Bl. Apolinář z Posatu (1739–1792)

Jan Jakub Morel (Apolinář) se narodil dne 12. června 1739 ve vesnici Préz-vers-Noréaz, u Friburgu (Fribourg) ve Švýcarsku.
V letech 1747 až 1750 byl svěřen do péče místního faráře a v roce 1755 vstoupil do jezuitské koleje sv. Michala ve Friburgu.
Dne 28. července 1762 brilantně obstál při veřejné filozofické disputaci.
Dne 26. září 1762 oblékl kapucínský hábit v klášteře v Zugu a přijal jméno Apolinář z Posatu (podle rodné vesnice svého otce).
Řeholní sliby složil 26. září 1763 a 22. září 1764 byl vysvěcen na kněze v Bulle.
V letech 1769 až 1774 byl pověřen výpomocí diecézním duchovním v různých farnostech jako v Sionu, Porrentruyi, Bulle a Romontu.
Koncem srpna 1774 působil jako učitel a ředitel kapucínského studia teologie ve Fribourgu a v roce 1780 byl místním vikářem v klášteře v Sionu.
Od 20. srpna 1781 byl vikářem v klášteře v Bulle a v roce 1785 přesídlil do Stansu, kde byl ředitelem klášterní školy.
Dne 16. dubna 1788 opustil Stans a odešel do Lucernu; na podzim 1788 se s ním setkáváme jako se zpovědníkem německého obyvatelstva v klášteře v Marais (čti Maré) ve Francii.
Když byly zrušeny církevní řády, působil do března 1790 jako vikář ve farnosti sv. Sulpicia.
Od 1. dubna 1791 začal působit ilegálně.
Dne 14. srpna se po dosloužení mše udal komisařům v Lucemburku.
V neděli 2. září bylo v Paříži v kostele karmelitánek zavražděno 113 mučedníků, mezi nimiž byl i Apolinář z Posatu.
Papež Pius XI. jej dne 17. října prohlásil blahoslaveným společně s dalšími mučedníky.

„Proč se tolik rmoutíte kvůli mně? Nevíte, že musím být tam, kde jde o záležitosti související s mým úřadem? Komu patří Boží království? Těm, kteří trpí pronásledování pro spravedlnost. Což i Kristus nevešel do své slávy tím, že strpěl mnohem krutější mučení? Má snad služebník být větší než jeho Pán? Budu vzývat Pána s chválou, a budu vysvobozen od svých nepřátel.“ (bl. Apolinář z Posatu)

„Jsem Kristovou pšenicí“

Mezi 113 mučedníky zavražděnými francouzskými revolucionáři v Paříži dne 17. října 1792 byl i jeden švýcarský kapucín, Jan Jakub Morel, neboli otec Apolinář z Posatu. Narodil se dne 12. června 1739 nedaleko Friburgu ve vesničce Préz-vers-Noréaz, otci Janovi Morelovi a matce Marii Alžbětě Mâitre, po dvou letech jejich manželství. Náboženského a školního vzdělání se mu dostalo od jeho strýce Františka Josefa Morela, který byl po kněžském svěcení poslán právě do obce Préz-vers-Noréaz jako farní vikář. Jan Jakub Morel následoval pak svého strýce i do obce Belfaux, kde byl v roce 1752 jmenován farářem. O tři roky později dokončil své studium na jezuitské koleji sv. Michala ve Friburgu, kde pobýval v domě své matky, která v tom městě od roku 1750 pracovala jako profesionální státní porodní asistentka. Ke konci studií se jevil jako nejnadanější žák koleje, takže byl vybrán k veřejné disputaci o filozofických tezích, která se uskutečnila dne 28. července 1762.

Vzhledem k jeho osobní zbožnosti a tíhnutí k řeholnímu životu se očekávalo, že vstoupí do Tovaryšstva Ježíšova; avšak on místo toho dne 26. září, ve 23 letech, oblékl v klášteře v Zugu hábit kapucínského řádu a přijal jméno bratr Apolinář z Posatu (podle rodiště svého otce). Po ukončení ročního noviciátu a po složení řeholních slibů byl ihned přijat za kandidáta svěcení a 22. září 1764 byl vysvěcen na kněze v Bulle, v kantonu, odkud pocházel. V letech 1765 až 1769 pobýval v Lucernu, kde studoval teologii pod dohledem otce Hermana Martina z Reinachu. I v tomto případě, stejně jako v Sionu, byl nejlepším studentem, takže byl vybrán, aby ve Vallese veřejně obhajoval teze z celé teologie za velkého obdivu přítomných vzdělanců.

Protože byl dobře připraven jak co do zbožnosti, tak i co do vzdělání, byl ihned pověřen putovním apoštolátem, takže v letech 1769 až 1774 vypomáhal v různých farnostech a konal lidové misie. Často přitom měnil působiště a střídavě přebýval v klášterech Sion, Porrentruy, Bulle a Romont. Od konce srpna 1774 byl šest let učitelem a ředitelem kapucínského studia ve Friburgu, a současně vyučoval katechismus i bratry v komunitě. V roce 1780 působil jako místní vikář v Sionu a pak se rok znovu věnoval misionářské činnosti, až byl nakonec vyslán do kláštera v Bulle, kde byl jmenován místním vikářem. Zde, aby vyhověl starostovi obce, který si přál, aby jeho dvě děti vyučoval katechismus, upravil místnost vedle vrátnice kláštera, a tak vznikla škola, do které začaly chodit i další děti. Tato jeho aktivita nebyla příznivě přijata ani ze strany kapucínů, kteří v tom viděli narušení klášterního klidu, ani některými měšťany, kteří byli politickými odpůrci starosty a nakonec sepsali protestní hanopis. V zájmu utišení sváru proto P. Apolinář požádal o přeložení do Altdorfu, kde byl představeným jeho bývalý novicmistr P. Dionisius Zürcher.

V roce 1785 se stal ředitelem kapucínské klášterní školy ve Stansu a katechetou pro děti z blízké vesnice Büren. Jeho apoštolské kvality a schopnost vysvětlovat nauku zajímavě přitahovaly mnoho dospělých lidí, kteří chodili na vyučování společně s dětmi. Také jako zpovědník byl velmi vyhledávaný. Po půlnoční chórové modlitbě se jen málokdy odebral k odpočinku, ale většinou studoval, modlil se nebo rozjímal.

Tak účinný apoštolát pochopitelně zneklidňoval nepřátele víry, osvícence a stoupence státního absolutismu, kteří začali rozšiřovat pomluvy, obvinili jej, že učí nepravověrně, zesměšňovali ho a špinili jeho mravní pověst a diskreditovali ho tak jakožto učitele. Místní starosta Wirsch veřejně vystoupil na jeho obranu. Ale ďábelská kampaň stále nabývala na síle a P. Apolinář byl přinucen sepsat na příkaz svých představených memorandum na svou obranu, ze kterého však vyplývá jeho vůle odpustit. Nakonec však znovu požádal o přeložení, aby přestal být bratřím na obtíž. Dne 16. dubna 1788 proto přešel do Lucernu.

Když krátce nato provinční ministr Viktorín z Rennes, který tudy právě projížděl do Bretaně a zastavil ke krátkému odpočinku, byl informován o přestálých pronásledováních, navrhl P. Apolinářovi, aby odjel na misie do Sýrie a přidal se tam k francouzským kapucínům. P. Apolinářovi se zdálo, že tato příležitost přišla jako na zavolanou, a proto již na podzim 1788 dorazil do Paříže, do kláštera Marais, aby se naučil jazyk potřebný pro své nové apoštolské působiště. Boží prozřetelnost však rozhodla jinak. Paříž se stala jeho posledním působištěm a oltářem jeho osobní oběti. Věci se daly do pohybu, vypukla vzpoura, dne 14. července 1789 padla Bastila do rukou revolucionářů a na celé francouzské území se rozšířila revoluce. Představený kláštera v Marais pověřil otce Apolináře, který ovládal německý jazyk, aby se věnoval více než pěti tisícům Němců, kteří pobývali ve městě.

Když pak došlo ke zrušení řeholních řádů a k uzavření více než 3000 klášterů, P. Apolinář se stal farním vikářem pro německy mluvící věřící ve farnosti sv. Sulpicia a kaplanem pro trestance v Tournelle. Když byl zrušen klášter v Marais, našel si útočiště v domě jistých zbožných laiků, který od té chvíle považoval za provizorní klášter. Když byl zabaven veškerý církevní majetek a byla vyhlášena Civilní konstituce duchovenstva, kněží od sv. Sulpicia tuto veřejně odmítli odpřísáhnout.

Byl mezi nimi byl i P. Apolinář, který se navzdory tomu znovu stal terčem špinavé pomluvy, a bylo o něm rozhlášeno, že on přísahu přijal. Tato nepravdivá zpráva dorazila k představeným Řádu, kteří mu to okamžitě vytknuli. Tehdy se neudržel, sepsal energické zamítnutí, které dne 23. října 1791 poslal redaktorovi periodika »L’Ami du Roi« (tj. Králův přítel). V tomto dementi beze strachu, že si přivodí ty nejkrutější perzekuce, prohlásil, že „by raději tisíckrát zemřel, než by figuroval mezi těmi, kdo přijali novou Konstituci“. V jednom svém spisku, který citoval ve své obhajobě pod názvem »Le séducteur démasqué« (tj. Odhalený svůdce), prohlašuje, že poslouchat církev je rovnocenné poslušnosti Duchu svatému, který mluví prostřednictvím hierarchie a dodal: „My musíme poslouchat církev a ne Pařížskou komunu. To nám přikazuje věčná Moudrost!“

Tato rozhodnost mu pochopitelně způsobila velké obtíže. Prvního dubna 1791 musel opustit kostel sv. Sulpicia a přejít do ilegality. Protože byl pronásledovaný jako psanec, pokusil se skrýt ve starobylém kapucínském klášteře v Meudonu na předměstí Paříže. Když ho však našel uzavřený, vrátil se do Paříže a skrýval se své bývalé farnosti v domě jednoho přítele. Jeden jeho dopis opatovi Valentinovi Jannovi z Altdorfu, datovaný ze dne 27. dubna 1792, dokumentuje jeho nebojácné a mystické pocity v předvečer utrpení i radost, že může trpět pro Krista: „Těšte se se mnou a připojte se ke mně k oslavě Pána. Nalézáme se uprostřed nepřekonatelných obtíží, ale nepodléháme. Jsme unaveni, ale nezoufáme. Jsme pronásledováni, ale ne opuštěni. Jsme sklíčeni, ale ne ztraceni. Proto neplačte nade mnou. Jsem Kristovou pšenicí, je třeba, abych byl rozdrcen zuby šelem, a tak se stal čistým chlebem.“

V noci z 13. na 14. srpna pomáhal chudému umírajícímu. Ráno odsloužil mši „aby se připravil – jak píše ve svém posledním dopise – ke statečnému boji v bitvě utrpení“. A pak se šel přihlásit komisařům do Justičního paláce (Lucemburský), s prohlášením, že sice nesložil přísahu, ale přesto není spiklencem. Úřady jej okamžitě zatkly a byl přidružen k ostatním 160 vzpurníkům, natěsnaným do kostela karmelitánek.

Jeden ze zatčených, který vyvázl z masakru dne 2. září, zanechal toto krásné svědectví: „P. Apolinář přišel do tohoto vězení s takovým uspokojením a radostí, že to šokovalo všechny zde uvězněné. Stal se všem povzbuzením. Obraceli se na něj s prosbou o svatou zpověď. Byl stále zaměstnán: buď se věnoval modlitbě, nebo dodával odvahu těm, kteří se cítili sklíčeni, či povzbuzoval ty, kdo toužili po mučednictví. Nijak se nešetřil. Snažil se být všem nějak užitečný: připravoval lůžka, za která často sloužily truhly, nebo pomáhal prostírat uprostřed kostela jídelní stoly. Vyhledával práce, ke kterým se nikdo nehrnul, ať už to bylo zametání kostela, který byl jediným obytným prostorem, či vyprazdňování kyblíků na konání tělesné potřeby, umístěných v některých kaplích.“

Pařížská komuna, která měla situaci v rukou, v čele se strašlivým Dantonem, ministrem spravedlnosti, rozhodla o zlikvidování těchto vzpurných kněží. Dne 31. srpna byl zveřejněn výnos o deportaci, aby se tak zamaskoval masakr, který byl již naplánován na příští neděli. Sobota byla dnem příprav v intenzivních modlitbách. Následujícího dne, když se roznesla zpráva, že Prusové již pochodují na Paříž, Danton v rámci organizování odporu nařídil povraždit uvězněné vzpurníky. Biřicové ďábelského Maillarda vtrhli tedy do opatství sv. Germána (Saint-Germain-des-Prés) a zavraždili všechny osoby, které potkali. Po těchto prvních jatkách byli zbývající vězni odvlečeni do kostela karmelitánek a v posměšné napodobenině procesu byli postaveni do řady a bez milosti probodnuti šavlí či bodákem. V šest hodin skončilo toto krvavé představení, po kterém zůstalo 113 mučedníků v moři krve. Komisař, který vedl exekuci, překvapeně prohlásil: „Já už ničemu nerozumím. Tihle kněží šli na smrt s radostí, jako by šli na svatbu!“

Otec Apolinář byl jedním z nich. Ve svém dopise dávnému představenému P. Hermanovi Martinovi několik měsíců před smrtí prozradil, že má radost ze svého nadcházejícího obětování a předpovídal obnovu křesťanského ducha ve Francii: „Je to křest, který musím přijmout a nemohu se dočkat, až ta chvíle nadejde! Když obilné zrno nespadne do země a nezemře, zůstane samo… Jako člověk se bojím, jako křesťan doufám, jako řeholník se raduji, jako pastýř pěti tisíc duší plesám, protože jsem skutečně nesložil přísahu! Zmůžeme cokoli v tom, který nás posiluje. Všechny mé nepřátele a pronásledovatele současné, minulé i budoucí objímám a věnuji jim polibek míru jako svým největším dobrodincům… Aleluja, aleluja, aleluja! Vskutku, vskutku vám říkám, že Francie zalitá krví tolika mučedníků brzy spatří, jak náboženství znovu vzkvétá na její půdě!“