Narodil se okolo roku 1484 na zámku Rinco poblíž Asti v urozené rodině Palli a odešel na studia do Říma, kde v roce 1499 přijal františkánský hábit. Stal se významnou osobností již mezi observanty, jak díky své učenosti (byl velkým znalcem filozofa Dunse Scota), tak i díky svým ctnostem. Jeho duše, obdarovaná duchovním charismatem, směřovala k mystickým výšinám kontemplace. To, že přišel mezi kapucíny, bylo opravdovým zásahem Boží prozřetelnosti. Měl rozvahu a bystrý úsudek, jež pomohly vyřešit choulostivý problém zakladatele kapucínské reformy Ludvíka z Fossombrone, který si celou reformu „přivlastnil“ jako své dílo, protože právě jemu byla adresována zakládající bula Religionis zelus papeže Klementa VII. z 3. července 1528. Když byl v roce 1535 na generální kapitule zvolen generálním vikářem a následujícího roku ve funkci potvrzen, organizoval práci kapituly probíhající v římském klášteře svaté Eufemie. Výsledkem bylo vydání prvních a základních kapucínských konstitucí, které jsou skutečným pokladem spirituality a klasickým základem řádového charismatu. Vizitoval stovky řeholníků, žijících tehdy už po celé Itálii. V Kalábrii zabránil tomu, aby se kapucíni sjednotili s observanty a zhodnotil tak duchovní zkušenost prvních kapucínů, kteří byli průkopníky řádového života v jižní Itálii. Byl neúnavným a neústupným obhájcem zachovávání řehole. Onemocněl při své vizitační cestě po klášterech v Markách. Svolal kapitulu do Florencie a stáhl se na jeden rok do poustevny v Narni.

Po dramatické krizi řádu, způsobené odpadem generálního vikáře Bernardina Occhina ke kalvinismu (1538–1542) a po úspěšném zákroku Františka z Jesi (1543–1546), který pomohl řádu překonat tento šok a vyhnout se zrušení, byl v roce 1546 Bernardino z Asti, mezitím zvolený definitorem, generálním prokurátorem, představeným římské provincie a kvardiánem v Římě, znovu zvolen generálním vikářem. V té době se jako představitel nové kapucínské rodiny účastnil prací tridentského koncilu. Během šesti let, kdy stál v čele řádu, došlo k velkému rozšíření kapucínů a vzrůstu jejich prestiže. Církev v horlivých řeholnících našla účinný nástroj evangelizace a rekatolizačního úsilí. Zemřel v Římě v roce 1557.

Bernardin byl symbolem mírnosti a laskavosti, spojených s mimořádnou duševní silou. Přesvědčil kapucíny o nutnosti studia a opíral se při tom o argumenty a spiritualitu svatého Bonaventury. Získal od Boha dar vlité a mystické kontemplace, hodiny jeho rozjímání takřka nekončily, a tak se stal i učitelem spirituality. Jeho okružní listy, které se dochovaly společně s jediným duchovním spisem Vroucí modlitby k Trojici, jej ukazují jako mistra kapucínské spirituality pro všechny doby. Známe jeho výroky, které se kronikáři snažili alespoň částečně zachytit. Kdo by neznal tento výrok: „Světácký bratře, jsi nepřítelem sv. Františka“, či jeho přednášky o modlitbě, nebo vymezení identity kapucína chudobou, modlitbou a milosrdenstvím? Stal se autoritou, kterou citovali vždy, když se objevily obtíže ve vnitřním životě řádu: „Otec Asti to říkával takhle“. Dlouho si jej kapucíni brali za vzor ctnosti a řeholního života. Přesto v jeho případě nebyl zahájen žádný kanonizační proces, navzdory jeho nesčetným ctnostem a zázrakům. Jeho život však v každém případě zůstává i nadále znamením svatosti a jistě si zaslouží být mezi svatými uveden.