Tractatus utilissimus bl. Riceria

Bonaventura Jiří Štivar OFMCap.

Bratr Ricerius 
a jeho návod, jak se rychle stát svatým

ÚVOD

Blahoslavený Ricerius, vlastním jménem pravděpodobně Bonconturzio dei Baschi di Alviano,

se narodil v městečku Muccia okolo roku 1190. Pocházel ze šlechtické rodiny a studoval právo v Bologni, kde potkal i sv. Františka. Uchvácen jeho kázáním, se vydal roku 1222 v jeho stopách.¹

Nejstarší písemné svědectví o jeho vztahu se sv. Františkem je obsaženo v Prvním životopise svatého Františka od Tomáše z Celana, napsaném v letech 1228-1229 (1Cel 49-50):

„Že František znal tajemství srdcí druhých, jak se o tom mnozí často přesvědčili, o tom chci k obecnému prospěchu uvést z mnoha svědectví alespoň jedno, o němž nemůže být pochyb. Jeden bratr, jménem Ricerius, vznešený rodem, ale ještě vznešenějšího chování, Boží přítel, veliký v sebezáporu, usiloval se zbožností a s velkým odhodláním, aby měl plnou přízeň svatého otce Františka. Velmi se však obával, aby se František od něho z nějakého skrytého důvodu neodvrátil a nepřišel tak o milost jeho přízně. Bratr totiž ve své bohabojnosti věřil, že každý, koho má svatý František rád vřelou láskou, je také hoden Boží milosti. A naopak, ke komu by nebyl milý a laskavý, na toho by padl hněv nejvyššího Soudce. O tom bratr často v duchu přemítal, sám se sebou o tom v srdci hovořil, ale nikomu se s bouří svých myšlenek nesvěřil. Když byl jednou blažený Otec ve své cele a modlil se, přišel na to místo zmíněný bratr, tísněný obvyklými myšlenkami. Boží světec poznal, kdo přišel, a poznal, co trápí jeho ducha. Hned ho dal k sobě zavolat a řekl mu: »Synu, žádným pokušením se nenech zneklidňovat a žádná myšlenka ať tě netrýzní, protože jsi mi velmi drahý, a abys věděl, mezi mými přáteli jsi zvlášť hoden mé důvěry a lásky. Klidně přijď za mnou, kdykoli budeš chtít, a mluv se mnou naprosto otevřeně.« Zmíněný bratr tím byl velmi překvapen, od té doby byl otevřenější a jeho důvěra v Boží milosrdenství rostla tím víc, čím víc stoupal v přízni svatého otce.“²

Ve svém Druhém životopise svatého Františka pak Tomáš z Celana pokušení bratra Riceria ještě více idealizuje (viz 2Cel 44a) – a obsahově od něj zprávu přejímá i sv. Bonaventura, i když jméno bratra neuvádí (VětLeg XI,9).

Bl. Ricerius byl podle všeho svatému Františkovi velmi drahý, neboť sdílel jeho ideál opravdu věrně, jak se o tom dozvídáme z dalšího historického svědectví, totiž z Assiské kompilace (101,1-5), která vznikla v letech 1310-1312:

„Bratr Ricerius z Marky Ankonské, ze vznešeného rodu, ale ještě vznešenější svou svatostí, kterého měl svatý František obzvláště rád, jednoho dne v onom paláci navštívil blaženého Františka.

Kromě jiného hovořili o situaci v Řádu a o zachovávání Řehole. V jistém okamžiku se ho zeptal: »Řekni mi, otče, jaký ideál jsi měl na počátku, kdy jsi začal mít bratry, a jakým ideálem se inspiruješ dnes a máš v úmyslu mu zůstat věrný až do dne své smrti? Tak si budu moci být jist ohledně tvého prvního i posledního záměru a vůle – zda my bratři klerici, kteří máme tolik knih, můžeme je mít, když uznáváme, že patří řeholi?«

František mu pravil: »Bratře, to byla a je má první i poslední vůle i můj záměr, kdyby mi bratři důvěřovali – aby žádný bratr neměl nic než šat s cingulem, jak nám to dovoluje Řehole, a kalhoty.«“

Nejpodrobněji však o bratru Riceriovi pojednává nejmladší z historických pramenů, totiž Skutky blaženého Františka a jeho druhů, jejichž vznik se datuje až do let 1327-1337. Snad právě proto, že vznikaly v Marce Ankonské, jsou i plné podrobností o obrácení bratra Riceria i o rázu jeho pokušení (SktFr XXX-XXXI):

„Jednou, když šel sv. František světem a došel do města Bologne, jakmile se o jeho příchodu lidé dozvěděli, všichni se seběhli ke sv. Františkovi, takže sotva mohl kráčet po zemi. Všichni totiž tak toužili spatřit onen nový květ světa a posla Páně, že se jen s velkou námahou mohl dostat do ulic města.

Když se sešel veliký dav mužů a žen i spousta studentů, povstal sv. František uprostřed nich a pod vedením Ducha svatého kázal tak podivuhodně a úžasně, že se jim nezdál být člověkem ale andělem. Vždyť bylo zjevné, že jeho nebeská slova jako ostré šípy bojovníka vystřelené z luku božské moudrosti tak účinně pronikala srdci všech, že veliké množství mužů i žen se obracelo ze stavu hříchu ke kajícímu nářku.

Byli mezi nimi i studenti ze vznešených rodin Marky Ankonské, to jest Peregrinus, který byl z rodu Falleronů, a Ricerius z Muccie. I jich se mezi jinými vnitřně dotkla svatá slova svatého otce. Přišli k blaženému Františkovi a sdělili mu, že chtějí zcela opustit svět a přijmout hábit jeho bratří. Svatý František uvážil jejich nadšení a v Duchu svatém poznal, že je posílá Bůh. Navíc poznal, kdo se má jakou cestou dát. Proto je s radostí přijal a řekl jim: »Ty, Peregrine, půjdeš cestou pokory; a ty, Ricerie, budeš sloužit bratřím.« A tak se i stalo. (….)

Ale br. Ricerius, na zemi souputník zmíněného br. Peregrina a nyní v nebi jeho spoluobčan, se ubíral, dokud žil, cestou aktivní, velmi věrně sloužil Bohu i bližnímu a stal se velmi blízkým a drahým sv. Františkovi, takže od něj mnohé pochytil a tak se vyučil že, jasně poznával pravdu o mnoha pochybnostech a při jednáních rozpoznával vůli Páně. A podle proroctví sv. otce sloužil bratřím. Stal se ministrem v Marce Ankonské a z horlivosti pro Boha, která vždy plála v jeho srdci, s velkým pokojem a s rozvahou vedl provincii po příkladu Krista, který chtěl spíše konat než učit.

Po nějaké době však bylo z Božího úradku dopuštěno, aby byl k prospěchu duše těžce pokoušen, aby byl vyzkoušen a očištěn jako vybrané zlato. Od té chvíle byl oním pokušením velmi skličován a trápen, a tak se bičoval a postil, modlil se a plakal. Ale pokušení se nemohl zbavit. A mnohokrát ho to dovedlo až k velké beznaději, neboť se kvůli divokosti pokušení domníval, že ho Bůh opustil. Když přišla další bezútěšnost a beznaděj, uvažoval ve svém srdci a pravil: »Vstanu a půjdu ke svému otci, Františkovi. Pokud bude ke mně vlídný, poznám, že i Bůh je mi příznivě nakloněn. Jestliže ne, bude to znamení, že mě Bůh opustil.« Vydal se na cestu a šel za sv. Františkem. Světec však ležel vážně nemocen v paláci assiského biskupa. Když rozjímal o Pánu, byl mu zjeven průběh pokušení zmíněného bratra, i jeho příchod a úmysl. A tak hned svolal své druhy, to jest br. Massea a br. Lva, a řekl jim: »Jděte rychle naproti mému synu Riceriovi, za mně ho obejměte, pozdravujte ho a řekněte mu, že mezi všemi bratry, kteří jsou na světě, jeho mám obzvláště rád.“ Oni pak, jako praví synové poslušnosti, se ihned vydali naproti br. Riceriovi. A když ho nalezli, jak jim řekl sv. Fantišek, objali ho a řekli mu milá otcova slova. Jeho duše byla zaplavena takovou útěchou, že se téměř roztekl radostí. Tak velice se veselil, tak velkou radost projevoval a tak velmi vzdával chvály a díky Bohu, neboť mu dal zvítězit na jeho cestě, že to jen stěží mohl vyjádřit slovy. Dobrý Ježíši, ty nikdy neopouštíš ty, kdo doufají v tebe, ale vždy s pokušením dáváš i sílu, abychom mohli obstát!

Co dodat? Došel až k místu kde ležel andělský a Bohem velmi inspirovaný muž František. A ačkoliv byl těžce nemocen, vstal a šel mu v ústrety, objal ho a velmi vlídně mu řekl: »Můj synu, bratře Ricerie, mezi všemi bratry, kteří jsou na celém světě, dávám přednost tobě.« Na místě mu dal křížek na čelo, něžně ho políbil a řekl mu: »Můj nejdražší synu, ono pokušení ti bylo dáno, aby ti bylo k velkému užitku. Ale jestliže už nadále nechceš tento užitek, neměj ho!« Jaký div! Veškeré ďábelské pokoušení ihned ustalo, nikdy v životě už ho nepocítil a zůstala mu velká útěcha v Bohu.“

Když se bratr Ricerius vrátil do Marky, byl vysvěcen na kněze a pak i dle předpovědi svatého Františka zvolen za provinčního ministra (1224-1233). Bratry vedl ke strohému životu v chudobě, k radostnému bratrství a k úctě k Řeholi menších bratří. Horlivě a neúnavně kázal v mnoha městech a vesnicích. K setkání se sv. Františkem, kdy byl zbaven svých pokušení došlo v srpnu až září 1226. Tehdy mu také světec odpověděl na otázku o knihách. Poslední léta svého života strávil v horách v poustevně nad svým rodištěm (750 m n.v.), kde i 7. února 1236 zemřel. V letech 1948-49 byly nejen poustevna, ale i kostelík Della Madonna di Col dei Venti, kde byl jeho hrob, zcela zničeny. Kostel byl časem znovu obnoven a pak znovu opuštěn až do roku 1976, kdy prof. Cesare Lami znovu našel jeskyni i hrob, kde na starých základech opět vystavěl románský kostelík, který se stal poutním místem. Vedle kostela dnes již zasvěceného bl. Riceriovi je místo poustevny horský hotel, který nemá již nic společného s původní strohostí tohoto místa. Úcta k bratru Riceriovi jako k blahoslavenému „od nepaměti“ byla potvrzena papežem Řehořem XVI. 14. prosince 1838.³

Kromě výše uvedených zmínek z Františkánských pramenů, se o něm jinde v soudobé literatuře nepíše.

Traktát, který blahoslavený Ricerius napsal, se dochoval ve dvou verzích – latinské a v italském lidovém nářečí. V 16. a v 17. století byl náš traktát velmi rozšířený v anglickém překladu v Británii. Obecně byl nevíce znám od 15. do 17. století, ale pak upadl v zapomnění. Dochoval se celkem v 10 latinských rukopisech, 5 latinských prvotiscích a ve dvou verzích v italském nářečí ze 14. století.⁴

Níže uvedený překlad jsem pořídil z latiny⁵, aby si tento vskutku výjimečný text mohli vychutnat i další případní zájemci. Pokud jde o obsah, autorovi se podařilo velmi stručně a přitom zcela věrně, až geniálně, vystihnout podstatu Františkovy vnitřní chudoby, která, je-li věrně zachovávána, velmi rychle přivádí jak k poznání pravdy, tak i ke svatému životu. O tom ostatně svědčí i zástupy světců františkánské rodiny, kteří to pochopili a velmi rychle ke svatosti také dospěli.

Rizzerio di Muccia

VELMI UŽITEČNÝ A ZCELA DOSTAČUJÍCÍ TRAKTÁT O TOM, JAK MŮŽE ČLOVĚK RYCHLE DOSPĚT K POZNÁNÍ PRAVDY 
A MÍT V DUŠI DOKONALÝ POKOJ

Kdokoliv chce rychle a správně dojít k poznání pravdy a mít v duši dokonalý pokoj, je třeba, aby se zcela vzdal lásky ke všemu stvořenému i k sobě samému; aby se zcela svěřil Bohu a nic si neponechal pro sebe, a to ani čas, aby se nic neřídilo jeho pocity tak, aby byl vždy připraven, podřízen a v pohotovosti na příkaz Boží a na jeho volání.

Kdo chce být spojen s Bohem, má zapotřebí, aby si neponechal žádný prostředek mezi sebou a Bohem. Prostředky jsou všechny ty věci, které má rád. Aby se tedy nebránilo spojení s Bohem, ať je odstraněna všechna láska, která je uprostřed. Neboť ona je příčinou toho, že mnozí, kteří se zdají být velmi duchovními, neboť dobré úkony zachovávají velmi pevně, stále a horlivě, přesto jsou stále vlažní a nedosáhnou stavu plnosti a dokonalosti, protože mají stále něco vlastního, co leží uprostřed (je prostředkem) mezi nimi a Bohem. A protože prostředky, které si uchovávají v duši, podléhají změnám, proto i když někdy pocítí božskou sladkost, či spíše i když vytrvávají v modlitbě, ve zbožnostech a v jiných dobrých návycích a mají nějaké vnímání Boha, přece se pak vracejí k historkám, k brblání, ke světským řečem a dalším vnějším záležitostem, které mají rádi, jako kdyby Boha vůbec nevnímali. Chovají se jako mouchy, které se tu posadí na med, tu na plivanec či na špínu.

Jak to, že utrpení Kristovo, které je tak účinné a silné, že jediné rozjímání o něm by muselo roztrhnout srdce jakkoli tvrdá, nezmění mnohé, kteří o něm rozjímají pět, deset nebo více let?

Ačkoliv je takové rozjímání dojímá, nacházejí v něm zalíbení a dotýká se jich, přece nezmění svůj život, ale jakmile je opustí, kráčejí, jako obvykle, cestou lehkomyslnosti. Zajisté se to neděje z jiného důvodu, než proto, že ony prostředky, které si ponechávají, nedovolují duši, aby se přiblížila Kristu, ani Kristu, aby se přiblížil k ní. A jestliže někdy tyto prostředky opustí, přece se později vracejí jako do svého prázdného domu.

Když se však duše úplně zbaví veškeré stvořené lásky a ze srdce přijme skutečnou chudobu ducha, takže nebude mít zalíbení v žádném stvoření, pak bude přitahována a naplňována Boží láskou, jíž se zcela oddá. A pokud se později vrátí ony prostředky, které opustila, nemohou do ní vstoupit, neboť dům je plný a zájezdní hostinec je obsazen onou Boží láskou a všechny city jsou připoutány. Tak vidíme, že to dělají i cestovatelé, kteří se nedostanou do zájezdních hostinců obsazených druhými, ale hledají ty neobsazené, které je mohou přijmout.

Když je duše takto uchopena a naplněna Boží láskou, k čemuž dochází ihned, když Bůh vidí, že v ní není jakákoliv jiná láska – ani sebeláska, tehdy jí začíná osvěcovat onou pravdou, kterou je Bůh.

A v této pravdě vidí pravdu o všem stvoření a poznává, co je špatné a co je vzácné.

A v tomto světle vidí pravdu o všech pozemských věcech i o škodě, kterou může způsobit láska k nim, takže nedovolí, aby ji svedly, i když vidí, že mnozí jdou za nimi. Podobně jako když někdo jistě poznává, že v jídle, které mu předložili, je jed, a zatímco by mnozí jedli a jemu říkali: „Jez, to jídlo je dobré“, on by nejedl, ale pravil by: „Jsem si jist, že v jídle je jed, a proto nejím. Vy však jste hloupí, že to přesto jíte, neboť v důsledku toho zemřete.“

Podobně, kdo by viděl věž, která je na spadnutí, i kdyby mu mnohokrát říkali: „Vejdi dovnitř a s důvěrou v ní pobývej, neboť i my tak učiníme“, nevešel by, ale vysmál by se jim.

Tak ten, kdo je veden tímto světlem, nejen nemá v lásce to, co je pozemské, ale jím i pohrdá a nenávidí to jako smrtonosné: otráví to totiž duši, a protože se zcela jistě zřítí, strhne s sebou do záhuby duše, které k němu přilnou.

A kdyby se zdálo, že se mu naskýtá nějaké dočasné dobro, je vyučen oním světlem, že ho má odmítnout, neboť usiluje o větší dobro. Tak, jako kdyby někdo řekl císaři: „Chci vám prodat kus půdy u Assisi za šedesát liber, i když má cenu dobrých sedmdesáti, takže z toho získáte dobrých deset liber,“ jistě by jím císař pohrdl a odmítl by to i poslouchat, neboť má v úmyslu získávat města, hrady a další velké věci. Tak duše pozorná vůči nebeskému světlu odmítá věnovat pozornost dočasným a pozemským dobrům.

V tomto světle je duši také dána dokonalost všech ctností. Vždyť co je pokora než světlo pravdy, co je láska, trpělivost, poslušnost, co jsou ostatní ctnosti, než světlo pravdy?

Duše je tedy vedena tímto světlem k tomu, aby poznávala a milovala sílu a účinnost těchto ctností a aby si osvojila jejich praktikování. Tak je získá a budou její. Naopak v tomtéž světle se děsí všech neřestí a odsuzuje je. Kdyby před takového muže postavili sto nejkrásnějších žen světa, obtěžovalo by ho to, a osvěcován tímto světlem by se nenechal naklonit k nečistotě. Obžerstvím by se nejen nenechal svést, ale jen s těžkostí a odporem by chodil k jídlu. Tak by také měl odpor ke všem neřestem, neboť v onom světle poznává a zvažuje jejich zlo.

A obecně je duše oním světlem vedena i v různých a jednotlivých věcech, které má vykonat, neboť jí ukazuje, co je třeba, aby ve všem, co se s ní děje, přihlížela ke slávě Boží a k jeho vůli.

Vždyť jen jeho si volí, jen jeho miluje, proto ve všem vnímá jeho čest a vůli. Činí tak po příkladu Krista, který, když se při svém utrpení modlil, zachoval toto dvojí: při modlitbě se poklonil jako kterýkoliv nepatrný člověk, tak vzdal čest Otci, a když pravil: „Ne má, ale tvá vůle se staň,“ hledal jeho vůli.

Tak duše v tomto světle následuje Kristův příklad. A když to, co se děje, vidí jako přínosné pro čest Boží a v souladu s jeho vůlí, pak to vykoná a vyplní. Když to však vidí jako něco, co je proti některému přikázání, odmítne to a ani to nevykoná z jakéhokoliv důvodu nebo kvůli jakékoliv osobě, takže se i vyhýbá neužitečným slovům a špatným myšlenkám i všemu neřestnému, protože ví, že jsou proti slávě Boží i proti jeho vůli, neboť ho tak plně učí ono světlo pravdy.

A když duše na této cestě vyroste a zesílí, pak ani dobrá činnost nepřekáží tomuto světlu, když se třeba věnuje službě představeného nebo kazatelské službě, nebo se snaží být jinak užitečný bližním.

Neboť jako ten, kdo se nachází v určité vzdálenosti od zdi, kterou má před sebou, vidí jediným pohledem onu zeď i všechno, co je mezi ním a zdí, tak duše osvícená tímto světlem vidí Boha a všechno, co má dělat, ale kvůli tomu nesejde z nastoupené cesty, i když někdy přeruší svou kontemplaci.

V tomto světle duše také poznává pravdu o své nehodnosti, a čím víc je spojena s Bohem, za tím nehodnější se považuje, neboť sebe vidí jasněji. A protože si nic neponechává ani si nic nepřisvojuje z toho, co přijímá od Boha nebo co koná z jeho pověření, ale všechno připisuje jemu a uznává, že je to od něj, neboť je z jeho dobrotivosti bez zásluh obdarovaná, proto se nevynáší ani se z nevděčnosti nenadýmá, a proto o ně kvůli nevděčnosti nepřijde.

Navíc Pán, který vidí, že mu nic nekrade, ale všechno mu vrací zpět, o ho hojněji do ní vkládá své poklady a dává jí štědřeji, než oč prosí nebo po čem touží.

To vše duše dostává kvůli tomu, že se zříká všeho, takže vyprchávají zlé žádosti, ambice, nespořádané city i láska ke všem stvořeným prostředkům, které zastiňují duši, a místo nich přichází božské světlo a naplňuje ji, osvěcuje a učí ji, jak bylo řečeno. Kromě toho duše kvůli tomuto zřeknutí se všeho dostává nejen zmíněnou milost světla pravdy, ale také milost pokoje a stálosti, a tehdy v ní opravdu přebývá Bůh, neboť jinde není, než v příbytku pokoje. Tehdy taková duše ve všem trápení, neštěstích, bezpráví a starostech zachovává pokoj a trpělivost, a je stálá a silná.

Děje se tak proto, že se Bohu zcela odevzdává a podrobuje se jeho vůli – pročež vidí, že jí to bylo dáno z Boží vůle a ona s ním souhlasí a to vše snáší nejen trpělivě ale i ochotně. Tak se také zcela vrhá do Boha a u něho zůstává – proto nespravedlivá slova či pozemská neštěstí a další jim podobná nebo také i sám svět se jí nedotýkají, neboť nemohou vystoupit k Bohu, kam duše uložila svůj poklad. Mnohem méně se jí také dotýkají, jelikož duše se s nimi nezaplétá, ani ji nemohou najít tam, kde obvykle byla; neboť jestliže mě někdo chce najít, hledá na všech místech, kde by se mnou mohl obvykle mluvit, nebo i po celém světě, kromě místa, kde se nacházím, a tak mě nemůže najít.

Podobně kdyby hořel něčí dům a on by tam byl, bránil by ho před ohněm; jestliže tam však není, nebrání ho ani se nestará. Tak i duše, která se zcela vrhne do Boha, není přítomna pro všechno světské a nestará se o to co se jí děje, totiž co se v tomto světě jeví jako škodlivé či nespravedlivé.

Děje se tak také za třetí proto, že ji posiluje a upevňuje příklad Krista, který v ní přebývá, neboť on toho tolik a tak mnoho snesl pro ni. Proto silněji touží po tom následovat ho v trápeních a raduje se v nich a téměř vůbec se netrápí.

Díky tomu duše také získává stálost tělesných smyslů, neboť z lásky ke Stvořiteli opustila všechno stvořené, tudíž se její smysly netoulají po nedovoleném, ale duše je usměrňuje a stabilizuje tak, že je s důvěrou svěřuje Pánu a když odchází od modlitby, praví: „Pane, drž mě spojeného s Tebou, usměrňuj mé smysly a nedovol, aby mě vzdalovaly od tebe.“

Obvykle duše tímto zřeknutím se všeho získává takovou vládu nad svým tělem a takový pokoj a soulad je mezi nimi, že se v ničem nerozcházejí. Tělo se rádo podřizuje duši a následuje ji ve všem, co chce konat, ať už ve znevážení, přísnosti, odříkání a v bdění, či ve všech pracích a obtížích. Tělo si totiž pamatuje úzkosti a těžkou námahu, které muselo obvykle snášet kvůli netrpělivosti, hněvu, závisti, ambicím a pomíjejícím intrikám, a nyní, když vidí, že přebývá v tak velikém pokoji, ochotně snáší všechny námahy kajícnosti, aby se vyhnulo oněm neužitečným, škodlivým a ještě těžším námahám.

Tak jako když si je někdo jist, že za sto denárů mu dají tisíc, neváhal by dát sto, ba dokonce by rád dal dvě stě. Tak i tělo v tom nalézá tak velký zisk, že radostně snáší všechny tyto námahy a ochotně následuje duši, ba dokonce se snaží předbíhat a vycházet jí vstříc.

Je tedy velmi užitečné a spásné, abychom ze své duše vyhodili všechny prostředky a zbavili se jich, a abychom zemřeli všemu stvořenému a vůbec nespoléhali na sebe ani na ostatní tvory a vrhli se s důvěrou do Boha, který nás dobrotivě podporuje, s láskou řídí a přivede nás k blaženému cíli.

Když tedy vidíme, jak obchodníci pro pomíjející zisk riskují a zoufají si, vydávají se nesčetným nebezpečenstvím na cestách i na mořích, a vojáci jak pro světskou slávu dělají totéž, když se vystavují meči, válce a smrti, a přece často nezískají ani jedni zisk ani druzí slávu, jak touží, a pokud takto pokračují, je jisté, že o ně přijdou, oč více my musíme činit taktéž pro zisk a slávu duchovní, které jsou pravé, jisté a trvají navěky, a to tím spíše, že nám nehrozí žádné nebezpečí.

Tak je jisté, že kdo se poctivě, věrně a čistě zbaví všeho, jak je uvedeno výše, zakrátko, v rámci několika dnů začne vnímat, co bylo řečeno, a zakusí božskou sladkost.

A vytrvá-li v tomto zříkání se všeho, vše, co bylo uvedeno, mu jistě potvrdí zkušenost jako pravdivé, takže když bude vycházet od modlitby, živě a s láskou bude lnout k tomu, co je Boží, a bude se dívat na svět s jistou úzkostí a údivem, jako ohromený a cizí, jako by byl někdo jiný. Jako kdyby přišel z jiného světa, tímto světem bude zcela pohrdat, stěží bude snášet i pohled na něj, a to kvůli proměně jeho ducha, který se mu vzdálil a kvůli velmi radostné proměně v Bohu.