Ctihodný Cecilio Maria se narodil dne 7. listopadu 1885 v Nespellu, osadě v Costa Serina (Bergamo) otci Lorenzovi a matce Angele Gherardi. Byl sedmý z devíti dětí a byl pokřtěn hned následujícího dne jako Pietro Antonio. Už jako dospívající pracoval na polích a jako pastýř, aby tak přispěl k obživě rodiny. 7. dubna 1896 byl poprvé u svatého přijímání a pár let nato požádal – po vzoru své matky – aby byl přijat do Třetího františkánského řádu.

 

Tvrdou prací v lesích, na pastvinách a s dobytkem strávil prvních 22 let života, a v té době v něm postupně sílilo volání, aby se zasvětil Bohu. Na radu místního kněze si zvolil kapucínský život a 21. dubna 1908 došel do noviciátního konventu v Lovere. Zde dne 29. července 1908 oblékl hábit menších bratří kapucínů a bylo mu dáno jméno bratr Cecilio Maria. 2. srpna 1909 složil řeholní sliby. Následujícího dne opustil klášter v Lovere a vydal se do Albina, kde konal službu kostelníka, obsluhy v refektáři, pomocného vrátného a ošetřovatele.

O pět měsíců později byl přeložen do Cremony, kde byl pověřen stejnými úkoly. Zůstal tam tři měsíce a 29. dubna 1910 byl přeložen do kláštera v Miláno–Monforte, kde sídlí provinciál. Zde zůstal až do 19. října 1982, kdy byl přeložen do Bergama na ošetřovnu bratří kapucínů.

Jeho hlavním úkolem byla péče o společné prostory, dále pak služba ošetřovatele a pomocného zákristiána. V dubnu 1914 dostal zánět mozkových blan a panovaly velké obavy, jestli se vůbec uzdraví. Dostalo se mu hlubokého duchovního zážitku, když poznal dobrotivý soud Boha v okamžiku konečného shledání, a tato živoucí vzpomínka se pak opakovaně objevuje v jeho Deníku. Za své uzdravení, jak to sám dosvědčil, vděčil přímluvě tehdy služebníka Božího, dnes blahoslaveného Inocence z Berza, kapucínského spolubratra, který byl v procesu blahořečení.

Když vypukla první světová válka, byl roku 1916 povolán do zbraně. Z důvodu chatrného zdraví však byl poslán zpět do Milána, kde 2. února 1918 složil věčné sliby.

V souvislosti s válečným konfliktem vzrostl počet chudých a vrátnice kláštera se stala jejich útočištěm. Často a rád zastupoval vrátného, setkával se s chudými, kterým neuměl říct ne. Roku 1921 byl naplno jmenován vrátným a tuto službu vykonával až do roku 1970. V této službě se také seznámil s milánským průmyslníkem Marcellem Candiou, který opustil všechno a přestěhoval se do Brazílie, aby ošetřoval malomocné. Pokorně říkával, že službě chudým se naučil ve škole bratra Cecilia.

Když se roku 1925 dozvěděl o úmrtí ctihodného Daniela ze Samarate, kapucínského kněze a misionáře v Brazílii, malomocného a apoštola malomocných mezi malomocnými, požádal bratr Cecilio představené, aby mohl jako misionář odjet a pečovat o malomocné, ale nebylo mu vyhověno. Tak zůstal v Milánu jako vrátný a almužník ve prospěch chudých, kteří se obraceli na konvent.
Když vypukla druhá světová válka a bombardování zasáhlo i klášter Milano-Monforte, bratr Cecilio se nehnul z vrátnice, aby se staral o potřeby chudých, kteří neměli často vůbec nic, a také o dva kláštery kontemplativních sester, které byly závislé na tom, co jim vyžebrá.

Častokrát zmátl pátrající jednotky SS, které zatkly a pak do koncentráku deportovaly (13. června 1944) jeho spolubratra, otce Giannaantonia Agostiho da Romallo, katedrálního zpovědníka, který byl obviněn z obstarávání pasů Židům, a následně pak pečlivěji střežily konvent.

Po skončení války byla řada chudých u brány kláštera stále ještě velmi dlouhá. Bratr Cecilio chtěl pro tyto lidi sehnat nějaké přístřeší, neboť je viděl stát v dlouhé řadě v dešti, na mrazu nebo na slunci. Jeho modlitby byly vyslyšeny roku 1959, kdy doktor Emilio Grignagni nabídl, že na poslední volné části pozemku kláštera postaví příhodnou budovu. 20. prosince 1959 byl dům vybavený všemi potřebnými službami a 150 místy k sezení pojmenován Dílo sv. Františka, a slavnostně otevřen kardinálem Giovannim Battistou Montinim, budoucím blahoslaveným Pavlem VI. Bratr Cecilio se věnoval službě chudým až do roku 1979, kdy ho síly začaly opouštět.

19. října 1982, kdy se jeho stav zhoršil, byl převezen do Bergama do klášterní ošetřovny. I zde – nakolik to bylo možné – pokračoval v přijímání lidí, kteří u něj hledali povzbudivé slovo. Bratr Cecilio Maria pokojně zesnul 10. dubna 1984. Po slavnostním pohřbu, který se konal v klášterním kostele, byl pohřben na velkém milánském hřbitově. 31. ledna 1989 byly jeho ostatky přeneseny do kostela v Milánu-Monforte, a tak odpočívá poblíž svého Díla.

Pověst o jeho svatosti vedla milánského kardinála k tomu, že dne 27. září 1993 zahájil informativní proces, slavnostně uzavřený dne 10. dubna 1995. 6. března 2018 svatý otec František dovolil vyhlášení dekretu o hrdinském stupni ctností bratra Cecilia.