu těla při úplavici, že hluboko v hrdle vznikají hnisavé rány, které pálí jako oheň, že střeva jsou sužována neustálým průjmem, že oči, podlité krví, pálí, že nohy nebo i další údy je třeba v důsledku nákazy snětí amputovat, že v důsledku této ztráty nebo poškození částí těla, se slabost vkrádá všude, krok se stává nejistým, sluch slábne, zrak se zakaluje⁶, to vše je užitečné k tomu, aby se ukázala naše skutečná víra. V reakci na útoky nemoci a smrti, jaká velikost nitra se objevuje, když jim čelíš s odvahou, jaká vznešenost ducha září, když zůstaneme vzpřímeni uprostřed zkázy lidského rodu, jak je krásné neležet rozplácnutí na zemi spolu s těmi všemi, kteří nemají žádnou naději v Bohu! Spíše se máme radovat a přijmout tuto příležitost jako dar! Ano, zatímco prokazujeme pevnost své víry a snášíme utrpení, ubíráme se za Kristem jeho úzkou cestou, a od něho jako od Soudce dostáváme odměnu života a víry. Jistě se bojí zemřít ten, kdo se nezrodil k novému životu z vody a z Ducha, a kdo bude odevzdán věčnému pekelnému ohni. Ten se bojí zemřít, kdo nepočítá se znamením kříže a s utrpením Kristovým. Ten se bojí zemřít, kdo z této smrti přejde do druhé smrti⁷. Ten se bojí zemřít, kdo, když odejde ze světa, bude pálen věčným ohněm nekončících trestů. Ten se bojí zemřít, kdo si myslí, že získá odklad delším čekáním, aby jeho trápení a nářek byly zatím odloženy.

15 Mnozí z nás během této smrtelné rány umírají, a to znamená, že mnozí z nás jsou vysvobozováni ze světa. Tato smrtelná rána je katastrofou pro Židy, pohany a pro nepřátele Kristovy, ale pro služebníky Boží je spásným odchodem. Skutečnost, že bez rozdílu mezi lidmi spravedliví hynou spolu s nespravedlivými, vásnesmí přivést k přesvědčení, že budou sdílet stejné bytí. Spravedliví jsou totiž zváni k odpočinutí, nespravedliví jsou však vyrváni k trápení. Rychleji se dostane ochrany věřícím a trestu zlým. Milovaní bratři a sestry, jsme zaskočení a nevděční vzhledem k Božím dobrodiním a nechápeme, co nám bylo darováno. Hle, panny umírají v pokoji, chráněné svou slávou, aniž by se bály výhrůžek, pokoušení a bordelů antikrista. Děti se vyhnou nebezpečnému věku a šťastně dojdou odměny stálosti a nevinnosti. Něžná matka se nebojí mučení, strachu z pronásledování a katem křižovaných rukou, neboť se jim vyhnula rychlou smrtí. Křehcí jsou stimulováni strachem ze smrtící rány a z okolností, nedbalí jsou pobízeni, lenoši jsou poháněni, odpadlíci od víry jsou puzeni, aby se vrátili, pohané jsou vedeni k víře, nejstarší věřící jsou voláni k odpočinutí, do čerstvého šiku se shromažďuje početné a silné pevné vojsko, aby bojovalo beze strachu ze smrti, aby až přijde bitva, vstoupilo do služby v době smrtelné rány.

16 K čemu to, milovaní bratři a sestry, vlastně je? Jak je příhodné, jak nutné, aby tato epidemie a mor, které jsou strašné a smrtící, vyzkoušely spravedlnost jednotlivců a prověřily smýšlení lidského rodu. Zda totiž zdraví skutečně slouží nemocným, jestli příbuzní milují soucitně své blízké, jestli páni mají soucit se zesláblými otroky, jestli lékaři neopouštějí nemocné, kteří je prosí o pomoc, jestli násilníci krotí svůj hněv, jestli draví dokáží uhasit vždy nenasytný žár své lakoty alespoň ze strachu ze smrti, jestli pyšní skloní hlavu, jestli se zbabělí naučí odvaze, jestli, když bohatým umírají jejich blízcí, rozdají alespoň něco, když vidí, že umřou bez dědice. Kdyby tato smrtící rána nepřispěla k ničemu jinému, je velmi užitečná pro nás, křesťany a služebníky Boží k tomu, abychom rádi začali toužit po mučednictví, když se učíme nebát se smrti. Je to pro nás výcvik, nikoliv zkáza, neboť nabízí korunu statečnosti duši, protože pohrdá smrtí a je připravena zvítězit.

17 Ale snad by mohl někdo namítnout: „Na současné smrtící ráně mě mrzí, že já jsem byl připraven vyznat víru a byl jsem odhodlán celým srdcem a celou vůlí snést zkoušku mučednictví, ale jsem o ni připraven, neboť přišla smrt.“ Zaprvémilost mučednictví není ve tvé moci, ale je na uvážení Božím, ani nemůžeš tvrdit, že jsi přišel o něco, o čem nevíš, jestli si to zasloužíš dostat. A pak, je to Bůh, kdo zkoumá ledví i srdce, kdo zpytuje a zná i to, co je skryté. On tě pozoruje, chválí a dává ti svolení, a když vidí, že ctnost je u tebe již připravena, dá ti odměnu, jakousi ctnost zaslouží. Copak Kain, když přinášel Bohu oběť, už zabil svého bratra? A přesto Bůh ve své prozřetelnosti odsoudil vraždu dřív, než v jeho mysli vznikla. Neboť jako zlý a špatný úmysl prozřetelný Bůh poznal už předem, tak i mysl, která je oddána dobru, neboť myslí na vyznání víry a rodí se v ní touha po mučednictví, je odměněna Bohem, který ji posuzuje. Jedna věc je, když statečnost při mučednictví selže a něco jiného, když statečnostneměla příležitost k mučednictví. Jakého tě Pán nalezne, až zavolá, takového tě bude i soudit, jak to on sám praví: „Tak poznají všechny církevní obce, že já zkoumám ledví i srdce“ (Zj 2,23). Bůh totiž nežádá naši krev, ale víru. Ani Abrahám ani Izák ani Jákob nebyli zabiti. Navzdory tomu jsou ctěni za své zásluhy víry a spravedlnosti a zasloužili si být prvními mezi patriarchy. K nim se přidá každý, kdo je shledán věrným, spravedlivým a hodným chvály.

18 Připomeňme si, že nemáme konat svou vůli, ale vůli Boží, jak nám to Pán přikázal, že se denně máme modlit. Jak absurdní a jak zvrácené je, že když prosíme, aby se stala Boží vůle, nechceme pak ale ihned poslechnout příkaz jeho vůle, když nás Bůh volá k sobě a bere nás pryč z tohoto světa! Klademe odpor a vzpíráme se, a jako tvrdošíjní otroci jsme předvedeni před tvář Boží smutní a zarmoucení, neboť odtud odcházíme vedeni v poutech nutnosti a ne se svobodným souhlasem. A chceme být dokonce odměněni nebeskými dary Tím, k němuž přicházíme proti své vůli. Proč se tedy modlíme a prosíme, aby přišlo království nebeské, když se nám líbí pozemské vězení? Proč se opakovaně modlíme a dovoláváme toho, aby se uspíšil den (příchodu) království, když naše největší touhy a hlavní rozhodnutí směřují k tomu, abychom tady sloužili ďáblu, než abychom kralovali s Kristem?

19 Aby jasněji zazářila znamení Boží prozřetelnosti a aby se ukázalo, že Pán zná budoucnost a svým předkládá opravdovou spásu, stalo se, že jeden z našich kolegů kněží, vyčerpaný nemocí a rozrušený rychle se blížící smrtí, požádal o úlevu. Tu u prosícího a již prakticky umírajícího stanul mladík vznešeného a důstojného zjevu, vysoké postavy a neobyčejného vzezření, takový, že lidský zrak nebyl téměř schopen se na něj pozemskýma očima podívat a mohl ho vidět jen ten, který už byl na odchodu z tohoto světa. Onen mladík, ne bez jistého znechucení ve tváři i v hlasu, se zachvěl a řekl: „Trpět se bojíte a nechcete odejít, copro vás mohu udělat?“ Byl to hlas napomenutí a pokárání tomu, kdo ač se bojí pronásledování, vědom si svého umírání, neposlechl bezprostřední touhu, ale zabýval se budoucností. Náš bratr a kolega, když umíral, si vyslechl to, co měl sdělovat druhým. Vyslechl to, aby to sdělil – vyslechl to ne kvůli sobě, ale kvůli nám. Neboť čemu by se naučil, když už byl na odchodu? Vskutku to řekl těm, kdo zůstávají, aby bylo zjevné pro všechny, že jako kněz, který prosil o úlevu, i my budeme napomenuti.

20 Také mně, nejmenšímu a poslednímu, bylo mnohokrát zjeveno, jak mi totiž často a jasně dobrota Boží přikazovala, abych neustále učil a veřejně kázal, že se nemáme rmoutit pro naše bratry, kteří byli na zavolání Páně vysvobozeni ze světa, neboť víme, že nejsou ztraceni, jen byli posláni napřed. Že nás předešli, když odešli dřív, jak to dělají ti, kdo odjíždějí nebo se naloďují. Máme po nich toužit, ne pro ně naříkat ani se zde odívat do smutečních šatů, neboť oni už tam obdrželi bílé šaty. Není třeba dávat pohanům příležitost k tomu, aby nás oprávněně a po zásluze haněli, protože oplakáváme jako mrtvé a jako navždy ztracené ty, o nichž tvrdíme, že žijí u Boha. A víru, kterou vyznáváme a kážeme, neosvědčujme srdcem a duchem. Pak jsme podvodníky své naděje i víry, neboť to, co říkáme, se jeví jako předstírané, fingované a umělé. Není k ničemu ukazovat sílu slovy a skutky ničit pravdu.

21 Nakonec i apoštol Pavel neschvaluje, pranýřuje a kárá, když někteří jsou sklíčeni kvůli smrti svých drahých. Praví: „Bratři a sestry, nechceme vás nechat v nevědomosti ohledně těch, kdo již zesnuli, abyste se nermoutili jako někteří, kdo nemají naději. Jestliže opravdu věříme, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, tak také Bůh přivede spolu s Ním i ty, kdo zesnuli v Ježíši“ (1Sol 4,13-14). Říká, že se kvůli smrti svých drahých rmoutí ti, kdo nemají naději. My však žijeme v naději, věříme v Boha a v to, že Kristus zemřel za nás a vstal z mrtvých, důvěřujeme, že i my budeme s Kristem a skrze něho a v něm budeme vzkříšeni, proč tedy nechceme odtud ze světa odejít, nebo lkáme a jsme zkroušení kvůli svým drahým, kteří už odešli, jako by byli ztraceni? Sám Kristus Pán a náš Bůh nás napomíná, když praví: „Já jsem vzkříšení. Kdo věří ve mne, i když zemře, bude žít, a každý, kdo žije a věří ve mne, nezemře navěky“ (Jan 11,25-26). Jestliže věříme v Krista, mějme důvěru i k jeho slovům a příslibům: že s radostnou jistotou přicházíme ke Kristu, abychom nezemřeli navěky, ale abychom s ním žili a kralovali navždy.

22 Jestliže mezitím zemřeme, skrze smrt přejdeme do nesmrtelnosti. Neboť nelze dosáhnout věčného života, dokud neopustíme tento. To není konec, ale přechod, poté, co jsme prošli dočasnou cestou, přecházíme do věčnosti a kdo by nepospíchal do lepšího? Kdo by se netoužil rychle změnit a proměnit se po příkladu Krista a aby dosáhl důstojnosti nebeské milosti? Když apoštol Pavel káže, říká: „Náš život je na nebesích, odkud očekáváme Pána Ježíše Krista, který promění naše bídné tělo ve své tělo oslavené“ (Flp 3,20-21). Takovou budoucnost nám Kristus Pán slibuje, že když jsme s ním, že se s ním budeme i radovat ve věčných příbytcích a v nebeském království, když se za nás modlí: „Otče, chci, abytam, kde jsem já, byli se mnou ti, které jsi mi dal. A chci, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal dříve, nežbyl svět“ (Jan 17,24). Kdo má vstoupit do příbytků Kristových, do slávy nebeského království, nemůže lkát či naříkat, ale, podle příslibu Páně a dle pravdy víry, se má spíše radovat z tohoto svého odchodu a přechodu.

23 Víme, že i Henoch, který se líbil Bohu, byl vzat do nebe, jak se o tom píše v Genesi a jak to potvrzuje božské Písmo: „A Henoch se zalíbil Bohu a pak už ho nenašli, protože ho Bůh odvedl“ (Gn 5,24). Stalo se to proto, že se zalíbil Bohu a zasloužil si být odveden pryč ze zkaženosti tohoto světa. Ale Duch Svatý učí prostřednictvím Šalomouna, že ti, kdo se líbí Bohu, jsou odtud odváděni dříve a rychleji jsou vysvobozováni, aby tak tím, že by déle zůstávali na této zemi, se neušpinili v kontaktu se světem: „Byl vzat, aby zlo nezměnilo jeho mysl. Jeho duše byla vskutku milá Bohu. Proto si pospíšil, aby ho odvedl zprostřed špatnosti“ (Mdr 4,11.14). Tak také v Žalmech zbožná duše oduševnělou vírou pospíchá k Bohu, jak je psáno: „Jak milé jsou tvé příbytky, Bože zástupů. Touží a spěchá má duše do Božích síní“ (Žl 84,2-3).

24 Dlouho setrvávat na tomto světě touží ten, komu se líbí, koho svět láká, neboť je oslepen a oklamán nástrahami pozemských potěšení. Z druhé strany, protože svět nenávidí křesťana, proč miluješ toho, kdo tě nenávidí, místo toho, abysnásledoval Krista, který tě jak vykoupil, tak tě i miluje? Jan ve svém listu prohlašuje, říká a vybízí, abychom nemilovali svět tím, že vyhovíme žádostem těla. Praví: „Nemilujte svět ani věci, které jsou ve světě. Pokud někdo miluje svět, není v něm Otcova láska, neboť všechno, co je ve světě, je žádostivost těla, žádostivost očí a ctižádost světa, což nepochází od Otce, ale z žádostivosti světa. Pomine svět i jeho žádostivost. Kdo však plnil vůli Boží, zůstává navěky, jako i Bůh zůstává navěky“ (1Jan 2,15-17). Místo toho, milovaní bratři a sestry, celou myslí, silnou vírou a pevnou silou charakteru buďme připraveni na všechno, co chce Bůh. Poté, co jsme se zbavili strachu ze smrti, mysleme na nesmrtelnost, která nás čeká. Ukažme, že to je to, v co věříme, takže se nebudeme rmoutit kvůli smrti svých drahých, a když přijde den našeho odchodu, bez váhání a ochotně pojďme k Bohu na jeho zavolání.

25 Takto se mají Boží služebníci vždy chovat, a o to více nyní, neboť svět se hroutí a je obklíčen a napadán přívaly zla, a když vidíme, že už to začíná být vážné a poznáváme, že to bude ještě vážnější, spočítejme si, že nám bude nejvíce k užitku, když odtud vypadneme co nejdříve. Kdyby se zdi tvého domu kývaly pod tíhou let, kdyby se střecha nahoře třepala, dům byl již vetchý, na spadnutí a opotřebovaný, neboť jeho základy jsou již velmi staré, takže by hrozil brzkým zřícením, tak bys ho co nejrychleji neopustil? Kdyby se při plavbě ohlásila prudkými vlnami divoká bouře, která by předznamenala ztroskotání, nevydal by ses co nejrychleji do přístavu? Hle, svět se chvěje a hroutí, dává znamení, že jeho zkáza je blízko, ne proto, že by byl starý, ale že končí. A ty neděkuješ Bohu, že jsi byl vzat dřív, neždojde k blížícím se zkázám, ztroskotáním a ranám a tak se jim vyhneš?

26 Milovaní bratři a sestry, musíme často uvažovat a rozjímat o tom, že jsme se zřekli světa, adočasně pobýváme zde jako návštěvníci a poutníci. Přijměme onen den, který převede jednotlivce do jejich příbytku, kdy osvobozené od pout světa je vrátí do ráje a do království nebeského. Kdo, když se nachází v cizině, nepospíchá, aby se vrátil do vlasti? Kdo, když spěchá, aby doplul ke svým drahým, vroucně netouží po příznivém větru, aby je mohl obejmout co nejdříve? My, kteří považujeme za svou vlast ráj a patriarchy za své příbuzné – proč nespěcháme a neběžíme, abychom spatřili svou vlast a pozdravili své příbuzné? Tam na nás čeká velký počet nám drahých, touží po nás početný zástup rodičů, bratří a sester i potomků, kteří jsou si jistí svou neporušeností, ale ještě se starostí o naši spásu. Jak se pak budeme společně radovat – my i oni, až předstoupíme před ně a obejmeme je. Jak si budeme užívat nebeského království beze strachu ze smrti a s životem bez konce, to bude ta nejvyšší a stálá radost! Tam je slavný chór apoštolů, tam je zástup jásajících proroků, tam je nespočetný zástup mučedníků, kteří zvítězili v bojích a v utrpení a jsou ozdobeni vítězstvím a slávou, tam triumfují panny, které podrobily žádost těla síle čistoty, tam jsou odměněnimilosrdní, neboť konali spravedlnost, když dávali chudým jídlo a peníze, tam jsou všichni, kteří zachovávají přikázání Páně, neboť převádějí svá pozemská dobra na nebeské poklady. Drazí bratři a sestry, s vroucí touhou pospíchejme za nimi, abychom rychle byli u nich, abychom chtěli rychle přijít ke Kristu a pobývat u Něj. Když Bůh uvidí toto naše smýšlení, když Kristus spatří tento záměr mysli i víry, dá ještě větší odměnu své lásky těm, kdo po Něm nejvíce toužili.