Daniel ze Samarata (1876-1924), kněz, misionář, malomocný.
Felice Rossini se narodil v San Macariu, na předměstí Samarata (Milánská diecéze), a to 15. června 1876. 14. ledna 1890, když ještě neměl ani čtrnáct let, vstoupil do kapucínského semináře v Sovere (Bergamo). Do noviciátu vstoupil v konventu v Lovere (Bergamo), kde bylo mu dáno jméno bratr Daniel ze Samarata, a 24. června 1892 složil své první sliby.
Setkání s otcem Rinaldem z Paullo, který byl následně zabit při masakru v Altro Alegre v Brazílii 13. března 1901, poznamenalo otce Daniela horlivostí, kterou se tento misionář vyznačoval a bylo důvodem, proč požádal, aby mohl odjet s ostatními bratry na misie do severovýchodní Brazílie, která byla roku 1892 svěřena lombardským kapucínům. Rozsáhlé území zahrnovalo státy Ceará, Piauí, Maranhão, Pará, s perspektivou otevřít se i vůči státu Amazonie.
8. srpna 1898 přijal v kostele Nejsvětějšího Srdce v Miláně misijní kříž a nalodil se, aby vyrazil na misie do Brazílie, kam dorazil 30. srpna. Byl ustanoven do Canindé. 2. října 1898 byl vysvěcen na jáhna a 19. března 1899 na kněze.
Pak byl přesunut do kolonie Santo Antônio do Prata ve státě Pará, kde zůstal až do ledna 1913 a vykonával zde služby profesora, ředitele, ekonoma a představeného komunity. Zdá se, že není možné přesně zjistil kdy a jak se nakazil malomocenstvím, snad roku 1908, kdy uděloval svátosti umírajících jedné nemocné stařence. Roku 1909 se vrátil do Itálie, aby se léčil, a cestou se stavil i v mariánském poutním místě v Lurdech. Nebyl sice uzdraven, ale dostalo se mu duchovní milosti vnitřního potvrzení, že jeho nemoc bude k větší slávě Boží. Po neúspěšné léčbě v Itálii se vrátil do Brazílie a v prosinci 1909 se znovu ujal své misionářské, pastorační a výchovné činnosti.
Roku 1913 definitivně opustil kolonii Santo Antônio do Prata a 27. dubna 1914 ho doprovodili do jeho nového působiště – leprosália v Tucundubě, což bylo místo velmi těžké k žití, neboť bylo poznamenáno bídou, osaměním a bylo zanedbané sociálně, lékařsky i duchovně. Deset set zde intenzivně a plodně apoštolsky působil, a tak se mu podařilo proměnit lazaret z místa prokletí a hříchu na místo požehnání a ctností.
Mučedník trpělivosti a lásky!
Zatímco ho nemoc stravovala, otec Daniel děkoval Pánu za tento dar, který byl podle něj podobný kněžskému svěcení. Jeho časté „Deo gratias“ se zkrátilo do rčení, které se používalo ke chvále Boží: „A Deus louvado“, Bůh buď pochválen za to, co činí.
25. března 1924 otec Daniel oslavil své 25. výročí kněžského svěcení a 9. května přijal svátosti, které se udělují umírajícím. Po deseti dnech jasné mysli, modlitby, a úplného odevzdání se do rukou milosrdného Otce, aniž by se bál, očekával, že si ho Bůh povolá a odmění ho; ve 14:30 19. května 1924 klidně skonal v Pánu.
Otec Daniel dokázal navzdory otevřeným ranám vzdávat díky a uznání Otci, který je na nebesích: Bůh buď pochválen!
