Bl. Fidél Jeroným Chojnacki (1906–1942)
Narodil se v Łodżi o svátku Všech svatých roku 1906 a byl posledním ze šesti dětí. O tři dny později byl pokřtěn a jeho rodiče Wacław Chojnacki a Leokadia Sprusińska mu dali jméno Hieronim (Jeroným).
Doma se mu dostalo příkladné náboženské výchovy, která se odehrávala v prostředí farnosti u kostela svatého Kříže. Po střední škole se zapsal na vojenskou akademii, ale po studiích nemohl najít práci. S pomocí příbuzných rok pracoval na Institutu sociální péče v Szczuczyně Nowogrodskim a později dostal práci na Hlavní poště ve Varšavě. Byl velmi ceněným a důvěryhodným pracovníkem. V této době společně se svým strýcem, otcem Stanislavem Sprusińskim, spolupracoval ve vedení Katolické akce.
Vedl kampaň proti alkoholismu, sám byl abstinent. Při práci v Katolické akci pociťoval potřebu prohloubit svůj vlastní duchovní život. Vstoupil proto do Třetího řádu svatého Františka, který existoval při kapucínském kostele ve Varšavě. Jeho bohatě nadaná povaha mu získávala důvěru lidí, byl schopen i smiřovat lidi, kteří byli rozhádaní. V této době se spřátelil s Anicetem Koplinem, jenž ve varšavském kapucínském klášteře působil jako sběrač almužen. Trvalé vztahy s kapucíny byly u zdroje jeho řeholního povolání.
Kapucínský hábit a jméno Fidel přijal dne 27. srpna 1933 v Nowem Miastě. I přes to, že mu už bylo 27 let a měl určitou životní zkušenost, byl vždy ochotný ke službě, velmi prostý a ke všem se choval velmi pěkně. V období noviciátu se snažil poznat principy vnitřního života a velmi usiloval o své duchovní zdokonalení.
Časné sliby složil dne 28. srpna 1934 a odešel do Zakrocymu studovat filozofii. Se souhlasem představených zde založil pro seminaristy Kroužek intelektuální spolupráce. Stále se zabýval problematikou boje s alkoholismem a založil Kroužek abstinentů. Kromě toho spolupracoval s františkánskými terciáři.
Na počátku roku 1937 složil s vynikajícím prospěchem závěrečnou zkoušku z filozofie. 28. srpna 1937 složil doživotní řeholní sliby a byl poslán na studia teologie do lublinského kláštera. Na počátku druhé světové války už studoval ve třetím ročníku teologie. V dopise svému strýci, Otci Stanislavu Sprusińskému z 18. prosince 1939 vyjadřuje své znepokojení nad tím, že nemůže řádně žít a studovat.
Měsíc po Vánocích roku 1939, 25. ledna 1940 byl zatčen a spolu s ostatními lublinskými kapucíny uvězněn v tamním zámku. Klidně a v dobré náladě snášel tvrdé podmínky vězení, i když mu chyběl pohyb, prostor a čerstvý vzduch. Po pěti měsících, dne 18. června 1940 byli všichni kapucíni posláni do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, který se nacházel v okolí Berlína. Byl to modelový lágr vedený v opravdu pruském duchu, zvlášť co se týkalo disciplíny a pořádku, které ovšem byly zaměřeny ke zničení lidských osobností. Zde Fidel ztratil svůj optimismus. Nelidské zacházení s vězni jej šokovalo a přivádělo do depresí.
V transportu kněží a řeholníků byl dne 14. prosince 1940 převezen do koncentračního tábora v Dachau u bavorského Mnichova. Tam se jeho duševní stav zhoršil ještě více. Na paži mu bylo vytištěno číslo matriky: 22473. Zprávy o neustálých německých vítězstvích na frontě nedávaly vězňům naději na to, že se z koncentráku dostanou. Stále hůře se dala snášet šikana dozorců, dřina a hlad. “Opustila jej schopnost dostat se z toho, ztrácel životní energii.” Práce nad jeho skromné síly, hlad a nedostatek šatstva zapříčinily, že dostal těžkou plicní chorobu.
Jednoho rána v zimě roku 1942, když spolu s jedním spoluvězněm přenášel těžkou várnici s kávou, uklouzl a převrátil na sebe várnici plnou horké kávy, která mu způsobila rozsáhlé popáleniny. Jeho psychiku podlomil ještě více tvrdý trest dozorce bloku. Jeho spoluvězeň, bratr Kajetán Ambrożkiewiecz, popisuje jeho rozloučení s ostatními: “Nikdy nezapomenu na ono nedělní odpoledne v létě roku 1942, když bratr Fidel opouštěl náš barák 28 a přecházel do bloku invalidů. Kupodivu byl klidný a tichý, v očích měl dokonce jakýsi odlesk pokoje, ale už to nebyl lesk, který pocházel z tohoto světa. Všechny nás políbil a rozloučil se s námi slovy svatého Františka: ‘Buď pochválen Ježíš Kristus, nashledanou v nebi.’”
Krátce po té, 9. června 1942, zemřel na ošetřovně koncentračního tábora. Jeho tělo shořelo v kremační peci.
