Svatý Felix z Nicosie (1715–1787)

• Giacomo Amoroso (Felix) se narodil dne 5. listopadu 1715 v Nicosii.
• V roce 1733 požádal, aby byl přijat do kapucínského řádu jako bratr laik, ale byl odmítnut.
• Na začátku října 1743 oblékl kapucínský hábit v klášteře Mistretta a strávil zde rok noviciátu.
• Na konci noviciátu složil řeholní sliby a byl přidělen do kláštera v Nicosii.
• V Nicosii zůstal jako sběrač almužen až do své smrti.
• Zemřel 31. května 1787.
• Kapucínský řád zahájil proces blahoslavení 10. července 1828.
• Dne 12. června 1848 byl uzavřen apoštolský proces v Nicosii.
• Papež Pius IX. dne 4. března 1862 potvrdil hrdinský stupeň jeho činů.
• Papež Lev XII. ho 12. února 1888 prohlásil za blahoslaveného.
• Papež Benedikt XVI. ho 23. října 2005 prohlásil za svatého.

„Chudí jsou ztělesněním Ježíše Krista a je třeba k nim mít úctu. Snažme se vidět v chudých a nemocných téhož Boha, a srdečně jim pomáhejme, jak jen nám to síly umožňují. Něžnými slovy utěšujme chudé nemocné a pohotově jim poskytujme pomoc. Nikdy nepřestávejme napravovat pobloudilé s moudrostí a láskou.“ (sv. Felix z Nicosie)

 

Hrdinská mošna

Je obecně známo, že první kapucínský světec, Felix z Cantalice, přispěl svým dílem k tomu, že kapucínská svatost začala vynikat zvláštní prostotou, pokorou, chudobou a radostí, a stal se téměř nenahraditelným vzorem pro mnohé laické bratry. Nejinak tomu bylo i u pro mladého Jakuba (Giacomo) Amorosa z Nicosie na úrodné Sicílii, když v roce 1743 jako osmadvacetiletý začal svůj rok noviciátu v klášteře Mistretta, přijal s jeho jménem i příklad svatého bratra, který byl kanonizován o třicet let dříve. Ale dostát tomuto svému životnímu poslání nebylo snadné, i když prožil mládí mimořádně ctnostným způsobem. Jeho rodiče, otec Filip Amoroso a matka Carmela Pirro, kteří jej od Boha dostali dne 5. listopadu 1715, totiž byli bohatí svou bohabojností a pevným křesťanským svědectvím i když žili v chudých poměrem a živili početnou rodinu.

Otec Filip pracoval jako švec v tmavé dílničce a sotva stačil vydělat na živobytí. Ale chtěl aby i jeho syn dostal dobrou průpravu pro toto řemeslo a jednou se mu pak věnoval. Přál si to natolik, že sotva Jakub povyrostl, dal ho do učení do nejvyhlášenější obuvnické dílny ve městě, vedené panem Giovanni Ciavarelli, s mnoha dělníky. Zde se Giacomo naučil dobře ovládat řemeslo a svou tichou prací nad verpánkem, si dovedl sjednat úctu, vážnost a obdiv u svých spolupracovníků. Přestože byl velmi mladý, ve své značné zbožnosti dokázal nejen navštěvovat zbožná setkání kapucínských terciářů (zvaných “kapucínci” [orig. cappuccinelli]) v klášteře v Nicosii, ale byl zde dokonce zapsán a mohl tudíž obléci hábit členů bratrstva s malou františkánskou kápí, záměrně se připodobňující kapucínskému duchovnímu životu.

Když vstoupil do dílny, vyprávěl jeden svědek, který byl jeho spolupracovníkem v obuvnické dílně, “sejmul čepici z hlavy a všechny pozdravil slovy: V každé hodině a v každé chvíli budiž pochválena Nejsvětější svátost. Měl pořád odkrytou hlavu, protože říkal, že Bůh je všude a v jeho přítomnosti je zapotřebí setrvávat s úctou, respektem a uctíváním”. Když ho někdo škádlil štiplavými výsměšnými poznámkami, odpovídal mu: “Budiž pro lásku Boží”, což se pak jako refrén stalo programovým motem jeho života. Jako “kapucínek” když slyšel vyzvánět zvony blízkého kapucínského kláštera, poklekal a modlil se a vybízel i ostatní: “Zvoní k večerní modlitbě. Služebníci Boží, pomodleme se svatý růženec nejsvětější Panny Marie.”

Zdálo se, že je jako stvořený proto, aby se stal kapucínem. A přesto musel čekat ještě mnoho let. Když v osmnácti letech zabušil na vrata kláštera, a s ohledem na to, že neměl potřebné vzdělání, žádal, aby zde byl přijat jako bratr laik, uslyšel rázné odmítnutí, protože chudoba jeho rodiny nevyhnutně vyžadovala, aby přispíval svou prací. Když jeho rodiče zemřeli, Jakub znovu podal svou žádost novému provinciálovi kapucínů, otci Bonaventurovi z Alcary, který byl zrovna na návštěvě v Nicosiu. Po desetiletém čekání, se “kapucínek” konečně mohl stát opravdovým kapucínským bratrem. Přijetím jména Felix vědomě přijímal i rozhodnutí jít stejnou cestou jakou se ubíral Felix z Cantalice, tím spíše, že dosáhl překvapivých shod: noviciát ve 28 letech, řeholní sliby v 29 letech, sběrač almužen po 43 let v téže rodné Nicosii (stejně jako sv. Felix v Římě) a smrt v 72 letech. Jako “hrdinskou mošnu” jej nazval ve své populární biografii Icilio Felici.

Sledovat jeho životní cestu je naprosto jednoduchá záležitost. Po roce noviciátu v Mistrettě, byl bratr Felix přidělen do své Nicosie, kde působil jako sběrač almužen po celý svůj život a stal se ve městě ztělesněním duchovního života vyrostlého z lidu a tudíž nedotknutelného. To vysvětluje jeho dlouhé a jediné působení, nehledě na veškeré zásahy řádu, v klášteře na “Kapucínském vršku” v Nicosii. V klášteře se podvoloval k jakékoliv práci: sběrač almužen, vrátný, zahradník, švec, ošetřovatel. Svoje obchůzky při žebrání rozšiřoval i na blízká města v okolí rodné Nicosie, jako například Capizzi, Cerami, Cagliano, Mistretta a jiná. Od domu k domu, schýlený a pokorný, tichý, s růžencem v ruce, chodíval – jak vyprávěl jeden svědek – “oči přivřené, vždy v tichu, a když jsem se na něj díval, připadalo mi, že je stále soustředěn na Boha”. Jediná jeho slova, která již všichni uměli nazpaměť, bylo úsměvné poděkování: “Budiž pro lásku Boží”. Sám sebe označoval zdrobnělinou ‘u sciccareddu, což byl oslík kláštera, který přinášel do kláštera almužny, jak bylo zvykem u sicilských vozků.

Na ulicích učil mládež základům katechismu a aby je přilákal, rozdával jim chléb a boby. Dokonce si vytvořil praktický postup. Ze svých kapes, stále naplněných, vyndával pro podvyživené a špatně oblečené děti malé dárky: ořech, tři oříšky, pět bobů, deset hrášků, aby dětem připomněl jediného Boha ve třech osobách, pět ran Krista na kříži a deset Božích přikázání: dárečky a pohlazení, která sloužila jako malá lekce víry. Jako Felix z Cantalice na římských ulicích, stejně i on učil půvabné písničky doplněné modlitbami, činy teologických ctností. Jedna z těchto písní byla připomenuta při procesu:

Vejdi a odpočiň si “uvnitř toho srdce” nevděčníku.
Protože se těším vaší lásce a něžnosti
Žiju spokojen a blažený též umru.

Když se setkal s chudými, kteří nesli dřevo nebo jiný těžký náklad, nabízel jim svou pomoc. Ale každé utrpení nacházelo hluboký ohlas v jeho srdci. Nedopřával si klidu, dokud nemohl udělat něco pro potřebné. Byl pořád připraven sloužit nemocným, ve dne i v noci. Každou neděli chodil navštívil trestance a nosil jim jídlo. Jeho představený a zpovědník otec Macario z Nicosie potvrzuje, že “všem pomáhal, všechny utěšoval, a když mohl, chléb, maso a jiné uchovával, aby je mohl dát potřebným, a když mu to poslušnost dovolila, odtrhával si od vlastních úst, a dělal by to pořád, kdyby jen mohl. Chodil sem tam, a prosil o oblečení a podporu od těch, kterým se vedlo dobře, aby všechny oblékl a všechny živil. Když nemohl, bylo jeho utrpení tak velké, že cítil, jak chřadne”.

Jeho představený s ním zacházel velmi tvrdě po 23 let, kdy byl jeho duchovním vůdcem. Všichni znali jeho výtky a přezdívky, kterými ponižoval svého bratra Nespokojence, zahaleče, pokrytce, podvodníka lidí, světce z Mekky. Těmto drsným a trpkým tónům tvořila ostrý protiklad zdvořilá věta opakovaná jako refrén: “Budiž pro lásku Boží”. Často musel bratr Felix z poslušnosti dělat šaška uprostřed refektáře, oblečen do improvizovaných karnevalových šatů, kdy předstíral, že roznáší voňavý tvaroh a namísto něj nosil hmotu smíchanou z namočeného popela v proutěném košíku, který nosil na hlavě. Jednou se ovšem tato hmota zázrakem proměnila ve skutečný čerstvý tvaroh, z čehož byli bratři velmi udiveni a představený zmaten.

Br. Felix byl analfabet. Jeho zbožnost byla prostá, jeho slovo bylo životní realitou, nikoliv jen výsledkem přemýšlení. Velmi zbožně uctíval Nejsvětější svátost, Pannu Marii Bolestnou a Ježíše Ukřižovaného. Sakristián kláštera v Nicosii, bratr Francesco Gangi na něj vzpomínal takto: “Často mi říkal a připomínal, abych se naučil vnitřní modlitbě, zvláště ve vztahu ke Kristovu utrpení. Říkal mi, že kdo rozjímá a přemýšlí o utrpení Ježíše Krista, nebude trpět pekelná muka, což mi říkal s velkou vroucností a spláčem. Já jsem se s ním díky své funkci sakristiána často setkával, a on mě s pláčem objímal a nabádal mě, abych v modlitbě vycházel z myšlenek na Kristovo utrpení.”

Výčet nesčetných skutků a příhod, které rozkvetly jako legenda během jeho života, by byl nekonečný. Ale zůstává zde stále jeden aspekt, který nelze opomenout: jeho prostá zbožnost, která jako nejlepší prostředek napravující veškeré zlo užívala Mariiny “lístečky”, neboli nastříhané proužky papíru, na kterých byla vytištěna zbožná vzývání Panny Marie, napsaná latinsky nebo v sicilském dialektu. Nosil je stále při sobě a často je rozdával. Připevňoval je na dveře domů, kde byli nemocní či chudí, na soudky, ze kterých dostal jako almužnu víno, házel je do ohně, který zachvátil snopy připravené na vymlácení, do obilí zčernalého kvůli přírodní pohromě, do prasklé nádrže bez vody, a stávaly se zázraky a milosti, často jako skutečné žerty Prozřetelnosti.

Když se jeho tělesné zdraví velmi zhoršilo, v důsledku mimořádně tvrdých pokání a trýznění, a on byl zproštěn všech stálých závazků, zůstával vždy připraven na jakoukoliv formu služby, především nemocným na ošetřovně kláštera. Zatímco mu sil ubývalo v ochablosti jeho 72 let, intenzivně rostl v soustředěnosti na Boha a v prosté a radostné poslušnosti. Jestli o sv. Františkovi z Assisi se říkalo, že se stával modlitbou, o bratru Felixovi by se dalo říci, že byl ztělesněním poslušnosti, jako skutku čisté lásky. A to bylo jeho poslední a jediné poselství. Na konci května 1787 ‘u sciccareddu, oslík kláštera, sešel do klášterního dvora, kde pečoval o své léčivé bylinky, které pěstoval pro nemocné, a zcela vysílen zde klesl na záhon. Na svém lůžku, poté co byl zaopatřen svátostmi, svěřoval se do probitých rukou sv. Františka a často vzýval Pannu Marii.

V pátek 31. května požádal představeného, aby mu dovolil zemřít a když na třetí žádost dostal souhlas, posledním dechem zašeptal “Budiž pro lásku Boží”, a z projasněným úsměvem ve tváři sklonil hlavu a zemřel. Dne 12. února 1888 jej papež Lev XIII. prohlásil blahoslaveným; dne 23. října 2005 jej papež Benedikt XVI. prohlásil za svatého.