Blahoslavený Florián se narodil ve vesnici Żdżary nedaleko Noweho Miasta dne 3. ledna 1912. Jeho rodiče byli rolníci a jmenovali se Pavel Stępniak a Anna Misztalová. Pokřtěn byl 4. ledna 1912 a dostal jméno Josef. O matku přišel ještě v útlém věku, a tak se otec znovu oženil. Po skončení základní školy ve Żdżarech pocítil velkou touhu studovat a stát se kapucínem. Díky kapucínům v Nowem Miastě zakončil i vyšší střední školu a v roce 1927 i studia v kapucínské koleji svatého Fidela v Łomżi. Nebyl příliš nadaný, ale doplňoval tento nedostatek vytrvalostí a pílí. Jeden z jeho spolužáků, bratr Kajetán Ambrożkiewiecz, jej popsal takto: “Byla to svatá duše. Byl kamarádský, přímý, veselý, ale také už trochu zralejší než my, hraví chlapci s hlavou v oblacích.” Ještě jako student gymnázia se stal františkánským terciářem. Později se obrátil se žádostí o vstup do Řádu ke kapucínům v Nowem Miastě, kde dne 14. srpna 1931 vstoupil do noviciátu a přijal jméno Florián. V noviciátu si všimli jeho horlivosti, velkodušnosti a zbožnosti, která byla nadprůměrná. Časné sliby složil 15. srpna 1932 a po studiu filozofie, dne 15. srpna 1935 i sliby doživotní. Ve studiích teologie pokračoval v Lublinu.

 

Po skončení studia byl 20. června 1938 vysvěcen na kněze a pak byl poslán na studium biblistiky na katolické univerzitě v Lublinu. Při vypuknutí války 1. září 1939 byl v Lublinu. V těchto těžkých měsících se nestáhl jako jiní do kláštera, ale odvážně pokračoval ve zpovídání věřících. Díky pronásledování se mnozí kněží museli skrývat a nebylo nikoho, kdo by pohřbíval zemřelé. Odvážně a velkodušně se této služby ujal Florián. Vlastně tak naplňoval větu, kterou nechal jako program svého řeholního a kněžského života vytisknout na primiční obrázek: “Jsme připraveni dát vám nejen Evangelium, ale i náš vlastní život.” Do této krátké věty bychom skutečně mohli jeho život shrnout.

 

Dlouho ale v Lublinu působit nemohl. Spolu s ostatními bratry kláštera byl 25. ledna 1940 zatčen gestapem a uvězněn v lublinském zámku. I přes to, že zatčení jej šokovalo, nezhroutil se a neztratil svou vrozenou radost a optimismus. Všichni kapucíni byli 18. června 1940 přesunuti do koncentračního tábora Sachsenhausen nedaleko Berlína. Ani zde, v hrozném životě lágru, neztratil svou veselou náladu. Po převozu do tábora v Dachau dne 14. prosince 1940 dostal číslo 22738. Jeho spolubratři jej nazývali “duchovním otcem” bloku odsouzených na smrt a “sluncem tábora”.

 

Zima však zlomila jeho organismus. Byl silný a robustní, a proto potřeboval hodně jídla. K hladu se připojila i nemoc, díky níž byl v létě 1942 poslán do táborového špitálu, tak zvané “uličky”. V tomto období byli všichni, kdo nebyli schopni pracovat anebo byli nemocní, určeni jako invalidé k převozu do “lepších podmínek”. A tam byl poslán i Florián. Po několika týdnech pobytu na ošetřovně se i přes minimální dávky potravy zotavil a byl propuštěn. Nedostal se však zpátky do svého bloku, jako rekonvalescent byl přidělen do bloku pro invalidy číslo 29. Na jeho chování si bratr Kajetán Ambrożkiewiecz, jeho společník v neštěstí lágru, vzpomíná takto:

 

“Někteří přátelé kněží, kterým se podařilo dostat nazpět z bloku invalidů, vyprávěli, že bratr Florián Stępniak do tohoto nešťastného baráku přinesl světlo. Lidé, kteří v něm byli zavřeni, byli vlastně odsouzeni na smrt. Umírali po desítkách, mnohé z nich ve skupinách odváděli neznámo kam. Až později jsme se dozvěděli, že byli zabíjeni v plynových komorách v okolí Mnichova. Ten, kdo nebyl v koncentráku, si jen těžko dokáže představit, co pro tyto lidi ponořené do atmosféry smrti, na nichž kůže jen plandala, znamenalo klidné slovo útěchy a povzbuzení, co pro ně mohl znamenat úsměv kapucína, který byl zbídačený stejně jako oni.”