Řád menších bratří kapucínů (OFMCap.) je jednou z odnoží řeholního společenství, založeného sv. Františkem z Assisi. Přísná františkánská observance se promítá i do vnější podoby kapucínských klášterů, kterou direktivně určuje množství řádových předpisů. To samo o sobě není v oblasti řádové architektury nic neobvyklého, téměř každý církevní řád má jistá specifika, vyplývající z jeho poslání či konkrétních podmínek působnosti, ovšem v kapucínském prostředí je tato typizace natolik silná a důsledně dodržovaná, že téměř všechny kláštery jsou si v základním rozvrhu velmi podobné. A procházíme-li se Prahou nebo třeba Salzburgem, dobře známá silueta prostého trojúhelného štítu kostela bude nepochybně patřit kostelu kapucínů. Kláštery bývaly stavěny „na zelené louce“, tedy od základů, bratři jen velmi zřídka přijímali starší stavby, a i tehdy je výrazně přestavovali v duchu přísných regulí (většinou jde o přijetí duchovní správy některého poutního kostela a následné vybudování kláštera v jeho blízkosti – jako v Mariánské u Jáchymova /Maria Sorg/ nebo ve švýcarském Luzernu). Kapucíni vždy ve svých řadách disponovali osobnostmi stavitelů (tzv. fabricatores), kteří sami navrhovali, někdy i prakticky prováděli stavby klášterů. Budoucí pozemky pro nový klášter byly velmi precizně vybírány, aby vyhovovaly řádovým potřebám – většina kapucínských, stejně jako jiných františkánských klášterů je v rámci města situována při jeho okraji: „Franciscus ad oppida“. Tato poloha umožňovala žebravým řádům pastoraci a péči o nejchudší vrstvy obyvatel a zároveň vyjadřovala jistý odstup od světského dění. Toto „pohrdání světem“ – záměrná chudoba a prostota – se pochopitelně promítají také do charakteru klášterních staveb. Kapucínská architektura téměř eliminuje jakékoli zdobné prvky, takže slohové proměny se jí dotýkají jen minimálně. Všechna výzdoba se soustřeďuje prakticky výlučně na kostel, a i tam je naznačena asketičnost např. v omezené míře zlacení a typické hnědé barevnosti oltářních architektur (hovoříme o tzv. kapucínském baroku). Většina klášterů 17. a 18. století kopíruje s menšími obměnami dva základní půdorysné typy, jež r. 1603 navrhl benátský bratr P. Antonio z Pordenone. Jelikož pražský klášter byl založen ještě před tímto datem, nelze ho ztotožnit ani s jedním typem, přesto v sobě nese všechny podstatné prvky kapucínské řádové architektury.
