Angelik z None (1875–1953)

Služebník Boží Matteo Pittivano (v řeholi bratr Angelik) se narodil 28. května 1875 v None (Turín) v zemědělské rodině Ondřeje Pittivana a Františky Valentinové jako první z osmi dětí. Byl křesťansky vychován, už jako dítě projevoval mimořádnou inteligenci a pečlivost, ale povahově měl sklon k vznětlivosti. Jeho řeholní povolání nenašlo u otce pochopení, říkal mu: „Kněz ano, ale řeholník ne!“ Proto se v patnácti letech stal v semináři v Chieri klerikem a kapucínský hábit přijal až po otcově smrti, 2. října 1892 v noviciátu v Racconigi. Na kněze byl vysvěcen 18. prosince 1897. Patnáct let působil jako profesor teologie. Když mu bylo pouze 33 let, byl jmenován provinciálem piemontských kapucínů. Osobním příkladem a povzbudivým slovem se snažil znovu oživit františkánský život modlitby, chudoby a apoštolské činnosti.

Roku 1914 mohl uskutečnit svou touhu po misionářském životě a začal svou třicetiletou misionářskou činnost v Eritreji a Etiopii. V eritrejském Cherenu u kmene Bilenů prožíval vrchol své apoštolské aktivity. Miloval domorodý lid a jeho láska byla opětována: stal se jedním z nich, přizpůsobil se jejich stravě, odpočíval na rohoži, chodil stále bos. Jako rektor cherenského semináře měl na starost od dvou do šedesáti seminaristů, které kulturně i duchovně formoval, aby se stali apoštoly svého lidu. Každou sobotu a neděli posílal do okolních vesnic po dvou seminaristech, aby vyučovali katechismus. Pro jejich vzdělání napsal traktáty filozofie, dogmatické teologie a morálky. V oblasti postavil mnoho kaplí, zakládal misionářské stanice. Přivedl ke katolické víře více než 6000 Bilenů, staral se o nemocné, zakládal školy, navštěvoval vesnice osobně nebo do nich posílal seminaristy. Během epidemie španělské chřipky a následného hladomoru (1919–1921) se choval skutečně hrdinsky.

Roku 1937 přešel do Etiopie a rok působil jako generální vikář a učitel v semináři v Hararu. Potom byl zástupcem představeného prozatímní katedrály v Addis Abebě, kde dále dělal všechno pro všechny, Italy i Etiopany, takže si vysloužil přezdívku „bratr pro všechno“.

Po propuknutí italsko-etiopské války byl internován v koncentračním táboře v somálské Mandeře, kde navzdory horkému klimatu neodložil svůj těžký kapucínský hábit a snažil se povzbuzovat a utěšovat své spoluvězně. Později napsal, že nikdy nebyl tak klidný a vyrovnaný jako v tomto období. Když byl roku 1943 spolu s ostatními misionáři z Etiopie vyhoštěn, vrátil se do Itálie, do kláštera Bra (Cuneo), kde zůstal až do své smrti: modlil se, kázal a zpovídal.

Po dlouhých měsících utrpení zemřel v Bra 15. ledna 1933. Od června 1978 jsou jeho ostatky uloženy v kapucínském kostele Panny Marie Andělské v Bra. V letech 1966–1976 byly vedeny informativní procesy o pověsti jeho svatosti v Turíně a Asmaře a v letech 1982–1983 proces o jeho ctnostech především v Turínu.