Sv. Fidel ze Sigmaringen (1578–1622)

Markus Roy (Fidel) se narodil v městě Sigmaringen, v Kostnické diecézi, v prvních dnech měsíce října 1577.
V roce 1601 získal doktorát filozofie na jezuitské koleji v Breisgau (Freiburg).
V letech 1601–1604 studoval univerzitu ve Friburgu.
V roce 1604 doprovázel skupinu studentů do Itálie.
Dne 7. května 1611 dosáhl brilantním způsobem doktorátu z civilního a církevního práva.
V září 1612 byl vysvěcen na kněze.
Dne 4. října 1612 vstoupil do řádu kapucínů a započal svůj noviciát v klášteře ve Friburgu.
Dne 4. října 1613 složil řeholní sliby.
Od roku 1614 do roku 1618 studoval teologii ve Friburgu, Fraunfeldu a Kostnici.
V letech 1618–1619 byl kvardiánem v Rheinfeldenu.
V letech 1619–1620 byl superiorem ve Feldkirchu.
V letech 1620–1621 byl kvardiánem ve Freiburgu a v letech 1621–1622 ve Feldkirchu, kde koná duchovní službu pro vojáky.
V roce 1621 byla Kongregací pro šíření víry vytvořena ve švýcarském kraji Grigioni misie zvaná Raetia, a Fidel se v Prättigau stal jedním z prvních apoštolských misionářů v tomto kraji.
Dne 24. dubna 1622 byl ve Seewissu zavražděn bludaři.
V říjnu 1622 bylo jeho tělo převezeno do Feldkirchu.
Informativní proces byl zahájen v roce 1623.
Dne 24. března 1729 jej papež Benedikt XIII. prohlásil blahoslaveným.
Dne 29. června 1746 jej papež Benedikt XIV. zapsal mezi svaté.

„Ó Pane, přeměň nás všechny v tebe! Rád bych tě především prosil, abys mě učinil naprosto shodného s tvým nejsvětějším lidstvím ve všech tvých ctnostech, souženích, utrpení a mučení, a především v tvé nízkosti, pokoře a zmaření.“ (sv. Fidel z Sigmaringen)

Prvomučedník Kongregace pro šíření víry

Prvomučedník Kongregace pro šíření víry, Fidel ze Sigmaringen, blahoslavený papežem Benediktem XIII. dne 24. března 1729 a kanonizovaný papežem Benediktem XIV. dne 29. června 1746, je věkově nejmladší kapucínský svatý – zemřel ve 44 letech – a je dokonce nejmladší i jako řeholník: pouhých deset let kapucínského života, 1612–1622. Narodil se v roce 1578 v tehdy ještě malém městě Sigmaringen na Dunaji v knížectví Hohenzollern, otci Janu Royovi, bohatému hoteliérovi z Adler a později členovi měšťanské vlády a starostovi, a matce Jenovéfě Rosenbergerové, pocházející z protestantského města Tubingen, obrácené na katolickou víru, když se provdala dne 28. prosince 1567. Budoucí svatý, Markus (v rodině jmenovaný Marx), pátý z šesti dětí, které se narodily z tohoto manželství, získal první vzdělání ve svém rodném městě. Ve své závěti, před řeholními sliby (1613) prohlásil, že “byl vychován v apoštolské, římské a jediné pravé víře, která mu byla předána jeho milovanými rodiči” a že byl “vychován k dobrým mravům, kázni a bohabojnosti”.

Za vyšším vzděláním se Markus odebral do Freiburgu v Breiské župě, kde na jezuitské koleji prohloubil své znalosti v humanitních oborech a pak přešel na studium filozofie, které v roce 1601 korunoval brilantním složením doktorské zkoušky. Současně se věnoval studiu italštiny a francouzštiny. Byl mimořádně přátelský a otevřený, skvělý společník, milovník umění a hudby, dobrý hudebník. V letech 1601 až 1604 studoval práva. V roce 1591 byl Markus a jeho sourozenci strašně zasaženi smrtí jejich otce. Neuplynul ani rok od skonu manžela, když se vdova Jenovéfa znovu provdala za Gabriela Riebera z Ebingenu. Fidel ve své závěti vyjádřil lítost nad druhým sňatkem matky, který se jemu a jeho sourozencům zdál nevhodný a nepochopitelný.

Před ukončením studia práva byl Markus v roce 1604 vyzván, aby doprovodil jako průvodce jistý počet vysokoškolských studentů ze šlechtických rodin, kteří chtěli navštívit provincie Nizozemí pod španělskou nadvládou, dále Francii a Itálii, se záměrem rozšířit obzory jejich lidských zkušeností. On sám prožíval tuto cestu jako skutečnou a opravdovou pouť a oduševňoval svým příkladem duchovní život svých přátel.

Po svém návratu do Friburgu v roce 1611 složil brilantním způsobem doktorát z církevního a občanského práva ve městě Willingeru. V metropoli tehdejšího Horního Rakouska, Ensisheimu, byl Markus jmenován přísedícím vrchního soudu a současně otevřel advokátní kancelář, která si jako svou zásadu stanovila naprostou poctivost a upřednostňovala zájmy chudých. Řada negativních zkušeností a bezohledný přístup některých kolegů, kteří navrhovali nestydatá řešení případů s cílem vyinkasovat více peněz, způsobily, že se mu pomalu přestávalo líbit toto povolání a pomýšlel na církevní život. Právě tehdy se mu dostalo do rukou dílo jezuity Girolama Piatti (zemřel 1591) o zasvěceném životě, ale zůstávala stále nejasná volba řádu (kartuziáni, jezuité nebo kapucíni), přestože měl před sebou příklad bratra Jiřího, který se stal kapucínem v roce 1604 a přijal jméno Apollinaire.

Pravděpodobně v červnu 1612 se obrátil na ministra švýcarské provincie kapucínů, Alessandra z Altdorfu, s žádostí, aby byl přijat do řádu. Představený jej chtěl podrobit zkoušce, a proto jej nechal čekat a poradil mu, aby se před tím nechal vysvětit na kněze. Vysvěcení obdržel v září a poté, co obnovil žádost o přijetí do řádu, byl dne 4. října 1612 konečně přijat otcem Angelem Visconti z Milána do noviciátu ve Freiburgu v Breiské župě, kde dostal jméno Fidel. Během zkušebního roku, se snažil nahradit oněch třicet čtyři “ztracených let”; nechyběly doporučení a silné snahy přesvědčit ho aby se vrátil do civilního světa, ale on překonal všechny pochybnosti a vydržel s rozhodností a zápalem. V tomto období napsal, výlučně pro osobní potřebu, sbírku modliteb a rozjímání, převážně kompilativního charakteru, které dokazují citový a hloubavý tón jeho spirituality a později byly částečně vydány ve Friburgu pod titulem Exercitia spiritualia seraphicae devotionis (1746 a 1756). Před složením slibů dne 4. října 1613, napsal Fidel svou závěť, ve které založil stipendijní fond pro mladé chudé studenty z rodu Royů a jiné příbuzné.

Asi po jednom roce řeholní formace ve Freiburgu, Fidel studoval teologii čtyři roky v Kostnici pod vedením otce polského původu Jana Baptisty Frombergera, a studia dokončil v roce 1618 v Frauenfeldu. Následně s velkým úspěchem konal úřad kazatele v klášteře v Altdorfu a ve stejném roce tj. 1618 byl jmenován kvardiánem kláštera v Rheinfeldenu. Podle tehdejších zvyklostí byl po jednom roce přeložen jako kazatel a pravděpodobně i jako kvardián do kláštera ve Feldkirchu, kde nejen že obrátil na katolickou víru určitý počet evangelických vojáků, ale vedl rovněž proces proti jedné ženě, která přestoupila na luteránskou víru.

V září 1620 ho poslušnost povolala, aby se postavil do čela komunity kapucínů ve Friburgu (Švýcarsko), ale v roce 1621 se vrátil do Feldkirchu. Kromě funkce představeného mu byl svěřen úkol poskytovat duchovní asistenci vojákům, kterým při tyfové epidemii sloužil nejrůznějším způsobem, bez ohledu na nebezpečí nákazy. S vojáky šel i do švýcarského kraje Grigioni, kde konal adventní kázání v Marienfeldu, přičemž obrátil na katolickou víru šlechtice Rudolfa von Gugelberga z Malans. Obdobné obrácení na katolickou víru, případ hraběte Rudolfa Ondřeje de Salis z Zizersu, na počátku roku 1622, potvrzuje jeho záměr obracet se především na vůdčí osobnosti z řad protestantů, aby tak ve svém důsledku znovu obrátil ke katolické víře všechen lid. Na podporu své protireformační činnosti sepsal Fidel několik apologetických spisů, které byly bez jeho vědomí publikovány i tiskem, ale nedochovala se žádná kopie.

V období od února do dubna 1622 se Fidel, z pověření lucernského nuncia a svého ministra provinciála, působil jako apoštolský misionář v oblasti Prättigau, která politicky podléhala Rakousku, ale velká část jeho obyvatelstva přešla na zwingliánskou víru. V období velkého napětí, zhoršovaného vměšováním ze strany Francie, Španělska a Benátské republiky, arcivévoda Leopold V. Rakouský dal obsadit tuto oblast vojskem, pod velením plukovníka Ludvíka z Baldirone, čímž vyvolal odpor lidu s řadou násilných akcí. V této výbušné situaci pokračoval Fidel ve vykládání katolické víry kázáními, promluvami a diskusemi, bez ohledu na opozici a na téměř absolutní izolaci ve svém hlásání. Uvědomoval si velký vliv podzemní činnosti zwingliánských kazatelů a jednoznačně předvídal svou mučednickou smrt. Vydal takzvaný Mandát potrestání aneb Deset článků náboženství, kterými mimo jiné civilní úřady zakazovaly protestantský kult, posílaly do exilu jeho hlasatele a zavazoval všechny křesťany, aby se o nedělích a ve dnech svátků účastnili katolického kázání. V období, kdy svoboda ducha byla tak často pošlapána, překvapuje bod 6., podle kterého nesměl být nikdo nucen k přijetí katolické víry, zpovědi či účasti na mši.

Uveřejnění Mandátu dne 19. dubna splnilo svůj účel v podobě signálu pro obecné vzbouření lidu. Dne 23. dubna Fidel sloužil mši svatou a vystoupil na kazatelnu kostela v Grüsch, kde jej dostihla výzva, aby se příští den, v neděli 24. dubna, odebral kázat do Seewisu. Ale jednalo se o pouhou záminku, s cílem odstranit obávaného představitele protireformního hnutí. Když začal kázání – podle tradice vysvětloval úryvek Ef 4, 5-6 – v posluchačstvu propukly živé reakce a kdosi dokonce vypálil směrem ke kazateli, ale nezasáhl ho. Fidel sestoupil z kazatelny, poklekl před hlavním oltářem a opustil kostel bočními dveřmi, aby se vydal do Grüsch. Po několika málo metrech ho obklopila skupina protestantů, kteří se jej zeptali, zda-li je ochoten přijmout jejich víru. Odpověděl, že samozřejmě nepřišel proto do tohoto údolí, ale naopak přišel s nadějí, že oni jednoho dne přijmou jeho víru. Po chvíli vzrušení ho jeden z rebelů zasáhl do hlavy mečem. Mučedník klesl s rozpolcenou hlavou na kolena a zvolal: “Ježíši, Marie. Přijď mi na pomoc, Bože!” Pouze bezbřehým fanatismem můžeme vysvětlit surovost, se kterou vrazi jeho tělo zohavili vidlemi, holemi a kyji.

Následujícího dne, ve svátek sv. Marka, sakristián Jan Johanni pohřbil jeho ostatky. Zatímco hlava mučedníka byla v říjnu 1622 exhumována a převezena do kapucínského kostela ve Feldkirchu, zbytek těla byl pohřben v kryptě dómu v Coiře dne 5. listopadu téhož roku. Dne 16. února 1771 byl jeho svátek rozšířen na celou církev. Je patronem oblasti Hohenzollern a právníků. Jeho atributy jsou hůl, meč a palma.

Oktavian Schmucki