Co to pro nás znamená kontemplativně-apoštolský život (tedy život, který úzce spojuje nazíravou modlitbu a činnost), to naše současné Konstituce vysvětlují takto:
Č. 15
1. Abychom plodně uskutečnili naše evangelní povolání v církvi a ve světě, snažme se věrně žít apoštolský život nerozlučně spojující kontemplaci a činnost, podobně jako Ježíš, jehož život byl neustálou modlitbou a uskutečňováním díla spásy.
2. Protože apoštolové lnuli k tomuto Mistrovu životu, když je Pán poslal do celého světa, setrvávali v modlitbě a ve službě slova.
3. Svatý František si pro následování šlépějí Pána a apoštolů zvolil způsob života, který v sobě úzce spojoval modlitbu a hlásání poselství o spáse, přičemž moudře střídal čas kontemplace s apoštolským úsilím.
4. Rovněž kapucínská tradice, tím, že nám již od počátku předkládá k následování tu příklad Marty, tu zas Marie, nás učí umění harmonicky spojovat kontemplaci s činností. Vybízí nás tak, abychom následovali Krista jak v kontemplaci na hoře, tak i v hlásání Božího království.
5. Nepřestávejme tedy chválit Boha a rozjímat nad jeho Slovem, abychom stále více hořeli touhou přitahovat lidi, i prostřednictvím naší činnosti, k radostnému milování Boha.
6. Tak bude celý náš život modlitby proniknut apoštolským duchem a celá naše apoštolská činnost bude utvářena duchem modlitby.
Život modlitby bratří popisují naše Konstituce takto:
Č. 45
1. Modlitba k Bohu, jako dýchání lásky, se rodí z podnětu Ducha svatého, přičemž vnitřní člověk začíná naslouchat hlasu Božímu, který promlouvá k srdci.
2. Bůh, který nás miloval jako první, k nám promlouvá různými způsoby: ve všem stvoření, ve znameních doby, v životech lidí, v našem srdci a zvláště pak skrze své Slovo v dějinách spásy.
3. V modlitbě odpovídáme Bohu, který k nám promlouvá, a dosahujeme plnosti, nakolik opouštíme sebelásku a ve spojení s Bohem i s lidmi se proměňujeme v Krista – Bohočlověka.
4. Sám Kristus je totiž naším životem, naší modlitbou i naší činností.
5. Proto vskutku synovskou rozmluvu s Otcem uskutečňujeme, když žijeme s Kristem a modlíme se v jeho Duchu, který volá v našem srdci: Abba, Otče!
6. Když jsme se důvěrněji zasvětili službě Boží prostřednictvím evangelních slibů usilujme o to, abychom ve svobodě ducha věrně a stále rozvíjeli tento život modlitby.
7. S co největším úsilím proto pečujme o ducha svaté modlitby a zbožnosti, jemuž mají všechny ostatní časné věci sloužit, abychom se stali skutečnými následovníky svatého Františka, který už se nejevil jako někdo, kdo se modlí, ale spíše byl člověkem, který se stal modlitbou.
8. Nade všechno mějme touhu po Duchu Páně a po jeho svatém působení, modleme se vždy k Bohu s čistým srdcem, vydávejme lidem svědectví opravdové modlitby, aby všichni na našich tvářích a v životě našich bratrských společenství viděli a zakoušeli odlesk dobroty a laskavosti Boha, přítomného ve světě.
Bratrské společenství se všemi tvory v duchu sv. Františka chápeme takto:
Č. 13
1. Svatý František, rozněcován Duchem svatým, čerpal z adorace Otce, který je nejvyšší Dobro, cit pro univerzální bratrství, jenž ho uschopňoval vidět ve všem stvoření obraz Krista, Prvorozeného a Spasitele.
2. Jako synové tohoto Otce se považujme za bratry všech lidí bez rozdílu. Když kráčíme v bratrském duchu vstříc všem tvorům, vzdávejme neustále chválu tvorstva Bohu, prameni veškerého dobra.
3. Sjednoceni Duchem svatým v témže povolání podporujme modlitbou a společnou činností smysl pro bratrství v celém řádu a především v našich provinčních a místních komunitách. Rozvíjejme tentýž cit vůči všem bratřím a sestrám, ať už řeholníkům či laikům, kteří s námi tvoří jedinou františkánskou rodinu.
4. Bratrský život je plodem a znamením proměňující síly evangelia a příchodu Božího království; po způsobu evangelního kvasu zve k prosazovánní opravdových bratrských vztahů mezi lidmi a národy, aby svět žil jako jediná rodina před zraky Stvořitele.
A co se týče našich vzájemných vztahů v rámci řádu, platí pro nás:
Č. 89
1. Jako bratři, kteří dostali jeden druhého od Pána a byli obdařeni různými dary, přijímejme jeden druhého s vděčností.
2. Proto, ať žijeme kdekoli, shromážděni ve jménu Ježíše, mějme jedno srdce a jednu duši a stále usilujme o větší dokonalost. Abychom byli pravými Kristovými učedníky, mějme se navzájem rádi z celého srdce, nesme chyby i tíhu jedni druhých a bez ustání se cvičme v lásce k Bohu i v bratrské lásce, abychom se stávali vzory ctností jeden pro druhého i pro všechny ostatní a ovládali své vášně a špatné náklonnosti.
3. Kráčejme v pokoře, abychom se naučili být bratry, vždy byli plni vzájemného pochopení a upřímné úcty. Rozvíjejme vzájemný dialog, sdělujme si s důvěrou své zkušenosti a projevujme i své potřeby.
4. Zvláštní pozornost ať se věnuje místní kapitule, která je privilegovaným nástrojem, kterým se projevuje ráz našeho života a podporuje se jeho růst v bratrském společenství. Místní kapitulou je pěkně vyjádřena poslušnost z lásky, která je pro naše bratrské společenství charakteristická. Díky ní bratři slouží jeden druhému, podporuje se kreativita a dary jednoho každého jsou ku prospěchu všech.
Co to pro nás znamená minorita, neboli být “menšími”, to vysvětlují naše Konstituce takto:
Č. 14
1. Syn Boží přijal postavení služebníka. Nepřišel proto, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal vlastní život za spásu všech. Jeho zmaření se zvěčňuje ve svátosti eucharistie, kde se každý den ponižuje, když k nám přichází v pokorné podobě.
2. František byl naplněn úžasem a hluboce dojat Boží pokorou a Božím soucitem. Proto si zvolil stát se menším mezi menšími. Když následujeme jeho příklad v živé touze připodobnit se Kristu, snažme se i my být skutečně menší, aniž bychom se kdy chtěli stát většími. Oživováni tímto duchem se velkoryse věnujme službě všem, zejména těm, kteří trpí nouzí a soužením, ano i těm, kteří nás pronásledují.
3. Rádi proto žijme náš bratrský život mezi chudými, sdílejme s velkou láskou jejich potíže a jejich skromné podmínky.
4. Při pomoci chudým v jejich nezbytných materiálních i duchovních potřebách se zasazujme životem, činem i slovem za jejich lidské a křesťanské povznesení.
5. Takovýmto jednáním projevujeme ducha našeho bratrského života v minoritě a stáváme se kvasem spravedlnosti, svornosti a pokoje.
Naše pojetí práce je v Konstitucích vyjádřeno takto:
Č. 79
1. Práce je základním prostředkem pro naši obživu i pro konání skutků milosrdenství.
2. Proto ať každý z nás přináší plody darů, které jsme dostali od Boha, a podle věku a zdraví, bez obav a radostně vydávejme své síly pro dobro bratrského společenství a ze solidarity s chudými, s nimiž rádi musíme sdílet plody své práce.
3. Práce jednotlivých bratří ať je výrazem celého bratrského společenství a je svědectvím o jednotě myslí. Proto ať bratři přijímají a vykonávají činnosti po náležitém společném rozlišování a s požehnáním poslušnosti, aby byla práce vždy vykonávána z pověření bratrského společenství.
4. Bratři ať si nepřisvojují svou práci, ale ať se jí věnují s otevřeností k potřebám místního bratrského společenství, správní jednotky i Řádu, a vždy ať jsou připraveni se přesunout jinam.
Č. 80
1. Dávejme si pozor, aby se z práce nestal náš nejvyšší cíl nebo abychom k ní nelnuli nespořádanou vášní, aby v nás nevyhasl duch modlitby a zbožnosti, jemuž všechno ostatní musí sloužit.
2. Vyhýbejme se proto přehnané aktivitě, která ohrožuje spojení s Bohem, dezorientuje naši osobnost, brání bratrskému životu a znemožňuje stálou formaci.
3. Rovněž ale, jako svatý František, berme vážně napomenutí apoštola: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. Proto se vyhýbejme lenosti, která využívá práce druhých, vede nás k vlažnosti v duchovním životě i k zahálce na Božím poli.
4. Obracejme proto s láskou všechny své úmysly i síly k Bohu a při slavení eucharistie, spojeni s obětí Kristovou, nabízejme Otci námahu i plody své každodenní práce.
Č. 81
1. Pro každého z nás se hodí jiné činnosti, vykonávané rozličným způsobem podle schopností jednoho každého a podle zvláštních Božích darů.
2. Přijímejme služby a úřady podle toho, nakolik odpovídají životu našeho bratrského společenství či jak to vyžadují potřeby církve a společnosti.
3. Pro nás se především hodí ty činnosti, na kterých je zřetelněji vidět chudoba, pokora a bratrství. Žádnou práci nepovažujme za méně důstojnou nebo méně cennou než ty druhé.
4. Aby milost práce byla pro nás i pro druhé ještě plodnější, snažme se při rozmanitosti činností uchovat si ráz společenství, abychom byli připraveni si navzájem pomáhat společnou prací, a tak abychom prospívali i na cestě obrácení srdce.
5. Vždy pak mějme na paměti své apoštolské povolání, abychom veškerou svou činností vydávali lidem svědectví o Kristu.
Č. 82
1. Bratři, každý ve svém úřadu a službě, ať se snaží celý život zdokonalovat své vzdělání v oblasti spirituality, církevní nauky a jiných odborností, a také rozvíjet své vlohy, aby náš Řád mohl vždy dostát svému povolání v církvi. Proto si duševní práce važme stejně jako každé jiné.
2. Podle tradice Řádu ať si bratři váží manuální práce a s přihlédnutím k úkolům, které jsou každému z nich svěřeny, ať se jí rádi věnují kvůli vlastnímu růstu a pro společné dobro, a to zvláště tehdy, když si to žádá láska či poslušnost.
3. Ministři a kvardiáni ať berou v úvahu dary a vlohy jednotlivých bratří, jejich užitečnosti pro bratrské společenství a pro církev a ať jim, nakolik je to možné, umožní, aby se stali odborníky v různých oborech, a rádi jim k tomu poskytnou čas i prostředky.
4. Kromě toho ministři a kvardiáni pro dobro církve, Řádu a bratří samotných ať při přidělování úřadů a služeb dbají o to, aby brali v úvahu vlohy a schopnosti jednoho každého, a ať jim snadno neberou činnosti, v nichž jsou odborníci, pokud je zachován bratrský život a ochota všech být poslušní.
Apoštolský život bratří chápou naše konstituce takto:
Č. 146
1. Syn Boží byl Otcem poslán na svět, aby poté, co přijal lidství a byl posvěcen pomazáním Ducha svatého, přinášel radostnou zvěst chudým, uzdravoval zkroušené duchem, ohlašoval osvobození uvězněným, vracel slepým zrak a hlásal milost Páně.
2. Kristus ustanovil, aby toto poslání v síle Ducha svatého pokračovalo v církvi, která to přijímá jako milost a své vlastní povolání, vyjadřující základ její identity.
3. Tentýž Duch ponoukal sv. Františka a jeho bratrské společenství, aby po příkladu Ježíše a jeho prvních učedníků šli do světa a kázali pokání a pokoj, a tak spolupracovali na evangelizačním poslání církve.
4. Proto naše bratrské společenství, v poslušnosti Duchu Páně a jeho svatému působení, vykonává v církvi službu, kterou je povinováno vůči všem lidem, když jim slovem i skutkem hlásá evangelium.
Č. 147
1. V apoštolských aktivitách vyjadřujme známé prvky našeho charizmatu způsoby, které jsou co nejvhodněji přizpůsobeny podmínkám místa a času.
2. Prvním apoštolátem menšího bratra je žít ve světě evangelním životem pravdivě, prostě a radostně.
3. A jelikož bratrský život je zvláštní účastí na Kristově poslání, podporujme jeho apoštolskou účinnost svou niternou a vroucí oddaností Pánu Ježíši, svými stále opravdovějšími bratrskými vztahy a velkorysým zapojením do poslání Řádu.
4. Se všemi jednejme s respektem a s úctou a vždy buďme ochotni vést dialog.
5. Po příkladu Krista a sv. Františka sice dáváme přednost evangelizování chudých, ale nebojme se hlásat obrácení, pravdu, spravedlnost a evangelní pokoj i lidem, kteří mají moc nebo řídí osudy národů.
6. Ochotně přijímejme jakékoli dílo služby a apoštolátu, pokud odpovídají našemu způsobu života a odpovídají potřebám církve.
7.Pohnuti láskou Otce, který vidí i to, co je skryté, si vědomě vybírejme cestu minority a velkoryse přijímejme i ty úkoly a služby, které jsou považovány za podřadné nebo obtížné, aniž bychom se tím jakkoli chlubili.
8. Jako Kristovi učedníci a synové sv. Františka si připomínejme, že apoštolský život si žádá připravenost k přijetí kříže i pronásledování pro víru a pro lásku Boží i pro lásku k bližnímu, a to až k mučednictví.
