Bl. Benedikt z Urbina (1560–1625)

Marco Passionei (Benedikt) se narodil v Urbinu dne 13. září 1560.
Dne 28. května 1582 získal doktorát z civilního a církevního práva na Univerzitě v Perugii.
Po uplynutí asi třinácti měsíců noviciátu v kapucínském klášteře ve Fano složil na konci května 1585 řeholní sliby.
Již jako kněz vysvěcený v roce 1590 byl v roce 1598 přidělen do kláštera v Ostře.
V letech 1600–1602 působil jako misionář i v Čechách.
Po svém návratu do provincie pobýval v roce 1604 ve Fano, v roce 1605 v Jesi a v letech 1609–1612 ve Fossombrone.
V roce 1612, kdy byl zvolen definitorem, kázal v Pesaru a byl tam jmenován kvardiánem.
V roce 1616 byl kvardiánem v Cagli a v roce 1618 v Urbinu.
Do Cagli se vrátil v roce 1620 a v Urbinu působil v letech 1622–1623.
V roce 1625 konal postní kázání ve Sassocorvaro, ale nedokončil jej.
Dne 30. dubna 1625 zemřel po převozu do Fossombrone.
Diecézní a apoštolský proces se odehrály až za řadu let, od 1792 do 1795 a od 1838 do 1844.
Dne 10. února 1867 ho papež Pius IX. prohlásil blahoslaveným.

„Uctívejme svaté Páně. Není možné uspokojit tělo i duši, jedno je třeba ztratit, když však už má něco zemřít, tak ať je to tělo.“ (bl. Benedikt z Urbina)

Urozený oddaný služebník

Když Gabriel z Modigliany a Bonaventura z Imoly uveřejnili Sbírku kapucínských legend (Benátky-Faenza 1767–1789) a zařadili sem “Život Benedikta Passionei z Urbina” (1560–1625), nebylo tělo blahoslaveného ještě nalezeno. Řeholníci, poslušní příkazů Církve, jež zakazovala veřejné uctívání Služebníků Božích, kteří ještě nebyli prohlášeni blahoslavenými, tajně změnili místo jeho hrobky, která byla stále obležená zástupy poutníků, takže bylo znovu nalezeno až po dvou stoletích, v roce 1792. Z tohoto důvodu byly kanonické procesy, diecézní i apoštolský, zahájeny až na konci 18. století, v letech 1793 až 1795, respektive 1838 až 1844. Je to ojedinělý případ v kapucínské historii uctívání. Proto rovněž svědectví uvedená v ručně psaných svazcích procesní dokumentace, mají pouze dokumentární hodnotu o nepřerušené pověsti o jeho svatosti, jak se tradovala mezi řeholníky i věřícími, a odkazují se zpravidla na rukopisný životopis (“pamatuji si, že jsem četl v rukopisném životopisu… Četl jsem v Životopisu a všichni to vědí…” apod.), který byl sepsán otcem Ludvíkem z Rocca Contrada (zemřel roku 1654), bezprostředně po smrti Benedikta z Urbina.

Jedná se o jediné pravé a věrné soudobé svědectví, s velkou dokumentární hodnotou díky seriozním a spolehlivým informacím, získaným vždy od přímých zdrojů, často konzultovaných přímo autorem, který byl navíc kvardiánem kláštera Sv. Jana Křtitele ve Fossombrone, byl přímým účastníkem posledních chvil svatého spolubratra a obsluhuval ho na smrtelném loži. Z tohoto důvodu je tento životopis velmi podrobný ve vyprávění o poslední nemoci a agonii a o nekontrolovaných projevech zbožnosti obyvatelstva u mrtvého těla světce.

To, co ještě v současnosti velmi silně působí na čtenáře, jsou sdělení o tom, jak potomek jedné z nejbohatších a nejurozenějších rodin v Umbrii vykonával obtížné manuální práce v klášterech jako by byl prostým laickým bratrem, byl citlivý a plný soucitu vůči chudým, mezi nimiž nedělal rozdíly, toužil kázat jen v malých a nuzných vesničkách, překypoval soucitem, zbožností, chudobou a pokáním, prostotou, byl skutečným “klasickým” kapucínem.

Narodil se 13. září 1560 v dóžecím Urbinu, byl sedmým z jedenácti dětí urozené rodiny Dominika Passionei a Magdalény Cibo. Brzy osiřel, pobýval v Cagli, kde získal první vzdělání při domácím studiu; později se jako sedmnáctiletý přestěhoval do Perugie a následně do Padovy, kde se věnoval studiím vyšších stupňů. Zde 28. května 1582, když mu bylo pouhých dvaadvacet let, získal doktorát z civilního a církevního práva a byl poslán k římskému dvoru kardinála Petra Jeronýma Albani, ale život u dvora se mu zdál nechutný.

Marco Passionei (jak znělo jeho křestní jméno) se vrátil do Marky Ankonské a usadil se ve Fossombrone, kam jeho rodina mezitím přesídlila. Ve svém srdci choval tajné volání ducha, toužil po prostém a odříkavém životě kapucínů, kteří si ve výšinách nad Metaurem, stranou vesnice, vybudovali svou zbožnou poustevnu. Ale nebylo snadné dosáhnout povolení, jak ze strany rodiny, tak i ze strany samotných řeholníků. Teprve až nový ministr provinciál Jakub z Pietrarubbia ho se souhlasem kapituly přijal do noviciátu v klášteře sv. Kristýny ve Fano. Kvůli jeho křehkému zdraví byl pro něj rok noviciátu velmi obtížný. Vskutku po několika měsících onemocněl natolik, že ho představení poslali z kláštera ve Fano do Fossombrone. Po třech měsících se uvažovalo o jeho propuštění, ale jeho nezlomná vůle nakonec zvítězila. Prohlašoval, že si oblékl kapucínský oděv, aby žil a zemřel jako kapucín: “Kdyby ho vyhodili jedněmi dveřmi, vrátil by se jinými”. Spolehl se na sílu modliteb a dostalo se mu milosti uzdravení. Mohl tak složil svůj řeholní sliby, k čemuž došlo na konci května 1585 k velké útěše chudých, kterým se u té příležitosti dostalo nemalé ekonomické pomoci. Jeho vzdělávání pak pokračovalo v Anconě a v roce 1590 již působil jako kněz, kazatel v rozličných klášterech, jako například ve Fano a Ostře.

V roce 1600 jej generální ministr Girolamo z Castelferretti přizval k misionářské výpravě, která se pod vedení sv. Vavřince z Brindisi vydala do Čech, aby tam uvedla kapucínský řád a podpořila katolickou víru. Přestože nežádal o účast ve výpravě, byl ihned připraven k odchodu. Bylo zapotřebí příkladných a schopných mužů a generální ministr, který sám rovněž pocházel z oblasti Marky Ankonské, jej dobře znal a považoval ho za osobu vhodnou pro tak náročný podnik. Benedikt se v jednom ze svých dopisů o těchto obtížích zmiňuje. Byl ale poslušný vedení sv. Vavřince a musel snášet mnoho nespravedlností ze strany bludařů, kteří jej k smrti nenáviděli. Na konci tříletí (1602) byl znovu povolán do své provincie, kde putoval mezi různými kláštery jako kazatel, představený a obyčejný řeholník. Chodil i po žebrotě jak ve městech, tak i na vesnici, a tvrdil, že: “Je lepší nést tíhu chleba, než tíhu hříchů”. Byl tak pokorný a milující ticho, že se zdál nezkušený a málo vzdělaný. V době, kdy působil jako kvardián v klášteře v Pesaru, se vydal za ním na návštěvu vévoda z Urbina. Benedikt, který byl zvyklý vypomáhal po obědě v kuchyni, nechal vznešeného hosta klidně čekat, dokud nedokončili úklid nádobí.

Ale jeho zbožnost byla přísně systematická: Řídila se rytmem nočních a denních hodin modlitby, které prodlužoval i mimo rozsah společných pobožností. Jak zachytili jeho životopisci, jeho den začínal jednou či dvěma hodinami modliteb v kostele před společnou recitací ranní modlitby. Po jejím skončení se vracel na půl hodinu do své cely, aby si odpočinul. Pak se znovu odebral do kostela, kde stále na kolenou a se sepjatýma rukama odříkal růženec. Potom konal sebebičování a následně se ponořil do modliteb až do svítání. Modlení jej nikdy neunavovalo. Každý den se modlil oficium blahoslavené Panny Marie, sedm kajících žalmů, pobožnost k Duchu Svatému a Svatému kříži, mnoho růženců a otčenášů; trávil mnoho času při duchovní četbě, konáním křížových cest, návštěvami svatostánku a oltáře Panny Marie. Ačkoli byl křehký, vyhublý a snadno zranitelný, zdálo se, že při modlitbě nabývá sil. Pokud se někdy opozdil při rozjímání, otáčel přesýpací hodiny, aby nahradil čas modlitby. V tomto smyslu byl velmi náročný, i vůči ostatním. Když působil jako představený, nikdy nezprostil spolubratry povinnosti dvou hodin rozjímání. I když setrvával mimo klášter, dodržoval jeho přísný a odříkavý rytmus.

Prohlašoval, že pro svá kázání upřednostňuje vesnice, které měly kostelní hodiny, jež odbíjely ve dne i v noci, takže mohl přesně odměřoval své modlitby a pokání, jak byl zvyklý v klášteře. Miloval Krista Ukřižovaného, pašije, Eucharistii, blahoslavenou Pannu Marii, kterou láskyplně nazýval “maminka”; vymýšlel si řadu projevů lásky, jako například celou hodinu setrvat vleže na zemi, nebo se při východu slunce modlit s roztaženými pažemi a s obličejem obráceným k zemi. Jeho nepřetržité rozjímání nad Kristovým utrpením, probouzelo v jeho srdci intenzivní zkroušenost,, která jej vedla k tomu, že se často zpovídal, i třikrát za týden, ale jeho zpovědníci mívali potíže najít dostatečnou materii k rozhřešení.

Odříkavý a hrdinský při svých tělesných pokáních, nikdy si nic neodpustil: vyzáblý a křehkého vzhledu, s častými žaludečními nevolnostmi a ledvinovými kolikami, které ho sužovaly až k smrti. “Zdálo se, že se drží s posledních sil, jak se říká, ale když vykonával duchovní cvičení, zdál se být z oceli”, píše jeho první životopisec. Při svých častých kázáních byl stále na nohou, musel překonávat bolestivá zranění nohou a podrobit se asi patnácti operacím kýly. Přesto se nikdy nezastavil. Vždy se znovu s odvahou pustil do práce.

Neměl rád velká města i když výjimečně musel kázat i v Pesaru (1612), Urbinu (1619) a Janově (1619). Jeho nejoblíbenějšími místy byly zastrčené a nuzné vesničky, které byly sotva zachyceny na zeměpisné mapě. Nejednou přijal úkol vystavět či zrekonstruovat kostel, jako například v Barchi a Castelleone. Své promluvy nesepisoval. Omezoval se na stručné osnovy na útržcích papíru. Jeho kázání vycházela od srdce, byly to pokorné pobídky pro pokorné, ale byla plná Boha a schopná burcovat a obracet na pravou víru. Své poslední postní kázání měl v Sassocorvaro.

Během cesty, kterou konal stále pěšky, se měl kvůli postním kázáním zastavit v Urbanii. Po desítce promluv to musel vzdát. Byl převezen do Urbina, a pak do Fossombrone, kde se podrobil další z nesčetných operací kýly, která jej k smrti vyčerpala. Nechal si postavil na stolek kříž a upřeně na něj hleděl, plně soustředěn, a když se někdo náhodou postavil mezi něj a kříž, hned mu dával znamení, aby poodstoupil. Byl tak mlčky, jakoby poklidně odpočíval, že si spolubratři téměř ani nepovšimli, kdy uhasl jako svíčka dne 30. dubna 1625, ve světle Umučení Páně, které si nechal předčítat. Bylo mu téměř 65 let a měl za sebou 41 let řeholního života.