Cyril Jan Zorhabian (1881–1972)

Služebník Boží Cyril Jan Zorhabian se narodil 25. června 1881 v Erzeru, hlavním městě Horní Arménie (Asijské Turecko), jako čtvrté z osmi dětí. Jeho otec Vartan byl skromný pekař, rodilý Armén, matka Sara Hovhannessianová byla láskyplná a obětavá. Roku 1898 vstoupil do kapucínského noviciátu v Cařihradě, vystudoval filozofii a teologii v Buggià, kde byl 12. května 1904 vysvěcen na kněze a poslán do černomořské misie, do svého rodného města Erzeru. Zde se věnoval apoštolátu a vyučování až do roku 1914. Když odjížděl, zůstaly tu jako památka na něj jeden kostel, sirotčinec, základní škola a gymnázium.

Během první světové války jej představení prozřetelně povolali do Cařihradu, což ho zachránilo před vyhlazením, které Armény postihlo. Na začátku války pracoval jako kaplan a profesor na piaristické koleji sv. Josefa v Kadikòy. V listopadu 1914 byl společně s celým personálem koleje vyhnán stále sílícími a nacionalisticky naladěnými Turky. Stal se ředitelem francouzské koleje sv. Ludvíka v Istanbulu, protože kněží, kteří tvořili profesorský sbor, byli většinou Francouzi a byli proto internováni. Turci jej však zakrátko vyhnali i z této koleje.

V letech 1916–1920 pomáhal Řekům z Pontu a Anatolie, kteří byli pronásledováni a utlačováni. Šlo vlastně o misii v tureckých koncentračních táborech, kde bylo uvězněno i mnoho Italů.

Dne 7. března 1923 byl po tajně sloužené mši v jednom z táborových baráků zatčen tureckou policií. Zde skončilo jeho dílo ve prospěch pronásledovaných bratří a začíná jeho vlastní pronásledování. Soud v Trebisondu jej odsoudil k smrti oběšením. Ozbrojená eskorta ho převezla do vězení v Istanbulu, kde 11. a 12. března 1923 musel vytrpět strašlivé turecké mučení zvané „palaban“: pětkrát šedesát ran holí na chodidla. Rozsudek smrti byl změněn na doživotní vyhnanství.

Nalodil se na loď „Galitea“ a měl se dostat do Říma, aby se setkal s vyššími představenými a dostal nové pokyny, ale na ostrově Korfu ho místní arcibiskup přesvědčil, aby zůstal a staral se o místní arménskou komunitu. Založil pro ně školy, koleje a kolonie nejen na Korfu, ale i na jiných ostrovech Egejského moře, v Aténách a v dalších řeckých městech. Neměl sice finanční prostředky, ale byl velmi obratný a bezmezně věřil v Boží Prozřetelnost.

V Řecku zůstal od roku 1923 až do roku 1938, nejprve jako kaplan Arménů na Korfu, od roku 1925 jako ordinář všech Arménů bydlících v Řecku. I po svém jmenování ordinářem Arménů v Řecku 21. prosince 1925 odmítl biskupskou důstojnost, aby nezpůsobil problémy s ortodoxními věřícími. A přesto, že se dříve staral o Řeky pronásledované v Turecku, jeho osoba byla na obtíž řecké vládě. Roku 1935 musel Řecko opustit a vrátil se až 26. října 1936.

Dne 21. listopadu 1938 byl listem patriarchy Řehoře Petra XV. Agagianiana jmenován patriarchálním vikářem v Horní Geziře v Sýrii. Na biskupa byl vysvěcen 27. října 1940 v Bejrútu jako titulární biskup z Acilisene. Během těchto let se věnoval především péči o duchovenstvo, zakládal školy, vychovával mládež, každodenně projevoval svou lásku vůči všem. Stačí jen říci, že jeho zápas vyvrcholil roku 1949 uvězněním a zákazem návratu do Turecka roku 1953.

Ve věku osmdesáti let byl povolán do Říma, kde pokračoval ve službě Církvi a bratřím. Kázal misie a navštěvoval arménské komunity v Evropě i v Latinské Americe. Sepsal své Paměti misionářského života (Palermo 1965), v nichž můžeme lépe poznat jeho vřelou lásku k vlastnímu pronásledovanému národu i rysy jeho osobnosti.

Zemřel v Římě 20. září 1972, pochován byl v kapucínském klášteře v Palermu. Pověst o jeho svatosti rostla, a proto na žádost palermského arcibiskupa Kongregace pro kauzy světců schválila zahájení jeho beatifikačního procesu.