Svatý Bonaventura
stále aktuální
List generálních ministrů
prvního řádu a třetího regulovaného řádu
u příležitosti 750. výročí smrti svatého Bonaventury
2. února 2024
Uvedení Páně do chrámu
Všem bratřím
prvního františkánského řádu,
třetího regulovaného řádu
a všem bratřím a sestrám
františkánské rodiny
Sedmisté padesáté výročí smrti serafínského učitele, ke které došlo 15. července 1274, nám nabízí příležitost nejen k tomu, abychom si připomenuli a oslavili službu, kterou poskytl řádu a celé církvi, ale abychom ho znovu nabídli jako stále aktuální dar i naší epoše. Je to tak, jak to řekl již papež Pavel VI. při návštěvě mezinárodního kongresu roku 1974, který byl zorganizován, aby připomenul 700. výročí, a kdy doporučil svatého Bonaventuru „všem dětem církve, aby se pozorným rozjímáním jeho poselství mohli stát účinnými svědky v církvi a na celém světě“.
Vědomi si důležitosti jeho osobnosti, která není vždy známá a adekvátním způsobem doceňovaná ani v našem prostředí, chceme znovu přijmout pozvání papeže Pavla VI., abychom sdíleli některé úvahy týkající se jeho života a díla, s jistotou, že nabízíme velmi vzácnou a pro nás užitečnou vzpomínku, abychom mohli lépe prožívat svou příslušnost k františkánskému řádu i naši práci ku prospěchu církve i světa.
Není snadné na několika řádcích připomenout teologické a františkánské bohatství obsažené v devíti svazcích Opera omnia svatého Bonaventury. Proto jsme se rozhodli zdůraznit některé aspekty tří hlavních oblastí jeho činnosti a zachovat chronologické pořadí jejich vývoje. Bonaventura byl nejprve magistrem teologie na univerzitě v Paříži, a to až do roku 1257, kdy opustil tento post, jelikož byl zvolen generálním ministrem řádu, což byla služba, v níž byl opakovaně potvrzován až do konce svého života. Při výkonu těchto dvou služeb se projevoval i jako mystik, což je třetí oblast jeho působení ve prospěch Řádu a církve, kdy dal do služeb druhých svou zkušenost s Bohem a nabídl možné cesty k ní.
Tento list je také důležitou příležitostí, jak vyjádřit svou vděčnost mnohým badatelům, bratřím i laikům, kteří se vášnivě a odhodlaně věnovali v posledních padesáti letech této komplexní postavě teologa, bratra a mystika, a udržovali tak živou vzpomínku na něj, i ukazovali bohatství a aktuálnost jeho učení.
Magistr teologie:
v mysli na cestě k Bohu
Bonaventura se narodil roku 1217 v Bagnoregiu, což je malé a velmi výrazné město ve střední Itálii, nedaleko Viterba. Roku 1235, díky ekonomickým možnostem svého otce, byl vyslán na studia svobodných umění do Paříže. Tam poznal Řád menších bratří, do něhož roku 1243 také vstoupil. Požádali ho, aby v Paříži pokračoval dál v akademickém studiu teologie, kde v akademickém roce 1252/1253 dosáhl titulu magister theologiae na studiu, které patřilo Františkovým bratřím.
Jeho teologické dílo bylo velmi veliké. Připomeňme jen několik děl: čtyři velké svazky Komentářů k sentencím, Teologické otázky spolu s Teologickými kázáními, famózní spis Putování mysli do Boha, abychom skončili s třemi sériemi univerzitních Přednášek (Collationes), které měl v Paříži v posledních letech svého života, z nichž nejznámější je zajisté Hexaemeron. Nejzajímavějším dílem, které je jakýmsi přehledem jeho teologie, je však zajisté Breviloquium, které sepsal okolo roku 1257 jako teologickou syntézu, kterou nabídl svým studentům a všem bratřím. V něm se totiž Bonaventura snaží „zestručnit“ a lépe zpřístupnit popis plánu spásy, který se nachází v Písmu, ale který „je jak ve spisech svatých, tak ve spisech učenců podáván obšírně“, čím se riskuje, že ho začátečníci vnímají jako „zmatený, neuspořádaný a neprozkoumaný jako neprostupný les“. Z tohoto díla si připomeňme několik významných prvků jeho teologie.
První aspekt se vztahuje k obtížnosti teologického bádání, které si vyžaduje namáhat se s metodou: kdo studuje teologii, musí mít kázeň mysli, vedenou láskou zbožnou, vášnivou a horoucí. Tedy mezi práce, ke kterým je bratr povolán, patří i práce intelektuální, která je stejně nebo i více namáhavá a obtížná než práce fyzická. Jde totiž o to, jak převést to, co je věrohodné (to, v co víra věří) na to, co je poznatelné, tím, že poskytne důvody: protože jen tak láska k tomu, co se věří, dosáhne svého vrcholu tak, že nabídne rozumu definitivní argumenty, aby přilnul k víře. Tato snaha je tvrdá a namáhavá, neboť magistr je povolán k tomu, „vrhal světlo na skryté záležitosti“. A právě tehdy Bonaventura předem poznamenává, a to stále ještě prologu Breviloquia, že „nikdo neshledá tento úkol snadným, než jen dlouhou praxí četby textu, kdy literární smysl vtiskne do své paměti“. To vše bude možné jen, pokud je jasný „účel a předmět“, kvůli kterým pokojně podstupujeme ono namáhavé poznávání víry: „Tehdy opravdu poznáme onu lásku, která přesahuje každé poznání, a tak budeme naplněni plností Boha“. A to proto, že teologie nám umožňuje růst v dobru a přilnout ke spáse: ut boni fiamus et salvemur.
Breviloquium vynáší na světlo i další prvek Bonaventurovy teologie: kristocentrismus. V sedmerém rozčlenění textu, který začíná traktátem o Bohu „Jediném a Trojím“ a vrcholí eschatologickým návratem člověka k Bohu, celá střední část je věnována vtělenému Slovu. Z tohoto pohledu Kristus vystupuje jako klíčová postava dějin spásy, jako „dokonalost vesmíru“, jako pramen našeho znovu–stvoření. Křesťanský život se tedy odvíjí tak, že svým poznáním a láskou vstupujeme do tajemství dějin spásy, která má svůj logický základ.
A to proto, že jenom skrze Kristovu cestu docházíme k tomu, že inteligence žasne nad Bohem! V Bonaventurově teologii lze na pozadí vnímat postoje sv. Františka z Assisi, který zvolal: „Proto po ničem jiném netužme, nic jiného nechtějme, v ničem jiném nemějme zálibu a potěšení než v jediném pravém Bohu, který je plné dobro, veškeré dobro, celé dobro, pravé a nejvyšší dobro, který jediný je dobrý!“ (NepŘeh 23,9).
Jako pravý syn chuďáska (sv. Františka), sv. Bonaventura patřil na Nejvyššího jako na nekonečné tajemství dobroty, které se nám daruje ve všem skrze Krista. Otec, nezrozený zdroj dobroty, sdílí zcela a nekonečně svou božskou přirozenost svému milovanému Synu, „prostřední“ osobě Trojice. Ve svém vzájemném vydechování Lásky jsou spojeni poutem Ducha, „daru, v němž jsou dány všechny ostatní dary.“ Ten se pak rozšiřuje na celé stvoření a na každého tvora, a tak všechno přivádí k plnosti božské lásky, která je svrchovaným Dobrem a veškerým Dobrem.
Výslovným a účinným aktem Dobra je úkon stvoření vesmíru, který se neustále rozšiřuje, a to nejen v řádu přirozeném ale i v řádu poznání. Jak bytí tak i poznání ukazují, že mají stejný původ a stejný účel: plnost a šíření Dobra. Obojí je vepsáno do „Knihy stvoření“ a může to být čteno inteligencí i láskou člověka, který je povolán k tomu, aby ve všem poznával a miloval jediného a trojího Boha. To je přesně to, co nám připomíná papež František v Laudato si, kdy výslovně cituje Bonaventuru: „Celá skutečnost v sobě obsahuje strukturu, která je výslovně trinitární […] každé stvoření nese v sobě výslovně trinitární strukturu“ (č. 239). A to je možné proto – jak praví Bonaventura – že „božské Slovo je v každém stvoření, a proto každé stvoření vypovídá o Bohu“.
Privilegovaným odleskem trinitárních vztahů je lidská osoba, která v důsledku vlitého daru Ducha svatého přivádí k dokonalosti tajemství obsažené v celém vesmíru. A právě v tomto antropologickém kontextu Bonaventura považuje lidskou osobu za „mikrokosmos“, nejen ve srovnání s „makrokosmem“, ale také proto, že je jeho naplněním, nebo, naopak jeho destrukcí: kvalita lidského života podmiňuje i kvalitu prostředí, v němž žije. To stále připomíná papež František, když všechny upozorňuje na křik, který se ozývá ze země i od chudých. Pokaždé, když podporujeme „bratrství a sociální přátelství“ mezi národy, podporujeme i kvalitu životního prostředí na zemi tím, že ji chráníme před naší rivalitou a chamtivostí.
Celkově, podle Bonaventury, se teologické poznání musí stát okoušením Boha a vášní pro tento svět, což nám pak dovoluje v něm objevovat jasná znamení božské lásky.
Mistr z Bagnoregia se nás důrazně ptá na to, nakolik naslouchání nejen Písmu, ale také
společnému volání země a chudých, osvěcuje naše poznání i naše city a činí nás schopnými „vynášet na světlo skryté věci (Boží)“ a být darem pro „všechny děti církve“ i světa.
Ministr Řádu: vášnivý průvodce
2. února 1257, ve věku okolo 40 let, se život svatého Bonaventury radikálně změnil. Během kapituly, která se slavila v Říme v kostele Ara Coeli, kam se sjela asi stovka bratří, kteří reprezentovali 33 provincií Řádu, byl bratřími zvolen, a to i na doporučení končícího generálního ministra Jana z Parmy, bratr, který se kapituly neúčastnil a nacházel se v Paříži: Bonaventura z Bagnoregia. Od začátku si uvědomoval, jaké břímě ho čeká: správa 30 000/35 000 bratří roztroušených po celé Evropě, od Anglie až po Mongolsko/Čínu a severní Afriku. Takový rychlý růst spolu s komplikovanou přítomnost v Řádu v oblastech hlubokých kulturních rozdílů, vyvolávalo vážné obavy, které bylo třeba řešit s velkou pozorností a energií. To vyplývá i z jeho prvního okružního listu, napsaného bezprostředně po zvolení, v dubnu 1257. Kromě toho, že vyzýval bratry k obrácení srdce i mysli ohledně různých aspektů minoritského života, chtěl také Bonaventura připomenout jaké je jejich povolání uvnitř církve: „být zrcadlem plné svatosti“. Mezi různými nedostatky, které generální ministr ve svém listu připomíná, je jeden, který se zdá být stále aktuální: „líné bratry zapřáhněte do práce“.
Aby tuto obnovu kvality života podpořil, napsal Bonaventura na žádost generálních kapitul dva důležité texty. První byl představen roku 1260 na generální kapitule v Narboně, která také schválila tento text Generálních konstitucí, v nichž jejich kompilátor uspořádal a doplnil mnohé zmatené konstituce, které si Řád od roku 1239 vytvořil. Na následující kapitule, která se slavila v Pise roku 1263, shromáždění bratři přijali a prohlásili za oficiální druhé dílo vyprodukované Bonaventurou, a to: Větší legendu a Menší legendu svatého Františka, tedy texty, kterými se pro všechny a navždy zabezpečovalo konečné znění vyprávění o svatosti Františkově. Těmito dvěma díly, jenom právním a druhém vypravěčském, nabídl Bonaventura bratřím dvojí a komplementární sérii pravidel: právní předpisy, které mají zachovávat, a vzor života, který mají následovat.
Označení Bonaventury za „druhého zakladatele Řádu“, i když je trochu přehnané, přece je i částečně pravdivé. Svým dlouhým vedením Řádu dal definitivní podobu identitě menších bratří, když zdůraznil a vyjasnil dvojí poslání: rozhodné nasazení v evangelizaci a důslednou věrnost svému minoritskému povolání. V obou případech hraje postava sv. Františka zásadní roli – a jeho svatost je toho potvrzením. To Bonaventura naznačuje slavnostním způsobem už v prologu své Legendy, kde je František označován za „posla Božího, hodného lásky Kristovy a daného za příklad dokonalého následování Krista“. Jako generální ministr Řádu si s odvahou a moudrostí dal obtížný úkol: chránit prvky ideálu prvních bratří a přitom ho integrovat do rozvoje identity Řádu, který se intenzivně a široce nasazoval do pastoračních i kulturních aktivit, aby tak hlásal křesťanskou víru.
Je třeba zmínit další dvě „františkánská“ díla světce z Bagnoregia. Pro formaci noviců vytvořil roku 1260 Řeholi pro novice v níž mezi jiným připomenul těm, kdo chtěli přijmout tento život, že „dobrovolná chudoba je základem celé duchovní budovy“. Dalším textem je široká a bohatá sbírka Kázání na neděli a o svatých (1267-1268): vědom si nedostatečné přípravy bratří ke službě kazatelské, chtěl jim Bonaventura svými kázáními nejen připomenout důležitost tohoto úkolu, ale také dát k dispozici nástroj, který by jim pomohl lépe se této služby zhostit.
Je spočítáno, že Bonaventura během své služby generálního ministra strávil čtvrtinu svého času na cestách po Evropě. Jeho cesty coby animátora a vedoucího Řádu fakticky skončily 23. května 1273, když ho Řehoř X. jmenoval kardinálem a biskupem v Albanu a požádal ho, aby se věnoval přípravě koncilu v Lyonu, který se pak slavil v květnu následujícího roku. Při této příležitosti byla také do Lyonu svolána mimořádná generální kapitula, jejímž úkolem bylo zvolit Bonaventurova nástupce ve vedení Řádu. Byl zvolen Jeroným z Ascoli, budoucí papež Mikuláš IV. O dva měsíce později, během koncilu, v neděli ráno 15. července opustil Bonaventura tento svět, aby se připojil k tomu, kterého hledal celým svým srdcem i celou svou myslí. Následujícího dne byl pohřben. V koncilních dokumentech se to připomíná těmito slovy: „Bonaventura byl milován Bohem i věřícím lidem“ a „ti všichni, kdo se s ním během jeho života setkali, si ho vroucně oblíbili“.
Jako generální ministr nám jako dědictví zanechal jasné a působivé svědectví: své nasazení pro Řád, kterému odevzdal památku na sv. Františka, jako na konečné měřítko jeho věrnosti minoritskému povolání a pastoračního nasazení.
V tomto smyslu Bonaventura jako „ministr“ nás vyzývá k tomu, abychom si kladli otázku po našem smyslu pro sounáležitost s Řádem, a povzbuzuje nás k tomu, abychom ji žili jako dar přijatý od Boha i jako nasazení, které máme společně realizovat ku prospěchu církve i světa.
Mystik lásky: afekt, vrchol poznání
V dějinách je Bonaventura spíše než jako ministr a učitel připomínán jako mystik, a to až do té míry, jak ho označil Lev XIII., totiž jako „kníže mystické teologie“. A je to skutečně tak: pro Bonaventuru se v mystice završuje jak poznání aplikované na víru tak i smysl pro sounáležitost s minoritským řádem, jelikož v prvním i v druhém případě je cíl stále stejný: „okoušení“ Boha.
Na této cestě referenčním bodem stanoveným Bonaventurou je zcela jistě mystická událost stigmatizace svatého Františka: „Serafínský žár touhy ho pozvedal do Boha a sladký pocit soucitu ho proměňoval v toho, kdo chtěl být z přemíry lásky ukřižován“.
Na otázku, jaké procesy umožňují „zakusit Boha“, nabízí Bonaventura skvělou odpověď vyplývající i z vlastní zkušenosti v závěru svého slavného díla Itinerarium mentis v Deum: „Pokud se ptáte, jak se tyto věci dějí, ptejte se milosti, ne nauky, ne pochopení […] ne světla, ale ohně, který nás zcela rozněcuje a vede nás do Boha“.
Tento proces však vychází z antropologického předpokladu: člověk je „bytost tužeb“ (vir desideriorum), která ze své přirozenosti tíhne k jedinečnému a konečnému předmětu, který jediný může uspokojit její hledání, a to je Bůh. Sám Bonaventura byl mužem touhy: ať už ve službě Řádu, či v akademickém vyučování nebo při hlásání evangelia, vždy byl veden touhou kontemplovat Krista ukřižovaného, který je konečným odkazem jakéhokoliv uvažování o Bohu či lásky k němu. Jen v Něm se nachází kořen úžasu, který byl měl rozněcovat srdce i mysl každého člověka: přemíra lásky s níž si On zvolil, že bude ukřižován. Zahaleni a vedeni touto láskou, jsme „přiváděni do Boha“: „Přecházíme s Kristem ukřižovaným z tohoto světa k Otci“. Na této cestě afektivního návratu, mystického přechodu, je tedy Kristus tím uprostřed, středem nejen tajemství Trojice, ale i dynamiky lidského srdce v jeho touze po Bohu: On je jediný Prostředník „který přivádí lidi k Bohu“.
Z těchto náznaků lze pochopit, že Bonaventurova mystika je ze své podstaty vztahová, obrácená k Druhému, tj. na cestě k Bohu prostřednictvím lidského těla Toho, který se z přemíry lásky stal jedním z nás, aby nás sjednotil s Bohem. Bonaventurovu mystiku tak můžeme přirovnat k putování člověka, který je doprovázen Kristovým lidstvím, coby jedinou cestou k Otci. Z toho vyplývá, že jeho kristologická nabídka mystické cesty uskutečňuje slova, jimiž František z Assisi začíná Nepotvrzenou řeholi: „Řehole a život bratří je následovat učení a stopy našeho Pána Ježíše Krista“, tedy toho, který se stal vtěleným a ukřižovaným Slovem.
V jednom kázání o Vánocích klade do dokonalé harmonie dva prvky Kristova těla: „Aby nastolil dokonalý smír, nejvěrnější Prostředník nejprve daroval sebe sama lidstvu ve svém narození a pak se zcela vydal Bohu ve prospěch lidí ve svém utrpení“. Tím, že vidíme, věříme a přijímáme toto tajemství této vtělené a ukřižované lásky, se uskutečňuje naše lidské putování, které vede a podporuje Duch svatý: „Nepřijímá ho než ten, kdo po něm touží, netouží po něm než ten, kdo je rozpálený vnitřním žárem Ducha svatého, kterého Kristus seslal na zem.
Dar Ducha, který umožňuje mystický přechod, však nezbavuje člověka námahy na cestě, to jest hledat a připravovat se po stupíncích a po pořádku na okoušení Boha. Bonaventurova asketicko-mystická díla jsou nabídkou postupu, jak se cvičit v touze a v hledání. Připomeňme jen dva texty Strom života a Trojí cestu. V tom prvním je ve středu zájmu afektivní kontemplace Krista zjeveného na onom stromu života, kterým je kříž; v tom druhém je zase nabídnuta meditace o trojí rovině lidské zkušenosti, jsou tam tři cesty pomocí nichž můžeme okoušet pokoj (očištěním svých tužeb), pak pravdu (osvícením rozumu) a nakonec lásku (působením Ducha, který rozněcuje duši, aby ji sjednotil ukřižovanou a snoubeneckou láskou s Kristem).
Bonaventura nám připomíná, že člověk je „toužící tvor“, který je povolán k tomu, aby se vydal na cestu k tomu Jedinému, který každé věci dává její jedinečnost, pravdu i krásu.
Ale na této cestě ke každodennímu setkání s tím Jediným, který samotný stačí, neriskujeme často, že budeme „roz-tržití“, odváděni od Něj, abychom se roztříštili na mnohém?
Kolikrát zakoušíme tuto „roztržitost“, v níž ztrácíme Celek, když ho zaměňujeme za části?
Bonaventura nám však připomíná, že každá věc má smysl a hodnotu, pokud nám pomáhá dosáhnout toho, co jediné je nezbytné: „být uváděni do Boha“. Neměla by být oslava výročí stigmatizace sv. Františka v letošním roce časem, kdy budeme pamatovat na to podstatné, díky čemuž znovu získáváme všechno ostatní novým a plným způsobem?
Závěr:
trojí dědictví, které nám Bonaventura zanechal
V červenci 1274 Bonaventura ukončil svůj život žitý s velkorysostí a vášní ve třech oblastech, které i pro nás představují základní prvky našeho řeholního povolání, abychom je „pozorně“ rozjímali, jak nás na začátku vyzval Pavel VI.
Jako učitel teologie nás Bonaventura učil cestě moudrého poznávání, díky němuž můžeme přecházet od zmatené lesní temnoty k hlubšímu pochopení naší víry (osvícení) tak, že budeme „vynášet na světlo skryté věci“. Jako ministr Řádu nám připomíná závazek učinit z našich životů svědectví vedené ochotou po obnovování se (očištění) takovým způsobem, že i ve velmi různých podmínkách a kulturách náš minoritský život zůstává stejným „zrcadlem vyzařujícím svatost“. Jako mystik nám ukazuje střed, z něhož všechno pochází i se završuje, to jest Krista ukřižovaného, který z kříže dává „oheň Ducha svatého“, jehož prostřednictvím dosahujeme svého konečného cíle: „být převedeni“ a „být proměněni v Boha“, Jediného, jenž prostupuje všechny věci a činí je dobrými a krásnými.
Pokoj a všechno dobro.
Fr. Massimo Fusarelli OFM
generální ministr
Fr. Carlos Alberto Trovarelli OFM Conv.
generální ministr
Fr. Roberto Genuin OFM Cap.
generální ministr
Fr. Amando Trujillo Cano TOR
generální ministr
