Z předmluvy kardinála Tomáše Špidlíka: „Máme před sebou knížku básníka, který je duchovní. Vidí, jak »neviditelné ruce dotkly se víčka obzoru«. Křesťanský myslitel Origenes rozvíjí myšlenku, že je pro duchovní lidi svět jako bělavé lány připravené ke žni (srv. Jan 4,35), ptají-li se, co znamenají. Pro Víchu jsou »pole malomocná sněhem a nikdo se neptá: Man hu?« On sám se stále ptá při pohledu na vše, a proto všude objevuje tajemství: »Přes růžky beránčí bělostně spících stromů podivně zasněžených vzhůru i do hlíny chvějí se pod doteky sněžných tónů, kterými rozkmitáváš vteřiny.« Proniká tedy básník sám do mystéria a svými verši i nás touží při pohledu na pouhou kopretinu uvésti »k studánce se zlatou sítnicí, která milostně hovoří s králem sluncem«. Ve slunci se pak od počátku křesťané klanějí Kristu.“

Jiří Jan Vícha OFMCap. (1923–1997) byl knězem, bratrem kapucínem, básníkem. V roce 1940 vstoupil do noviciátu na Hradčanech. Teologická studia dokončil v Olomouci a roku 1948 přijal od kardinála Berana kněžské svěcení. Po likvidaci klášterů v roce 1950 byl internován v Broumově a posléze nastoupil tříletou vojenskou službu u PTP. Poté krátce pracoval v civilním zaměstnání. V roce 1961 byl zatčen a za údajnou vlastizradu odsouzen na 14 let vězení. Propuštěn byl v roce 1968 a od roku 1969 působil v duchovní správě ve Fulneku, kde také zemřel. V letech 1976–1991 byl provinciálem Řádu menších bratrů kapucínů v Čechách a na Moravě.