Bl. Diego z Cádizu (1743–1801)

Narodil se 30. března 1743 v Cádizu.
12. listopadu 1757 oblékl v Seville kapucínský hábit.
31. března 1758 začíná rok svého noviciátu.
31. března 1759 složil řádové sliby.
24. května 1766 byl v Cardoně vysvěcen na kněze.
Ve stejném roce začal kázat v Ubrique. V letech 1766–1776 kázal v Andalusii, v roce 1782 v Toledu, další rok v Madridu a v Alcalá de Henares, od 9. dubna 1784 káže v Seville a je vyhoštěn.
V zimě 1786 káže po více než jeden měsíc v Cuenca, následující rok pak v Albalate, Alcaniz a Caspe, poté v Katalánsku a v mnohých jiných městech.
Po řadu let, až do roku 1793, byl zavřen v klášteře v Casares.
Na podzim roku 1794 kázal v Portugalsku.
V roce 1799 se přeplavil přes úžinu, aby kázal v Ceuta.
Zemřel v Ronda, diecéze Malaga, dne 24. března 1801.
Jeho záležitost byla projednávána od 27. září 1826.
Papež Lev XIII. jej 22. dubna 1894 prohlásil za blahoslaveného.

Misionář milosrdenství

V roce 1756 jinoch jménem Josef František Jan Maria, po neúspěchu na filozofických studiích, vstoupil do kostela kapucínského kláštera v Ubrique ve Španělsku, právě ve chvíli, kdy řeholníci zpívali liturgii hodin a vtom se ho zmocnil pocit, který popisuje v jednom ze svých dopisů: »Duše se mi naplnila radostí tak velikou a obdivem tak nezvyklým, že jsem jím téměř přetékal«. Měl předtím velkou nechuť k náboženství, zvláště pak ke kapucínskému životu. Ale od této chvíle se jím cítil přitahován a jeho zápal se stal neuhasitelný. »Požádal jsem o životopis nějakého svatého z toho Řádu – pokračuje ve výše zmíněném dopise – a dali mi knihu našich svatých Fidela a Josefa z Leonessy, kteří oba byli misionáři, a Josefa z Carabantes, který je nazýván apoštolem Galicie. Rozpálilo to v mé duši takový oheň, že přestože mi bylo pouhých třináct let, toužil jsem po samotě, po spojení s Bohem, po umrtvování a podobně. Tato touha mě zcela pohltila, a aniž bych se s někým radil, uvázal jsem si řemínky kolem těla a kolem nohou tak pevně, že jsem nemohl ani dýchat ani se hýbat, takže jsem byl nucen si jeden z nich sejmout a ostatní povolit. Ty jsem pak nosil po řadu dní«. Toto mladické nadšení ho vedlo k tomu, že 12. listopadu 1757 oblékl v Seville kapucínský hábit a aby po dosažení patnácti let věku dne 31. března 1758 začal roční noviciát, ve kterém přijal nové jméno Diego Josef. »Od té chvíle jsem do té míry pociťoval vášnivou touhu být kapucínem, misionářem a svatým, že jsem toužil po tom, abych mohl v utrpení prolít svou krev«.

Narodil se ve městě Cádiz dne 30. března 1743 otci José Lopezovi Caamaňovi a matce Marii da Ocana y Garcia, kteří oba pocházeli ze šlechtických rodin. V devíti letech mu zemřela matka a zbytek dětství prožíval nešťastně s bezcitnou macechou. V prvních letech svého náboženského života, po ukončení noviciátu, žil poměrně klidně, věříme-li tomu, co on sám píše, spokojoval se s málem nezbytným pro studia, více ho přitahovala kastilská poetická literatura. Jednoho dne ale ve třídě během hodiny teologie měl další duševní prožitek: »Pocítil jsem hlubokou vnitřní zbožnost, spojenou s velkým přáním uvidět věci které jsou vysoko nad námi skrze samotného Pána spolu se svatými. Pocítil jsem nutnost opustit všechno, abych ho mohl následovat a cítil jsem se rozhodnutý to udělat«.

Byl vysvěcen na kněze v Cardoně dne 24. května 1766, »pustil jsem se od té chvíle do vnitřních modliteb, kterým jsem věnoval – kromě dvou hodin společné motlitby – alespoň jednu hodinu v noci«. Na šest let se ponořil do studia Bible a jiných zbožných knih a vystaven masivním útokům francouzského osvícenectví, které chrlilo spousty knih horujících proti církvi a papežovi, pocítil, že nemůže zůstat nečinný, ale že musí odpovědět ze všech svých sil: »Nebyl jsem schopen číst tyto spisy – vyprávěl svému duchovnímu vůdci – neměl jsem chuť naučit se francouzsky kvůli odporu, který ve mě vyvolávaly tyto knihy, jež se věnovaly těmto tématům. Jaká potřeba stát se svatým, abych mohl formou motlitby utěšit Boha a podpořil církev svatou! Jaká odhodlanost vystoupit na veřejnost, abych se mohl s odkrytým hledím postavit proti volnomyšlenkářům! Jaká vůle kázat vzdělaným a poučeným lidem! Jaká touha prolít vlastní krev na obranu toho, v co jsme doposud věřili!«

Jeho apoštolské a misionářské ambice se začaly uskutečňovat. V roce 1768 začal s velkým úspěchem kázat v Ubrique. V roce 1773 se mu podařilo nastolit mír mezi esteponským lidem, který byl po patnáct let soužen nesváry a hádkami. Za necelé desetiletí prošel celou svou Andalusii a kázal misie, postní kázání, noveny, v Granadě v roce 1779, v Guadix a Baze, v Jerezu, v roce 1780 v Porto di S. Maria, a Jaen a jinde. V období půstu v roce 1775 kázal v S. Rocco na Gibraltaru. Tento rok se stal zásadním v jeho životě, protože se setkal se sv. Františkem z Pauly, který po příštích devět let byl jeho duchovním vůdcem, opatrným rádcem, tím kdo usměrňoval jeho apoštolské počiny a ukazoval mu jeho úkol v dějinách jeho století. Vskutku dne 26. června 1778 mu napsal: »Ano, Bůh chce využít služeb tebe, nevzdělaného, a přivedl tě ke kapucínskému řádu a poslání, aby vybaven svou všemohoucností, moudrostí a silou vyhlásil válku převládajícímu volnomyšlenkářství či temnému osvícenectví tohoto století nekalostí. Svět mu odporuje a snaží se svým pekelným osvícenectvím zničit zásady evangelia nebo křesťanského ducha«. Po jeho smrti, ke které došlo dne 29. února 1784, si Diego z Cádizu zvolil za svého nového duchovního vůdce Juana Jose Alcovera e Higueras, opata kolegiátního kostela sv. Salvatora v Granadě.

V roce 1776 ve věku 33 let vedl misii v Seville, která však byla přerušena vážnou nemocí. Když se uzdravil, vrátil se do Sevilly a kázal v mnohých kostelech ve městě. V jedné promluvě, věnované sv. Marii Magdaléně, která bylo později mnohokrát publikována, napadá s velkou rozhodností ztřeštěné nevěrectví volnomyšlenkářů a osvíceneckých filozofů.

Jsou stále proslulá jeho pojednání proti ateistickému osvícenství, které přednesl na Univerzitě v Granadě v roce 1779, v Madridu a v Alcalá de Henares v roce 1783 i pohřební kázání na počest jeho duchovního vůdce z roku 1784 a jednoho slavného karmelitána z roku 1786. Jeho horlivé obžalovací řeči se vyjadřovaly velmi silně i proti bulvárnímu tisku, koridám, tancům, komediím a komediantům, jež byly tehdy na vrcholu oblíbenosti. Proto často nedosahovaly žádného účinku kvůli smyslovému opojení lidu, které doprovázelo tyto jevy, jenž byly v tehdejší době považovány za umělecká díla. Ale blahoslavený myslel na chudý lid, jako když v roce 1778 promlouval k obecní radě ve městě Ecija: »Ohromuje mě nákladný dům komedií, když zde chybí nemocnice pro choré, útulek pro sirotky a vhodná kasárna pro vojáky«. Při misii v Antequeře, vyprávěl ještě blahoslavený Diego, »jako výsledek kázání se přední velmožové rozhodli vytvořit kongregaci, jejímž cílem bude pomáhat ubohým vězňům, kteří kvůli chybějící pomoci umírali hlady«.

V roce 1782 v Toledu v královské državě Aranjuez přivedl všechny přítomné k dojetí. Následujícího roku přijel do Madridu a do Alcalá de Henares. Několik udavačů, po plamenném kázání v katedrále v Seville na Velký pátek roku 1784, kdy vyjádřil podporu nebohým lidem šizeným bohatými duchovními, se zasadilo o to, aby byl na mnoho měsíců vykázán z města. Znovu prošel celou Andalusií. V zimě 1786 kázal jeden měsíc v Cuenca. V Saragoze oznámil posvátné inkvizici rozličné návrhy jisté jedovaté knihy zaměřené proti řeholním slibům, čímž otevřel velmi choulostivý proces. V roce 1787 ho nadšeně poslouchala mnohá španělská města, Albalate, Alcaniz, Caspe, Barcelona, Valencia, Alicante, Cartagena, Totana, Motril. Vystoupil i s knihami značné apologetické a duchovní hodnoty. Jeho díla byla později publikována v pěti svazcích v Madridu v letech 1796-1799, ale v té době ho jeho odpůrci přinutili, aby se na řadu let téměř úplně stáhnul; byl vyhoštěn do kláštera v Casares a to až do roku 1792, kdy znovu zahájil svou apoštolskou pouť po Andalusii a o dva roky později po severním Portugalsku, poté v provinciích Pontevedra, Coruňa a Lugo, od Ovieda až po Leon, Astorga, Zamora a Salamanku. Musel omezil své apoštolské cesty. Ale po jedné z nespočetných misí do Malagy překonal v roce 1799 znovu průliv, aby se dostal do Ceuta, kde před 27 lety zahájil svá první kázání. Poslední roky strávil u zbožné rodiny Rondů, mimo zdi kláštera, kam se rád uchyloval po svých vyčerpávajících cestách a kde napsal valnou většinu svého cenného epistoláře. A stalo se to právě zde, že předčasně skonal dne 24. března 1801 za časného rána. A již v roce 1894 ho papež Lev XIII. prohlásil blahoslaveným, čímž rozpoutal vlnu nevraživosti mezi bezvěrci a liberály a to jak ve Španělsku, tak i v Itálii.

Diego z Cádizu zůstává velkým apoštolem lidových misií, které vedl způsobem velmi účinným a dobře prověřeným: úvodní procesí s výjevem božské Pastýřky a kříže, následně po dobu několika dní různá setkání s modlitbami a katechezí na téma kajícnosti, promluvy a pobídky k oživení křesťanského života, večer růženec, asistovaná vnitřní modlitba pro prostý lid, křesťanské učení a modlitba. Zvláštní promluvy pro různé stavy, jako jedinečná duševní cvičení, určená pro duchovenstvo, řeholníky a řeholnice, veřejné autority a pracovníky městských úřadů; ale rovněž kázání pro vězně, stále se snahou přizpůsobovat mravní a duchovní nauku potřebám různých stavů. Spíše než díky řečnickému umění, se jeho hlásání rodilo z jedinečného způsobu předávání Božího slova, které se nejprve v srdci proměnilo v modlitbu a pak bylo předáváno s jasností, jednoduchostí a nadšením, takže bylo obdařeno schopností pohnout vůlí ostatních pro zřejmý dar milosti a s pozorností pro odlišnosti v místních církvím a s maximálními ohledy na místní pastorální zvyklosti. Vše se končilo kajícím procesím, které mělo daleko do jakékoli pompéznosti. On sám prohlašuje, že tuto metodu kázání objevil v lidových kázání sv. Bernardina ze Sieny, jehož způsob myšlení mu byl nejbližší. Často zakoušel, v mukách příprav na kázání, které si nedokázal připravit písemně, a v pokorném odevzdání se do vůle Boží, podivuhodný zásah Boží moci. Konkrétním dokladem jsou slova, kterými se Pavel VI. obrátil na kapucíny v roce 1974 při improvizované vsuvce: »Rád bych vám řekl: Pokud skutečně žijete to, co jste, přivlastněte si klidně slova evangelia: ‘Nedělejte si starosti co a jak budete mluvit: V tu chvíli vám bude dáno, co je třeba mluvit.’ Řekl bych, že můžete mluvit s otevřeným srdcem, pokud jsou vaše srdce plná Krista a jeho svatého, nesnadného a nebezpečného následování. Slovo tak bude prýštit z vašeho vlastního života, což bude tím nejúčinnějším a nejpřesvědčivějším způsobem výmluvnosti«.