Bl. Anicet Kopliński (1875–1941)

Anicet Kopliński se narodil v Debrzně, v západním Pomořansku, kde se stýkala kultura slovanská s kulturou germánskou. Narodil se 30. července 1875. Jeho otec Wawrzyniec byl Polák katolického vyznání a jeho matka Berta Moldenhau byla Němka luterského vyznání. Při svém křtu, 8. srpna 1875, dostal jméno Albert Antonín. Jeho první jméno se však změnilo na Adalbert (Vojtěch). Měl další čtyři sourozence. Základní a střední školu navštěvoval ve svém rodném městě Debrzně. 23. listopadu 1893, to už mu bylo 18, vstoupil do kapucínského řádu v Sigolsheirnu. Po ročním noviciátě, 24. listopadu 1894, složil své první sliby a při té příležitosti obdržel své řádové jméno Anicet. Pak dokončil svá středoškolská studia a začal studovat v semináři, neboť se chtěl stát knězem.

Dne 25. listopadu 1897 složil své věčné sliby; 15. srpna 1900, na Slavnost Nanebevzetí Panny Marie, byl vysvěcen na kněze. Po svém vysvěcení zastával různé služby v několika komunitách Vestfálské provincie, kde získal pověst výtečného kazatele. Ačkoliv misijní činnost byla velmi blízká jeho srdci, nebylo mu dopřáno odejít do misií. Místo toho mu představení svěřili péči o polské imigranty v Rýnsku a Vestfálsku.

Roku 1916 se stal vězeňským kaplanem a kaplanem válečných veteránů, poté – 20. března 1918 – odešel do Varšavy. Důvod tohoto přesunu není zcela jasný. Zda to způsobily jeho “polské kořeny”, které ho táhly zpět, či tam byl vyslán, aby se zdokonalil v jazyce, aby tak mohl lépe sloužit Polákům, zůstává zastřeno rouškou tajemství. Každopádně ale tento rok v životě br. Aniceta byl velkým předělem. Od té doby už zůstal v Polsku.

Roku 1922 se jeho otec vrátil do Polska a usadil se v Novém Městě, kde pak také zemřel. Roku 1930 si bratr Anicet také změnil národnost z německé na polskou, ačkoliv zůstal členem Rýnsko-Vestfálské provincie. Naučil se dostatečně polsky, aby se mohl domluvit, ale ne tak, aby získal zpět svou pověst výtečného kazatele. Ve Varšavě se stal známým jako charizmatický zpovědník, který byl vyhledáván jak laiky tak duchovními osobami. Byl zpovědníkem apoštolských nunciů Achilla Rattiho, Vavřince Lauriho, Františka Marmaggiho a Filipa Cortesiho. Také varšavští biskupové – kardinál Alexandr Kakowski, Stanislav Gall a Josef Gawlina – ti všichni chodili k němu ke zpovědi. Lidi přitahoval jeho přístup k morálce, kterou vždy s porozuměním aplikoval na každého jedince zvlášť, a všechny povzbuzoval k růstu v dobrém. Celý jeho přístup k životu byl soustředěn na růst v dobrém.

Bratr Anicet byl opravdovou oporou nemocným, a to i těm, kteří tváří v tvář smrti odmítli svátost smíření. Mnohé tak obrátil a smířil s Bohem. Na mnohé lidi učinil velký dojem i tím, jak sloužil mši svatou – v jeho podání byla slavnostní i inspirující. Ve Varšavě se také stal velmi známým jako almužník a obhájce chudých. Většinu času z 20 let svého života, které strávil ve Varšavě, br. Anicet věnoval práci ve prospěch chudých, bezdomovců a nezaměstnaných.

Hodně času trávil v městské části Annopoli, na pravém břehu Visly. Díky iniciativě varšavských kapucínů zde běžela velká akce pro chudé – rozdávalo se až 8000 jídel denně. Díky tomu, že chodil po almužně, dokázal br. Anicet zajistil spoustu jídla a také sehnat finance na zabezpečení tohoto programu. Pomáhal také při hledání práce pro mnoho nezaměstnaných, a našel si čas i na studenty. Kdokoli se ocitl v nouzi, mohl s ním počítat. Na sbírání darů vytvořil zvláštní systém. Podařilo se mu shromáždit velký počet dárců, kteří mu týdně či měsíčně dávali příspěvek na chudé. Kromě peněžních darů přijímal i potraviny: mouku, krupici, sádlo, cukr, chléb atd. Při sbírání almužen se mu také dostalo mnohých urážek a ponižování, včetně fyzického napadení. K úžasu všech zúčastněných však vše řešil mírně a klidně, ačkoliv byl cholerické povahy. Velmi dobře ovládal latinu a také psal básně. Často skládal latinské básně ke cti různých význačných osobností a recitoval je, aby získal almužny pro chudé. Jeho básnické nadání tak sloužilo křesťanské lásce. Ve městě se tím stal velmi populárním. Ve Varšavě snad nebyla žádná velká slavnost, na kterou by nebyl pozván. Průvodčí tramvají a autobusů ho velmi dobře znali a často se stávalo, že zastavovali své vozy, aby přibrali známého žebravého kapucína.

Br. Anicet měl hodně přirozených darů a všechny je dokázal používat k prospěchu druhých. Vyzařoval z něho klid a vnitřní radost. Každý v něm mohl nalézt přítele. Pod tmavým a strohým hábitem nalézali lidé člověka plného dobroty, soucitného a štědrého. Byl zviditelněním Boží dobroty, takže přitahoval druhé a podvědomě je vedl k Bohu. Přezdívky, které mu lidé dali: “otec chudých” a “almužník Varšavy”, jsou vyjádřením jak sociální role, kterou tento muž sehrál, tak i jeho evidentní svatosti.

Když v roce 1939 vypukla 2. světová válka, zůstal br. Anicet ve Varšavě. Ocitl se tak uprostřed konfliktu obou jeho národů – němců, mezi kterými vyrůstal, a Poláků, ke kterým se sám přihlásil. Po dobytí Varšavy zůstal br. Anicet ve své komunitě ve městě. Navzdory obtížím se i nadále snažil pomáhat chudým a potřebným, jejichž počet rapidně stoupl. Jeho znalost němčiny mu v tom byla velkou pomocí.

Na jaře roku 1940 napsaly noviny polského odboje, že 90% lidí je nezaměstnaných a trpí hladem. Br. Anicet se v této situaci snažil jít až na hranice svých možností a pomáhal všem – i židům, kteří trpěli ze všech nejvíc. V červnu r. 1940 byl br. Anicet spolu se svým kvardiánem br. Inocencem Hafiskim, předvolán na gestapo k výslechu. Když se ho ptali, jestli někdo v konventu čte noviny polského odboje, přiznal pravdu. Pak řekl agentovi gestapa, jak se stydí za to, že byl němec.

Během noci z 26. na 27. června 1941 obklíčilo gestapo varšavský konvent. Po prohlídce, která trvala několik hodin, bylo 22 bratří zatčeno, mezi nimi i br. Anicet. Nejprve byli dočasně umístěni do věznice v Pawiaku, kde byli vyslýcháni. Bratři se tam stali terčem posměchu mnoha dozorců. Byli šikanováni tak zvaným “gymnastickým cvičením”. Zvláštní zájem měli dozorci o br. Aniceta, který byl již stár. Svlékli mu hábit a nechali ho jen v košili a spodním prádle. Teprve po několika dnech mu dali nějaké civilní šaty.

Dne 4. září byl bratr Anicet spolu s ostatními bratry převezen do koncentračního tábora v Auschwitzu. Během transportu s ním bylo krutě zacházeno, neboť vzhledem ke svému věku už nestačil v tempu ostatním. Kromě jiného byl také pokousán esesáckými psy. V koncentračním táboře dostal číslo 20376. Nikdo neví, jestli byl zabit, nebo jestli zemřel v důsledku nelidských podmínek, které v táboře panovaly. Skutečností zůstává, že v táboře vydržel měsíc a půl a pak zemřel mučednickou smrtí. Smrt bratra Aniceta měla velký ohlas mezi věřícími. Bylo vydáno několik publikací, které připomínaly jeho mučednictví: “Po karanténě, byl br. Anicet odvelen na blok 19., neboť byl shledán neschopným práce. To se prakticky rovnalo nepsanému rozsudku smrti. Vojáci se snad už ani nemohli starat méně o ty, kdo byli na tento blok odveleni, a násilné, vražedné tělesné cvičení urychlovalo smrt vězňů. V takových podmínkách umíraly stovky lidí denně. Fenolové injekce pak dále přispívaly ke zvýšení úmrtnosti.”

Za blahoslaveného byl spolu s dalšími mučedníky z koncentračních táborů a nacistických věznic prohlášen papežem Janem Pavlem II. v červnu r. 1999.