Bohuslav Zachariáš Tuček (1914–2001)

Bratr Zachariáš pochází z moravsko-slováckého Lanžhota. Když mu bylo devět let, zemřel mu otec. O tři roky později našel širší rodinu ve společenství chlapců olomoucké Serafínské školy, tedy víceletého internátního kapucínského gymnázia.

Kapucínský hábit oblékl v roce 1932, do roka a do dne složil první sliby, po nichž odjel studovat filozofii do holandského Breust-Eijsdenu. Vrátil se po třech letech a v Olomouci složil věčné sliby, poté pokračoval studiem teologie. V roce 1939 byl vysvěcen na kněze a po roce povinného doplňkového studia odešel na své první působiště, do Prahy.

V hradčanském klášteře měl jako pomocník novicmistra na starost mladé bratry, vedle toho zpovídal novicky a kandidátky Školských sester. V roce 1942 „povýšil“, protože novicmistr P. Tomáš Kolinko byl jako Němec odvelen na ruskou frontu, kde o dva roky později padl. Vzhledem k tomu, že byl bratr Zachariáš na tento post příliš mladý, bylo zapotřebí dispenze z Římské kurie. Nakonec však jen dokončil, co už bylo započato: dovedl devět noviců ke slibům. Až do konce války totiž už žádní další novicové přijímáni nebyli. Od srpna 1943 měl proto bratr Zachariáš na starost bohoslovce, i to však byla jen krátká epizoda. V dubnu 1944 zabraly hradčanský klášter jednotky SS a přeměnili ho na vězení pro uprchlé vojáky. Studenti kvůli tomu museli přestěhovat do kláštera v Opočnu, kde se připojili ke studentům filozofie, kteří byli nuceni se tam uchýlit už v roce 1942.

Bratr Zachariáš zůstal v Praze, oficiálně byl sice vikářem komunity u svatého Josefa, prakticky ale žil na Hradčanech. Tam se také v červenci 1945 stal kvardiánem. Situace to nebyla jednoduchá. Po odchodu nacistů zde vznikl internační tábor pro poválečné repatrianty a budovy byly v naprosto havarijním stavu. Sklepy zavlhly navážkou zeminy při přeměně na protiletecké kryty. Chodby porostla plíseň a hniloba, střešní konstrukce byly narušené a na zahradě zůstala betonová kulometná hnízda. A aby toho nebylo málo, koncem roku musel shánět pro 1500 Němců čekajících v klášteře na odsun alespoň tu nejnutnější obživu.

Od května 1946 do srpna 1947 jezdil spolu s dalšími bratry vypomáhat do pohraničí a do komunit řeholních sester, což byl v té době jeden z mála zdrojů, jak uživit komunitu 30 hradčanských řeholníků. A protože vyčerpání na sebe nedalo dlouho čekat, byl přeložen na klidnější místo u svatého Josefa, kde zůstal až do akce „K“ (1950).

A paradoxně právě do tohoto vypjatého období spadají dvě velká díla bratra Zachariáše. V roce 1943, jakožto vynikající hudebník, založil na Hradčanech smíšený sbor studentů teologie a terciářů. Úroveň jejich zpěvu byla na tak vysoké úrovni, že si je přicházel poslechnut i významný hudební skladatel Josef Bohuslav Foerster. A od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem terciářů, se začal intenzivně věnovat právě třetímu řádu. Pokusil se obnovu tohoto dříve velmi živého společenství. Vydával časopis Pozdrav terciářům, pořádal četné duchovní obnovy a v roce 1947 zorganizoval Terciářský sjezd.

Akce „K“ samozřejmě znamenala konec všem aktivitám; bratr Zachariáš byl spolu s dalšími nejdříve internován v Broumově. Od roku 1956 pak postupně vystřídal další tábory: Králíky, Hájek, Želiv a Osek. Ani tomu však nezabránilo, aby se přestal věnovat hudbě. Vyprosil si piano a po nocích skládal písně, do kterých promítl celou tíhu tehdejší situace, ale i naději, že zlo nebude mít poslední slovo.

Po návratu z internace bydlel bratr Zachariáš v Praze a pracoval ve zdejších papírnách jako seřizovač strojů. Po roce 1968 začal vypomáhat v kapucínském kostele na Hradčanech a v roce 1976 k tomu dokonce dostal i státní souhlas. Lidé ještě dlouho po Listopadu vzpomínali na jeho plamenná kázání, kterými jim v dobách normalizace dodával odvahu. Vedle toho sloužil u sester františkánek na Šlajferce. V 80. letech pořádal i několikrát ročně divadelní představení, do kterých zapojoval děti z širokého okolí a díky kterým rozproudil život kolem Panny Marie Andělské.

Polistopadového řeholního života si však už moc neužil. Do kláštera se mohl nastěhovat až v říjnu 1998, po rekonstrukci budov. V roce 2001 si zlomil nohu v krčku a o tři týdny později, zcela nečekaně, v nemocnici Pod Petřínem zemřel.

• Narození: 14. prosince 1914
• Vstup do řádu (obláčka): 11. září 1932
• Věčné sliby: 4. října 1936
• Kněžské svěcení: 29. června 1939
• Úmrtí: 1. listopadu 2001
• Pohřben v kapucínském hrobě v Praze na Břevnově.